Archiv rubriky: Životní situace

Jak prodat dům rychle a za dobrou cenu

Začátkem tisíciletí jsme s rodinou bydleli v novostavbě na malé vesnici poblíž Jaroměře. Když už děti přestaly být miniaturní, našli jsme si trochu větší bydlení ve městě. S tím vyvstal i úkol vesnický dům prodat. To byl rok 2015 a na rozdíl od současné doby (2019) bylo nemovitostí na prodej vcelku dost, což jejich cenu tlačilo dolů. (A ta doba zas asi přijde … a odejde atd.) Přemýšlela jsem, jak dům prodat za adekvátní cenu – neboli jak zbytečnými chybami při prodeji nesnížit jeho hodnotu. U nemovitostí se většinou smlouvá dolů minimálně po sto tisících, což už běžnému člověku připadá jako částka, o kterou se vyplatí trochu zabojovat. Nastudovala jsem si k tématu dostupné informace, naroubovala je na vlastní představy a výsledek předčil všechna očekávání. Pokud vás čeká podobný prodejní proces a chcete investovat pár minut svého času, je tenhle text právě pro vás, protože v něm popisuji, jak připravit dům na prodej, jak se obejít bez realitky, jak zvládat prohlídky a jak realizovat samotný prodej co nejsnáze a přitom bezpečně.

1. Příprava na focení a natáčení

Když se setkáte s dvěma lidmi a jeden z nich páchne, uděláte si rychlý obrázek (spíš tedy čuch) a upřednostníte toho netchoře. Když uvidíte na fotkách obývák černobylského ražení, vaše mysl, nepatříte-li ke gothic subkultuře, nezasvítí jásavým nadšením. První dojem existuje, hezká fotka prodává a tak dál – prostě má smysl odprezentovat dům hezky. Velká část inzerentů, včetně těch z velkých realitek, má ovšem z nějakého důvodu za to, že nejlepší fotky se udělají mobilem proti oknu a že čím tmavší místnost a víc nepořádku, tím líp. Sama vím, když jsme sháněli dům v Jaroměři, jak na mě mnoho obrázků působilo a kolik fantazie to chtělo, aby se nabízené nemovitosti nejevily jako lokace Hitchcockových filmů.

Dobrý první dojem z našeho domu jsem hodlala dosáhnout kvalitními fotkami uklizených prostor. V domě jsme stále bydleli – dva dospělí, co „ovládají chaos“, dva mrňousové, co se při vytváření chaosu naprosto neovládají, psy nepočítaje, plus téměř deset let zabydlování… Přípravu na focení jsem vzala zároveň jako příležitost zbavit se před stěhováním zbytečných věcí, nízce přitom využívajíc faktu, že děti odjely na tábor. Celých deset dní jsem v plném nasazení řádila uvnitř i venku.

Interiér by měl být na focení co nejvíce volný, vzdušný a zbavený osobních věcí. Kromě úklidu, redukce množství předmětů a seškrábání nálepek ze dveří jsme například ještě vynesli ven obří fikus, který vizuálně velmi zmenšoval obývák. Těsně před focením jsem pak schovala ručníky, kartáčky na zuby a podobné dekorace, postele opatřila přehozy a sklapla záchodové prkýnko.

Venku bylo nutno vyplet všechny nezatravněné prostory, posekat trávu a vykydat prostor u garáže, v němž našla domov různá prkna, zbytky stavebních materiálů a věci určené do sběrného dvora, „až tam bude cesta“. Člověk vůči takovýmto místům a předmětům oslepne, když kolem nich denně chodí. Je potřeba podívat se na celou nemovitost očima zájemce o koupi a pro tyto oči ji připravit.

Úklid byl tedy proveden a zbývala druhá část tvorby dobrého prvního domu, a sice kvalitní fotky. Většina lidí si myslí, že jsou nadprůměrně dobří řidiči, že se nadprůměrně dobře vyznají v myšlenkách druhých lidí a že umí udělat dobré fotky. Já si o sobě to poslední nemyslela, pročež jsem se domluvila s jednou jaroměřskou fotografkou, aby nám dům nafotila. Řekla si za to pár stokorun a ty se určitě vyplatily.

Hned po skončení fotografování jsem vzala do ruky kameru. Video je in. Předem jsem si napsala text a podle něj pak obcházela příslušná místa. Komentář načetl manžel, vybaven pro to, dle mého názoru, příjemnějším hlasem. Protože videa točím a stříhám pro svou práci, nepotřebovala jsem k tomuto účelu externí služby. Jak by video mohlo vypadat a jaké informace by v něm neměly chybět, na to se podívejte tady. Zásady jsou – maximální stručnost a jednoduchost při konzervativním podání všech relevantních informací. Nemusí to být sterilní profi-dílo, lidskost je taky in. S délkou byste se měli vejít do pěti minut, abyste vyhráli boj o pozornost člověka, který se na to bude dívat. Jinak se dívat nebude.

2. Zveřejnění nabídky

Máme fotky, video a připravili jsme si výstižný text nabídky. (V textu by měly být uvedeny podstatné informace a výhody nabízené nemovitosti. Při psaní se můžete inspirovat jinými nabídkami, které se vám líbí.) Je potřeba vyřešit otázku, jak nemovitost nabídnout a prodat – s realitkou, nebo bez?

Pokud se rozhodnete pro realitní kancelář, dostane se vám ochotného servisu od inzerce přes vyřízení PENB štítku po pomoc s prodejem. Idyla je vyvážena těmi zhruba čtyřmi procenty z ceny nemovitosti, které si realitka za své služby naúčtuje. U domu za tři miliony to dělá 120 000 Kč.

Služby realitní kanceláře jsou možnost, nikoli však nutnost. Kdo si věří a chce tomu dát čas, může si nemovitost prodat zcela sám, vyinzerovat na příslušných místech (od placené inzerce na velkých serverech po bezplatné inzeráty na tabulích v supermarketech) a postarat se o správné znění smlouvy a bezpečný převod peněz.

Nebo třetí možnost – určitý kompromis. Existují služby, které vámi sestavený inzerát pošlou na nejdůležitější inzertní místa, dodají vám kupní smlouvu a poradí, co a jak. Na internetu je najdete třeba na dotaz „prodej domu bez realitky“. Tuto variantu jsme zvolili i my. Cenově to byla tisícovka za měsíc inzerce plus cca deset tisíc za sestavení kupní smlouvy.

Dům byl vyinzerován na asi dvaceti nejvýznamnějších místech na internetu a naším úkolem bylo jednat s případnými zájemci. Nečekala jsem žádné zázraky a doufala, že do zimy se nám snad povede dům prodat (byl začátek srpna). Inzerát jsem oživila v jeden pátek večer – říkala jsem si, že přes víkend bude stejně mrtvo a že se aspoň vychytají nedostatky či technické potíže s nabídkou, vyskytly-li by se nějaké. Jenže už v sobotu se ozvali první zájemci, v neděli druzí a v dalších dvou dnech tři další. Ti první si s námi dohodli prohlídku domu hned na pondělí.

3. Prohlídky

Na prohlídku má být dům uklizen, vyvětrán a zbaven toho, co je člověku nejdražší. Děti a psy jsme tedy vždycky odvezli k mé mámě. Někdo má sice rád mokré čumáky, čuchání k zadku a děti probíhající domem s různými zbraněmi a hlasitými projevy radosti ze života, ale takových zájemců není většina a rozhodně žádným nevadí se bez těchto jevů obejít. Následovala ještě prohlídka trávníku za účelem odstranění případných psích exkrementů.

Někteří prodávající si v této situaci připadají jako na zkoušce a chápe se jich značná nervozita. Z toho si případně nic nedělejte, ono to na vás asi nebude vidět, i když uvnitř budete umírat hrůzou, co jste to zas řekli a co bude dál.

Na prohlídku je dobré mít připravená poslední vyúčtování energií, aby byly jasné náklady na provoz nemovitosti. Náš dům se vyznačoval velmi nízkou energetickou náročností, takže bylo s čím se vytahovat. K zahození není ani projektová dokumentace a můžete si připravit i jakýsi prospekt – pár vytištěných fotek a text inzerátu s kontakty, kterým můžete zájemce vybavit na jejich domácí přemýšlení.

Asi zbytečná poznámka – při nabízení nemovitosti je dobré nelhat ani nezatajovat případné vady. Prodávající za vady stejně pět let ručí, takže se nevyplatí způsobovat si špatné spaní a případné budoucí problémy.

Nám přišli zmínění první zájemci na prohlídku v ono pondělí. V úterý pak přišli druzí, ale to už volali ti první, že dům berou. Dohodli jsme se na slevě sto tisíc z původní nabídkové ceny, což je v dané cenové hladině víceméně očekávaná minimální sleva, takové gesto dobré vůle, s nímž jsme už předem počítali. Dům byl tedy zadaný a od zveřejnění inzerátu neuplynuly ani čtyři celé dny.

4. Prodej

K prodeji je potřeba shodnout se s kupujícími na znění smlouvy a dohodnout způsob zaplacení. Kupní smlouvu by si asi právnický laik zvládl po určitém studiu informací napsat i sám; v případě prodeje přes realitní kancelář se o smlouvu postará právě RK. My jsme si nechali kupní smlouvu zpracovat od oné „bez realitky“.

Pokud jde o převod peněz, zde je více možností. Základní jsou tyto: Realitní úschova – kupující převede částku na účet realitní kanceláře a ta ji v souladu se smlouvou vyplatí prodejci. Advokátní úschova – totéž, jen peníze nejsou u realitky, ale u advokáta. Realitka může zkrachovat nebo se s penězi odebrat na Bahamy; advokáti moc nekrachují, ale Bahamy by mohly mít přitažlivost i pro ně. V praxi se ani jedno moc často nestává. Přesto vím o jednom bývalém jaroměřském advokátovi, který peníze klientů prohrál na automatech a nyní je za to ve výkonu trestu. Naprosto minimální rizika jsou u úschovy notářské. Je to sice služba zřejmě nejdražší, ale podle mě se v tomto případě šetřit nevyplatí. Notář(ka) otevře účet v bance speciálně určený pouze pro danou transakci, kupující na něj převede peníze a jakmile je zapsán jako nový vlastník v katastru nemovitostí (případně jako člen družstva apod.), notář(ka) pošle částku prodávajícímu a kousek také finančnímu úřadu coby daň za to, že jste podali dům, který jste postavili ze svých už tak zdaněných peněz. Za notářkou úschovu jsme platili něco kolem 12 tisíc Kč.

Tímto úkonem se tedy proces prodeje završil. Dům jsme prodali v podstatě během čtyř dnů a za cenu velmi blízkou původní nabídkové ceně. Měli jsme určitě trochu štěstí (zejména na slušné zájemce, kteří dodrželi všechno, co jsme si dohodli), ale příčinu tohoto úspěchu, jde-li to tak nazvat, vidím zejména v důkladné přípravě – uklizeno, mnohé odstraněno, pořízeny pěkné fotky a video. Ušetřili jsme i sto tisíc korun tím, že jsme se obešli bez realitky, a přitom jak smlouva, tak převod peněz byly zajištěny profesionálně a bezpečně.

Pokud vás něco podobného čeká, tak hodně a rychlého zdaru!

Rozvod (na vlastní duši)

Jak rozvod probíhá, formy porozvodové péče o děti, k čemu je právník, jak je to u soudu, cena rozvodu (informace z roku 2018)

Tak se nám to doma jednou na podzim schrulo. Došlo k tomu asi tak, jako když do střešních trámů domu zabloudí hypersexuální červotočí párek a během let tam nepozorovaně založí kolonii, která vyžere dřevo natolik, že se celá střecha jednoho dne slavně zhroutí. No co, řekli jsme si, když jsme se vyhrabali z trosek, dáme igelit a nějak to opravíme. Jenže pod tím igelitem už se nedalo dýchat a opravy nebyly dostatečně koordinovány, takže jsme tuhle snahu po dvou letech vzdali a rozhodli se zpod společné zhroucené střechy odkráčet. Neboli rozvod. Po patnácti letech manželství, v němž se nám urodily dvě děti.

V tomto textu vám předkládám svou zkušenost s rozvodem, protože podobně jako v jiných situacích (například při zlomenině kostrče) jsem na internetu nenašla článek, který by mi poskytl konkrétní informace, v tomto případě o tom, jak rozvod probíhá, jak ho zařídit co nejjednodušeji a kolik ta sranda stojí. On tam teda takový článek někde asi bude, protože je divné, že by nebyl … leč nebyl k nalezení. No, tak v nejhorším teď přibyde další – větší šance pro ty z vás, které tahle záležitost čeká, že dostanete aspoň nějakou základní orientaci, o čem rozvod technicky je.

Konkrétně rozvod nesporný. Co je rozvod nesporný? To je rozvod, o němž se doma nevede spor. Spory byly předtím a týkaly se mnoha věcí, ovšem o rozvodu jsme se nepřeli. Neboli – nesporný rozvod je jednodušší alternativa rodinné demolice, kdy se partneři dohodnou, že jdou od sebe, vyjednají si podmínky, jak k tomu dojde, a tyto podmínky dodrží.

Sporný rozvod, to je často záležitost pro fajnšmekry; může stát měsíce a někdy i roky času, kilometry nervů a šestimístnou sumu už tak těžce zdaněných úspor. Při ostentativní nespolupráci jedné či druhé strany či naschválech se bez velkorysé asistence právních zástupců v takovém případě zřejmě neobejdete a ti už vám řeknou, co a jak. Tento článek se dál bude věnovat už pouze nesporné verzi rozvodu.

Začíná se už doma. Po rozhodnutí se rozvést je potřeba domluvit se na třech věcech: Kdo kde bude bydlet, jak to bude s péčí o děti (vznikly-li ze svazku nějaké) a jak se rozdělí majetek. Při všech těžkostech a mrzutostech, které s sebou (konec) manželství přináší, považuji za velké štěstí, že jsme ten konec dokázali učinit klidným a důstojným a na všem podstatném jsme se dohodli.

Rozvodu samotnému předcházela ovšem jedna věc, po mém soudu ta nejpodstatnější, a to bylo rozstěhování. Když už jsme se usnesli, že žít dál společně by bylo zbytečné trápení, koupili jsme a zrekonstruovali druhé bydlení a manžel se tam odstěhoval. Děti pobývaly střídavě u mě a u něho. Oba jsme se v nové situaci stabilizovali a po nějakou dobu nepodnikali další kroky. Některé páry v tomto bodě ustrnou na velmi dlouho – nežijí spolu, ale manželi oficiálně zůstávají. Určité riziko takového uspořádání spočívá v tom, že pokud jeden například nadělá dluhy, nebo v opilosti způsobí nehodu, kterou nekryje pojištění, je i na druhém, aby platil následky. Oba se tedy nadále dělí o případné průšvihy, ale i zisky a výhry.

Doba uzrála pro rozvod. Hledala jsem na internetu, jak ho spáchat – zda nejsou někde nějaké předlohy návrhu a podobně. Žádný mustr ani návod pro úplné neználky jsem nenašla. I tak si myslím, že by to s pomocí oněch kusých dostupných informací doma sepsat šlo, ale – dalo by hodně práce všechno nastudovat a možná se to ani nepovedlo správně na první pokus, tak jsme se s manželem dohodli, že využijeme advokátních služeb. I zpětně jsem tomuto rozhodnutí ráda.

Akorát že když člověk pomyslí na slovo „advokát“, okamžitě naskočí stresová reakce nad otázkou „Kolik to proboha bude stát?“ Kdysi jsem někde četla, že jednoduchý rozvod přijde asi na dvacet tisíc. Moje už rozvedená olomoucká kamarádka referovala o podobné sumě. Zatelefonovala jsem jedné místní zkušené advokátce, o níž jsem něco malinko věděla, a když mi nabídla kompletní služby (bez zastupování) za deset tisíc, dál jsem už nehledala. Bylo mi sice jasné, že tohle je z větší části práce typu „Ctrl C – Ctrl V“ a je možné, že bych třeba vypátrala někoho mírně levnějšího (kupodivu je tu v okolí Jaroměře právníků nabízejících tento servis docela hodně), ale s tehdy ještě manželem jsme se to rozhodli nekomplikovat a vzali tuhle první nabídku.

Dalším krokem byla schůzka s danou advokátkou – už předem mi do mailu napsala, co mám mít s sebou. Například výpis z katastru ohledně nemovitostí, registrační značky aut, rodná čísla dětí a tak podobně. Šla jsem za ní sama, říkala, že oba nemusíme. Během půl hodiny jsem s ní dohodla parametry rozvodu a za týden si šla pro vypracované návrhy.

Dostala jsem dvě kupičky: Jednu pro rozvodový soud, jednu pro opatrovnický.

V návrhu rozvodu toho nebylo mnoho. Stručně popsáno, že už jsme dlouho rozklížení a šest měsíců spolu nebydlíme (minimálně tato doba dává záruku, že soud manželství rozvede, aniž detailně zkoumá příčiny). Stran majetku se navrhovalo pouze to, které bydlení bude komu patřit po rozvodu a komu připadne které auto. Naštěstí žádné soupisy televizí, botníků, vysavačů či do zásoby koupených žárovek (jak jsem to v jednom rozvodu viděla a děsilo mě to už předem). Protože jsme s manželem měli podobné příjmy, nebylo ve hře vyplácení výživného partnerovi. V případě nějaké větší nerovnosti by to ale mohlo být téma.

Opatrovnický soud předchází rozvodovému stání a řeší péči o děti. Možností, jak pečovat o děti po rozvodu, je víc. Je tu historická klasika, od které se stále více ustupuje, tedy že děti bydlí u jednoho z rodičů (zpravidla matky) a druhého navštěvují, například každý druhý víkend. Pak je tu hojně medializovaná střídavá péče – děti se přesouvají mezi rodiči v přesně dohodnutých intervalech (méně častá varianta je, že děti bydlí na jednom místě a na střídačku se za nimi přistěhovávají rodiče), někdy se více vydělávajícímu partnerovi stanovuje výživné. (Dohodnuté střídání i případné změny v období prázdnin či Vánoc jsou vymahatelné. To znamená, že kdyby chtěl jeden nějakou výjimku a druhý by nesouhlasil, muselo by se postupovat podle rozsudku.) My jsme si děti střídali už celé ty měsíce, co jsme byli od sebe, tak jsme měli za to, že střídavá péče bude to ono i v oficiální rovině. Jenže advokátka se mě poté, co jsme chvíli bavily o uspořádání věcí kolem dětí, zeptala: „A neuvažovali jste o společné péči? Pro vás by se hodila.“

Neměla jsem tušení, že institut zvaný „společná péče“ vůbec existuje. Přitom je to vynikající věc. Jde v ní asi o tohle: „Na péči o děti se dohodněte, jak vám to všem bude vyhovovat.“ Neřeší se, na rozdíl od péče střídavé, žádné konkrétní závazné uspořádání, žádné výživné, nic. Podmínkou je spolupráce rodičů a jejich schopnost jednat v zájmu dětí. Protože model společné péče přesně odpovídal přání, které jsme s manželem měli, tedy aby nám kdokoli zasahoval do našich dohod a uspořádání co nejmíň, nechali jsme právě společnou péči napsat do návrhu.

Advokátka mi kromě výše zmíněných hromádek papírů dala ještě návod, který podpis je třeba ověřit, co stačí prostě jenom podepsat atd. Naprostá nezbytnost. Opatrovnický soud je bezplatný, za rozvodové stání se platí dva tisíce korun, a to formou kolku, který se přikládá k návrhu.

Bylo podepsáno, ověřeno, vloženo do obálek (jedna pro opatrovnické řízení, druhá pro rozvod) a doporučeně zasláno okresnímu soudu v Náchodě. Tím se rozběhlo soukolí, které si nás už samo žmoulalo a podávalo, kam bylo třeba.

Asi tak do dvou týdnů přišlo ze sociálního odboru Městského úřadu oznámení, že našim dětem byl přidělen opatrovník. Pak z Náchoda termín opatrovnického soudu – stanoven velmi pružně do pouhých tuším tří čtyř týdnů.

Čekala jsem (nikoli toužebně), že se třeba někdo z Města přijde na děti mrknout a popovídat s nimi ještě před jednáním, ale nestalo se. Samozřejmě ani k soudu děti nemusely. V den jednání jsme se před soudní místností setkali s pracovnicí Městského úřadu v Jaroměři, která byla coby opatrovník přidělena našim dětem. Byla milá, žádná Koljova paní Zubatá, a říkala něco ve smyslu, že když s rodinou nejsou žádné známé potíže – a na nás tam prý, pravila doslova, žádné udání nikdy neměli – tak se na místní šetření nechodí.

Soudní jednání sestávalo z přečtení návrhu, dotazu soudce na můj a manželův příjem, na bydlení, výši úspor, náklady na dětské zájmy a zda máme připomínky ke způsobu, jak druhý pečuje o děti. Všechny odpovědi byly shledány nezávadnými, sociální pracovnice také neměla připomínek, takže jednání skončilo po půl hodině vyhověním našemu návrhu ohledně společné péče o děti. Možnosti odvolání jsme se na místě vzdali.

Za dalšího jeden a půl měsíce (opět expresní čas a to v něm ještě byly Vánoce) bylo nařízeno rozvodové stání. V pozvánce stálo, že při splnění určitých podmínek – byly tam vypsány a my jsme je splňovali – k jednání ani osobně nemusíme. Stačí se písemně omluvit a soud rozhodne v naší nepřítomnosti. To znělo až příliš idylicky. Ale tato možnost byla vytištěna tučně a ještě podtrženě, úplně čněla ze stránky (až tak, že jsem ji původně přehlédla – filtr na reklamy) a skutečně to vypadalo, že soud dává přednost tomu, abychom si hezky zůstali doma a že rád rozhodne o nás bez nás. Protože tento modus je též historicky součástí naší národní povahy, nebránili jsme se. Pouze jsem se zeptala advokátky, je-li skutečně vhodné a pro soudce neurážlivé se omluvit. Na to ona reagovala zasláním textu omluvy, kterážto tedy opatřena podpisy zanedlouho putovala na severovýchod.

Ode dne nařízeného rozvodového jednání bylo naše manželství ve stavu Schrödingerovy kočky. Možná existující, možná ne – to nikdo nevěděl. Krabice s kočkou se otevřela po asi dvou týdnech, v podobě rozsudku zaslaného poštou. Jménem republiky… Měli jsme úředně potvrzeno, že jsme manželství nezvládli a že si v něm už nezasloužíme být. Soud rovněž posvětil naši dohodu o rozdělení nemovitostí a aut.

Bylo ještě potřeba udělat změny v katastru nemovitostí. Návrh pro katastrální úřad vyplnila advokátka. Dál občanka – pokud v ní má člověk vyznačen stav, je nutné si nechat vystavit nový OP. A to by mělo být všechno.

Když to sečtu, co to stálo:

Čas – řádově pár hodin, které jsme museli investovat přímo (čtení a vyřizování papírů, jednání soudu). Celkově od podání návrhu do doručení rozsudku o rozvodu uplynuly tři měsíce.

Nervy – skoro žádné, ty jsme si odbyli před rozvodem.

Peníze – 10 000 advokátka, 2 000 kolek pro soud, 1 000 kolek pro KÚ, nějaké ověřené podpisy a 50 km autem, takže celkově jsme se vešli do 14 tis. Kč, o které jsme se podělili napůl.

:::::

V našem případě proběhlo všechno hladce a rychle. Rozvod sám byl ostatně jen technickou záležitostí; to podstatné (a podstatně náročnější) se stalo už před ním.

Přála bych vám, abyste tyto informace nepotřebovali. A pokud přece, tak ať se ze všeho brzo oklepete a vybaveni cennými zkušenostmi nerezignujete na vztahy. Ani na manželství – ta druhá bývají podle statistik úspěšnější, než první. Jestli je to těmi zkušenostmi, nebo proto, že by člověku bylo trapné selhat opakovaně, to je asi individuální věc optimistického či pesimistického názoru.

Sterilizace (na vlastní duši (a kůži))

Před časem jsem začala uvažovat o sterilizaci a hledala informace k tomu, jak probíhá, pro koho se hodí a pro koho ne, zda není zbytečně riziková a jestli nemá nějaké neoperační alternativy. Něco jsem našla, ale rozhodně ne tolik, kolik bych se toho v případě zájmu dozvěděla třeba o portugalském vodním psu nebo koupelně Karla Gotta. Informace často nebyly ani přesné a tak jsem sepsala tento text, jehož účelem je podat vám, které/kteří hledáte informace o (ženské) sterilizaci, popis mé vlastní „sterilizační“ zkušenosti, aby se vám třeba lépe rozhodovalo (jakkoli je to pouze na vás – nedávám žádná doporučení, předkládám pouze příběh, jehož postavy nejsou smyšlené a podobnost s reálem není čistě náhodná.)

Otázkou sterilizace, či spíše zpočátku otázkou vhodné kontracepce jsem se začala zabývat nějakou dobu po čtyřicítce. Svou reprodukční roli jsem už chápala jako definitivně splněnou a sebe v, řekněme, šedesáti jsem viděla všelijak, jen ne jako mámu neplánovaného puberťáka (což by si zřejmě nepřál ani on).

Antikoncepční metody

Nepatřím k lidem, kteří by nadšeně nabíhali na nože, byť by se tyto nacházely v rukou šikovných chirurgů, a proto jsem pátrala i po jiných rozmnožování zabraňujících možnostech. Tyto jsem našla … a zavrhla:

Hormonální antikoncepce. Nejčastěji coby zobání, ale i jako nitroděložní tělíska a další formy. Zmrazí menstruační cyklus v jednom bodě a v tom jej udržují. Z mého pohledu je to velký a nežádoucí zásah do přirozených dějů v organismu.

Nehormonální nitroděložní tělísko zaváděné do dělohy. Má kovovou část, která v místě děložního čípku vyvolává chronický zánět. Tím jsou na místě přítomny bílé krvinky, které zároveň mordují přivlnivší se spermie. Problém je ten zánět – jakkoli je slabý, nemám pocit, že bych jej v těle chtěla úmyslně vyvolávat a udržovat.

Spirála v ústí vejcovodu (Essure). Tohle už se mi jevilo jako průchodnější (divné slovo u něčeho, co zneprůchodňuje, ale nechám ho tu). Jakási pružinka, která se vmáčkne do míst, kde do dělohy ústí vejcovody. Tam zaroste, čímž se zároveň uzavře vajíčku cesta do dělohy. Aplikace by snad i mohla probíhat ambulantně, ovšem jsou zde relativně časté problémy s úspěšností při samotném zavádění, přičemž na verdikt o ne/úspěšnosti se čeká čtvrt roku, a u nás to, zdá se, stejně skoro nikdo nedělá. Další z kola ven.

Spermicidní přípravky. Ve formě čípků nebo krému se před stykem aplikují tam, kde nechceme živé spermie. Dlouhodobě obtížné a ne úplně spolehlivé.

Kondom. Jak je v mnoha ohledech úžasný (jednoduchost, ochrana zdraví), tak je protivný. Sorry.

Partner „dá pozor“. Moje oblíbená metoda po celou dobu, po kterou jsem byla připravená případného neplánovaného potomka přivítat coby „boží dopuštění“. Po čtyřicítce už ovšem při takové představě neúměrně narůstal stres.

Sexuální abstinence. Na to by se dalo říci mnohé, vybírám jen tato tři slova: Krize středního věku.

Vyhrála tedy laparoskopicky provedená sterilizace, jejímž jediným jistým velkým mínusem je narkóza. Technicky jde o přerušení vejcovodů. Vajíčko a spermie se pak sice vydávají na rande, spermie se mrská dělohou vzhůru, vajíčko se valí z vaječníku, ale chybějící kus cesty jim sdružovací plány překazí. Je to čistě mechanická záležitost, která nic nemění na fungování organismu ani menstruačního cyklu. Tohle spolu s faktem, že jde o trvalé řešení, jsem vyhodnotila jako zásadní výhody.

Z nevýhod je krom narkózy potřeba zmínit ještě možné komplikace, které můžou nastat při samotném zákroku nebo po něm (je to přece jen břišní operace, ač skromného rozsahu). Za sebe jsem je vzhledem k dobrému zdraví vyhodnotila jako málo pravděpodobné. Ještě jsem se (to už bylo po všem) u dvou kamarádek setkala s dotazem, jestli nemám pocit, že jsem odnětím plodnosti přišla o kus ženství. Ne. Jednak v tomhle věku už schopnost mít děti asi není podstatnou součástí mé identity, a potom, ono by to teoreticky i tak šlo – stejně jako u jistých forem neplodnosti, a sice coby odběr vajíček, umělé oplodnění a vložení potomka do dělohy. Někdo by jako nevýhodu mohl vidět těch patnáct tisíc korun, které zákrok stojí (údaj z roku 2018), ale ve srovnání s těmi pohodlnějšími antikoncepčními metodami to vychází v dlouhodobém časovém horizontu asi i lépe.

Co sterilizaci předchází

Cesta ke sterilizaci začala u mé gynekoložky, která mě prohlédla a neshledala žádné překážky, pročež mi napsala doporučení pro pracoviště, které bude zákrok provádět. Již od počátku úvah hořelo mé srdce pro Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Ne že nebyly ještě jiné možnosti, ale u potenciálně závažnějších zdravotních potíží (a také u porodů) pro mě vždy mělo zázemí velkého špitálu neodolatelnou přitažlivost. Telefonicky jsem se objednala na gynekologickou ambulanci. Termín se našel snadno, na další týden.

Návštěva sestávala hlavně ve vypsání potřebných papírů. U sterilizace se vyžaduje cosi jako povinná doba na rozmyšlenou. Ta trvá 14 dní. Má to logiku, přece jen jde o v podstatě nevratný zákrok a člověk by se k němu neměl rozhodovat pod případným vlivem nějakých pomíjivých okolností. Sterilizaci snad také musí schválit kdosi „shora“ – pamatuju se, že mi lékař vysvětloval, jak přesně takové schvalování funguje, ale na úřední věci nemám v hlavě šuplík a tak mi tam zůstalo jen resumé pravící, že s tím nebude problém. Pak jsme se začali bavit o termínu operace. Čekala jsem cosi v horizontu tří čtyř měsíců, takže mě velice mile překvapilo, když mi sestra řekla: „Bude vám to stačit za tři týdny? Ono to stejně o moc dřív kvůli těm povinným čtrnácti dnům nejde.“ Na cestu domů jsem dostala nějaké informované souhlasy k nastudování, složenku na patnáct tisíc a seznam věcí k zařízení.

Zařídit bylo třeba zejména předoperační vyšetření. To bylo spácháno u mého praktického lékaře. Nacedila jsem trochu krve, byla prohmatána, poslechnuta. Od tuším čtyřicítky se před operací vyžaduje též EKG. Můj doktor umí i tohle, pravidlo to nicméně není a jistí to případně lékař – internista. Za dva dny jsem si skočila pro výsledky krevních testů a potvrzení, že se do mě smí říznout.

Na seznamu z Hradce byly ještě nějaké obvazy (na nohy kvůli prevenci trombózy během operace) a laxativum k vycídění střev. Vše přesně specifikováno, stačila jedna návštěva lékárny.

Sterilizace – špitální dějství

Do nemocnice jsem se dle instrukcí dostavila v den předcházející operaci. Formality spojené s nástupem byly poněkud únavné, leč vše se zdařilo a ocitla jsem se na (standardním) dvoulůžkovém pokoji. Měla jsem původně dvě obavy – aby na pokoji nebyl někdo, kdo chrápe, a aby tam nebyla permanentně puštěná televize. Pro oba případy jsem s sebou měla špunty do uší, ale zůstaly nevyužity, jelikož mé dočasné bydlení nebylo opatřeno ani obrazovkou, ani spolubydlící. Pokoj byl hezký, světlý, se stolem, židlí a wifinou, kteroužto trojici jsem společně s vlastním počítačem využívala k práci. Postel byla elektricky polohovatelná na mnoho způsobů, a když jsem zkoušela, co všechno umí, připadala jsem si jako divoch obdivující splachovací záchod. Ten tam byl ostatně taky (záchod, ne divoch) – k pokoji patřila samostatná pěkná a prostorná koupelnu.

Dostala jsem za úkol stavit se na ARO kvůli dohodě ohledně narkózy. Doktor spokojeně kouknul na mé pětihvězdičkové předoperační vyšetření a ohledně příjmu potravy řekl, že najíst se můžu ještě ten den večer a trochu pití ještě další den ráno, a pak už nic (zákrok byl plánován na 11 dopoledne). Na oddělení byli přísnější – tam mi dovolili z jídla jen oběd a pití pouze do večera. Anesteziolog pravil, že nenápadně snědená večeře nikomu neuškodí. Vůbec tam panoval vlídný přístup. Nějaká paní neměla výsledky krve, byla z toho celá auf a sestra jí zvesela říkala: „Nebojte, domů vás kvůli tomu nepošleme. S tímhle papírem si zajděte na odběr.“ K večeři, kterou mi na gynekologii odepřeli, jsem si koupila jogurt a banán – potraviny, které se v žaludku nezdržují nadměrně dlouho.

Odpoledne jsem se sešla ještě s lékařem, který měl operaci provést. Zrekapituloval, o jaký zákrok jde a jak bude probíhat – tři malé řezy atd. Dohodli jsme se na mírném rozšíření zákroku. V HK si na mě totiž už dlouho vedou složku a tento lékař do ní nahlédnul. Dočetl se tam o rodinné anamnéze, zejména o faktu, že moje máma onemocněla v poměrně nízkém věku rakovinou prsu, kvůli čemuž docházím i já od poměrně nízkého věku preventivně na hradeckou mamologii. Lékař mi vysvětlil, že rakovina prsu se dost často spojuje s rakovinou vaječníků a že 90% rakoviny vaječníků se udělá na vejcovodech. Proto doporučuje v rámci sterilizace vejcovody nejen standardně přerušit, ale rovnou celé vyjmout. To nebylo nic proti ničemu – zákrok se tím prodlouží o pouhé dvě tři minuty a vejcovody jsou jenom roury, jejichž nepřítomnost nenaruší cyklické dění v oblasti. Dozrálé vajíčko se prostě vykutálí z vaječníků a spadne někam do břišní dutiny, kde se vstřebá právě tak jako hromady jiných buněk každý den. To málo, co jsem rakovině vaječníků věděla, bylo, že dlouho probíhá bez příznaků a většinou se na ni přijde už pozdě. Vůbec mi tedy nevadilo, že salpingektomií neboli odnětím vejcovodů se riziko této rakoviny sníží na minimum. Byla jsem ráda za tuhle nabídku a trochu mě i uklidnila – říkala jsem si několikrát předtím, jestli trochu nepokouším osud tím, že jdu na operaci jenom „pro zábavu“. Takhle dostala celá akce ještě jiný rozměr v podobě prevence jedné hnusné rakoviny.

V den operace mě po ránu stále někdo obšťastňoval: ošetřovatelka mi zavázala dolní končetiny, abych nesrážela krev, do žíly na hřbetu ruky mi byla vpravena ohebná (leč i tak protivná) jehla na narkózu, dostala jsem premedikaci – něco na uklidnění. Před půl dvanáctou mě i s postelí odvezli na sál, přehodili na operační lůžko a pak vím až to, že mě budí sestra na JIPce – zrovna vedle ní byly hodiny a ty ukazovaly poledne.

O zákroku chválabohu nemohu referovat přímo, tak alespoň ze zprávy, kterou jsem dostala při propuštění: Operace začala v 11.30 (trvala tedy asi 25 minut), provedeny tři malé vstupy – jeden vedený od pupku, dva boční níž. Do břicha mi natlačili vzduch, aby tam neležela jedna vnitřnost přes druhou a získal se určitý přehled a prostor. Optikou prohlédli celou oblast – pochválen stav žlučníku, jater, apendixu, Douglase (o něm jsem ani nevěděla, že ho mám – je to nějaká oblast tam uvnitř) i přípojných orgánů dělohy. Pak odřízli na obou koncích nejprve levý a pak pravý vejcovod, vyjmuli, zastavili běžná drobná krvácení, vyndali nástroje, zašili každý vstup jedním stehem a spočítali vybavení. Jak stojí ve zprávě: „Počet operačních materiálů, nástrojů a šicích jehel souhlasí. Nástroje jsou celistvé a funkční.“ Jaká úleva, že jsem nevědomky nepropašovala z operačního sálu něco, co mi nepatří.

Na JIPce jsem musela zůstat dvě úmorné hodiny. Byla jsem trochu zblblá, ale už se mi nepovedlo usnout, děsně mě škrábalo v krku (preventivně mě intubovali, kdyby se něco zvrtlo a bylo potřeba dodávat kyslík) a nesměla jsem pít. Čas se vlekl, ale dovlekl. Ve dvě mě vyhnali na záchod, a když se ukázalo, že chodím a vylučuji, odvezli mě na pokoj. Úplně veselé to nebylo – byla jsem nafouklá od toho vzduchu, co mi byl vpraven do břišní dutiny v rámci operace, břicho z toho docela bolelo a ocenila jsem hrazdičku nad postelí, která mi šetřila práci břišních svalů při vstávání. Ale – mohla jsem pít. A mohla jsem na večeři, kterou jsem zlikvidovala s chutí a ve značném tempu.

Ohledně pooperačních stavů jsem se dočetla, že kvůli tomu vzduchu může člověk pár dní pociťovat bolest až pod klíčními kostmi. Je to pravda. Ale nebylo to nic strašného. Proti bolesti jsem nepotřebovala v souvislosti se sterilizací jediný lék.

Den se nějak překulil a následující ráno za mnou přišla lékařka. Prohlédla mně operační ranky, zeptala se, jak se cítím (chci domů!) a řekla mi, že se můžu sbalit a že mi za chvíli přinese propouštěcí zprávu. Hurá.

Zahojeno a zapomenuto

Takže nějakých 20 hodin po operaci jsem už vyhlížela odvoz z místa, kde na mě byli všichni milí, ale kde se člověk ani tak nezdržuje déle, než musí. Chůze mi zestárla o 40 let – šlo to pomalu, v předklonu a s opatrným našlapováním. Než jsem takhle dolezla k autu, spílala jsem si, co jsem si to vymyslela za hovadinu. No ale doma jsem pookřála, sedla jsem normálně k práci; jídlo, pití, mytí a podobně bylo bez omezení. Potíže mi dělalo například zavazování bot. Ale už tenhle první domácí podvečer jsem šla na krátkou a pomalou procházku – byla jsem mrzutá, přece jen je to celé trochu stresující záležitost a zásah do integrity organismu, a pohyb mě vždycky dělal dobře. Druhý domácí den to už bylo výrazně lepší. Zase jsem byla venku, asi 5 km pěšky. Třetí den jsem se už k botám i psím miskám shýbala, aniž jsem přitom musela do plié. Už jsem skoro o ničem nevěděla. Čtvrtý den jsem seděla na kole, po devíti dnech jsem řádila na sjezdovkách i na běžkách. Dodržovala jsem jen to jediné omezení s operací spojené – že nemám tři měsíce zvedat nic výrazně těžkého (aby se neudělala kýla).

Po dvou týdnech jsem šla na stručnou kontrolu do HK. Stehy odpadly nějak v té době samy. Menstruační cyklus se zcela normalizoval po asi 2 měsících (on sám o sobě tedy asi normální byl, ale kolem menstruace chvíli odcházely nějaké drobné pooperační následky – žádné drama to ale nebylo).

Když celou akci hodnotím z odstupu roku a něco, nemůžu nic než si současný stav pochvalovat. Intimní soužití si vychutnávám bez obav z případných následků, jizvičky už skoro nejsou vidět, v těle všechno běhá, jak má. Ty zhruba čtyři dny (den operace plus tři následující), kdy by se dala kvalita života označit za postřehnutelně sníženou, jsou už zapomenuté a bohatě vyvážené tím dlouhým časem bezstarostnosti, který přinesly (a doufám ještě přinesou). Jestli mě operace zachránila i před tou jednou rakovinou, to se nikdy nedozvím. A jsem ráda.

Doufám, že vám popis téhle mé zkušenosti poslouží a že vyřešíte svoje (ne)množení k vlastní spokojenosti.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Poznámka: Jinak je ještě i možnost sterilizace muže – ta probíhá dokonce pouze ambulantně, něco se kdesi podváže, ale také pak „všechno běhá, jak má“, muž nepřichází ani o ejakulát. Hlavní nevýhody jsou a) obecně nechuť mnoha mužů podstupovat lékařské zákroky, b) bod a) plus „v této oblasti“, c) utrpí sebeúcta, protože muž je rád, že by mohl mít děti, i když ho třeba děsí představa, že by ještě nějaké měl.

Příběh zlomené kostrče

Kolečkové lyže jsou evidentně čertův vynález. Za krátký podzimní čas, v němž jsem se chtěla trochu připravit na zimu a běžky, podnikly již mnoho pokusů o mou likvidaci: řítily se se mnou vstříc informační ceduli, že tuto polní cestu financovala EU (hodit sebou na bok – krvavý loket chráničům navzdory), zasekly se v příčném žlábku, zatímco tělo pokračovalo dál (to se jim nepovedlo, jen bolavý prst a úlek náhodné svědkyně), přestaly brzdit, když jsem jela z kopce po běžné silnici (zase smůla – nejelo zrovna nic, co by mě toužilo přejet) a poslední incident – zajely do štěrku v krajnici cyklostezky a hodily mnou na zadek. Ve chvíli ztráty kontroly mi to přišlo stejně banální, jako jiné podobné situace. Po dopadu to bylo jiné. Ostrá bolest. Vymáčkla ze mě nějaké, naštěstí neartikulované zvuky. Bolelo to, když jsem se zvedala i když jsem pokračovala v jízdě. No ale ono to za chvíli přejde, říkala jsem si. Dojela jsem kolečko, měla jsem dost času, tak jsem si ještě trochu bruslení a soupažení po zvlněném terénu přidala, u auta jsem se obrala, naházela sport do kufru a sedla za volant. Uááá. Vzepřela jsem se nohama o podlahu, aby ta ukrutná bolest povolila, a říkala si, jestli to vůbec odřídím domů. Vzpomněla jsem si ovšem na Hrdého Budžese, který také vytrval a nevzdával se, našla jsem jakž takž přijatelný úhel sezení a těch pár kilometrů nějak dala. Pomáhalo mi verbální hodnocení vlastní situace. Vždycky jsem se ve chvílích utrpení snažila ovládat, ale nedávno jsem četla studii, že když člověk vystavený bolesti může nadávat, víc vydrží. Tak jsem se snažila vydržet co nejvíc. Ale prezidentská ráže to, aspoň co si pamatuju, nebyla; převážně jsem si vystačila se vzýváním postižené části těla.

To byla středa. Následující dny ubíhaly za krajně snížené kvality života. Vyzkoušela jsem brufen, neudělal vůbec nic. Vzpomněla jsem si na tramal, opiát, který jsem kdysi dostala na zhmožděná žebra. Nevím už, jestli zmírnil bolest, ale v živé paměti mám, že jedna tableta zastoupila nejmíň osm rychle vypitých piv. Léky jsem tedy vzdala a rozhodla se vše řešit svou osvědčenou léčebnou metodou jménem ignorance. Děti, práci ani dům ignorovat nešlo, takže jsem dělala skoro všechno, co obvykle. Z bolesti mi bylo někdy až fyzicky zle – zejména při sedání, zvedání ze židle a shýbání se k zemi. K řešení toho posledního jsem zotročila vlastní děti a zlepšila úchop nohou. Spánek se lekal při každém otočení. Po vcelku aktivně stráveném víkendu, který mě rozptýlil, začala má důvěra v účinky ignorance slábnout, v úterý odumřela zcela a já jsem se vydala k odborníkovi vyprosit si něco, co by mě ulevilo od bolení.

Chirurgická ambulance sídlí v omšelém objektu jaroměřské nemocnice, která ovšem byla zrušena zhruba před čtvrt stoletím a z níž se dodnes uchovalo jen pár ordinací, eldéenka, rentgen a možná ještě něco málo. Když jsem vešla do chodby sloužící jako čekárna chíry, přišlo mi to, jako kdyby zapracoval stroj času a vrhl mě o pár desítek let zpět. Nebo kamsi „daleko od Moskvy“. Výmalba stěn pamatující slavnostní otevření, červené koženkové lavice (nesmrtelnost v praxi), prastará zažloutlá konstrukce postele na kolečkách a dva depresivní invalidní vozíky, které vypadaly, že samy potřebují ohledy a pomoc. (Později mi došlo i to, že v chodbě něco nebylo: osvětové či reklamní plakáty výrobců léků. Ani jeden. Krásné místo.)

Dávné časy panovaly též uvnitř ordinace. Doktor, kterého bych dle vzhledu tipla spíš na nemocničního zřízence, jednal se sebejistotou zkušeného medvěda a s nevzrušeně vlídným výrazem na tváři mě poslal s reklamovanou kostrčí na rentgen. Tuto formalitu jsem čekala a byla jsem ochotná ji strpět a směnit za nějaký ten dryják proti bolení.

Vládcem rentgenu byl zajímavý muž černých vlasů, vousů i očí, taková hezčí a ostříhaná inkarnace Rasputina. Neřekl žádné nadbytečné slovo a vyzařoval cosi jako vznešenou rezignaci. Jeho postoj k životu byl dostatečně ilustrován skutečností, že si při pořizování snímků ani nedovřel dveře. Fotky mé bolavé kostrčky měl za chvíli hotové. Zanesla jsem je zpátky na ambulanci.

Doktor kouknul na snímky a na moje přesvědčené „Nic tam není, že ne?“ odpověděl: „Právě, že je. Máte to zlomený.“ Ukázal mi asi třícentimetrový úsek kostrče, který se po pádu oddělil a zaplul pár milimetrů dovnitř. Vyšetřil mi páteř nad zlomeninou (OK) a doporučil repozici. Jak jsem pochopila, existují v zásadě tři možnosti řešení zlomené kostrče: nechat ji být (riziko mnohaletých, v případě obzvláštního štěstí i chronických bolestí), reponovat (provádí se per rectum – konečníkem; prstem se zatlačí na vpáčený kus ve snaze umístit ho zase tam, odkud přišel) nebo spáchat klasickou operaci (riziko poškození nervů, které se v dané oblasti vyskytují velmi hustě). Lákavé menu. Repozice se na něm skvěla jako týden chcíplý kapr mezi měsíc chcíplými kapry.

Doktor chvíli bušil do klasického psacího stroje, pak mrknul do kalendáře a začal vytáčet číslo – na bakelitovém šedo-béžovém telefonu s otočným číselníkem. K čemu jsou muzea, když stačí v Jaroměři spadnout na zadek? Evidentně stále funkčním přístrojem se doktor spojil se svým druhem ve zbrani z nedalekého města. Prý je to bývalý primář, dobrý chirurg a zítra zrovna ordinuje. „Domluví se s vámi, jestli tu repozici udělá zaživa, nebo v narkóze,“ povzbudil mě doktor nakonec.

Sedla jsem na kolo (jež mi bylo oproti autu prakticky bezbolestným dopravním prostředkem) a odjela domů. Předepsaný Nalgesin, který jsem si vyzvedla v lékárně, zafungoval asi hodinu po pozření a ulevil mi tak od 70% bolesti, což byla nádhera. Sice se mi po něm trochu motala hlava, ale to byla malá daň za tak mohutný účinek.

Jméno doporučeného lékaře jsem konzultovala s kamarádem, který v daném městě bydlí, a ten zděšeně pravil: „K němu nechoď! Tady se mu říká ‚Mengele'“. Zkusila jsem tedy profouknout jeden komunikační kanál, který mi už párkrát zajistil tu nejlepší péči ve fakultní nemocnici v Hradci. Tentokrát jsem ale neuspěla, přičemž mi bylo doporučeno repozici neodkládat, aby si zatoulaný kousek v novém místě příliš nezvykl a neodmítal se vrátit. Vyhledala jsem si názory na „Mengeleho“ na internetu a přes pár nespokojených komentářů, z nichž většina se týkala jeho přístupu k pacientům, bylo celkové hodnocení jeho práce velmi slušné. Druhý den dopoledne jsem se za ním vypravila, optimisticky odhodlaná nepodléhat předsudkům a pátrat po jakýchkoli náznacích jeho lidskosti.

Čekala jsem cosi jako „informativní schůzku“ a domluvu ohledně nějaké analgosedace nebo jiné přípravné procedury. Moc jsem nevěřila, že v dnešní opatrné době by někdo dělal rovnání kostí „zaživa“, jak naznačoval jaroměřský doktor. Doufala jsem přitom, že nebude potřeba klasická narkóza, jelikož s tou je spojeno mnoho opruzných věcí jako je předzákrokové vyšetření, zákaz jídla a pití a taky genocida mozkových buněk, jejichž množství si už ve svém věku musím opatrovat.

Na řadu jsem přišla rychle. Lékař na mě se zájmem pohlédl, projevil lehké potěšení nad jménem toho, který mne poslal, podíval se na snímky a řekl: „Tak to uděláme.“

„Teď? Hned?“ Překvapení z nečekaného vývoje se ve mně mísilo s radostí, že to budu mít tak rychle za sebou.

„Jo. Sundejte si kalhoty. Ne, boty nemusíte. Jenom kousek kalhoty. Opřete se lokty o lůžko. Takhle. Ne, roubík nebudete potřebovat. Sestro, rukavici. Jedním prstem vám sáhnu do konečníku. Nebojte se. Už jsem tam. Tady je ta zlomenina. Teď na to místo zatlačím. Bolí to? Ještě chvíli vydržte. Hotovo.“

Byla to tak minuta, a to i se svlékáním a oblékáním, a kupodivu to nebolelo skoro vůbec.

Pak jsem šla na kontrolní rentgen. „Na snímky tam nečekejte, pošlou mi je sem do počítače,“ pravil lékař s pohledem na ty dva plastové obrázky, které podávaly důkaz, že v Jaroměři to dosud chodí analogově. V mrňavoučké čekárně rentgenu byli dva lidé. Pohoda. Lékař mi před propuštěním z ordinace ještě řekl, že teď nesmím tak dva až tři týdny sedět. Byla jsem odhodlána začít to dodržovat okamžitě, jenže tady se ukázal znepokojivý společenský rozměr tohoto opatření. Když někdo stojí v čekárně, většinou to znamená, že chce bez ohledu na ostatní proklouznout rychle dovnitř („Jdu si jenom pro…“) Tímto dojmem jsem působit nechtěla. Kdyby byla ta čekárna větší, zalezla bych se tyčit do nějakého vzdáleného rohu, jenže tohle byla místnost jako dlaň. Napadlo mě ještě to těm dvěma vysvětlit: „Já zůstanu stát, ale neznamená to, že bych vás chtěla předběhnout.“ Tím bych si ovšem u nich asi nezajistila bezchybný názor na mé duševní zdraví. Opatrně jsem si sedla a přestala tak narušovat vertikální uspořádání v čekárně. A ještě že. Za pár vteřin vyšla laborantka a řekla mé jméno. „Ale já jsem tady byla poslední,“ snažila jsem se zajistit si, že mě ti dva nevezmou něčím po hlavě. „Já to tady mám v počítači takhle, s tím nic neudělám,“ pravila přátelsky dáma od rentgenu, já jsem se omluvila těm čekajícím, pak ještě jednou při odchodu, a oni se usmívali a bylo jim to fuk.

Prosvícená jsem se odebrala zpátky na chíru. Lékař si našel obrázky a řekl: „Podívejte, je to lepší, takže to by bylo, … tady máte zprávu a k nám už nemusíte.“

To všechno – dvě návštěvy ambulance a rentgen – trvalo ani ne půl hodiny. Bez objednání a bez protekce. Neuvěřitelné.

Cestou zpět jsem přemýšlela, čím si tenhle chirurg zasloužil svou přezdívku. Sice je to asi morous, ale to je snad povolené. Já si nemám vůbec nač stěžovat – pracoval efektivně, ohleduplně, odpověděl mi na všechno, na co jsem ho ptala. S Mengelem ho spojuje leda husté černé obočí, ale skoro nikdo z těch, co mu ono jméno dali, asi neví, jak Mengele vypadal. Možná ta lékařova efektivita může občas někoho zaskočit – žádné zbytečné tanečky, jde se na věc.

Po repozici mi bylo chvíli stejně jako před ní. Během pár dnů se situace začala zlepšovat. Bolest cítím stále, ale aspoň ustoupila na úroveň, která nutně nevyžaduje analgetika. (Léky by sice i tak zvýšily můj komfort, ale nechci je brát kvůli žaludku.) Při chůzi a ležení na boku dokonce zažívám momenty, že o kostrči ani nevím. Pro aktivity prováděné vestoje a vleže neplatí žádné omezení, takže se dá fungovat skoro normálně. Možnost sedět mi ovšem chybí. Na počítači píšu většinou zkroucená na boko-zádech v sedacím vaku. (Kéž by mi byl skutečně vakem „sedacím“). Jím v podobné pozici (a podle toho pak všechno kolem včetně mě vypadá), nebo nekulturně na stojáka, přičemž si pokaždé vzpomenu na babičku a její „Nestůj u jídla, půjde ti to do noh.“ Auto a společenská posezení jsou na chvíli tabu. Nemám ráda, když se v mé blízkosti mluví o židlích a křeslech. Zažívám (zdaleka ne první) důkaz faktu, že mnoho věcí bere člověk automaticky a vůbec ho nenapadne si jich považovat. Do momentu, než o ně přijde.

Na internetu jsem při hledání informací o naražené či zlomené kostrči a o repozici kostrče nenašla žádnou ucelenou informaci. Proto (a taky jako „psací trénink“) jsem takhle sepsala svou zkušenost. Snad vám k ničemu nebude, protože máte kostrč nebolavou a čtete si jen z přebytku volného času.

Za sebe doufám, že se mi hodně dlouho nic chirurgii vyžadujícího nestane. Ale kdyby, tak bych ráda potkala zase „Zřízence“, Rasputina a Ne-Mengeleho (a ty dvě hodně sestřičky z ambulancí). I ve skromných podmínkách udělali, co mohli a co bylo potřeba. Všechno je o lidech. Celý náš život.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Update březen 2019:

V začátku po repozici jsem dodržela těch 14 dnů nesezení. Na další období jsem si za účelem sezení pořídila polštářek – cestovní podkovu normálně užívanou v oblasti krku – no ale páteř jako páteř, že jo. Podkova mi věrně a dobře posloužila doma a zejména pak v autě, kde je úhel sezení z hlediska bolícího konce zad mučivý. Měla jsem si ji vzít i v lednu na koncert – pánové ze 4TETu zpívali poctivé dvě hodiny a nutnost neustále hledat novou polohu mi narušovala závěrečnou čtvrtinu kultury. Od února ale už sedím bez pomůcek a bolení.

Jinak pohybové a sportovní aktivity, které jsou pro mě důležité, jelikož drží mou psýchu jakž takž pohromadě bez chemické clony, úrazem kupodivu příliš neutrpěly. Před repozicí na ně nebylo moc pomyšlení, pár dní po zákroku jsem už ale sedla na kolo, kde není kontakt kostrče s podložkou, a bylo to zcela bez problémů. Chození taky úplně v pohodě a jak napadl sníh, došlo i na lyže, sjezdové a zejména běžky – při pádech zásadně otloukám boky, takže ocásek ohrožen nebývá. Jediné, co jsem minimálně pro letošek vzdala, byly brusle, ale absence toho ježdění do kolečka, které jsem kdysi restartovala, jen abych naučila jezdit děti, mi nezpůsobila psychickou újmu.

Aktuální stav: o kostrči nevím, takže ideální. (Vám, co o ni víte, přeju brzké nevědění.)

FAQ:

Jak dlouho naražená/zlomená kostrč bolí?

Je to individuální. Podle informací, které jsem našla a které mě poskytli lidé touto zkušeností obdarovaní, trvá bolest zhruba od 6 týdnů do dvou let.

Jak probíhá operace zlomené kostrče?

Jde samozřejmě o klasickou „krvavou“ operaci v narkóze. Během ní se odebere zlomená část kostrče a ten bezprizorný zbytek pod ní. Následná hospitalizace není dlouhá. Podobně jako u repozice pak platí x týdnů zákaz sezení.