(Únorový úvodník jaroměřských ZUŠkovin)
Kdysi jsem četla rozhovor s nezapomenutelným vyústěním. Novinář se ptal matky jedné vynikající mladé klavíristky, čím to, že se její dcera v ani ne patnácti letech dostala na nejslovutnější pódia světa a klaní se jí i velice zasloužilí kolegové. Ta máma řekla: „Dcera cvičí několik hodin denně.“ „A to se jí chce? Není to pro ni nebo pro vás úmor?“ zněla další otázka (jejíž poslední slovo zároveň vysvětluje, proč se, spolu s celým tématem, právě objevuje v únorových ZUŠkovinách). „Ani ne,“ pravila ta matka a dodala: „Víte, nejhorší jsou vždycky ty první dvě hodiny, pak už to jde bez protestů.“
Staré moudro o tom, že cvičení dělá mistra, dostalo nový obleček v podobě tzv. Pravidla deseti tisíc hodin, které zpopularizoval americký publicista Malcolm Gladwell. Toto pravidlo říká, že když bude člověk 10 000 hodin, to znamená například 6 hodin každý den po dobu čtyř let, cvičit na housle nebo hrát tenis nebo vařit, ocitne se v daném oboru na světové špičce. Na jednu stranu ano, cvičení je nutná součást úspěchu v těchto věcech, jenže to má jistý háček. Pokud by dotyčný neměl hudební sluch a smysl pro rytmus, k čemu by mu bylo cvičit na nástroj x hodin denně? Něco by se jistě naučil, ale na špičku v oboru by to stačit nemohlo. Takže musíme přidat ještě jednu podmínku, a tou je určitá vloha pro danou činnost a vlastně ještě jedna věc je důležitá, ba dokonce veledůležitá, a to je zájem. Pokud má člověk třeba hudební talent, ale víc ho láká … psaní cestopisů nebo třeba to vaření, tak do učení hry na housle, kdyby ho někdo nutil, by nedal to své chtění a ani těch 10 000 hodin by pak nemělo efekt. A celé by to byl úmor, v únoru i na podzim. Tak tedy – „Lidé, chtěte!“
Michaela Peterková
