Normální nebo nenormální

Jste vůbec normální?

Jste normální?

Jsou lidé kolem vás normální?

Podíváme se dnes na to, co to vlastně znamená „být normální“ a dostanete vodítka, jak to na sobě poznat.

A teď už k tomu, co to vlastně znamená být „normální“. Asi se shodneme, že se na tom úplně neshodneme. Někomu připadá normální spát 10 hodin, jinému ne. Někdo tři hodiny žárlivecky vyslýchá svého partnera a přijde si v dokonalé duševní formě. Jiný zase dobře funguje doma i v práci, plus minus všichni ho mají rádi a on si stejně připadá jako bídný červ – jeho sebedůvěra je nenormálně nízká.

Na normalitu máme několik pohledů:

Existuje kulturní normalita neboli to, co považuje za normální daná společnost. Např. u nás není za normální (ani legální, ale to sem nepatří) sex s lidmi pod 15 let ani dohodnutá manželství; jsou ale části světa, v nichž to není považováno za problém. Dlouho nebylo normální, aby ženy mohly volit. Takové Švýcarsko to uzákonilo až roku 1976, Lichtenštejnsku to trvalo ještě o osm let déle. Co je normální, se tedy i v rámci kultury s časem mění.

Dále je to statistická normalita, podle které je normální to, co se nám vejde do nějakých statistických tabulek přibližně doprostřed. Tak třeba IQ 110 je normální, 80 a 140 z hlediska statistiky už ne.

Pak máme osobní normalitu, neboli co každý z nás za normální považuje a jak hodnotí svůj život. Někomu připadá normální, že každou noc usíná dvě hodiny, jiný z toho šílí. Některým rodičům připadá normální vozit své zdravé čtyřleté dítě na kočárku, jiným připadá normální udělat s takovým dítětem desetikilometrovou pěší túru.

Kategorií normalit bychom našli ještě víc, ale už tyto tři zřejmě stačí k vyvolání oprávněného dojmu, že otázka normality je složitá. Je tedy vůbec normální umět odpovědět na otázku „Jste normální?“

Určitá vodítka, jak poznáte, jestli jste z hlediska duševního zdraví nebo poruchy „normální“, jsou tato:

  1. Vnímáte realitu přibližně takovou, jaká je. Kupříkladu když se druhý srdečně směje, interpretujete jako jeho dobrou náladu, ne jako např. ďábelský výsměch. V tomto bodě vám pomůžou ostatní lidé, pokud byste si sami nebyli jistí. Jestliže většina druhých ohodnotí výše zmíněný smích jako výraz dobré nálady, můžete jejich hodnocení obvykle brát jako normu.
  2. Umíte plus minus ovládat své jednání (občasná impulzivita nevadí). Například pokud vás
    někdo naštve na silnici, tak na něj maximálně zatroubíte; nevrazíte do něj, i kdybyste stokrát chtěli.
  3. Vážíte si sebe sama a cítíte se přijatí svým okolím. Normální člověk tedy vnímá své přednosti
    i svá omezení, opakem je například pocit nadřazenosti nebo naopak velké sebepodceňpování.
  4. Zvládáte navazovat a udržovat blízké vztahy. Ve vztahu vyvažujete uspokojování vlastních potřeb a potřeb druhého, opakem je například přílišné podřizování se kvůli strachu ze ztráty vztahu nebo chlad a uzavírání se před druhými.
  5. Máte rádi život a uplatňujete své schopnosti v různých denních aktivitách. Problémem je nemotivovanost, pocity prázdnoty, únava, ale z opačného pólu i nadměrná neúčelná aktivita.
    (Těchto pět bodů je podle Psychologie Atkinsonové a Hilgarda.)

Zkuste si v těchto pěti kategoriích vyhodnotit vlastní život. Pokud třeba někde něco drhne, nemusíte si hned dělat starosti nebo si dávat psychiatrické nálepky; je to jen informace.

::::::::::::::::::::::::::::::::

Tento text souvisí s webinářem Přehled psychických poruch – přihlásit se na něj je možné zde