Věc pohledu

Žili byli rodiče a měli dvě děti. Děti rostly a rostly, každé po svém, a rodiče si všimli, že se děti mezi sebou hodně liší. O jejich narozeninách se rozhodli udělat takový pokus. Jednomu potomkovi dali kupy těch nejkupovanějších a nejtouženějších hraček. A za chvíli vidí, jak nad těmi hračkami dítě stojí jako hromádka neštěstí a běduje: „Tolik dárků, vždyť mi je budou všichni závidět a nebudou se mnou kamarádit. A co když se něco z toho rozbije? To se určitě stane. A těch baterek co se spotřebuje. Ach jo.“ Druhému dítěti dali rodiče do pokoje taky kupu, jenže hnoje. A za chvíli se odtamtud ozve nadšené výskání: „Jé, hnůj! Tak to tady někde musí být koník!“

Takhle nějak vypadá v praxi pesimistický a optimistický přístup. Většinou moc nezáleží na tom, co člověk má, ani na tom, co se mu děje. Celé kouzlo je v tom, jak se na to všechno podívá. Pesimismus, to je tak trochu zmar, smutek, nehybnost, úzkost, vnímání všech rizik a pečlivá příprava na různé varianty. Optimismus je pohoda, rozlet, bezstarostnost, lehkovážnost a podceňování rizik. Pesimista má velmi často pravdu, s optimismem se mnohem líp žije. Jak to vyvážit?, ptali se mnozí. A tak se někdo přemýšlivý posadil pod strom, seděl tam a seděl, bavil se s poutníky, pil rosu z listů a přemýšlel a po měsíci řekl: „Připrav se na to, když se věci budou vyvíjet špatně, doufej v to, že ty špatné možnosti nenastanou a že to bude všechno dobré, a raduj se z toho, co se ti zrovna teď a tady nabízí.“ Což pro rozbouřené doby platí ještě víc. Čili doufejme, že příští ZUŠkoviny už zase budeme cítit na bříškách prstů, a radujme se, že brána ZUŠky je dokořán.

Michaela Peterková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *