Sterilizace (na vlastní duši (a kůži))

Před časem jsem začala uvažovat o sterilizaci a hledala informace k tomu, jak probíhá, pro koho se hodí a pro koho ne, zda není zbytečně riziková a jestli nemá nějaké neoperační alternativy. Něco jsem našla, ale rozhodně ne tolik, kolik bych se toho v případě zájmu dozvěděla třeba o portugalském vodním psu nebo koupelně Karla Gotta. Informace často nebyly ani přesné a tak jsem sepsala tento text, jehož účelem je podat vám, které/kteří hledáte informace o (ženské) sterilizaci, popis mé vlastní „sterilizační“ zkušenosti, aby se vám třeba lépe rozhodovalo (jakkoli je to pouze na vás – nedávám žádná doporučení, předkládám pouze příběh, jehož postavy nejsou smyšlené a podobnost s reálem není čistě náhodná.)

Otázkou sterilizace, či spíše zpočátku otázkou vhodné kontracepce jsem se začala zabývat nějakou dobu po čtyřicítce. Svou reprodukční roli jsem už chápala jako definitivně splněnou a sebe v, řekněme, šedesáti jsem viděla všelijak, jen ne jako mámu neplánovaného puberťáka (což by si zřejmě nepřál ani on).

Antikoncepční metody

Nepatřím k lidem, kteří by nadšeně nabíhali na nože, byť by se tyto nacházely v rukou šikovných chirurgů, a proto jsem pátrala i po jiných rozmnožování zabraňujících možnostech. Tyto jsem našla … a zavrhla:

Hormonální antikoncepce. Nejčastěji coby zobání, ale i jako nitroděložní tělíska a další formy. Zmrazí menstruační cyklus v jednom bodě a v tom jej udržují. Z mého pohledu je to velký a nežádoucí zásah do přirozených dějů v organismu.

Nehormonální nitroděložní tělísko zaváděné do dělohy. Má kovovou část, která v místě děložního čípku vyvolává chronický zánět. Tím jsou na místě přítomny bílé krvinky, které zároveň mordují přivlnivší se spermie. Problém je ten zánět – jakkoli je slabý, nemám pocit, že bych jej v těle chtěla úmyslně vyvolávat a udržovat.

Spirála v ústí vejcovodu (Essure). Tohle už se mi jevilo jako průchodnější (divné slovo u něčeho, co zneprůchodňuje, ale nechám ho tu). Jakási pružinka, která se vmáčkne do míst, kde do dělohy ústí vejcovody. Tam zaroste, čímž se zároveň uzavře vajíčku cesta do dělohy. Aplikace by snad i mohla probíhat ambulantně, ovšem jsou zde relativně časté problémy s úspěšností při samotném zavádění, přičemž na verdikt o ne/úspěšnosti se čeká čtvrt roku, a u nás to, zdá se, stejně skoro nikdo nedělá. Další z kola ven.

Spermicidní přípravky. Ve formě čípků nebo krému se před stykem aplikují tam, kde nechceme živé spermie. Dlouhodobě obtížné a ne úplně spolehlivé.

Kondom. Jak je v mnoha ohledech úžasný (jednoduchost, ochrana zdraví), tak je protivný. Sorry.

Partner „dá pozor“. Moje oblíbená metoda po celou dobu, po kterou jsem byla připravená případného neplánovaného potomka přivítat coby „boží dopuštění“. Po čtyřicítce už ovšem při takové představě neúměrně narůstal stres.

Sexuální abstinence. Na to by se dalo říci mnohé, vybírám jen tato tři slova: Krize středního věku.

Vyhrála tedy laparoskopicky provedená sterilizace, jejímž jediným jistým velkým mínusem je narkóza. Technicky jde o přerušení vejcovodů. Vajíčko a spermie se pak sice vydávají na rande, spermie se mrská dělohou vzhůru, vajíčko se valí z vaječníku, ale chybějící kus cesty jim sdružovací plány překazí. Je to čistě mechanická záležitost, která nic nemění na fungování organismu ani menstruačního cyklu. Tohle spolu s faktem, že jde o trvalé řešení, jsem vyhodnotila jako zásadní výhody.

Z nevýhod je krom narkózy potřeba zmínit ještě možné komplikace, které můžou nastat při samotném zákroku nebo po něm (je to přece jen břišní operace, ač skromného rozsahu). Za sebe jsem je vzhledem k dobrému zdraví vyhodnotila jako málo pravděpodobné. Ještě jsem se (to už bylo po všem) u dvou kamarádek setkala s dotazem, jestli nemám pocit, že jsem odnětím plodnosti přišla o kus ženství. Ne. Jednak v tomhle věku už schopnost mít děti asi není podstatnou součástí mé identity, a potom, ono by to teoreticky i tak šlo – stejně jako u jistých forem neplodnosti, a sice coby odběr vajíček, umělé oplodnění a vložení potomka do dělohy. Někdo by jako nevýhodu mohl vidět těch patnáct tisíc korun, které zákrok stojí (údaj z roku 2018), ale ve srovnání s těmi pohodlnějšími antikoncepčními metodami to vychází v dlouhodobém časovém horizontu asi i lépe.

Co sterilizaci předchází

Cesta ke sterilizaci začala u mé gynekoložky, která mě prohlédla a neshledala žádné překážky, pročež mi napsala doporučení pro pracoviště, které bude zákrok provádět. Již od počátku úvah hořelo mé srdce pro Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Ne že nebyly ještě jiné možnosti, ale u potenciálně závažnějších zdravotních potíží (a také u porodů) pro mě vždy mělo zázemí velkého špitálu neodolatelnou přitažlivost. Telefonicky jsem se objednala na gynekologickou ambulanci. Termín se našel snadno, na další týden.

Návštěva sestávala hlavně ve vypsání potřebných papírů. U sterilizace se vyžaduje cosi jako povinná doba na rozmyšlenou. Ta trvá 14 dní. Má to logiku, přece jen jde o v podstatě nevratný zákrok a člověk by se k němu neměl rozhodovat pod případným vlivem nějakých pomíjivých okolností. Sterilizaci snad také musí schválit kdosi „shora“ – pamatuju se, že mi lékař vysvětloval, jak přesně takové schvalování funguje, ale na úřední věci nemám v hlavě šuplík a tak mi tam zůstalo jen resumé pravící, že s tím nebude problém. Pak jsme se začali bavit o termínu operace. Čekala jsem cosi v horizontu tří čtyř měsíců, takže mě velice mile překvapilo, když mi sestra řekla: „Bude vám to stačit za tři týdny? Ono to stejně o moc dřív kvůli těm povinným čtrnácti dnům nejde.“ Na cestu domů jsem dostala nějaké informované souhlasy k nastudování, složenku na patnáct tisíc a seznam věcí k zařízení.

Zařídit bylo třeba zejména předoperační vyšetření. To bylo spácháno u mého praktického lékaře. Nacedila jsem trochu krve, byla prohmatána, poslechnuta. Od tuším čtyřicítky se před operací vyžaduje též EKG. Můj doktor umí i tohle, pravidlo to nicméně není a jistí to případně lékař – internista. Za dva dny jsem si skočila pro výsledky krevních testů a potvrzení, že se do mě smí říznout.

Na seznamu z Hradce byly ještě nějaké obvazy (na nohy kvůli prevenci trombózy během operace) a laxativum k vycídění střev. Vše přesně specifikováno, stačila jedna návštěva lékárny.

Sterilizace – špitální dějství

Do nemocnice jsem se dle instrukcí dostavila v den předcházející operaci. Formality spojené s nástupem byly poněkud únavné, leč vše se zdařilo a ocitla jsem se na (standardním) dvoulůžkovém pokoji. Měla jsem původně dvě obavy – aby na pokoji nebyl někdo, kdo chrápe, a aby tam nebyla permanentně puštěná televize. Pro oba případy jsem s sebou měla špunty do uší, ale zůstaly nevyužity, jelikož mé dočasné bydlení nebylo opatřeno ani obrazovkou, ani spolubydlící. Pokoj byl hezký, světlý, se stolem, židlí a wifinou, kteroužto trojici jsem společně s vlastním počítačem využívala k práci. Postel byla elektricky polohovatelná na mnoho způsobů, a když jsem zkoušela, co všechno umí, připadala jsem si jako divoch obdivující splachovací záchod. Ten tam byl ostatně taky (záchod, ne divoch) – k pokoji patřila samostatná pěkná a prostorná koupelnu.

Dostala jsem za úkol stavit se na ARO kvůli dohodě ohledně narkózy. Doktor spokojeně kouknul na mé pětihvězdičkové předoperační vyšetření a ohledně příjmu potravy řekl, že najíst se můžu ještě ten den večer a trochu pití ještě další den ráno, a pak už nic (zákrok byl plánován na 11 dopoledne). Na oddělení byli přísnější – tam mi dovolili z jídla jen oběd a pití pouze do večera. Anesteziolog pravil, že nenápadně snědená večeře nikomu neuškodí. Vůbec tam panoval vlídný přístup. Nějaká paní neměla výsledky krve, byla z toho celá auf a sestra jí zvesela říkala: „Nebojte, domů vás kvůli tomu nepošleme. S tímhle papírem si zajděte na odběr.“ K večeři, kterou mi na gynekologii odepřeli, jsem si koupila jogurt a banán – potraviny, které se v žaludku nezdržují nadměrně dlouho.

Odpoledne jsem se sešla ještě s lékařem, který měl operaci provést. Zrekapituloval, o jaký zákrok jde a jak bude probíhat – tři malé řezy atd. Dohodli jsme se na mírném rozšíření zákroku. V HK si na mě totiž už dlouho vedou složku a tento lékař do ní nahlédnul. Dočetl se tam o rodinné anamnéze, zejména o faktu, že moje máma onemocněla v poměrně nízkém věku rakovinou prsu, kvůli čemuž docházím i já od poměrně nízkého věku preventivně na hradeckou mamologii. Lékař mi vysvětlil, že rakovina prsu se dost často spojuje s rakovinou vaječníků a že 90% rakoviny vaječníků se udělá na vejcovodech. Proto doporučuje v rámci sterilizace vejcovody nejen standardně přerušit, ale rovnou celé vyjmout. To nebylo nic proti ničemu – zákrok se tím prodlouží o pouhé dvě tři minuty a vejcovody jsou jenom roury, jejichž nepřítomnost nenaruší cyklické dění v oblasti. Dozrálé vajíčko se prostě vykutálí z vaječníků a spadne někam do břišní dutiny, kde se vstřebá právě tak jako hromady jiných buněk každý den. To málo, co jsem rakovině vaječníků věděla, bylo, že dlouho probíhá bez příznaků a většinou se na ni přijde už pozdě. Vůbec mi tedy nevadilo, že salpingektomií neboli odnětím vejcovodů se riziko této rakoviny sníží na minimum. Byla jsem ráda za tuhle nabídku a trochu mě i uklidnila – říkala jsem si několikrát předtím, jestli trochu nepokouším osud tím, že jdu na operaci jenom „pro zábavu“. Takhle dostala celá akce ještě jiný rozměr v podobě prevence jedné hnusné rakoviny.

V den operace mě po ránu stále někdo obšťastňoval: ošetřovatelka mi zavázala dolní končetiny, abych nesrážela krev, do žíly na hřbetu ruky mi byla vpravena ohebná (leč i tak protivná) jehla na narkózu, dostala jsem premedikaci – něco na uklidnění. Před půl dvanáctou mě i s postelí odvezli na sál, přehodili na operační lůžko a pak vím až to, že mě budí sestra na JIPce – zrovna vedle ní byly hodiny a ty ukazovaly poledne.

O zákroku chválabohu nemohu referovat přímo, tak alespoň ze zprávy, kterou jsem dostala při propuštění: Operace začala v 11.30 (trvala tedy asi 25 minut), provedeny tři malé vstupy – jeden vedený od pupku, dva boční níž. Do břicha mi natlačili vzduch, aby tam neležela jedna vnitřnost přes druhou a získal se určitý přehled a prostor. Optikou prohlédli celou oblast – pochválen stav žlučníku, jater, apendixu, Douglase (o něm jsem ani nevěděla, že ho mám – je to nějaká oblast tam uvnitř) i přípojných orgánů dělohy. Pak odřízli na obou koncích nejprve levý a pak pravý vejcovod, vyjmuli, zastavili běžná drobná krvácení, vyndali nástroje, zašili každý vstup jedním stehem a spočítali vybavení. Jak stojí ve zprávě: „Počet operačních materiálů, nástrojů a šicích jehel souhlasí. Nástroje jsou celistvé a funkční.“ Jaká úleva, že jsem nevědomky nepropašovala z operačního sálu něco, co mi nepatří.

Na JIPce jsem musela zůstat dvě úmorné hodiny. Byla jsem trochu zblblá, ale už se mi nepovedlo usnout, děsně mě škrábalo v krku (preventivně mě intubovali, kdyby se něco zvrtlo a bylo potřeba dodávat kyslík) a nesměla jsem pít. Čas se vlekl, ale dovlekl. Ve dvě mě vyhnali na záchod, a když se ukázalo, že chodím a vylučuji, odvezli mě na pokoj. Úplně veselé to nebylo – byla jsem nafouklá od toho vzduchu, co mi byl vpraven do břišní dutiny v rámci operace, břicho z toho docela bolelo a ocenila jsem hrazdičku nad postelí, která mi šetřila práci břišních svalů při vstávání. Ale – mohla jsem pít. A mohla jsem na večeři, kterou jsem zlikvidovala s chutí a ve značném tempu.

Ohledně pooperačních stavů jsem se dočetla, že kvůli tomu vzduchu může člověk pár dní pociťovat bolest až pod klíčními kostmi. Je to pravda. Ale nebylo to nic strašného. Proti bolesti jsem nepotřebovala v souvislosti se sterilizací jediný lék.

Den se nějak překulil a následující ráno za mnou přišla lékařka. Prohlédla mně operační ranky, zeptala se, jak se cítím (chci domů!) a řekla mi, že se můžu sbalit a že mi za chvíli přinese propouštěcí zprávu. Hurá.

Zahojeno a zapomenuto

Takže nějakých 20 hodin po operaci jsem už vyhlížela odvoz z místa, kde na mě byli všichni milí, ale kde se člověk ani tak nezdržuje déle, než musí. Chůze mi zestárla o 40 let – šlo to pomalu, v předklonu a s opatrným našlapováním. Než jsem takhle dolezla k autu, spílala jsem si, co jsem si to vymyslela za hovadinu. No ale doma jsem pookřála, sedla jsem normálně k práci; jídlo, pití, mytí a podobně bylo bez omezení. Potíže mi dělalo například zavazování bot. Ale už tenhle první domácí podvečer jsem šla na krátkou a pomalou procházku – byla jsem mrzutá, přece jen je to celé trochu stresující záležitost a zásah do integrity organismu, a pohyb mě vždycky dělal dobře. Druhý domácí den to už bylo výrazně lepší. Zase jsem byla venku, asi 5 km pěšky. Třetí den jsem se už k botám i psím miskám shýbala, aniž jsem přitom musela do plié. Už jsem skoro o ničem nevěděla. Čtvrtý den jsem seděla na kole, po devíti dnech jsem řádila na sjezdovkách i na běžkách. Dodržovala jsem jen to jediné omezení s operací spojené – že nemám tři měsíce zvedat nic výrazně těžkého (aby se neudělala kýla).

Po dvou týdnech jsem šla na stručnou kontrolu do HK. Stehy odpadly nějak v té době samy. Menstruační cyklus se zcela normalizoval po asi 2 měsících (on sám o sobě tedy asi normální byl, ale kolem menstruace chvíli odcházely nějaké drobné pooperační následky – žádné drama to ale nebylo).

Když celou akci hodnotím z odstupu roku a něco, nemůžu nic než si současný stav pochvalovat. Intimní soužití si vychutnávám bez obav z případných následků, jizvičky už skoro nejsou vidět, v těle všechno běhá, jak má. Ty zhruba čtyři dny (den operace plus tři následující), kdy by se dala kvalita života označit za postřehnutelně sníženou, jsou už zapomenuté a bohatě vyvážené tím dlouhým časem bezstarostnosti, který přinesly (a doufám ještě přinesou). Jestli mě operace zachránila i před tou jednou rakovinou, to se nikdy nedozvím. A jsem ráda.

Doufám, že vám popis téhle mé zkušenosti poslouží a že vyřešíte svoje (ne)množení k vlastní spokojenosti.

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz

Poznámka: Jinak je ještě i možnost sterilizace muže – ta probíhá dokonce pouze ambulantně, něco se kdesi podváže, ale také pak „všechno běhá, jak má“, muž nepřichází ani o ejakulát. Hlavní nevýhody jsou a) obecně nechuť mnoha mužů podstupovat lékařské zákroky, b) bod a) plus „v této oblasti“, c) utrpí sebeúcta, protože muž je rád, že by mohl mít děti, i když ho třeba děsí představa, že by ještě nějaké měl.