Rozvod (na vlastní duši)

Jak rozvod probíhá, formy porozvodové péče o děti, k čemu je právník, jak je to u soudu, cena rozvodu (informace z roku 2018)

Tak se nám to doma jednou na podzim schrulo. Došlo k tomu asi tak, jako když do střešních trámů domu zabloudí hypersexuální červotočí párek a během let tam nepozorovaně založí kolonii, která vyžere dřevo natolik, že se celá střecha jednoho dne slavně zhroutí. No co, řekli jsme si, když jsme se vyhrabali z trosek, dáme igelit a nějak to opravíme. Jenže pod tím igelitem už se nedalo dýchat a opravy nebyly dostatečně koordinovány, takže jsme tuhle snahu po dvou letech vzdali a rozhodli se zpod společné zhroucené střechy odkráčet. Neboli rozvod. Po patnácti letech manželství, v němž se nám urodily dvě děti.

V tomto textu vám předkládám svou zkušenost s rozvodem, protože podobně jako v jiných situacích (například při zlomenině kostrče) jsem na internetu nenašla článek, který by mi poskytl konkrétní informace, v tomto případě o tom, jak rozvod probíhá, jak ho zařídit co nejjednodušeji a kolik ta sranda stojí. On tam teda takový článek někde asi bude, protože je divné, že by nebyl … leč nebyl k nalezení. No, tak v nejhorším teď přibyde další – větší šance pro ty z vás, které tahle záležitost čeká, že dostanete aspoň nějakou základní orientaci, o čem rozvod technicky je.

Konkrétně rozvod nesporný. Co je rozvod nesporný? To je rozvod, o němž se doma nevede spor. Spory byly předtím a týkaly se mnoha věcí, ovšem o rozvodu jsme se nepřeli. Neboli – nesporný rozvod je jednodušší alternativa rodinné demolice, kdy se partneři dohodnou, že jdou od sebe, vyjednají si podmínky, jak k tomu dojde, a tyto podmínky dodrží.

Sporný rozvod, to je často záležitost pro fajnšmekry; může stát měsíce a někdy i roky času, kilometry nervů a šestimístnou sumu už tak těžce zdaněných úspor. Při ostentativní nespolupráci jedné či druhé strany či naschválech se bez velkorysé asistence právních zástupců v takovém případě zřejmě neobejdete a ti už vám řeknou, co a jak. Tento článek se dál bude věnovat už pouze nesporné verzi rozvodu.

Začíná se už doma. Po rozhodnutí se rozvést je potřeba domluvit se na třech věcech: Kdo kde bude bydlet, jak to bude s péčí o děti (vznikly-li ze svazku nějaké) a jak se rozdělí majetek. Při všech těžkostech a mrzutostech, které s sebou (konec) manželství přináší, považuji za velké štěstí, že jsme ten konec dokázali učinit klidným a důstojným a na všem podstatném jsme se dohodli.

Rozvodu samotnému předcházela ovšem jedna věc, po mém soudu ta nejpodstatnější, a to bylo rozstěhování. Když už jsme se usnesli, že žít dál společně by bylo zbytečné trápení, koupili jsme a zrekonstruovali druhé bydlení a manžel se tam odstěhoval. Děti pobývaly střídavě u mě a u něho. Oba jsme se v nové situaci stabilizovali a po nějakou dobu nepodnikali další kroky. Některé páry v tomto bodě ustrnou na velmi dlouho – nežijí spolu, ale manželi oficiálně zůstávají. Určité riziko takového uspořádání spočívá v tom, že pokud jeden například nadělá dluhy, nebo v opilosti způsobí nehodu, kterou nekryje pojištění, je i na druhém, aby platil následky. Oba se tedy nadále dělí o případné průšvihy, ale i zisky a výhry.

Doba uzrála pro rozvod. Hledala jsem na internetu, jak ho spáchat – zda nejsou někde nějaké předlohy návrhu a podobně. Žádný mustr ani návod pro úplné neználky jsem nenašla. I tak si myslím, že by to s pomocí oněch kusých dostupných informací doma sepsat šlo, ale – dalo by hodně práce všechno nastudovat a možná se to ani nepovedlo správně na první pokus, tak jsme se s manželem dohodli, že využijeme advokátních služeb. I zpětně jsem tomuto rozhodnutí ráda.

Akorát že když člověk pomyslí na slovo „advokát“, okamžitě naskočí stresová reakce nad otázkou „Kolik to proboha bude stát?“ Kdysi jsem někde četla, že jednoduchý rozvod přijde asi na dvacet tisíc. Moje už rozvedená olomoucká kamarádka referovala o podobné sumě. Zatelefonovala jsem jedné místní zkušené advokátce, o níž jsem něco malinko věděla, a když mi nabídla kompletní služby (bez zastupování) za deset tisíc, dál jsem už nehledala. Bylo mi sice jasné, že tohle je z větší části práce typu „Ctrl C – Ctrl V“ a je možné, že bych třeba vypátrala někoho mírně levnějšího (kupodivu je tu v okolí Jaroměře právníků nabízejících tento servis docela hodně), ale s tehdy ještě manželem jsme se to rozhodli nekomplikovat a vzali tuhle první nabídku.

Dalším krokem byla schůzka s danou advokátkou – už předem mi do mailu napsala, co mám mít s sebou. Například výpis z katastru ohledně nemovitostí, registrační značky aut, rodná čísla dětí a tak podobně. Šla jsem za ní sama, říkala, že oba nemusíme. Během půl hodiny jsem s ní dohodla parametry rozvodu a za týden si šla pro vypracované návrhy.

Dostala jsem dvě kupičky: Jednu pro rozvodový soud, jednu pro opatrovnický.

V návrhu rozvodu toho nebylo mnoho. Stručně popsáno, že už jsme dlouho rozklížení a šest měsíců spolu nebydlíme (minimálně tato doba dává záruku, že soud manželství rozvede, aniž detailně zkoumá příčiny). Stran majetku se navrhovalo pouze to, které bydlení bude komu patřit po rozvodu a komu připadne které auto. Naštěstí žádné soupisy televizí, botníků, vysavačů či do zásoby koupených žárovek (jak jsem to v jednom rozvodu viděla a děsilo mě to už předem). Protože jsme s manželem měli podobné příjmy, nebylo ve hře vyplácení výživného partnerovi. V případě nějaké větší nerovnosti by to ale mohlo být téma.

Opatrovnický soud předchází rozvodovému stání a řeší péči o děti. Možností, jak pečovat o děti po rozvodu, je víc. Je tu historická klasika, od které se stále více ustupuje, tedy že děti bydlí u jednoho z rodičů (zpravidla matky) a druhého navštěvují, například každý druhý víkend. Pak je tu hojně medializovaná střídavá péče – děti se přesouvají mezi rodiči v přesně dohodnutých intervalech (méně častá varianta je, že děti bydlí na jednom místě a na střídačku se za nimi přistěhovávají rodiče), někdy se více vydělávajícímu partnerovi stanovuje výživné. (Dohodnuté střídání i případné změny v období prázdnin či Vánoc jsou vymahatelné. To znamená, že kdyby chtěl jeden nějakou výjimku a druhý by nesouhlasil, muselo by se postupovat podle rozsudku.) My jsme si děti střídali už celé ty měsíce, co jsme byli od sebe, tak jsme měli za to, že střídavá péče bude to ono i v oficiální rovině. Jenže advokátka se mě poté, co jsme chvíli bavily o uspořádání věcí kolem dětí, zeptala: „A neuvažovali jste o společné péči? Pro vás by se hodila.“

Neměla jsem tušení, že institut zvaný „společná péče“ vůbec existuje. Přitom je to vynikající věc. Jde v ní asi o tohle: „Na péči o děti se dohodněte, jak vám to všem bude vyhovovat.“ Neřeší se, na rozdíl od péče střídavé, žádné konkrétní závazné uspořádání, žádné výživné, nic. Podmínkou je spolupráce rodičů a jejich schopnost jednat v zájmu dětí. Protože model společné péče přesně odpovídal přání, které jsme s manželem měli, tedy aby nám kdokoli zasahoval do našich dohod a uspořádání co nejmíň, nechali jsme právě společnou péči napsat do návrhu.

Advokátka mi kromě výše zmíněných hromádek papírů dala ještě návod, který podpis je třeba ověřit, co stačí prostě jenom podepsat atd. Naprostá nezbytnost. Opatrovnický soud je bezplatný, za rozvodové stání se platí dva tisíce korun, a to formou kolku, který se přikládá k návrhu.

Bylo podepsáno, ověřeno, vloženo do obálek (jedna pro opatrovnické řízení, druhá pro rozvod) a doporučeně zasláno okresnímu soudu v Náchodě. Tím se rozběhlo soukolí, které si nás už samo žmoulalo a podávalo, kam bylo třeba.

Asi tak do dvou týdnů přišlo ze sociálního odboru Městského úřadu oznámení, že našim dětem byl přidělen opatrovník. Pak z Náchoda termín opatrovnického soudu – stanoven velmi pružně do pouhých tuším tří čtyř týdnů.

Čekala jsem (nikoli toužebně), že se třeba někdo z Města přijde na děti mrknout a popovídat s nimi ještě před jednáním, ale nestalo se. Samozřejmě ani k soudu děti nemusely. V den jednání jsme se před soudní místností setkali s pracovnicí Městského úřadu v Jaroměři, která byla coby opatrovník přidělena našim dětem. Byla milá, žádná Koljova paní Zubatá, a říkala něco ve smyslu, že když s rodinou nejsou žádné známé potíže – a na nás tam prý, pravila doslova, žádné udání nikdy neměli – tak se na místní šetření nechodí.

Soudní jednání sestávalo z přečtení návrhu, dotazu soudce na můj a manželův příjem, na bydlení, výši úspor, náklady na dětské zájmy a zda máme připomínky ke způsobu, jak druhý pečuje o děti. Všechny odpovědi byly shledány nezávadnými, sociální pracovnice také neměla připomínek, takže jednání skončilo po půl hodině vyhověním našemu návrhu ohledně společné péče o děti. Možnosti odvolání jsme se na místě vzdali.

Za dalšího jeden a půl měsíce (opět expresní čas a to v něm ještě byly Vánoce) bylo nařízeno rozvodové stání. V pozvánce stálo, že při splnění určitých podmínek – byly tam vypsány a my jsme je splňovali – k jednání ani osobně nemusíme. Stačí se písemně omluvit a soud rozhodne v naší nepřítomnosti. To znělo až příliš idylicky. Ale tato možnost byla vytištěna tučně a ještě podtrženě, úplně čněla ze stránky (až tak, že jsem ji původně přehlédla – filtr na reklamy) a skutečně to vypadalo, že soud dává přednost tomu, abychom si hezky zůstali doma a že rád rozhodne o nás bez nás. Protože tento modus je též historicky součástí naší národní povahy, nebránili jsme se. Pouze jsem se zeptala advokátky, je-li skutečně vhodné a pro soudce neurážlivé se omluvit. Na to ona reagovala zasláním textu omluvy, kterážto tedy opatřena podpisy zanedlouho putovala na severovýchod.

Ode dne nařízeného rozvodového jednání bylo naše manželství ve stavu Schrödingerovy kočky. Možná existující, možná ne – to nikdo nevěděl. Krabice s kočkou se otevřela po asi dvou týdnech, v podobě rozsudku zaslaného poštou. Jménem republiky… Měli jsme úředně potvrzeno, že jsme manželství nezvládli a že si v něm už nezasloužíme být. Soud rovněž posvětil naši dohodu o rozdělení nemovitostí a aut.

Bylo ještě potřeba udělat změny v katastru nemovitostí. Návrh pro katastrální úřad vyplnila advokátka. Dál občanka – pokud v ní má člověk vyznačen stav, je nutné si nechat vystavit nový OP. A to by mělo být všechno.

Když to sečtu, co to stálo:

Čas – řádově pár hodin, které jsme museli investovat přímo (čtení a vyřizování papírů, jednání soudu). Celkově od podání návrhu do doručení rozsudku o rozvodu uplynuly tři měsíce.

Nervy – skoro žádné, ty jsme si odbyli před rozvodem.

Peníze – 10 000 advokátka, 2 000 kolek pro soud, 1 000 kolek pro KÚ, nějaké ověřené podpisy a 50 km autem, takže celkově jsme se vešli do 14 tis. Kč, o které jsme se podělili napůl.

:::::

V našem případě proběhlo všechno hladce a rychle. Rozvod sám byl ostatně jen technickou záležitostí; to podstatné (a podstatně náročnější) se stalo už před ním.

Přála bych vám, abyste tyto informace nepotřebovali. A pokud přece, tak ať se ze všeho brzo oklepete a vybaveni cennými zkušenostmi nerezignujete na vztahy. Ani na manželství – ta druhá bývají podle statistik úspěšnější, než první. Jestli je to těmi zkušenostmi, nebo proto, že by člověku bylo trapné selhat opakovaně, to je asi individuální věc optimistického či pesimistického názoru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *