Archiv rubriky: Psychologie

Poraďte si ve složité situaci (Doslova!)

Krásné úterý Vám přeju!

Dnes bude Psychologický zpravodaj o metodě, díky které dokážete během minuty vidět nedobrou či složitou situaci z odstupu. A tak ji snáz vyřešit.

Slyšela jsem nedávno tohle vyprávění, které jako kdyby vypadlo z Jana Ámose a jeho kvaltování dobrého toliko pro hovádko: „Nemáš doma nějakej neurol? Už nemůžu, ale furt musím. Pomáhám doma mámě, už nezvládá tahat si nákupy. Děti v karanténě nechodí do školy, a když na nich neklečím, vůbec nic do školy neudělají a jsou akorát na mobilech. Chlap přijde z práce večer, doma už jenom odpočívá a ještě mi hodil na krk svoje rodiče – ani jeden už neřídí, bydlí přitom v zapadákově, takže když potřebují cokoli zařídit, musím je odvézt. V baráku mi všechno padá na hlavu. Nemám ani čas léčit si ekzém, kterej mě svědí k zbláznění. Jsem úplně na prášky. Jak dlouho se tohle ještě dá vydržet? Jenže musím, do pr….“

„Hele, kdybych ti tohle vyprávěla já, co mi poradíš?“

„No…. Ať si týden jenom dáváš obkládky na ekzém a nestaráš se o nic jinýho.“

„Tak to udělej!“

„Ale…. To by asi nešlo, ne? Vlastně proč ne?! Udělám to!“

Volaly jsme si pak po tom týdnu a tohle jsem se dozvěděla o průběhu experimentu: „To bys nevěřila, jak to dopadlo. Fakt jsem doma oznámila, že týden nedělám skoro vůbec nic – a ono to šlo. Tchýně si najednou zvládla dojet k doktorovi na kole, nákup jim dovezl manžel, taky mojí mámě zrovna nakoupil. Další nákup pak zařídil brácha. Manžel taky nařídil dětem trochu fungovat doma – kvalita práce sice děsná, ale lepší, než vůbec nic. Všichni jsou na mě sice trochu naštvaný, ale to nějak vydržím. I když třeba brácha uznal, že mi mámu nechal na starost, a taky manžel podotknul něco v tom smyslu stran svých rodičů. A už se mě dokonce včera večer, byť s povzdechem, zeptal, jestli má dneska něco zařídit. Protože tím týdnem to nekončí, vybojuju si pro sebe nějaký prostor natrvalo.“

To je happyend, co? A jak se přihodil? Když totiž zažíváme nějakou těžkou, nepřehlednou či nepříjemnou situaci, jsme plni emocí a stresu a je pak skoro nemožné v dané situaci ještě přemýšlet nad rozumným řešením. Člověk se zacyklí v úvahách – to se všechno nedá stihnout – ale musím – nestíhám – co budu dělat? – se z toho zblázním…

Jak z toho ven?

Cestu ukazuje Sokratés, který řekl, že „Nejjednodušší věc na světě je poradit druhému a nejtěžší je poradit sobě.“

A teď už jenom stačí využít první část téhle nádherné pravdy pro část druhou: Až se někdy zamotáte do problému, představte si, že vám o tom problému vypráví kamarádka nebo kamarád. A prosí vás o radu.

Poraďte mu a tu radu pak vztáhněte na sebe.

Tím, že si představíte, že ten problém zažívá někdo jiný, se vám povede vymanit se z víru vlastních emocí, a tak se vám povede zaujmout odstup.

Poraďte druhému – což je ta nejjednodušší věc na světě – a tím poradíte sobě.

Tak ať si se vším poradíte! A já jedu po tomhle psacím úsilí zjistit, jestli se na dnešek hodí Waldova písnička „Třešně zrály“. (To bylo včera – dnes dodávám – hodí a bude se ještě hodit nějakou dobu, než je sluníčko domaluje.)

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

PS. Záznamy nedávných veřejných webinářů můžete zkouknout tady:

Řeč těla I a II

Proč děti zlobí?

Jak cvičit sebeovládání a zvládání emocí [Psych. zpravodaj]

Hezký den!

Dostáváte se někdy pod přílišný vliv silných
emocí
a nevíte, co s tím?

Na jednu stranu je to tak trochu osud náš všech,
protože mozek je – bohužel nebo naštěstí, jak se
to vezme – designován způsobem, aby nás
emoce válcovaly. Na druhou stranu jako u všeho
i tady platí, že co je moc, to je moc, a proto máme
i kousky mozkové hmoty určené k vyvažování
a brždění emočních vln
. A právě o tom, jak tyhle
kousky zapojit, to dnes bude.

Ve stručnosti, jak to v nás při silných emocích chodí
(nebo spíš lítá): Jako příklad si vezmeme vztek. Ten
se zrodí uprostřed mozku v chumlu buněk zvaném
amygdala, když narazíme na nějakou překážku – ať
je to roh stolu, prasklá podrážka u boty, nějaký drzoun,
předbíhač, člověk, který má pravdu, nebo řidič z rodu
Suidae.

Tyhle podněty dorazí do emoční amygdaly mnohem
dřív, než do „rozumových“ okruhů
. Amygdala
se nadme a zatroubí k pořádné odezvě. Začnou lítat
patřičná (a současně nepatřičná) slova nebo rány.
Mezitím už situaci zpracovávají i rozumová a sebeovládací
centra v prefrontální kůře
, která si můžeme představit
jako určitou protiváhu těm syrovým silným emocím. Asi
jako když (přirozeně svalnatější) emoce tlačí na dveře z jedné
strany a (vždy slabší, ale statečný) rozum se opírá z druhé.
Jestli se dveře rozletí, nebo jestli budou pootevřené jen
na přijatelnou mezeru, to je závislé na tom, v jaké formě
máme ta rozumová a sebeovládací centra. Když v dobré,
vedeme projevy svých emocí jakž takž civilizovanými cestami.
Když v bídné, cloumá to s námi a my to jen bezmocně
sledujeme a pak hasíme následky
a příště je to – navzdory
všem předsevzetím – úplně stejné.

Prefrontální kůra se naštěstí dá cvičit a posílit. Jednak
používáním a – aby bylo vůbec co používat –  soustředěním.

Pokud se chcete líp ovládat, musíte se naučit soustředit.
Na cokoli. V psychologii se používá pár vyzkoušených
metod.

Jedna z nich je soustředění na vlastní dech – stačí jen
sledovat nádech a výdech a vydržet u toho minutu,
dvě, tři. Zkuste to a možná zjistíte, že Vám to nejde tak
snadno; že myšlenky odbíhají. To se časem spraví.

Nebo zkuste při zavřených očích zaměřit třeba palec
na své levé ruce
, sledujte pocity v něm (něčeho se
dotýká?, teplota, tlak, případná bolest?)… dál ukazováček …
a postupně další prsty. Projet takhle celé tělo zabere
skoro hodinu, ale pro začátek stačí úplně jedna ruka,
noha apod.

Takhle – zaměřenou pozornostíse cvičí
sebeovládání
. A to se pak hodí, když na nás přijde
vztek, úzkost, strach, sebelítost a další emoce,
které jsou všechny normální a přirozené, ale současně
nám můžou komplikovat život, když nemají žádnou
protiváhu.

Jako u každého cvičení je s tím samozřejmě spojená
ta otrava, že se to musí opakovat a že výsledky
přicházejí až po čase. Jinak ale samá pozitiva – zkuste
a uvidíte, že udělat si takhle dokonale soustředěnou
chvilku pro sebe je mnohem příjemnější a záživnější,
než to z popisu vypadá.

Přeju Vám milé setká(vá)ní s vlastním palcem či dechem!

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Žlutá sova – online kurzy pro duševní pohodu
www.zlutasova.cz

Jak budík ničí Vaši paměť [Psych. zpravodaj]

Hezké lednové úterý!

Vstáváte s pomocí budíku? Pak je pravděpodobné,
že některé Vaše psychické procesy nefungují, jak
mají. Hodně to odnáší zejména paměť a my si
dnes vysvětlíme, proč.

Během dne se nám všechny nové informace, které
nabereme a které jsou určené k zapamatování,
hromadí v hipokampu, což je takové dočasné úložiště
v našem mozku. Moc se do něj nevejde a tak je
potřeba informace přesunout na spolehlivá
a objemnější místa v mozkové kůře. Tyhle přesuny
probíhají v noci, přesněji v hlubokých fázích
spánku během první poloviny noci.

Když se přestěhování podaří, je potřeba udělat
ještě něco: propojit tyhle informace s tím, co už
v hlavě máme.

Dozvíme se například něco nového o soli – že zvyšuje
chuť k jídlu, zahušťuje krev a že její nadměrný příjem
poškozuje ledviny. Abychom tyhle informace byli
schopní v budoucnu využít, musí se asociovat
s už existujícími paměťovými sítěmi. Jinak ty
informace nenajdeme
– všechno, co vybavujeme,
hledáme pomocí asociací – propojení s mnoha dalšími
informacemi a vodítky. A tato propojení se budují
jedině během REM spánku. To je specifická spánková
fáze, při které se nám hýbou oči, tělo máme paralyzované,
zdají se nám ty nejprastěnější sny, připravují se tvůrčí
nápady … no a spojuje se jak o život – sůl se propojí
se složkou „jídlo“, „ledviny“, „vaření“, „slánka“, „pozor“,
„kolo“ (protože kdo se hýbe a potí, ten může solit víc)
a se stovkami dalších. REM spánku je přitom nejvíc
nad ránem, resp. v posledních dvou až třech hodinách
spánku.

Běžná situace je, že člověk si dá na ráno budík. Protože
bez něj by jinak spal déle (spal by tak dlouho, jaká je
jeho přirozená potřeba). Budík udělá iks nepěkných věcí
– z nichž jedna je ta, že odkrojí kus ranního spánku.
Pokud se takhle obereme například o dvě hodiny spánku,
připravíme se tím zároveň o zhruba tři čtvrtiny
REM spánku
. Nevytvoří se tak dostatek asociací
a paměť nefunguje tak dobře, jak by mohla. A pak
dotyčný sám sebe i své okolí znervózňuje projevy typu
„Víš, ten, jak se jenom jmenuje, no přece tén…, co
hrál v tom …“ nebo „Tohle mi nikdo neřekl“, prostě
má ukázkového Hosipa.

Ve zkratce: Budík znamená, že nespíte dost,
což (mimo jiné) znamená oslabenou paměť.


Krom toho má nedostatek spánku na svědomí i přibírání,
popudlivost a sklony k podvádění
. Podrobnosti, pokud
budete chtít, se dozvíte v online kurzu Pohoda v práci.

200 minut online přednášek o motivaci, prokrastinaci,
ne/vyhoření
a o tom, jak se o sebe starat, startuje
už pozítří
. Máte tedy poslední dvouden na přihlášení.

Samozřejmostí je záznam všech videopřednášek
k pozdějšímu zhlédnutí a také písemné shrnutí ke stažení.

S psycho-pozdravem a přáním pořádného spaní

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Jak chytře využít zácpu [Psychologický zpravodaj]

Hezký den!

„Mě hrozně drtí ty každodenní stresy – máma,
který pomáhám, ale ona věčně není s ničím
spokojená, expřítel a jeho smsky, každodenní
zácpy cestou do práce…“ stěžovala si mi jednou
(vlastně nejednou) jedna (no, vlastně taky nejedna)
klientka. A měla pravdu – tyhle opakované
nervy-napínající situace umí na člověka zakleknout
a přidušují ho
.

Podle toho, kolik na dané téma vychází chytrých
knih, je zřejmé, že řešení zatím nikdo nenašel.
Respektive ne žádné řešení snadné a definitivní.
(Těžkých a dočasných by bylo dost.) Zkušenosti
nicméně ukazují, že každodennímu stresu méně
podléhají lidé, kteří ho umějí chytře obejít
nebo využít
. Pojďme se podívat, jak bychom
mohli zužitkovat takovou pěknou dopravní zácpu:

:: Pustit si v autě hudbu, na kterou není doma klid nebo čas
:: Pustit si nějaké vzdělávací audio
:: Vyřídit pár (pracovních, soukromých, meziplanetárních) telefonátů
:: Zacvičit si na pánevní dno (kaju se bez mučení, neb toto je pohlavně a věkově diskriminující doporučení)
:: Uplést ponožky
:: Udělat si pořádek v kabelce/peněžence/pracovním kufříku/kapsách/přihrádce v autě
:: Teď před Vánoci třeba zapřemýšlet, co by komu udělalo radost
:: Umýt interiér auta

To poslední není sci-fi, nýbrž má vlastní zkušenost.
To jsem tak stála v Hradci Králové uvězněná
na okruhu
, do toho jsem už nějakou dobu
registrovala hnusně ulepený volant – a tyto dvě
skutečnosti se spojily v uvědomění, že v autě vozím
vlhčené ubrousky.

I vzala jsem ubrousek a vycídila volant. Plynule jsem
přešla na páčky u volantu, palubku, rádio, řadicí páku…
Fronta se pořád nehýbala, ubrousků byl dostatek,
takže bylo možno pečlivě odprášit i mřížky topení.
Když jsem došla k mřížce u spolujezdce, všimla jsem
si pohledu člověka z vedle stojící dodávky. Koukal
tak zaujatě, že jsem si říkala – aby si by si taky rád
uklidil a tak jsem mu gestem nabídla krabici vlhčených
ubrousků. To ale evidentně nebylo ono a dotyčný se
už raději díval na druhou stranu. Ale zpět k očistě
interiéru – plonkový čas byl takhle skvěle využitý
(i když možná ne úplně v souladu s dopravními
předpisy a nutnosti věnovat se řízení i při neřízení)
a kdo ovládá multitasking, ještě by si přitom zacvičil
na pánevní dno a současně vyřídil nějaké ty telefonáty.

Pokud na vás taky sedá předvánoční nebo třeba jen
úplně všední stres, zkuste ho přechytračit. A jinak
pozor na něj – drtí a stravuje, dělá to trpělivě
a nepozorovaně a za x let vyrobí vyhořelou oběť
s nemocným srdcem a uštvanýma očima
.
Když se nechá.

~

Příště bude videoukázka z kurzu o MOTIVACI,
NE/VYHOŘENÍ a POHODĚ V PRÁCI
. Tenhle lednový
kurz si můžete pořídit jako dárek pro sebe
či druhé
a už jenom pár dní za tu nejnižší cenu.

Se srdečným psycho-pozdravem

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Jste vůbec normální?

Jste normální?

Jsou lidé kolem vás normální?

Podíváme se dnes na to, co to vlastně znamená „být normální“ a dostanete vodítka, jak to na sobě poznat.

Tak co to tedy znamená být „normální“? Asi se shodneme, že se na tom úplně neshodneme. Někomu připadá normální spát 10 hodin, jinému ne. Někdo tři hodiny žárlivecky vyslýchá svého partnera a přijde si v dokonalé duševní formě. Jiný zase dobře funguje doma i v práci, plus minus všichni ho mají rádi a on si stejně připadá jako bídný červ – jeho sebedůvěra je nenormálně nízká.

Na normalitu máme několik pohledů:

Existuje kulturní normalita neboli to, co považuje za normální daná společnost. Např. u nás není za normální (ani legální, ale to sem nepatří) sex s lidmi pod 15 let ani dohodnutá manželství; jsou ale části světa, v nichž to není považováno za problém. Dlouho nebylo normální, aby ženy mohly volit. Takové Švýcarsko to uzákonilo až roku 1976, Lichtenštejnsku to trvalo ještě o osm let déle. Co je normální, se tedy i v rámci kultury s časem mění.

Dále je to statistická normalita, podle které je normální to, co se nám vejde do nějakých statistických tabulek přibližně doprostřed. Tak třeba IQ 110 je normální, 80 a 140 z hlediska statistiky už ne.

Pak máme osobní normalitu, neboli co každý z nás za normální považuje a jak hodnotí svůj život. Někomu připadá normální, že každou noc usíná dvě hodiny, jiný z toho šílí. Některým rodičům připadá normální vozit své zdravé čtyřleté dítě na kočárku, jiným připadá normální udělat s takovým dítětem desetikilometrovou pěší túru.

Kategorií normalit bychom našli ještě víc, ale už tyto tři zřejmě stačí k vyvolání oprávněného dojmu, že otázka normality je složitá. Je tedy vůbec normální umět odpovědět na otázku „Jste normální?“

Určitá vodítka, jak poznáte, jestli jste z hlediska duševního zdraví nebo poruchy „normální“, jsou tato:

  1. Vnímáte realitu přibližně takovou, jaká je. Kupříkladu když se druhý srdečně směje, interpretujete to jako jeho dobrou náladu, ne jako např. ďábelský výsměch. V tomto bodě vám pomůžou ostatní lidé, pokud byste si sami nebyli jistí. Jestliže většina druhých ohodnotí výše zmíněný smích jako výraz dobré nálady, můžete jejich hodnocení obvykle brát jako normu.
  2. Umíte plus minus ovládat své jednání (občasná impulzivita nevadí). Například pokud vás někdo naštve na silnici, tak na něj maximálně zatroubíte; nevrazíte do něj, i kdybyste stokrát chtěli.
  3. Vážíte si sebe sama a cítíte se přijatí svým okolím. Normální člověk tedy vnímá své přednosti i svá omezení, opakem je například pocit nadřazenosti nebo naopak velké sebepodceňpování.
  4. Zvládáte navazovat a udržovat blízké vztahy. Ve vztahu vyvažujete uspokojování vlastních potřeb a potřeb druhého, opakem je například přílišné podřizování se kvůli strachu ze ztráty vztahu nebo chlad a uzavírání se před druhými.
  5. Máte rádi život a uplatňujete své schopnosti v různých denních aktivitách. Problémem je nemotivovanost, pocity prázdnoty, únava, ale z opačného pólu i nadměrná neúčelná aktivita.
    (Těchto pět bodů je podle Psychologie Atkinsonové a Hilgarda.)

Zkuste si v těchto pěti kategoriích vyhodnotit vlastní život. Pokud třeba někde něco drhne, nemusíte si hned dělat starosti nebo si dávat psychiatrické nálepky; je to jen informace.

::::::::::::::::::::::::::::::::

Tento text souvisí s webinářem Přehled psychických poruch – přihlásit se na něj je možné zde

Mýty ohledně prokrastinace

Jedete v práci i doma jak motorová myš? Máte všechny povinnosti splněné nejpozději tehdy, jak je to nejdříve možné a spojení „otravná práce“ nebo dokonce „odkládání otravné práce“ nemáte ve svém slovníku? Tak jste zproštěni dalšího čtení.

Tenhle text je určený pro vyznavače úsloví „Co můžeš udělat dnes, můžeš pravděpodobně udělat i zítra.“

Můžeme to nazvat pojmy jako je odkládání povinností, prokrastinace nebo strašlivá nechuť dělat zejména to, co by zrovna bylo potřeba dělat.

Literatury o prokrastinaci a rad na toto téma jste už asi pročetli dost. Možná něco pomohlo, možná ani ne. Podíváme se proto na pár mýtů, do kterých v této oblasti narážíme:

Mýtus první: NEŽ NĚCO UDĚLÁM, MUSÍM TO CHTÍT UDĚLAT

Neboli musím mít motivaci, chuť a tak. Jak ale vysvětlíme následující věc? V jisté restauraci mají čisté skleničky, přestože tamní myč nádobí má do nadšeného pracovníka v pohostinství velmi daleko, a kdybyste se ho zeptali, jestli se mu ty skleničky chtějí mýt, koukne na Vás jak na spadlé z višně a řekne, že rozhodně ne. Nechce se mu, a přesto myje.

Nesetkáváme se s tím, že by strojvedoucí odmítl rozjet mašinu s tím, že se nemá chuť, protože má na peróně holku, do které je čerstvě zamilován. Nechce se mu, a stejně od ní jede pryč.

Pro to, abychom něco dělali, nemusíme cítit chuť to dělat (byť samozřejmě, je-li chuť přítomná, jdou věci snáz). Tím, že se pořád snažíme si tu chuť opatřit, se kolikrát zbytečně vyčerpáváme, a nezbude nám sil na to podstatné – zvednout se a fungovat.

Mýtus druhý: POZITIVNÍ VIZUALIZACE = PŮL ÚSPĚCHU

Pro ty, co nejsou tak zběhlí v motivační literatuře: Pozitivní vizualizace, to je, když si sednete/lehnete, zavřete kukadla a představujete si, že jste dosáhli svého cíle. Má to zaručit, že cíle pak skutečně dosáhnete. Abychom byli fér, není to 100% nesmysl. Někdy tahle technika docela funguje, i když ne tak zázračně, jak se v pop-psy literatuře prezentuje.

Ovšem stává se, že je člověk tou samotnou vizualizovanou představou už dost uspokojen, a to poněkud sníží jeho snahu tu představu zhmotnit. Jeden psychologický experiment například ukázal, že žízniví lidé, kteří si představovali, že se napili, se pak méně snažili skutečně si pití opatřit, na rozdíl od těch, kteří si nic takového nepředstavovali.

Mýtus třetí: CÍLE JSOU ALFA A OMEGA VŠEHO – NADEFINOVAT A PLNIT!

SMART cíle, krátkodobé a dlouhodobé cíle, rozvojové cíle atd. atp. Nenarazíte na literaturu o motivaci, prokrastinaci nebo osobním rozvoji, kde by se nějaké cílové pojmosloví nevyskytovalo. Skoro to vypadá, že bez jasně definovaných cílů se nedá přežít.

Jenže všechno má svou druhou stranu a cíle nejsou výjimkou. Přesvědčil se o tom třeba takový Volkswagen, který si dal za cíl mít super nízké emise u dieslových aut. To je jistě cíl bohulibý a ve VW byli ochotní udělat pro jeho dosažení všechno. Včetně toho, že do motorů aut namontovali nějaké kouzelné potvory, které snížily emise asi 20x. Bohužel, dotyčné potvory sloužily pouze u kontroly emisí, realita u výfuku byla zcela jiná. Ovšem čísla vyšla krásně, cíl byl splněn.

Cíle z lidí často dělají podvodníky. Taky je nutí je jít přes mrtvoly, což ve válkách platí doslovně. Ve vztazích zasažených slepým sledováním například kariérních cílů ostatně taky; z manželského poradenství známe pojem „mrtvý vztah“.

Zkrátka nadefinování cílů, vizualizace ani snaha opatřit si k dané činnosti kladný citový vztah vůbec nemusejí pomoct k tomu, aby se člověk donutil udělat něco, do čeho se mu ne a nechce.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Poznámka: Tento text byl primárně použitý jako úvod k živému webináři na téma „Nechuť do práce a povinností“, proto obsahuje pouze pojednání o mýtech, ale ne už nějaké produktivní vyústění.

Zdroje:
O. Burkeman: Antidote, G. Oettingen: Rethinking Positive Thinking, D. Pink: Drive

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Vezměte si brýle a stoupne vám IQ

Představte si, že vám v neznámém městě radí dvojice lidí, kudy tudy. Ti dva se nemůžou shodnout, každý navrhuje jinou cestu. Dejme tomu, že budete vědět, že jeden z nich se kdysi léčil s paranoidní schizofrenií, zatímco ten druhý žádnou psychickou poruchou nikdy netrpěl. Kterému budete věřit?

Většinou se asi přikloníte k tomu „zdravému“. Kdo byl v blázinci, ten je automaticky nedůvěryhodný. Po půlhodině bloudění ale může být nutno přiznat, že „Máňo, pravdu měl asi ten šizofrenik.“

Dále si představte dva lidi – ženy třeba, ať to máme genderově v pořádku. Jedna žena leží, ruka ji visí bezvládně z okraje postele, a když se ji na něco zeptáte, nesrozumitelně mumlá. Druhá je mladá dáma, zcela fit, veselá a výřečná. Která z nich je inteligentnější?

Skoro všichni na první dobrou řeknou, že inteligentnější je ta druhá. To, jak vypadá a jak mluví, tomu nasvědčuje. Ale klidně by to mohlo být tak, že je to průměrně inteligentní prodavačka mobilních telefonů, zatímco ležící žena, která má po mozkové mrtvici poškozené ovládání jedné strany těla plus řečových center, je jinak duševně aktivní vědkyně, jedna z nejlepších evropských odbornic třeba přes umělou kůži, která stále píše tou svou jednou zdravou rukou špičkové vědecké studie.

Jak se říká, zdání klame, neboli v psychologickém žargonu vítejte ve světě haló efektu. Haló efekt spočívá v tom, že z jednoho znaku, který na druhém člověku zpozorujeme, usoudíme na jiné (často na úplně jiné) vlastnosti a schopnosti dotyčného. Ten znak je něco, co nás upoutá na první pohled (poslech, počuch), například oblečení, zchátralá či naopak vytuněná tělesná schránka, způsob vystupování nebo stav zubů.

Klasické příklady haló efektu:

Brýlaté děti jsou často považovány za akademicky zdatnější než jejich spolužáci se zdravým zrakem.

Kdo z přednášejících má hezčí prezentaci, ten podá lepší výkon.

Víc titulů kolem jména rovná se větší serióznost.

Hyena je zákeřná a zlá, protože je škaredá.

A přece má krátkozrakost se školním výkonem společného asi tolik jako palačinka s přistáním na Měsíci. Hustá či ornamentální prezentace občas spíš než dechberoucí přednášku signalizuje skutečnost, že výkon přednášejícího se tvorbou prezentace samé již zcela vyčerpal. K titulům se, jak obecně známo, ne vždy tulí jen ten výkvět společnosti. Někdy se mezi nimi najde i nějaká ta hyena – zatímco skutečné hyeny jsou stejní miláčkové jako třeba medvědi nebo lvi.

Haló efekt zdánlivě vypadá jako způsob poznání. Na základě jedné věci se dozvíme spoustu věcí jiných. Jenže on je to spíše způsob ne-poznání. Nic nepoznávám, vím to předem.

K čemu je tedy haló efekt dobrý? K něčemu přece sloužit musí, když tu s námi je. Je dobrý k témuž, k čemu jsou nám dobré sedačka, pračka nebo zvyky. Pomáhá nám šetřit energií. Abychom se nemuseli namáhat pořád poznávat lidi a věci kolem od nuly, nabízí nám na základě vlastních i cizích zkušeností a předsudků hotové balíčky s informacemi zdarma. Ten muž je tak hezky oblečený a s úsměvem nás zve do autobusu. Jistě bude hodný a udělá nám krásný výlet za pár korun. To je „logičtější“ spojení než „Možná to je příslušník roku Šmejdů. Někde v kulturáku nás chytí pod krkem a donutí nás koupit si deku za dvacet tisíc.“

Haló efekt tu poslouží, tu uškodí. Podléháme mu všichni. I když o něm víme. Ale když o něm víme, tak třeba o trochu míň. Zvlášť pokud nosíme brejle nebo máme ty tituly.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Jak z nás jistota dělá křehotinky

My lidi máme moc rádi jistotu a bezpečí. Chceme se spolehnout na věrnost našich přátel, bezproblémové fungování spotřebičů, na to, že jednou dostaneme důchod, nebo na to, že když nám voda smete dům, tak že to zaplatí pojišťovna.

Jenže všeho moc škodí a jistota a bezpečí nejsou žádnou výjimkou. Podíváme se na to, že nám mohou také komplikovat život: zejména tím, že nás činí neschopnými a křehkými.

Jako příklad si vezměme imaginární cestovatelku Irmu, která si jede prohlídnout Londýn. Má to jako eurovíkend s cestovkou, takže jejím jediným velkým úkolem je dostat se včas na letiště. Delegát zájezdu zařídí, aby se Irma postavila do správné fronty na odbavení, po přistání v Londýně se zase všichni shromáždí v letištní hale, delegát je odvede do autobusu, jedou do hotelu, jedou po památkách, všechno má Irma zařízené a bez starostí a po třech dnech perfektně zorganizovaného výletu se v pořádku ocitá opět ve výchozím bodě.

Nebo to bylo jinak: Irma se po hádce s partnerem rozhodla, že si pojede někam dál od domova vyčistit hlavu. V levných letenkách na ni zrovna mrknul Londýn, tak sbalila pár věcí do kufru a vyrazila. Všechno si zařídila sama, našla si ubytování, prošla kus města, několikrát zabloudila a musela se rukama, nohama a svou mizernou angličtinou ptát Londýňanů na cestu. Po třech dnech neorganizovaného výletu se spoustou drobných stresů se v pořádku a spokojená vrátila domů.

První verze výletu je ztělesněním jistoty: je zde snaha maximálně omezit jakékoli potíže a nepříjemné nahodilosti. Irma v tomto případě zažívá stres tak maximálně z toho, že na ni při snídani nezbyl žádný jahodový jogurt nebo že její výpravu ve frontě na voskové figuríny předběhla výprava rusky mluvící. Nespornou výhodou jistoty je, že nám šetří energii. Za výhodu je považováno i to, že se díky jistotě vyhneme mnoha stresujícím situacím, nezažíváme takové věci jako strach či úzkost a naopak zažijeme víc klidu a uvolnění.

Druhá verze výletu obsahuje ve srovnání s tou první jistoty mnohem méně. Irma se do určitých stresujících situací dostává každou chvíli – musí si leccos zařídit, zorientovat se na letištích, v neznámém městě a domluvit se za ztížených podmínek malé znalosti jazyka. Za nevýhodu takového výletu bychom mohli označit třeba to, že Irma nemůže úplně vypnout, že může být konfrontována s nepříjemnostmi a že se v nich víceméně musí spolehnout jen sama na sebe.

Jenže všechny jmenované nevýhody jsou zároveň výhodami. Irma neorganizovaná toho na rozdíl od Irmy organizované získala mnohem víc. Kromě návštěvy Londýna a zjištění, že londýnští taxikáři jsou na rozdíl od těch některých pražských vyspělý lidský druh, si přivezla i posílenou sebedůvěru a zvýšenou odolnost vůči stresu. Naopak v podmínkách nadměrné jistoty se sebedůvěra ani odolnost neposilují a právě tak chátrají i jiné schopnosti.

Nassim Taleb, trader, filozof, autor tlustých knih a neoblíbený (protože) chytrý chlap, říká tomuto procesu „turistifikace“. Proto jsem pro úvodní příklad zvolila jako kulisy cestování, ale týká se to všech možných jiných sfér života. Turistifikováni jsme tehdy, když je vše podřízeno našemu pohodlí, když nám z cesty mizí každá větévka a když jsme preventivně odkláněni z těch cest, kde ještě nějaký ten přírodní neřád zůstal. Obvyklým společným znakem turistifikovaných životních oblastí je, že někdo jiný rozhoduje o tom, co je pro nás dobré a bezpečné. (My to někdy nasajeme tak dokonale, že si už myslíme, že je to naše vlastní rozhodnutí.)

Například jízda podle navigace: navigace je efektivní, praktická, většinou i funkční a přispívající k naší jistotě na cestách. Jenže za to platíme hloupnutím a odnaučením spoléhat se na vlastní pocit (Neměli jsme tam už být? – Podle navigace ještě ne. – Mám divný pocit. Maruška říkala, že je to k ní hodina, my už jedeme tři. – Prosím tě, Maruška. Maruška a tvoje pocity ze století páry, my přece máme techniku. – po dalších pěti hodinách – Vidíš, už se blížíme. Jen je mi divný, že se ta Maruška nepochlubila, že bydlí v Holandsku.) Svůj osud vkládáme do náruče složitého systému, který se může v mnoha patrech mýlit, který taky může přestat fungovat a jehož výstupy můžeme my špatně interpretovat.

Nebo výchova dětí. Máme spousty manuálů o tom, jak děti rodit, krmit, vychovávat, chválit, motivovat, jak jim organizovat volný čas atd. (Čekám už jen na zrod nové profese s názvem „dětský kouč“.) Není bezpečné lézt po stromech, jíst právě utrženou nemytou jahodu. Není efektivní se poflakovat a snít. Pomalu na každou hodinu života dítěte musí být rozpis, aby dítě trávilo čas efektivně, bez nahodilostí. A nevystavovalo se jakémukoli nebezpečí.

Když člověku občas vezmeme jistotu a bezpečí, obvykle ho to posílí. Dostane se do nekomfortní situace, se kterou se vypořádá a získá určité schopnosti. Kdyby nic, tak aspoň důkaz, že něco vydrží. Sebedůvěra (ke které dostávám kupu dotazů, jak ji získat) se vybuduje právě a jedině v nepříjemných, těžkých a nakonec nějak zvládnutých situacích.

Takže jak se vyhnout turistifikaci, která z nás vysává kreativitu a další schopnosti? Odhalovat situace, kdy jsme v jejích spárech. Neutíkat hned z nepříjemných situací. Vypnout občas navigaci, jít jinou cestou, chodit do (neregulované) přírody, brát problémy jako možnosti něco se naučit a nejistotu jako trénink pro sebedůvěru.

Jak pravil i Friedrich Nietzsche: „Bezpečný život je nebezpečný.“

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Patří nepříjemné emoce do koše?

„Neboj.“ „Nebreč!“ „Nevztekej se!“

To jsou negativní emoce a dětství.

„Máte právo být šťastní! Zahoďte všechen strach, smutek a hněv!! Tyto emoce vymažte ze svého života!!!“

To jsou negativní emoce a tzv. motivační řečníci a různí jiní podnikavci a blouznivci.

Emoce, kterým říkáme negativní, to schytávají ze všech stran. Mají snad ještě horší pověst než drůbeží separát nebo karton od vína plný veřejných peněz. Jenže když už nás Příroda nepříjemnými emocemi vybavila (protože ano, jsou vrozené), zřejmě věděla, co dělá. Takže k čemu nám je dobrý takový smutek, strach nebo vztek?

Někdo vám zemře. Nebo na dlouho odjíždí. S někým, na kom vám záleží, se pohádáte, on se naštve a odejde. Něco důležitého se vám nepovede. V podobných situacích by nikomu nepřišlo normální prožívat lhostejnost či veselí. Zažíváme smutek a právě smutek je naprosto zdravá odezva. Proč? Pomůže nám vyrovnat se se ztrátou, ocenit ji. Odsmutníme smrt a vrátíme se zpátky. Těšíme se na opětovné shledání s tím, kdo odjel. Omluvíme se a obnovíme přátelství po hádce. Zdokonalíme v tom, co se nepovedlo. Všechno díky smutku.

Dál máme na řadě toho, kdo má velké oči. Když vám někdo řekne, ať se vydáte na Prahu pěšky prostředkem dálnice, ať sníte platíčko neznámých léků nebo abyste šli provokovat osvaleného cholerika, co jiného vám v tom zabrání, než právě strach? Už nám všem mockrát zachránil kůži i duši.

A co vztek? U něho se zdá, že je fakt slabinou charakteru ho projevit. Člověk by se měl umět ovládat, no ne? A co když uvidíte, jak dva velký kluci mlátí jednoho o hlavu menšího nebo jak trápí psa? Nejspíš cosi začne cloumat vaším majestátem a vlítnete na ně. Nebo vám někdo křivdí, obviňuje vás z něčeho, co jste neudělali. Také tady je někdy na místě se jednoznačně ohradit. A pohonem pro podobné reakce je práce vztek. Někdy dokáže posloužit spravedlnosti.

Smutek, strach a vztek ve zdravé míře potřebujeme. Jsou to nepopulární, ale užitečné emoce. Dnes je silná tendence vyhýbat se všemu, co je jen náznakem nepříjemné. Rozšířil se názor, že máme právo na štěstí, nárok na bezproblémový život. Srážka tohoto postoje s realitou ke mně přivedla velkou spoustu lidí. Nic jim po stránce duševního zdraví nebylo, byli to schopní lidé, jen si nechali odněkud vnutit přesvědčení, že zůstat chvíli ve smutku, bát se nebo se občas rozčílit je totálně nemoderní.  Pokud se negativním emocím příliš důsledně vyhýbáme, stejně nás nakonec dostanou.

Samozřejmě nám do hry vstupuje stará známá přiměřenost. Patologicky přehnaný smutek nás doveze do krajiny deprese, přílišný strach vede k fobiím a nadměrný vztek k nepřátelství a agresivitě. Umět si pro každou příležitost namíchat ten správný emoční koktejl je jeden z velkých životních úkolů, a zcela určitě se tento koktejl, aby nám samou sladkou bezstarostností nezevšedněl, občas neobejde bez trochy kyselého a hořkého.

Michaela Peterková, 19.10.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Webinář Jak zvládat NEPŘÍJEMNÉ EMOCE
Živě v úterý 24.10.2017 večer.
Podrobnosti zde

1+1=5 : V matematice nikdy, v životě klidně

Tři kamarádi jdou v horách, jeden na špatném místě zakopne, spadne a visí za kus ocelového lana nad propastí. Ti druzí dva ho chytnou každý za jednu ruku. S jeho sto kily živé váhy mají co dělat, ale za chvíli je kamarád v pořádku zpátky nahoře.

Co kdyby ale šli jen dva? Jeden zakopne, visí, druhý se mu snaží pomoct, ale nemá dost síly. Půlku kamaráda by zvládnul, ale celého ne. Nemůže říct: „Já teď vytáhnu tvých prvních padesát kilo a hned potom těch druhých padesát.“

Matematicky by šlo zapsat, že 50+50=100, nebo že když 2a=100, tak a=50 atd. Jenže v tomhle případě 50+50=zachráněný život a 1+1>2, tedy dva lidé jsou více než jeden plus jeden, protože jeden samotný život nezachrání, to mohou jen dva současně.

Když jsme u těch dramatických příkladů (pak už se nad sebou zamyslím a zkusím to vylepšit), tak si ještě můžete představit, že vám někdo z balkonu pustí na hlavu stogramový kámen. Nic příjemného, pořádná boule z toho bude, ale zase nic výrazně horšího. Když schytáte dvacet takových zásahů, bude z toho dvacet boulí a už vás to možná i trochu namíchne. Pokud to ale někdo nebude chtít takhle drobit a sešle na vás rovnou dvoukilový kámen, může vás klidně i zabít.

Následek jednoho těžkého kamene je více než dvacetkrát horší následek jeho dvacetiny. Stejné je to třeba u deseti nárazů v rychlosti 10km/h a jednoho nárazu v rychlosti 100km/h. Opět bude ve druhém případě následek víc než desetkrát závažnější ve srovnání s prvním případem.

Takže to by byly pohromy. A teď to slíbené pěkné. Jste sami, někdo se k vám přidá a vytvoříte pár. Ať už partnerský nebo kamarádský, každopádně vznikne něco víc než jen 1+1=2. Jakýkoli vztah je něco, co přesahuje samotné osobnosti obou lidí. Paul Watzlawick proto říká, že jak se dáte s někým do kupy, už jste v tom tři – vy dva a vztah.

Dva lidi toho společně víc zmůžou a někdy vytvoří něco, co by sami nezvládli vůbec. Děti kupříkladu. Anebo umění, což jsou zase případy mnohých autorských dvojic, jako je Voskovec a Werich nebo Suchý a Šlitr. Víc než pouhým součtem jsou i hry – pár lidí si může na jednom hřišti kopat každý se svým balonem, ale teprve když se dají dohromady, když se spojí v úmyslu, zahrají si fotbal. A takový sbor z Nabuka zní víc než 30x zajímavěji, než kdyby třicet sboristů zpívalo svůj part každý zvlášť.

Tahle nadsumární kvalita nás ve své časté nepředvídatelnosti zbavuje jistoty a za to nám dává možnost poznat nebo vytvořit něco, co by jinak vzniknout nemohlo.

Tak ať se vám s někým hezky tvoří!

Michaela Peterková, 19.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz