Dívala jsem se takhle jednou z okna na fascinující přírodní představení: jak leje a bouří. Obrovské kápy dělaly na střechách okolních domů mlhu a vtom jsem si všimla, že z jedné z těch střech stoupá kouř. Teda asi – bylo to dost daleko. Chtělo by to zoom, ale tuhle výbavu můj model homo sapiens nemá. Ale jo, bude to kouř. Topná sezóna je s rezervou pryč, takže to nevypadá zrovna na přirozený úkaz. Hoří tam, volej hasiče, to byla první myšlenka. A další: No jo, ale co když to nic není? Co když tam na půdě třeba někdo je a něco zkouší? Co když to vůbec není kouř? Budeš vypadat jako blbec, když ztropíš planý poplach. Kromě toho, třeba už ty hasiče někdo zavolal. Pak třetí sada myšlenek: Když je zavoláš a bude to nadarmo, tak je to sice nepříjemné, ale nic hrozného se nestane. Když je nezavoláš a fakt tam něco je, co se rozšíří, mohl by to být průšvih. Ach jo. Tak teda beru telefon a volám hasiče s tím, že první minutu chrlím omluvy a disclaimery, že je to možná úplně zbytečné. Během tří minut zaslechnu vřeštění sirén a nejradši bych někam zalezla a nevěděla o tom, protože furt myslím na to, že je trapný takhle zburcovat záchranné složky kvůli proužku dýmu, který tam možná ani není.
Další zážitek do série mám z jednoho nákupního hyperbaráku, kde jsem svou biologickou podstatou byla nucena vyhledat toalety. Pod umyvadly v přední části leží podivně zkroucená postava, kouká jako … no, spíš nekouká, prostě fetka jak vyšitá, co si tam potřebuje odpočinout po nějaké větší než malé dávce bílého prášku. Projdu zcela mechanicky kolem, mám přece jenom misi ke splnění a není čas na nějaké úvahy, však to není první feťák nebo opilec, kterýho vidím. V kotci mě ale, jak mizel biologický diskomfort, přepadly pochybnosti. Fakt je to fetka? A i kdyby byla, není jí něco? Chtělo by se to aspoň zeptat, ne? Za tu dobu ovšem kolem prošly další osoby … tak se snad mohly zeptat ony! Asi to taky vyhodnotily jako „Tohle není můj problém“. Navíc já teď půjdu ven, ony si tady trůní a uslyší, jak se pokouším rozmluvit někoho, kdo si zcela nespolečensky ustlal u umyvadel. A zase ta otravná úvaha: Jestli jí něco je, tak je potřeba jí pomoct. Jestli jí nic není, tak se zeptáš zbytečně a nic se nestane. (Houby nic, trapas bude, oponuje druhý hlas.) Ach jo. Tak jdu k umyvadlu, myju si ruce a přitom se shýbám a ptám se té mladé ženy: „Není vám něco?“ „Je mi špatně,“ praví slabým hlasem. „Byla jsem dávat krev.“ Madona mia! – tady je někdo mnohem lepší já, dává krev, trpí kvůli tomu a já bych takovýho člověka překročila ve chvíli jeho nouze! Naštěstí to nebylo nic vážného, ta slečna nebo mladá paní se s mou skromnou asistencí dostala do důstojnějšího prostředí, zavolala svému partnerovi, aby ji vyzvedl, a všechno bylo OK.
To byly situace ze stejného soudku, jako ty, které popisují následující titulky:
Útočníci zbili muže v metru plném lidí, nikdo mu nepomohl
Diabetika v kómatu minuly desítky lidí, než mu někdo zavolal pomoc
Než ženu znásilnil, táhl ji zbitou přes půl Brna. Nikdo jí nepomohl
Motocyklistu srazilo auto a auta ho hodinu objížděla
Tyto články vyvolají v diskusích pod nimi nebo na sociálních sítích zcela předvídatelné reakce, z nichž velká část reflektuje pohoršení, jací jsme ignoranti, že myslíme jen na sebe a tak dále a tak podobně. Lidstvo a jeho zkaženost v tomto případě ale nejsou těmi, na které namířit prst ve spravedlivém rozhořčení.
V psychologii je jev, kdy se člověku v nouzi nedostane pomoci, ačkoli lidí je kolem habaděj, dobře popsaný a vysvětlený. Ten jev patří do kategorie „Fakt? Kdo by to byl řek’?!“, tedy k záležitostem antiintuitivním. Ještě než pokročíme k vysvětlení, představte si tuto situaci: Bydlíte v paneláku, je teplý večer, máte otevřené okno a zvenku slyšíte slabé opakované volání o pomoc. Nic není vidět. Zavoláte policisty nebo nějak zakročíte?
Asi odpovídáte, že ano. Většina lidí si to myslí. V reálu pak ale většina z této většiny neudělá nic. Mladá Američanka Kitty Genovese, která jednou v noci volala o pomoc a kterou slyšelo mnoho desítek lidí z blízkého domu, přišla o život, protože jí nikdo nepomohl. Její vrah měl spoustu času, nikdo ho nerušil. Přitom ti lidé za okny, to byli normální lidé, kteří by, kdyby se jich někdo předtím zeptal, jestli by v takovém případě něco udělali, odpovídali, že samozřejmě ano.
Právě tak, jako lidé, kteří četli článek „Než ženu znásilnil, táhl ji zbitou přes půl Brna. Nikdo jí nepomohl“. Bylo to o muži, který mlátil ženu, táhl ji za vlasy do autobusu, řval na ni a mnoho hodin jí pak v bytě s otevřenými okny ubližoval. U článku byla anketní otázka, zda by se čtenáři ženy v takovém případě zastali. Odpovědi nepřekvapily, skoro 90% hlasujících uvedlo, že ano. Realita? Nezakročil nikdo.
Proč se tady předpoklady tolik rozcházejí s praxí? Že by se altruistický lid vyskytoval pouze u počítačů a způsobně hlasoval v anketách a výzkumech, zatímco tam venku se potulují jen sobecká ignorantská individua maskovaná za příslušníky lidské rasy?
Představte si ty předchozí situace trochu jinak. Jste u otevřeného okna, ozývá se volání o pomoc. Okolní okna taky svítí, jsou otevřená, lidi jsou doma a taky to slyší, to je vám jasné. Někdo už se šel určitě podívat, co se tam venku děje. Někdo už určitě zavolal policii. „Nemusím to řešit, je tu spousta jiných lidí.“ Nebo v tom Brně: Na ulici je kupa jiných lidí, v autobuse taky. Když nikdo z nich nic nedělá, tak možná o nic zas tak vážného nejde. A jestli ano, tak někdo určitě zakročí. No a když si tohle řeknou všichni… máme tu efekt přihlížejícího, jak se v psychologii tento fenomén nazývá.
Jde o to, že když se něco děje a jsou kolem další lidé, máme tendenci si myslet, že se o tu situaci postará někdo z nich. Když tam bude jediný člověk, je celá odpovědnost jen na něm. Pokud někdo bydlí na samotě u lesa a slyší volání o pomoc, je mu jasné, že je to jen na něm, že nikdo jiný pomoct nemůže. Pokud půjde opuštěnou ulicí a někdo tam bude ležet, tak ten chodec ví, že jen a jedině on může pro toho druhého něco udělat. Když se totéž stane na rušné ulici, může přece pomoct kdokoli a na konkrétního člověka padá jen zlomek té zodpovědnosti. To je jádro věci. Pak k tomu přistupují ještě takové okolnosti, jako obavy ze ztrapnění a z vyvolání pozornosti, někdy obavy o vlastní bezpečí, když se třeba člověk namotá u nějaké rvačky. Nebo člověk zpochybní, že se děje něco vážného – když se o to nikdo ze všech těch lidí tady nezajímá, tak asi o nic nejde. Nejzásadnější je ale ta rozptýlená odpovědnost, která s sebou nese – třeba jen implicitní – úvahu „Proč bych měl/a fungovat zrovna já, když je kolem tolik jiných lidí?“ A jestliže si to řekne každý, neudělá nikdo nic. Právě tohle vysvětluje vraždu Kitty Genovese a všechny ty příběhy za zmíněnými novinovými titulky. Nejsme ignoranti, jsme jen lidi a nenapadne nás, že ostatní mohou přemýšlet navlas stejně, jako my.
Výzkum přinesl v této souvislosti i jednu optimistickou a zásadní zprávu: Když jsou lidé s tímto jevem seznámeni, tedy když vědí, že i jich se může týkat a že to pak často vede k neposkytnutí pomoci, tak ve velké míře přestanou rozptýlené odpovědnosti podléhat. Neboli kdo o tomto jevu ví, tak v krizové situaci spíš druhému pomůže, než že by ho netečně překročil. To je něco jako když se dozvíte, že váš kolega z práce Josef, kterého jste nemuseli už předtím, je ten Pepíček, který vám kdysi na pískovišti schválně rozšlápl vaši nejmilejší bábovičku. Taky už ho nedokážete minout, aniž byste mu připomenutím té neblahé události nepomohli k výčitkám svědomí. Osvěta prostě dělá divy. Pokud si zapamatujete, že všichni lidé si říkají „Však on zakročí někdo jiný“, nezbude vám, než zafungovat. I za cenu, že se třeba ztrapníte, protože skutečně o nic nepůjde.
Možná jste vůči efektu rozptýlené odpovědnosti odjakživa imunní a přístup „Pomáhat a chránit“ je pro vás tak automatický, že byste ho mohli mít vytetovaný na čele. Ale kdyby ne, tak teď už víte, jak to funguje. Budete tak napříště v situaci, kdy někdo bude potřebovat pomoct, zrovna jako taková Mirka Dušínová, jíž jsem ze sebe na začátku udělala já, abych mohla uvést reálné příklady.
A ještě jeden praktický výstup z celého zkoumání vyplynul: že totiž když už máte omdlít nebo se nechat mlátit, dočkáte se pomoci spíš, když k tomu dojde na málo frekventovaném místě než někde uprostřed Václaváku. Potvrdit to může třeba řidička, která zůstala na málo frekventované silnici po nehodě zaklíněná v doutnajícím autě a jíž pomohl traktorista, který jel kolem z pole. Tak až na vás nějaká taková krize půjde, tohle určitě nezapomeňte.
Jo – a kdo má rád uzavřená vyprávění, tak ohýnek tam na té půdě skutečně byl. Zatím mrňavý. Ale i kdyby nebyl.
Michaela Peterková, 08.07.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz
Zdroje:
https://www.novinky.cz/krimi/442610-nez-zenu-znasilnil-tahl-ji-zbitou-pres-pul-brna-nikdo-ji-nepomohl.html (Pozn.: Dva lidé aspoň zavolali policii; bohužel nepopsali situaci přesně, takže policisté pár nenašli).
http://echo24.cz/a/wMnAg/utocnici-zbili-muze-v-metru-plnem-lidi-nikdo-mu-nepomohl
https://www.novinky.cz/krimi/443448-pospeste-si-prosila-ridicka-uveznena-v-horicim-aute.html
Ale zase o tom nesmí vědět až moc lidí, protože potom by si každý řekl: „Vždiť i všichni ostatní znají tento jev, tak mu snad pomohou oni“ 😀
V jednom týdnu, snad jen během dvou dnů, jsem četla na Seznamu.cz dva články…..jeden pod názvem typu „Než ji znásilnil, vláčel ji přes půl města“ a druhý typu „Záchranáři se zlobili na dívku a dali ji k úhradě zbytečný výjezd, který přivolala k jinému nemocnému.“ Myslím, že tohle by také stálo za povšimnutí či přinemenším téma k diskuzi. Každopádně mám za to, že…je dobře spíše nebýt lhostejný.
Ten první článek je v textu zmíněn. Ten druhý případ, o kterém píšete, mně taky zaujal. Ta mladá dáma zavolala záchranku, dle mého názoru zcela správně, záchranáři zjistili, že jde o opilce (oni tyhle případy nemají rádi) a té holčině vynadali. To úplně profesionální nebylo; ona nemůže poznat, jestli ten člověk má potíže vyžadující lékařskou pomoc, nebo ne. Takže bohužel přispěli tomu, že někdo ze strachu, že dopadne podobně, radši příště záchranku nezavolá a možná to bude člověk v bezvědomí třeba kvůli diabetu. Souhlasím, že je lepší zakročit, byť možná zbytečně.
Případ Kitty Genovese je paradoxně nejvíce zajímavý tím, jak média ve snaze vylíčit „dnešní dobu“ a velkoměsto New York jako sobecké, necitelné a neosobní, přeháněla popis události a jak se tato „senzační“ a hodně nepřesná verze události stala legendou. Jak legenda ovlivnila psychologický výzkum i povědomí lidí a jak tato legenda žije dál, převypravována i v odborných a populárně naučných článcích. I v tomhle článku je zmíněna spíše legenda, nikoli skutečnost.
Není žádný důkaz o desítkách svědků. Nikdo neviděl celou událost, obět pravděpodobmě nemohla křičet poté co jí byla při prvním útoku probodnuta plíce, skoro nikdo nevěděl o závažnosti situace, nikdo neviděl vraždu samotnou a NENÍ pravda, že nikdo nic neudělal – byla přivolána policie (i když to kdo a kdy policii volal není jasné), svědek okřikl a v podstatě odehnal útočníka při prvním útoku…a především, svědkyně závěrečného útoku šla oběti na pomoc okamžitě, aniž by věděla, jestli vrah už opustil místo, nebo ne.
Existuje ale více odporujících si svědectví a dobrat se celé pravdy je nemožné.
Celá záležitost je mnohem komplikovanější a zajímavější než jak líčí mýtus o ní. Např. stejný pachatel pravděpodobně spáchal i další vraždy, doznal se k nim, poskytl i nezveřejněné detaily, ale nikdy za ně nebyl stíhán. Proč? Protože policie už měla doznání jiného muže, který se pravděpodobně přiznal pod nátlakem a brzo přiznání odvolal. Odseděl 12let ač zřejmě nevinný. Přiznání nevinných pod nátlakem jsou také zajímavé a důležité i z hlediska psychologie. Přesto je tato část přiběhu opomíjena.
P.S. : To samozřejmě nic nemění na popisovaném psychologickém efektu, prospěšnosti výzkumu inspirovaného mýtem, tragičnosti zločinu, nebo na důležitosti poučení, které nám mýtus dává.
Díky za podrobnosti – odborná literatura cituje ten případ Kitty G. tak, jak ho popisuju já. Sice by mě to mrzelo, kdyby to bylo takhle posunuté, ale bohužel by to nebyl ojedinělý případ. Každopádně jev rozptýlené odpovědnosti lze ilustrovat i na jiných příkladech, které se stávají každou chvíli. Ten případ KG je přitažlivý tím, že jde o vraždu, jinak je, pokud jde o popisovaný fenomén, jen jedním z mnoha.
K tomu přiznání nevinných je výborná kniha Jak se rodí sériový vrah (H. Rastam) o tom, že i ve Švédsku může udělat policie, státní zástupce atd. neuvěřitelné množství chyb i úmyslného šlendriánu.
tak už tomu konečne rozumiem:-)))mňa pred časom napadla v obchode plnom ľudí neznáma žena z neznámeho dôvodu ….viac ako to napadnutie ma však šokovalo okolie: ľudia sa pozastavili, prizerali sa tomu ako ma niekto udiera päsťou do tváre a uškňali sa.nikto nič.ani náznak privolať SBS.keď sa mi podarilo ujsť a nájsť jedinu predavačku so žiadosťou nech privolá bespečnostnú službu,aby osobu s divokým pohľadom čo ma napadla zaistili tak mi to neverila.a to ešte nechodím po Václavaku len po divokom východe :-))) dík za vysvetlenie sveta.na čo som ja jedna živá medzi mŕtvych na zem prišla :-))))
Ahoj Michaelo, po delší době o Tobě zase moc ráda slyším! Perfektní článek. A pro mně velmi aktuální: v pátek jsem chvíli před půlnocí jela po D1 a vyděsili mně tam dva stopaři. Ne na odpočívadle, ne na pumpě.. stopovali přímo na dálnici, v odstavném pruhu. Najednou bílá cedule a dvě lidské postavy, které jsem míjela stotřicítkou. Hrozně jsem se jich lekla. A ihned byla v pokušení zavolat policii. Vyděsí jiného řidiče a stane se nehoda. I oni mohou přijít o život a nebo někoho jiného přivést do neštěstí. Zachránila bych zavoláním situaci, mám to udělat? Neměla jsem se s kým poradit. Na druhou stranu – já sama jsem stopem projela půl Evropy a nikdo na mně nikdy policii nevolal (ovšem nestála jsem nikdy tak hloupě a nebezpečně). Mám to tedy nechat osudu? Nestarat se? Nechat to být? Nebo raději zavolat a vystavit je postihu? 🙁 Dodnes je mi z toho zle. Neudělala jsem nic, jela jsem dál. :-((( Nejvíc by mi vyhovovalo jim zastavit, nabrat je a pořádně je seřvat, aby se vzpamatovali, co dělají. Takhle mi zůstal hloupý pocit, že jsem sama neudělala vůbec nic. Zavolali byste?
Ahoj Jano! Já bych nevolala, i když jsou to troubové a ohrožují sebe i druhé a seřvat by zasloužili (jednou se mi stalo něco podobného, od auta v odstavném pruhu vyběhla postava směrem do mého pruhu a divoce mávala, ať zastavím – což jednak v té rychlosti není tak snadné a jednak osádka vozu stojící u motoru nepůsobila důvěryhodně). Samozřejmě se může stát všechno z toho, co píšeš, ale osobně jsem toho názoru, že pomoct ano, když je to potřeba, ale starat se nadměrně, to ne. Je mi ale jasné, že je to věc názoru.
Děkuji, Míšo. Hledala jsem nějaký argument pro své rozhodnutí. Jak pojmenovat to, co cítím? A to je přesně ono. Zavoláním jako bych na sebe přebírala zodpovědnost za jejich jednání. A to jsem nechtěla. Díky!
Já už různé případy řešila, volala jsem k hořícímu křoví, volala jsem policii na opravdu problémové sousedy, zastala se šikany malého kluka velkými, a vždy byla náprava, ale rodina i někteří známý mi to třeba vyčítají, že se starám o to, do čeho mi nic není, prý nikam volat nemám ať volají jiní atd., ale asi jsem jinak vychovaná. Já mám zase vztek na ignoranty a na chlapi, kteří to radši nevidí, neudělají nic.
To je přesně ono – nevolej, ať zavolají jiní…
Skvělý článek. Celou dobu jsem doufal, zda-li se na konci dozvíme, jestli ohýnek fakt byl nebo ne :D.
Dobrý den, pracoval jsem dlouho na Václaváku a souhlasím s tím, že Vám spíš nikdo nepomůže, zvlášť pokud třeba upadnete ještě do bláta a připojíte se tak k řadě nevábných individuí v okolí. Za sebe mohu nabídnout jedinou radu. Pokud cítíte slabost, zkuste ještě, dokud to jde, dojít ke dveřím nějakého hotelu nebo lepšího obchodu a zhroutit se až tam. Budete překážet a určitě si Vás všimne ochranka nebo portýr. Výrazně tak zvýšíte svou šanci na pomoc.
To není úplně povzbudivé… ale bohužel máte pravdu 🙁