Archiv autora: Michaela Peterková

Jak cvičit sebeovládání a zvládání emocí [Psych. zpravodaj]

Hezký den!

Dostáváte se někdy pod přílišný vliv silných
emocí
a nevíte, co s tím?

Na jednu stranu je to tak trochu osud náš všech,
protože mozek je – bohužel nebo naštěstí, jak se
to vezme – designován způsobem, aby nás
emoce válcovaly. Na druhou stranu jako u všeho
i tady platí, že co je moc, to je moc, a proto máme
i kousky mozkové hmoty určené k vyvažování
a brždění emočních vln
. A právě o tom, jak tyhle
kousky zapojit, to dnes bude.

Ve stručnosti, jak to v nás při silných emocích chodí
(nebo spíš lítá): Jako příklad si vezmeme vztek. Ten
se zrodí uprostřed mozku v chumlu buněk zvaném
amygdala, když narazíme na nějakou překážku – ať
je to roh stolu, prasklá podrážka u boty, nějaký drzoun,
předbíhač, člověk, který má pravdu, nebo řidič z rodu
Suidae.

Tyhle podněty dorazí do emoční amygdaly mnohem
dřív, než do „rozumových“ okruhů
. Amygdala
se nadme a zatroubí k pořádné odezvě. Začnou lítat
patřičná (a současně nepatřičná) slova nebo rány.
Mezitím už situaci zpracovávají i rozumová a sebeovládací
centra v prefrontální kůře
, která si můžeme představit
jako určitou protiváhu těm syrovým silným emocím. Asi
jako když (přirozeně svalnatější) emoce tlačí na dveře z jedné
strany a (vždy slabší, ale statečný) rozum se opírá z druhé.
Jestli se dveře rozletí, nebo jestli budou pootevřené jen
na přijatelnou mezeru, to je závislé na tom, v jaké formě
máme ta rozumová a sebeovládací centra. Když v dobré,
vedeme projevy svých emocí jakž takž civilizovanými cestami.
Když v bídné, cloumá to s námi a my to jen bezmocně
sledujeme a pak hasíme následky
a příště je to – navzdory
všem předsevzetím – úplně stejné.

Prefrontální kůra se naštěstí dá cvičit a posílit. Jednak
používáním a – aby bylo vůbec co používat –  soustředěním.

Pokud se chcete líp ovládat, musíte se naučit soustředit.
Na cokoli. V psychologii se používá pár vyzkoušených
metod.

Jedna z nich je soustředění na vlastní dech – stačí jen
sledovat nádech a výdech a vydržet u toho minutu,
dvě, tři. Zkuste to a možná zjistíte, že Vám to nejde tak
snadno; že myšlenky odbíhají. To se časem spraví.

Nebo zkuste při zavřených očích zaměřit třeba palec
na své levé ruce
, sledujte pocity v něm (něčeho se
dotýká?, teplota, tlak, případná bolest?)… dál ukazováček …
a postupně další prsty. Projet takhle celé tělo zabere
skoro hodinu, ale pro začátek stačí úplně jedna ruka,
noha apod.

Takhle – zaměřenou pozornostíse cvičí
sebeovládání
. A to se pak hodí, když na nás přijde
vztek, úzkost, strach, sebelítost a další emoce,
které jsou všechny normální a přirozené, ale současně
nám můžou komplikovat život, když nemají žádnou
protiváhu.

Jako u každého cvičení je s tím samozřejmě spojená
ta otrava, že se to musí opakovat a že výsledky
přicházejí až po čase. Jinak ale samá pozitiva – zkuste
a uvidíte, že udělat si takhle dokonale soustředěnou
chvilku pro sebe je mnohem příjemnější a záživnější,
než to z popisu vypadá.

Přeju Vám milé setká(vá)ní s vlastním palcem či dechem!

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Žlutá sova – online kurzy pro duševní pohodu
www.zlutasova.cz

Cvičení

(Lednový úvodník jaroměřských ZUŠkovin)

Kdysi jsem četla rozhovor s nezapomenutelným vyústěním. Novinář se ptal matky jedné vynikající mladé klavíristky, čím to, že se její dcera v ani ne patnácti letech dostala na nejslovutnější pódia světa a klaní se jí i velice zasloužilí kolegové. Ta máma řekla: „Dcera cvičí několik hodin denně.“ „A to se jí chce? Není to pro ni nebo pro vás úmor?“ zněla další otázka (jejíž poslední slovo zároveň vysvětluje, proč se, spolu s celým tématem, právě objevuje v únorových ZUŠkovinách). „Ani ne,“ pravila ta matka a dodala: „Víte, nejhorší jsou vždycky ty první dvě hodiny, pak už to jde bez protestů.“

Staré moudro o tom, že cvičení dělá mistra, dostalo nový obleček v podobě tzv. Pravidla deseti tisíc hodin, které zpopularizoval americký publicista Malcolm Gladwell. Toto pravidlo říká, že když bude člověk 10 000 hodin, to znamená například 6 hodin každý den po dobu čtyř let, cvičit na housle nebo hrát tenis nebo vařit, ocitne se v daném oboru na světové špičce. Na jednu stranu ano, cvičení je nutná součást úspěchu v těchto věcech, jenže to má jistý háček. Pokud by dotyčný neměl hudební sluch a smysl pro rytmus, k čemu by mu bylo cvičit na nástroj x hodin denně? Něco by se jistě naučil, ale na špičku v oboru by to stačit nemohlo. Takže musíme přidat ještě jednu podmínku, a tou je určitá vloha pro danou činnost a vlastně ještě jedna věc je důležitá, ba dokonce veledůležitá, a to je zájem. Pokud má člověk třeba hudební talent, ale víc ho láká … psaní cestopisů nebo třeba to vaření, tak do učení hry na housle, kdyby ho někdo nutil, by nedal to své chtění a ani těch 10 000 hodin by pak nemělo efekt. A celé by to byl úmor, v únoru i na podzim. Tak tedy – „Lidé, chtěte!“

Michaela Peterková

Jak budík ničí Vaši paměť [Psych. zpravodaj]

Hezké lednové úterý!

Vstáváte s pomocí budíku? Pak je pravděpodobné,
že některé Vaše psychické procesy nefungují, jak
mají. Hodně to odnáší zejména paměť a my si
dnes vysvětlíme, proč.

Během dne se nám všechny nové informace, které
nabereme a které jsou určené k zapamatování,
hromadí v hipokampu, což je takové dočasné úložiště
v našem mozku. Moc se do něj nevejde a tak je
potřeba informace přesunout na spolehlivá
a objemnější místa v mozkové kůře. Tyhle přesuny
probíhají v noci, přesněji v hlubokých fázích
spánku během první poloviny noci.

Když se přestěhování podaří, je potřeba udělat
ještě něco: propojit tyhle informace s tím, co už
v hlavě máme.

Dozvíme se například něco nového o soli – že zvyšuje
chuť k jídlu, zahušťuje krev a že její nadměrný příjem
poškozuje ledviny. Abychom tyhle informace byli
schopní v budoucnu využít, musí se asociovat
s už existujícími paměťovými sítěmi. Jinak ty
informace nenajdeme
– všechno, co vybavujeme,
hledáme pomocí asociací – propojení s mnoha dalšími
informacemi a vodítky. A tato propojení se budují
jedině během REM spánku. To je specifická spánková
fáze, při které se nám hýbou oči, tělo máme paralyzované,
zdají se nám ty nejprastěnější sny, připravují se tvůrčí
nápady … no a spojuje se jak o život – sůl se propojí
se složkou „jídlo“, „ledviny“, „vaření“, „slánka“, „pozor“,
„kolo“ (protože kdo se hýbe a potí, ten může solit víc)
a se stovkami dalších. REM spánku je přitom nejvíc
nad ránem, resp. v posledních dvou až třech hodinách
spánku.

Běžná situace je, že člověk si dá na ráno budík. Protože
bez něj by jinak spal déle (spal by tak dlouho, jaká je
jeho přirozená potřeba). Budík udělá iks nepěkných věcí
– z nichž jedna je ta, že odkrojí kus ranního spánku.
Pokud se takhle obereme například o dvě hodiny spánku,
připravíme se tím zároveň o zhruba tři čtvrtiny
REM spánku
. Nevytvoří se tak dostatek asociací
a paměť nefunguje tak dobře, jak by mohla. A pak
dotyčný sám sebe i své okolí znervózňuje projevy typu
„Víš, ten, jak se jenom jmenuje, no přece tén…, co
hrál v tom …“ nebo „Tohle mi nikdo neřekl“, prostě
má ukázkového Hosipa.

Ve zkratce: Budík znamená, že nespíte dost,
což (mimo jiné) znamená oslabenou paměť.


Krom toho má nedostatek spánku na svědomí i přibírání,
popudlivost a sklony k podvádění
. Podrobnosti, pokud
budete chtít, se dozvíte v online kurzu Pohoda v práci.

200 minut online přednášek o motivaci, prokrastinaci,
ne/vyhoření
a o tom, jak se o sebe starat, startuje
už pozítří
. Máte tedy poslední dvouden na přihlášení.

Samozřejmostí je záznam všech videopřednášek
k pozdějšímu zhlédnutí a také písemné shrnutí ke stažení.

S psycho-pozdravem a přáním pořádného spaní

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Předsevzetí

(ZUŠkoviny – úvodník)

Kde se vzalo, tu se vzalo. Asi si nepředsevzalo, že se vezme, protože kdyby si to předsevzalo, tak by se nevzalo. Předsevzetí. Leden jich bývá plný. Ale proč vlastně? Proč si dáváme předsevzetí nebo podobné plány typu „Od zítra/příštího týdne/června budu/nebudu dělat/nedělat to a to“!? Proč se takhle trýzníme a už předem odsuzujeme k nezdaru? Předsevzetí totiž většinou končí jako vypasený čuník. Porážkou. Bez ohledu na počáteční energii a přesvědčení, jež při jeho vytváření cítíme. Dost z nás má osobní zkušenost, a když se podíváme kolem, nebývá to lepší. Kolik znáte lidí, kteří fungují tak, že si něco užitečného usmyslí, naplánují a potom jdou a prostě to udělají? Třeba si někdo řekne: „Budu hodinu denně cvičit.“ Uplyne týden a skutečně má sedm odcvičených hodin (lhostejno zda u notového stojanu nebo v tělocvičně), za měsíc jich má třicet a za dva roky sedm set. Víte o někom takovém? Možná i existuje. Ovšem z takových lidí se nám obvykle dělá zle, jelikož nám svou železnou vůlí ukazují naši vlastní slabost. Naštěstí jich je velice málo. Lidská hlava totiž na tohle asi není stavěná. Nefungujeme jako rozumná bytost, která udělá vždy to správné a užitečné a překážkám navzdory. Spíš máme v hlavě něco jako schůzi. Na ní jeden chytrák vymyslí, co se bude dělat a jak to bude super, když se třeba bude denně tu hodinu cvičit – představte si ten pocit! A ten pokrok! Chytrák svým nadšením strhne ostatní, ti to odsouhlasí, chytrák si odškrtne splněný úkol a jde na chlebíček. Ti účastníci schůze, kteří mají danou naplánovanou věc opravdu udělat, se třeba i odhodlají k prvnímu záchvěvu, zakrátko se ale začnou trochu děsit, co si to na sebe ušili, třetí den zvadnou a zakrátko dělají, že vůbec ani neexistují. A rozumný šéf s pusou od majonézy jen bezmocně sleduje, jak jeho bezvadný plán končí fiaskem.

Kdo chce opravdu něco dělat, tak to udělá hned. Předsevzetí znamená, že se člověku nechce, … ale aspoň si teda dá ten slib, což je přece víc než nic, i když v praxi není, ale všichni se dovedeme dobře přesvědčit, že je. Takže asi nejlepší předsevzetí je nedávat si žádná předsevzetí. Nebo je naopak nejlepší předsevzetí dávat si předsevzetí? Ať tak či onak, ZUŠkovin se zřejmě nikdy žádné předsevzetí netýkalo, ty se čtou pořád samy, a to i v roce dvou dvacítek. Ať je tenhle rok pro vás – nás všechny tvůrčí a zajímavý!

Michaela Peterková

Jak chytře využít zácpu [Psychologický zpravodaj]

Hezký den!

„Mě hrozně drtí ty každodenní stresy – máma,
který pomáhám, ale ona věčně není s ničím
spokojená, expřítel a jeho smsky, každodenní
zácpy cestou do práce…“ stěžovala si mi jednou
(vlastně nejednou) jedna (no, vlastně taky nejedna)
klientka. A měla pravdu – tyhle opakované
nervy-napínající situace umí na člověka zakleknout
a přidušují ho
.

Podle toho, kolik na dané téma vychází chytrých
knih, je zřejmé, že řešení zatím nikdo nenašel.
Respektive ne žádné řešení snadné a definitivní.
(Těžkých a dočasných by bylo dost.) Zkušenosti
nicméně ukazují, že každodennímu stresu méně
podléhají lidé, kteří ho umějí chytře obejít
nebo využít
. Pojďme se podívat, jak bychom
mohli zužitkovat takovou pěknou dopravní zácpu:

:: Pustit si v autě hudbu, na kterou není doma klid nebo čas
:: Pustit si nějaké vzdělávací audio
:: Vyřídit pár (pracovních, soukromých, meziplanetárních) telefonátů
:: Zacvičit si na pánevní dno (kaju se bez mučení, neb toto je pohlavně a věkově diskriminující doporučení)
:: Uplést ponožky
:: Udělat si pořádek v kabelce/peněžence/pracovním kufříku/kapsách/přihrádce v autě
:: Teď před Vánoci třeba zapřemýšlet, co by komu udělalo radost
:: Umýt interiér auta

To poslední není sci-fi, nýbrž má vlastní zkušenost.
To jsem tak stála v Hradci Králové uvězněná
na okruhu
, do toho jsem už nějakou dobu
registrovala hnusně ulepený volant – a tyto dvě
skutečnosti se spojily v uvědomění, že v autě vozím
vlhčené ubrousky.

I vzala jsem ubrousek a vycídila volant. Plynule jsem
přešla na páčky u volantu, palubku, rádio, řadicí páku…
Fronta se pořád nehýbala, ubrousků byl dostatek,
takže bylo možno pečlivě odprášit i mřížky topení.
Když jsem došla k mřížce u spolujezdce, všimla jsem
si pohledu člověka z vedle stojící dodávky. Koukal
tak zaujatě, že jsem si říkala – aby si by si taky rád
uklidil a tak jsem mu gestem nabídla krabici vlhčených
ubrousků. To ale evidentně nebylo ono a dotyčný se
už raději díval na druhou stranu. Ale zpět k očistě
interiéru – plonkový čas byl takhle skvěle využitý
(i když možná ne úplně v souladu s dopravními
předpisy a nutnosti věnovat se řízení i při neřízení)
a kdo ovládá multitasking, ještě by si přitom zacvičil
na pánevní dno a současně vyřídil nějaké ty telefonáty.

Pokud na vás taky sedá předvánoční nebo třeba jen
úplně všední stres, zkuste ho přechytračit. A jinak
pozor na něj – drtí a stravuje, dělá to trpělivě
a nepozorovaně a za x let vyrobí vyhořelou oběť
s nemocným srdcem a uštvanýma očima
.
Když se nechá.

~

Příště bude videoukázka z kurzu o MOTIVACI,
NE/VYHOŘENÍ a POHODĚ V PRÁCI
. Tenhle lednový
kurz si můžete pořídit jako dárek pro sebe
či druhé
a už jenom pár dní za tu nejnižší cenu.

Se srdečným psycho-pozdravem

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Třesení

(Úvodník jaroměřských ZUŠkovin.)

Společně s pokročilým podzimem a blížícími se vánočními svátky se do ZUŠky vkrádají i bušící srdce, chvějící se ruce, nejistá kolena, motýle v břiše, rudé tváře, vyschlá ústa a obavy typu „Já to určitě zkazím“ nebo rovnou „Já to nepřežiju“. Neboli tréma menších i větších umělců spojená se spoustou koncertů a vystoupení.

Tréma pochází z Prahy. Přesné místo činu, kde tréma vznikla, se zatím ještě nenašlo, ale prostě někde v tomhle městě na Vltavě, v některém z jeho divadel a sálů předváděl kdosi z nervozity tak dlouho tremolo, onu pěveckou vadu, až o něm kolegové začali říkat, že má trému. Slovo tréma, ač má v rodokmenu italské předky odkazující k chvění a třesení, se tedy narodilo v našem hlavním městě a proniklo do všech míst, kde se veřejně vystupuje. Ani jaroměřská ZUŠka se před ním neschovala. Neunikly ovšem ani školy a sály za našimi hranicemi, kde tomu sice říkají jinak, ale třesou se na těle i duši úplně stejně.

Kdo má trému, není tomu obvykle rád. Možná ovšem netuší, že se ocitá v dosti vybrané společnosti. Tenorista Andrea Bocelli říká: „Tréma je můj největší problém.“ Herečka Helen Mirrenová: „Trpím strašlivou trémou. Je mi úplně zle strachy.“ Zpěvačka Barbra Streisandová kdysi z nervozity zapomněla slova a 27 let pak nevystupovala z obav, že se to stane znovu. Také cellista Steven Isserlis trpí výpadky paměti. Slavná sopranistka Anne Evansová popisuje: „Naskakují mi rudé fleky na krku. Jednou jsem měla hrozný strach z těžké árie, srdce mi bouchalo jako o závod a najednou jsem si připadala, že sama sebe pozoruju z výšky.“

A co s ní? Tak předně – tréma bere, ale i dává. Do určité míry nabuzuje, pomáhá s přípravou a soustředěním na výkon. Pravda, nad tuto míru už spíš škodí a pak by se jí každý rád zbavil. Bohužel, návod na tohle dosud objeven nebyl. Ani žádné abrakadabra nefunguje, což se jasně ví, protože tréma sedá i na Emmu Watsonovou, představitelku Hermiony Grangerové z Harryho Pottera. A to umí kouzlit. Takže kouzla nestačí. Co ale můžeme udělat, to je tahle trojice: Příprava, dýchání a akce. Nacvičit, co jde, před vystoupením se zhluboka prodýchat a s každým výdechem uvolnit, a jít na to. Helen Mirrenová má tenhle recept: „Nepodléhám tomu strachu a vyplavený adrenalin se snažím využít při vystoupení.“ Steven Isserlis: „Říkám si, že nejde o život.“ Andrea Bocelli: „Prostě jdu na jeviště a doufám.“

Čím víc pozornosti věnujeme chvějícím se rukám nebo červenému obličeji, tím víc trému krmíme a tím větší bude. Je to jako s každým velkým strachem a s ním můžeme vypořádat jeho přijetím – je tady, cítím ho, beru na vědomí, ale nejednám podle něj. Je to samozřejmě těžké, ale nikdo nám taky neslíbil, že život bude jednoduchý. Tak to chce prostě jít a hrát, zpívat, žít. A číst.

Michaela Peterková

Opadávání

(Listopadový úvodník pro ZUŠkoviny.)

Červeno-hnědo-žlutá nadílka šustící na cestách pod botami napovídá, proč se aktuální měsíc nazývá tak, jak se nazývá. Každý rok touhle dobou končí některé stromy svou zelenou sezónu. Ale proč jim vlastně listy padají? No, ony nepadají zas tak dobrovolně – strom jim velmi jasně naznačí, že už nejsou žádoucí a prostě se jich zbaví. Dělá to proto, aby přežil. Z listů, kdyby si je strom nechal, by se v zimě mohutně odpařovala voda, kterou by kořeny ze zmrzlé země nedovedly dočerpat. Sníh zachycený na listech by znamenal ohrožující zátěž, led ještě větší. A pokud by se do listí navíc opřela zimní vichřice, bylo by hotovo v tom okamžení. Tyto stromy tedy koncem léta odčerpají ze svých listů všechny živiny, naopak do nich pošlou odpadní látky, uzavřou jejich spojení s větvemi a v té chvíli začíná listopadání. Strom dobře ví, co dělá. Kdyby si listy hamounil, šlo by mu v zimě o zdraví či dokonce o život.

My coby součást přírody podléháme stejnému zákonu. Ten říká: „Chceš-li být živ a zdráv, zbav se všeho, co nepotřebuješ“. A je toho spousta, co nepotřebujeme, co nás zatěžuje a brzdí v rozletu a kvůli čemu nás porážejí životní bouře. Třeba takový zvýšený pocit vlastní důležitosti, přehnané ohledy na druhé nebo hromady hmotných věcí. To všechno musíme tahat s sebou, chránit před ostatními, měnit v tom baterky, oprašovat a starat se o to až k ustarání. Nebo si můžeme vzít příklad ze stromů a všechno zbytečné ze sebe setřást. S lehkou myslí pak proskotačíme listím – a též listy těchto úplně čerstvých ZUŠkovin. Zašustěte se do nich!

Michaela Peterková

Plynutí

(Říjnový úvodník pro jaroměřské ZUŠkoviny)

Na začátku byl M.C., maďarský psycholog s právě tak nenapsatelným, jako nevyslovitelným příjmením. A pagery. Kdybyste náhodou nevěděli, co je pager, tak je to taková pípací krabička, v podstatě něco jako fax nebo záškrt – kdysi to tu bylo, už není a nikomu to nechybí.
Ten M. C. chtěl přijít na to, kdy jsou lidé nejspokojenější. A tak jim rozdal ty pagery. Kdykoli pager pípnul, měl jeho pán (či měla jeho paní) zaznamenat, co zrovna dělají, na co přitom myslí a jak se cítí. M. C. shromáždil obrovské množství těchto záznamů. Probral se jimi. A zjistil dvě věci. Zaprvé, že z hlediska spokojenosti je celkem jedno, co člověk dělá – jestli si s někým povídá, ryje záhonek, závodí v běhu nebo hraje na fanfrnoch. Za druhé, že ale vůbec není jedno, kde se v tu chvíli nacházejí jeho myšlenky.
Kdo nechal myšlenky volně toulat, cítil se nic moc až jakž takž. Úplně nejlepší pocit měli ti lidé, kteří mysleli a byli plně soustředění na to, co právě dělali. M.C. tento stav mysli nazval „flow“, česky bychom mohli říci „plynutí“. Nebo spíše „splynutí“, protože skutečně jde o splynutí člověka s činností. S někým mluví, pracuje, běží, hraje, kreslí, sochá a nemyslí vůbec na nic jiného. Neví, kolik je hodin, neví, kde má mobil, neví, co bylo včera ani co bude zítra, zapomněl i sám na sebe. Je to čisté bytí „tady a teď“, dokonalá spokojenost.
Flow je zbraň proti různým duševním útrapám. S naší hlavou to máme složité: Jedna její část chce být v pohodě, často se ale vynoří druhá, která říká: „Kdepak, budeme se teď hezky zabývat všemi našimi obavami a životními prohrami.“ A nahazuje nám myšlenky, o které ani trochu nestojíme. Ve stavu plynutí není ale na žádné takové myšlenky místo. Je jen člověk a to, co dělá. Realizujeme se naplno v něčem, co do určité míry umíme. Což je i podmínka, aby se flow vynořilo – dělat něco celkem náročného, co dělat chceme a co dokážeme zvládnout. Takže taková ZUŠka, to je pro flow ideální líheň. Flow jde ovšem zažít i při čtení – takže příjemné plynutí s říjnovými ZUškovinami!

Michaela Peterková

PS. M.C. je Mihaly Csikszentmihalyi. S tímhle jménem žije ve Spojených Státech. Kdo to chce byť jen zkusit vyslovit, musí se natolik soustředit, že nevyhnutelně dostane do flow.

Nechci 30 000 Kč aneb Nerozumné jednání(?)

Karle, kde jsi byl tak dlouho?

Ále, se známými.

Karle, ty voníš.

To je dobře, ne?

Bylo by to dobře, kdyby to nebyl dámský parfém. Co jsi kde dělal?

Hráli jsme takovou, dalo by se říct, hru.

Na maminku a na tatínka?

Prosím tě. Hráli jsme o peníze. Se známými. V hospodě.

A jak ti to šlo?

Něco jsem v podstatě vyhrál.

Kolik?

Třicet tisíc.

Ty jsi vyhrál třicet tisíc?! To jsi měl říct hned, Karlíčku!

No …

Tak to pojedeme na dovolenou do Alp!

Obávám se, že pojedeme jenom do těch plánovaných Beskyd.

Jak to?

Já ty peníze nemám.

Proč?

Já jsem si je nevzal.

Tys je tam zapomněl?

Ne, já jsem je nechtěl.

Ty jsi vyhrál třicet tisíc a nechtěl sis je vzít?

Nechtěl.

Karle, ty ses namočil do něčeho ilegálního?

Ne. Ta výhra byla úplně v pořádku. Všechno legální.

Tak proč sis ji nevzal?

To fakt nešlo.

Oni tam ty peníze na výhru neměli?

Měli. Dokonce jsem je i viděl.

A tys je nechtěl.

Ne.

Že tys je dal na charitu?! Dal?

Ne.

Karle, máš pocit, že jsi duševně v pořádku?

Jo.

Takže ty vyhraješ třicet tisíc, což je víc, než tvůj měsíční plat, všechno je legální, někdo ti ty peníze dává do ruky, ty řekneš, že je nechceš a já tomu mám věřit?

Asi to není snadné.

To opravdu není. Snadnější je dát si do souvislosti tvůj pozdní příchod, dámský parfém a neuvěřitelné výmluvy. Karle, máš problém.

~

Vymýšlí si Karel? Nebo může nastat situace, že rozumný, „normální“ člověk odmítne legální výhru peněz ve výši měsíčního příjmu? Myslíte, že byste se v takové situaci mohli ocitnout? A pokud ano, jak by vypadala?

~

Pokud jde o místo výskytu, Karel nelhal. Skutečně byl v restauraci. Podíváme se teď, co se v ní vlastně dělo.

Karel tam doplňoval tekutiny a informace se svými známými a nikdo z nich při příchodu nevěnoval žádnou extra pozornost plakátu slibujícímu možnost zúčastnit se zajímavé hry o zajímavé peníze. V devět večer se u baru vztyčí chlápek s mikrofonem a po krátkém úvodu říká zhruba toto:

„Přichystali jsme si dnes pro vás takovou rozhodovací hru. Svým jediným rozhodnutím v ní můžete získat hezkou výhru. Musím vás ovšem varovat: To rozhodování není pro slabé povahy.“

Muž se napije, nechá zaznít pár tónů jakési záhadné melodie a pokračuje: “ V banku máme rovný milion korun. Chce si někdo z vás zahrát o kus toho milionu?“

Zájemců se hlásí hodně a dva z nich jsou pro účast ve hře vylosováni. Jedním z nich je právě náš Karel. Pořadatel oběma vysvětlí pár technických záležitostí, ujistí je o řádném rodokmenu peněz (firmu pořádající tuto hru vlastní výstřední miliardářka, která neváhá investovat značné částky do zkoumání různých zákoutí lidské povahy) a poučí je, jak případnou výhru zdanit, aby bylo všechno v pořádku. Pak oba posadí k baru proti sobě.

„Máme tady Karla a Daniela, kteří si zahrají o milion českých korun. Přesněji – oni se o ten milion podělí. Pravidla jsou velmi jednoduchá. Tady je ten milion,“ a pořadatel položí překvapivě anorektický balíček pětitisícovek na polici se skleničkami nad barem a obrátí se k Danielovi: „Danieli, vaším úkolem je rozdělit ten milion korun mezi sebe a tady Karla. Je jen na vás, kolik peněz si určíte pro sebe a kolik necháte Karlovi. A vaším úkolem, Karle, bude rozhodnout se, zda s navrženým dělením souhlasíte, nebo ne. Pokud budete souhlasit, oba si odnesete částku určenou Danielem. Pokud souhlasit nebudete, nedostanete ani jeden nic. Pak hra končí, žádné další kolo vyjednávání už se nekoná. Je všechno jasné? Dobrá. Danieli – otázka pro vás: Kolik z milionu budete chtít pro sebe a kolik dáte Karlovi? Máte 15 vteřin na rozmyšlenou.“

Decentní, leč dramatický odpočet ukrajuje vteřinu po vteřině a po posledním dlouhém pípnutí se pořadatel zeptá Daniela: „Jak jste se rozhodl, Danieli?“

„Dal bych tady Karlovi třicet tisíc,“ odpoví Daniel.

„Navrhujete tedy třicet tisíc pro Karla a devět set sedmdesát tisíc pro sebe, je to tak?“ ujišťuje se pořadatel.

Daniel přisvědčí a pořadatel se zaměří na Karla: „Karle, teď je to na vás. Pokud přijmete Danielův návrh, získáte třicet tisíc korun a Daniel devět set sedmdesát tisíc korun. Pokud s návrhem nebudete souhlasit, vy ani Daniel nezískáte nic. Rozumíte mi?“

„Rozumím,“ řekne Karel. Pořadatel opět oznámí 15 vteřin na rozmyšlenou, tentokrát pro Karla. Ještě než celý čas vyprší, natáhne se Karel pro mikrofon a zřetelně řekne: „Nesouhlasím.“ A udělá směrem k Danielovi gesto, ke kterému není potřeba nic dodávat.

Pořadatel ukončuje hru a jeho slova stěží konkurují bouři, která se rozpoutala v hospodě. Karel si jde sednout na své místo a cestou ho ostatní hosté poplácávají po zádech, že to s Danielem dobře vyřídil. Jenom jeden z jeho kamarádů si pak u stolu povzdechne: „Víš, kolik by za těch třicet tisíc mohlo být piv? Neměl jsi ty peníze vzít? Lepší je přece mít třicet tisíc než nic, ne?“

„Tak to teda není!“ vykřikl další z Karlovy skupiny. „Já bych taky nesnesl, kdyby si ten lakomec nechal skoro všechno pro sebe a mě umlčel jenom takovou směšnou částí.“

Ostatní bručí na znamení souhlasu. Ke Karlovi se mezitím zezadu přiblíží silná vůně následovaná svou nositelkou. Tou není nikdo jiný než ona výstřední miliardářka. Obejme Karla kolem ramen a říká mu: „Někdy prostě nejde udělat rozumnou věc, která je současně tak hrozně nespravedlivá, viďte? Ušetřil jste mi peníze, díky. A teď promiňte, musím za Danielem, abychom ho dostali ven, než nám ho tu rozbijou. Ještě ho budeme potřebovat na další akce.“

Diskusemi o hamižnosti, spravedlnosti a závisti a splachováním lítosti nad penězi, které byly tak blízko a přece si je nešlo vzít, strávil Karel se svými kamarády několik intenzivních hodin.

~

Takhle tedy Karel k nevýhře, vůni a zpoždění přišel. Příběh vychází z experimentu, který před bezmála čtyřiceti lety provedli Werner Güth z Kölnské univerzity a jeho dva studenti. Nechali hrát dobrovolníky hru, během níž jeden dělil peníze a druhý buď návrh posvětil, nebo ne. Protože prostředky poskytovala univerzita a nikoli výstřední miliardářka, hrálo se o spíše menší částky, například sto marek. (Kdo už neví, co byla marka, může si za ni bez velkého rizika dosadit euro.) Tato hra se v branži nazývá Ultimátum (Ultimate Bargaining) a byla od té doby v rámci psychologických a ekonomických studií mnohokrát opakována. Většinou dopadá tak, že když se „dělitel“ peněz chová jakž takž fér, což znamená, že pro sebe nechce příliš mnoho, druhý jeho nabídku akceptuje. Pokud ale nabízí jen drobné, které mu vypadly z kapsy, do níž si nacpal, co šlo, jeho kolega odmítne svůj podíl a tím připraví dotyčného křečka o jeho potenciální bohatství.

Výsledky hry Ultimátum nám prozrazují zajímavá fakta o lidské psychice.

Jeden z výstupů se týká naší racionality. Ačkoliv si o sobě často rádi myslíme, že jsme rozumné bytosti, umíme jednat i velice nerozumně. Vždyť co jiného, než holý nerozum, je, když Karel odmítne obnos legálních peněz ve výši měsíční mzdy? Vlastně jakýkoli obnos. I dvacet korun je víc než nic a pokud se shodneme, že je dobré mít nějaké peníze, tak je lepší mít dvacku než nic a už vůbec je lepší mít třicet tisíc, než nic. Dokud se do toho ovšem nenamíchají emoce.

V tomto případě to budou nepříjemné emoce nespravedlnosti a znechucení nad jednáním druhého. Hned za nimi přichází touha toho sobce za jeho mravní zkaženost potrestat. A takové potrestání už příjemné je: „Myslel sis, že shrábneš skoro celý milion pro sebe – ani omylem, kamaráde, nedostaneš vůbec nic,“ mohl si myslet Karel. Opojný pocit odplaty… Jednotlivé emoční pochody by se daly i hezky vysledovat v našem mozku; máme na ně specializované oblasti, například insulu pro morální odsudek a dráhy odměny, které se rozsvítí při spravedlivé mstě.

A právě tendence chovat se spravedlivě i ke zcela neznámým lidem je dalším fenoménem, který nám hra Ultimátum ukazuje. Zhruba polovina hráčů, kteří navrhují dělení odměny, dávají sobě i druhému stejně. Dobře vědí, že pokud chtějí v dalším kroku hry získat souhlas druhého, musí se rozdělit o to, co se nabízí. Na tomto principu funguje celá naše společnost: neděláme si, co chceme, nýbrž bereme ohledy na ostatní lidi. Tyto ohledy jsou natolik naší součástí, že už si ani neuvědomujeme, jak obrovské jsou a jak automaticky podle nich jednáme. Nepokřikujeme v divadle na kamaráda o pět řad za námi, abychom se s ním v nudném úseku představení domluvili na zítřejší grilovačce. U rodinného oběda se neďoubeme v nose. Neradi říkáme druhým „ne“. To všechno proto, že si to s ostatními nechceme rozházet a taky nechceme, aby se oni chovali podobně špatně k nám. Kdo tenhle jednoduchý zákon neuznává, je potrestán a případně i ze společnosti vystrnaděn. Tihle „sociální kriminálníci“ by totiž byli schopni celou společnost rozložit. Aby se to nestalo, je třeba se o ně „postarat“. Není hned nutná dvaadvacítka v rukou najatého střelce. Kolikrát stačí pomluva … nebo odplata, o jakou se v našem příběhu postaral Karel. Ačkoli Daniela vůbec neznal (a nevěděl, že patří do týmu organizátorů), potrestal ho za jeho sobectví tím, že se vzdal docela pěkných peněz. Karel si to neuvědomoval, ale jednal v souladu s fungováním společnosti a v jejím zájmu. Právě tak ostatní se pak k lidem, jako je Daniel, otočí zády a dokud se daný sobec nenapraví, tj. nezačne jednat ohleduplně, neotevřou mu svá srdce a – když už jsme u těch částí těla – ani s podáváním pomocných rukou to nebude žádná sláva. Prostě – žádné srdečné úsměvy, žádné grilovačky se sousedy, a zájem o jeho osud při dlouhé nezvěstnosti přijde až v případě takového zápachu linoucího se z jeho obydlí, že už i psi přecházejí na druhý chodník.

Pokud by bylo mnoho lidí „dobrohloupých“, stali by se cílem zneužívání; naopak velký podíl sobců znamená nespolupráci – a obojí pak rozvrat společenství. Proto v sobě nosíme princip něco za něco: Vzájemné slušné jednání a trestání těch, kteří slušně nejednají, a to i když s sebou trestání nese osobní náklady.

Nechováme se přísně ekonomicky racionálně, protože jsme společenské bytosti. Naše akce jsou podloženy nikoli rozumem, ale zejména emocemi, což je koneckonců velmi rozumné – emoce nám totiž dají pocítit, co má jakou hodnotu.  A sociální emoce patří k těm nejsilnějším, protože dobré vztahy s druhými lidmi, bez nichž by to lidské v nás zahynulo, pro nás mají hodnotu obrovskou.

Takže Karle – děkujeme.

PhDr. Michaela Peterková, 10.07.2019

Reference:
Güth, W., Kocher, M. G.: More than thirty years of ultimatum bargaining experiments: Motives, variations, and a survey of the recent literature. JENA ECONOMICRESEARCH PAPERS, 2013.