Úvodník do jaroměřských ZUŠkovin, květen 2021
Výročí, to je když … od něčeho k něčemu uběhne právě rok a to je když se Země kolem Slunce obtočí. Od jedněch vašich narozenin k těm dalším musí náš vesmírný příbytek nakroužit 940 milionů kilometrů. Jakmile to udělá, ocitne se ve stejném(?) bodě vesmíru jako před rokem, a to znamená, že se může začít rozbalovat a slavit a případně bědovat nad počtem svíček na dortu. Právě rostoucí počet svíček ovšem naznačuje, že to není „stejný bod“ ve vesmíru, ve kterém jsme se ocitli – loni byl jinde, po roce je to o něco jiný vesmír, i naše Země má na tachometru o rok víc a Slunce se po roce termonukleárních reakcí trochu přiblížilo konci své záruční doby. Všechno se to řítí dopředu jako po namaštěné spirále … a my tohle řícení potřebujeme trochu zklidnit, takže spolu svážeme a propojíme všechny první květny svátkem práce, všechny třetí květny založením první kešky, všechny šesté květny otevřením Eiffelovky, všechny osmé květny koncem války, všechny třiadvacáté květny uděleným patentem na tahací harmoniku a tak dále, abychom se z toho fofru nezbláznili a dodali si aspoň iluzi, že se můžeme vracet v čase.
My lidé máme výročí rádi – když pominu radost z oslavování, vánoční či narozeninové dárky a občasné volno z uznaných svátků plynoucí, tak možná proto, že každé takové výročí představuje stálost (děje se každý rok ve stejný den) a zároveň proměnlivost (každý rok je jiný, čas plyne, nikdy to není koupel ve stejné řece jako kdysi). Pohodlná stálost a provokující proměnlivost jsou dvě krajnice, mezi kterými nás čas žene dál a dál k novým zážitkům, zkušenostem i k dalším výročím. A jedno takové, dokonce kulaté, slaví v těchto dnech i jaroměřská ZUŠka – holce je krásných osmdesát let! Nejlepším dárkem pro ni je, že už zase ožila velkými i malými umělci. Ať to vydrží!
