Archiv autora: Michaela Peterková

Poraďte si ve složité situaci (Doslova!)

Krásné úterý Vám přeju!

Dnes bude Psychologický zpravodaj o metodě, díky které dokážete během minuty vidět nedobrou či složitou situaci z odstupu. A tak ji snáz vyřešit.

Slyšela jsem nedávno tohle vyprávění, které jako kdyby vypadlo z Jana Ámose a jeho kvaltování dobrého toliko pro hovádko: „Nemáš doma nějakej neurol? Už nemůžu, ale furt musím. Pomáhám doma mámě, už nezvládá tahat si nákupy. Děti v karanténě nechodí do školy, a když na nich neklečím, vůbec nic do školy neudělají a jsou akorát na mobilech. Chlap přijde z práce večer, doma už jenom odpočívá a ještě mi hodil na krk svoje rodiče – ani jeden už neřídí, bydlí přitom v zapadákově, takže když potřebují cokoli zařídit, musím je odvézt. V baráku mi všechno padá na hlavu. Nemám ani čas léčit si ekzém, kterej mě svědí k zbláznění. Jsem úplně na prášky. Jak dlouho se tohle ještě dá vydržet? Jenže musím, do pr….“

„Hele, kdybych ti tohle vyprávěla já, co mi poradíš?“

„No…. Ať si týden jenom dáváš obkládky na ekzém a nestaráš se o nic jinýho.“

„Tak to udělej!“

„Ale…. To by asi nešlo, ne? Vlastně proč ne?! Udělám to!“

Volaly jsme si pak po tom týdnu a tohle jsem se dozvěděla o průběhu experimentu: „To bys nevěřila, jak to dopadlo. Fakt jsem doma oznámila, že týden nedělám skoro vůbec nic – a ono to šlo. Tchýně si najednou zvládla dojet k doktorovi na kole, nákup jim dovezl manžel, taky mojí mámě zrovna nakoupil. Další nákup pak zařídil brácha. Manžel taky nařídil dětem trochu fungovat doma – kvalita práce sice děsná, ale lepší, než vůbec nic. Všichni jsou na mě sice trochu naštvaný, ale to nějak vydržím. I když třeba brácha uznal, že mi mámu nechal na starost, a taky manžel podotknul něco v tom smyslu stran svých rodičů. A už se mě dokonce včera večer, byť s povzdechem, zeptal, jestli má dneska něco zařídit. Protože tím týdnem to nekončí, vybojuju si pro sebe nějaký prostor natrvalo.“

To je happyend, co? A jak se přihodil? Když totiž zažíváme nějakou těžkou, nepřehlednou či nepříjemnou situaci, jsme plni emocí a stresu a je pak skoro nemožné v dané situaci ještě přemýšlet nad rozumným řešením. Člověk se zacyklí v úvahách – to se všechno nedá stihnout – ale musím – nestíhám – co budu dělat? – se z toho zblázním…

Jak z toho ven?

Cestu ukazuje Sokratés, který řekl, že „Nejjednodušší věc na světě je poradit druhému a nejtěžší je poradit sobě.“

A teď už jenom stačí využít první část téhle nádherné pravdy pro část druhou: Až se někdy zamotáte do problému, představte si, že vám o tom problému vypráví kamarádka nebo kamarád. A prosí vás o radu.

Poraďte mu a tu radu pak vztáhněte na sebe.

Tím, že si představíte, že ten problém zažívá někdo jiný, se vám povede vymanit se z víru vlastních emocí, a tak se vám povede zaujmout odstup.

Poraďte druhému – což je ta nejjednodušší věc na světě – a tím poradíte sobě.

Tak ať si se vším poradíte! A já jedu po tomhle psacím úsilí zjistit, jestli se na dnešek hodí Waldova písnička „Třešně zrály“. (To bylo včera – dnes dodávám – hodí a bude se ještě hodit nějakou dobu, než je sluníčko domaluje.)

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

PS. Záznamy nedávných veřejných webinářů můžete zkouknout tady:

Řeč těla I a II

Proč děti zlobí?

Věc pohledu

Žili byli rodiče a měli dvě děti. Děti rostly a rostly, každé po svém, a rodiče si všimli, že se děti mezi sebou hodně liší. O jejich narozeninách se rozhodli udělat takový pokus. Jednomu potomkovi dali kupy těch nejkupovanějších a nejtouženějších hraček. A za chvíli vidí, jak nad těmi hračkami dítě stojí jako hromádka neštěstí a běduje: „Tolik dárků, vždyť mi je budou všichni závidět a nebudou se mnou kamarádit. A co když se něco z toho rozbije? To se určitě stane. A těch baterek co se spotřebuje. Ach jo.“ Druhému dítěti dali rodiče do pokoje taky kupu, jenže hnoje. A za chvíli se odtamtud ozve nadšené výskání: „Jé, hnůj! Tak to tady někde musí být koník!“

Takhle nějak vypadá v praxi pesimistický a optimistický přístup. Většinou moc nezáleží na tom, co člověk má, ani na tom, co se mu děje. Celé kouzlo je v tom, jak se na to všechno podívá. Pesimismus, to je tak trochu zmar, smutek, nehybnost, úzkost, vnímání všech rizik a pečlivá příprava na různé varianty. Optimismus je pohoda, rozlet, bezstarostnost, lehkovážnost a podceňování rizik. Pesimista má velmi často pravdu, s optimismem se mnohem líp žije. Jak to vyvážit?, ptali se mnozí. A tak se někdo přemýšlivý posadil pod strom, seděl tam a seděl, bavil se s poutníky, pil rosu z listů a přemýšlel a po měsíci řekl: „Připrav se na to, když se věci budou vyvíjet špatně, doufej v to, že ty špatné možnosti nenastanou a že to bude všechno dobré, a raduj se z toho, co se ti zrovna teď a tady nabízí.“ Což pro rozbouřené doby platí ještě víc. Čili doufejme, že příští ZUŠkoviny už zase budeme cítit na bříškách prstů, a radujme se, že brána ZUŠky je dokořán.

Michaela Peterková

Ťuk ťuk – ZUŠko, otevřeš se?

(Úvodník jaroměřských ZUŠkovin)

Jsme o pár týdnů starší a hlavně zkušenější. Zvláštních pár týdnů to bylo – spousta běžných věcí se nesmí, spousta divných věcí se musí, lidi k sobě mají tak nějak dál, život je vzhůru nohama. Někdo je z toho zmatený, druhý se bojí, dalšímu vadí omezení, jiný neví, co dřív. A do toho lidi šijou, smějí se a žijou. Člověk si zvykne i na šibenici, říká se, tak co by si nezvykl na to, že má už druhý měsíc nohy vzhůru. Kdo je obzvlášť šikovný, vytěží z toho něco nového, zajímavého; něco, co by se v klidných a „normálních“ dobách nezrodilo. Třeba hromadné zpívání na balkónech nebo online hodiny herectví, když zůstaneme u umění. A na svět vylezla kvanta výborného humoru. Toho se vyrojilo mnohem víc než respirátorů a nějaký najdete i v těchto ZUŠkovinách. V těžkých časech humor kvete. Rodí se v nejvnitřnější svobodě člověka; v té poslední svobodě, kterou nám nikdo nemůže vzít, žádný virus ani politik. Je to svoboda myslet si, co chci, a dívat se na věci, jak chci. Humor je výsledkem pohledu přes brýle absurdity. Smích zachraňuje od tísně a strachu, dělá dobrou náladu v širokém okolí a – zpěváci a dechaři pozor – posiluje bránici. Proto se smějte, co to půjde. Pod rouškou roušky se teď můžeme smát i tam, kde to jinak není vhodné.

V posledních ZUŠkovinách jsem psala, že ZUŠka žije dál, jen je jako liška zalezlá v noře před kojotem. Teď už liška vystrkuje čumák. Kojot se zdá menší, než na začátku, nebo dostal výprask a trochu utekl, těžko říct. Možná nás čeká další měsíc online, možná to ale v květnu v ZUŠce zase ožije – to bychom si jistě všichni přáli.

Michaela Peterková

Sebraný korona-humor:

NA POŠTĚ
Dnes na poštu přišli dva lidé v roušce. Okamžitě nastala panika, ale naštěstí to bylo jen přepadení, a tak jsme se všichni uklidnili.

V KANCELÁŘI
U nás dobrý. Zatím to máme pod kontrolou.
Dne ráno jeden kolega kýchnul u kávovaru, tak jsme ho umlátili lopatou a posypali vápnem.
Než kýchl naposled, mlel cosi o pylové sezóně, ale kdo by to riskoval že?

LÉKÁRNY
Tak to už je i na mě moc. V TV říkali, že do lékárny smí lidi jen po čtyřech. No co to je? Plazit se pro Paralen…

KARANTÉNNÍ NUDA?
Vůbec se doma v karanténě nenudím. Jen by mě zajímalo, proč je v rýži z Penny jen 2854 kusů zrníček a z Lídlu je 3084 zrnek?

SNĚHURKA
Sněhurka už má jenom šest trpaslíků. Kejchal je v karanténě.

SKUPINA CHINASKI
Vláda ČR v rámci opatření proti koronaviru zrušila skupinu Chinaski.
Název obsahuje Čínu i lyže a jeden ze členů je Malátný.

RECEPTÁŘ
Receptář príma nápadů: A nyní se s naší kamerou podíváme k panu Kropáčkovi z Manětína, který ze staré ždímačky, králíkárny a několika součástek z mopeda vyrobil nový plicní ventilátor pro 5 osob…

VAKCÍNA
Pokud budou školy ještě dlouho zavřené, tak rodiče najdou vakcínu dříve než vědci.

SEZNAMKA
Sympatický muž se zásobami mouky hledá ženu se zásobami toaleťáku.

DOMÁCÍ VÝUKA, DEN DVACÁTÝ
V brněnském babyboxu se našla osmiletá dvojčata. Bohužel si pamatovala, kde bydlí.

ZÁBAVA V OBCHODECH
Vezměte si igelitové rukavice a otevřete v nich igelitové pytlíky.

VHODNÉ OBLEČENÍ NA NÁKUPY
Říkali, že při nákupu stačí mít roušku a rukavice. Dnes jsem takhle šla, ale ostatní měli i kalhoty a tričko.

HYGIENA
Poslední dva měsíce si umývám ruce tak důkladně, že se mi objevila razítka z diskoték z roku 1990.

MINUTA TICHA ZA HLÁŠKY, KTERÉ ZANIKLY
Jdu na jedno. Ruku na to! Jak bylo ve škole? V kolik vyzvedneš děti? Všude dobře, doma nejlíp! Buď pozitivní! Jakou rtěnku? Ruku líbám. Ochutnej ode mě. Máš zaracha! Kašli na to.

Bude dobře!

(Úvodník jaroměřských ZUŠkovin)

Ještě úplně nedávno byl v ZUŠce pořádný šrumec, hrálo se a zkoušelo, družilo, bezstarostně kýchalo a třáslo rukama, zařizovaly se koncerty, výstavy a soutěže… a najednou prázdno a ticho. Moudra starých filozofů o tom, že časy se mění a že v životě není nic jisté, se nyní zhmotnila v nečekaně intenzivní podobě.

Mrňavá breberka hrozí a straší a omezuje nás ve spoustě věcí, které jsme považovali za samozřejmé. Vrhá nás do nových situací. A to je právě něco, co, když budeme šikovní, využijeme. Učit se doma? To chce spoustu samostatnosti. Učit děti na dálku? To chce naučit se dělat s technikou, které se člověk do té doby úspěšně vyhýbal. Být doma intenzivně s celou rodinou také není automaticky snadné. Naši pomoc teď možná potřebuje víc lidí, než je obvyklé, a ohleduplnost všech kolem potřebujeme všichni.

Nakonec to bude cenná zkušenost. Jako všechny cenné zkušenosti bude taky draze zaplacená, ale tak to prostě je. Máme ovšem velkou šanci se toho spoustu odnést. A až ohrožení a ta omezení postupně povolí, bude to krásné. Vychutnáme si to, co jsme už úplně zapomněli vnímat.

Teď je v ZUŠce prázdno, ticho, … vnucuje se i slovo „mrtvo“, ale to sem nepatří. ZUŠka žije dál, jen je teď jako liška, která se zatáhla do nory, aby ji nesežral blížící se kojot. Až kojot odtáhne, liška zase vyleze a ohnivě zazáří ve svitu slunce. Stačí jen trochu trpělivosti a do ZUŠky se taky vrátí ruch, smích, hraní, tvoření, kýchání a setkávání.

(S)mějte se, co to půjde!

Michaela Peterková

Jak cvičit sebeovládání a zvládání emocí [Psych. zpravodaj]

Hezký den!

Dostáváte se někdy pod přílišný vliv silných
emocí
a nevíte, co s tím?

Na jednu stranu je to tak trochu osud náš všech,
protože mozek je – bohužel nebo naštěstí, jak se
to vezme – designován způsobem, aby nás
emoce válcovaly. Na druhou stranu jako u všeho
i tady platí, že co je moc, to je moc, a proto máme
i kousky mozkové hmoty určené k vyvažování
a brždění emočních vln
. A právě o tom, jak tyhle
kousky zapojit, to dnes bude.

Ve stručnosti, jak to v nás při silných emocích chodí
(nebo spíš lítá): Jako příklad si vezmeme vztek. Ten
se zrodí uprostřed mozku v chumlu buněk zvaném
amygdala, když narazíme na nějakou překážku – ať
je to roh stolu, prasklá podrážka u boty, nějaký drzoun,
předbíhač, člověk, který má pravdu, nebo řidič z rodu
Suidae.

Tyhle podněty dorazí do emoční amygdaly mnohem
dřív, než do „rozumových“ okruhů
. Amygdala
se nadme a zatroubí k pořádné odezvě. Začnou lítat
patřičná (a současně nepatřičná) slova nebo rány.
Mezitím už situaci zpracovávají i rozumová a sebeovládací
centra v prefrontální kůře
, která si můžeme představit
jako určitou protiváhu těm syrovým silným emocím. Asi
jako když (přirozeně svalnatější) emoce tlačí na dveře z jedné
strany a (vždy slabší, ale statečný) rozum se opírá z druhé.
Jestli se dveře rozletí, nebo jestli budou pootevřené jen
na přijatelnou mezeru, to je závislé na tom, v jaké formě
máme ta rozumová a sebeovládací centra. Když v dobré,
vedeme projevy svých emocí jakž takž civilizovanými cestami.
Když v bídné, cloumá to s námi a my to jen bezmocně
sledujeme a pak hasíme následky
a příště je to – navzdory
všem předsevzetím – úplně stejné.

Prefrontální kůra se naštěstí dá cvičit a posílit. Jednak
používáním a – aby bylo vůbec co používat –  soustředěním.

Pokud se chcete líp ovládat, musíte se naučit soustředit.
Na cokoli. V psychologii se používá pár vyzkoušených
metod.

Jedna z nich je soustředění na vlastní dech – stačí jen
sledovat nádech a výdech a vydržet u toho minutu,
dvě, tři. Zkuste to a možná zjistíte, že Vám to nejde tak
snadno; že myšlenky odbíhají. To se časem spraví.

Nebo zkuste při zavřených očích zaměřit třeba palec
na své levé ruce
, sledujte pocity v něm (něčeho se
dotýká?, teplota, tlak, případná bolest?)… dál ukazováček …
a postupně další prsty. Projet takhle celé tělo zabere
skoro hodinu, ale pro začátek stačí úplně jedna ruka,
noha apod.

Takhle – zaměřenou pozornostíse cvičí
sebeovládání
. A to se pak hodí, když na nás přijde
vztek, úzkost, strach, sebelítost a další emoce,
které jsou všechny normální a přirozené, ale současně
nám můžou komplikovat život, když nemají žádnou
protiváhu.

Jako u každého cvičení je s tím samozřejmě spojená
ta otrava, že se to musí opakovat a že výsledky
přicházejí až po čase. Jinak ale samá pozitiva – zkuste
a uvidíte, že udělat si takhle dokonale soustředěnou
chvilku pro sebe je mnohem příjemnější a záživnější,
než to z popisu vypadá.

Přeju Vám milé setká(vá)ní s vlastním palcem či dechem!

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Žlutá sova – online kurzy pro duševní pohodu
www.zlutasova.cz

Cvičení

(Únorový úvodník jaroměřských ZUŠkovin)

Kdysi jsem četla rozhovor s nezapomenutelným vyústěním. Novinář se ptal matky jedné vynikající mladé klavíristky, čím to, že se její dcera v ani ne patnácti letech dostala na nejslovutnější pódia světa a klaní se jí i velice zasloužilí kolegové. Ta máma řekla: „Dcera cvičí několik hodin denně.“ „A to se jí chce? Není to pro ni nebo pro vás úmor?“ zněla další otázka (jejíž poslední slovo zároveň vysvětluje, proč se, spolu s celým tématem, právě objevuje v únorových ZUŠkovinách). „Ani ne,“ pravila ta matka a dodala: „Víte, nejhorší jsou vždycky ty první dvě hodiny, pak už to jde bez protestů.“

Staré moudro o tom, že cvičení dělá mistra, dostalo nový obleček v podobě tzv. Pravidla deseti tisíc hodin, které zpopularizoval americký publicista Malcolm Gladwell. Toto pravidlo říká, že když bude člověk 10 000 hodin, to znamená například 6 hodin každý den po dobu čtyř let, cvičit na housle nebo hrát tenis nebo vařit, ocitne se v daném oboru na světové špičce. Na jednu stranu ano, cvičení je nutná součást úspěchu v těchto věcech, jenže to má jistý háček. Pokud by dotyčný neměl hudební sluch a smysl pro rytmus, k čemu by mu bylo cvičit na nástroj x hodin denně? Něco by se jistě naučil, ale na špičku v oboru by to stačit nemohlo. Takže musíme přidat ještě jednu podmínku, a tou je určitá vloha pro danou činnost a vlastně ještě jedna věc je důležitá, ba dokonce veledůležitá, a to je zájem. Pokud má člověk třeba hudební talent, ale víc ho láká … psaní cestopisů nebo třeba to vaření, tak do učení hry na housle, kdyby ho někdo nutil, by nedal to své chtění a ani těch 10 000 hodin by pak nemělo efekt. A celé by to byl úmor, v únoru i na podzim. Tak tedy – „Lidé, chtěte!“

Michaela Peterková

Jak budík ničí Vaši paměť [Psych. zpravodaj]

Hezké lednové úterý!

Vstáváte s pomocí budíku? Pak je pravděpodobné,
že některé Vaše psychické procesy nefungují, jak
mají. Hodně to odnáší zejména paměť a my si
dnes vysvětlíme, proč.

Během dne se nám všechny nové informace, které
nabereme a které jsou určené k zapamatování,
hromadí v hipokampu, což je takové dočasné úložiště
v našem mozku. Moc se do něj nevejde a tak je
potřeba informace přesunout na spolehlivá
a objemnější místa v mozkové kůře. Tyhle přesuny
probíhají v noci, přesněji v hlubokých fázích
spánku během první poloviny noci.

Když se přestěhování podaří, je potřeba udělat
ještě něco: propojit tyhle informace s tím, co už
v hlavě máme.

Dozvíme se například něco nového o soli – že zvyšuje
chuť k jídlu, zahušťuje krev a že její nadměrný příjem
poškozuje ledviny. Abychom tyhle informace byli
schopní v budoucnu využít, musí se asociovat
s už existujícími paměťovými sítěmi. Jinak ty
informace nenajdeme
– všechno, co vybavujeme,
hledáme pomocí asociací – propojení s mnoha dalšími
informacemi a vodítky. A tato propojení se budují
jedině během REM spánku. To je specifická spánková
fáze, při které se nám hýbou oči, tělo máme paralyzované,
zdají se nám ty nejprastěnější sny, připravují se tvůrčí
nápady … no a spojuje se jak o život – sůl se propojí
se složkou „jídlo“, „ledviny“, „vaření“, „slánka“, „pozor“,
„kolo“ (protože kdo se hýbe a potí, ten může solit víc)
a se stovkami dalších. REM spánku je přitom nejvíc
nad ránem, resp. v posledních dvou až třech hodinách
spánku.

Běžná situace je, že člověk si dá na ráno budík. Protože
bez něj by jinak spal déle (spal by tak dlouho, jaká je
jeho přirozená potřeba). Budík udělá iks nepěkných věcí
– z nichž jedna je ta, že odkrojí kus ranního spánku.
Pokud se takhle obereme například o dvě hodiny spánku,
připravíme se tím zároveň o zhruba tři čtvrtiny
REM spánku
. Nevytvoří se tak dostatek asociací
a paměť nefunguje tak dobře, jak by mohla. A pak
dotyčný sám sebe i své okolí znervózňuje projevy typu
„Víš, ten, jak se jenom jmenuje, no přece tén…, co
hrál v tom …“ nebo „Tohle mi nikdo neřekl“, prostě
má ukázkového Hosipa.

Ve zkratce: Budík znamená, že nespíte dost,
což (mimo jiné) znamená oslabenou paměť.


Krom toho má nedostatek spánku na svědomí i přibírání,
popudlivost a sklony k podvádění
. Podrobnosti, pokud
budete chtít, se dozvíte v online kurzu Pohoda v práci.

200 minut online přednášek o motivaci, prokrastinaci,
ne/vyhoření
a o tom, jak se o sebe starat, startuje
už pozítří
. Máte tedy poslední dvouden na přihlášení.

Samozřejmostí je záznam všech videopřednášek
k pozdějšímu zhlédnutí a také písemné shrnutí ke stažení.

S psycho-pozdravem a přáním pořádného spaní

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Předsevzetí

(ZUŠkoviny – úvodník)

Kde se vzalo, tu se vzalo. Asi si nepředsevzalo, že se vezme, protože kdyby si to předsevzalo, tak by se nevzalo. Předsevzetí. Leden jich bývá plný. Ale proč vlastně? Proč si dáváme předsevzetí nebo podobné plány typu „Od zítra/příštího týdne/června budu/nebudu dělat/nedělat to a to“!? Proč se takhle trýzníme a už předem odsuzujeme k nezdaru? Předsevzetí totiž většinou končí jako vypasený čuník. Porážkou. Bez ohledu na počáteční energii a přesvědčení, jež při jeho vytváření cítíme. Dost z nás má osobní zkušenost, a když se podíváme kolem, nebývá to lepší. Kolik znáte lidí, kteří fungují tak, že si něco užitečného usmyslí, naplánují a potom jdou a prostě to udělají? Třeba si někdo řekne: „Budu hodinu denně cvičit.“ Uplyne týden a skutečně má sedm odcvičených hodin (lhostejno zda u notového stojanu nebo v tělocvičně), za měsíc jich má třicet a za dva roky sedm set. Víte o někom takovém? Možná i existuje. Ovšem z takových lidí se nám obvykle dělá zle, jelikož nám svou železnou vůlí ukazují naši vlastní slabost. Naštěstí jich je velice málo. Lidská hlava totiž na tohle asi není stavěná. Nefungujeme jako rozumná bytost, která udělá vždy to správné a užitečné a překážkám navzdory. Spíš máme v hlavě něco jako schůzi. Na ní jeden chytrák vymyslí, co se bude dělat a jak to bude super, když se třeba bude denně tu hodinu cvičit – představte si ten pocit! A ten pokrok! Chytrák svým nadšením strhne ostatní, ti to odsouhlasí, chytrák si odškrtne splněný úkol a jde na chlebíček. Ti účastníci schůze, kteří mají danou naplánovanou věc opravdu udělat, se třeba i odhodlají k prvnímu záchvěvu, zakrátko se ale začnou trochu děsit, co si to na sebe ušili, třetí den zvadnou a zakrátko dělají, že vůbec ani neexistují. A rozumný šéf s pusou od majonézy jen bezmocně sleduje, jak jeho bezvadný plán končí fiaskem.

Kdo chce opravdu něco dělat, tak to udělá hned. Předsevzetí znamená, že se člověku nechce, … ale aspoň si teda dá ten slib, což je přece víc než nic, i když v praxi není, ale všichni se dovedeme dobře přesvědčit, že je. Takže asi nejlepší předsevzetí je nedávat si žádná předsevzetí. Nebo je naopak nejlepší předsevzetí dávat si předsevzetí? Ať tak či onak, ZUŠkovin se zřejmě nikdy žádné předsevzetí netýkalo, ty se čtou pořád samy, a to i v roce dvou dvacítek. Ať je tenhle rok pro vás – nás všechny tvůrčí a zajímavý!

Michaela Peterková

Jak chytře využít zácpu [Psychologický zpravodaj]

Hezký den!

„Mě hrozně drtí ty každodenní stresy – máma,
který pomáhám, ale ona věčně není s ničím
spokojená, expřítel a jeho smsky, každodenní
zácpy cestou do práce…“ stěžovala si mi jednou
(vlastně nejednou) jedna (no, vlastně taky nejedna)
klientka. A měla pravdu – tyhle opakované
nervy-napínající situace umí na člověka zakleknout
a přidušují ho
.

Podle toho, kolik na dané téma vychází chytrých
knih, je zřejmé, že řešení zatím nikdo nenašel.
Respektive ne žádné řešení snadné a definitivní.
(Těžkých a dočasných by bylo dost.) Zkušenosti
nicméně ukazují, že každodennímu stresu méně
podléhají lidé, kteří ho umějí chytře obejít
nebo využít
. Pojďme se podívat, jak bychom
mohli zužitkovat takovou pěknou dopravní zácpu:

:: Pustit si v autě hudbu, na kterou není doma klid nebo čas
:: Pustit si nějaké vzdělávací audio
:: Vyřídit pár (pracovních, soukromých, meziplanetárních) telefonátů
:: Zacvičit si na pánevní dno (kaju se bez mučení, neb toto je pohlavně a věkově diskriminující doporučení)
:: Uplést ponožky
:: Udělat si pořádek v kabelce/peněžence/pracovním kufříku/kapsách/přihrádce v autě
:: Teď před Vánoci třeba zapřemýšlet, co by komu udělalo radost
:: Umýt interiér auta

To poslední není sci-fi, nýbrž má vlastní zkušenost.
To jsem tak stála v Hradci Králové uvězněná
na okruhu
, do toho jsem už nějakou dobu
registrovala hnusně ulepený volant – a tyto dvě
skutečnosti se spojily v uvědomění, že v autě vozím
vlhčené ubrousky.

I vzala jsem ubrousek a vycídila volant. Plynule jsem
přešla na páčky u volantu, palubku, rádio, řadicí páku…
Fronta se pořád nehýbala, ubrousků byl dostatek,
takže bylo možno pečlivě odprášit i mřížky topení.
Když jsem došla k mřížce u spolujezdce, všimla jsem
si pohledu člověka z vedle stojící dodávky. Koukal
tak zaujatě, že jsem si říkala – aby si by si taky rád
uklidil a tak jsem mu gestem nabídla krabici vlhčených
ubrousků. To ale evidentně nebylo ono a dotyčný se
už raději díval na druhou stranu. Ale zpět k očistě
interiéru – plonkový čas byl takhle skvěle využitý
(i když možná ne úplně v souladu s dopravními
předpisy a nutnosti věnovat se řízení i při neřízení)
a kdo ovládá multitasking, ještě by si přitom zacvičil
na pánevní dno a současně vyřídil nějaké ty telefonáty.

Pokud na vás taky sedá předvánoční nebo třeba jen
úplně všední stres, zkuste ho přechytračit. A jinak
pozor na něj – drtí a stravuje, dělá to trpělivě
a nepozorovaně a za x let vyrobí vyhořelou oběť
s nemocným srdcem a uštvanýma očima
.
Když se nechá.

~

Příště bude videoukázka z kurzu o MOTIVACI,
NE/VYHOŘENÍ a POHODĚ V PRÁCI
. Tenhle lednový
kurz si můžete pořídit jako dárek pro sebe
či druhé
a už jenom pár dní za tu nejnižší cenu.

Se srdečným psycho-pozdravem

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz