Archiv rubriky: Životní situace

Jak se zbavit zlozvyku?

Hezký den!

Chcete přestat s kouřením, kousáním nehtů, odkládáním práce a podobnými zvyky? Podíváme se dnes, jak na to.

Všechny návyky jsou, když je zrovna provozujete, příjemné – je příjemné dát si cigaretu a zbavit se tak abstinenčních příznaků. Je příjemné ohryzat si pár nehtů a setřást tak úzkost. Je slastné vykašlat se na práci, do které se vám nechce, a utišit tak nechuť a nejistotu.

Příjemné krátkodobé následky se ale u zlozvyků transformují do následků dlouhodobě špatných – zničených plic a zkrácení života, do půlky zmizelých nehtů a rukou schovávaných před ostatními, hromadění práce, nervů a nedůvěry v sebe.

Jak se návyk chová? Jakýkoli návyk/zvyk je, jako když jedete po pohodlné široké dálnici:

Sami jste si ji vyjezdili opakováním té činnosti (kouřením, kousáním, odkládáním).
Samo vás to k ní táhne (protože každý zvyk je automatismus)
a jede se tam bez odporu a skvěle (uvažujme ideální dálnici, ne zrovna tu spojující dvě největší česká města).

Když se chcete návyku zbavit, znamená to přestat po té dálnici jezdit. A vyjezdit si novou (nekuřáckou, nekousací, pracovní). Začnete někde v houští, mezi náletovými břízami, budete to muset vysekat a prošlapat a pak dlouho procházet a projíždět, než se z toho stane fajnová cesta.

Co to znamená v praxi? Že vybudování té nové cesty dá práci. Po počátečním nadšení musíte očekávat těžkosti a nechuť; rozhodně to nepůjde samo. To není špatně, naopak je to prověrka, kdo to myslí vážně a kdo na to má.

Dále to znamená, že svody existující dálnice budou silné (příslib okamžité příjemnosti). Uvnitř se vám bude ozývat hlásek: „Pojeď tudy, je to jednodušší, než se někde prodírat, to přece nemáš zapotřebí.“ „Ne,“ řeknete. „Tak jenom jednou,“ bude smlouvat hlásek, „a pak se zase dáš na šlapání té nové cesty.“ Kdo někdy zkoušel s nějakým zlozvykem seknout, tohle dobře zná.

Jak se na obtíže připravit? Počítat s nimi, udělat preventivní opatření (zahodit cigarety, popelníky, nehty si natřít lakem proti kousání, smazat si z mobilu hry a facebook), zapracovat na svém odhodlání (pevně se rozhodnout), myslet jen vždy maximálně hodinu dopředu, u svodů si uvědomit, že za moment pominou, a za úspěchy se nebát odměnit.

Pokud chcete přestat kouřit, koukněte na web www.uznekourim.psychoweb.cz – najdete tam zdarma ke stažení kus e-booku s podrobným návodem a dál sadu s podpůrnými materiály a kuřáckou kalkulačku.

Nekuřácká kariéra se hodí obzvlášť v dnešní době – ekonomická krize je ve dveřích a nekouřením člověk ušetří hromadu peněz, viry jsou ve dveřích taky a zdravá nezadehtovaná těla jim podléhají míň. Na Už nekouřím najdete vše podstatné a taky pár příběhů s dobrým koncem. Koukněte, uvidíte.

Ať už chcete měnit jakýkoli zvyk, popřemýšlejte o projeté dálnici a prošlapávání nové cesty. Určitě přijdete sami na spoustu fíglů, jak své šance zvýšit. Snadné to není, ale jak nezapomenutelně řekla jedna nevidomá slečna – „Nepotřebuju to snadné; mně stačí, když je to možné.“

Pokud jdete klestit, přeju Vám hodně sil!

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Už nekouřím – jak přestat kouřit, návod, e-book, příběh, podpora v začátcích

Živý kurz relaxačních a meditačních technik – nový termín na říjen 2020, sleva 200 Kč za včasné přihlášení platí už pouze dnes!

„Cože?“ zastaví se Franta a kouká na Vaška

Hezký den!

Tak jak to dnes jde? Máte naplánovaných spoustu věcí, jedna pěkně navazuje na druhou, pořád co dělat? Nebo nemáte naplánováno nic a stejně máte jak strávit či zabít minuty a hodiny?

Určitě si ale i tak každý den najdete několik chvil, které věnujete usebrání. Ha – to je už tak neznámé slovo, že mi ho Word podtrhává jako špatné či neexistující. Tak zkusím jiné: určitě věnujete denně několik velkorysých chvil sobě, popřemýšlení o životě a smrti, necháte na sebe působit to, co se vám od posledního usebrání přihodilo, ujistíte se, že si děláte starosti s těmi správnými věcmi a že nemarníte energii zbytečnostmi.

Asi ne, co? Není čas. A jak se to vůbec dělá? A taky kdo by vydržel sám se sebou a takovými úvahami?

Někdy nás ale okolnosti donutí. Tak třeba:

Franta s Vaškem jdou do hospody a povídají si. V jednu chvíli řekne Vašek: „Jo, Franto, ještě jsem ti chtěl říct, že mám poměr s tvou ženou.“ „Cože?“ zastaví se Franta a kouká na Vaška.

Je tam podstatné jedno slovo (resp. jedno slovo a jeho ocásek). Zápletka může jakákoli – „Moje dcera je těhotná a čeká sedmerčata“, „Vyhrál jsem sto milionů a tady ti jich deset nesu.“ To podstatné následuje: „Cože?“ ZASTAVÍ SE Franta a kouká na Vaška. Ano, Franta se zastaví. Proč? Protože si potřebuje přebrat, co zrovna slyšel. Zapřemýšlet, pochopit, přijmout.

Kdyby následovalo: „Mám poměr s tvou ženou.“ „Cože?“ zrychlí Franta krok. – bylo by to divné. Protože když si potřebujeme něco přebrat, musíme zpomalit. Zastavíme se v chůzi, v činnosti, v řeči … a všechno dění se přesouvá dovnitř naší hlavy (i celého těla).

Právě zastavení, zpomalení, usebrání je to první, co bychom měli udělat, když jsme v nepohodě či máme starosti. Jenže … to, že usebrání už není ve slovníku, není náhoda. Není to jen skoro neznámé slovo, ale už i neznámý jev. Na co zpomalit, když se dá zrychlit. Nebo když se dá vzít neurol, když do sebe můžu obrátit lahev vína, zakrýt potíže další frenetickou činností nebo povrchním tlacháním nebo koukáním na hejbací obrázky.

Přitom zpomalení funguje proti stresu a pro pohodu. Člověk si ujasní, co je důležité a co ne – když si to neujasní, stane se, že třeba i dlouhé roky honí za něčím, co za to nestojí, a propásne kvůli tomu jiné věci.

Pokud chcete usebrání vyzkoušet, tak do toho. Připravte se na to, že to zpočátku nemusí být moc příjemné. Asi jako jít na rande s někým, kdo vás má rád a choval se k vám vždycky hezky, ale vy jste na něj roky kašlali. Těžká situace. Ale dá se zvládnout. Postupně si zpomalování zamilujete a stane se základní a důležitou součástí vašeho žití.

::::::

Tohle, ač to na první pohled možná nevypadá, je jeden ze základních postupů proti stresu a napětí. Další postupy a taky srozumitelné informace o stresu – kde se bere, co s námi dělá v krátkodobém a dlouhodobém horizontu a co s ním – najdete ve videopřednáškách na www.psyx.cz/stres

No a když ván radím ubrat na tempu, tak já uberu na ceně a videopřednášky teď pořídíte za cenu trička z Lidlu. Slevový kód „ZPOMAL“ zadejte na objednávkové stránce (sleva platí do 24.6.). Podrobnosti a ukázku najdete na www.psyx.cz/stres

Vylaďte se na léto do pohody – naučte se, jak na stres.

Srdečně Vás zdravím,

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Poraďte si ve složité situaci (Doslova!)

Krásné úterý Vám přeju!

Dnes bude Psychologický zpravodaj o metodě, díky které dokážete během minuty vidět nedobrou či složitou situaci z odstupu. A tak ji snáz vyřešit.

Slyšela jsem nedávno tohle vyprávění, které jako kdyby vypadlo z Jana Ámose a jeho kvaltování dobrého toliko pro hovádko: „Nemáš doma nějakej neurol? Už nemůžu, ale furt musím. Pomáhám doma mámě, už nezvládá tahat si nákupy. Děti v karanténě nechodí do školy, a když na nich neklečím, vůbec nic do školy neudělají a jsou akorát na mobilech. Chlap přijde z práce večer, doma už jenom odpočívá a ještě mi hodil na krk svoje rodiče – ani jeden už neřídí, bydlí přitom v zapadákově, takže když potřebují cokoli zařídit, musím je odvézt. V baráku mi všechno padá na hlavu. Nemám ani čas léčit si ekzém, kterej mě svědí k zbláznění. Jsem úplně na prášky. Jak dlouho se tohle ještě dá vydržet? Jenže musím, do pr….“

„Hele, kdybych ti tohle vyprávěla já, co mi poradíš?“

„No…. Ať si týden jenom dáváš obkládky na ekzém a nestaráš se o nic jinýho.“

„Tak to udělej!“

„Ale…. To by asi nešlo, ne? Vlastně proč ne?! Udělám to!“

Volaly jsme si pak po tom týdnu a tohle jsem se dozvěděla o průběhu experimentu: „To bys nevěřila, jak to dopadlo. Fakt jsem doma oznámila, že týden nedělám skoro vůbec nic – a ono to šlo. Tchýně si najednou zvládla dojet k doktorovi na kole, nákup jim dovezl manžel, taky mojí mámě zrovna nakoupil. Další nákup pak zařídil brácha. Manžel taky nařídil dětem trochu fungovat doma – kvalita práce sice děsná, ale lepší, než vůbec nic. Všichni jsou na mě sice trochu naštvaný, ale to nějak vydržím. I když třeba brácha uznal, že mi mámu nechal na starost, a taky manžel podotknul něco v tom smyslu stran svých rodičů. A už se mě dokonce včera večer, byť s povzdechem, zeptal, jestli má dneska něco zařídit. Protože tím týdnem to nekončí, vybojuju si pro sebe nějaký prostor natrvalo.“

To je happyend, co? A jak se přihodil? Když totiž zažíváme nějakou těžkou, nepřehlednou či nepříjemnou situaci, jsme plni emocí a stresu a je pak skoro nemožné v dané situaci ještě přemýšlet nad rozumným řešením. Člověk se zacyklí v úvahách – to se všechno nedá stihnout – ale musím – nestíhám – co budu dělat? – se z toho zblázním…

Jak z toho ven?

Cestu ukazuje Sokratés, který řekl, že „Nejjednodušší věc na světě je poradit druhému a nejtěžší je poradit sobě.“

A teď už jenom stačí využít první část téhle nádherné pravdy pro část druhou: Až se někdy zamotáte do problému, představte si, že vám o tom problému vypráví kamarádka nebo kamarád. A prosí vás o radu.

Poraďte mu a tu radu pak vztáhněte na sebe.

Tím, že si představíte, že ten problém zažívá někdo jiný, se vám povede vymanit se z víru vlastních emocí, a tak se vám povede zaujmout odstup.

Poraďte druhému – což je ta nejjednodušší věc na světě – a tím poradíte sobě.

Tak ať si se vším poradíte! A já jedu po tomhle psacím úsilí zjistit, jestli se na dnešek hodí Waldova písnička „Třešně zrály“. (To bylo včera – dnes dodávám – hodí a bude se ještě hodit nějakou dobu, než je sluníčko domaluje.)

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

PS. Záznamy nedávných veřejných webinářů můžete zkouknout tady:

Řeč těla I a II

Proč děti zlobí?

Jak prodat dům rychle a za dobrou cenu

Začátkem tisíciletí jsme s rodinou bydleli v novostavbě na malé vesnici poblíž Jaroměře. Když už děti přestaly být miniaturní, našli jsme si trochu větší bydlení ve městě. S tím vyvstal i úkol vesnický dům prodat. To byl rok 2015 a na rozdíl od současné doby (2019) bylo nemovitostí na prodej vcelku dost, což jejich cenu tlačilo dolů. (A ta doba zas asi přijde … a odejde atd.) Přemýšlela jsem, jak dům prodat za adekvátní cenu – neboli jak zbytečnými chybami při prodeji nesnížit jeho hodnotu. U nemovitostí se většinou smlouvá dolů minimálně po sto tisících, což už běžnému člověku připadá jako částka, o kterou se vyplatí trochu zabojovat. Nastudovala jsem si k tématu dostupné informace, naroubovala je na vlastní představy a výsledek předčil všechna očekávání. Pokud vás čeká podobný prodejní proces a chcete investovat pár minut svého času, je tenhle text právě pro vás, protože v něm popisuji, jak připravit dům na prodej, jak se obejít bez realitky, jak zvládat prohlídky a jak realizovat samotný prodej co nejsnáze a přitom bezpečně.

1. Příprava na focení a natáčení

Když se setkáte s dvěma lidmi a jeden z nich páchne, uděláte si rychlý obrázek (spíš tedy čuch) a upřednostníte toho netchoře. Když uvidíte na fotkách obývák černobylského ražení, vaše mysl, nepatříte-li ke gothic subkultuře, nezasvítí jásavým nadšením. První dojem existuje, hezká fotka prodává a tak dál – prostě má smysl odprezentovat dům hezky. Velká část inzerentů, včetně těch z velkých realitek, má ovšem z nějakého důvodu za to, že nejlepší fotky se udělají mobilem proti oknu a že čím tmavší místnost a víc nepořádku, tím líp. Sama vím, když jsme sháněli dům v Jaroměři, jak na mě mnoho obrázků působilo a kolik fantazie to chtělo, aby se nabízené nemovitosti nejevily jako lokace Hitchcockových filmů.

Dobrý první dojem z našeho domu jsem hodlala dosáhnout kvalitními fotkami uklizených prostor. V domě jsme stále bydleli – dva dospělí, co „ovládají chaos“, dva mrňousové, co se při vytváření chaosu naprosto neovládají, psy nepočítaje, plus téměř deset let zabydlování… Přípravu na focení jsem vzala zároveň jako příležitost zbavit se před stěhováním zbytečných věcí, nízce přitom využívajíc faktu, že děti odjely na tábor. Celých deset dní jsem v plném nasazení řádila uvnitř i venku.

Interiér by měl být na focení co nejvíce volný, vzdušný a zbavený osobních věcí. Kromě úklidu, redukce množství předmětů a seškrábání nálepek ze dveří jsme například ještě vynesli ven obří fikus, který vizuálně velmi zmenšoval obývák. Těsně před focením jsem pak schovala ručníky, kartáčky na zuby a podobné dekorace, postele opatřila přehozy a sklapla záchodové prkýnko.

Venku bylo nutno vyplet všechny nezatravněné prostory, posekat trávu a vykydat prostor u garáže, v němž našla domov různá prkna, zbytky stavebních materiálů a věci určené do sběrného dvora, „až tam bude cesta“. Člověk vůči takovýmto místům a předmětům oslepne, když kolem nich denně chodí. Je potřeba podívat se na celou nemovitost očima zájemce o koupi a pro tyto oči ji připravit.

Úklid byl tedy proveden a zbývala druhá část tvorby dobrého prvního domu, a sice kvalitní fotky. Většina lidí si myslí, že jsou nadprůměrně dobří řidiči, že se nadprůměrně dobře vyznají v myšlenkách druhých lidí a že umí udělat dobré fotky. Já si o sobě to poslední nemyslela, pročež jsem se domluvila s jednou jaroměřskou fotografkou, aby nám dům nafotila. Řekla si za to pár stokorun a ty se určitě vyplatily.

Hned po skončení fotografování jsem vzala do ruky kameru. Video je in. Předem jsem si napsala text a podle něj pak obcházela příslušná místa. Komentář načetl manžel, vybaven pro to, dle mého názoru, příjemnějším hlasem. Protože videa točím a stříhám pro svou práci, nepotřebovala jsem k tomuto účelu externí služby. Jak by video mohlo vypadat a jaké informace by v něm neměly chybět, na to se podívejte tady. Zásady jsou – maximální stručnost a jednoduchost při konzervativním podání všech relevantních informací. Nemusí to být sterilní profi-dílo, lidskost je taky in. S délkou byste se měli vejít do pěti minut, abyste vyhráli boj o pozornost člověka, který se na to bude dívat. Jinak se dívat nebude.

2. Zveřejnění nabídky

Máme fotky, video a připravili jsme si výstižný text nabídky. (V textu by měly být uvedeny podstatné informace a výhody nabízené nemovitosti. Při psaní se můžete inspirovat jinými nabídkami, které se vám líbí.) Je potřeba vyřešit otázku, jak nemovitost nabídnout a prodat – s realitkou, nebo bez?

Pokud se rozhodnete pro realitní kancelář, dostane se vám ochotného servisu od inzerce přes vyřízení PENB štítku po pomoc s prodejem. Idyla je vyvážena těmi zhruba čtyřmi procenty z ceny nemovitosti, které si realitka za své služby naúčtuje. U domu za tři miliony to dělá 120 000 Kč.

Služby realitní kanceláře jsou možnost, nikoli však nutnost. Kdo si věří a chce tomu dát čas, může si nemovitost prodat zcela sám, vyinzerovat na příslušných místech (od placené inzerce na velkých serverech po bezplatné inzeráty na tabulích v supermarketech) a postarat se o správné znění smlouvy a bezpečný převod peněz.

Nebo třetí možnost – určitý kompromis. Existují služby, které vámi sestavený inzerát pošlou na nejdůležitější inzertní místa, dodají vám kupní smlouvu a poradí, co a jak. Na internetu je najdete třeba na dotaz „prodej domu bez realitky“. Tuto variantu jsme zvolili i my. Cenově to byla tisícovka za měsíc inzerce plus cca deset tisíc za sestavení kupní smlouvy.

Dům byl vyinzerován na asi dvaceti nejvýznamnějších místech na internetu a naším úkolem bylo jednat s případnými zájemci. Nečekala jsem žádné zázraky a doufala, že do zimy se nám snad povede dům prodat (byl začátek srpna). Inzerát jsem oživila v jeden pátek večer – říkala jsem si, že přes víkend bude stejně mrtvo a že se aspoň vychytají nedostatky či technické potíže s nabídkou, vyskytly-li by se nějaké. Jenže už v sobotu se ozvali první zájemci, v neděli druzí a v dalších dvou dnech tři další. Ti první si s námi dohodli prohlídku domu hned na pondělí.

3. Prohlídky

Na prohlídku má být dům uklizen, vyvětrán a zbaven toho, co je člověku nejdražší. Děti a psy jsme tedy vždycky odvezli k mé mámě. Někdo má sice rád mokré čumáky, čuchání k zadku a děti probíhající domem s různými zbraněmi a hlasitými projevy radosti ze života, ale takových zájemců není většina a rozhodně žádným nevadí se bez těchto jevů obejít. Následovala ještě prohlídka trávníku za účelem odstranění případných psích exkrementů.

Někteří prodávající si v této situaci připadají jako na zkoušce a chápe se jich značná nervozita. Z toho si případně nic nedělejte, ono to na vás asi nebude vidět, i když uvnitř budete umírat hrůzou, co jste to zas řekli a co bude dál.

Na prohlídku je dobré mít připravená poslední vyúčtování energií, aby byly jasné náklady na provoz nemovitosti. Náš dům se vyznačoval velmi nízkou energetickou náročností, takže bylo s čím se vytahovat. K zahození není ani projektová dokumentace a můžete si připravit i jakýsi prospekt – pár vytištěných fotek a text inzerátu s kontakty, kterým můžete zájemce vybavit na jejich domácí přemýšlení.

Asi zbytečná poznámka – při nabízení nemovitosti je dobré nelhat ani nezatajovat případné vady. Prodávající za vady stejně pět let ručí, takže se nevyplatí způsobovat si špatné spaní a případné budoucí problémy.

Nám přišli zmínění první zájemci na prohlídku v ono pondělí. V úterý pak přišli druzí, ale to už volali ti první, že dům berou. Dohodli jsme se na slevě sto tisíc z původní nabídkové ceny, což je v dané cenové hladině víceméně očekávaná minimální sleva, takové gesto dobré vůle, s nímž jsme už předem počítali. Dům byl tedy zadaný a od zveřejnění inzerátu neuplynuly ani čtyři celé dny.

4. Prodej

K prodeji je potřeba shodnout se s kupujícími na znění smlouvy a dohodnout způsob zaplacení. Kupní smlouvu by si asi právnický laik zvládl po určitém studiu informací napsat i sám; v případě prodeje přes realitní kancelář se o smlouvu postará právě RK. My jsme si nechali kupní smlouvu zpracovat od oné „bez realitky“.

Pokud jde o převod peněz, zde je více možností. Základní jsou tyto: Realitní úschova – kupující převede částku na účet realitní kanceláře a ta ji v souladu se smlouvou vyplatí prodejci. Advokátní úschova – totéž, jen peníze nejsou u realitky, ale u advokáta. Realitka může zkrachovat nebo se s penězi odebrat na Bahamy; advokáti moc nekrachují, ale Bahamy by mohly mít přitažlivost i pro ně. V praxi se ani jedno moc často nestává. Přesto vím o jednom bývalém jaroměřském advokátovi, který peníze klientů prohrál na automatech a nyní je za to ve výkonu trestu. Naprosto minimální rizika jsou u úschovy notářské. Je to sice služba zřejmě nejdražší, ale podle mě se v tomto případě šetřit nevyplatí. Notář(ka) otevře účet v bance speciálně určený pouze pro danou transakci, kupující na něj převede peníze a jakmile je zapsán jako nový vlastník v katastru nemovitostí (případně jako člen družstva apod.), notář(ka) pošle částku prodávajícímu a kousek také finančnímu úřadu coby daň za to, že jste podali dům, který jste postavili ze svých už tak zdaněných peněz. Za notářkou úschovu jsme platili něco kolem 12 tisíc Kč.

Tímto úkonem se tedy proces prodeje završil. Dům jsme prodali v podstatě během čtyř dnů a za cenu velmi blízkou původní nabídkové ceně. Měli jsme určitě trochu štěstí (zejména na slušné zájemce, kteří dodrželi všechno, co jsme si dohodli), ale příčinu tohoto úspěchu, jde-li to tak nazvat, vidím zejména v důkladné přípravě – uklizeno, mnohé odstraněno, pořízeny pěkné fotky a video. Ušetřili jsme i sto tisíc korun tím, že jsme se obešli bez realitky, a přitom jak smlouva, tak převod peněz byly zajištěny profesionálně a bezpečně.

Pokud vás něco podobného čeká, tak hodně a rychlého zdaru!

Rozvod (na vlastní duši)

Jak rozvod probíhá, formy porozvodové péče o děti, k čemu je právník, jak je to u soudu, cena rozvodu (informace z roku 2018)

Tak se nám to doma jednou na podzim schrulo. Došlo k tomu asi tak, jako když do střešních trámů domu zabloudí hypersexuální červotočí párek a během let tam nepozorovaně založí kolonii, která vyžere dřevo natolik, že se celá střecha jednoho dne slavně zhroutí. No co, řekli jsme si, když jsme se vyhrabali z trosek, dáme igelit a nějak to opravíme. Jenže pod tím igelitem už se nedalo dýchat a opravy nebyly dostatečně koordinovány, takže jsme tuhle snahu po dvou letech vzdali a rozhodli se zpod společné zhroucené střechy odkráčet. Neboli rozvod. Po patnácti letech manželství, v němž se nám urodily dvě děti.

V tomto textu vám předkládám svou zkušenost s rozvodem, protože podobně jako v jiných situacích (například při zlomenině kostrče) jsem na internetu nenašla článek, který by mi poskytl konkrétní informace, v tomto případě o tom, jak rozvod probíhá, jak ho zařídit co nejjednodušeji a kolik ta sranda stojí. On tam teda takový článek někde asi bude, protože je divné, že by nebyl … leč nebyl k nalezení. No, tak v nejhorším teď přibyde další – větší šance pro ty z vás, které tahle záležitost čeká, že dostanete aspoň nějakou základní orientaci, o čem rozvod technicky je.

Konkrétně rozvod nesporný. Co je rozvod nesporný? To je rozvod, o němž se doma nevede spor. Spory byly předtím a týkaly se mnoha věcí, ovšem o rozvodu jsme se nepřeli. Neboli – nesporný rozvod je jednodušší alternativa rodinné demolice, kdy se partneři dohodnou, že jdou od sebe, vyjednají si podmínky, jak k tomu dojde, a tyto podmínky dodrží.

Sporný rozvod, to je často záležitost pro fajnšmekry; může stát měsíce a někdy i roky času, kilometry nervů a šestimístnou sumu už tak těžce zdaněných úspor. Při ostentativní nespolupráci jedné či druhé strany či naschválech se bez velkorysé asistence právních zástupců v takovém případě zřejmě neobejdete a ti už vám řeknou, co a jak. Tento článek se dál bude věnovat už pouze nesporné verzi rozvodu.

Začíná se už doma. Po rozhodnutí se rozvést je potřeba domluvit se na třech věcech: Kdo kde bude bydlet, jak to bude s péčí o děti (vznikly-li ze svazku nějaké) a jak se rozdělí majetek. Při všech těžkostech a mrzutostech, které s sebou (konec) manželství přináší, považuji za velké štěstí, že jsme ten konec dokázali učinit klidným a důstojným a na všem podstatném jsme se dohodli.

Rozvodu samotnému předcházela ovšem jedna věc, po mém soudu ta nejpodstatnější, a to bylo rozstěhování. Když už jsme se usnesli, že žít dál společně by bylo zbytečné trápení, koupili jsme a zrekonstruovali druhé bydlení a manžel se tam odstěhoval. Děti pobývaly střídavě u mě a u něho. Oba jsme se v nové situaci stabilizovali a po nějakou dobu nepodnikali další kroky. Některé páry v tomto bodě ustrnou na velmi dlouho – nežijí spolu, ale manželi oficiálně zůstávají. Určité riziko takového uspořádání spočívá v tom, že pokud jeden například nadělá dluhy, nebo v opilosti způsobí nehodu, kterou nekryje pojištění, je i na druhém, aby platil následky. Oba se tedy nadále dělí o případné průšvihy, ale i zisky a výhry.

Doba uzrála pro rozvod. Hledala jsem na internetu, jak ho spáchat – zda nejsou někde nějaké předlohy návrhu a podobně. Žádný mustr ani návod pro úplné neználky jsem nenašla. I tak si myslím, že by to s pomocí oněch kusých dostupných informací doma sepsat šlo, ale – dalo by hodně práce všechno nastudovat a možná se to ani nepovedlo správně na první pokus, tak jsme se s manželem dohodli, že využijeme advokátních služeb. I zpětně jsem tomuto rozhodnutí ráda.

Akorát že když člověk pomyslí na slovo „advokát“, okamžitě naskočí stresová reakce nad otázkou „Kolik to proboha bude stát?“ Kdysi jsem někde četla, že jednoduchý rozvod přijde asi na dvacet tisíc. Moje už rozvedená olomoucká kamarádka referovala o podobné sumě. Zatelefonovala jsem jedné místní zkušené advokátce, o níž jsem něco malinko věděla, a když mi nabídla kompletní služby (bez zastupování) za deset tisíc, dál jsem už nehledala. Bylo mi sice jasné, že tohle je z větší části práce typu „Ctrl C – Ctrl V“ a je možné, že bych třeba vypátrala někoho mírně levnějšího (kupodivu je tu v okolí Jaroměře právníků nabízejících tento servis docela hodně), ale s tehdy ještě manželem jsme se to rozhodli nekomplikovat a vzali tuhle první nabídku.

Dalším krokem byla schůzka s danou advokátkou – už předem mi do mailu napsala, co mám mít s sebou. Například výpis z katastru ohledně nemovitostí, registrační značky aut, rodná čísla dětí a tak podobně. Šla jsem za ní sama, říkala, že oba nemusíme. Během půl hodiny jsem s ní dohodla parametry rozvodu a za týden si šla pro vypracované návrhy.

Dostala jsem dvě kupičky: Jednu pro rozvodový soud, jednu pro opatrovnický.

V návrhu rozvodu toho nebylo mnoho. Stručně popsáno, že už jsme dlouho rozklížení a šest měsíců spolu nebydlíme (minimálně tato doba dává záruku, že soud manželství rozvede, aniž detailně zkoumá příčiny). Stran majetku se navrhovalo pouze to, které bydlení bude komu patřit po rozvodu a komu připadne které auto. Naštěstí žádné soupisy televizí, botníků, vysavačů či do zásoby koupených žárovek (jak jsem to v jednom rozvodu viděla a děsilo mě to už předem). Protože jsme s manželem měli podobné příjmy, nebylo ve hře vyplácení výživného partnerovi. V případě nějaké větší nerovnosti by to ale mohlo být téma.

Opatrovnický soud předchází rozvodovému stání a řeší péči o děti. Možností, jak pečovat o děti po rozvodu, je víc. Je tu historická klasika, od které se stále více ustupuje, tedy že děti bydlí u jednoho z rodičů (zpravidla matky) a druhého navštěvují, například každý druhý víkend. Pak je tu hojně medializovaná střídavá péče – děti se přesouvají mezi rodiči v přesně dohodnutých intervalech (méně častá varianta je, že děti bydlí na jednom místě a na střídačku se za nimi přistěhovávají rodiče), někdy se více vydělávajícímu partnerovi stanovuje výživné. (Dohodnuté střídání i případné změny v období prázdnin či Vánoc jsou vymahatelné. To znamená, že kdyby chtěl jeden nějakou výjimku a druhý by nesouhlasil, muselo by se postupovat podle rozsudku.) My jsme si děti střídali už celé ty měsíce, co jsme byli od sebe, tak jsme měli za to, že střídavá péče bude to ono i v oficiální rovině. Jenže advokátka se mě poté, co jsme chvíli bavily o uspořádání věcí kolem dětí, zeptala: „A neuvažovali jste o společné péči? Pro vás by se hodila.“

Neměla jsem tušení, že institut zvaný „společná péče“ vůbec existuje. Přitom je to vynikající věc. Jde v ní asi o tohle: „Na péči o děti se dohodněte, jak vám to všem bude vyhovovat.“ Neřeší se, na rozdíl od péče střídavé, žádné konkrétní závazné uspořádání, žádné výživné, nic. Podmínkou je spolupráce rodičů a jejich schopnost jednat v zájmu dětí. Protože model společné péče přesně odpovídal přání, které jsme s manželem měli, tedy aby nám kdokoli zasahoval do našich dohod a uspořádání co nejmíň, nechali jsme právě společnou péči napsat do návrhu.

Advokátka mi kromě výše zmíněných hromádek papírů dala ještě návod, který podpis je třeba ověřit, co stačí prostě jenom podepsat atd. Naprostá nezbytnost. Opatrovnický soud je bezplatný, za rozvodové stání se platí dva tisíce korun, a to formou kolku, který se přikládá k návrhu.

Bylo podepsáno, ověřeno, vloženo do obálek (jedna pro opatrovnické řízení, druhá pro rozvod) a doporučeně zasláno okresnímu soudu v Náchodě. Tím se rozběhlo soukolí, které si nás už samo žmoulalo a podávalo, kam bylo třeba.

Asi tak do dvou týdnů přišlo ze sociálního odboru Městského úřadu oznámení, že našim dětem byl přidělen opatrovník. Pak z Náchoda termín opatrovnického soudu – stanoven velmi pružně do pouhých tuším tří čtyř týdnů.

Čekala jsem (nikoli toužebně), že se třeba někdo z Města přijde na děti mrknout a popovídat s nimi ještě před jednáním, ale nestalo se. Samozřejmě ani k soudu děti nemusely. V den jednání jsme se před soudní místností setkali s pracovnicí Městského úřadu v Jaroměři, která byla coby opatrovník přidělena našim dětem. Byla milá, žádná Koljova paní Zubatá, a říkala něco ve smyslu, že když s rodinou nejsou žádné známé potíže – a na nás tam prý, pravila doslova, žádné udání nikdy neměli – tak se na místní šetření nechodí.

Soudní jednání sestávalo z přečtení návrhu, dotazu soudce na můj a manželův příjem, na bydlení, výši úspor, náklady na dětské zájmy a zda máme připomínky ke způsobu, jak druhý pečuje o děti. Všechny odpovědi byly shledány nezávadnými, sociální pracovnice také neměla připomínek, takže jednání skončilo po půl hodině vyhověním našemu návrhu ohledně společné péče o děti. Možnosti odvolání jsme se na místě vzdali.

Za dalšího jeden a půl měsíce (opět expresní čas a to v něm ještě byly Vánoce) bylo nařízeno rozvodové stání. V pozvánce stálo, že při splnění určitých podmínek – byly tam vypsány a my jsme je splňovali – k jednání ani osobně nemusíme. Stačí se písemně omluvit a soud rozhodne v naší nepřítomnosti. To znělo až příliš idylicky. Ale tato možnost byla vytištěna tučně a ještě podtrženě, úplně čněla ze stránky (až tak, že jsem ji původně přehlédla – filtr na reklamy) a skutečně to vypadalo, že soud dává přednost tomu, abychom si hezky zůstali doma a že rád rozhodne o nás bez nás. Protože tento modus je též historicky součástí naší národní povahy, nebránili jsme se. Pouze jsem se zeptala advokátky, je-li skutečně vhodné a pro soudce neurážlivé se omluvit. Na to ona reagovala zasláním textu omluvy, kterážto tedy opatřena podpisy zanedlouho putovala na severovýchod.

Ode dne nařízeného rozvodového jednání bylo naše manželství ve stavu Schrödingerovy kočky. Možná existující, možná ne – to nikdo nevěděl. Krabice s kočkou se otevřela po asi dvou týdnech, v podobě rozsudku zaslaného poštou. Jménem republiky… Měli jsme úředně potvrzeno, že jsme manželství nezvládli a že si v něm už nezasloužíme být. Soud rovněž posvětil naši dohodu o rozdělení nemovitostí a aut.

Bylo ještě potřeba udělat změny v katastru nemovitostí. Návrh pro katastrální úřad vyplnila advokátka. Dál občanka – pokud v ní má člověk vyznačen stav, je nutné si nechat vystavit nový OP. A to by mělo být všechno.

Když to sečtu, co to stálo:

Čas – řádově pár hodin, které jsme museli investovat přímo (čtení a vyřizování papírů, jednání soudu). Celkově od podání návrhu do doručení rozsudku o rozvodu uplynuly tři měsíce.

Nervy – skoro žádné, ty jsme si odbyli před rozvodem.

Peníze – 10 000 advokátka, 2 000 kolek pro soud, 1 000 kolek pro KÚ, nějaké ověřené podpisy a 50 km autem, takže celkově jsme se vešli do 14 tis. Kč, o které jsme se podělili napůl.

:::::

V našem případě proběhlo všechno hladce a rychle. Rozvod sám byl ostatně jen technickou záležitostí; to podstatné (a podstatně náročnější) se stalo už před ním.

Přála bych vám, abyste tyto informace nepotřebovali. A pokud přece, tak ať se ze všeho brzo oklepete a vybaveni cennými zkušenostmi nerezignujete na vztahy. Ani na manželství – ta druhá bývají podle statistik úspěšnější, než první. Jestli je to těmi zkušenostmi, nebo proto, že by člověku bylo trapné selhat opakovaně, to je asi individuální věc optimistického či pesimistického názoru.

Příběh zlomené kostrče

Kolečkové lyže jsou evidentně čertův vynález. Za krátký podzimní čas, v němž jsem se chtěla trochu připravit na zimu a běžky, podnikly již mnoho pokusů o mou likvidaci: řítily se se mnou vstříc informační ceduli, že tuto polní cestu financovala EU (hodit sebou na bok – krvavý loket chráničům navzdory), zasekly se v příčném žlábku, zatímco tělo pokračovalo dál (to se jim nepovedlo, jen bolavý prst a úlek náhodné svědkyně), přestaly brzdit, když jsem jela z kopce po běžné silnici (zase smůla – nejelo zrovna nic, co by mě toužilo přejet) a poslední incident – zajely do štěrku v krajnici cyklostezky a hodily mnou na zadek. Ve chvíli ztráty kontroly mi to přišlo stejně banální, jako jiné podobné situace. Po dopadu to bylo jiné. Ostrá bolest. Vymáčkla ze mě nějaké, naštěstí neartikulované zvuky. Bolelo to, když jsem se zvedala i když jsem pokračovala v jízdě. No ale ono to za chvíli přejde, říkala jsem si. Dojela jsem kolečko, měla jsem dost času, tak jsem si ještě trochu bruslení a soupažení po zvlněném terénu přidala, u auta jsem se obrala, naházela sport do kufru a sedla za volant. Uááá. Vzepřela jsem se nohama o podlahu, aby ta ukrutná bolest povolila, a říkala si, jestli to vůbec odřídím domů. Vzpomněla jsem si ovšem na Hrdého Budžese, který také vytrval a nevzdával se, našla jsem jakž takž přijatelný úhel sezení a těch pár kilometrů nějak dala. Pomáhalo mi verbální hodnocení vlastní situace. Vždycky jsem se ve chvílích utrpení snažila ovládat, ale nedávno jsem četla studii, že když člověk vystavený bolesti může nadávat, víc vydrží. Tak jsem se snažila vydržet co nejvíc. Ale prezidentská ráže to, aspoň co si pamatuju, nebyla; převážně jsem si vystačila se vzýváním postižené části těla.

To byla středa. Následující dny ubíhaly za krajně snížené kvality života. Vyzkoušela jsem brufen, neudělal vůbec nic. Vzpomněla jsem si na tramal, opiát, který jsem kdysi dostala na zhmožděná žebra. Nevím už, jestli zmírnil bolest, ale v živé paměti mám, že jedna tableta zastoupila nejmíň osm rychle vypitých piv. Léky jsem tedy vzdala a rozhodla se vše řešit svou osvědčenou léčebnou metodou jménem ignorance. Děti, práci ani dům ignorovat nešlo, takže jsem dělala skoro všechno, co obvykle. Z bolesti mi bylo někdy až fyzicky zle – zejména při sedání, zvedání ze židle a shýbání se k zemi. K řešení toho posledního jsem zotročila vlastní děti a zlepšila úchop nohou. Spánek se lekal při každém otočení. Po společensky stráveném víkendu, který mě rozptýlil, leč neuzdravil, začala má důvěra v účinky ignorance slábnout, v úterý odumřela zcela a já jsem se vydala k odborníkovi vyprosit si něco, co by mě ulevilo od bolení.

Chirurgická ambulance sídlí v omšelém objektu jaroměřské nemocnice, která ovšem byla zrušena zhruba před čtvrt stoletím a z níž se dodnes uchovalo jen pár ordinací, eldéenka, rentgen a možná ještě něco málo. Když jsem vešla do chodby sloužící jako čekárna chíry, přišlo mi to, jako kdyby zapracoval stroj času a vrhl mě o pár desítek let zpět. Nebo kamsi „daleko od Moskvy“. Výmalba stěn pamatující slavnostní otevření, červené koženkové lavice (nesmrtelnost v praxi), prastará zažloutlá konstrukce postele na kolečkách a dva depresivní invalidní vozíky, které vypadaly, že samy potřebují ohledy a pomoc. (Později mi došlo i to, že v chodbě něco nebylo: osvětové či reklamní plakáty výrobců léků. Ani jeden. Krásné místo.)

Dávné časy panovaly též uvnitř ordinace. Doktor, kterého bych dle vzhledu tipla spíš na nemocničního zřízence, jednal se sebejistotou zkušeného medvěda a s nevzrušeně vlídným výrazem na tváři mě poslal s reklamovanou kostrčí na rentgen. Tuto formalitu jsem čekala a byla jsem ochotná ji strpět a směnit za nějaký ten dryják proti bolení.

Vládcem rentgenu byl zajímavý muž černých vlasů, vousů i očí, taková hezčí a ostříhaná inkarnace Rasputina. Neřekl žádné nadbytečné slovo a vyzařoval cosi jako vznešenou rezignaci. Jeho postoj k životu byl dostatečně ilustrován skutečností, že si při pořizování snímků ani nedovřel dveře. Fotky mé bolavé kostrčky měl za chvíli hotové. Zanesla jsem je zpátky na ambulanci.

Doktor kouknul na snímky a na moje přesvědčené „Nic tam není, že ne?“ odpověděl: „Právě, že je. Máte to zlomený.“ Ukázal mi asi třícentimetrový úsek kostrče, který se po pádu oddělil a zaplul pár milimetrů dovnitř. Vyšetřil mi páteř nad zlomeninou (OK) a doporučil repozici. Jak jsem pochopila, existují v zásadě tři možnosti řešení zlomené kostrče: nechat ji být (riziko mnohaletých, v případě obzvláštního štěstí i chronických bolestí), reponovat (provádí se per rectum – konečníkem; prstem se zatlačí na vpáčený kus ve snaze umístit ho zase tam, odkud přišel) nebo spáchat klasickou operaci (riziko poškození nervů, které se v dané oblasti vyskytují velmi hustě). Lákavé menu. Repozice se na něm skvěla jako týden chcíplý kapr mezi měsíc chcíplými kapry.

Doktor chvíli bušil do klasického psacího stroje, pak mrknul do kalendáře a začal vytáčet číslo – na bakelitovém šedo-béžovém telefonu s otočným číselníkem. K čemu jsou muzea, když stačí v Jaroměři spadnout na zadek? Evidentně stále funkčním přístrojem se doktor spojil se svým druhem ve zbrani z nedalekého města. Prý je to bývalý primář, dobrý chirurg a zítra zrovna ordinuje. „Domluví se s vámi, jestli tu repozici udělá zaživa, nebo v narkóze,“ povzbudil mě doktor nakonec.

Sedla jsem na kolo (jež mi bylo oproti autu prakticky bezbolestným dopravním prostředkem) a odjela domů. Předepsaný Nalgesin, který jsem si vyzvedla v lékárně, zafungoval asi hodinu po pozření a ulevil mi tak od 70% bolesti, což byla nádhera. Sice se mi po něm trochu motala hlava, ale to byla malá daň za tak mohutný účinek.

Jméno doporučeného lékaře jsem konzultovala s kamarádem, který v daném městě bydlí, a ten zděšeně pravil: „K němu nechoď! Tady se mu říká ‚Mengele'“. Mírně nahlodnutá jsem zkusila profouknout jeden komunikační kanál, který mi už párkrát zajistil tu nejlepší péči ve fakultní nemocnici v Hradci. Tentokrát jsem ale neuspěla, přičemž mi bylo doporučeno repozici neodkládat, aby si zatoulaný kousek v novém místě příliš nezvykl a neodmítal se vrátit. Vyhledala jsem si názory na „Mengeleho“ na internetu a přes pár nespokojených komentářů, z nichž většina se týkala jeho přístupu k pacientům, bylo celkové hodnocení jeho práce velmi slušné. Druhý den dopoledne jsem se za ním vypravila, optimisticky odhodlaná nepodléhat předsudkům a pátrat po jakýchkoli náznacích jeho lidskosti.

Čekala jsem cosi jako „informativní schůzku“ a domluvu ohledně nějaké analgosedace nebo jiné přípravné procedury. Moc jsem nevěřila, že v dnešní opatrné době by někdo dělal rovnání kostí „zaživa“, jak naznačoval jaroměřský doktor. Doufala jsem přitom, že nebude potřeba klasická narkóza, jelikož s tou je spojeno mnoho opruzných věcí jako je předzákrokové vyšetření, zákaz jídla a pití a taky genocida mozkových buněk, jejichž množství si už ve svém věku musím opatrovat.

Na řadu jsem přišla rychle. Lékař na mě se zájmem pohlédl, projevil lehké potěšení nad jménem toho, který mne poslal, podíval se na snímky a řekl: „Tak to uděláme.“

„Teď? Hned?“ Překvapení z nečekaného vývoje se ve mně mísilo s radostí, že to budu mít tak rychle za sebou.

„Jo. Sundejte si kalhoty. Ne, boty nemusíte. Jenom kousek kalhoty. Opřete se lokty o lůžko. Takhle. Ne, roubík nebudete potřebovat. Sestro, rukavici. Jedním prstem vám sáhnu do konečníku. Nebojte se. Už jsem tam. Tady je ta zlomenina. Teď na to místo zatlačím. Bolí to? Ještě chvíli vydržte. Hotovo.“

Byla to tak minuta, a to i se svlékáním a oblékáním, a kupodivu to nebolelo skoro vůbec.

Pak jsem šla na kontrolní rentgen. „Na snímky tam nečekejte, pošlou mi je sem do počítače,“ pravil lékař s pohledem na ty dva plastové obrázky, které podávaly důkaz, že v Jaroměři to dosud chodí analogově. V mrňavoučké čekárně rentgenu byli dva lidé. Pohoda. Lékař mi před propuštěním z ordinace ještě řekl, že teď nesmím tak dva až tři týdny sedět. Byla jsem odhodlána začít to dodržovat okamžitě, jenže tady se ukázal znepokojivý společenský rozměr tohoto opatření. Když někdo stojí v čekárně, většinou to znamená, že chce bez ohledu na ostatní proklouznout rychle dovnitř („Jdu si jenom pro…“) Tímto dojmem jsem působit nechtěla. Kdyby byla ta čekárna větší, zalezla bych se tyčit do nějakého vzdáleného rohu, jenže tohle byla místnost jako dlaň. Napadlo mě ještě to těm dvěma vysvětlit: „Já zůstanu stát, což by mohlo vypadat, že vás chci předběhnout, ale to fakt nechci…“ Tím bych si ovšem u nich asi nezajistila bezchybný názor na mé duševní zdraví. Opatrně jsem si sedla a přestala tak narušovat vertikální uspořádání v čekárně. A ještě že. Za pár vteřin vyšla laborantka a řekla mé jméno. „Ale já jsem tady byla poslední,“ snažila jsem se zajistit si, že mě ti dva nevezmou něčím po hlavě. „Já to tady mám v počítači takhle, s tím nic neudělám,“ pravila přátelsky dáma od rentgenu, já jsem se omluvila těm čekajícím, pak ještě jednou při odchodu, a oni se usmívali a bylo jim to fuk.

Prosvícená jsem se odebrala zpátky na chíru. Lékař si našel obrázky a řekl: „Podívejte, je to lepší, takže to by bylo, … tady máte zprávu a k nám už nemusíte.“

To všechno – dvě návštěvy ambulance a rentgen – trvalo ani ne půl hodiny. Bez objednání a bez protekce. Neuvěřitelné.

Cestou zpět jsem přemýšlela, čím si tenhle chirurg zasloužil svou přezdívku. Sice je to asi morous, ale to je snad povolené. Já si nemám vůbec nač stěžovat – pracoval efektivně, ohleduplně, odpověděl mi na všechno, na co jsem ho ptala. S Mengelem ho spojuje leda husté černé obočí, ale skoro nikdo z těch, co mu ono jméno dali, asi neví, jak Mengele vypadal. Možná ta lékařova efektivita může občas někoho zaskočit – žádné zbytečné tanečky, jde se na věc.

Po repozici mi bylo chvíli stejně jako před ní. Během pár dnů se situace začala zlepšovat. Bolest cítím stále, ale aspoň ustoupila na úroveň, která nutně nevyžaduje analgetika. (Léky by sice i tak zvýšily můj komfort, ale nechci je brát kvůli žaludku.) Při chůzi a ležení na boku dokonce zažívám momenty, že o kostrči ani nevím. Pro aktivity prováděné vestoje a vleže neplatí žádné omezení, takže se dá fungovat skoro normálně. Možnost sedět mi ovšem chybí. Na počítači píšu většinou zkroucená na boko-zádech v sedacím vaku. (Kéž by mi byl skutečně vakem „sedacím“). Jím v podobné pozici (a podle toho pak všechno kolem včetně mě vypadá), nebo nekulturně na stojáka, přičemž si pokaždé vzpomenu na babičku a její „Nestůj u jídla, půjde ti to do noh.“ Auto a společenská posezení jsou na chvíli tabu. Nemám ráda, když se v mé blízkosti mluví o židlích a křeslech. Zažívám (zdaleka ne první) důkaz faktu, že mnoho věcí bere člověk automaticky a vůbec ho nenapadne si jich považovat. Do momentu, než o ně přijde.

Na internetu jsem při hledání informací o naražené či zlomené kostrči a o repozici kostrče nenašla žádnou ucelenou informaci. Proto (a taky jako „psací trénink“) jsem takhle sepsala svou zkušenost. Snad vám k ničemu nebude, protože máte kostrč nebolavou a čtete si jen z přebytku volného času.

Za sebe doufám, že se mi hodně dlouho nic chirurgii vyžadujícího nestane. Ale kdyby, tak bych ráda potkala zase „Zřízence“, Rasputina a Ne-Mengeleho (a ty dvě hodně sestřičky z ambulancí). I ve skromných podmínkách udělali, co mohli a co bylo potřeba. Všechno je o lidech. Celý náš život.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Update březen 2019:

V začátku po repozici jsem dodržela těch 14 dnů nesezení. Na další období jsem si za účelem sezení pořídila polštářek – cestovní podkovu normálně užívanou v oblasti krku – no ale páteř jako páteř, že jo. Podkova mi věrně a dobře posloužila doma a zejména pak v autě, kde je úhel sezení z hlediska bolícího konce zad mučivý. Měla jsem si ji vzít i v lednu na koncert – pánové ze 4TETu zpívali poctivé dvě hodiny a nutnost neustále hledat novou polohu mi narušovala závěrečnou čtvrtinu kultury. Od února ale už sedím bez pomůcek a bolení.

Jinak pohybové a sportovní aktivity, které jsou pro mě důležité, jelikož drží mou psýchu jakž takž pohromadě bez chemické clony, úrazem kupodivu příliš neutrpěly. Před repozicí na ně nebylo moc pomyšlení, pár dní po zákroku jsem už ale sedla na kolo, kde není kontakt kostrče s podložkou, a bylo to zcela bez problémů. Chození taky úplně v pohodě a jak napadl sníh, došlo i na lyže, sjezdové a zejména běžky – při pádech zásadně otloukám boky, takže ocásek ohrožen nebývá. Jediné, co jsem minimálně pro letošek vzdala, byly brusle, ale absence toho ježdění do kolečka, které jsem kdysi restartovala, jen abych naučila jezdit děti, mi nezpůsobila psychickou újmu.

Aktuální stav: o kostrči nevím, takže ideální. (Vám, co o ni víte, přeju brzké nevědění.)

FAQ:

Jak dlouho naražená/zlomená kostrč bolí?

Je to individuální. Podle informací, které jsem našla a které mně poskytli lidé touto zkušeností obdarovaní, trvá bolest zhruba od 6 týdnů do dvou let.

Jak probíhá operace zlomené kostrče?

Jde samozřejmě o klasickou „krvavou“ operaci v narkóze. Během ní se odebere zlomená část kostrče a ten bezprizorný zbytek pod ní. Následná hospitalizace není dlouhá. Podobně jako u repozice pak platí x týdnů zákaz sezení.