Příběh zlomené kostrče

Zlomená kostrč - rentgen

Kolečkové lyže jsou evidentně čertův vynález. Za krátký podzimní čas, v němž jsem se chtěla trochu připravit na zimu a běžky, podnikly již mnoho pokusů o mou likvidaci: řítily se se mnou vstříc informační ceduli, že tuto polní cestu financovala EU (hodit sebou na bok – krvavý loket chráničům navzdory), zasekly se v příčném žlábku, zatímco tělo pokračovalo dál (to se jim nepovedlo, jen bolavý prst a úlek náhodné svědkyně), přestaly brzdit, když jsem jela z kopce po běžné silnici (zase smůla – nejelo zrovna nic, co by mě toužilo přejet) a poslední incident – zajely do štěrku v krajnici cyklostezky a hodily mnou na zadek. Ve chvíli ztráty kontroly mi to přišlo stejně banální, jako jiné podobné situace. Po dopadu to bylo jiné. Ostrá bolest. Vymáčkla ze mě nějaké, naštěstí neartikulované zvuky. Bolelo to, když jsem se zvedala i když jsem pokračovala v jízdě. No ale ono to za chvíli přejde, říkala jsem si. Dojela jsem kolečko, měla jsem dost času, tak jsem si ještě trochu bruslení a soupažení po zvlněném terénu přidala, u auta jsem se obrala, naházela sport do kufru a sedla za volant. Uááá. Vzepřela jsem se nohama o podlahu, aby ta ukrutná bolest povolila, a říkala si, jestli to vůbec odřídím domů. Vzpomněla jsem si ovšem na Hrdého Budžese, který také vytrval a nevzdával se, našla jsem jakž takž přijatelný úhel sezení a těch pár kilometrů nějak dala. Pomáhalo mi verbální hodnocení vlastní situace. Vždycky jsem se ve chvílích utrpení snažila ovládat, ale nedávno jsem četla studii, že když člověk vystavený bolesti může nadávat, víc vydrží. Tak jsem se snažila vydržet co nejvíc. Ale prezidentská ráže to, aspoň co si pamatuju, nebyla; převážně jsem si vystačila se vzýváním postižené části těla.

To byla středa. Následující dny ubíhaly za krajně snížené kvality života. Vyzkoušela jsem brufen, neudělal vůbec nic. Vzpomněla jsem si na tramal, opiát, který jsem kdysi dostala na zhmožděná žebra. Nevím už, jestli zmírnil bolest, ale v živé paměti mám, že jedna tableta zastoupila nejmíň osm rychle vypitých piv. Léky jsem tedy vzdala a rozhodla se vše řešit svou osvědčenou léčebnou metodou jménem ignorance. Děti, práci ani dům ignorovat nešlo, takže jsem dělala skoro všechno, co obvykle. Z bolesti mi bylo někdy až fyzicky zle – zejména při sedání, zvedání ze židle a shýbání se k zemi. K řešení toho posledního jsem zotročila vlastní děti a zlepšila úchop nohou. Spánek se lekal při každém otočení. Po společensky stráveném víkendu, který mě rozptýlil, leč neuzdravil, začala má důvěra v účinky ignorance slábnout, v úterý odumřela zcela a já jsem se vydala k odborníkovi vyprosit si něco, co by mě ulevilo od bolení.

Chirurgická ambulance sídlí v omšelém objektu jaroměřské nemocnice, která ovšem byla zrušena zhruba před čtvrt stoletím a z níž se dodnes uchovalo jen pár ordinací, eldéenka, rentgen a možná ještě něco málo. Když jsem vešla do chodby sloužící jako čekárna chíry, přišlo mi to, jako kdyby zapracoval stroj času a vrhl mě o pár desítek let zpět. Nebo kamsi „daleko od Moskvy“. Výmalba stěn pamatující slavnostní otevření, červené koženkové lavice (nesmrtelnost v praxi), prastará zažloutlá konstrukce postele na kolečkách a dva depresivní invalidní vozíky, které vypadaly, že samy potřebují ohledy a pomoc. (Později mi došlo i to, že v chodbě něco nebylo: osvětové či reklamní plakáty výrobců léků. Ani jeden. Krásné místo.)

Dávné časy panovaly též uvnitř ordinace. Doktor, kterého bych dle vzhledu tipla spíš na nemocničního zřízence, jednal se sebejistotou zkušeného medvěda a s nevzrušeně vlídným výrazem na tváři mě poslal s reklamovanou kostrčí na rentgen. Tuto formalitu jsem čekala a byla jsem ochotná ji strpět a směnit za nějaký ten dryják proti bolení.

Vládcem rentgenu byl zajímavý muž černých vlasů, vousů i očí, taková hezčí a ostříhaná inkarnace Rasputina. Neřekl žádné nadbytečné slovo a vyzařoval cosi jako vznešenou rezignaci. Jeho postoj k životu byl dostatečně ilustrován skutečností, že si při pořizování snímků ani nedovřel dveře. Fotky mé bolavé kostrčky měl za chvíli hotové. Zanesla jsem je zpátky na ambulanci.

Doktor kouknul na snímky a na moje přesvědčené „Nic tam není, že ne?“ odpověděl: „Právě, že je. Máte to zlomený.“ Ukázal mi asi třícentimetrový úsek kostrče, který se po pádu oddělil a zaplul pár milimetrů dovnitř. Vyšetřil mi páteř nad zlomeninou (OK) a doporučil repozici. Jak jsem pochopila, existují v zásadě tři možnosti řešení zlomené kostrče: nechat ji být (riziko mnohaletých, v případě obzvláštního štěstí i chronických bolestí), reponovat (provádí se per rectum – konečníkem; prstem se zatlačí na vpáčený kus ve snaze umístit ho zase tam, odkud přišel) nebo spáchat klasickou operaci (riziko poškození nervů, které se v dané oblasti vyskytují velmi hustě). Lákavé menu. Repozice se na něm skvěla jako týden chcíplý kapr mezi měsíc chcíplými kapry.

Doktor chvíli bušil do klasického psacího stroje, pak mrknul do kalendáře a začal vytáčet číslo – na bakelitovém šedo-béžovém telefonu s otočným číselníkem. K čemu jsou muzea, když stačí v Jaroměři spadnout na zadek? Evidentně stále funkčním přístrojem se doktor spojil se svým druhem ve zbrani z nedalekého města. Prý je to bývalý primář, dobrý chirurg a zítra zrovna ordinuje. „Domluví se s vámi, jestli tu repozici udělá zaživa, nebo v narkóze,“ povzbudil mě doktor nakonec.

Sedla jsem na kolo (jež mi bylo oproti autu prakticky bezbolestným dopravním prostředkem) a odjela domů. Předepsaný Nalgesin, který jsem si vyzvedla v lékárně, zafungoval asi hodinu po pozření a ulevil mi tak od 70% bolesti, což byla nádhera. Sice se mi po něm trochu motala hlava, ale to byla malá daň za tak mohutný účinek.

Jméno doporučeného lékaře jsem konzultovala s kamarádem, který v daném městě bydlí, a ten zděšeně pravil: „K němu nechoď! Tady se mu říká ‚Mengele'“. Mírně nahlodnutá jsem zkusila profouknout jeden komunikační kanál, který mi už párkrát zajistil tu nejlepší péči ve fakultní nemocnici v Hradci. Tentokrát jsem ale neuspěla, přičemž mi bylo doporučeno repozici neodkládat, aby si zatoulaný kousek v novém místě příliš nezvykl a neodmítal se vrátit. Vyhledala jsem si názory na „Mengeleho“ na internetu a přes pár nespokojených komentářů, z nichž většina se týkala jeho přístupu k pacientům, bylo celkové hodnocení jeho práce velmi slušné. Druhý den dopoledne jsem se za ním vypravila, optimisticky odhodlaná nepodléhat předsudkům a pátrat po jakýchkoli náznacích jeho lidskosti.

Čekala jsem cosi jako „informativní schůzku“ a domluvu ohledně nějaké analgosedace nebo jiné přípravné procedury. Moc jsem nevěřila, že v dnešní opatrné době by někdo dělal rovnání kostí „zaživa“, jak naznačoval jaroměřský doktor. Doufala jsem přitom, že nebude potřeba klasická narkóza, jelikož s tou je spojeno mnoho opruzných věcí jako je předzákrokové vyšetření, zákaz jídla a pití a taky genocida mozkových buněk, jejichž množství si už ve svém věku musím opatrovat.

Na řadu jsem přišla rychle. Lékař na mě se zájmem pohlédl, projevil lehké potěšení nad jménem toho, který mne poslal, podíval se na snímky a řekl: „Tak to uděláme.“

„Teď? Hned?“ Překvapení z nečekaného vývoje se ve mně mísilo s radostí, že to budu mít tak rychle za sebou.

„Jo. Sundejte si kalhoty. Ne, boty nemusíte. Jenom kousek kalhoty. Opřete se lokty o lůžko. Takhle. Ne, roubík nebudete potřebovat. Sestro, rukavici. Jedním prstem vám sáhnu do konečníku. Nebojte se. Už jsem tam. Tady je ta zlomenina. Teď na to místo zatlačím. Bolí to? Ještě chvíli vydržte. Hotovo.“

Byla to tak minuta, a to i se svlékáním a oblékáním, a kupodivu to nebolelo skoro vůbec.

Pak jsem šla na kontrolní rentgen. „Na snímky tam nečekejte, pošlou mi je sem do počítače,“ pravil lékař s pohledem na ty dva plastové obrázky, které podávaly důkaz, že v Jaroměři to dosud chodí analogově. V mrňavoučké čekárně rentgenu byli dva lidé. Pohoda. Lékař mi před propuštěním z ordinace ještě řekl, že teď nesmím tak dva až tři týdny sedět. Byla jsem odhodlána začít to dodržovat okamžitě, jenže tady se ukázal znepokojivý společenský rozměr tohoto opatření. Když někdo stojí v čekárně, většinou to znamená, že chce bez ohledu na ostatní proklouznout rychle dovnitř („Jdu si jenom pro…“) Tímto dojmem jsem působit nechtěla. Kdyby byla ta čekárna větší, zalezla bych se tyčit do nějakého vzdáleného rohu, jenže tohle byla místnost jako dlaň. Napadlo mě ještě to těm dvěma vysvětlit: „Já zůstanu stát, což by mohlo vypadat, že vás chci předběhnout, ale to fakt nechci…“ Tím bych si ovšem u nich asi nezajistila bezchybný názor na mé duševní zdraví. Opatrně jsem si sedla a přestala tak narušovat vertikální uspořádání v čekárně. A ještě že. Za pár vteřin vyšla laborantka a řekla mé jméno. „Ale já jsem tady byla poslední,“ snažila jsem se zajistit si, že mě ti dva nevezmou něčím po hlavě. „Já to tady mám v počítači takhle, s tím nic neudělám,“ pravila přátelsky dáma od rentgenu, já jsem se omluvila těm čekajícím, pak ještě jednou při odchodu, a oni se usmívali a bylo jim to fuk.

Prosvícená jsem se odebrala zpátky na chíru. Lékař si našel obrázky a řekl: „Podívejte, je to lepší, takže to by bylo, … tady máte zprávu a k nám už nemusíte.“

To všechno – dvě návštěvy ambulance a rentgen – trvalo ani ne půl hodiny. Bez objednání a bez protekce. Neuvěřitelné.

Cestou zpět jsem přemýšlela, čím si tenhle chirurg zasloužil svou přezdívku. Sice je to asi morous, ale to je snad povolené. Já si nemám vůbec nač stěžovat – pracoval efektivně, ohleduplně, odpověděl mi na všechno, na co jsem ho ptala. S Mengelem ho spojuje leda husté černé obočí, ale skoro nikdo z těch, co mu ono jméno dali, asi neví, jak Mengele vypadal. Možná ta lékařova efektivita může občas někoho zaskočit – žádné zbytečné tanečky, jde se na věc.

Po repozici mi bylo chvíli stejně jako před ní. Během pár dnů se situace začala zlepšovat. Bolest cítím stále, ale aspoň ustoupila na úroveň, která nutně nevyžaduje analgetika. (Léky by sice i tak zvýšily můj komfort, ale nechci je brát kvůli žaludku.) Při chůzi a ležení na boku dokonce zažívám momenty, že o kostrči ani nevím. Pro aktivity prováděné vestoje a vleže neplatí žádné omezení, takže se dá fungovat skoro normálně. Možnost sedět mi ovšem chybí. Na počítači píšu většinou zkroucená na boko-zádech v sedacím vaku. (Kéž by mi byl skutečně vakem „sedacím“). Jím v podobné pozici (a podle toho pak všechno kolem včetně mě vypadá), nebo nekulturně na stojáka, přičemž si pokaždé vzpomenu na babičku a její „Nestůj u jídla, půjde ti to do noh.“ Auto a společenská posezení jsou na chvíli tabu. Nemám ráda, když se v mé blízkosti mluví o židlích a křeslech. Zažívám (zdaleka ne první) důkaz faktu, že mnoho věcí bere člověk automaticky a vůbec ho nenapadne si jich považovat. Do momentu, než o ně přijde.

Na internetu jsem při hledání informací o naražené či zlomené kostrči a o repozici kostrče nenašla žádnou ucelenou informaci. Proto (a taky jako „psací trénink“) jsem takhle sepsala svou zkušenost. Snad vám k ničemu nebude, protože máte kostrč nebolavou a čtete si jen z přebytku volného času.

Za sebe doufám, že se mi hodně dlouho nic chirurgii vyžadujícího nestane. Ale kdyby, tak bych ráda potkala zase „Zřízence“, Rasputina a Ne-Mengeleho (a ty dvě hodně sestřičky z ambulancí). I ve skromných podmínkách udělali, co mohli a co bylo potřeba. Všechno je o lidech. Celý náš život.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Update březen 2019:

V začátku po repozici jsem dodržela těch 14 dnů nesezení. Na další období jsem si za účelem sezení pořídila polštářek – cestovní podkovu normálně užívanou v oblasti krku – no ale páteř jako páteř, že jo. Podkova mi věrně a dobře posloužila doma a zejména pak v autě, kde je úhel sezení z hlediska bolícího konce zad mučivý. Měla jsem si ji vzít i v lednu na koncert – pánové ze 4TETu zpívali poctivé dvě hodiny a nutnost neustále hledat novou polohu mi narušovala závěrečnou čtvrtinu kultury. Od února ale už sedím bez pomůcek a bolení.

Jinak pohybové a sportovní aktivity, které jsou pro mě důležité, jelikož drží mou psýchu jakž takž pohromadě bez chemické clony, úrazem kupodivu příliš neutrpěly. Před repozicí na ně nebylo moc pomyšlení, pár dní po zákroku jsem už ale sedla na kolo, kde není kontakt kostrče s podložkou, a bylo to zcela bez problémů. Chození taky úplně v pohodě a jak napadl sníh, došlo i na lyže, sjezdové a zejména běžky – při pádech zásadně otloukám boky, takže ocásek ohrožen nebývá. Jediné, co jsem minimálně pro letošek vzdala, byly brusle, ale absence toho ježdění do kolečka, které jsem kdysi restartovala, jen abych naučila jezdit děti, mi nezpůsobila psychickou újmu.

Aktuální stav: o kostrči nevím, takže ideální. (Vám, co o ni víte, přeju brzké nevědění.)

FAQ:

Jak dlouho naražená/zlomená kostrč bolí?

Je to individuální. Podle informací, které jsem našla a které mně poskytli lidé touto zkušeností obdarovaní, trvá bolest zhruba od 6 týdnů do dvou let.

Jak probíhá operace zlomené kostrče?

Jde samozřejmě o klasickou „krvavou“ operaci v narkóze. Během ní se odebere zlomená část kostrče a ten bezprizorný zbytek pod ní. Následná hospitalizace není dlouhá. Podobně jako u repozice pak platí x týdnů zákaz sezení.

63 thoughts on “Příběh zlomené kostrče

  1. Mám take prodělanou zlomeninu kostrče. Bohužel s tím trpím už několik let (cca 10). Žádné nápravy ani rehabilitace ani obstriky nepomohly. Zkusila jsem již všechny možnosti z klasické i alternativní lechy. Mam permanentní bolesti nejen celého krize, ale i cele pánve, kyčlí a jedné nohy. Jsem v podstatě invalida 🙁 A to se o kostrci mluví jako o nepotřebném ocasku…

    1. To máte blbý…
      Nešel by ten ocásek odstranit?
      Každopádně se držte a ať máte i tak důvody k úsměvu!
      MP

    2. Jojo, Jaroměř je zastaralá a u Mengeleho jsem byl se strženým nehtem na palci u nohy a řekl mi na to: ,,Co s tím jako mám dělat?!“ Měl jsem si dělat heřmánkovou koupel. Jinak díky za zkušenost. Upadl jsem na schodech a nemůžu bolestí ani spát. Asi půjdu na rentgen

      1. Bylo by teď asi fajn, kdyby to bylo jen naražený a spravilo se to hláškou Co s tím mám jako dělat?:)
        Hodně štěstí!
        PS. Ta chíra je tady pořád stejná, ale doktor je (pořád) skvělej, takže není nač si stěžovat 🙂

  2. Dobrý den,
    pokud po pádu cítíte velkou bolest, určitě na nic nečekejte a zajděte k lékaři, ať vám udělá rentgen. A trvejte si na svém. Proč to říkám?
    Přesně před třemi lety jsem spadla na bruslích. Okamžitě mě začala bolet hlava, bylo mi na zvracení a ibalgin nezabíral. Ta bolest byla opravdu strašná. Po dvou dnech utrpení jsem šla k lékaři, ten mi řekl, že jde svalovou křeč a dal mi Guajacuran na uvolnění. Nic. Objednala jsem se na fyzio, kde mi pohmatem zjistili, že kostrč je v pořádku, dokonce mě po neúspěšně léčbě magnety, lasery apod. podezírali, jestli to není z nedostatku pohybu – cvičím několikrát týdně, běhám, bruslím, plavu, chodím na stěnu atd. Až po delší době se mi přes kamarádku podařilo dostat k paní doktorce, která mě poslala na rtg. A světe div se, kostrč mám zlomenou pěkně do písmene L, poslední články míří do dělohy. Narovnat už se to nedalo. Začala jsem tedy chodit na fyzio, které se zabývá těmito úrazy, není jich moc. Tam mi zkoušeli uvolňovat svaly kolem kostrče zevnitř. Ano, nahřejou vám oblast kolem kostrče, kleknete si, strčí vám prst so konečníku a tím vám jezdí uvnitř po svalových vláknech.
    Na bolest už jsem si docela zvykla, někdy je ale intenzivnější a omezuje mě i v běžné chůzi. Při sezení mě omezujeme nonstop.Taky nevím, jestli budu moct otěhotnět a pokud ano, kostrč se mi zlomí zpět při porodu. Takové pěkné vyhlídky.
    Takže se nestyďte vydupat si RTG, ušetříte si pak případné další starosti.

  3. Jediný klad na mém pádu z běžek je, že jsem našla tento článek. Bavila jsem se od začátku až do konce. Kdybych u toho aspoň mohla sedět! Zřejmě ale přehodnotím situaci a k lékaři zajdu. Už se trápím 14 dní, několikrát denně se láduji za volant a to jsou muka. Jak správně píšete, jediná lahoda je ležení na boku. Sezení a ležení na zádech je hodně bolestivé. Tak Vám, paní Peterková, mnohokrát děkuji za sdílení pocitů.

    1. Díky a ať jste brzo bez bolestí, obratle v „ocásku“ srovnané hezky v řadě:) MP

  4. Dobrý den, měla jsem zlomenou kostrč, cca před 3 lety. Dodnes jsou časy, kdy mě to opravdu bolí? Máte s tím taky zkušenost? Děkuji

    1. Dobrý den, bohužel se to stává. Mně teda naštěstí ne, o kostrči opravdu vůbec nevím, ale ze zkušeností lidí i varování lékařů vím, že patřím mezi ty klikaře.
      Tak ať Vás to bolí co nejmíň často, zdravím
      Michaela Peterková

  5. Super článek. Mám nedávnou zkušenost. Při vystupování z autobusu jsem se chtěla přehoupnout ze sedadla na sedadlo a nepovedlo se. Sedla jsem si přesně mezi a zadkem na bezpečnostní zásuvku pro bezpečnostní pás. První tři týdny jsem si nesedla. Po měsíci začala řešit rehabku a teprve tam mě poslali na rtg. Měla jsem to zlomené. Nyní je to více jak 6 týdnů a kostrc stále cítím. Čeká mě ještě jeden rtg. Nevím zda mi rehabka nějak pomůže… 😊

    1. Dobrý den,
      chtěl jsem se zeptat, jak jste dopadla? Včera se mi stalo to samé, akorát že jsem vystupoval z tranzitu a také jsem si sedl na bezpečnostní zásuvku na pás uprostřed sedaček a viděl jsem všechny svatý. Když sedím na měkkým, tak to jde, ale jakmile si sednu na tvrdší židli, tak mnou projede ostrá bolest. Osobně si myslím, že to zlomené nemám, ale pořád váhám, jestli s tím mám jít k doktorovy.

      1. Jestli to pořád hodně bolí, jeden snímek by asi stálo za to udělat. Hodně štěstí, MP

  6. Byla jsem na volejbale , skákale jsem na síť a když jsem dopadala , spadla jsem na patu a tou patou na kostrč. Strašně mne to bolí.
    Prosím pomozte

    1. Zkuste to chvíli nechat, jestli to nepřejde, a kdyžtak za dr. Hodně štěstí, MP

  7. Muzu poprosit o informace jestli je to opravdu bezbolestné a ani nedelaji klistyr ? Mam rok velje potíže s kostrc zrejme byla zlomená u operce plotynky ted je narostla ale špatně a mam strach z klasicke operace vzhledem k tomu ze mam vnitřní i vnější hemeroidy. Tam kde me operovali plotynku me chteji odoperovat i kostrč ale ortoped si myslí že to není potřeba a chtějí to udělat přes konečník

    1. Dobrý den, u mě bezbolestné a bezklystýrové. Otázka je, zda u Vás repozice půjde, když od zlomení uplynul už rok, ale asi se nic nezkazí tím, když se to zkusí. Hodně štěstí! MP

  8. Děkuji za super informace. Jste snad jediná, která to podala srozumitelně a humorně. Zákrok mne čeká. Tak už se těším na humorný zážitek. Díky IH

    1. Ireno, jsem ráda, že článek pomohl. Ať Vám to dobře dopadne; jestli se u toho zasmějete, nevím. Ale potom snad jo:) Držte se! MP

  9. Skvěle a humorně napsané. Taky jsem před 2 týdny spadl na pr…..
    No musel jsem s tím odjet na motorce ještě asi 1800 km, tak si možná umíte představit ten požitek. To co bych normálně ujel za den, jsem jel tři až čtyři dny.
    Nicméně po přečtení vašeho článku jsem se rozhodl jít pro jistotu na ten rentgen taky.
    A díky za úsměvné ráno přesto, že se mi sedací část to snaží znepříjemnit jak to jen jde.

    1. S mírným zpožděním díky za komentář a doufám, že už je to dobrý! MP

      1. Dobrý den, právě řeším stejný problém. Mohu poprosit také jméno lékaře? Moc dekuji

  10. Článek jsem si přečetla účelově velice výstižně napsané a tak tedy zajdu k lékaři. V pondělí se mně udělalo mdlo a jak dlouhá tak široká jsem sebou mrskla u kuchyňské linky. Chvíli jsem nebyla přítomna a pak mě probudil hlas mého 10 letého vnuka. Samozřejmě mě bolí kostrc levý kycelni kloub mezizeberni svalstvo a to vše od 1 pádu. Paní Peterkova doufám že už jste v pořádku.

    1. Evo, hodně štěstí a ať se dáte rychle dokupy! (Já v pohodě, děkuju za optání.)

  11. Zdravim, minuly tyden se mi taky postestilo upadnout na bruslich na zadek. Loket po operaci, tak mi probehlo hlavou pri padu, jen ne na loket.
    Kdyz jsem cetla vas pribeh, tak i pri smichu me ta kostrc bolela. Mam ji taky zlomenou. Jen mi ji teda nastesti nerovnali.
    Takze vim, jak to boli.

    1. Zdravím, Iveto – no jo, brusle.., resp. ten povrch, který vyžadují, to je kruťák. Tak srůstejte a ať Vás to brzo přebolí! MP

  12. Je mi skoro 62, od 55 (znovu) sportuji a in-liny se (zatím bez újmy) chystám na běžko-sezónu. Někdy ke konci října jsem se zastavil na kus řeči se svým ročníkem a jeho kolečkovými lyžemi, pak napsal Ježíškovi. Škoda, že jste si ten kousek sedínky nepohmoždila o něco dřív. Poprosil bych možná o pěkné šachové figurky. Mám ale radost, že píšete, a co píšete. Bývá to k zamyšlení. Tak ať vás rychle přebolí. Soudě podle sebe, v bolesti se těžko sesmolí i smysluplná holá věta.

    1. Díky, Jene, za komentář, přízeň a podporu. Skoro o tom už nevím; teď mě mnohem víc bolí pohled na běžky opřené v koutě a tahám z nebe sníh, zatím neúspěšně. Neumíte to Vy?
      Ať Vám to jezdí (jinak – pozdě ale přece jsem objevila existenci kostrčového chrániče – ale Vy jste určitě mnohem šikovnější než já a obejdete se bez něj), mějte se předvánočně!
      MP

  13. Moc jsem se pobavila a upřimně s Vámi cítila a navíc mě pobavil Váš komentář našeho zdravotnictví, a to nejen mě, ale i mého manžela, který jako cynický chirurg to komentoval slovy:“Zlomená kostrč není žádná prdel“. Jo a bolí to 4-6 týdnů. Tak ať Vám o ubíhá… H

    1. Heleno, díky. Už je to docela dobrý a s odstupem mi to i připadá jako pr…. Čekala jsem delší srůstání.
      Mějte se moc hezky! MP

  14. Nikomu nic zlého nepřeji, už vůbec ne Vám, ale zasmála jsem se opravdu od srdce. Budiž mi omlouvou, že to bylo skutečně bez špetky „radosti z cizího neštěstí“:-).
    Zaujala mě však jiná věc, a to Váš přístup ke zdravotnímu problému – ignorace. Jak Vám dobře rozumím. Předloni jsem zkazila vánoční svátky celé rodině, protože jsem celý prosinec ignorovala zánět průdušek, použila se domácností, předstírala přípravy a na vyzvání „dojdi si konečně k doktorovi“ přesvědčovala ostatní a hlavně sama sebe, že to bude dobrý…27.12. jsme nacupitala do ordinace. Podotýkám, že mám dvě pubertální děti a tam jsem opatrnější:-). Ale když mám navštívit pediatra, musím se hodně přemáhat!
    Hodně zdraví a životního nadhledu všem.

    1. Karolíno, moc Vám děkuju za komentář a jsem samozřejmě ráda, že jste se zasmála.
      Líbí se mi taky Váš překlep – namísto „ploužila“ máte „použila jsem se domácností“ – ono to sedí úplně přesně. Člověk se používá, až je někdy dost použitej (zvlášť když se do něj ještě zakousnou nějaký brebery).
      Mějte se hezky!
      MP

  15. Z Vašeho vyprávění se mi vybavila atmosféra českého lékařství před lety, kdy technologie nebyla – ale zato byli vynikající lékaři s nadáním ( diagnoza), a s humáním přístupem k pacientům 🙂
    Krásnĕ jste to podala, přeji Vám úplné uzdravení !
    Dcera, které se to také stalo, chodila všude s nafukovacím kolem , na přednášky, v metru,…několik měsíců, a občas se to ozve. Nikdo jí nenavrhl to hned z kraje srovnat, bohužel.
    Srdečně zdravím !

    1. Děkuju. Kruh už mám taky, ale nějak mi jím celý zadek propadá. Buď budu muset přibrat, nebo si opatřit menší.
      Srdečně Vás zdravím!
      MP

  16. Moc děkuju za skvělý příběh. Opravdu jsem se zasmála od srdce. A zároveň to rozhřešení! Kolik paralel bychom asi v životě našli? Mnoho a mají jednu konstantní proměnnou. Lidský přístup.

    1. Díky, Svaťko, a přeju Vám hodně lidského přístupu a přístupu k dobrým lidem. MP

  17. Parádní příběh, je znát síla pozitivního myšlení 🙂
    Přeji bezproblémové srůstání 😉

  18. Skvělý článek! (I ten v mailu o komunikačních zlozvycích:)) Zasmála jsem se a pak rychle posmutněla…
    Kostrč jsem si před mnoha lety poranila, nikam jsem nešla, jen jsem dlouho neseděla a dosud někdy „tahám nohu“. Teď jsem si našla fyzioterapeuta Dornovy metody tady poblíž a hodlám to konečně řešit. Bez Vašeho povídání a komentů dalších postižených lidiček bych to stále neřešila.
    Díky a ať je Vám brzy úplně dobře. To dáte! :DDD

    1. To je moc fajn, že Vás to tady inspirovalo k řešení. Ať se to povede! A děkuju Vám za přání a ujištění – nápodobně:)
      MP

  19. Připojuji se k ostatním zasmála jsem se a poučila, bohužel s asi 40 letým zpožděním. Asi v deseti letech jsem pozadku sjela křovím z Petřína dolů. Doma jsem se s tím „pochlubit“ nemohla, tak jsem to nějak rozchodila a dodneška nevím a nechci vědět, zda byla či nebyla zlomená. Cítím s Vámi děsná bolest ani smrkat se nedalo natož zakašlat, ať je Vám brzo dobře. Martina

    1. Martino, děkuju moc. A hlavně že nemáte žádné přetrvávající potíže.
      Mějte se hezky! MP

      1. Před lety jsem uklouzla a OUVEJ kostrc se sice nazlomila, ale praskla. Lekař usoudil, že se sm tím nedá nic moc dělat, že to chce čas a se to zahojí. ale NESMITE NA TOM SEDĚT. Kupte si nafukovaci kruh na plavaní. Koupila, nafoukla a vyseděla do zahojení. Jestě ho mám a někdy kdy KOSTRČ mě chce bolet tak jí to ZATRHNU sednu si na KRUH. Vřele doporučuji!!! Venuše

  20. Hezké čtení,hezký sloh a to i přes tu bolest,kterou s vámi cítím na dálku. Já znám naštěstí jenom kostrč naraženou abi když to bylo před 20 lety,ještě teď si to pamatuji. Vám přeji bezbolestné spaní co nejdříve.

    1. Moc děkuju! Malinko lepší je to každý den – asi jako kdyby měl na sobě člověk sto komárů a každý den jeden z nich skonal.
      Krásný den! MP

  21. Nevim, jak moc je vase bolava kostrc aktualni, ale pro tyto pripady se velmi dobre hodi nafukovaci plavaci kruh, kteryzto podlozen pod zadnici umozni alespon castecne sedet☺. A az budete mit zahojeno, doporucuji nechat zkontrovat kostrc u doporuceneho terapeuta Dornovy metody+.( da se najit na netu), protoze kazda posunuta kostrc dela problemy s pateri. Preji rychle uzdraveni a diky za clanky. AliceS.

    1. Aktuální je to velmi. Za tipy moc děkuju. Přemýšlela jsem, jak vyřešit sezení, až ho zas budu mít povolené, „bezkontaktně“ – půjdu přehrabat dětské nafukovací pomůcky.
      Mějte se hezky!
      MP

  22. když objevím e-mail od vás, vždycky se těším na obsah. Vždy se tam ukrývá nějaká rada, pomoc, poučení, určitý nadhled a trocha humoru. Děkuji, moc mi pomáháte 🙂

    1. Pripájam sa k Vášmu komentáru,správy od p.Peterkovej ma vždy potešia a vždy ich vnútorne prežívam ,často sa vžívam do situácií,ktoré popisuje a pomáha mi to.Ďakujem

    2. Hedviko a Emilly, děkuju, to jsem opravdu ráda. Díky za přízeň a krásný den! MP

  23. Děkuji, konečně vím, jak se jezdí na kolečkových lyžích a díky Vám si je pořizovat nebudu. V minulých 2 letech se mi podařilo opatřit si každý rok zlomeninu i za pomoci jiných sportů. Třeba se ve zdraví dočkám nadcházející zimní sezóny, rodina začíná už teď být nervózní, co si zase opatřím….

    Píšu ale hlavně proto, že si myslím, že by vám pomohla tzv. klekačka (židle, na které klečí, před lety hit). Pokud tedy můžete klečet s mírnou podporou sedací části kvůli stabilitě, hurá do toho.

    Přeju vám brzské nebolavé sezení a úspěšnou běžkařskou sezonu.

  24. Držím Vám pěsti. Já byla na této proceduře kvůli odpodepření kostrče za účelem otěhotnění… Dooobrý 🙂

  25. Parádní článek, skvěle napsáno. Četla jsem ho sice jen ,,z přebytku volného času“, ale poučil i pobavil.

Napsat komentář: Michaela Peterková Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *