Archiv autora: Michaela Peterková

Rozvod (na vlastní duši)

Jak rozvod probíhá, formy porozvodové péče o děti, k čemu je právník, jak je to u soudu, cena rozvodu (informace z roku 2018)

Tak se nám to doma jednou na podzim schrulo. Došlo k tomu asi tak, jako když do střešních trámů domu zabloudí hypersexuální červotočí párek a během let tam nepozorovaně založí kolonii, která vyžere dřevo natolik, že se celá střecha jednoho dne slavně zhroutí. No co, řekli jsme si, když jsme se vyhrabali z trosek, dáme igelit a nějak to opravíme. Jenže pod tím igelitem už se nedalo dýchat a opravy nebyly dostatečně koordinovány, takže jsme tuhle snahu po dvou letech vzdali a rozhodli se zpod společné zhroucené střechy odkráčet. Neboli rozvod. Po patnácti letech manželství, v němž se nám urodily dvě děti.

V tomto textu vám předkládám svou zkušenost s rozvodem, protože podobně jako v jiných situacích (například při zlomenině kostrče) jsem na internetu nenašla článek, který by mi poskytl konkrétní informace, v tomto případě o tom, jak rozvod probíhá, jak ho zařídit co nejjednodušeji a kolik ta sranda stojí. On tam teda takový článek někde asi bude, protože je divné, že by nebyl … leč nebyl k nalezení. No, tak v nejhorším teď přibyde další – větší šance pro ty z vás, které tahle záležitost čeká, že dostanete aspoň nějakou základní orientaci, o čem rozvod technicky je.

Konkrétně rozvod nesporný. Co je rozvod nesporný? To je rozvod, o němž se doma nevede spor. Spory byly předtím a týkaly se mnoha věcí, ovšem o rozvodu jsme se nepřeli. Neboli – nesporný rozvod je jednodušší alternativa rodinné demolice, kdy se partneři dohodnou, že jdou od sebe, vyjednají si podmínky, jak k tomu dojde, a tyto podmínky dodrží.

Sporný rozvod, to je často záležitost pro fajnšmekry; může stát měsíce a někdy i roky času, kilometry nervů a šestimístnou sumu už tak těžce zdaněných úspor. Při ostentativní nespolupráci jedné či druhé strany či naschválech se bez velkorysé asistence právních zástupců v takovém případě zřejmě neobejdete a ti už vám řeknou, co a jak. Tento článek se dál bude věnovat už pouze nesporné verzi rozvodu.

Začíná se už doma. Po rozhodnutí se rozvést je potřeba domluvit se na třech věcech: Kdo kde bude bydlet, jak to bude s péčí o děti (vznikly-li ze svazku nějaké) a jak se rozdělí majetek. Při všech těžkostech a mrzutostech, které s sebou (konec) manželství přináší, považuji za velké štěstí, že jsme ten konec dokázali učinit klidným a důstojným a na všem podstatném jsme se dohodli.

Rozvodu samotnému předcházela ovšem jedna věc, po mém soudu ta nejpodstatnější, a to bylo rozstěhování. Když už jsme se usnesli, že žít dál společně by bylo zbytečné trápení, koupili jsme a zrekonstruovali druhé bydlení a manžel se tam odstěhoval. Děti pobývaly střídavě u mě a u něho. Oba jsme se v nové situaci stabilizovali a po nějakou dobu nepodnikali další kroky. Některé páry v tomto bodě ustrnou na velmi dlouho – nežijí spolu, ale manželi oficiálně zůstávají. Určité riziko takového uspořádání spočívá v tom, že pokud jeden například nadělá dluhy, nebo v opilosti způsobí nehodu, kterou nekryje pojištění, je i na druhém, aby platil následky. Oba se tedy nadále dělí o případné průšvihy, ale i zisky a výhry.

Doba uzrála pro rozvod. Hledala jsem na internetu, jak ho spáchat – zda nejsou někde nějaké předlohy návrhu a podobně. Žádný mustr ani návod pro úplné neználky jsem nenašla. I tak si myslím, že by to s pomocí oněch kusých dostupných informací doma sepsat šlo, ale – dalo by hodně práce všechno nastudovat a možná se to ani nepovedlo správně na první pokus, tak jsme se s manželem dohodli, že využijeme advokátních služeb. I zpětně jsem tomuto rozhodnutí ráda.

Akorát že když člověk pomyslí na slovo „advokát“, okamžitě naskočí stresová reakce nad otázkou „Kolik to proboha bude stát?“ Kdysi jsem někde četla, že jednoduchý rozvod přijde asi na dvacet tisíc. Moje už rozvedená olomoucká kamarádka referovala o podobné sumě. Zatelefonovala jsem jedné místní zkušené advokátce, o níž jsem něco malinko věděla, a když mi nabídla kompletní služby (bez zastupování) za deset tisíc, dál jsem už nehledala. Bylo mi sice jasné, že tohle je z větší části práce typu „Ctrl C – Ctrl V“ a je možné, že bych třeba vypátrala někoho mírně levnějšího (kupodivu je tu v okolí Jaroměře právníků nabízejících tento servis docela hodně), ale s tehdy ještě manželem jsme se to rozhodli nekomplikovat a vzali tuhle první nabídku.

Dalším krokem byla schůzka s danou advokátkou – už předem mi do mailu napsala, co mám mít s sebou. Například výpis z katastru ohledně nemovitostí, registrační značky aut, rodná čísla dětí a tak podobně. Šla jsem za ní sama, říkala, že oba nemusíme. Během půl hodiny jsem s ní dohodla parametry rozvodu a za týden si šla pro vypracované návrhy.

Dostala jsem dvě kupičky: Jednu pro rozvodový soud, jednu pro opatrovnický.

V návrhu rozvodu toho nebylo mnoho. Stručně popsáno, že už jsme dlouho rozklížení a šest měsíců spolu nebydlíme (minimálně tato doba dává záruku, že soud manželství rozvede, aniž detailně zkoumá příčiny). Stran majetku se navrhovalo pouze to, které bydlení bude komu patřit po rozvodu a komu připadne které auto. Naštěstí žádné soupisy televizí, botníků, vysavačů či do zásoby koupených žárovek (jak jsem to v jednom rozvodu viděla a děsilo mě to už předem). Protože jsme s manželem měli podobné příjmy, nebylo ve hře vyplácení výživného partnerovi. V případě nějaké větší nerovnosti by to ale mohlo být téma.

Opatrovnický soud předchází rozvodovému stání a řeší péči o děti. Možností, jak pečovat o děti po rozvodu, je víc. Je tu historická klasika, od které se stále více ustupuje, tedy že děti bydlí u jednoho z rodičů (zpravidla matky) a druhého navštěvují, například každý druhý víkend. Pak je tu hojně medializovaná střídavá péče – děti se přesouvají mezi rodiči v přesně dohodnutých intervalech (méně častá varianta je, že děti bydlí na jednom místě a na střídačku se za nimi přistěhovávají rodiče), někdy se více vydělávajícímu partnerovi stanovuje výživné. (Dohodnuté střídání i případné změny v období prázdnin či Vánoc jsou vymahatelné. To znamená, že kdyby chtěl jeden nějakou výjimku a druhý by nesouhlasil, muselo by se postupovat podle rozsudku.) My jsme si děti střídali už celé ty měsíce, co jsme byli od sebe, tak jsme měli za to, že střídavá péče bude to ono i v oficiální rovině. Jenže advokátka se mě poté, co jsme chvíli bavily o uspořádání věcí kolem dětí, zeptala: „A neuvažovali jste o společné péči? Pro vás by se hodila.“

Neměla jsem tušení, že institut zvaný „společná péče“ vůbec existuje. Přitom je to vynikající věc. Jde v ní asi o tohle: „Na péči o děti se dohodněte, jak vám to všem bude vyhovovat.“ Neřeší se, na rozdíl od péče střídavé, žádné konkrétní závazné uspořádání, žádné výživné, nic. Podmínkou je spolupráce rodičů a jejich schopnost jednat v zájmu dětí. Protože model společné péče přesně odpovídal přání, které jsme s manželem měli, tedy aby nám kdokoli zasahoval do našich dohod a uspořádání co nejmíň, nechali jsme právě společnou péči napsat do návrhu.

Advokátka mi kromě výše zmíněných hromádek papírů dala ještě návod, který podpis je třeba ověřit, co stačí prostě jenom podepsat atd. Naprostá nezbytnost. Opatrovnický soud je bezplatný, za rozvodové stání se platí dva tisíce korun, a to formou kolku, který se přikládá k návrhu.

Bylo podepsáno, ověřeno, vloženo do obálek (jedna pro opatrovnické řízení, druhá pro rozvod) a doporučeně zasláno okresnímu soudu v Náchodě. Tím se rozběhlo soukolí, které si nás už samo žmoulalo a podávalo, kam bylo třeba.

Asi tak do dvou týdnů přišlo ze sociálního odboru Městského úřadu oznámení, že našim dětem byl přidělen opatrovník. Pak z Náchoda termín opatrovnického soudu – stanoven velmi pružně do pouhých tuším tří čtyř týdnů.

Čekala jsem (nikoli toužebně), že se třeba někdo z Města přijde na děti mrknout a popovídat s nimi ještě před jednáním, ale nestalo se. Samozřejmě ani k soudu děti nemusely. V den jednání jsme se před soudní místností setkali s pracovnicí Městského úřadu v Jaroměři, která byla coby opatrovník přidělena našim dětem. Byla milá, žádná Koljova paní Zubatá, a říkala něco ve smyslu, že když s rodinou nejsou žádné známé potíže – a na nás tam prý, pravila doslova, žádné udání nikdy neměli – tak se na místní šetření nechodí.

Soudní jednání sestávalo z přečtení návrhu, dotazu soudce na můj a manželův příjem, na bydlení, výši úspor, náklady na dětské zájmy a zda máme připomínky ke způsobu, jak druhý pečuje o děti. Všechny odpovědi byly shledány nezávadnými, sociální pracovnice také neměla připomínek, takže jednání skončilo po půl hodině vyhověním našemu návrhu ohledně společné péče o děti. Možnosti odvolání jsme se na místě vzdali.

Za dalšího jeden a půl měsíce (opět expresní čas a to v něm ještě byly Vánoce) bylo nařízeno rozvodové stání. V pozvánce stálo, že při splnění určitých podmínek – byly tam vypsány a my jsme je splňovali – k jednání ani osobně nemusíme. Stačí se písemně omluvit a soud rozhodne v naší nepřítomnosti. To znělo až příliš idylicky. Ale tato možnost byla vytištěna tučně a ještě podtrženě, úplně čněla ze stránky (až tak, že jsem ji původně přehlédla – filtr na reklamy) a skutečně to vypadalo, že soud dává přednost tomu, abychom si hezky zůstali doma a že rád rozhodne o nás bez nás. Protože tento modus je též historicky součástí naší národní povahy, nebránili jsme se. Pouze jsem se zeptala advokátky, je-li skutečně vhodné a pro soudce neurážlivé se omluvit. Na to ona reagovala zasláním textu omluvy, kterážto tedy opatřena podpisy zanedlouho putovala na severovýchod.

Ode dne nařízeného rozvodového jednání bylo naše manželství ve stavu Schrödingerovy kočky. Možná existující, možná ne – to nikdo nevěděl. Krabice s kočkou se otevřela po asi dvou týdnech, v podobě rozsudku zaslaného poštou. Jménem republiky… Měli jsme úředně potvrzeno, že jsme manželství nezvládli a že si v něm už nezasloužíme být. Soud rovněž posvětil naši dohodu o rozdělení nemovitostí a aut.

Bylo ještě potřeba udělat změny v katastru nemovitostí. Návrh pro katastrální úřad vyplnila advokátka. Dál občanka – pokud v ní má člověk vyznačen stav, je nutné si nechat vystavit nový OP. A to by mělo být všechno.

Když to sečtu, co to stálo:

Čas – řádově pár hodin, které jsme museli investovat přímo (čtení a vyřizování papírů, jednání soudu). Celkově od podání návrhu do doručení rozsudku o rozvodu uplynuly tři měsíce.

Nervy – skoro žádné, ty jsme si odbyli před rozvodem.

Peníze – 10 000 advokátka, 2 000 kolek pro soud, 1 000 kolek pro KÚ, nějaké ověřené podpisy a 50 km autem, takže celkově jsme se vešli do 14 tis. Kč, o které jsme se podělili napůl.

:::::

V našem případě proběhlo všechno hladce a rychle. Rozvod sám byl ostatně jen technickou záležitostí; to podstatné (a podstatně náročnější) se stalo už před ním.

Přála bych vám, abyste tyto informace nepotřebovali. A pokud přece, tak ať se ze všeho brzo oklepete a vybaveni cennými zkušenostmi nerezignujete na vztahy. Ani na manželství – ta druhá bývají podle statistik úspěšnější, než první. Jestli je to těmi zkušenostmi, nebo proto, že by člověku bylo trapné selhat opakovaně, to je asi individuální věc optimistického či pesimistického názoru.

11 nejveselejších knížek

Toto je seznam knížek (včetně ukázek), které ve mně spolehlivě vyvolávají ten pravý duchennský úsměv. Snad mezi nimi najdete nějakou, která se vám bude taky líbit (a kterou jste třeba i četli, mnohé tituly jsou hodně „provařené“). Pořadí jednotlivých knížek je zde čistě náhodné, podle toho, jak se mi knížky povedlo najít v knihovně:

Zdeněk Jirotka: SATURNIN

Saturnin

Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.

Ukázka:

Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
„Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.

A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):

Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“

Douglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

Stopařův průvodce galaxií

Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.

Ukázky:

„… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“

***

Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.

***

„Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
„Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“

***

„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
Udiveně pohlédli jeden na druhého.
„Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
„To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
„Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
„Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.

Betty MacDonaldová: VEJCE A JÁ

Vejce a já

Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.

Ukázka:

Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.

Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.

Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.

Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.

***

Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.

Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.

Betty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL

Co život dal a vzal

Ve třech knížkách spojených do jednoho obsáhlého svazku líčí BMD příběhy ze svého života. Co může být vtipného na životě obyčejné Američanky před několika desítkami let? Nic nebo všechno – záleží, jak se to napíše. A to Betty uměla dokonale, takže se generace lidí válejí smíchy nejen při popisu jejího dětství, ale i při jejím líčení pobytu v tuberkulózní léčebně.

Ukázka z léčebny:

Moji návštěvníci se zpozdili a Kimina drahá maminka v domnění, že nemám žádné přátele, nebo soudíc podle mého vzezření, že pěstuji jen laciné povrchní známosti, mi přinesla polovinu žlutých chryzantém a překrásně je urovnala do malé bílé čtverhranné vázy. Právě když pokládala vázu na stolek a svým něžným hláskem pravila „Pro vás“, vešlo Žulové oko nalévat pitnou vodu. Řekla: „Pacientům není dovoleno stavět květiny na noční stolky,“ a smetla vázu na zem.
Potom řekla: „Pacienti nesmějí hovořit s návštěvníky jiných pacientů, paní Bardová. Nebudete-li dodržovat předpisy, zakážeme vám návštěvy.“ Kimina maminka neuměla dobře anglicky a očividně vůbec nechápala, co vrchní sestra říká, usmála se, poklonila se Žulovému oku a pravila: „Děkuji pěkně, dneska je krásný den.“ Kimin bratr, který přihlížel, otočil se ke Kimi a jejímu otci a řekl jim něco japonsky. Všichni se rozesmáli. Žulové oko odkráčelo hrdě a důstojně, ale její záda vypadala trochu rozpačitě.

***

A ještě jedna ze stěhování:

„Pračka celou cestu vzdorovala a odmítala spolupráci, a když jsme se ji snažili promanévrovat po úzké cestě k domu, vážila schválně, co mohla nejvíc, a mávala nad hlavou klikou od ždímačky jako obuškem.
Postavili jsme ji do přípravny a děvčata ji mermomocí chtěla vyzkoušet. Nalila jsem do ní vodu, vhodila pár utěrek a pračka se zdatně rozvířila. Janka řekla: „Jsem moc ráda, že funguje, protože jsem si zabalila samé špinavé prádlo.“

Richard P. Feynman: TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ, PANE FEYNMANE

To nemyslíte vážně, pane Feynmane!

Nejhezčí autobiografie, jakou jsem četla. Richard Feynman, fyzik, nositel Nobelovy ceny, vypráví historky ze života, který jakoby ani nemohl patřit významnému vědci, jež pracoval na atomové pumě a přednášel na těch nejlepších univerzitách. Feynman také bourá mýtus o tom, že když chce být člověk v něčem špička, musí se soustředit výhradně na tuto věc. On se při hostování v Brazílii stačil naučit hrát na jakési chřestivé nástroje (fridigeiru) natolik dobře, že ho pozvali k účasti na slavném karnevalu a pak s tím ještě vystupoval v USA i Evropě. Když ho jednou zaujalo kreslení, zvládl jej do té míry, že si od něj lidé objednávali obrazy a návdavkem měl samostatnou výstavu. Naučil se otevírat sejfy jako profesionální kasař. V knize je jen asi 10% fyziky a knížku si užijete, ať vás fyzika zajímá nebo ne, protože v Richardu Feynamnovi je nadšení – pro všechno, co mu přijde do cesty.

Ukázka:

Každý večer jsme se k večeři převlékali do taláru. První večer mě to vyděsilo k smrti, protože formality nemám rád. Ale brzy mi došlo, že ty taláry jsou velká vymoženost. Mládencům hrajícím venku tenis stačilo vlítnout do pokoje, popadnout talár a hodit ho na sebe. Nepotřebovali časovou rezervu, aby se stihli osprchovat a převléknout. A tak byli lidi pod talárem třeba v tričku nebo i do půli těla svlečení. Dále existoval nepsaný zákon, že talár se nesmí nikdy prát. To aby se rozlišovali nováčci od studentů druhého ročníku, od studentů třetího ročníku a od prasat! Jelikož jste ho tedy ani neprali, ani nezašívali, měli nováčci talár pěkný a celkem čistý, ale když jste dospěli řekněme do třetího ročníku, visel vám na ramenou v cárech a vypadal, jako by byl vyroben z kartonu.

***

Jednou jsem byl v baru na pánské toaletě a vedle mě stál u mušle nějaký chlap. Měl trochu v hlavě a řekl mi hrozivě: „Tvůj ksicht se mi nelíbí. Asi ti dám přes hubu.“
Strachy jsem zezelenal, ale odpověděl jsem stejně hrozivým hlasem: „Hele, nezacláněj tady, nebo tě počůrám skrz naskrz.“
Něco řekl a já si uvědomil, že rvačka je na spadnutí. V životě jsem se nerval. Ani jsem přesně nevěděl, jak se to dělá, a bál jsem se, že přijdu k úrazu. Napadla mě jediná věc: abych odstoupil od zdi, protože když mě praští, mohl bych chytit jednu zezadu.
Pak jsem ucítil, jak mi nějak legračně křuplo v oku – ani to moc nebolelo, a vzápětí jsem si uvědomil, že jsem tomu lumpovi automaticky jednu vrazil taky. S překvapením jsem zjistil, že jsem o tom ani nemusel uvažovat – intuitivně jsem věděl, co udělat.
„Fajn. Je to jedna jedna,“ řekl jsem. „Chceš pokračovat?“
Chlápek couvnul a odešel. Asi bychom se vzájemně zabili, kdyby byl stejný blázen jako já.

Jeffrey Archer: ANI O DOLAR VÍC, ANI O DOLAR MÍŇ

Ani o dolar víc, ani o dolar míň

Co udělají tři Angličané – londýnský lékař, obchodník s uměním a oxfordský profesor, když je jeden vychytralý lump jménem Harvey Metcalf obere o jejich dědictví? Dají se dohromady a slíbí si, že z Metcalfa ty peníze dostanou. Nejdou na to ale s pistolí v ruce, to bychom si moc legrace neužili; každý využije své odbornosti a sestrojí důmyslný plán. Tahle knížka vám zajistí úsměv po celou dobu, co ji budete číst.

Ukázka:

James vklouzl do Lammansovy galerie právě když Jean-Pierre z výlohy znovu odstranil Shutherlandův akvarel Lodníka na Temži a nahradil ho olejem od Van Gogha, nejúžasnějším uměleckým kusem, jaký kdy londýnská galerie viděla. Nyní nastal čas na zkoušku kyselinou: lakmusový papírek rázně kráčel po Bond Street směrem ke galerii.
Obraz namaloval David Stein, který ve světě umění dosáhl proslulosti za napodobení tří set maleb a kreseb známých impresionistů, za něž inkasoval celkem 864 000 dolarů a posléze i čtyři roky.

***

Harvey Metcalf byl zpátky na své jachtě, slunil se a četl ranní noviny. Bylo k vzteku, že Nice-Matin byly ve francouzštině. Četl je s námahou a pomocí slovníku, aby se dozvěděl, zda se někde nekoná nějaká společenská akce, na kterou by se mohl pozvat. Dlouho do noci byl v kasinu a vychutnával si sluneční paprsky na svých masitých zádech. Kdyby to šlo penězi zařídit, byl by 185 cm vysoký, vážil by 80 kilo a měl hlavu plnou vlasů, ale žádné množství krému na opalování nemohlo ochránit jeho plešatící báň, takže si ji zakryl čapkou s nápisem „Jsem sexy.“

James Herriot: TO BY SE ZVĚROLÉKAŘI STÁT NEMĚLO

To by se zvěrolékaři stát nemělo

James Herriot by podle toho, s jakou lehkostí a s jakým humorem a citem pro jazyk popisuje svou práci veterináře, mohl být klidně potomkem Betty MacDonaldové. Po skončení studia se JH ocitl na anglickém venkově, kde ho potřebovala hospodářská zvířata i domácí mazlíčci. Herriotův svérázný zaměstnavatel Siegfried Farnon, jeho rozverný bratr Tristan, chudí i bohatí farmáři a paničky postelových psíků, ti všichni spolu se zvířecími pacienty vytvářejí spoustu situací, které stačí jen dobře popsat. A to James Herriot uměl.

Ukázka:

„Budeme mít sekretářku.“
Jelikož jsme na něho nechápavě civěli, pokračoval. „Ano, sám jsem si vybral a považuji ji za dokonalou.“ „A jaká je?“ zeptal jsem se.
Siegfried sešpulil rty. „Nevím, jak bych ji popsal, není to snadné. Ale zamyslete se – so tady potřebujeme? Nechceme tu nějakou přelétavou povrchní mladici, která by jen zacláněla. Nepotřebujeme žádnou hezounkou blondýnku, která by seděla za psacím stolem, pudrovala si nos a házela po kdekom očima.“
„Nepotřebujeme?“ přerušil ho očividně překvapený Tristan.

Byla to vysoká dáma s velkými ňadry, kulatou zdravou tváří a brýlemi se zlatými obroučkami. Napadlo mě, že nás nebude muset trápit obava, že by nám utekla a provdala se. Ne že by byla ošklivá, ale měla špičatou bradu a vyzařovala sebejistou pánovitost, před kterou musel kterýkoli muž utíkat, co mu nohy stačily.
Podali jsme si ruce a já užasl nad mohutností stisku slečny Harbottlové. Podívali jsme se jeden druhému do očí a přátelsky jsme na sobě několik vteřin zkoušeli své síly, pak se zřejmě spokojila s remízou a odvrátila se. Tristan to nečekal, a když se mu ruka ocitla v zajetí, rozprostřel se mu po tváři zděšený výraz. Byl propuštěn teprve, když se mu rozklepala kolena.

***

Rychle jsem nabodl žílu. „Prima!“ vykřikl jsem, když vytryskla tmavá krev a hustě postříkala slámu na zemi. „Uvolněte ten provaz, Jiří.“ Hmatal jsem v kapse po hadičce. „A prokristaboha, neopírejte se o mě tolik!“
Jiří se totiž zřejmě rozhodl opřít svůj metrák váhy o mne místo o krávu, a když jsem se zoufale snažil připojit baňku k jehle, cítil jsem, že se pode mnou podlamují kolena. Znovu jsem zoufale vykřikl, ale nehýbal se, bradou se mi opíral o rameno a funěl mi do ucha.
Nemohlo to dopadnout jinak. Padl jsem na ústa jak dlouhý, tak široký a ležel jsem tam a kroutil se pod tím nehybným tělem. Moje volání bylo marné – Jiří omdlel.
Pan Bennison, přilákaný hlukem, vešel do chléva právě včas, aby mě zahlédl nataženého pod svým nejstarším synem. „Rychle ho vyneste,“ hekal jsem, „než ho podupe kráva.“ Maurice a jeho otec uchopili každý po jednom kotníku a společnými silami ho vytáhli. Jiří byl vysunut zpod krávy přes žlábek s hnojem, přičemž bubnoval hlavou do pochodu po kamenném dláždění a spočinul na podlaze chléva.

James Herriot: ZVĚROLÉKAŘ MEZI NEBEM A ZEMÍ

Zvěrolékař mezi nebem a zemí

Druhý díl příběhů vesnického veterináře, který také sloužil v armádě a oženil se. Zase vtipné a milé, stejně skvělé jako první vyprávění popsané výše. (Herriot pak napsal ještě další knížky, jedna se mně dostala do ruky, ale už to zdaleka nebylo ono.) Herriot se nevyhýbá ani popisu případů, kdy jeho svěřenci nedopadli dobře a tyhle smutné konce dokáže popsat s citem a tak, že není problém se o nějaké tři čtyři stránky dál zase smát na celé kolo.

Ukázka:

„Pane Herriote, byla bych vám vděčná, kdybyste mě navštívil a podíval se na mého psa.“
Byla to žena, zřejmě z lepších kruhů.
„Samozřejmě. Jaké má potíže?“
„Tedy … on … ehm … zdá se, že trpí … určitým množstvím flatulence.“
„Prosím?“
Nastala delší pauza. „Má … mimořádnou flatulenci.“
„Mohla byste mi to upřesnit?“
„Tedy … myslím, že by se to dalo popsat jako … plynatost.“ Roztřásl se jí hlas.“
Domníval jsem se, že mi začíná svítat. „Myslíte jako v břiše …?“
„Ne, ne v břiše. Vychází … ehm, ehm … mimořádné množství … plynu z … z …“ Do hlasu se jí vkrádalo zoufalství.
„Ach tak!“ Najednou mi bylo všechno jasné. „Úplně vás chápu. To ale není žádná tragédie.“

Obrovský boxer se na mě rozjařeně vrhl a položil mi na prsa dvě nejobrovitější tlapy, které jsem v poslední době viděl. S námahou jsem ho shodil, ale skákal na mě znovu a znovu, nadšeně mi funěl do obličeje a zprudka vrtěl celou zadní polovinou těla.
„Sedni si, Cedriku,“ napomenula ho paní Rumneyová přísně, a potom, když si jí Cedrik ani nevšiml, se ke mně nervózně otočila: „Je to hrozně přátelský pes.“
„Ano,“ pravil jsem udýchaně, „to vidím.“
Konečně se mi podařilo odstrčit obrovské zvíře a zacouvat pro jistotu do kouta. „Jak často se u něj tahle … nadměrná flatulence objevuje?“
Jakoby v odpověď se od psa zdvihla téměř hmatatelná sirovodíková vlna a obklíčila mě. Vzrušení z návštěvy zřejmě zaktivizovalo Cedrikovu slabost. Stál jsem zády opřený o zeď, takže jsem nemohl uposlechnout prvního instinktivního popudu, abych se běžel někam schovat, a tak jsem si několik vteřin kryl rukou obličej, než jsem promluvil:
„Tohle jste měla na mysli?“

***

„Granwille, miláčku, jedeš do stráně.“
Můj kolega se trochu překvapeně rozhlédl. „Vůbec ne, lásko. Jestli se pamatuješ, tak tady ta cesta trochu stoupá.“ Setrvale držel nohu na plynu.
Já jsem neříkal nic, ale moje nohy se zvedaly a hlava se mi zakláněla. Nastal okamžik, kdy byl bentley skoro svislý, a domníval jsem se, že přepadneme, a pak jsem znovu zaslechl Zoe:
„Granwille, miláčku.“ Tentokrát měla v hlase trochu naléhavosti. „Opravdu jedeš do stráně.“
Vypadalo to, že její manžel je teď ochotný nepatrně ustoupit. „Ano …, ano, holubičko,“ zamumlal, jak jsme tam viseli a civěli do mlžného mraku. „Možná jsem zajel kousek ke kraji.“
Uvolnil nohu z pedálu a vůz sletěl strašlivou rychlostí dozadu do tmy. Řinčivá rána nás všechny vyděsila.
Znovu Zoe: „Narazil jsi do zdi paní Thomsonové, miláčku.“
„Skutečně, hvězdičko? Momentík. Hned budeme na správné cestě.“
S neumenšeným elánem přidal plyn a vrhli jsme se vpřed. Ale jenom na dvě vteřiny. Z šedi před námi se ozval tupý úder a potom cinkání skla a kovu.
„Zlato,“ pípla Zoe. „To byla značka – nejvyšší dovolená rychlost čtyřicet kilometrů.“
„Myslí, můj anděli?“ Granwille třel rukou okno. „Víš, Jime, viditelnost není příliš dobrá.“ Na chvilku se odmlčel. „Možná, že by to byl docela dobrý nápad, kdybychom návštěvu odložili na jindy.“
Zamanévroval limuzínou do garáže a vystoupili jsme. Odhadoval jsem, že jsme ujeli dobré tři metry z naší cesty do Newcastlu.

Leo Rosten: PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÁDU RÁD

Pan Kaplan má třídu stále rád

Ve třídě, kde se dospělí imigranti učí angličtinu, nemůže být o humor nouze. Zejména když se tam sejdou výrazné osobnosti jako Olga Tarnovská s ruskou tragikou v srdci, nelítostný pan Bloom, vzorná slečna Mitnicková a samozřejmě jedinečný jazykový akrobat Hyman Kaplan. Já mám překlad Antonína Přidala a je skvělý (existuje ještě jeden starší překlad od Pavla Eisnera, ale ten Přidalův se mi zdá lepší.) A. Přidal napsal v podstatě polovinu knížky znovu, protože jazykové přehmaty nejsou ve většině případů z angličtiny do češtiny přenositelné. A zhostil se toho skvěle.

Ukázka:

Profesor Parkhill řekl: „Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“
„Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)
Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy.“
„Ehm … ano, pane Kaplane. Bohužel ano.“
Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. „Tak především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval -„
„To neni šádná sajimavá práce -„
“ – a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.“
„Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan.
„Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“
„Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“

***

Ovšem pozor, nabádal profesor Parkhill sebe sama: pan Kaplan nikdy nepopíral, že jazyk má svá pravidla – pravidla dobrá, ba dokonce skvělá. Nepřipouštěl jen to, že tato pravidla platí pro něj. Ponoukal svého učitele, aby každé pravidlo podrobil „logiš úvase“, a pan profesor začínal mít strašlivé podezření, že není rovnocenným partnerem pro člověka, který si vytvořil logiku čistě osobní. Jen člověk s čistě osobní logikou se mohl odvážit tvrzení, že opozitum slova výška je nížka nebo že substantivum manželka zná v pátém pádě drahoušku.

Sue Townsend: TAJNÝ DENÍK ADRIANA MOLEA

Tajný deník Adriana Molea

Deníkové zápisky rozpolceného teenagera Adriana baví každého od 13 do 100 let. Adrian Mole se cítí jako nepochopený intelektuál z rozvrácené rodiny, tu šťastně, tu nešťastně zamilovaný do krásné a bohaté spolužačky Pandory.

Ukázka:

Otec šel se psem na ryby. Pan Lucas přišel na oběd a zůstal na svačinu. Snědl tři kousky toho lineckého koláče. Hráli jsme byznys. Pan Lucas dělal bankéře. Matka byla pořád ve vězení. Vyhrál jsem, protože jsem byl jediný, kdo se pořádně soustředil. Otec přišel hlavním vchodem a pan Lucas odešel zadem.

***

Dr. Gray už prý za mnou víckrát nepřijde! Řekl, že naběhlé bradavky jsou u kluků normální. Obvykle je mívají, když je jim dvanáct a půl. Dr. Gray řekl, že jsem citově i fyzicky nezralý. Jak můžu být nezralý? Vlastním zamítavý dopis z BBC! A jak jsem mohl jít pěšky do ordinace s naběhlýma bradavkama?

Řekl jsem panu učiteli Jonesovi, že nemůžu cvičit kvůli napuchlým bradavkám. Jeho názor byl velmi neomalený. Nevím, co je v tom jejich institutu učí.

Dneska večer jsme si s Pandorou upřímně popovídali o našem vztahu. Nechce si mě za dva roky vzít!
Místo toho chce chodit do práce!
Pochopitelně jsem z té rány zdrcený. Řekl jsem jí, že by mi nevadilo, kdyby přijala malý úvazek v pekařství nebo něco takového, až se vezmeme, ale ona řekla, že má v úmyslu jít na univerzitu a do pekařství že vstoupí jen proto, aby si koupila křupavé rohlíky.
Vyměnili jsme si hrubá slova. (Její byla hrubší než moje.)

David Lodge: HOSTUJÍCÍ PROFESOŘI

Hostující profesoři

Příběh o tom, jak si svá místa v rámci výměnného programu na půl roku prohodí americky sebevědomý profesor Morris Zapp a britské akademické nedochůdče Philip Swallow. Manželky přitom zůstávají doma, napospas osamění. David Lodge čerpal z vlastních zkušeností, protože sám takový pobyt v USA absolvoval (nevím ovšem, jak to měl tehdy s manželkou). Dovede proto krásně popsat nejen obrovský rozdíl mezi britským a americkým školstvím, ale i umně splétat příběh na obou stranách velké louže. Zaručená zábava psaná místy dost ornamentálním jazykem.

Ukázka:

Jak je už asi zřejmé, Morris Zapp nechoval své spolu-dělníky na vinici literatury v přílišné úctě. Připadali mu jako vágní, vrtkavá a nezodpovědná stvoření, která se rochnila v relativismu jako hroch v bahně s nozdrami jen těsně vystupujícími do atmosféry zdravého rozumu. Bez problémů se smířili s opačnými názory – někdy dokonce, Bůh jim pomáhej, změnili své názory. Jejich směšné pokusy o hlubokomyslnost byly neduživé a z větší části v tázací formě. Své články rádi začínali větou „Rád bych vznesl několik otázek týkajících se toho a toho“ a vypadali spokojení, že své intelektuální povinnosti učinili zadost už tím, že tyto otázky vznesli. Tenhle úskok doháněl Morrise Zappa k šílenství. Kterýkoli blbec, říkal si, umí položit otázku; jsou to ale odpovědi, které dělají rozdíl mezi chlapci a muži. Pokud neumějí zodpovědět vlastní otázky, znamená to, že se jimi dostatečně nezabývali, nebo to nebyly skutečné otázky. V obou případech by ale měli zůstat zticha. Dnes se člověk nemůže v anglické literatuře vydat nikam, kde by nepadal přes nezodpovězené otázky, které nějaký nerozvážný trouba nechal nedbale ležet na zemi – bylo to jako pokoušet ucpat zatékající střechu v podkrovním bytě plném zaprášeného starého nábytku.

***

A ještě ukázka z rozhovoru mezi Philipem Swallowem a Zappovou manželkou Desirée:

„Pro mě je to výborná příležitost, takové placené prázdniny, řekl bych. Ale její [manželčin] život je pořád stejný, jen osamělejší. Však musíte sama vědět, jaké to je.“
„To jako že Morris je v Británii? Vždyť je to skvělé. Prostě skvělé.“
Philip ze zdvořilosti dělal, jako by tuto poznámku neslyšel.
„Můžu se roztáhnout v posteli,“ vztáhla ruce a odkryla přitom rezavé strniště v podpaží, „aniž by mě v tom překáželo jiné lidské tělo Nikdo mě nedýchá alkoholové výpary do obličeje a necpe se mi mezi nohy…“

***

Tak to byla moje jedenáctka. Napadá mě dalších pár kousků, které by se sem určitě hodily, ale o těch kdyžtak zase jindy.

Sterilizace (na vlastní duši (a kůži))

Před časem jsem začala uvažovat o sterilizaci a hledala informace k tomu, jak probíhá, pro koho se hodí a pro koho ne, zda není zbytečně riziková a jestli nemá nějaké neoperační alternativy. Něco jsem našla, ale rozhodně ne tolik, kolik bych se toho v případě zájmu dozvěděla třeba o portugalském vodním psu nebo koupelně Karla Gotta. Informace často nebyly ani přesné a tak jsem sepsala tento text, jehož účelem je podat vám, které/kteří hledáte informace o (ženské) sterilizaci, popis mé vlastní „sterilizační“ zkušenosti, aby se vám třeba lépe rozhodovalo (jakkoli je to pouze na vás – nedávám žádná doporučení, předkládám pouze příběh, jehož postavy nejsou smyšlené a podobnost s reálem není čistě náhodná.)

Otázkou sterilizace, či spíše zpočátku otázkou vhodné kontracepce jsem se začala zabývat nějakou dobu po čtyřicítce. Svou reprodukční roli jsem už chápala jako definitivně splněnou a sebe v, řekněme, šedesáti jsem viděla všelijak, jen ne jako mámu neplánovaného puberťáka (což by si zřejmě nepřál ani on).

Antikoncepční metody

Nepatřím k lidem, kteří by nadšeně nabíhali na nože, byť by se tyto nacházely v rukou šikovných chirurgů, a proto jsem pátrala i po jiných rozmnožování zabraňujících možnostech. Tyto jsem našla … a zavrhla:

Hormonální antikoncepce. Nejčastěji coby zobání, ale i jako nitroděložní tělíska a další formy. Zmrazí menstruační cyklus v jednom bodě a v tom jej udržují. Z mého pohledu je to velký a nežádoucí zásah do přirozených dějů v organismu.

Nehormonální nitroděložní tělísko zaváděné do dělohy. Má kovovou část, která v místě děložního čípku vyvolává chronický zánět. Tím jsou na místě přítomny bílé krvinky, které zároveň mordují přivlnivší se spermie. Problém je ten zánět – jakkoli je slabý, nemám pocit, že bych jej v těle chtěla úmyslně vyvolávat a udržovat.

Spirála v ústí vejcovodu (Essure). Tohle už se mi jevilo jako průchodnější (divné slovo u něčeho, co zneprůchodňuje, ale nechám ho tu). Jakási pružinka, která se vmáčkne do míst, kde do dělohy ústí vejcovody. Tam zaroste, čímž se zároveň uzavře vajíčku cesta do dělohy. Aplikace by snad i mohla probíhat ambulantně, ovšem jsou zde relativně časté problémy s úspěšností při samotném zavádění, přičemž na verdikt o ne/úspěšnosti se čeká čtvrt roku, a u nás to, zdá se, stejně skoro nikdo nedělá. Další z kola ven.

Spermicidní přípravky. Ve formě čípků nebo krému se před stykem aplikují tam, kde nechceme živé spermie. Dlouhodobě obtížné a ne úplně spolehlivé.

Kondom. Jak je v mnoha ohledech úžasný (jednoduchost, ochrana zdraví), tak je protivný. Sorry.

Partner „dá pozor“. Moje oblíbená metoda po celou dobu, po kterou jsem byla připravená případného neplánovaného potomka přivítat coby „boží dopuštění“. Po čtyřicítce už ovšem při takové představě neúměrně narůstal stres.

Sexuální abstinence. Na to by se dalo říci mnohé, vybírám jen tato tři slova: Krize středního věku.

Vyhrála tedy laparoskopicky provedená sterilizace, jejímž jediným jistým velkým mínusem je narkóza. Technicky jde o přerušení vejcovodů. Vajíčko a spermie se pak sice vydávají na rande, spermie se mrská dělohou vzhůru, vajíčko se valí z vaječníku, ale chybějící kus cesty jim sdružovací plány překazí. Je to čistě mechanická záležitost, která nic nemění na fungování organismu ani menstruačního cyklu. Tohle spolu s faktem, že jde o trvalé řešení, jsem vyhodnotila jako zásadní výhody.

Z nevýhod je krom narkózy potřeba zmínit ještě možné komplikace, které můžou nastat při samotném zákroku nebo po něm (je to přece jen břišní operace, ač skromného rozsahu). Za sebe jsem je vzhledem k dobrému zdraví vyhodnotila jako málo pravděpodobné. Ještě jsem se (to už bylo po všem) u dvou kamarádek setkala s dotazem, jestli nemám pocit, že jsem odnětím plodnosti přišla o kus ženství. Ne. Jednak v tomhle věku už schopnost mít děti asi není podstatnou součástí mé identity, a potom, ono by to teoreticky i tak šlo – stejně jako u jistých forem neplodnosti, a sice coby odběr vajíček, umělé oplodnění a vložení potomka do dělohy. Někdo by jako nevýhodu mohl vidět těch patnáct tisíc korun, které zákrok stojí (údaj z roku 2018), ale ve srovnání s těmi pohodlnějšími antikoncepčními metodami to vychází v dlouhodobém časovém horizontu asi i lépe.

Co sterilizaci předchází

Cesta ke sterilizaci začala u mé gynekoložky, která mě prohlédla a neshledala žádné překážky, pročež mi napsala doporučení pro pracoviště, které bude zákrok provádět. Již od počátku úvah hořelo mé srdce pro Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Ne že nebyly ještě jiné možnosti, ale u potenciálně závažnějších zdravotních potíží (a také u porodů) pro mě vždy mělo zázemí velkého špitálu neodolatelnou přitažlivost. Telefonicky jsem se objednala na gynekologickou ambulanci. Termín se našel snadno, na další týden.

Návštěva sestávala hlavně ve vypsání potřebných papírů. U sterilizace se vyžaduje cosi jako povinná doba na rozmyšlenou. Ta trvá 14 dní. Má to logiku, přece jen jde o v podstatě nevratný zákrok a člověk by se k němu neměl rozhodovat pod případným vlivem nějakých pomíjivých okolností. Sterilizaci snad také musí schválit kdosi „shora“ – pamatuju se, že mi lékař vysvětloval, jak přesně takové schvalování funguje, ale na úřední věci nemám v hlavě šuplík a tak mi tam zůstalo jen resumé pravící, že s tím nebude problém. Pak jsme se začali bavit o termínu operace. Čekala jsem cosi v horizontu tří čtyř měsíců, takže mě velice mile překvapilo, když mi sestra řekla: „Bude vám to stačit za tři týdny? Ono to stejně o moc dřív kvůli těm povinným čtrnácti dnům nejde.“ Na cestu domů jsem dostala nějaké informované souhlasy k nastudování, složenku na patnáct tisíc a seznam věcí k zařízení.

Zařídit bylo třeba zejména předoperační vyšetření. To bylo spácháno u mého praktického lékaře. Nacedila jsem trochu krve, byla prohmatána, poslechnuta. Od tuším čtyřicítky se před operací vyžaduje též EKG. Můj doktor umí i tohle, pravidlo to nicméně není a jistí to případně lékař – internista. Za dva dny jsem si skočila pro výsledky krevních testů a potvrzení, že se do mě smí říznout.

Na seznamu z Hradce byly ještě nějaké obvazy (na nohy kvůli prevenci trombózy během operace) a laxativum k vycídění střev. Vše přesně specifikováno, stačila jedna návštěva lékárny.

Sterilizace – špitální dějství

Do nemocnice jsem se dle instrukcí dostavila v den předcházející operaci. Formality spojené s nástupem byly poněkud únavné, leč vše se zdařilo a ocitla jsem se na (standardním) dvoulůžkovém pokoji. Měla jsem původně dvě obavy – aby na pokoji nebyl někdo, kdo chrápe, a aby tam nebyla permanentně puštěná televize. Pro oba případy jsem s sebou měla špunty do uší, ale zůstaly nevyužity, jelikož mé dočasné bydlení nebylo opatřeno ani obrazovkou, ani spolubydlící. Pokoj byl hezký, světlý, se stolem, židlí a wifinou, kteroužto trojici jsem společně s vlastním počítačem využívala k práci. Postel byla elektricky polohovatelná na mnoho způsobů, a když jsem zkoušela, co všechno umí, připadala jsem si jako divoch obdivující splachovací záchod. Ten tam byl ostatně taky (záchod, ne divoch) – k pokoji patřila samostatná pěkná a prostorná koupelnu.

Dostala jsem za úkol stavit se na ARO kvůli dohodě ohledně narkózy. Doktor spokojeně kouknul na mé pětihvězdičkové předoperační vyšetření a ohledně příjmu potravy řekl, že najíst se můžu ještě ten den večer a trochu pití ještě další den ráno, a pak už nic (zákrok byl plánován na 11 dopoledne). Na oddělení byli přísnější – tam mi dovolili z jídla jen oběd a pití pouze do večera. Anesteziolog pravil, že nenápadně snědená večeře nikomu neuškodí. Vůbec tam panoval vlídný přístup. Nějaká paní neměla výsledky krve, byla z toho celá auf a sestra jí zvesela říkala: „Nebojte, domů vás kvůli tomu nepošleme. S tímhle papírem si zajděte na odběr.“ K večeři, kterou mi na gynekologii odepřeli, jsem si koupila jogurt a banán – potraviny, které se v žaludku nezdržují nadměrně dlouho.

Odpoledne jsem se sešla ještě s lékařem, který měl operaci provést. Zrekapituloval, o jaký zákrok jde a jak bude probíhat – tři malé řezy atd. Dohodli jsme se na mírném rozšíření zákroku. V HK si na mě totiž už dlouho vedou složku a tento lékař do ní nahlédnul. Dočetl se tam o rodinné anamnéze, zejména o faktu, že moje máma onemocněla v poměrně nízkém věku rakovinou prsu, kvůli čemuž docházím i já od poměrně nízkého věku preventivně na hradeckou mamologii. Lékař mi vysvětlil, že rakovina prsu se dost často spojuje s rakovinou vaječníků a že 90% rakoviny vaječníků se udělá na vejcovodech. Proto doporučuje v rámci sterilizace vejcovody nejen standardně přerušit, ale rovnou celé vyjmout. To nebylo nic proti ničemu – zákrok se tím prodlouží o pouhé dvě tři minuty a vejcovody jsou jenom roury, jejichž nepřítomnost nenaruší cyklické dění v oblasti. Dozrálé vajíčko se prostě vykutálí z vaječníků a spadne někam do břišní dutiny, kde se vstřebá právě tak jako hromady jiných buněk každý den. To málo, co jsem rakovině vaječníků věděla, bylo, že dlouho probíhá bez příznaků a většinou se na ni přijde už pozdě. Vůbec mi tedy nevadilo, že salpingektomií neboli odnětím vejcovodů se riziko této rakoviny sníží na minimum. Byla jsem ráda za tuhle nabídku a trochu mě i uklidnila – říkala jsem si několikrát předtím, jestli trochu nepokouším osud tím, že jdu na operaci jenom „pro zábavu“. Takhle dostala celá akce ještě jiný rozměr v podobě prevence jedné hnusné rakoviny.

V den operace mě po ránu stále někdo obšťastňoval: ošetřovatelka mi zavázala dolní končetiny, abych nesrážela krev, do žíly na hřbetu ruky mi byla vpravena ohebná (leč i tak protivná) jehla na narkózu, dostala jsem premedikaci – něco na uklidnění. Před půl dvanáctou mě i s postelí odvezli na sál, přehodili na operační lůžko a pak vím až to, že mě budí sestra na JIPce – zrovna vedle ní byly hodiny a ty ukazovaly poledne.

O zákroku chválabohu nemohu referovat přímo, tak alespoň ze zprávy, kterou jsem dostala při propuštění: Operace začala v 11.30 (trvala tedy asi 25 minut), provedeny tři malé vstupy – jeden vedený od pupku, dva boční níž. Do břicha mi natlačili vzduch, aby tam neležela jedna vnitřnost přes druhou a získal se určitý přehled a prostor. Optikou prohlédli celou oblast – pochválen stav žlučníku, jater, apendixu, Douglase (o něm jsem ani nevěděla, že ho mám – je to nějaká oblast tam uvnitř) i přípojných orgánů dělohy. Pak odřízli na obou koncích nejprve levý a pak pravý vejcovod, vyjmuli, zastavili běžná drobná krvácení, vyndali nástroje, zašili každý vstup jedním stehem a spočítali vybavení. Jak stojí ve zprávě: „Počet operačních materiálů, nástrojů a šicích jehel souhlasí. Nástroje jsou celistvé a funkční.“ Jaká úleva, že jsem nevědomky nepropašovala z operačního sálu něco, co mi nepatří.

Na JIPce jsem musela zůstat dvě úmorné hodiny. Byla jsem trochu zblblá, ale už se mi nepovedlo usnout, děsně mě škrábalo v krku (preventivně mě intubovali, kdyby se něco zvrtlo a bylo potřeba dodávat kyslík) a nesměla jsem pít. Čas se vlekl, ale dovlekl. Ve dvě mě vyhnali na záchod, a když se ukázalo, že chodím a vylučuji, odvezli mě na pokoj. Úplně veselé to nebylo – byla jsem nafouklá od toho vzduchu, co mi byl vpraven do břišní dutiny v rámci operace, břicho z toho docela bolelo a ocenila jsem hrazdičku nad postelí, která mi šetřila práci břišních svalů při vstávání. Ale – mohla jsem pít. A mohla jsem na večeři, kterou jsem zlikvidovala s chutí a ve značném tempu.

Ohledně pooperačních stavů jsem se dočetla, že kvůli tomu vzduchu může člověk pár dní pociťovat bolest až pod klíčními kostmi. Je to pravda. Ale nebylo to nic strašného. Proti bolesti jsem nepotřebovala v souvislosti se sterilizací jediný lék.

Den se nějak překulil a následující ráno za mnou přišla lékařka. Prohlédla mně operační ranky, zeptala se, jak se cítím (chci domů!) a řekla mi, že se můžu sbalit a že mi za chvíli přinese propouštěcí zprávu. Hurá.

Zahojeno a zapomenuto

Takže nějakých 20 hodin po operaci jsem už vyhlížela odvoz z místa, kde na mě byli všichni milí, ale kde se člověk ani tak nezdržuje déle, než musí. Chůze mi zestárla o 40 let – šlo to pomalu, v předklonu a s opatrným našlapováním. Než jsem takhle dolezla k autu, spílala jsem si, co jsem si to vymyslela za hovadinu. No ale doma jsem pookřála, sedla jsem normálně k práci; jídlo, pití, mytí a podobně bylo bez omezení. Potíže mi dělalo například zavazování bot. Ale už tenhle první domácí podvečer jsem šla na krátkou a pomalou procházku – byla jsem mrzutá, přece jen je to celé trochu stresující záležitost a zásah do integrity organismu, a pohyb mě vždycky dělal dobře. Druhý domácí den to už bylo výrazně lepší. Zase jsem byla venku, asi 5 km pěšky. Třetí den jsem se už k botám i psím miskám shýbala, aniž jsem přitom musela do plié. Už jsem skoro o ničem nevěděla. Čtvrtý den jsem seděla na kole, po devíti dnech jsem řádila na sjezdovkách i na běžkách. Dodržovala jsem jen to jediné omezení s operací spojené – že nemám tři měsíce zvedat nic výrazně těžkého (aby se neudělala kýla).

Po dvou týdnech jsem šla na stručnou kontrolu do HK. Stehy odpadly nějak v té době samy. Menstruační cyklus se zcela normalizoval po asi 2 měsících (on sám o sobě tedy asi normální byl, ale kolem menstruace chvíli odcházely nějaké drobné pooperační následky – žádné drama to ale nebylo).

Když celou akci hodnotím z odstupu roku a něco, nemůžu nic než si současný stav pochvalovat. Intimní soužití si vychutnávám bez obav z případných následků, jizvičky už skoro nejsou vidět, v těle všechno běhá, jak má. Ty zhruba čtyři dny (den operace plus tři následující), kdy by se dala kvalita života označit za postřehnutelně sníženou, jsou už zapomenuté a bohatě vyvážené tím dlouhým časem bezstarostnosti, který přinesly (a doufám ještě přinesou). Jestli mě operace zachránila i před tou jednou rakovinou, to se nikdy nedozvím. A jsem ráda.

Doufám, že vám popis téhle mé zkušenosti poslouží a že vyřešíte svoje (ne)množení k vlastní spokojenosti.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Poznámka: Jinak je ještě i možnost sterilizace muže – ta probíhá dokonce pouze ambulantně, něco se kdesi podváže, ale také pak „všechno běhá, jak má“, muž nepřichází ani o ejakulát. Hlavní nevýhody jsou a) obecně nechuť mnoha mužů podstupovat lékařské zákroky, b) bod a) plus „v této oblasti“, c) utrpí sebeúcta, protože muž je rád, že by mohl mít děti, i když ho třeba děsí představa, že by ještě nějaké měl.

Co psycholog, to idiot. Naštěstí.

Jsem spíše televizní nedivák, ale když si mé zdraví před časem vybíralo dovolenou, přistihla jsem se místy při sledování roztodivných věcí. Například seriálu Doktor Martin z produkce ČT o venkovském doktorovi, nemocech a lidech. Zaujal mě díl, v němž se do obce přistěhuje psycholog Miroslav Mašek s manželkou a synem. Už od prvních vteřin bylo jasné, že téma „Psycholog“ se tvůrci seriálu rozhodli jaksepatří vytěžit, a sice způsobem obvyklým: Vyrobili dalšího psychouše – pošuka. (Docent Chocholoušek a jiní psychiatři a psychologové v říši televizní fantazie získali nového přítele.)

Mašek odmítá léky pro nemocného syna („jedy“), když tento jeho kluk poškozuje auta, označuje to otec za způsob komunikace, a hádejte, jestli synkovi, který shodí na návštěvě jakousi nádobu, řekne, aby ji sebral? Zkrátka hranice nula, výsledkem je nesnesitelné rozmazlené dítě, které neví, co se sebou, a otec-psycholog je s tímto výsledkem evidentně spokojen.

Jasně, standardní TV seriály zobrazují život asi tak reálně, jako facebook. Ale i tak. Až takovýto „psycholog – alternativec“, to je týpek k pohledání. Zvlášť, pracuje-li, jako Mašek, na univerzitě. Způsob „výchovy“, který zde byl zobrazen, praktikují spíše lidé jiného či absentujícího vzdělání, jelikož psychologové jsou o důležitosti hranic povinně informováni během studia. Jenže kdyby v tom jel nějaký „civil“, nebylo by to asi tak k popukání.

A pak je tu pro srovnání další díl. V něm vstupuje na scénu porodní asistentka. Tato profese také teoreticky skýtá terén pro zobrazení mnoha škodlivých postupů. Jenže ne v tomto seriálu. Tady je porodní asistentka vybavena diamantovou svatozáří. Neuškodí ty léky miminku?, ptá se nastávající matka. Když vám je lékař napsal, tak je berte, zní uvědomělá odpověď. Dále – Domácí porod je super, ale vám ho nedoporučuju, neboť máte roky, praví ta profesionálka. Prostě všechno je, jak má být. Co by se asi stalo, kdyby byla role porodní asistentky napsána podobně, jako role zmíněného psychologa? Kdyby říkala – léky jsou jedy, rozhodně je neberte, a porod doma zvládneme, nemocnice jsou fuj!? A doktor by ji musel razantně usměrnit? Podle toho, jaká vlna se vzedme pokaždé, když se podobné téma objeví v médiích, by tvůrci seriálu cestou z Kavčích hor riskovali, že je příznivci a příznivkyně alternativy umlátí porodními plány. Tato oblast momentálně nenabízí pražádný prostor pro ten správný humor.

Na rozdíl od porodních asistentek psychologové žádné podobné zastání nemají. A je to dobře. Sranda musí bejt, je protilátkou fanatismu a občas se povede napsat tyto role skutečně vtipně, jak tomu je například v seriálu Ally McBealová. Jsem zvědavá, jaký psycho-idiot bude vyroben příště. (Kdyby došla inspirace, hlásím se coby předloha.)

Příběh zlomené kostrče

Kolečkové lyže jsou evidentně čertův vynález. Za krátký podzimní čas, v němž jsem se chtěla trochu připravit na zimu a běžky, podnikly již mnoho pokusů o mou likvidaci: řítily se se mnou vstříc informační ceduli, že tuto polní cestu financovala EU (hodit sebou na bok – krvavý loket chráničům navzdory), zasekly se v příčném žlábku, zatímco tělo pokračovalo dál (to se jim nepovedlo, jen bolavý prst a úlek náhodné svědkyně), přestaly brzdit, když jsem jela z kopce po běžné silnici (zase smůla – nejelo zrovna nic, co by mě toužilo přejet) a poslední incident – zajely do štěrku v krajnici cyklostezky a hodily mnou na zadek. Ve chvíli ztráty kontroly mi to přišlo stejně banální, jako jiné podobné situace. Po dopadu to bylo jiné. Ostrá bolest. Vymáčkla ze mě nějaké, naštěstí neartikulované zvuky. Bolelo to, když jsem se zvedala i když jsem pokračovala v jízdě. No ale ono to za chvíli přejde, říkala jsem si. Dojela jsem kolečko, měla jsem dost času, tak jsem si ještě trochu bruslení a soupažení po zvlněném terénu přidala, u auta jsem se obrala, naházela sport do kufru a sedla za volant. Uááá. Vzepřela jsem se nohama o podlahu, aby ta ukrutná bolest povolila, a říkala si, jestli to vůbec odřídím domů. Vzpomněla jsem si ovšem na Hrdého Budžese, který také vytrval a nevzdával se, našla jsem jakž takž přijatelný úhel sezení a těch pár kilometrů nějak dala. Pomáhalo mi verbální hodnocení vlastní situace. Vždycky jsem se ve chvílích utrpení snažila ovládat, ale nedávno jsem četla studii, že když člověk vystavený bolesti může nadávat, víc vydrží. Tak jsem se snažila vydržet co nejvíc. Ale prezidentská ráže to, aspoň co si pamatuju, nebyla; převážně jsem si vystačila se vzýváním postižené části těla.

To byla středa. Následující dny ubíhaly za krajně snížené kvality života. Vyzkoušela jsem brufen, neudělal vůbec nic. Vzpomněla jsem si na tramal, opiát, který jsem kdysi dostala na zhmožděná žebra. Nevím už, jestli zmírnil bolest, ale v živé paměti mám, že jedna tableta zastoupila nejmíň osm rychle vypitých piv. Léky jsem tedy vzdala a rozhodla se vše řešit svou osvědčenou léčebnou metodou jménem ignorance. Děti, práci ani dům ignorovat nešlo, takže jsem dělala skoro všechno, co obvykle. Z bolesti mi bylo někdy až fyzicky zle – zejména při sedání, zvedání ze židle a shýbání se k zemi. K řešení toho posledního jsem zotročila vlastní děti a zlepšila úchop nohou. Spánek se lekal při každém otočení. Po vcelku aktivně stráveném víkendu, který mě rozptýlil, začala má důvěra v účinky ignorance slábnout, v úterý odumřela zcela a já jsem se vydala k odborníkovi vyprosit si něco, co by mě ulevilo od bolení.

Chirurgická ambulance sídlí v omšelém objektu jaroměřské nemocnice, která ovšem byla zrušena zhruba před čtvrt stoletím a z níž se dodnes uchovalo jen pár ordinací, eldéenka, rentgen a možná ještě něco málo. Když jsem vešla do chodby sloužící jako čekárna chíry, přišlo mi to, jako kdyby zapracoval stroj času a vrhl mě o pár desítek let zpět. Nebo kamsi „daleko od Moskvy“. Výmalba stěn pamatující slavnostní otevření, červené koženkové lavice (nesmrtelnost v praxi), prastará zažloutlá konstrukce postele na kolečkách a dva depresivní invalidní vozíky, které vypadaly, že samy potřebují ohledy a pomoc. (Později mi došlo i to, že v chodbě něco nebylo: osvětové či reklamní plakáty výrobců léků. Ani jeden. Krásné místo.)

Dávné časy panovaly též uvnitř ordinace. Doktor, kterého bych dle vzhledu tipla spíš na nemocničního zřízence, jednal se sebejistotou zkušeného medvěda a s nevzrušeně vlídným výrazem na tváři mě poslal s reklamovanou kostrčí na rentgen. Tuto formalitu jsem čekala a byla jsem ochotná ji strpět a směnit za nějaký ten dryják proti bolení.

Vládcem rentgenu byl zajímavý muž černých vlasů, vousů i očí, taková hezčí a ostříhaná inkarnace Rasputina. Neřekl žádné nadbytečné slovo a vyzařoval cosi jako vznešenou rezignaci. Jeho postoj k životu byl dostatečně ilustrován skutečností, že si při pořizování snímků ani nedovřel dveře. Fotky mé bolavé kostrčky měl za chvíli hotové. Zanesla jsem je zpátky na ambulanci.

Doktor kouknul na snímky a na moje přesvědčené „Nic tam není, že ne?“ odpověděl: „Právě, že je. Máte to zlomený.“ Ukázal mi asi třícentimetrový úsek kostrče, který se po pádu oddělil a zaplul pár milimetrů dovnitř. Vyšetřil mi páteř nad zlomeninou (OK) a doporučil repozici. Jak jsem pochopila, existují v zásadě tři možnosti řešení zlomené kostrče: nechat ji být (riziko mnohaletých, v případě obzvláštního štěstí i chronických bolestí), reponovat (provádí se per rectum – konečníkem; prstem se zatlačí na vpáčený kus ve snaze umístit ho zase tam, odkud přišel) nebo spáchat klasickou operaci (riziko poškození nervů, které se v dané oblasti vyskytují velmi hustě). Lákavé menu. Repozice se na něm skvěla jako týden chcíplý kapr mezi měsíc chcíplými kapry.

Doktor chvíli bušil do klasického psacího stroje, pak mrknul do kalendáře a začal vytáčet číslo – na bakelitovém šedo-béžovém telefonu s otočným číselníkem. K čemu jsou muzea, když stačí v Jaroměři spadnout na zadek? Evidentně stále funkčním přístrojem se doktor spojil se svým druhem ve zbrani z nedalekého města. Prý je to bývalý primář, dobrý chirurg a zítra zrovna ordinuje. „Domluví se s vámi, jestli tu repozici udělá zaživa, nebo v narkóze,“ povzbudil mě doktor nakonec.

Sedla jsem na kolo (jež mi bylo oproti autu prakticky bezbolestným dopravním prostředkem) a odjela domů. Předepsaný Nalgesin, který jsem si vyzvedla v lékárně, zafungoval asi hodinu po pozření a ulevil mi tak od 70% bolesti, což byla nádhera. Sice se mi po něm trochu motala hlava, ale to byla malá daň za tak mohutný účinek.

Jméno doporučeného lékaře jsem konzultovala s kamarádem, který v daném městě bydlí, a ten zděšeně pravil: „K němu nechoď! Tady se mu říká ‚Mengele'“. Zkusila jsem tedy profouknout jeden komunikační kanál, který mi už párkrát zajistil tu nejlepší péči ve fakultní nemocnici v Hradci. Tentokrát jsem ale neuspěla, přičemž mi bylo doporučeno repozici neodkládat, aby si zatoulaný kousek v novém místě příliš nezvykl a neodmítal se vrátit. Vyhledala jsem si názory na „Mengeleho“ na internetu a přes pár nespokojených komentářů, z nichž většina se týkala jeho přístupu k pacientům, bylo celkové hodnocení jeho práce velmi slušné. Druhý den dopoledne jsem se za ním vypravila, optimisticky odhodlaná nepodléhat předsudkům a pátrat po jakýchkoli náznacích jeho lidskosti.

Čekala jsem cosi jako „informativní schůzku“ a domluvu ohledně nějaké analgosedace nebo jiné přípravné procedury. Moc jsem nevěřila, že v dnešní opatrné době by někdo dělal rovnání kostí „zaživa“, jak naznačoval jaroměřský doktor. Doufala jsem přitom, že nebude potřeba klasická narkóza, jelikož s tou je spojeno mnoho opruzných věcí jako je předzákrokové vyšetření, zákaz jídla a pití a taky genocida mozkových buněk, jejichž množství si už ve svém věku musím opatrovat.

Na řadu jsem přišla rychle. Lékař na mě se zájmem pohlédl, projevil lehké potěšení nad jménem toho, který mne poslal, podíval se na snímky a řekl: „Tak to uděláme.“

„Teď? Hned?“ Překvapení z nečekaného vývoje se ve mně mísilo s radostí, že to budu mít tak rychle za sebou.

„Jo. Sundejte si kalhoty. Ne, boty nemusíte. Jenom kousek kalhoty. Opřete se lokty o lůžko. Takhle. Ne, roubík nebudete potřebovat. Sestro, rukavici. Jedním prstem vám sáhnu do konečníku. Nebojte se. Už jsem tam. Tady je ta zlomenina. Teď na to místo zatlačím. Bolí to? Ještě chvíli vydržte. Hotovo.“

Byla to tak minuta, a to i se svlékáním a oblékáním, a kupodivu to nebolelo skoro vůbec.

Pak jsem šla na kontrolní rentgen. „Na snímky tam nečekejte, pošlou mi je sem do počítače,“ pravil lékař s pohledem na ty dva plastové obrázky, které podávaly důkaz, že v Jaroměři to dosud chodí analogově. V mrňavoučké čekárně rentgenu byli dva lidé. Pohoda. Lékař mi před propuštěním z ordinace ještě řekl, že teď nesmím tak dva až tři týdny sedět. Byla jsem odhodlána začít to dodržovat okamžitě, jenže tady se ukázal znepokojivý společenský rozměr tohoto opatření. Když někdo stojí v čekárně, většinou to znamená, že chce bez ohledu na ostatní proklouznout rychle dovnitř („Jdu si jenom pro…“) Tímto dojmem jsem působit nechtěla. Kdyby byla ta čekárna větší, zalezla bych se tyčit do nějakého vzdáleného rohu, jenže tohle byla místnost jako dlaň. Napadlo mě ještě to těm dvěma vysvětlit: „Já zůstanu stát, ale neznamená to, že bych vás chtěla předběhnout.“ Tím bych si ovšem u nich asi nezajistila bezchybný názor na mé duševní zdraví. Opatrně jsem si sedla a přestala tak narušovat vertikální uspořádání v čekárně. A ještě že. Za pár vteřin vyšla laborantka a řekla mé jméno. „Ale já jsem tady byla poslední,“ snažila jsem se zajistit si, že mě ti dva nevezmou něčím po hlavě. „Já to tady mám v počítači takhle, s tím nic neudělám,“ pravila přátelsky dáma od rentgenu, já jsem se omluvila těm čekajícím, pak ještě jednou při odchodu, a oni se usmívali a bylo jim to fuk.

Prosvícená jsem se odebrala zpátky na chíru. Lékař si našel obrázky a řekl: „Podívejte, je to lepší, takže to by bylo, … tady máte zprávu a k nám už nemusíte.“

To všechno – dvě návštěvy ambulance a rentgen – trvalo ani ne půl hodiny. Bez objednání a bez protekce. Neuvěřitelné.

Cestou zpět jsem přemýšlela, čím si tenhle chirurg zasloužil svou přezdívku. Sice je to asi morous, ale to je snad povolené. Já si nemám vůbec nač stěžovat – pracoval efektivně, ohleduplně, odpověděl mi na všechno, na co jsem ho ptala. S Mengelem ho spojuje leda husté černé obočí, ale skoro nikdo z těch, co mu ono jméno dali, asi neví, jak Mengele vypadal. Možná ta lékařova efektivita může občas někoho zaskočit – žádné zbytečné tanečky, jde se na věc.

Po repozici mi bylo chvíli stejně jako před ní. Během pár dnů se situace začala zlepšovat. Bolest cítím stále, ale aspoň ustoupila na úroveň, která nutně nevyžaduje analgetika. (Léky by sice i tak zvýšily můj komfort, ale nechci je brát kvůli žaludku.) Při chůzi a ležení na boku dokonce zažívám momenty, že o kostrči ani nevím. Pro aktivity prováděné vestoje a vleže neplatí žádné omezení, takže se dá fungovat skoro normálně. Možnost sedět mi ovšem chybí. Na počítači píšu většinou zkroucená na boko-zádech v sedacím vaku. (Kéž by mi byl skutečně vakem „sedacím“). Jím v podobné pozici (a podle toho pak všechno kolem včetně mě vypadá), nebo nekulturně na stojáka, přičemž si pokaždé vzpomenu na babičku a její „Nestůj u jídla, půjde ti to do noh.“ Auto a společenská posezení jsou na chvíli tabu. Nemám ráda, když se v mé blízkosti mluví o židlích a křeslech. Zažívám (zdaleka ne první) důkaz faktu, že mnoho věcí bere člověk automaticky a vůbec ho nenapadne si jich považovat. Do momentu, než o ně přijde.

Na internetu jsem při hledání informací o naražené či zlomené kostrči a o repozici kostrče nenašla žádnou ucelenou informaci. Proto (a taky jako „psací trénink“) jsem takhle sepsala svou zkušenost. Snad vám k ničemu nebude, protože máte kostrč nebolavou a čtete si jen z přebytku volného času.

Za sebe doufám, že se mi hodně dlouho nic chirurgii vyžadujícího nestane. Ale kdyby, tak bych ráda potkala zase „Zřízence“, Rasputina a Ne-Mengeleho (a ty dvě hodně sestřičky z ambulancí). I ve skromných podmínkách udělali, co mohli a co bylo potřeba. Všechno je o lidech. Celý náš život.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Update březen 2019:

V začátku po repozici jsem dodržela těch 14 dnů nesezení. Na další období jsem si za účelem sezení pořídila polštářek – cestovní podkovu normálně užívanou v oblasti krku – no ale páteř jako páteř, že jo. Podkova mi věrně a dobře posloužila doma a zejména pak v autě, kde je úhel sezení z hlediska bolícího konce zad mučivý. Měla jsem si ji vzít i v lednu na koncert – pánové ze 4TETu zpívali poctivé dvě hodiny a nutnost neustále hledat novou polohu mi narušovala závěrečnou čtvrtinu kultury. Od února ale už sedím bez pomůcek a bolení.

Jinak pohybové a sportovní aktivity, které jsou pro mě důležité, jelikož drží mou psýchu jakž takž pohromadě bez chemické clony, úrazem kupodivu příliš neutrpěly. Před repozicí na ně nebylo moc pomyšlení, pár dní po zákroku jsem už ale sedla na kolo, kde není kontakt kostrče s podložkou, a bylo to zcela bez problémů. Chození taky úplně v pohodě a jak napadl sníh, došlo i na lyže, sjezdové a zejména běžky – při pádech zásadně otloukám boky, takže ocásek ohrožen nebývá. Jediné, co jsem minimálně pro letošek vzdala, byly brusle, ale absence toho ježdění do kolečka, které jsem kdysi restartovala, jen abych naučila jezdit děti, mi nezpůsobila psychickou újmu.

Aktuální stav: o kostrči nevím, takže ideální. (Vám, co o ni víte, přeju brzké nevědění.)

FAQ:

Jak dlouho naražená/zlomená kostrč bolí?

Je to individuální. Podle informací, které jsem našla a které mě poskytli lidé touto zkušeností obdarovaní, trvá bolest zhruba od 6 týdnů do dvou let.

Jak probíhá operace zlomené kostrče?

Jde samozřejmě o klasickou „krvavou“ operaci v narkóze. Během ní se odebere zlomená část kostrče a ten bezprizorný zbytek pod ní. Následná hospitalizace není dlouhá. Podobně jako u repozice pak platí x týdnů zákaz sezení.

Jste vůbec normální?

Jste normální?

Jsou lidé kolem vás normální?

Podíváme se dnes na to, co to vlastně znamená „být normální“ a dostanete vodítka, jak to na sobě poznat.

Tak co to tedy znamená být „normální“? Asi se shodneme, že se na tom úplně neshodneme. Někomu připadá normální spát 10 hodin, jinému ne. Někdo tři hodiny žárlivecky vyslýchá svého partnera a přijde si v dokonalé duševní formě. Jiný zase dobře funguje doma i v práci, plus minus všichni ho mají rádi a on si stejně připadá jako bídný červ – jeho sebedůvěra je nenormálně nízká.

Na normalitu máme několik pohledů:

Existuje kulturní normalita neboli to, co považuje za normální daná společnost. Např. u nás není za normální (ani legální, ale to sem nepatří) sex s lidmi pod 15 let ani dohodnutá manželství; jsou ale části světa, v nichž to není považováno za problém. Dlouho nebylo normální, aby ženy mohly volit. Takové Švýcarsko to uzákonilo až roku 1976, Lichtenštejnsku to trvalo ještě o osm let déle. Co je normální, se tedy i v rámci kultury s časem mění.

Dále je to statistická normalita, podle které je normální to, co se nám vejde do nějakých statistických tabulek přibližně doprostřed. Tak třeba IQ 110 je normální, 80 a 140 z hlediska statistiky už ne.

Pak máme osobní normalitu, neboli co každý z nás za normální považuje a jak hodnotí svůj život. Někomu připadá normální, že každou noc usíná dvě hodiny, jiný z toho šílí. Některým rodičům připadá normální vozit své zdravé čtyřleté dítě na kočárku, jiným připadá normální udělat s takovým dítětem desetikilometrovou pěší túru.

Kategorií normalit bychom našli ještě víc, ale už tyto tři zřejmě stačí k vyvolání oprávněného dojmu, že otázka normality je složitá. Je tedy vůbec normální umět odpovědět na otázku „Jste normální?“

Určitá vodítka, jak poznáte, jestli jste z hlediska duševního zdraví nebo poruchy „normální“, jsou tato:

  1. Vnímáte realitu přibližně takovou, jaká je. Kupříkladu když se druhý srdečně směje, interpretujete to jako jeho dobrou náladu, ne jako např. ďábelský výsměch. V tomto bodě vám pomůžou ostatní lidé, pokud byste si sami nebyli jistí. Jestliže většina druhých ohodnotí výše zmíněný smích jako výraz dobré nálady, můžete jejich hodnocení obvykle brát jako normu.
  2. Umíte plus minus ovládat své jednání (občasná impulzivita nevadí). Například pokud vás někdo naštve na silnici, tak na něj maximálně zatroubíte; nevrazíte do něj, i kdybyste stokrát chtěli.
  3. Vážíte si sebe sama a cítíte se přijatí svým okolím. Normální člověk tedy vnímá své přednosti i svá omezení, opakem je například pocit nadřazenosti nebo naopak velké sebepodceňpování.
  4. Zvládáte navazovat a udržovat blízké vztahy. Ve vztahu vyvažujete uspokojování vlastních potřeb a potřeb druhého, opakem je například přílišné podřizování se kvůli strachu ze ztráty vztahu nebo chlad a uzavírání se před druhými.
  5. Máte rádi život a uplatňujete své schopnosti v různých denních aktivitách. Problémem je nemotivovanost, pocity prázdnoty, únava, ale z opačného pólu i nadměrná neúčelná aktivita.
    (Těchto pět bodů je podle Psychologie Atkinsonové a Hilgarda.)

Zkuste si v těchto pěti kategoriích vyhodnotit vlastní život. Pokud třeba někde něco drhne, nemusíte si hned dělat starosti nebo si dávat psychiatrické nálepky; je to jen informace.

::::::::::::::::::::::::::::::::

Tento text souvisí s webinářem Přehled psychických poruch – přihlásit se na něj je možné zde

Mýty ohledně prokrastinace

Jedete v práci i doma jak motorová myš? Máte všechny povinnosti splněné nejpozději tehdy, jak je to nejdříve možné a spojení „otravná práce“ nebo dokonce „odkládání otravné práce“ nemáte ve svém slovníku? Tak jste zproštěni dalšího čtení.

Tenhle text je určený pro vyznavače úsloví „Co můžeš udělat dnes, můžeš pravděpodobně udělat i zítra.“

Můžeme to nazvat pojmy jako je odkládání povinností, prokrastinace nebo strašlivá nechuť dělat zejména to, co by zrovna bylo potřeba dělat.

Literatury o prokrastinaci a rad na toto téma jste už asi pročetli dost. Možná něco pomohlo, možná ani ne. Podíváme se proto na pár mýtů, do kterých v této oblasti narážíme:

Mýtus první: NEŽ NĚCO UDĚLÁM, MUSÍM TO CHTÍT UDĚLAT

Neboli musím mít motivaci, chuť a tak. Jak ale vysvětlíme následující věc? V jisté restauraci mají čisté skleničky, přestože tamní myč nádobí má do nadšeného pracovníka v pohostinství velmi daleko, a kdybyste se ho zeptali, jestli se mu ty skleničky chtějí mýt, koukne na Vás jak na spadlé z višně a řekne, že rozhodně ne. Nechce se mu, a přesto myje.

Nesetkáváme se s tím, že by strojvedoucí odmítl rozjet mašinu s tím, že se nemá chuť, protože má na peróně holku, do které je čerstvě zamilován. Nechce se mu, a stejně od ní jede pryč.

Pro to, abychom něco dělali, nemusíme cítit chuť to dělat (byť samozřejmě, je-li chuť přítomná, jdou věci snáz). Tím, že se pořád snažíme si tu chuť opatřit, se kolikrát zbytečně vyčerpáváme, a nezbude nám sil na to podstatné – zvednout se a fungovat.

Mýtus druhý: POZITIVNÍ VIZUALIZACE = PŮL ÚSPĚCHU

Pro ty, co nejsou tak zběhlí v motivační literatuře: Pozitivní vizualizace, to je, když si sednete/lehnete, zavřete kukadla a představujete si, že jste dosáhli svého cíle. Má to zaručit, že cíle pak skutečně dosáhnete. Abychom byli fér, není to 100% nesmysl. Někdy tahle technika docela funguje, i když ne tak zázračně, jak se v pop-psy literatuře prezentuje.

Ovšem stává se, že je člověk tou samotnou vizualizovanou představou už dost uspokojen, a to poněkud sníží jeho snahu tu představu zhmotnit. Jeden psychologický experiment například ukázal, že žízniví lidé, kteří si představovali, že se napili, se pak méně snažili skutečně si pití opatřit, na rozdíl od těch, kteří si nic takového nepředstavovali.

Mýtus třetí: CÍLE JSOU ALFA A OMEGA VŠEHO – NADEFINOVAT A PLNIT!

SMART cíle, krátkodobé a dlouhodobé cíle, rozvojové cíle atd. atp. Nenarazíte na literaturu o motivaci, prokrastinaci nebo osobním rozvoji, kde by se nějaké cílové pojmosloví nevyskytovalo. Skoro to vypadá, že bez jasně definovaných cílů se nedá přežít.

Jenže všechno má svou druhou stranu a cíle nejsou výjimkou. Přesvědčil se o tom třeba takový Volkswagen, který si dal za cíl mít super nízké emise u dieslových aut. To je jistě cíl bohulibý a ve VW byli ochotní udělat pro jeho dosažení všechno. Včetně toho, že do motorů aut namontovali nějaké kouzelné potvory, které snížily emise asi 20x. Bohužel, dotyčné potvory sloužily pouze u kontroly emisí, realita u výfuku byla zcela jiná. Ovšem čísla vyšla krásně, cíl byl splněn.

Cíle z lidí často dělají podvodníky. Taky je nutí je jít přes mrtvoly, což ve válkách platí doslovně. Ve vztazích zasažených slepým sledováním například kariérních cílů ostatně taky; z manželského poradenství známe pojem „mrtvý vztah“.

Zkrátka nadefinování cílů, vizualizace ani snaha opatřit si k dané činnosti kladný citový vztah vůbec nemusejí pomoct k tomu, aby se člověk donutil udělat něco, do čeho se mu ne a nechce.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Poznámka: Tento text byl primárně použitý jako úvod k živému webináři na téma „Nechuť do práce a povinností“, proto obsahuje pouze pojednání o mýtech, ale ne už nějaké produktivní vyústění.

Zdroje:
O. Burkeman: Antidote, G. Oettingen: Rethinking Positive Thinking, D. Pink: Drive

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Vezměte si brýle a stoupne vám IQ

Představte si, že vám v neznámém městě radí dvojice lidí, kudy tudy. Ti dva se nemůžou shodnout, každý navrhuje jinou cestu. Dejme tomu, že budete vědět, že jeden z nich se kdysi léčil s paranoidní schizofrenií, zatímco ten druhý žádnou psychickou poruchou nikdy netrpěl. Kterému budete věřit?

Většinou se asi přikloníte k tomu „zdravému“. Kdo byl v blázinci, ten je automaticky nedůvěryhodný. Po půlhodině bloudění ale může být nutno přiznat, že „Máňo, pravdu měl asi ten šizofrenik.“

Dále si představte dva lidi – ženy třeba, ať to máme genderově v pořádku. Jedna žena leží, ruka ji visí bezvládně z okraje postele, a když se ji na něco zeptáte, nesrozumitelně mumlá. Druhá je mladá dáma, zcela fit, veselá a výřečná. Která z nich je inteligentnější?

Skoro všichni na první dobrou řeknou, že inteligentnější je ta druhá. To, jak vypadá a jak mluví, tomu nasvědčuje. Ale klidně by to mohlo být tak, že je to průměrně inteligentní prodavačka mobilních telefonů, zatímco ležící žena, která má po mozkové mrtvici poškozené ovládání jedné strany těla plus řečových center, je jinak duševně aktivní vědkyně, jedna z nejlepších evropských odbornic třeba přes umělou kůži, která stále píše tou svou jednou zdravou rukou špičkové vědecké studie.

Jak se říká, zdání klame, neboli v psychologickém žargonu vítejte ve světě haló efektu. Haló efekt spočívá v tom, že z jednoho znaku, který na druhém člověku zpozorujeme, usoudíme na jiné (často na úplně jiné) vlastnosti a schopnosti dotyčného. Ten znak je něco, co nás upoutá na první pohled (poslech, počuch), například oblečení, zchátralá či naopak vytuněná tělesná schránka, způsob vystupování nebo stav zubů.

Klasické příklady haló efektu:

Brýlaté děti jsou často považovány za akademicky zdatnější než jejich spolužáci se zdravým zrakem.

Kdo z přednášejících má hezčí prezentaci, ten podá lepší výkon.

Víc titulů kolem jména rovná se větší serióznost.

Hyena je zákeřná a zlá, protože je škaredá.

A přece má krátkozrakost se školním výkonem společného asi tolik jako palačinka s přistáním na Měsíci. Hustá či ornamentální prezentace občas spíš než dechberoucí přednášku signalizuje skutečnost, že výkon přednášejícího se tvorbou prezentace samé již zcela vyčerpal. K titulům se, jak obecně známo, ne vždy tulí jen ten výkvět společnosti. Někdy se mezi nimi najde i nějaká ta hyena – zatímco skutečné hyeny jsou stejní miláčkové jako třeba medvědi nebo lvi.

Haló efekt zdánlivě vypadá jako způsob poznání. Na základě jedné věci se dozvíme spoustu věcí jiných. Jenže on je to spíše způsob ne-poznání. Nic nepoznávám, vím to předem.

K čemu je tedy haló efekt dobrý? K něčemu přece sloužit musí, když tu s námi je. Je dobrý k témuž, k čemu jsou nám dobré sedačka, pračka nebo zvyky. Pomáhá nám šetřit energií. Abychom se nemuseli namáhat pořád poznávat lidi a věci kolem od nuly, nabízí nám na základě vlastních i cizích zkušeností a předsudků hotové balíčky s informacemi zdarma. Ten muž je tak hezky oblečený a s úsměvem nás zve do autobusu. Jistě bude hodný a udělá nám krásný výlet za pár korun. To je „logičtější“ spojení než „Možná to je příslušník roku Šmejdů. Někde v kulturáku nás chytí pod krkem a donutí nás koupit si deku za dvacet tisíc.“

Haló efekt tu poslouží, tu uškodí. Podléháme mu všichni. I když o něm víme. Ale když o něm víme, tak třeba o trochu míň. Zvlášť pokud nosíme brejle nebo máme ty tituly.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Jak z nás jistota dělá křehotinky

My lidi máme moc rádi jistotu a bezpečí. Chceme se spolehnout na věrnost našich přátel, bezproblémové fungování spotřebičů, na to, že jednou dostaneme důchod, nebo na to, že když nám voda smete dům, tak že to zaplatí pojišťovna.

Jenže všeho moc škodí a jistota a bezpečí nejsou žádnou výjimkou. Podíváme se na to, že nám mohou také komplikovat život: zejména tím, že nás činí neschopnými a křehkými.

Jako příklad si vezměme imaginární cestovatelku Irmu, která si jede prohlídnout Londýn. Má to jako eurovíkend s cestovkou, takže jejím jediným velkým úkolem je dostat se včas na letiště. Delegát zájezdu zařídí, aby se Irma postavila do správné fronty na odbavení, po přistání v Londýně se zase všichni shromáždí v letištní hale, delegát je odvede do autobusu, jedou do hotelu, jedou po památkách, všechno má Irma zařízené a bez starostí a po třech dnech perfektně zorganizovaného výletu se v pořádku ocitá opět ve výchozím bodě.

Nebo to bylo jinak: Irma se po hádce s partnerem rozhodla, že si pojede někam dál od domova vyčistit hlavu. V levných letenkách na ni zrovna mrknul Londýn, tak sbalila pár věcí do kufru a vyrazila. Všechno si zařídila sama, našla si ubytování, prošla kus města, několikrát zabloudila a musela se rukama, nohama a svou mizernou angličtinou ptát Londýňanů na cestu. Po třech dnech neorganizovaného výletu se spoustou drobných stresů se v pořádku a spokojená vrátila domů.

První verze výletu je ztělesněním jistoty: je zde snaha maximálně omezit jakékoli potíže a nepříjemné nahodilosti. Irma v tomto případě zažívá stres tak maximálně z toho, že na ni při snídani nezbyl žádný jahodový jogurt nebo že její výpravu ve frontě na voskové figuríny předběhla výprava rusky mluvící. Nespornou výhodou jistoty je, že nám šetří energii. Za výhodu je považováno i to, že se díky jistotě vyhneme mnoha stresujícím situacím, nezažíváme takové věci jako strach či úzkost a naopak zažijeme víc klidu a uvolnění.

Druhá verze výletu obsahuje ve srovnání s tou první jistoty mnohem méně. Irma se do určitých stresujících situací dostává každou chvíli – musí si leccos zařídit, zorientovat se na letištích, v neznámém městě a domluvit se za ztížených podmínek malé znalosti jazyka. Za nevýhodu takového výletu bychom mohli označit třeba to, že Irma nemůže úplně vypnout, že může být konfrontována s nepříjemnostmi a že se v nich víceméně musí spolehnout jen sama na sebe.

Jenže všechny jmenované nevýhody jsou zároveň výhodami. Irma neorganizovaná toho na rozdíl od Irmy organizované získala mnohem víc. Kromě návštěvy Londýna a zjištění, že londýnští taxikáři jsou na rozdíl od těch některých pražských vyspělý lidský druh, si přivezla i posílenou sebedůvěru a zvýšenou odolnost vůči stresu. Naopak v podmínkách nadměrné jistoty se sebedůvěra ani odolnost neposilují a právě tak chátrají i jiné schopnosti.

Nassim Taleb, trader, filozof, autor tlustých knih a neoblíbený (protože) chytrý chlap, říká tomuto procesu „turistifikace“. Proto jsem pro úvodní příklad zvolila jako kulisy cestování, ale týká se to všech možných jiných sfér života. Turistifikováni jsme tehdy, když je vše podřízeno našemu pohodlí, když nám z cesty mizí každá větévka a když jsme preventivně odkláněni z těch cest, kde ještě nějaký ten přírodní neřád zůstal. Obvyklým společným znakem turistifikovaných životních oblastí je, že někdo jiný rozhoduje o tom, co je pro nás dobré a bezpečné. (My to někdy nasajeme tak dokonale, že si už myslíme, že je to naše vlastní rozhodnutí.)

Například jízda podle navigace: navigace je efektivní, praktická, většinou i funkční a přispívající k naší jistotě na cestách. Jenže za to platíme hloupnutím a odnaučením spoléhat se na vlastní pocit (Neměli jsme tam už být? – Podle navigace ještě ne. – Mám divný pocit. Maruška říkala, že je to k ní hodina, my už jedeme tři. – Prosím tě, Maruška. Maruška a tvoje pocity ze století páry, my přece máme techniku. – po dalších pěti hodinách – Vidíš, už se blížíme. Jen je mi divný, že se ta Maruška nepochlubila, že bydlí v Holandsku.) Svůj osud vkládáme do náruče složitého systému, který se může v mnoha patrech mýlit, který taky může přestat fungovat a jehož výstupy můžeme my špatně interpretovat.

Nebo výchova dětí. Máme spousty manuálů o tom, jak děti rodit, krmit, vychovávat, chválit, motivovat, jak jim organizovat volný čas atd. (Čekám už jen na zrod nové profese s názvem „dětský kouč“.) Není bezpečné lézt po stromech, jíst právě utrženou nemytou jahodu. Není efektivní se poflakovat a snít. Pomalu na každou hodinu života dítěte musí být rozpis, aby dítě trávilo čas efektivně, bez nahodilostí. A nevystavovalo se jakémukoli nebezpečí.

Když člověku občas vezmeme jistotu a bezpečí, obvykle ho to posílí. Dostane se do nekomfortní situace, se kterou se vypořádá a získá určité schopnosti. Kdyby nic, tak aspoň důkaz, že něco vydrží. Sebedůvěra (ke které dostávám kupu dotazů, jak ji získat) se vybuduje právě a jedině v nepříjemných, těžkých a nakonec nějak zvládnutých situacích.

Takže jak se vyhnout turistifikaci, která z nás vysává kreativitu a další schopnosti? Odhalovat situace, kdy jsme v jejích spárech. Neutíkat hned z nepříjemných situací. Vypnout občas navigaci, jít jinou cestou, chodit do (neregulované) přírody, brát problémy jako možnosti něco se naučit a nejistotu jako trénink pro sebedůvěru.

Jak pravil i Friedrich Nietzsche: „Bezpečný život je nebezpečný.“

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Patří nepříjemné emoce do koše?

„Neboj.“ „Nebreč!“ „Nevztekej se!“

To jsou negativní emoce a dětství.

„Máte právo být šťastní! Zahoďte všechen strach, smutek a hněv!! Tyto emoce vymažte ze svého života!!!“

To jsou negativní emoce a tzv. motivační řečníci a různí jiní podnikavci a blouznivci.

Emoce, kterým říkáme negativní, to schytávají ze všech stran. Mají snad ještě horší pověst než drůbeží separát nebo karton od vína plný veřejných peněz. Jenže když už nás Příroda nepříjemnými emocemi vybavila (protože ano, jsou vrozené), zřejmě věděla, co dělá. Takže k čemu nám je dobrý takový smutek, strach nebo vztek?

Někdo vám zemře. Nebo na dlouho odjíždí. S někým, na kom vám záleží, se pohádáte, on se naštve a odejde. Něco důležitého se vám nepovede. V podobných situacích by nikomu nepřišlo normální prožívat lhostejnost či veselí. Zažíváme smutek a právě smutek je naprosto zdravá odezva. Proč? Pomůže nám vyrovnat se se ztrátou, ocenit ji. Odsmutníme smrt a vrátíme se zpátky. Těšíme se na opětovné shledání s tím, kdo odjel. Omluvíme se a obnovíme přátelství po hádce. Zdokonalíme v tom, co se nepovedlo. Všechno díky smutku.

Dál máme na řadě toho, kdo má velké oči. Když vám někdo řekne, ať se vydáte na Prahu pěšky prostředkem dálnice, ať sníte platíčko neznámých léků nebo abyste šli provokovat osvaleného cholerika, co jiného vám v tom zabrání, než právě strach? Už nám všem mockrát zachránil kůži i duši.

A co vztek? U něho se zdá, že je fakt slabinou charakteru ho projevit. Člověk by se měl umět ovládat, no ne? A co když uvidíte, jak dva velký kluci mlátí jednoho o hlavu menšího nebo jak trápí psa? Nejspíš cosi začne cloumat vaším majestátem a vlítnete na ně. Nebo vám někdo křivdí, obviňuje vás z něčeho, co jste neudělali. Také tady je někdy na místě se jednoznačně ohradit. A pohonem pro podobné reakce je práce vztek. Někdy dokáže posloužit spravedlnosti.

Smutek, strach a vztek ve zdravé míře potřebujeme. Jsou to nepopulární, ale užitečné emoce. Dnes je silná tendence vyhýbat se všemu, co je jen náznakem nepříjemné. Rozšířil se názor, že máme právo na štěstí, nárok na bezproblémový život. Srážka tohoto postoje s realitou ke mně přivedla velkou spoustu lidí. Nic jim po stránce duševního zdraví nebylo, byli to schopní lidé, jen si nechali odněkud vnutit přesvědčení, že zůstat chvíli ve smutku, bát se nebo se občas rozčílit je totálně nemoderní.  Pokud se negativním emocím příliš důsledně vyhýbáme, stejně nás nakonec dostanou.

Samozřejmě nám do hry vstupuje stará známá přiměřenost. Patologicky přehnaný smutek nás doveze do krajiny deprese, přílišný strach vede k fobiím a nadměrný vztek k nepřátelství a agresivitě. Umět si pro každou příležitost namíchat ten správný emoční koktejl je jeden z velkých životních úkolů, a zcela určitě se tento koktejl, aby nám samou sladkou bezstarostností nezevšedněl, občas neobejde bez trochy kyselého a hořkého.

Michaela Peterková, 19.10.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Webinář Jak zvládat NEPŘÍJEMNÉ EMOCE
Živě v úterý 24.10.2017 večer.
Podrobnosti zde