Archiv rubriky: Společnost

11 nejveselejších knížek

Toto je seznam knížek (včetně ukázek), které ve mně spolehlivě vyvolávají ten pravý duchennský úsměv. Snad mezi nimi najdete nějakou, která se vám bude taky líbit (a kterou jste třeba i četli, mnohé tituly jsou hodně „provařené“). Pořadí jednotlivých knížek je zde čistě náhodné, podle toho, jak se mi knížky povedlo najít v knihovně:

Zdeněk Jirotka: SATURNIN

Saturnin

Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.

Ukázka:

Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
„Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.

A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):

Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“

Douglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

Stopařův průvodce galaxií

Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.

Ukázky:

„… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“

***

Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.

***

„Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
„Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“

***

„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
Udiveně pohlédli jeden na druhého.
„Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
„To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
„Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
„Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.

Betty MacDonaldová: VEJCE A JÁ

Vejce a já

Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.

Ukázka:

Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.

Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.

Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.

Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.

***

Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.

Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.

Betty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL

Co život dal a vzal

Ve třech knížkách spojených do jednoho obsáhlého svazku líčí BMD příběhy ze svého života. Co může být vtipného na životě obyčejné Američanky před několika desítkami let? Nic nebo všechno – záleží, jak se to napíše. A to Betty uměla dokonale, takže se generace lidí válejí smíchy nejen při popisu jejího dětství, ale i při jejím líčení pobytu v tuberkulózní léčebně.

Ukázka z léčebny:

Moji návštěvníci se zpozdili a Kimina drahá maminka v domnění, že nemám žádné přátele, nebo soudíc podle mého vzezření, že pěstuji jen laciné povrchní známosti, mi přinesla polovinu žlutých chryzantém a překrásně je urovnala do malé bílé čtverhranné vázy. Právě když pokládala vázu na stolek a svým něžným hláskem pravila „Pro vás“, vešlo Žulové oko nalévat pitnou vodu. Řekla: „Pacientům není dovoleno stavět květiny na noční stolky,“ a smetla vázu na zem.
Potom řekla: „Pacienti nesmějí hovořit s návštěvníky jiných pacientů, paní Bardová. Nebudete-li dodržovat předpisy, zakážeme vám návštěvy.“ Kimina maminka neuměla dobře anglicky a očividně vůbec nechápala, co vrchní sestra říká, usmála se, poklonila se Žulovému oku a pravila: „Děkuji pěkně, dneska je krásný den.“ Kimin bratr, který přihlížel, otočil se ke Kimi a jejímu otci a řekl jim něco japonsky. Všichni se rozesmáli. Žulové oko odkráčelo hrdě a důstojně, ale její záda vypadala trochu rozpačitě.

***

A ještě jedna ze stěhování:

„Pračka celou cestu vzdorovala a odmítala spolupráci, a když jsme se ji snažili promanévrovat po úzké cestě k domu, vážila schválně, co mohla nejvíc, a mávala nad hlavou klikou od ždímačky jako obuškem.
Postavili jsme ji do přípravny a děvčata ji mermomocí chtěla vyzkoušet. Nalila jsem do ní vodu, vhodila pár utěrek a pračka se zdatně rozvířila. Janka řekla: „Jsem moc ráda, že funguje, protože jsem si zabalila samé špinavé prádlo.“

Richard P. Feynman: TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ, PANE FEYNMANE

To nemyslíte vážně, pane Feynmane!

Nejhezčí autobiografie, jakou jsem četla. Richard Feynman, fyzik, nositel Nobelovy ceny, vypráví historky ze života, který jakoby ani nemohl patřit významnému vědci, jež pracoval na atomové pumě a přednášel na těch nejlepších univerzitách. Feynman také bourá mýtus o tom, že když chce být člověk v něčem špička, musí se soustředit výhradně na tuto věc. On se při hostování v Brazílii stačil naučit hrát na jakési chřestivé nástroje (fridigeiru) natolik dobře, že ho pozvali k účasti na slavném karnevalu a pak s tím ještě vystupoval v USA i Evropě. Když ho jednou zaujalo kreslení, zvládl jej do té míry, že si od něj lidé objednávali obrazy a návdavkem měl samostatnou výstavu. Naučil se otevírat sejfy jako profesionální kasař. V knize je jen asi 10% fyziky a knížku si užijete, ať vás fyzika zajímá nebo ne, protože v Richardu Feynamnovi je nadšení – pro všechno, co mu přijde do cesty.

Ukázka:

Každý večer jsme se k večeři převlékali do taláru. První večer mě to vyděsilo k smrti, protože formality nemám rád. Ale brzy mi došlo, že ty taláry jsou velká vymoženost. Mládencům hrajícím venku tenis stačilo vlítnout do pokoje, popadnout talár a hodit ho na sebe. Nepotřebovali časovou rezervu, aby se stihli osprchovat a převléknout. A tak byli lidi pod talárem třeba v tričku nebo i do půli těla svlečení. Dále existoval nepsaný zákon, že talár se nesmí nikdy prát. To aby se rozlišovali nováčci od studentů druhého ročníku, od studentů třetího ročníku a od prasat! Jelikož jste ho tedy ani neprali, ani nezašívali, měli nováčci talár pěkný a celkem čistý, ale když jste dospěli řekněme do třetího ročníku, visel vám na ramenou v cárech a vypadal, jako by byl vyroben z kartonu.

***

Jednou jsem byl v baru na pánské toaletě a vedle mě stál u mušle nějaký chlap. Měl trochu v hlavě a řekl mi hrozivě: „Tvůj ksicht se mi nelíbí. Asi ti dám přes hubu.“
Strachy jsem zezelenal, ale odpověděl jsem stejně hrozivým hlasem: „Hele, nezacláněj tady, nebo tě počůrám skrz naskrz.“
Něco řekl a já si uvědomil, že rvačka je na spadnutí. V životě jsem se nerval. Ani jsem přesně nevěděl, jak se to dělá, a bál jsem se, že přijdu k úrazu. Napadla mě jediná věc: abych odstoupil od zdi, protože když mě praští, mohl bych chytit jednu zezadu.
Pak jsem ucítil, jak mi nějak legračně křuplo v oku – ani to moc nebolelo, a vzápětí jsem si uvědomil, že jsem tomu lumpovi automaticky jednu vrazil taky. S překvapením jsem zjistil, že jsem o tom ani nemusel uvažovat – intuitivně jsem věděl, co udělat.
„Fajn. Je to jedna jedna,“ řekl jsem. „Chceš pokračovat?“
Chlápek couvnul a odešel. Asi bychom se vzájemně zabili, kdyby byl stejný blázen jako já.

Jeffrey Archer: ANI O DOLAR VÍC, ANI O DOLAR MÍŇ

Ani o dolar víc, ani o dolar míň

Co udělají tři Angličané – londýnský lékař, obchodník s uměním a oxfordský profesor, když je jeden vychytralý lump jménem Harvey Metcalf obere o jejich dědictví? Dají se dohromady a slíbí si, že z Metcalfa ty peníze dostanou. Nejdou na to ale s pistolí v ruce, to bychom si moc legrace neužili; každý využije své odbornosti a sestrojí důmyslný plán. Tahle knížka vám zajistí úsměv po celou dobu, co ji budete číst.

Ukázka:

James vklouzl do Lammansovy galerie právě když Jean-Pierre z výlohy znovu odstranil Shutherlandův akvarel Lodníka na Temži a nahradil ho olejem od Van Gogha, nejúžasnějším uměleckým kusem, jaký kdy londýnská galerie viděla. Nyní nastal čas na zkoušku kyselinou: lakmusový papírek rázně kráčel po Bond Street směrem ke galerii.
Obraz namaloval David Stein, který ve světě umění dosáhl proslulosti za napodobení tří set maleb a kreseb známých impresionistů, za něž inkasoval celkem 864 000 dolarů a posléze i čtyři roky.

***

Harvey Metcalf byl zpátky na své jachtě, slunil se a četl ranní noviny. Bylo k vzteku, že Nice-Matin byly ve francouzštině. Četl je s námahou a pomocí slovníku, aby se dozvěděl, zda se někde nekoná nějaká společenská akce, na kterou by se mohl pozvat. Dlouho do noci byl v kasinu a vychutnával si sluneční paprsky na svých masitých zádech. Kdyby to šlo penězi zařídit, byl by 185 cm vysoký, vážil by 80 kilo a měl hlavu plnou vlasů, ale žádné množství krému na opalování nemohlo ochránit jeho plešatící báň, takže si ji zakryl čapkou s nápisem „Jsem sexy.“

James Herriot: TO BY SE ZVĚROLÉKAŘI STÁT NEMĚLO

To by se zvěrolékaři stát nemělo

James Herriot by podle toho, s jakou lehkostí a s jakým humorem a citem pro jazyk popisuje svou práci veterináře, mohl být klidně potomkem Betty MacDonaldové. Po skončení studia se JH ocitl na anglickém venkově, kde ho potřebovala hospodářská zvířata i domácí mazlíčci. Herriotův svérázný zaměstnavatel Siegfried Farnon, jeho rozverný bratr Tristan, chudí i bohatí farmáři a paničky postelových psíků, ti všichni spolu se zvířecími pacienty vytvářejí spoustu situací, které stačí jen dobře popsat. A to James Herriot uměl.

Ukázka:

„Budeme mít sekretářku.“
Jelikož jsme na něho nechápavě civěli, pokračoval. „Ano, sám jsem si vybral a považuji ji za dokonalou.“ „A jaká je?“ zeptal jsem se.
Siegfried sešpulil rty. „Nevím, jak bych ji popsal, není to snadné. Ale zamyslete se – so tady potřebujeme? Nechceme tu nějakou přelétavou povrchní mladici, která by jen zacláněla. Nepotřebujeme žádnou hezounkou blondýnku, která by seděla za psacím stolem, pudrovala si nos a házela po kdekom očima.“
„Nepotřebujeme?“ přerušil ho očividně překvapený Tristan.

Byla to vysoká dáma s velkými ňadry, kulatou zdravou tváří a brýlemi se zlatými obroučkami. Napadlo mě, že nás nebude muset trápit obava, že by nám utekla a provdala se. Ne že by byla ošklivá, ale měla špičatou bradu a vyzařovala sebejistou pánovitost, před kterou musel kterýkoli muž utíkat, co mu nohy stačily.
Podali jsme si ruce a já užasl nad mohutností stisku slečny Harbottlové. Podívali jsme se jeden druhému do očí a přátelsky jsme na sobě několik vteřin zkoušeli své síly, pak se zřejmě spokojila s remízou a odvrátila se. Tristan to nečekal, a když se mu ruka ocitla v zajetí, rozprostřel se mu po tváři zděšený výraz. Byl propuštěn teprve, když se mu rozklepala kolena.

***

Rychle jsem nabodl žílu. „Prima!“ vykřikl jsem, když vytryskla tmavá krev a hustě postříkala slámu na zemi. „Uvolněte ten provaz, Jiří.“ Hmatal jsem v kapse po hadičce. „A prokristaboha, neopírejte se o mě tolik!“
Jiří se totiž zřejmě rozhodl opřít svůj metrák váhy o mne místo o krávu, a když jsem se zoufale snažil připojit baňku k jehle, cítil jsem, že se pode mnou podlamují kolena. Znovu jsem zoufale vykřikl, ale nehýbal se, bradou se mi opíral o rameno a funěl mi do ucha.
Nemohlo to dopadnout jinak. Padl jsem na ústa jak dlouhý, tak široký a ležel jsem tam a kroutil se pod tím nehybným tělem. Moje volání bylo marné – Jiří omdlel.
Pan Bennison, přilákaný hlukem, vešel do chléva právě včas, aby mě zahlédl nataženého pod svým nejstarším synem. „Rychle ho vyneste,“ hekal jsem, „než ho podupe kráva.“ Maurice a jeho otec uchopili každý po jednom kotníku a společnými silami ho vytáhli. Jiří byl vysunut zpod krávy přes žlábek s hnojem, přičemž bubnoval hlavou do pochodu po kamenném dláždění a spočinul na podlaze chléva.

James Herriot: ZVĚROLÉKAŘ MEZI NEBEM A ZEMÍ

Zvěrolékař mezi nebem a zemí

Druhý díl příběhů vesnického veterináře, který také sloužil v armádě a oženil se. Zase vtipné a milé, stejně skvělé jako první vyprávění popsané výše. (Herriot pak napsal ještě další knížky, jedna se mně dostala do ruky, ale už to zdaleka nebylo ono.) Herriot se nevyhýbá ani popisu případů, kdy jeho svěřenci nedopadli dobře a tyhle smutné konce dokáže popsat s citem a tak, že není problém se o nějaké tři čtyři stránky dál zase smát na celé kolo.

Ukázka:

„Pane Herriote, byla bych vám vděčná, kdybyste mě navštívil a podíval se na mého psa.“
Byla to žena, zřejmě z lepších kruhů.
„Samozřejmě. Jaké má potíže?“
„Tedy … on … ehm … zdá se, že trpí … určitým množstvím flatulence.“
„Prosím?“
Nastala delší pauza. „Má … mimořádnou flatulenci.“
„Mohla byste mi to upřesnit?“
„Tedy … myslím, že by se to dalo popsat jako … plynatost.“ Roztřásl se jí hlas.“
Domníval jsem se, že mi začíná svítat. „Myslíte jako v břiše …?“
„Ne, ne v břiše. Vychází … ehm, ehm … mimořádné množství … plynu z … z …“ Do hlasu se jí vkrádalo zoufalství.
„Ach tak!“ Najednou mi bylo všechno jasné. „Úplně vás chápu. To ale není žádná tragédie.“

Obrovský boxer se na mě rozjařeně vrhl a položil mi na prsa dvě nejobrovitější tlapy, které jsem v poslední době viděl. S námahou jsem ho shodil, ale skákal na mě znovu a znovu, nadšeně mi funěl do obličeje a zprudka vrtěl celou zadní polovinou těla.
„Sedni si, Cedriku,“ napomenula ho paní Rumneyová přísně, a potom, když si jí Cedrik ani nevšiml, se ke mně nervózně otočila: „Je to hrozně přátelský pes.“
„Ano,“ pravil jsem udýchaně, „to vidím.“
Konečně se mi podařilo odstrčit obrovské zvíře a zacouvat pro jistotu do kouta. „Jak často se u něj tahle … nadměrná flatulence objevuje?“
Jakoby v odpověď se od psa zdvihla téměř hmatatelná sirovodíková vlna a obklíčila mě. Vzrušení z návštěvy zřejmě zaktivizovalo Cedrikovu slabost. Stál jsem zády opřený o zeď, takže jsem nemohl uposlechnout prvního instinktivního popudu, abych se běžel někam schovat, a tak jsem si několik vteřin kryl rukou obličej, než jsem promluvil:
„Tohle jste měla na mysli?“

***

„Granwille, miláčku, jedeš do stráně.“
Můj kolega se trochu překvapeně rozhlédl. „Vůbec ne, lásko. Jestli se pamatuješ, tak tady ta cesta trochu stoupá.“ Setrvale držel nohu na plynu.
Já jsem neříkal nic, ale moje nohy se zvedaly a hlava se mi zakláněla. Nastal okamžik, kdy byl bentley skoro svislý, a domníval jsem se, že přepadneme, a pak jsem znovu zaslechl Zoe:
„Granwille, miláčku.“ Tentokrát měla v hlase trochu naléhavosti. „Opravdu jedeš do stráně.“
Vypadalo to, že její manžel je teď ochotný nepatrně ustoupit. „Ano …, ano, holubičko,“ zamumlal, jak jsme tam viseli a civěli do mlžného mraku. „Možná jsem zajel kousek ke kraji.“
Uvolnil nohu z pedálu a vůz sletěl strašlivou rychlostí dozadu do tmy. Řinčivá rána nás všechny vyděsila.
Znovu Zoe: „Narazil jsi do zdi paní Thomsonové, miláčku.“
„Skutečně, hvězdičko? Momentík. Hned budeme na správné cestě.“
S neumenšeným elánem přidal plyn a vrhli jsme se vpřed. Ale jenom na dvě vteřiny. Z šedi před námi se ozval tupý úder a potom cinkání skla a kovu.
„Zlato,“ pípla Zoe. „To byla značka – nejvyšší dovolená rychlost čtyřicet kilometrů.“
„Myslí, můj anděli?“ Granwille třel rukou okno. „Víš, Jime, viditelnost není příliš dobrá.“ Na chvilku se odmlčel. „Možná, že by to byl docela dobrý nápad, kdybychom návštěvu odložili na jindy.“
Zamanévroval limuzínou do garáže a vystoupili jsme. Odhadoval jsem, že jsme ujeli dobré tři metry z naší cesty do Newcastlu.

Leo Rosten: PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÁDU RÁD

Pan Kaplan má třídu stále rád

Ve třídě, kde se dospělí imigranti učí angličtinu, nemůže být o humor nouze. Zejména když se tam sejdou výrazné osobnosti jako Olga Tarnovská s ruskou tragikou v srdci, nelítostný pan Bloom, vzorná slečna Mitnicková a samozřejmě jedinečný jazykový akrobat Hyman Kaplan. Já mám překlad Antonína Přidala a je skvělý (existuje ještě jeden starší překlad od Pavla Eisnera, ale ten Přidalův se mi zdá lepší.) A. Přidal napsal v podstatě polovinu knížky znovu, protože jazykové přehmaty nejsou ve většině případů z angličtiny do češtiny přenositelné. A zhostil se toho skvěle.

Ukázka:

Profesor Parkhill řekl: „Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“
„Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)
Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy.“
„Ehm … ano, pane Kaplane. Bohužel ano.“
Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. „Tak především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval -„
„To neni šádná sajimavá práce -„
“ – a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.“
„Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan.
„Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“
„Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“

***

Ovšem pozor, nabádal profesor Parkhill sebe sama: pan Kaplan nikdy nepopíral, že jazyk má svá pravidla – pravidla dobrá, ba dokonce skvělá. Nepřipouštěl jen to, že tato pravidla platí pro něj. Ponoukal svého učitele, aby každé pravidlo podrobil „logiš úvase“, a pan profesor začínal mít strašlivé podezření, že není rovnocenným partnerem pro člověka, který si vytvořil logiku čistě osobní. Jen člověk s čistě osobní logikou se mohl odvážit tvrzení, že opozitum slova výška je nížka nebo že substantivum manželka zná v pátém pádě drahoušku.

Sue Townsend: TAJNÝ DENÍK ADRIANA MOLEA

Tajný deník Adriana Molea

Deníkové zápisky rozpolceného teenagera Adriana baví každého od 13 do 100 let. Adrian Mole se cítí jako nepochopený intelektuál z rozvrácené rodiny, tu šťastně, tu nešťastně zamilovaný do krásné a bohaté spolužačky Pandory.

Ukázka:

Otec šel se psem na ryby. Pan Lucas přišel na oběd a zůstal na svačinu. Snědl tři kousky toho lineckého koláče. Hráli jsme byznys. Pan Lucas dělal bankéře. Matka byla pořád ve vězení. Vyhrál jsem, protože jsem byl jediný, kdo se pořádně soustředil. Otec přišel hlavním vchodem a pan Lucas odešel zadem.

***

Dr. Gray už prý za mnou víckrát nepřijde! Řekl, že naběhlé bradavky jsou u kluků normální. Obvykle je mívají, když je jim dvanáct a půl. Dr. Gray řekl, že jsem citově i fyzicky nezralý. Jak můžu být nezralý? Vlastním zamítavý dopis z BBC! A jak jsem mohl jít pěšky do ordinace s naběhlýma bradavkama?

Řekl jsem panu učiteli Jonesovi, že nemůžu cvičit kvůli napuchlým bradavkám. Jeho názor byl velmi neomalený. Nevím, co je v tom jejich institutu učí.

Dneska večer jsme si s Pandorou upřímně popovídali o našem vztahu. Nechce si mě za dva roky vzít!
Místo toho chce chodit do práce!
Pochopitelně jsem z té rány zdrcený. Řekl jsem jí, že by mi nevadilo, kdyby přijala malý úvazek v pekařství nebo něco takového, až se vezmeme, ale ona řekla, že má v úmyslu jít na univerzitu a do pekařství že vstoupí jen proto, aby si koupila křupavé rohlíky.
Vyměnili jsme si hrubá slova. (Její byla hrubší než moje.)

David Lodge: HOSTUJÍCÍ PROFESOŘI

Hostující profesoři

Příběh o tom, jak si svá místa v rámci výměnného programu na půl roku prohodí americky sebevědomý profesor Morris Zapp a britské akademické nedochůdče Philip Swallow. Manželky přitom zůstávají doma, napospas osamění. David Lodge čerpal z vlastních zkušeností, protože sám takový pobyt v USA absolvoval (nevím ovšem, jak to měl tehdy s manželkou). Dovede proto krásně popsat nejen obrovský rozdíl mezi britským a americkým školstvím, ale i umně splétat příběh na obou stranách velké louže. Zaručená zábava psaná místy dost ornamentálním jazykem.

Ukázka:

Jak je už asi zřejmé, Morris Zapp nechoval své spolu-dělníky na vinici literatury v přílišné úctě. Připadali mu jako vágní, vrtkavá a nezodpovědná stvoření, která se rochnila v relativismu jako hroch v bahně s nozdrami jen těsně vystupujícími do atmosféry zdravého rozumu. Bez problémů se smířili s opačnými názory – někdy dokonce, Bůh jim pomáhej, změnili své názory. Jejich směšné pokusy o hlubokomyslnost byly neduživé a z větší části v tázací formě. Své články rádi začínali větou „Rád bych vznesl několik otázek týkajících se toho a toho“ a vypadali spokojení, že své intelektuální povinnosti učinili zadost už tím, že tyto otázky vznesli. Tenhle úskok doháněl Morrise Zappa k šílenství. Kterýkoli blbec, říkal si, umí položit otázku; jsou to ale odpovědi, které dělají rozdíl mezi chlapci a muži. Pokud neumějí zodpovědět vlastní otázky, znamená to, že se jimi dostatečně nezabývali, nebo to nebyly skutečné otázky. V obou případech by ale měli zůstat zticha. Dnes se člověk nemůže v anglické literatuře vydat nikam, kde by nepadal přes nezodpovězené otázky, které nějaký nerozvážný trouba nechal nedbale ležet na zemi – bylo to jako pokoušet ucpat zatékající střechu v podkrovním bytě plném zaprášeného starého nábytku.

***

A ještě ukázka z rozhovoru mezi Philipem Swallowem a Zappovou manželkou Desirée:

„Pro mě je to výborná příležitost, takové placené prázdniny, řekl bych. Ale její [manželčin] život je pořád stejný, jen osamělejší. Však musíte sama vědět, jaké to je.“
„To jako že Morris je v Británii? Vždyť je to skvělé. Prostě skvělé.“
Philip ze zdvořilosti dělal, jako by tuto poznámku neslyšel.
„Můžu se roztáhnout v posteli,“ vztáhla ruce a odkryla přitom rezavé strniště v podpaží, „aniž by mě v tom překáželo jiné lidské tělo Nikdo mě nedýchá alkoholové výpary do obličeje a necpe se mi mezi nohy…“

***

Tak to byla moje jedenáctka. Napadá mě dalších pár kousků, které by se sem určitě hodily, ale o těch kdyžtak zase jindy.

Co psycholog, to idiot. Naštěstí.

Jsem spíše televizní nedivák, ale když si mé zdraví před časem vybíralo dovolenou, přistihla jsem se místy při sledování roztodivných věcí. Například seriálu Doktor Martin z produkce ČT o venkovském doktorovi, nemocech a lidech. Zaujal mě díl, v němž se do obce přistěhuje psycholog Miroslav Mašek s manželkou a synem. Už od prvních vteřin bylo jasné, že téma „Psycholog“ se tvůrci seriálu rozhodli jaksepatří vytěžit, a sice způsobem obvyklým: Vyrobili dalšího psychouše – pošuka. (Docent Chocholoušek a jiní psychiatři a psychologové v říši televizní fantazie získali nového přítele.)

Mašek odmítá léky pro nemocného syna („jedy“), když tento jeho kluk poškozuje auta, označuje to otec za způsob komunikace, a hádejte, jestli synkovi, který shodí na návštěvě jakousi nádobu, řekne, aby ji sebral? Zkrátka hranice nula, výsledkem je nesnesitelné rozmazlené dítě, které neví, co se sebou, a otec-psycholog je s tímto výsledkem evidentně spokojen.

Jasně, standardní TV seriály zobrazují život asi tak reálně, jako facebook. Ale i tak. Až takovýto „psycholog – alternativec“, to je týpek k pohledání. Zvlášť, pracuje-li, jako Mašek, na univerzitě. Způsob „výchovy“, který zde byl zobrazen, praktikují spíše lidé jiného či absentujícího vzdělání, jelikož psychologové jsou o důležitosti hranic povinně informováni během studia. Jenže kdyby v tom jel nějaký „civil“, nebylo by to asi tak k popukání.

A pak je tu pro srovnání další díl. V něm vstupuje na scénu porodní asistentka. Tato profese také teoreticky skýtá terén pro zobrazení mnoha škodlivých postupů. Jenže ne v tomto seriálu. Tady je porodní asistentka vybavena diamantovou svatozáří. Neuškodí ty léky miminku?, ptá se nastávající matka. Když vám je lékař napsal, tak je berte, zní uvědomělá odpověď. Dále – Domácí porod je super, ale vám ho nedoporučuju, neboť máte roky, praví ta profesionálka. Prostě všechno je, jak má být. Co by se asi stalo, kdyby byla role porodní asistentky napsána podobně, jako role zmíněného psychologa? Kdyby říkala – léky jsou jedy, rozhodně je neberte, a porod doma zvládneme, nemocnice jsou fuj!? A doktor by ji musel razantně usměrnit? Podle toho, jaká vlna se vzedme pokaždé, když se podobné téma objeví v médiích, by tvůrci seriálu cestou z Kavčích hor riskovali, že je příznivci a příznivkyně alternativy umlátí porodními plány. Tato oblast momentálně nenabízí pražádný prostor pro ten správný humor.

Na rozdíl od porodních asistentek psychologové žádné podobné zastání nemají. A je to dobře. Sranda musí bejt, je protilátkou fanatismu a občas se povede napsat tyto role skutečně vtipně, jak tomu je například v seriálu Ally McBealová. Jsem zvědavá, jaký psycho-idiot bude vyroben příště. (Kdyby došla inspirace, hlásím se coby předloha.)

Mýty ohledně prokrastinace

Jedete v práci i doma jak motorová myš? Máte všechny povinnosti splněné nejpozději tehdy, jak je to nejdříve možné a spojení „otravná práce“ nebo dokonce „odkládání otravné práce“ nemáte ve svém slovníku? Tak jste zproštěni dalšího čtení.

Tenhle text je určený pro vyznavače úsloví „Co můžeš udělat dnes, můžeš pravděpodobně udělat i zítra.“

Můžeme to nazvat pojmy jako je odkládání povinností, prokrastinace nebo strašlivá nechuť dělat zejména to, co by zrovna bylo potřeba dělat.

Literatury o prokrastinaci a rad na toto téma jste už asi pročetli dost. Možná něco pomohlo, možná ani ne. Podíváme se proto na pár mýtů, do kterých v této oblasti narážíme:

Mýtus první: NEŽ NĚCO UDĚLÁM, MUSÍM TO CHTÍT UDĚLAT

Neboli musím mít motivaci, chuť a tak. Jak ale vysvětlíme následující věc? V jisté restauraci mají čisté skleničky, přestože tamní myč nádobí má do nadšeného pracovníka v pohostinství velmi daleko, a kdybyste se ho zeptali, jestli se mu ty skleničky chtějí mýt, koukne na Vás jak na spadlé z višně a řekne, že rozhodně ne. Nechce se mu, a přesto myje.

Nesetkáváme se s tím, že by strojvedoucí odmítl rozjet mašinu s tím, že se nemá chuť, protože má na peróně holku, do které je čerstvě zamilován. Nechce se mu, a stejně od ní jede pryč.

Pro to, abychom něco dělali, nemusíme cítit chuť to dělat (byť samozřejmě, je-li chuť přítomná, jdou věci snáz). Tím, že se pořád snažíme si tu chuť opatřit, se kolikrát zbytečně vyčerpáváme, a nezbude nám sil na to podstatné – zvednout se a fungovat.

Mýtus druhý: POZITIVNÍ VIZUALIZACE = PŮL ÚSPĚCHU

Pro ty, co nejsou tak zběhlí v motivační literatuře: Pozitivní vizualizace, to je, když si sednete/lehnete, zavřete kukadla a představujete si, že jste dosáhli svého cíle. Má to zaručit, že cíle pak skutečně dosáhnete. Abychom byli fér, není to 100% nesmysl. Někdy tahle technika docela funguje, i když ne tak zázračně, jak se v pop-psy literatuře prezentuje.

Ovšem stává se, že je člověk tou samotnou vizualizovanou představou už dost uspokojen, a to poněkud sníží jeho snahu tu představu zhmotnit. Jeden psychologický experiment například ukázal, že žízniví lidé, kteří si představovali, že se napili, se pak méně snažili skutečně si pití opatřit, na rozdíl od těch, kteří si nic takového nepředstavovali.

Mýtus třetí: CÍLE JSOU ALFA A OMEGA VŠEHO – NADEFINOVAT A PLNIT!

SMART cíle, krátkodobé a dlouhodobé cíle, rozvojové cíle atd. atp. Nenarazíte na literaturu o motivaci, prokrastinaci nebo osobním rozvoji, kde by se nějaké cílové pojmosloví nevyskytovalo. Skoro to vypadá, že bez jasně definovaných cílů se nedá přežít.

Jenže všechno má svou druhou stranu a cíle nejsou výjimkou. Přesvědčil se o tom třeba takový Volkswagen, který si dal za cíl mít super nízké emise u dieslových aut. To je jistě cíl bohulibý a ve VW byli ochotní udělat pro jeho dosažení všechno. Včetně toho, že do motorů aut namontovali nějaké kouzelné potvory, které snížily emise asi 20x. Bohužel, dotyčné potvory sloužily pouze u kontroly emisí, realita u výfuku byla zcela jiná. Ovšem čísla vyšla krásně, cíl byl splněn.

Cíle z lidí často dělají podvodníky. Taky je nutí je jít přes mrtvoly, což ve válkách platí doslovně. Ve vztazích zasažených slepým sledováním například kariérních cílů ostatně taky; z manželského poradenství známe pojem „mrtvý vztah“.

Zkrátka nadefinování cílů, vizualizace ani snaha opatřit si k dané činnosti kladný citový vztah vůbec nemusejí pomoct k tomu, aby se člověk donutil udělat něco, do čeho se mu ne a nechce.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Poznámka: Tento text byl primárně použitý jako úvod k živému webináři na téma „Nechuť do práce a povinností“, proto obsahuje pouze pojednání o mýtech, ale ne už nějaké produktivní vyústění.

Zdroje:
O. Burkeman: Antidote, G. Oettingen: Rethinking Positive Thinking, D. Pink: Drive

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Vezměte si brýle a stoupne vám IQ

Představte si, že vám v neznámém městě radí dvojice lidí, kudy tudy. Ti dva se nemůžou shodnout, každý navrhuje jinou cestu. Dejme tomu, že budete vědět, že jeden z nich se kdysi léčil s paranoidní schizofrenií, zatímco ten druhý žádnou psychickou poruchou nikdy netrpěl. Kterému budete věřit?

Většinou se asi přikloníte k tomu „zdravému“. Kdo byl v blázinci, ten je automaticky nedůvěryhodný. Po půlhodině bloudění ale může být nutno přiznat, že „Máňo, pravdu měl asi ten šizofrenik.“

Dále si představte dva lidi – ženy třeba, ať to máme genderově v pořádku. Jedna žena leží, ruka ji visí bezvládně z okraje postele, a když se ji na něco zeptáte, nesrozumitelně mumlá. Druhá je mladá dáma, zcela fit, veselá a výřečná. Která z nich je inteligentnější?

Skoro všichni na první dobrou řeknou, že inteligentnější je ta druhá. To, jak vypadá a jak mluví, tomu nasvědčuje. Ale klidně by to mohlo být tak, že je to průměrně inteligentní prodavačka mobilních telefonů, zatímco ležící žena, která má po mozkové mrtvici poškozené ovládání jedné strany těla plus řečových center, je jinak duševně aktivní vědkyně, jedna z nejlepších evropských odbornic třeba přes umělou kůži, která stále píše tou svou jednou zdravou rukou špičkové vědecké studie.

Jak se říká, zdání klame, neboli v psychologickém žargonu vítejte ve světě haló efektu. Haló efekt spočívá v tom, že z jednoho znaku, který na druhém člověku zpozorujeme, usoudíme na jiné (často na úplně jiné) vlastnosti a schopnosti dotyčného. Ten znak je něco, co nás upoutá na první pohled (poslech, počuch), například oblečení, zchátralá či naopak vytuněná tělesná schránka, způsob vystupování nebo stav zubů.

Klasické příklady haló efektu:

Brýlaté děti jsou často považovány za akademicky zdatnější než jejich spolužáci se zdravým zrakem.

Kdo z přednášejících má hezčí prezentaci, ten podá lepší výkon.

Víc titulů kolem jména rovná se větší serióznost.

Hyena je zákeřná a zlá, protože je škaredá.

A přece má krátkozrakost se školním výkonem společného asi tolik jako palačinka s přistáním na Měsíci. Hustá či ornamentální prezentace občas spíš než dechberoucí přednášku signalizuje skutečnost, že výkon přednášejícího se tvorbou prezentace samé již zcela vyčerpal. K titulům se, jak obecně známo, ne vždy tulí jen ten výkvět společnosti. Někdy se mezi nimi najde i nějaká ta hyena – zatímco skutečné hyeny jsou stejní miláčkové jako třeba medvědi nebo lvi.

Haló efekt zdánlivě vypadá jako způsob poznání. Na základě jedné věci se dozvíme spoustu věcí jiných. Jenže on je to spíše způsob ne-poznání. Nic nepoznávám, vím to předem.

K čemu je tedy haló efekt dobrý? K něčemu přece sloužit musí, když tu s námi je. Je dobrý k témuž, k čemu jsou nám dobré sedačka, pračka nebo zvyky. Pomáhá nám šetřit energií. Abychom se nemuseli namáhat pořád poznávat lidi a věci kolem od nuly, nabízí nám na základě vlastních i cizích zkušeností a předsudků hotové balíčky s informacemi zdarma. Ten muž je tak hezky oblečený a s úsměvem nás zve do autobusu. Jistě bude hodný a udělá nám krásný výlet za pár korun. To je „logičtější“ spojení než „Možná to je příslušník roku Šmejdů. Někde v kulturáku nás chytí pod krkem a donutí nás koupit si deku za dvacet tisíc.“

Haló efekt tu poslouží, tu uškodí. Podléháme mu všichni. I když o něm víme. Ale když o něm víme, tak třeba o trochu míň. Zvlášť pokud nosíme brejle nebo máme ty tituly.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Jak z nás jistota dělá křehotinky

My lidi máme moc rádi jistotu a bezpečí. Chceme se spolehnout na věrnost našich přátel, bezproblémové fungování spotřebičů, na to, že jednou dostaneme důchod, nebo na to, že když nám voda smete dům, tak že to zaplatí pojišťovna.

Jenže všeho moc škodí a jistota a bezpečí nejsou žádnou výjimkou. Podíváme se na to, že nám mohou také komplikovat život: zejména tím, že nás činí neschopnými a křehkými.

Jako příklad si vezměme imaginární cestovatelku Irmu, která si jede prohlídnout Londýn. Má to jako eurovíkend s cestovkou, takže jejím jediným velkým úkolem je dostat se včas na letiště. Delegát zájezdu zařídí, aby se Irma postavila do správné fronty na odbavení, po přistání v Londýně se zase všichni shromáždí v letištní hale, delegát je odvede do autobusu, jedou do hotelu, jedou po památkách, všechno má Irma zařízené a bez starostí a po třech dnech perfektně zorganizovaného výletu se v pořádku ocitá opět ve výchozím bodě.

Nebo to bylo jinak: Irma se po hádce s partnerem rozhodla, že si pojede někam dál od domova vyčistit hlavu. V levných letenkách na ni zrovna mrknul Londýn, tak sbalila pár věcí do kufru a vyrazila. Všechno si zařídila sama, našla si ubytování, prošla kus města, několikrát zabloudila a musela se rukama, nohama a svou mizernou angličtinou ptát Londýňanů na cestu. Po třech dnech neorganizovaného výletu se spoustou drobných stresů se v pořádku a spokojená vrátila domů.

První verze výletu je ztělesněním jistoty: je zde snaha maximálně omezit jakékoli potíže a nepříjemné nahodilosti. Irma v tomto případě zažívá stres tak maximálně z toho, že na ni při snídani nezbyl žádný jahodový jogurt nebo že její výpravu ve frontě na voskové figuríny předběhla výprava rusky mluvící. Nespornou výhodou jistoty je, že nám šetří energii. Za výhodu je považováno i to, že se díky jistotě vyhneme mnoha stresujícím situacím, nezažíváme takové věci jako strach či úzkost a naopak zažijeme víc klidu a uvolnění.

Druhá verze výletu obsahuje ve srovnání s tou první jistoty mnohem méně. Irma se do určitých stresujících situací dostává každou chvíli – musí si leccos zařídit, zorientovat se na letištích, v neznámém městě a domluvit se za ztížených podmínek malé znalosti jazyka. Za nevýhodu takového výletu bychom mohli označit třeba to, že Irma nemůže úplně vypnout, že může být konfrontována s nepříjemnostmi a že se v nich víceméně musí spolehnout jen sama na sebe.

Jenže všechny jmenované nevýhody jsou zároveň výhodami. Irma neorganizovaná toho na rozdíl od Irmy organizované získala mnohem víc. Kromě návštěvy Londýna a zjištění, že londýnští taxikáři jsou na rozdíl od těch některých pražských vyspělý lidský druh, si přivezla i posílenou sebedůvěru a zvýšenou odolnost vůči stresu. Naopak v podmínkách nadměrné jistoty se sebedůvěra ani odolnost neposilují a právě tak chátrají i jiné schopnosti.

Nassim Taleb, trader, filozof, autor tlustých knih a neoblíbený (protože) chytrý chlap, říká tomuto procesu „turistifikace“. Proto jsem pro úvodní příklad zvolila jako kulisy cestování, ale týká se to všech možných jiných sfér života. Turistifikováni jsme tehdy, když je vše podřízeno našemu pohodlí, když nám z cesty mizí každá větévka a když jsme preventivně odkláněni z těch cest, kde ještě nějaký ten přírodní neřád zůstal. Obvyklým společným znakem turistifikovaných životních oblastí je, že někdo jiný rozhoduje o tom, co je pro nás dobré a bezpečné. (My to někdy nasajeme tak dokonale, že si už myslíme, že je to naše vlastní rozhodnutí.)

Například jízda podle navigace: navigace je efektivní, praktická, většinou i funkční a přispívající k naší jistotě na cestách. Jenže za to platíme hloupnutím a odnaučením spoléhat se na vlastní pocit (Neměli jsme tam už být? – Podle navigace ještě ne. – Mám divný pocit. Maruška říkala, že je to k ní hodina, my už jedeme tři. – Prosím tě, Maruška. Maruška a tvoje pocity ze století páry, my přece máme techniku. – po dalších pěti hodinách – Vidíš, už se blížíme. Jen je mi divný, že se ta Maruška nepochlubila, že bydlí v Holandsku.) Svůj osud vkládáme do náruče složitého systému, který se může v mnoha patrech mýlit, který taky může přestat fungovat a jehož výstupy můžeme my špatně interpretovat.

Nebo výchova dětí. Máme spousty manuálů o tom, jak děti rodit, krmit, vychovávat, chválit, motivovat, jak jim organizovat volný čas atd. (Čekám už jen na zrod nové profese s názvem „dětský kouč“.) Není bezpečné lézt po stromech, jíst právě utrženou nemytou jahodu. Není efektivní se poflakovat a snít. Pomalu na každou hodinu života dítěte musí být rozpis, aby dítě trávilo čas efektivně, bez nahodilostí. A nevystavovalo se jakémukoli nebezpečí.

Když člověku občas vezmeme jistotu a bezpečí, obvykle ho to posílí. Dostane se do nekomfortní situace, se kterou se vypořádá a získá určité schopnosti. Kdyby nic, tak aspoň důkaz, že něco vydrží. Sebedůvěra (ke které dostávám kupu dotazů, jak ji získat) se vybuduje právě a jedině v nepříjemných, těžkých a nakonec nějak zvládnutých situacích.

Takže jak se vyhnout turistifikaci, která z nás vysává kreativitu a další schopnosti? Odhalovat situace, kdy jsme v jejích spárech. Neutíkat hned z nepříjemných situací. Vypnout občas navigaci, jít jinou cestou, chodit do (neregulované) přírody, brát problémy jako možnosti něco se naučit a nejistotu jako trénink pro sebedůvěru.

Jak pravil i Friedrich Nietzsche: „Bezpečný život je nebezpečný.“

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Patří nepříjemné emoce do koše?

„Neboj.“ „Nebreč!“ „Nevztekej se!“

To jsou negativní emoce a dětství.

„Máte právo být šťastní! Zahoďte všechen strach, smutek a hněv!! Tyto emoce vymažte ze svého života!!!“

To jsou negativní emoce a tzv. motivační řečníci a různí jiní podnikavci a blouznivci.

Emoce, kterým říkáme negativní, to schytávají ze všech stran. Mají snad ještě horší pověst než drůbeží separát nebo karton od vína plný veřejných peněz. Jenže když už nás Příroda nepříjemnými emocemi vybavila (protože ano, jsou vrozené), zřejmě věděla, co dělá. Takže k čemu nám je dobrý takový smutek, strach nebo vztek?

Někdo vám zemře. Nebo na dlouho odjíždí. S někým, na kom vám záleží, se pohádáte, on se naštve a odejde. Něco důležitého se vám nepovede. V podobných situacích by nikomu nepřišlo normální prožívat lhostejnost či veselí. Zažíváme smutek a právě smutek je naprosto zdravá odezva. Proč? Pomůže nám vyrovnat se se ztrátou, ocenit ji. Odsmutníme smrt a vrátíme se zpátky. Těšíme se na opětovné shledání s tím, kdo odjel. Omluvíme se a obnovíme přátelství po hádce. Zdokonalíme v tom, co se nepovedlo. Všechno díky smutku.

Dál máme na řadě toho, kdo má velké oči. Když vám někdo řekne, ať se vydáte na Prahu pěšky prostředkem dálnice, ať sníte platíčko neznámých léků nebo abyste šli provokovat osvaleného cholerika, co jiného vám v tom zabrání, než právě strach? Už nám všem mockrát zachránil kůži i duši.

A co vztek? U něho se zdá, že je fakt slabinou charakteru ho projevit. Člověk by se měl umět ovládat, no ne? A co když uvidíte, jak dva velký kluci mlátí jednoho o hlavu menšího nebo jak trápí psa? Nejspíš cosi začne cloumat vaším majestátem a vlítnete na ně. Nebo vám někdo křivdí, obviňuje vás z něčeho, co jste neudělali. Také tady je někdy na místě se jednoznačně ohradit. A pohonem pro podobné reakce je práce vztek. Někdy dokáže posloužit spravedlnosti.

Smutek, strach a vztek ve zdravé míře potřebujeme. Jsou to nepopulární, ale užitečné emoce. Dnes je silná tendence vyhýbat se všemu, co je jen náznakem nepříjemné. Rozšířil se názor, že máme právo na štěstí, nárok na bezproblémový život. Srážka tohoto postoje s realitou ke mně přivedla velkou spoustu lidí. Nic jim po stránce duševního zdraví nebylo, byli to schopní lidé, jen si nechali odněkud vnutit přesvědčení, že zůstat chvíli ve smutku, bát se nebo se občas rozčílit je totálně nemoderní.  Pokud se negativním emocím příliš důsledně vyhýbáme, stejně nás nakonec dostanou.

Samozřejmě nám do hry vstupuje stará známá přiměřenost. Patologicky přehnaný smutek nás doveze do krajiny deprese, přílišný strach vede k fobiím a nadměrný vztek k nepřátelství a agresivitě. Umět si pro každou příležitost namíchat ten správný emoční koktejl je jeden z velkých životních úkolů, a zcela určitě se tento koktejl, aby nám samou sladkou bezstarostností nezevšedněl, občas neobejde bez trochy kyselého a hořkého.

Michaela Peterková, 19.10.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Webinář Jak zvládat NEPŘÍJEMNÉ EMOCE
Živě v úterý 24.10.2017 večer.
Podrobnosti zde

1+1=5 : V matematice nikdy, v životě klidně

Tři kamarádi jdou v horách, jeden na špatném místě zakopne, spadne a visí za kus ocelového lana nad propastí. Ti druzí dva ho chytnou každý za jednu ruku. S jeho sto kily živé váhy mají co dělat, ale za chvíli je kamarád v pořádku zpátky nahoře.

Co kdyby ale šli jen dva? Jeden zakopne, visí, druhý se mu snaží pomoct, ale nemá dost síly. Půlku kamaráda by zvládnul, ale celého ne. Nemůže říct: „Já teď vytáhnu tvých prvních padesát kilo a hned potom těch druhých padesát.“

Matematicky by šlo zapsat, že 50+50=100, nebo že když 2a=100, tak a=50 atd. Jenže v tomhle případě 50+50=zachráněný život a 1+1>2, tedy dva lidé jsou více než jeden plus jeden, protože jeden samotný život nezachrání, to mohou jen dva současně.

Když jsme u těch dramatických příkladů (pak už se nad sebou zamyslím a zkusím to vylepšit), tak si ještě můžete představit, že vám někdo z balkonu pustí na hlavu stogramový kámen. Nic příjemného, pořádná boule z toho bude, ale zase nic výrazně horšího. Když schytáte dvacet takových zásahů, bude z toho dvacet boulí a už vás to možná i trochu namíchne. Pokud to ale někdo nebude chtít takhle drobit a sešle na vás rovnou dvoukilový kámen, může vás klidně i zabít.

Následek jednoho těžkého kamene je více než dvacetkrát horší následek jeho dvacetiny. Stejné je to třeba u deseti nárazů v rychlosti 10km/h a jednoho nárazu v rychlosti 100km/h. Opět bude ve druhém případě následek víc než desetkrát závažnější ve srovnání s prvním případem.

Takže to by byly pohromy. A teď to slíbené pěkné. Jste sami, někdo se k vám přidá a vytvoříte pár. Ať už partnerský nebo kamarádský, každopádně vznikne něco víc než jen 1+1=2. Jakýkoli vztah je něco, co přesahuje samotné osobnosti obou lidí. Paul Watzlawick proto říká, že jak se dáte s někým do kupy, už jste v tom tři – vy dva a vztah.

Dva lidi toho společně víc zmůžou a někdy vytvoří něco, co by sami nezvládli vůbec. Děti kupříkladu. Anebo umění, což jsou zase případy mnohých autorských dvojic, jako je Voskovec a Werich nebo Suchý a Šlitr. Víc než pouhým součtem jsou i hry – pár lidí si může na jednom hřišti kopat každý se svým balonem, ale teprve když se dají dohromady, když se spojí v úmyslu, zahrají si fotbal. A takový sbor z Nabuka zní víc než 30x zajímavěji, než kdyby třicet sboristů zpívalo svůj part každý zvlášť.

Tahle nadsumární kvalita nás ve své časté nepředvídatelnosti zbavuje jistoty a za to nám dává možnost poznat nebo vytvořit něco, co by jinak vzniknout nemohlo.

Tak ať se vám s někým hezky tvoří!

Michaela Peterková, 19.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Přemíra zákonů škodí lidské slušnosti

„Předkládám návrh zákona o zřízení povinných přístřešků pro kola. Každý zaměstnavatel by povinně pro své zaměstnance musel zajistit místo, kde si tito bezpečně uloží svá jízdní kola. Kdo by to neudělal, dostal by pokutu.“
„Někdo po tomto opatření volá?“
„Masivně ne. Ale lidem to přece pomůže!“
„To je pravda. Návrh přijímáme, zákon bude.“

Poslední dvě slova neplatí (alespoň doufám), ale takovýto návrh se kdesi v politickém soukolí skutečně objevil. Nic proti bicyklům a možnostem jejich uložení. Osvícení zaměstnavatelé tuto potřebnou službu v rámci svých možností dávno poskytují. Prostě proto, že chtějí. Ukážeme si ale, že snaha uzákonit lidské ohledy vede k naprosto jiným efektům, než jaké byly zamýšlené.

Byla mateřská škola, fungovala jako všechny ostatní, byly v ní radosti i starosti. Mezi jednu z těch starostí se počítaly občasné epizody, kdy si někteří rodiče nestihli vyzvednout dítě do běžné doby, po kterou školka funguje. Takže paní učitelka musela v takovém případě čekat, až si pro tu dočasnou sirotu někdo přišel, a sama se tak zdržela v práci. Tu někoho napadlo, že by se to mohlo vyřešit tím, že by rodiče za pozdní vyzvednutí svých dětí platili pokutu. V rozumné výši, samozřejmě. Znělo to chytře, tak to zavedli a rodiče na to byli na nástěnkách i osobně upozorněni. Pozdní příchody rodičů měly být od té chvíle reliktem nekulturní minulosti. Jenže nebyly. Stalo se něco úplně jiného: Množství případů, kdy si rodiče přišli pro své děti po zavírací hodině, po zavedení pokut narostlo.

Jak je to možné? Vysvětlení spočívá v tom, jak se na včasné či pozdní vyzvedávání dívali rodiče původně a jak po zavedení sankce. Dřív se snažili chodit včas (i) proto, že brali na učitelky ve školce ohled. Uvědomovali si, že když dorazí později, připraví tím učitelku o její čas, a to nechtěli. Když se ale zavedly pokuty, ohleduplnost vymizela – vždyť si to přece zaplatí, když přijdou později, tak co. Tato studie, kterou provedli Uri Gneezy a Aldo Rustichini v izraelských mateřských školách, ukázala, že kde byly dřív lidské ohledy, tam spolu se sankcí nastoupil primitivní kalkul.

Tato studie i mnohá zkušenost ukazují, že rozličné zákony a všeliká nařízení, jež se snaží regulovat oblasti mezilidských ohledů a slušnosti, vedou k vymizení přirozené morálky a ke zhoršení chování. Učí lidi spoléhat se na předpisy a ne na svou hlavu (nebo spíše na své srdce). Pokud bude všechno dobré chování nařízeno, člověk se přestane chtít chovat dobře a zakrátko tady budeme mít skupinu opravdu strašlivých bytostí, které se nespoléhají na vlastní morální navigaci a ztratily stud a špatné svědomí, neboť tyto pocity je nově možné zobchodovat.

Podobná opatření také negativně dopadají na ty, které měla chránit. Učitelky se ve školce zdržely častěji. Povinné kvóty na zastoupení žen v politice vedou k zesměšňování těch, které jsou na kandidátkách jen kvůli těm kvótám, a bohužel i těch, které tam jsou proto, že chtějí a umějí. Povinná inkluze hendikepovaných žáků často zhorší jejich vzdělávací podmínky a skrz prsty se pak na ně dívají i někteří učitelé a ředitelé škol, kteří před tím nařízením spoustu hendikepovaných dětí normálně přijímali. Představte si, jak by to dopadlo, kdyby se zavedlo povinné vzájemné zdravení znepřátelených lidí nebo povinné uvolňování místa starším lidem v MHD, obé samozřejmě opatřené sankcemi za neprovádění.

Zmíněná izraelská studie odpovídá i na případnou připomínku, že opatření se dá přijmout na zkoušku a pokud se neukáže jako užitečné, tak se zruší a vše bude jako dřív. Nebude. Když v dotčených školkách po nějaké době sankce za pozdní vyzvedávání děti zrušili, množství pozdě přicházejících rodičů se na původní, „předsankční“ úroveň nesnížilo: zůstalo stejně vysoké, jako po zavedení pokut.

Ačkoli si to mnozí předkladači pravidel, kteří prostě chtějí být něco platní, myslí, tak všechny bolesti světa nejdou řešit shora. Ve skutečnosti se většina potíží udrží na přijatelné úrovni nebo vyhojí mnohem lépe bez jejich asistence.

Michaela Peterková, 04.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

PS. Tipli byste si, kolik je aktuálně v ČR platných zákonných norem? Malá nápověda: Je jich víc, než bylo v roce 1948, kdy šlo o cca 50 tisíc norem. Tak kolik by to mohlo být dnes? O nějakých třicet tisíc víc? O sto nebo dvě stě tisíc, když máme tolik snaživých zákono-dárců? Nebo se odvážete a tipnete, že je to o milion víc? Tak to byste byli pořád ještě při zdi. V roce 2010, kdy se dělalo poslední velké sčítání paragrafů, to hodilo 1.600.000 zákonných norem a dnes jejich počet šplhá ke dvěma milionům. Tzv. podzákonných norem, což jsou různé vyhlášky a řády, bude ještě mnohem víc. Věří vůbec ještě někdo tomu, že je to všechno možné pojmout a dodržovat? Teď před volbami se všechny strany předhánějí v plánech, co nového zavedou a udělají. Mně by se líbilo, kdyby někdo spíš řekl, co zruší a co NEudělá.

Zdroje:
Uri Gneezy, Aldo Rustichini: A Fine Is a Price. Journal of Legal Studies, Vol. 29: No. 1, 2000.
www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=129980&pdf=1
http://hlidacipes.org/neznalost-neomlouva-ale-cesky-pravni-rad-aktualne-obsahuje-kolem-2-milionu-pravnich-norem/