Archiv autora: Michaela Peterková

Příběh zlomené kostrče

Kolečkové lyže jsou evidentně čertův vynález. Za krátký podzimní čas, v němž jsem se chtěla trochu připravit na zimu a běžky, podnikly již mnoho pokusů o mou likvidaci: řítily se se mnou vstříc informační ceduli, že tuto polní cestu financovala EU (hodit sebou na bok – krvavý loket chráničům navzdory), zasekly se v příčném žlábku, zatímco tělo pokračovalo dál (to se jim nepovedlo, jen bolavý prst a úlek náhodné svědkyně), přestaly brzdit, když jsem jela z kopce po běžné silnici (zase smůla – nejelo zrovna nic, co by mě toužilo přejet) a poslední incident – zajely do štěrku v krajnici cyklostezky a hodily mnou na zadek. Ve chvíli ztráty kontroly mi to přišlo stejně banální, jako jiné podobné situace. Po dopadu to bylo jiné. Ostrá bolest. Vymáčkla ze mě nějaké, naštěstí neartikulované zvuky. Bolelo to, když jsem se zvedala i když jsem pokračovala v jízdě. No ale ono to za chvíli přejde, říkala jsem si. Dojela jsem kolečko, měla jsem dost času, tak jsem si ještě trochu bruslení a soupažení po zvlněném terénu přidala, u auta jsem se obrala, naházela sport do kufru a sedla za volant. Uááá. Vzepřela jsem se nohama o podlahu, aby ta ukrutná bolest povolila, a říkala si, jestli to vůbec odřídím domů. Vzpomněla jsem si ovšem na Hrdého Budžese, který také vytrval a nevzdával se, našla jsem jakž takž přijatelný úhel sezení a těch pár kilometrů nějak dala. Pomáhalo mi verbální hodnocení vlastní situace. Vždycky jsem se ve chvílích utrpení snažila ovládat, ale nedávno jsem četla studii, že když člověk vystavený bolesti může nadávat, víc vydrží. Tak jsem se snažila vydržet co nejvíc. Ale prezidentská ráže to, aspoň co si pamatuju, nebyla; převážně jsem si vystačila se vzýváním postižené části těla.

To byla středa. Následující dny ubíhaly za krajně snížené kvality života. Vyzkoušela jsem brufen, neudělal vůbec nic. Vzpomněla jsem si na tramal, opiát, který jsem kdysi dostala na zhmožděná žebra. Nevím už, jestli zmírnil bolest, ale v živé paměti mám, že jedna tableta zastoupila nejmíň osm rychle vypitých piv. Léky jsem tedy vzdala a rozhodla se vše řešit svou osvědčenou léčebnou metodou jménem ignorance. Děti, práci ani dům ignorovat nešlo, takže jsem dělala skoro všechno, co obvykle. Z bolesti mi bylo někdy až fyzicky zle – zejména při sedání, zvedání ze židle a shýbání se k zemi. K řešení toho posledního jsem zotročila vlastní děti a zlepšila úchop nohou. Spánek se lekal při každém otočení. Po vcelku aktivně stráveném víkendu, který mě rozptýlil, začala má důvěra v účinky ignorance slábnout, v úterý odumřela zcela a já jsem se vydala k odborníkovi vyprosit si něco, co by mě ulevilo od bolení.

Chirurgická ambulance sídlí v omšelém objektu jaroměřské nemocnice, která ovšem byla zrušena zhruba před čtvrt stoletím a z níž se dodnes uchovalo jen pár ordinací, eldéenka, rentgen a možná ještě něco málo. Když jsem vešla do chodby sloužící jako čekárna chíry, přišlo mi to, jako kdyby zapracoval stroj času a vrhl mě o pár desítek let zpět. Nebo kamsi „daleko od Moskvy“. Výmalba stěn pamatující slavnostní otevření, červené koženkové lavice (nesmrtelnost v praxi), prastará zažloutlá konstrukce postele na kolečkách a dva depresivní invalidní vozíky, které vypadaly, že samy potřebují ohledy a pomoc. (Později mi došlo i to, že v chodbě něco nebylo: osvětové či reklamní plakáty výrobců léků. Ani jeden. Krásné místo.)

Dávné časy panovaly též uvnitř ordinace. Doktor, kterého bych dle vzhledu tipla spíš na nemocničního zřízence, jednal se sebejistotou zkušeného medvěda a s nevzrušeně vlídným výrazem na tváři mě poslal s reklamovanou kostrčí na rentgen. Tuto formalitu jsem čekala a byla jsem ochotná ji strpět a směnit za nějaký ten dryják proti bolení.

Vládcem rentgenu byl zajímavý muž černých vlasů, vousů i očí, taková hezčí a ostříhaná inkarnace Rasputina. Neřekl žádné nadbytečné slovo a vyzařoval cosi jako vznešenou rezignaci. Jeho postoj k životu byl dostatečně ilustrován skutečností, že si při pořizování snímků ani nedovřel dveře. Fotky mé bolavé kostrčky měl za chvíli hotové. Zanesla jsem je zpátky na ambulanci.

Doktor kouknul na snímky a na moje přesvědčené „Nic tam není, že ne?“ odpověděl: „Právě, že je. Máte to zlomený.“ Ukázal mi asi třícentimetrový úsek kostrče, který se po pádu oddělil a zaplul pár milimetrů dovnitř. Vyšetřil mi páteř nad zlomeninou (OK) a doporučil repozici. Jak jsem pochopila, existují v zásadě tři možnosti řešení zlomené kostrče: nechat ji být (riziko mnohaletých, v případě obzvláštního štěstí i chronických bolestí), reponovat (provádí se per rectum – konečníkem; prstem se zatlačí na vpáčený kus ve snaze umístit ho zase tam, odkud přišel) nebo spáchat klasickou operaci (riziko poškození nervů, které se v dané oblasti vyskytují velmi hustě). Lákavé menu. Repozice se na něm skvěla jako týden chcíplý kapr mezi měsíc chcíplými kapry.

Doktor chvíli bušil do klasického psacího stroje, pak mrknul do kalendáře a začal vytáčet číslo – na bakelitovém šedo-béžovém telefonu s otočným číselníkem. K čemu jsou muzea, když stačí v Jaroměři spadnout na zadek? Evidentně stále funkčním přístrojem se doktor spojil se svým druhem ve zbrani z nedalekého města. Prý je to bývalý primář, dobrý chirurg a zítra zrovna ordinuje. „Domluví se s vámi, jestli tu repozici udělá zaživa, nebo v narkóze,“ povzbudil mě doktor nakonec.

Sedla jsem na kolo (jež mi bylo oproti autu prakticky bezbolestným dopravním prostředkem) a odjela domů. Předepsaný Nalgesin, který jsem si vyzvedla v lékárně, zafungoval asi hodinu po pozření a ulevil mi tak od 70% bolesti, což byla nádhera. Sice se mi po něm trochu motala hlava, ale to byla malá daň za tak mohutný účinek.

Jméno doporučeného lékaře jsem konzultovala s kamarádem, který v daném městě bydlí, a ten zděšeně pravil: „K němu nechoď! Tady se mu říká ‚Mengele'“. Zkusila jsem tedy profouknout jeden komunikační kanál, který mi už párkrát zajistil tu nejlepší péči ve fakultní nemocnici v Hradci. Tentokrát jsem ale neuspěla, přičemž mi bylo doporučeno repozici neodkládat, aby si zatoulaný kousek v novém místě příliš nezvykl a neodmítal se vrátit. Vyhledala jsem si názory na „Mengeleho“ na internetu a přes pár nespokojených komentářů, z nichž většina se týkala jeho přístupu k pacientům, bylo celkové hodnocení jeho práce velmi slušné. Druhý den dopoledne jsem se za ním vypravila, optimisticky odhodlaná nepodléhat předsudkům a pátrat po jakýchkoli náznacích jeho lidskosti.

Čekala jsem cosi jako „informativní schůzku“ a domluvu ohledně nějaké analgosedace nebo jiné přípravné procedury. Moc jsem nevěřila, že v dnešní opatrné době by někdo dělal rovnání kostí „zaživa“, jak naznačoval jaroměřský doktor. Doufala jsem přitom, že nebude potřeba klasická narkóza, jelikož s tou je spojeno mnoho opruzných věcí jako je předzákrokové vyšetření, zákaz jídla a pití a taky genocida mozkových buněk, jejichž množství si už ve svém věku musím opatrovat.

Na řadu jsem přišla rychle. Lékař na mě se zájmem pohlédl, projevil lehké potěšení nad jménem toho, který mne poslal, podíval se na snímky a řekl: „Tak to uděláme.“

„Teď? Hned?“ Překvapení z nečekaného vývoje se ve mně mísilo s radostí, že to budu mít tak rychle za sebou.

„Jo. Sundejte si kalhoty. Ne, boty nemusíte. Jenom kousek kalhoty. Opřete se lokty o lůžko. Takhle. Ne, roubík nebudete potřebovat. Sestro, rukavici. Jedním prstem vám sáhnu do konečníku. Nebojte se. Už jsem tam. Tady je ta zlomenina. Teď na to místo zatlačím. Bolí to? Ještě chvíli vydržte. Hotovo.“

Byla to tak minuta, a to i se svlékáním a oblékáním, a kupodivu to nebolelo skoro vůbec.

Pak jsem šla na kontrolní rentgen. „Na snímky tam nečekejte, pošlou mi je sem do počítače,“ pravil lékař s pohledem na ty dva plastové obrázky, které podávaly důkaz, že v Jaroměři to dosud chodí analogově. V mrňavoučké čekárně rentgenu byli dva lidé. Pohoda. Lékař mi před propuštěním z ordinace ještě řekl, že teď nesmím tak dva až tři týdny sedět. Byla jsem odhodlána začít to dodržovat okamžitě, jenže tady se ukázal znepokojivý společenský rozměr tohoto opatření. Když někdo stojí v čekárně, většinou to znamená, že chce bez ohledu na ostatní proklouznout rychle dovnitř („Jdu si jenom pro…“) Tímto dojmem jsem působit nechtěla. Kdyby byla ta čekárna větší, zalezla bych se tyčit do nějakého vzdáleného rohu, jenže tohle byla místnost jako dlaň. Napadlo mě ještě to těm dvěma vysvětlit: „Já zůstanu stát, ale neznamená to, že bych vás chtěla předběhnout.“ Tím bych si ovšem u nich asi nezajistila bezchybný názor na mé duševní zdraví. Opatrně jsem si sedla a přestala tak narušovat vertikální uspořádání v čekárně. A ještě že. Za pár vteřin vyšla laborantka a řekla mé jméno. „Ale já jsem tady byla poslední,“ snažila jsem se zajistit si, že mě ti dva nevezmou něčím po hlavě. „Já to tady mám v počítači takhle, s tím nic neudělám,“ pravila přátelsky dáma od rentgenu, já jsem se omluvila těm čekajícím, pak ještě jednou při odchodu, a oni se usmívali a bylo jim to fuk.

Prosvícená jsem se odebrala zpátky na chíru. Lékař si našel obrázky a řekl: „Podívejte, je to lepší, takže to by bylo, … tady máte zprávu a k nám už nemusíte.“

To všechno – dvě návštěvy ambulance a rentgen – trvalo ani ne půl hodiny. Bez objednání a bez protekce. Neuvěřitelné.

Cestou zpět jsem přemýšlela, čím si tenhle chirurg zasloužil svou přezdívku. Sice je to asi morous, ale to je snad povolené. Já si nemám vůbec nač stěžovat – pracoval efektivně, ohleduplně, odpověděl mi na všechno, na co jsem ho ptala. S Mengelem ho spojuje leda husté černé obočí, ale skoro nikdo z těch, co mu ono jméno dali, asi neví, jak Mengele vypadal. Možná ta lékařova efektivita může občas někoho zaskočit – žádné zbytečné tanečky, jde se na věc.

Po repozici mi bylo chvíli stejně jako před ní. Během pár dnů se situace začala zlepšovat. Bolest cítím stále, ale aspoň ustoupila na úroveň, která nutně nevyžaduje analgetika. (Léky by sice i tak zvýšily můj komfort, ale nechci je brát kvůli žaludku.) Při chůzi a ležení na boku dokonce zažívám momenty, že o kostrči ani nevím. Pro aktivity prováděné vestoje a vleže neplatí žádné omezení, takže se dá fungovat skoro normálně. Možnost sedět mi ovšem chybí. Na počítači píšu většinou zkroucená na boko-zádech v sedacím vaku. (Kéž by mi byl skutečně vakem „sedacím“). Jím v podobné pozici (a podle toho pak všechno kolem včetně mě vypadá), nebo nekulturně na stojáka, přičemž si pokaždé vzpomenu na babičku a její „Nestůj u jídla, půjde ti to do noh.“ Auto a společenská posezení jsou na chvíli tabu. Nemám ráda, když se v mé blízkosti mluví o židlích a křeslech. Zažívám (zdaleka ne první) důkaz faktu, že mnoho věcí bere člověk automaticky a vůbec ho nenapadne si jich považovat. Do momentu, než o ně přijde.

Na internetu jsem při hledání informací o naražené či zlomené kostrči a o repozici kostrče nenašla žádnou ucelenou informaci. Proto (a taky jako „psací trénink“) jsem takhle sepsala svou zkušenost. Snad vám k ničemu nebude, protože máte kostrč nebolavou a čtete si jen z přebytku volného času.

Za sebe doufám, že se mi hodně dlouho nic chirurgii vyžadujícího nestane. Ale kdyby, tak bych ráda potkala zase „Zřízence“, Rasputina a Ne-Mengeleho (a ty dvě hodně sestřičky z ambulancí). I ve skromných podmínkách udělali, co mohli a co bylo potřeba. Všechno je o lidech. Celý náš život.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

FAQ:

Jak dlouho naražená/zlomená kostrč bolí?

Je to individuální. Podle informací, které jsem našla a které mě poskytli lidé touto zkušeností obdarovaní, trvá bolest zhruba od 6 týdnů do dvou let.

Jak probíhá operace zlomené kostrče?

Jde samozřejmě o klasickou „krvavou“ operaci v narkóze. Během ní se odebere zlomená část kostrče a ten bezprizorný zbytek pod ní. Následná hospitalizace není dlouhá. Podobně jako u repozice pak platí x týdnů zákaz sezení.

 

Jste vůbec normální?

Jste normální?

Jsou lidé kolem vás normální?

Podíváme se dnes na to, co to vlastně znamená „být normální“ a dostanete vodítka, jak to na sobě poznat.

Tak co to tedy znamená být „normální“? Asi se shodneme, že se na tom úplně neshodneme. Někomu připadá normální spát 10 hodin, jinému ne. Někdo tři hodiny žárlivecky vyslýchá svého partnera a přijde si v dokonalé duševní formě. Jiný zase dobře funguje doma i v práci, plus minus všichni ho mají rádi a on si stejně připadá jako bídný červ – jeho sebedůvěra je nenormálně nízká.

Na normalitu máme několik pohledů:

Existuje kulturní normalita neboli to, co považuje za normální daná společnost. Např. u nás není za normální (ani legální, ale to sem nepatří) sex s lidmi pod 15 let ani dohodnutá manželství; jsou ale části světa, v nichž to není považováno za problém. Dlouho nebylo normální, aby ženy mohly volit. Takové Švýcarsko to uzákonilo až roku 1976, Lichtenštejnsku to trvalo ještě o osm let déle. Co je normální, se tedy i v rámci kultury s časem mění.

Dále je to statistická normalita, podle které je normální to, co se nám vejde do nějakých statistických tabulek přibližně doprostřed. Tak třeba IQ 110 je normální, 80 a 140 z hlediska statistiky už ne.

Pak máme osobní normalitu, neboli co každý z nás za normální považuje a jak hodnotí svůj život. Někomu připadá normální, že každou noc usíná dvě hodiny, jiný z toho šílí. Některým rodičům připadá normální vozit své zdravé čtyřleté dítě na kočárku, jiným připadá normální udělat s takovým dítětem desetikilometrovou pěší túru.

Kategorií normalit bychom našli ještě víc, ale už tyto tři zřejmě stačí k vyvolání oprávněného dojmu, že otázka normality je složitá. Je tedy vůbec normální umět odpovědět na otázku „Jste normální?“

Určitá vodítka, jak poznáte, jestli jste z hlediska duševního zdraví nebo poruchy „normální“, jsou tato:

  1. Vnímáte realitu přibližně takovou, jaká je. Kupříkladu když se druhý srdečně směje, interpretujete to jako jeho dobrou náladu, ne jako např. ďábelský výsměch. V tomto bodě vám pomůžou ostatní lidé, pokud byste si sami nebyli jistí. Jestliže většina druhých ohodnotí výše zmíněný smích jako výraz dobré nálady, můžete jejich hodnocení obvykle brát jako normu.
  2. Umíte plus minus ovládat své jednání (občasná impulzivita nevadí). Například pokud vás někdo naštve na silnici, tak na něj maximálně zatroubíte; nevrazíte do něj, i kdybyste stokrát chtěli.
  3. Vážíte si sebe sama a cítíte se přijatí svým okolím. Normální člověk tedy vnímá své přednosti i svá omezení, opakem je například pocit nadřazenosti nebo naopak velké sebepodceňpování.
  4. Zvládáte navazovat a udržovat blízké vztahy. Ve vztahu vyvažujete uspokojování vlastních potřeb a potřeb druhého, opakem je například přílišné podřizování se kvůli strachu ze ztráty vztahu nebo chlad a uzavírání se před druhými.
  5. Máte rádi život a uplatňujete své schopnosti v různých denních aktivitách. Problémem je nemotivovanost, pocity prázdnoty, únava, ale z opačného pólu i nadměrná neúčelná aktivita.
    (Těchto pět bodů je podle Psychologie Atkinsonové a Hilgarda.)

Zkuste si v těchto pěti kategoriích vyhodnotit vlastní život. Pokud třeba někde něco drhne, nemusíte si hned dělat starosti nebo si dávat psychiatrické nálepky; je to jen informace.

::::::::::::::::::::::::::::::::

Tento text souvisí s webinářem Přehled psychických poruch – přihlásit se na něj je možné zde

Mýty ohledně prokrastinace

Jedete v práci i doma jak motorová myš? Máte všechny povinnosti splněné nejpozději tehdy, jak je to nejdříve možné a spojení „otravná práce“ nebo dokonce „odkládání otravné práce“ nemáte ve svém slovníku? Tak jste zproštěni dalšího čtení.

Tenhle text je určený pro vyznavače úsloví „Co můžeš udělat dnes, můžeš pravděpodobně udělat i zítra.“

Můžeme to nazvat pojmy jako je odkládání povinností, prokrastinace nebo strašlivá nechuť dělat zejména to, co by zrovna bylo potřeba dělat.

Literatury o prokrastinaci a rad na toto téma jste už asi pročetli dost. Možná něco pomohlo, možná ani ne. Podíváme se proto na pár mýtů, do kterých v této oblasti narážíme:

Mýtus první: NEŽ NĚCO UDĚLÁM, MUSÍM TO CHTÍT UDĚLAT

Neboli musím mít motivaci, chuť a tak. Jak ale vysvětlíme následující věc? V jisté restauraci mají čisté skleničky, přestože tamní myč nádobí má do nadšeného pracovníka v pohostinství velmi daleko, a kdybyste se ho zeptali, jestli se mu ty skleničky chtějí mýt, koukne na Vás jak na spadlé z višně a řekne, že rozhodně ne. Nechce se mu, a přesto myje.

Nesetkáváme se s tím, že by strojvedoucí odmítl rozjet mašinu s tím, že se nemá chuť, protože má na peróně holku, do které je čerstvě zamilován. Nechce se mu, a stejně od ní jede pryč.

Pro to, abychom něco dělali, nemusíme cítit chuť to dělat (byť samozřejmě, je-li chuť přítomná, jdou věci snáz). Tím, že se pořád snažíme si tu chuť opatřit, se kolikrát zbytečně vyčerpáváme, a nezbude nám sil na to podstatné – zvednout se a fungovat.

Mýtus druhý: POZITIVNÍ VIZUALIZACE = PŮL ÚSPĚCHU

Pro ty, co nejsou tak zběhlí v motivační literatuře: Pozitivní vizualizace, to je, když si sednete/lehnete, zavřete kukadla a představujete si, že jste dosáhli svého cíle. Má to zaručit, že cíle pak skutečně dosáhnete. Abychom byli fér, není to 100% nesmysl. Někdy tahle technika docela funguje, i když ne tak zázračně, jak se v pop-psy literatuře prezentuje.

Ovšem stává se, že je člověk tou samotnou vizualizovanou představou už dost uspokojen, a to poněkud sníží jeho snahu tu představu zhmotnit. Jeden psychologický experiment například ukázal, že žízniví lidé, kteří si představovali, že se napili, se pak méně snažili skutečně si pití opatřit, na rozdíl od těch, kteří si nic takového nepředstavovali.

Mýtus třetí: CÍLE JSOU ALFA A OMEGA VŠEHO – NADEFINOVAT A PLNIT!

SMART cíle, krátkodobé a dlouhodobé cíle, rozvojové cíle atd. atp. Nenarazíte na literaturu o motivaci, prokrastinaci nebo osobním rozvoji, kde by se nějaké cílové pojmosloví nevyskytovalo. Skoro to vypadá, že bez jasně definovaných cílů se nedá přežít.

Jenže všechno má svou druhou stranu a cíle nejsou výjimkou. Přesvědčil se o tom třeba takový Volkswagen, který si dal za cíl mít super nízké emise u dieslových aut. To je jistě cíl bohulibý a ve VW byli ochotní udělat pro jeho dosažení všechno. Včetně toho, že do motorů aut namontovali nějaké kouzelné potvory, které snížily emise asi 20x. Bohužel, dotyčné potvory sloužily pouze u kontroly emisí, realita u výfuku byla zcela jiná. Ovšem čísla vyšla krásně, cíl byl splněn.

Cíle z lidí často dělají podvodníky. Taky je nutí je jít přes mrtvoly, což ve válkách platí doslovně. Ve vztazích zasažených slepým sledováním například kariérních cílů ostatně taky; z manželského poradenství známe pojem „mrtvý vztah“.

Zkrátka nadefinování cílů, vizualizace ani snaha opatřit si k dané činnosti kladný citový vztah vůbec nemusejí pomoct k tomu, aby se člověk donutil udělat něco, do čeho se mu ne a nechce.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Poznámka: Tento text byl primárně použitý jako úvod k živému webináři na téma „Nechuť do práce a povinností“, proto obsahuje pouze pojednání o mýtech, ale ne už nějaké produktivní vyústění.

Zdroje:
O. Burkeman: Antidote, G. Oettingen: Rethinking Positive Thinking, D. Pink: Drive

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Vezměte si brýle a stoupne vám IQ

Představte si, že vám v neznámém městě radí dvojice lidí, kudy tudy. Ti dva se nemůžou shodnout, každý navrhuje jinou cestu. Dejme tomu, že budete vědět, že jeden z nich se kdysi léčil s paranoidní schizofrenií, zatímco ten druhý žádnou psychickou poruchou nikdy netrpěl. Kterému budete věřit?

Většinou se asi přikloníte k tomu „zdravému“. Kdo byl v blázinci, ten je automaticky nedůvěryhodný. Po půlhodině bloudění ale může být nutno přiznat, že „Máňo, pravdu měl asi ten šizofrenik.“

Dále si představte dva lidi – ženy třeba, ať to máme genderově v pořádku. Jedna žena leží, ruka ji visí bezvládně z okraje postele, a když se ji na něco zeptáte, nesrozumitelně mumlá. Druhá je mladá dáma, zcela fit, veselá a výřečná. Která z nich je inteligentnější?

Skoro všichni na první dobrou řeknou, že inteligentnější je ta druhá. To, jak vypadá a jak mluví, tomu nasvědčuje. Ale klidně by to mohlo být tak, že je to průměrně inteligentní prodavačka mobilních telefonů, zatímco ležící žena, která má po mozkové mrtvici poškozené ovládání jedné strany těla plus řečových center, je jinak duševně aktivní vědkyně, jedna z nejlepších evropských odbornic třeba přes umělou kůži, která stále píše tou svou jednou zdravou rukou špičkové vědecké studie.

Jak se říká, zdání klame, neboli v psychologickém žargonu vítejte ve světě haló efektu. Haló efekt spočívá v tom, že z jednoho znaku, který na druhém člověku zpozorujeme, usoudíme na jiné (často na úplně jiné) vlastnosti a schopnosti dotyčného. Ten znak je něco, co nás upoutá na první pohled (poslech, počuch), například oblečení, zchátralá či naopak vytuněná tělesná schránka, způsob vystupování nebo stav zubů.

Klasické příklady haló efektu:

Brýlaté děti jsou často považovány za akademicky zdatnější než jejich spolužáci se zdravým zrakem.

Kdo z přednášejících má hezčí prezentaci, ten podá lepší výkon.

Víc titulů kolem jména rovná se větší serióznost.

Hyena je zákeřná a zlá, protože je škaredá.

A přece má krátkozrakost se školním výkonem společného asi tolik jako palačinka s přistáním na Měsíci. Hustá či ornamentální prezentace občas spíš než dechberoucí přednášku signalizuje skutečnost, že výkon přednášejícího se tvorbou prezentace samé již zcela vyčerpal. K titulům se, jak obecně známo, ne vždy tulí jen ten výkvět společnosti. Někdy se mezi nimi najde i nějaká ta hyena – zatímco skutečné hyeny jsou stejní miláčkové jako třeba medvědi nebo lvi.

Haló efekt zdánlivě vypadá jako způsob poznání. Na základě jedné věci se dozvíme spoustu věcí jiných. Jenže on je to spíše způsob ne-poznání. Nic nepoznávám, vím to předem.

K čemu je tedy haló efekt dobrý? K něčemu přece sloužit musí, když tu s námi je. Je dobrý k témuž, k čemu jsou nám dobré sedačka, pračka nebo zvyky. Pomáhá nám šetřit energií. Abychom se nemuseli namáhat pořád poznávat lidi a věci kolem od nuly, nabízí nám na základě vlastních i cizích zkušeností a předsudků hotové balíčky s informacemi zdarma. Ten muž je tak hezky oblečený a s úsměvem nás zve do autobusu. Jistě bude hodný a udělá nám krásný výlet za pár korun. To je „logičtější“ spojení než „Možná to je příslušník roku Šmejdů. Někde v kulturáku nás chytí pod krkem a donutí nás koupit si deku za dvacet tisíc.“

Haló efekt tu poslouží, tu uškodí. Podléháme mu všichni. I když o něm víme. Ale když o něm víme, tak třeba o trochu míň. Zvlášť pokud nosíme brejle nebo máme ty tituly.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Jak z nás jistota dělá křehotinky

My lidi máme moc rádi jistotu a bezpečí. Chceme se spolehnout na věrnost našich přátel, bezproblémové fungování spotřebičů, na to, že jednou dostaneme důchod, nebo na to, že když nám voda smete dům, tak že to zaplatí pojišťovna.

Jenže všeho moc škodí a jistota a bezpečí nejsou žádnou výjimkou. Podíváme se na to, že nám mohou také komplikovat život: zejména tím, že nás činí neschopnými a křehkými.

Jako příklad si vezměme imaginární cestovatelku Irmu, která si jede prohlídnout Londýn. Má to jako eurovíkend s cestovkou, takže jejím jediným velkým úkolem je dostat se včas na letiště. Delegát zájezdu zařídí, aby se Irma postavila do správné fronty na odbavení, po přistání v Londýně se zase všichni shromáždí v letištní hale, delegát je odvede do autobusu, jedou do hotelu, jedou po památkách, všechno má Irma zařízené a bez starostí a po třech dnech perfektně zorganizovaného výletu se v pořádku ocitá opět ve výchozím bodě.

Nebo to bylo jinak: Irma se po hádce s partnerem rozhodla, že si pojede někam dál od domova vyčistit hlavu. V levných letenkách na ni zrovna mrknul Londýn, tak sbalila pár věcí do kufru a vyrazila. Všechno si zařídila sama, našla si ubytování, prošla kus města, několikrát zabloudila a musela se rukama, nohama a svou mizernou angličtinou ptát Londýňanů na cestu. Po třech dnech neorganizovaného výletu se spoustou drobných stresů se v pořádku a spokojená vrátila domů.

První verze výletu je ztělesněním jistoty: je zde snaha maximálně omezit jakékoli potíže a nepříjemné nahodilosti. Irma v tomto případě zažívá stres tak maximálně z toho, že na ni při snídani nezbyl žádný jahodový jogurt nebo že její výpravu ve frontě na voskové figuríny předběhla výprava rusky mluvící. Nespornou výhodou jistoty je, že nám šetří energii. Za výhodu je považováno i to, že se díky jistotě vyhneme mnoha stresujícím situacím, nezažíváme takové věci jako strach či úzkost a naopak zažijeme víc klidu a uvolnění.

Druhá verze výletu obsahuje ve srovnání s tou první jistoty mnohem méně. Irma se do určitých stresujících situací dostává každou chvíli – musí si leccos zařídit, zorientovat se na letištích, v neznámém městě a domluvit se za ztížených podmínek malé znalosti jazyka. Za nevýhodu takového výletu bychom mohli označit třeba to, že Irma nemůže úplně vypnout, že může být konfrontována s nepříjemnostmi a že se v nich víceméně musí spolehnout jen sama na sebe.

Jenže všechny jmenované nevýhody jsou zároveň výhodami. Irma neorganizovaná toho na rozdíl od Irmy organizované získala mnohem víc. Kromě návštěvy Londýna a zjištění, že londýnští taxikáři jsou na rozdíl od těch některých pražských vyspělý lidský druh, si přivezla i posílenou sebedůvěru a zvýšenou odolnost vůči stresu. Naopak v podmínkách nadměrné jistoty se sebedůvěra ani odolnost neposilují a právě tak chátrají i jiné schopnosti.

Nassim Taleb, trader, filozof, autor tlustých knih a neoblíbený (protože) chytrý chlap, říká tomuto procesu „turistifikace“. Proto jsem pro úvodní příklad zvolila jako kulisy cestování, ale týká se to všech možných jiných sfér života. Turistifikováni jsme tehdy, když je vše podřízeno našemu pohodlí, když nám z cesty mizí každá větévka a když jsme preventivně odkláněni z těch cest, kde ještě nějaký ten přírodní neřád zůstal. Obvyklým společným znakem turistifikovaných životních oblastí je, že někdo jiný rozhoduje o tom, co je pro nás dobré a bezpečné. (My to někdy nasajeme tak dokonale, že si už myslíme, že je to naše vlastní rozhodnutí.)

Například jízda podle navigace: navigace je efektivní, praktická, většinou i funkční a přispívající k naší jistotě na cestách. Jenže za to platíme hloupnutím a odnaučením spoléhat se na vlastní pocit (Neměli jsme tam už být? – Podle navigace ještě ne. – Mám divný pocit. Maruška říkala, že je to k ní hodina, my už jedeme tři. – Prosím tě, Maruška. Maruška a tvoje pocity ze století páry, my přece máme techniku. – po dalších pěti hodinách – Vidíš, už se blížíme. Jen je mi divný, že se ta Maruška nepochlubila, že bydlí v Holandsku.) Svůj osud vkládáme do náruče složitého systému, který se může v mnoha patrech mýlit, který taky může přestat fungovat a jehož výstupy můžeme my špatně interpretovat.

Nebo výchova dětí. Máme spousty manuálů o tom, jak děti rodit, krmit, vychovávat, chválit, motivovat, jak jim organizovat volný čas atd. (Čekám už jen na zrod nové profese s názvem „dětský kouč“.) Není bezpečné lézt po stromech, jíst právě utrženou nemytou jahodu. Není efektivní se poflakovat a snít. Pomalu na každou hodinu života dítěte musí být rozpis, aby dítě trávilo čas efektivně, bez nahodilostí. A nevystavovalo se jakémukoli nebezpečí.

Když člověku občas vezmeme jistotu a bezpečí, obvykle ho to posílí. Dostane se do nekomfortní situace, se kterou se vypořádá a získá určité schopnosti. Kdyby nic, tak aspoň důkaz, že něco vydrží. Sebedůvěra (ke které dostávám kupu dotazů, jak ji získat) se vybuduje právě a jedině v nepříjemných, těžkých a nakonec nějak zvládnutých situacích.

Takže jak se vyhnout turistifikaci, která z nás vysává kreativitu a další schopnosti? Odhalovat situace, kdy jsme v jejích spárech. Neutíkat hned z nepříjemných situací. Vypnout občas navigaci, jít jinou cestou, chodit do (neregulované) přírody, brát problémy jako možnosti něco se naučit a nejistotu jako trénink pro sebedůvěru.

Jak pravil i Friedrich Nietzsche: „Bezpečný život je nebezpečný.“

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Patří nepříjemné emoce do koše?

„Neboj.“ „Nebreč!“ „Nevztekej se!“

To jsou negativní emoce a dětství.

„Máte právo být šťastní! Zahoďte všechen strach, smutek a hněv!! Tyto emoce vymažte ze svého života!!!“

To jsou negativní emoce a tzv. motivační řečníci a různí jiní podnikavci a blouznivci.

Emoce, kterým říkáme negativní, to schytávají ze všech stran. Mají snad ještě horší pověst než drůbeží separát nebo karton od vína plný veřejných peněz. Jenže když už nás Příroda nepříjemnými emocemi vybavila (protože ano, jsou vrozené), zřejmě věděla, co dělá. Takže k čemu nám je dobrý takový smutek, strach nebo vztek?

Někdo vám zemře. Nebo na dlouho odjíždí. S někým, na kom vám záleží, se pohádáte, on se naštve a odejde. Něco důležitého se vám nepovede. V podobných situacích by nikomu nepřišlo normální prožívat lhostejnost či veselí. Zažíváme smutek a právě smutek je naprosto zdravá odezva. Proč? Pomůže nám vyrovnat se se ztrátou, ocenit ji. Odsmutníme smrt a vrátíme se zpátky. Těšíme se na opětovné shledání s tím, kdo odjel. Omluvíme se a obnovíme přátelství po hádce. Zdokonalíme v tom, co se nepovedlo. Všechno díky smutku.

Dál máme na řadě toho, kdo má velké oči. Když vám někdo řekne, ať se vydáte na Prahu pěšky prostředkem dálnice, ať sníte platíčko neznámých léků nebo abyste šli provokovat osvaleného cholerika, co jiného vám v tom zabrání, než právě strach? Už nám všem mockrát zachránil kůži i duši.

A co vztek? U něho se zdá, že je fakt slabinou charakteru ho projevit. Člověk by se měl umět ovládat, no ne? A co když uvidíte, jak dva velký kluci mlátí jednoho o hlavu menšího nebo jak trápí psa? Nejspíš cosi začne cloumat vaším majestátem a vlítnete na ně. Nebo vám někdo křivdí, obviňuje vás z něčeho, co jste neudělali. Také tady je někdy na místě se jednoznačně ohradit. A pohonem pro podobné reakce je práce vztek. Někdy dokáže posloužit spravedlnosti.

Smutek, strach a vztek ve zdravé míře potřebujeme. Jsou to nepopulární, ale užitečné emoce. Dnes je silná tendence vyhýbat se všemu, co je jen náznakem nepříjemné. Rozšířil se názor, že máme právo na štěstí, nárok na bezproblémový život. Srážka tohoto postoje s realitou ke mně přivedla velkou spoustu lidí. Nic jim po stránce duševního zdraví nebylo, byli to schopní lidé, jen si nechali odněkud vnutit přesvědčení, že zůstat chvíli ve smutku, bát se nebo se občas rozčílit je totálně nemoderní.  Pokud se negativním emocím příliš důsledně vyhýbáme, stejně nás nakonec dostanou.

Samozřejmě nám do hry vstupuje stará známá přiměřenost. Patologicky přehnaný smutek nás doveze do krajiny deprese, přílišný strach vede k fobiím a nadměrný vztek k nepřátelství a agresivitě. Umět si pro každou příležitost namíchat ten správný emoční koktejl je jeden z velkých životních úkolů, a zcela určitě se tento koktejl, aby nám samou sladkou bezstarostností nezevšedněl, občas neobejde bez trochy kyselého a hořkého.

Michaela Peterková, 19.10.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Webinář Jak zvládat NEPŘÍJEMNÉ EMOCE
Živě v úterý 24.10.2017 večer.
Podrobnosti zde

1+1=5 : V matematice nikdy, v životě klidně

Tři kamarádi jdou v horách, jeden na špatném místě zakopne, spadne a visí za kus ocelového lana nad propastí. Ti druzí dva ho chytnou každý za jednu ruku. S jeho sto kily živé váhy mají co dělat, ale za chvíli je kamarád v pořádku zpátky nahoře.

Co kdyby ale šli jen dva? Jeden zakopne, visí, druhý se mu snaží pomoct, ale nemá dost síly. Půlku kamaráda by zvládnul, ale celého ne. Nemůže říct: „Já teď vytáhnu tvých prvních padesát kilo a hned potom těch druhých padesát.“

Matematicky by šlo zapsat, že 50+50=100, nebo že když 2a=100, tak a=50 atd. Jenže v tomhle případě 50+50=zachráněný život a 1+1>2, tedy dva lidé jsou více než jeden plus jeden, protože jeden samotný život nezachrání, to mohou jen dva současně.

Když jsme u těch dramatických příkladů (pak už se nad sebou zamyslím a zkusím to vylepšit), tak si ještě můžete představit, že vám někdo z balkonu pustí na hlavu stogramový kámen. Nic příjemného, pořádná boule z toho bude, ale zase nic výrazně horšího. Když schytáte dvacet takových zásahů, bude z toho dvacet boulí a už vás to možná i trochu namíchne. Pokud to ale někdo nebude chtít takhle drobit a sešle na vás rovnou dvoukilový kámen, může vás klidně i zabít.

Následek jednoho těžkého kamene je více než dvacetkrát horší následek jeho dvacetiny. Stejné je to třeba u deseti nárazů v rychlosti 10km/h a jednoho nárazu v rychlosti 100km/h. Opět bude ve druhém případě následek víc než desetkrát závažnější ve srovnání s prvním případem.

Takže to by byly pohromy. A teď to slíbené pěkné. Jste sami, někdo se k vám přidá a vytvoříte pár. Ať už partnerský nebo kamarádský, každopádně vznikne něco víc než jen 1+1=2. Jakýkoli vztah je něco, co přesahuje samotné osobnosti obou lidí. Paul Watzlawick proto říká, že jak se dáte s někým do kupy, už jste v tom tři – vy dva a vztah.

Dva lidi toho společně víc zmůžou a někdy vytvoří něco, co by sami nezvládli vůbec. Děti kupříkladu. Anebo umění, což jsou zase případy mnohých autorských dvojic, jako je Voskovec a Werich nebo Suchý a Šlitr. Víc než pouhým součtem jsou i hry – pár lidí si může na jednom hřišti kopat každý se svým balonem, ale teprve když se dají dohromady, když se spojí v úmyslu, zahrají si fotbal. A takový sbor z Nabuka zní víc než 30x zajímavěji, než kdyby třicet sboristů zpívalo svůj part každý zvlášť.

Tahle nadsumární kvalita nás ve své časté nepředvídatelnosti zbavuje jistoty a za to nám dává možnost poznat nebo vytvořit něco, co by jinak vzniknout nemohlo.

Tak ať se vám s někým hezky tvoří!

Michaela Peterková, 19.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Přemíra zákonů škodí lidské slušnosti

„Předkládám návrh zákona o zřízení povinných přístřešků pro kola. Každý zaměstnavatel by povinně pro své zaměstnance musel zajistit místo, kde si tito bezpečně uloží svá jízdní kola. Kdo by to neudělal, dostal by pokutu.“
„Někdo po tomto opatření volá?“
„Masivně ne. Ale lidem to přece pomůže!“
„To je pravda. Návrh přijímáme, zákon bude.“

Poslední dvě slova neplatí (alespoň doufám), ale takovýto návrh se kdesi v politickém soukolí skutečně objevil. Nic proti bicyklům a možnostem jejich uložení. Osvícení zaměstnavatelé tuto potřebnou službu v rámci svých možností dávno poskytují. Prostě proto, že chtějí. Ukážeme si ale, že snaha uzákonit lidské ohledy vede k naprosto jiným efektům, než jaké byly zamýšlené.

Byla mateřská škola, fungovala jako všechny ostatní, byly v ní radosti i starosti. Mezi jednu z těch starostí se počítaly občasné epizody, kdy si někteří rodiče nestihli vyzvednout dítě do běžné doby, po kterou školka funguje. Takže paní učitelka musela v takovém případě čekat, až si pro tu dočasnou sirotu někdo přišel, a sama se tak zdržela v práci. Tu někoho napadlo, že by se to mohlo vyřešit tím, že by rodiče za pozdní vyzvednutí svých dětí platili pokutu. V rozumné výši, samozřejmě. Znělo to chytře, tak to zavedli a rodiče na to byli na nástěnkách i osobně upozorněni. Pozdní příchody rodičů měly být od té chvíle reliktem nekulturní minulosti. Jenže nebyly. Stalo se něco úplně jiného: Množství případů, kdy si rodiče přišli pro své děti po zavírací hodině, po zavedení pokut narostlo.

Jak je to možné? Vysvětlení spočívá v tom, jak se na včasné či pozdní vyzvedávání dívali rodiče původně a jak po zavedení sankce. Dřív se snažili chodit včas (i) proto, že brali na učitelky ve školce ohled. Uvědomovali si, že když dorazí později, připraví tím učitelku o její čas, a to nechtěli. Když se ale zavedly pokuty, ohleduplnost vymizela – vždyť si to přece zaplatí, když přijdou později, tak co. Tato studie, kterou provedli Uri Gneezy a Aldo Rustichini v izraelských mateřských školách, ukázala, že kde byly dřív lidské ohledy, tam spolu se sankcí nastoupil primitivní kalkul.

Tato studie i mnohá zkušenost ukazují, že rozličné zákony a všeliká nařízení, jež se snaží regulovat oblasti mezilidských ohledů a slušnosti, vedou k vymizení přirozené morálky a ke zhoršení chování. Učí lidi spoléhat se na předpisy a ne na svou hlavu (nebo spíše na své srdce). Pokud bude všechno dobré chování nařízeno, člověk se přestane chtít chovat dobře a zakrátko tady budeme mít skupinu opravdu strašlivých bytostí, které se nespoléhají na vlastní morální navigaci a ztratily stud a špatné svědomí, neboť tyto pocity je nově možné zobchodovat.

Podobná opatření také negativně dopadají na ty, které měla chránit. Učitelky se ve školce zdržely častěji. Povinné kvóty na zastoupení žen v politice vedou k zesměšňování těch, které jsou na kandidátkách jen kvůli těm kvótám, a bohužel i těch, které tam jsou proto, že chtějí a umějí. Povinná inkluze hendikepovaných žáků často zhorší jejich vzdělávací podmínky a skrz prsty se pak na ně dívají i někteří učitelé a ředitelé škol, kteří před tím nařízením spoustu hendikepovaných dětí normálně přijímali. Představte si, jak by to dopadlo, kdyby se zavedlo povinné vzájemné zdravení znepřátelených lidí nebo povinné uvolňování místa starším lidem v MHD, obé samozřejmě opatřené sankcemi za neprovádění.

Zmíněná izraelská studie odpovídá i na případnou připomínku, že opatření se dá přijmout na zkoušku a pokud se neukáže jako užitečné, tak se zruší a vše bude jako dřív. Nebude. Když v dotčených školkách po nějaké době sankce za pozdní vyzvedávání děti zrušili, množství pozdě přicházejících rodičů se na původní, „předsankční“ úroveň nesnížilo: zůstalo stejně vysoké, jako po zavedení pokut.

Ačkoli si to mnozí předkladači pravidel, kteří prostě chtějí být něco platní, myslí, tak všechny bolesti světa nejdou řešit shora. Ve skutečnosti se většina potíží udrží na přijatelné úrovni nebo vyhojí mnohem lépe bez jejich asistence.

Michaela Peterková, 04.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

PS. Tipli byste si, kolik je aktuálně v ČR platných zákonných norem? Malá nápověda: Je jich víc, než bylo v roce 1948, kdy šlo o cca 50 tisíc norem. Tak kolik by to mohlo být dnes? O nějakých třicet tisíc víc? O sto nebo dvě stě tisíc, když máme tolik snaživých zákono-dárců? Nebo se odvážete a tipnete, že je to o milion víc? Tak to byste byli pořád ještě při zdi. V roce 2010, kdy se dělalo poslední velké sčítání paragrafů, to hodilo 1.600.000 zákonných norem a dnes jejich počet šplhá ke dvěma milionům. Tzv. podzákonných norem, což jsou různé vyhlášky a řády, bude ještě mnohem víc. Věří vůbec ještě někdo tomu, že je to všechno možné pojmout a dodržovat? Teď před volbami se všechny strany předhánějí v plánech, co nového zavedou a udělají. Mně by se líbilo, kdyby někdo spíš řekl, co zruší a co NEudělá.

Zdroje:
Uri Gneezy, Aldo Rustichini: A Fine Is a Price. Journal of Legal Studies, Vol. 29: No. 1, 2000.
www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=129980&pdf=1
http://hlidacipes.org/neznalost-neomlouva-ale-cesky-pravni-rad-aktualne-obsahuje-kolem-2-milionu-pravnich-norem/

Existuje intuice a můžeme jí věřit?

Zatímco mladá rodina z trávníku před svým domkem bezmocně sledovala, jak za okny jejich kuchyně šlehají plameny, pro hasiče uvnitř to měl být rutinní zákrok. Běžný požár vzniklý od sporáku nebo lednice, na který stačí trocha vody a je to. Jenže tady to trvá poněkud déle. Oheň stále není zvládnutý a do toho najednou velitel hasičů Tom Banks zakřičí na své muže: „Všichni okamžitě pryč!“ Hasiči překvapeně běží ven od nedokončené práce a ještě netuší, že jim Banks právě zachránil život. Netuší to ovšem ani sám Banks. Krátce poté se propadla podlaha, na které hasiči stáli, a odhalila se skutečná příčina ohně v kuchyni: obrovský požár zuřící ve sklepě. To ale Banks ve chvíli, kdy rozkázal k ústupu z domu, nevěděl. Později vypověděl, že měl prostě jen pocit, že něco není v pořádku a že odtamtud musí všichni rychle zmizet. Rozhodl se výhradně na základě své intuice.

Může mít tohle nějaké rozumové vysvětlení, nebo jde o věc „mezi nebem a zemí“? Jak vlastně funguje lidská intuice? Můžeme se na ni spolehnout, nebo je to jako sázka do loterie?

Téma intuice, které odjakživa přitahovalo mystiky, romantiky, umělce i jiná lidská plémě, se pro psychologii stalo velmi lákavou rukavicí, již nebylo možno nezvednout. Do zkoumání tohoto podivuhodného fenoménu se pustil i Gary Klein, který krom mnoha dalších zpovídal též Toma Bankse. Banks neměl tušení, proč se rozhodl, jak se rozhodl. Při rozhovoru s Kleinem Banks zpětně rekonstruoval, jaké informace o tom, že se chystá nějaká zrada, měl na místě k dispozici: Bylo zvláštní, že se požár v kuchyni nepodařilo uhasit tak, jak to v podobných případech běžně šlo. Ten oheň byl příliš horký, což Banks cítil na napůl odkrytých uších. A netypicky tichý. To všechno odpovídalo skutečnému stavu věcí – požár pod podlahou vyvíjel velké teplo, nebyl slyšet a krmil oheň v kuchyni. Banks tyto informace vyhodnotil, aniž si byl vědom, že něco takového v jeho mozku pobíhá.

Kdyby byl Banks během zmíněného zásahu napojen na přístroj zobrazující aktivitu v mozku, mohli bychom pozorovat velkou aktivitu v pravé mozkové hemisféře. Právě tam, jak se ukazuje, sídlí naše intuice. Naše „nevědomé vědění“. Pravá hemisféra se zdá neustále skenovat naše okolí, umí syntetizovat zaznamenané podněty a rychle je vyhodnotit. Nepracuje ovšem se slovy (to je u většiny lidí doménou hemisféry levé) a tak nám výsledek nepředkládá v rozvitých souvětích. Výstupem její práce je právě nějaký ten pocit, (ne)jasné tušení.

To, že něco „víme“ ještě dřív, než si to dokážeme uvědomit, se podařilo prokázat například psychologům z univerzity v Iowě, kteří ve jménu vědy a pokroku vehnali dobrovolníky do spárů gamblingu. Každý z těch lidí měl před sebou čtyři hromádky karet. Z libovolného balíčku vzal vždy vrchní kartu a otočil ji. Mohl vyhrát nebo prohrát. Jeho úkolem bylo snažit se vyhrávat. Dva z těch balíčků přitom dávaly občasné velké výhry, ale taky bolestivé prohry a jejich celková bilance byla záporná. Kdyby hrál dotyčný jen tyto balíčky, skončí v těžkém mínusu. To druhé dva balíčky poskytovaly menší výhry, ale zase i velmi málo proher a celkově by člověk, který by hrál pouze tyto karty, skončil s plusovým výsledek. O tomhle ale autoři výzkumu před účastníky výzkumu jaksi pomlčeli. Člověk tedy otočil kartu a buď vyhrál, nebo prohrál. Hodně, nebo málo. A znovu.

Po kolika kartách myslíte, že účastníci poznali, jak balíčky fungují? Snadné to nebylo, přece jen to nebylo nalíčeno zas tak okatě…

Správná odpověď je, že to poznali po deseti odehraných kartách. A právě tak je správná odpověď, že to poznali až po osmdesáti.

Záleží totiž na tom, co myslíme oním „poznali“. Něco jako „Aha, takhle to je, tyhle dvě hromádky fungují takhle a tyhle dvě zase takhle“ dokázali účastníci říct zhruba po těch osmi desítkách odehraných karet. Ale intuitivně to tušili už po desáté kartě.

A jak na to experimentátoři přišli? Všichni účastníci totiž měli na dlaních přilepené indikátory toho, jak se jejich kůže potí. Když je člověk ve stresu, okamžitě je elektricky „vodivější“, potí se, i když třeba zcela neznatelně. A takové špatné karty s sebou stres přinášejí. Prvních deset karet neukazovaly dlaně nic zásadního, ale potom už indikátor začal naznačovat stres, kdykoli účastník sáhl po kartě z rizikového balíčku. Pravá hemisféra, intuice, signalizovala poznání toho, jak balíčky fungují, velmi rychle; racionálnímu myšlení to trvalo dalších 70 karet, než objevilo to samé. Pokud byl účastník k těmto neverbalizovaným pocitům dostatečně vnímavý, mohl podle toho velmi brzo volit karty. A vyhrávat. Nebo uniknout před nebezpečím, jako tomu bylo v případě Toma Bankse.

Vnímavost, schopnost zaznamenat tyto signály je první ze dvou důležitých podmínek, aby nám intuice dobře sloužila. Chce to být ve spojení s vlastním tělem, protože tyto informace často přicházejí z jeho různých částí – „cítíme to v kostech“, v žaludku nebo jako mrazení v zádech.

A co podmínka číslo dvě? Jak myslíte, že by to dopadlo, kdyby místo hasičů v čele s Tomem Banksem hasili ten požár běžní lidé? Nejspíš by hasili a hasili, až by se propadli a uhořeli. Jim by žádná intuice neřekla, ať urychleně zmizí. Banks to vyhodnotil na základě nestandardního tepla, ticha a problematického hašení ohně v kuchyni. Jenže tyto informace by ne-hasičům vůbec nepomohly. Oni by jich ani nevšimli. K tomu, aby kdokoli mohl využít intuici, a to je ta druhá podmínka, potřebuje o dané věci něco vědět. Mít zkušenosti, které jeho mozek může využít. Banks ty zkušenosti měl a jen díky nim pocítil, že on i jeho lidi jsou v nebezpečí.

Známý investor George Soros údajně někdy při pohledu na přehled cen akcií pocítí bolest v zádech. Tak ty akcie prodá a obvykle se ukáže, že udělal dobře. Můj programátor zase jednou koukal do kódu, který vytvořil, a něco mu na to nesedělo. Nevěděl co, ale něco ho v tom znervózňovalo a cítil, že nemá pokračovat dál. A skutečně měl v kódu chybu, kterou posléze našel. Já bych do toho mohla koukat celý den a bylo by to zrovna tak platné, jako bych koukala na Sorosovy akcie. Kde nic není, ani intuice nebere.

Intuice je tedy jednou z forem poznání. Pokud se budeme držet stranou mystiky, tak platí, že její specifika vycházejí z činnosti určitých oblastí pravé mozkové hemisféry, je neverbální, rychlá a vyžaduje určitý zkušenostní základ. Intuice je, když víme, aniž víme, že víme. K tomu ale potřebujeme něco vědět předem.

Michaela Peterková, 10.08.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Zdroje:
Malcolm Gladwell: Mžik. Dokořán, Praha 2007. (Pozn.: Úvodní epizodu s velitelem hasičů líčí Gladwell poněkud střízlivěji; pro účely tohoto textu byly přidány určité detaily, které mají zvýšit čtivost, ale současně nezměnit nic na podstatě věci.)
Mark Solms, Oliver Turnbull: Mozek a vnitřní svět. Portál, Praha 2014

Prášky na hlavu – vzniká na nich závislost, nebo ne?

„Na depresi si místo antidepresiv radši beru Neurol, protože u antidepresiv mám strach ze závislosti.“

„Moderní prášky na spaní jsou bez rizika vzniku závislosti.“

„Lexaurin je bezpečné antidepresivum.“

Která z těchto prohlášení (s jejichž variantami se běžně setkávám ve své praxi i v médiích) jsou podle vás v pořádku a která jsou nesmyslná?

V tomto textu se podíváme na nejběžnější „prášky na hlavu“, jejich účinky, neúčinky a případná rizika vzniku závislosti.

(Pokud jste všechny tři úvodní věty vyhodnotili jako nesmysly, tak dál číst nepotřebujete a můžete svůj vzácný čas využít příjemnějším způsobem.)

Anidepresiva

Dnes se z několika skupin antidepresiv (AD) většinou používají SSRI a SNRI antidepresiva (Cipralex, Citalec, Deprex, Elicea, Asentra, Efectin aj.) Ta umí zařídit, že na neuronových synapsích v mozku zůstávají déle chemické látky, které umožňují komunikaci mezi nervovými buňkami. (Podrobnější vysvětlení, jak to v mozku funguje a jak to ovlivnit i bez léků, najdete v e-booku Doktor mozek – ke stažení zde.) Samotné léky tedy žádnou náhradní chemii nedodávají, závislost na nich nevzniká.

U AD se musí počítat s delší dobou, než začnou účinkovat – to nastane za dva až osm týdnů od začátku užívání. Je tedy chyba vysazovat lék po pár dnech s tím, že „stejně nepomáhá“ a zrovna tak je úplně neúčinné (a potenciálně škodlivé) občas si nějaké antidepresivum „zobnout, když mám nervy“. To pak funguje maximálně jako placebo.

Antidepresiva se pro svou bezpečnost a relativní absenci vedlejších účinků používají u širokého spektra duševních poruch – od deprese přes úzkosti po funkční potíže s podezřením na psychické pozadí (například „nevysvětlitelné“ zažívací potíže či bolesti) a další trápení.

Anxiolytika

Anxiolytika jsou léky proti úzkosti a k nejčastěji předepisovaným u nás patří Neurol, Diazepam, Librium či Lexaurin; ten poslední se někdy nazývá „růžový kamarád“. Jsou to léky ze skupiny tzv. benzodiazepinů a jsou návykové. To znamená, že po určité době pravidelného užívání je pro stejný účinek potřeba zvýšit dávku. Aby se vzniku závislosti předešlo, mají se užívat tyto léky jen nezbytně nutnou dobu a v co nejnižší dávce. Často se píší při začátku užívání antidepresiv, aby člověku ulevily, než se začne projevovat účinek AD. Rozhodně není vhodné užívat je namísto antidepresiv třeba několik měsíců, jak se to bohužel často děje, a to – opět bohužel – někdy i z nevědomosti některých praktických lékařů, kteří namísto bezpečnějších preparátů předepisují pacientům s depresivními potížemi jedno balení Neurolu za druhým.

Hypnotika

S legendárním Rohypnolem je už amen, ale nespavci mají mnoho chemických možností, jak se vypnout a chvíli spát. Starší generace hypnotik patří k benzodiazepinům (stejně jako zmíněná anxiolytika), je to například Dormicum, Midazolam, Nitrazepan a při delším užívání dochází ke vzniku návyku. Novější, tzv. z-generace – Hypnogen, Stilnox, Zolpidem – měla návykovost starších hypnotik řešit, ale to se nepodařilo. U všech hypnotik tedy hrozí riziko vzniku závislosti – to znamená nutnost zvyšovat dávku léku pro stejný účinek a potíže při jeho vysazení. U lidí s chronickými spánkovými potížemi, kteří se rozhodnou jít cestou léků, se coby prevence vzniku závislosti doporučuje jednotlivé lékové skupiny prostřídávat. Novinkou je volně prodejný melatonin – to je hormon, který se v mozku přirozeně vyskytuje. Zvýšení jeho hladiny způsobuje ospalost a jeho užívání (při dodržení dávkování) je, zdá se, bez rizika.

Co léky umí a co ne

Pro lidi s těžkými psychickými potížemi jsou nejrůznější léky mnohdy jedinou možností, jak získat šanci na duševní zdraví nebo aspoň znatelnou úlevu. Do objevu prvních antipsychotik (léků na psychózy, např. schizofrenii) a antidepresiv se toho pro vážně nemocné schizofreniky či lidi v hluboké melancholii nedalo moc udělat.

Naopak pro lidi s lehčími potížemi jsou léky spíš prokletím. Představme si člověka, který toho má moc: spoustu práce, aby vydělal na hypotéku, doma potíže s pubertálními dětmi, starosti v sexuálním životě a z toho plynoucí partnerské neshody a desítky drobných iritujících věcí každý den – kdo by se z toho nezbláznil? Úzkosti, bolesti hlavy, pocit, že je jen robot, lhostejnost, ztráta zájmů, únava… Diagnóza: úzkostně-depresivní porucha, dostane na to antidepresiva a ejhle – docela se mu uleví a hned to všechno zvládá líp. A tak může dál vést způsob života, který ho destruuje – akorát už mu to nevadí. Léky v takovémto případě neřeší potíže; jen utlumí signály, kterými tělo i duše dávaly dotyčnému najevo, že žije špatně a že má něco změnit.

Žádný prášek neumí odpovědět na otázku po smyslu lidského počínání nebo člověka donutit, aby si udělal dvě hodiny času na popovídání s kamarádem. Naopak fyzický pohyb, dobré jídlo, bohaté mezilidské vztahy a trochu duchovna dovedou pomoct naprosté většině lidí, kteří cítí duševní diskomfort.

Pokud jdete cestou léků, ať už proto, že je váš stav těžký a jinak nezvládnutelný, nebo proto, že se vám nechce vydat se po mnohem méně pohodlné, i když ve finále vítězné trase s nápisem „Práce na sobě“, nečtěte moc internetové diskuse o lécích, na netu ty léky ani neshánějte a jako průvodce si vyberte ideálně psychiatra, případně praktického doktora, který se v psychofarmakách vyzná. Vyhnete se tak různým zbytečným nástrahám a budete užívat to, co vám může pomoct.

Michaela Peterková, 31.07.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Za revizi textu děkuji MUDr. Radkinu Honzákovi, CSc.