Newsletter z 04/2021
Ahoj psycho-kamarádi,
určitě se vám taky stává, že – aniž byste o to stáli – vám vaše mysl nahazuje myšlenky typu:
„Co když to zvořu? To bude konec.“ [Držení desek na vítání občánků],
„Co když mě chce opustit?“ [Milovaná bytost je už dvě hodiny zamyšlená – nad prací],
„Co když je tohle [jinak evidentní beďar] rakovina?“
a další a další variace na „Co když“ a různé pochybnosti o sobě, k nimž ovšem mysl zapomíná dodat „Apríl!“, přestože právě jím většinou jsou.
Proč nás podobné myšlenky přepadají? Co všechno umí vyvolat? Mají hodnotu? A co s nimi, jestliže obtěžují? To jsou témata aktuálního Psychologického zpravodaje.
Různé podobné myšlenky přicházejí stylem „nečekán, nezván„. Prostě nás „napadnou“. Není v tom záměr.
Máme přitom v zásadě dvě možnosti, jak myslet: Buď záměrně, což se bude dít třeba při snaze odpovědět na otázku, jestli by bylo lepší pět minut líbat hrocha, nebo sedět v mraveništi a při řešení jiných věcí planetárního významu, nebo bezděčně, což je, když necháme myšlenky jen tak se vynořovat. Některé zmizí po vynoření se nových, některých se chytneme – to jsou myšlenky opatřené emočním doprovodem (úzkostí nad „Co když…“, vztekem nad nějakou újmou z minulosti, ale občas i pozitivní emocí jako třeba těšením). V hlavě se nám tohle všechno rojí proto, že tam nedokážeme mít prázdno. Pořád se tam něco děje, a když už to není nic plánovitého, musí se mysl aspoň poflakovat po okolí.
Před chvilinkou zmíněné emoce jsou tím, co tyto bezděčné myšlenky dovedou vyvolat. Výzkum ukázal, že jde častěji o nepříjemné emoce než o ty příjemné. Myšlení, emoce a chování jsou přitom navzájem závislé jevy, takže časté toulání myšlenek se nám promítne do toho, jak se cítíme a co (ne)děláme.
Mají ty myšlenku nějakou hodnotu? No, my si často myslíme, že mají. Že když už nás něco napadne, je to fakt „něco“, že je to ctihodný a velkolepý produkt naší mentální aktivity a jako takový si zaslouží naši pozornost a další zpracování.
Když tuhle představu opustíme, což může být bolestivé, spatříme, že mnohé z těchto bezděčných (bohužel i mnohé ze záměrných) myšlenek mají hodnotu a velkolepost mrtvých vší. Dějí se nám prostě proto, že v hlavě neumí být prázdno. Nejsou to automaticky kdovíjaké poklady a většina si opravdu asi nezaslouží víc než shovívavou ignoranci.
Umějí ale obtěžovat, v tom bývají výkonné. Před nějakou komplikovanou akcí připomínají co minutu, jaká to bude určitě hrůza a „Vypadám děsně“ a „Co když se ztrapním?“ Po obtížné akci myšlenky se stejnou kadencí obviňují z nedokonalého výkonu. Jindy vytahují nejrůznější selhání z paměti. Vracejí se k věcem, které se už nedají vyřešit. Obávají se toho, co bude. Člověk z toho nemůže usnout, i přes den je těmito myšlenkami svírán a radost nemá ani z jednoho.
Co s nimi? Hodnotu mnohdy nemají, netěší, nehřejí, jsou tedy adepty na likvidaci. Což ale není tak jednoduché. Zakázat si na něco myslet, … máte s tím asi své zkušenosti, že to funguje asi jako nabíječka k iphonu (vidím u dětí, já jsem androidí:)). Schválně si zkuste před nějakým důležitým rozhovorem zakázat si používat určité slovo, třeba „jakoby“. Nebo „vlastně“: Na jednu zkoušku jsem šla kdysi k profesorovi, o kterém bylo známo, že nesnáší nadužívání slova „vlastně“. Nezkušeně a usilovně jsem myslela na to, abych tohle slovo nepustila přes hlasivky, jenže… Jak ho normálně skoro nepoužívám, tak jsem si ho tímto zákazem přivolala a ono se rozskotačilo a vtíralo se tam a zas onam, já jsem se za to omlouvala, tím víc jsem jej ovšem povzbuzovala a panu profesorovi viditelně docházela trpělivost.
Čili zákazy nejsou cesta. Naše spása tkví v omezení našeho mozku, který neumí zpracovat dva vědomé myšlenkové proudy naráz. Když se tedy soustředíme na jednu věc, už nemůžeme myslet na jinou. Záměrné myšlení znemožňuje toulání mysli po úzkostech, křivdách a znervózňujících věcech.
Je prokázáno, že soustředěná mysl je mnohem spokojenější než ta, která má pořád volno k toulání. Toulání je samozřejmě super, když si potřebujeme odpočinout nebo dát prostor volné tvořivosti. Průměrný frustrovaný člověk tráví ale ve stavu toulání skoro polovinu bdělé doby. Z toho se spokojenost uplácat nedá.
Až se tedy přistihnete u myšlenek, které vás napadají asi stejně, jako své oběti napadá zločinec v parku, nepovažujte je za kdovíco, v případě nezájmu je klidně opusťte a přepněte pozornost jinam – k realitě, práci, něčemu důležitému, ke svému dýchání, vnímání svého těla a tak podobně. (Pozornost jde vytrénovat a vychovat, aby se snáz zaměřila na něco pořádného a vydržela u toho déle než dvě vteřiny. Je to jako cvičení psa – s respektem a trpělivostí se po krůčcích přiblížíme k bodu, kdy se s tím dá dobře žít.)
Pozornost se tedy trénuje jako pes a myšlenky jsou jako voda, pořád pramení, rozlévají se, kam mohou, a ty opakované si hloubí koryta, ze kterých se jim pak nechce. Tvoří náš celkový pocit ze života. Jednáme podle nich. Nechat je příliš mnoho toulat znamená svěřit svou spokojenost do docela náhodných tuláckých rukou.
Mé myšlenky se teď toulají celkem málo, jelikož v době k tomu určené sveřepě pracuji na webinářích na téma „Vztah k sobě“. Obsah mi poněkud bobtná, takže tahle série se možná odehraje až na podzim. Dokončuji ovšem webinář o emocích a rozumu; u něj by se jarní premiéra zdařit mohla. Dám vědět.
Přeji Vám co nejmíň zbytečných myšlenek, taky co nejmíň žloutenek a složenek, zato však navenek vyzařované radosti ze života hodně a moc!
Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz
E-book Lepší pocit ze života – zdarma ke stažení
Online psychotesty – testy osobnosti, emoční inteligence, duševního zdraví a ještě dalších psycho-jevů
