Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.
Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.
Nebo si první díl přečtěte tady:
Hodiny psychologie v hotelu Ráj
Michaela Peterková
Hodina první – O psychologii, psychice a mozku
24.7., 10. den
Záznam z dnešní (úvodní) přednášky z psychologie:
Tereza Jasenská: Tak mi, Dorko, řekni, k čemu vlastně máme psychiku. Teda kromě toho, abyste vy psychologové měli co na práci.
Dorota Mišáková: K čemu máme psychiku? Jak nádherný dotaz! Úplně k základu věci a hned takhle na začátku. Dobře, zakousněme se do něj. Vypadá to, že se u nás psychika vyvinula z úplně stejného důvodu, jako třeba dlouhatánská dýchací trubice u tarbíkomyší nebo jedové žlázky u sklípkanů, tedy proto, že zlepšuje naše možnosti a dává nám větší šanci přežít. Všechny psychické procesy, vlastnosti a schopnosti jsou něco, jako když máš auto, knížky, nepromokavou bundu, pinzetu na vyndávání klíšťat, teplou vodu, martini nebo lístky na koncert – mohla bys žít i bez toho všeho, neboť žádná z těchto věcí není podmínkou přežití, ale s nimi máš větší komfort, bezpečí a větší možnosti rozvoje. Vezmi si, drahá Terko, třeba tuhle jepici tady na okně – ta při vší úctě k dokonalému dílu přírody moc toho, čemu říkáme psychika, nemá. A tak je okradená o spoustu věcí, jako je uvažování, rozhodování, plánování nebo fantazírování, …
Terka: … nešťastné lásky, deprese nebo přemýšlení o vlastní hodnotě. Aha, tak k tomu máme psychiku. Chudák jepice, že nemůže mít depresi nebo být zhrzená! Takže psychika je to nehmotné, co se děje uvnitř nás?
Dorka: To, co se děje uvnitř, je jedna část psychiky – ta utajená. A pak je tady ještě druhá část, která tu tajnou zobrazuje. V ní jde o to, co na základě vnitřního dění vyprodukujeme navenek, tedy co říkáme, jak se tváříme, že v krizové situaci ztuhneme nebo utíkáme, jak jíme, že si koušeme nehty a nedokážeme se nekoukat na dopravní nehodu, kolem které jedeme. Tyto dva oddíly psychiky se nazývají prožívání a chování.
Terka: A v nich se vy psychologové snažíte vyznat. A psychiatři. Jaký je vlastně rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?
Dorka: Asi jako mezi Labem a Orlickou přehradou. Jak s oblibou říká doktor Honzák, psychiatři jsou práškaři a psychologové duchaři. Obecně je to tak, že psychiatr se stará o lidi trpící psychickými poruchami a smí předepisovat léky. Může dělat psychoterapii, i když obvykle nedělá. Psycholog léky nepředepisuje, stará se jak o lidi psychicky nemocné, tak i o zdravé, může dělat psychoterapii a pokud léčí, tak zpravidla slovem. Psychiatr je vystudovaný lékař, psycholog je obvykle produktem filozofické fakulty. Ty profese se částečně překrývají, částečně liší.
Terka: Takže pokud mám dejme tomu depresi, tak se můžu rozhodnout, jestli s ní půjdu za psychologem nebo psychiatrem. Jestli si chci spíš povídat, nebo brát léky.
Dorka: Jen pro přesnost: To, že půjdeš za psychiatrem, automaticky neznamená, že odtamtud odejdeš s předpisem na léky. Vždycky to tak není. Ale často ano.
Terka: Jasan. A jestliže na duševní poruchu pomůžou nějaké chemické preparáty, tak duše bude nějak chemicky nebo biologicky založená. Dá se říct, že duše bydlí v mozku a je to prostě činnost nervů?
Dorka: … Duše bydlí v mozku a je to činnost nervů… Pokud si prozatím nechceme komplikovat život, tak to takhle můžeme říct. Největší část našich psychických procesů, stavů a vlastností je skutečně určená tím, jak vypadá a jak funguje mozková nervová tkáň. Nesmíme ale zapomínat, že duševní činnost je silně propojená i s ostatním tělem – když jsi třeba nervózní, protože máš něco předvést před lidmi a bojíš se, že se ti to nepovede, rozklepou se ti ruce. Všimneš si, že se ti klepou, znervózníš ještě víc a budeš mít ještě větší pochybnosti o sobě, o svém výkonu a hlavně o tom, co si o tobě myslí ostatní. Vytvoří se takový pěkný, vlastně spíš nepěkný stresový kruh. Psychika souvisí i s oblastmi, kde by to jeden nečekal. Důležité mozkové chemikálie se například vyrábějí v tlustém střevu…
Terka zamlaskala do publika, odkud se začalo ozývat chrápání, a ptala se dál: Skutečně? Které?
Dorka: Třeba jedna ohromně zajímavá… Ale nejdřív by asi bylo lepší si říct, jak to v mozku vlastně funguje.
Terka: Dobře. Tak co se mi například dělo v mozku, když jsem teď mlaskala tamhle na Alenku?
Dorka: Hmmm, zaslechla jsi chrápání – to znamená, že zvukové vlny dorazily do tvého ucha, kde prošly přes různé ty pokroucené kostičky, co vypadají jako výtvory sochařského abstraktního minimalisty. Dál po cestě tyhle vlny rozhoupaly chloupky ve vnitřním uchu, kouzelné buňky, které umí z původního vlnění vzduchu ujiskřit elektrický signál – protože tomu jedinému mozek rozumí. Do mozku ti putoval tenhle signál z vnitřního ucha sluchovým nervem. Přešel jádro uvnitř hlavy nazývané thalamus, což je úředník rozesílající obdržené informace na všechny možné strany. V první řadě je poslal do emočních center, které velmi rychle vyhodnotily, jestli ten zaslechnutý zvuk neznamenal nějaké nebezpečí. Kdyby ano, okamžitě by vybavil příslušnou reakci. Rychle odhalit nebezpečí a rychle na něj reagovat je zásadní pro přežití a probíhá to ještě předtím, než si vůbec uvědomíme, že se něco děje. Reakce za účelem přežití v tomto případě nenastala; chrápání pro tebe evidentně není životu nebezpečný zvuk. Současně pan Thalamus poslal signál do speciální oblasti mozkové kůry tady nad ušima, která vyhodnocuje zvukové vjemy. Pomocí informací z paměti, odkud opět cestovaly nervové signály, ti bez vědomého zamyšlení došlo, že jde o chrápání. Takže to by bylo vyhodnocení toho zvukového vjemu. A kdyby tě to chrápání malinko rozčílilo, tak to by znamenalo aktivitu v mnoha dalších mozkových oblastech. Dejme tomu, že už tě chrápání čílí nějakou dobu, takže se zase uplatní paměť. Ta ti nabídne souhrn nepříjemných pocitů, které zažíváš, když chrápání slyšíš nebo když na něj jen pomyslíš, ani ho slyšet nemusíš. Na tvorbě emocí se podílejí různá jádra v hloubi mozku, v takzvaném limbickém systému. Protože tady by šlo o hněv, znamená to, že je to práce pro amygdalu. Pak se ještě emoce regulují v orbitofrontálním kortexu neboli v mozkové kůře, kterou máme tady kousek vzadu nad očima.
Terka: Masakr. Tohle všechno jenom kvůli zachrápnutí? Ve všech těchto oblastech tedy běhají ty elektrické nebo nervové signály?
Dorka: Tam a ještě jinde. To, co jsem popsala, je jako když ti někdo, kdo za uplynulých třicet dní zažil svatbu, operaci ledvin, dvacet pohovorů do práce, stěhování a útok labutě, řekne, že měl rušný měsíc. Za tím prostým konstatováním je toho mnohem a mnohem víc. Zrovna tak si znásob aspoň milionkrát můj předchozí popis. Byl to jenom kousíček toho, co všechno v mozku proběhne, když člověk zaslechne chrápání.
Terka: Čili v mozku máme spoustu oblastí, které jsou různě specializované – chápu to dobře?
Dorka: Ano. Je to systém, kde různá, vzájemně propojená místa dělají různé věci. Do mozku vstupují informace, on je vyhodnotí a případně vybaví patřičnou, někdy i lehce nepatřičnou odezvu.
Mozek se skládá ze dvou hemisfér, pravé a levé. Zajímavé je, že levá bývá o malinko větší. Sídlí v ní matematické a jazykové schopnosti a ovládá pravou polovinu těla. Pravá hemisféra naopak ovládá levou polovinu těla a je specializovaná spíš na prostorovou představivost a neverbální myšlení. Obě hemisféry jsou propojené a neustále spolupracují. Většinu mozkových oblastí vlastníme dvojmo – máme je v levé i pravé hemisféře.
Na složení mozku se můžeme podívat i jinak, pohledem Paula MacLeana, který je autorem konceptu takzvaných tří mozků. Nejdřív se vyvinul mozkový kmen – to je taková boule nad míchou, jejímž úkolem je řídit základní životní funkce a reflexy. Díky mozkovému kmeni dýcháme, kýcháme nebo trávíme. Na mozkový kmen posadíme limbický systém. Jde o evolučně prastarou soustavu okruhů a jader, v nichž se vytvářejí základní emoce, zejména strach a hněv. To celé pak obalíme takzvaným velkým mozkem, sídlem mnoha sofistikovaných dovedností. Součástí velkého mozku je i slavná mozková kůra, která má oblasti pro vytváření smyslových vjemů, řízení pohybů, paměť a myšlení. Specificky lidská je pak prefrontální kůra, kterou najdeme za čelem a nad očima. Ta umí plánovat, navigovat nás v oblasti mezilidských vztahů a sídlí v ní také sebeovládání. Zdá se, že tato oblast během lidského vývoje dozrává nejpozději.
Terka: To znamená, že malé děti se neumějí ovládat?
Dorka: Myslíš tím, že neumějí ovládat své emoce? Ano, to v podstatě platí. Své emoce dostávají pod kontrolu postupně během svého vývoje. Pod téma sebe-ovládání toho ale patří mnohem víc, například schopnost koukat do budoucnosti a dělat věci, třeba i méně příjemné, ze kterých bude mít člověk prospěch až kdovíkdy, a naopak si odepřít věci, ze kterých je jen momentální požitek. Má si člověk například koupit za padesátku předraženou zmrzlinu, nebo si má ty peníze ušetřit na kolo, po kterém touží? Většina dětí při pohledu na zmrzlinu pustí kolo z hlavy a dá přednost okamžitému potěšení. Totéž je třeba učení či domácí práce versus ležení u mobilu. Teprve s věkem se objevuje schopnost odolat různým neperspektivním lákadlům. Části mozku k tomu potřebné dozrávají až kolem dvacátého roku věku. Jak ale víme asi každý sám od sebe, ani zralost mozku nezaručuje, že umíme svoje choutky ovládat.
Terka: Mohu potvrdit. Dorko, máš nějakou svou oblíbenou mozkovou oblast?
Dorka: Oblíbenou mozkovou oblast? Jsi to ale tazatelka. To je jako ptát se někoho, jaká se mu líbí barva zaječích zubů nebo jaký má oblíbený tvar pylového zrna. … No, ale teď se mi v hlavě mohutně hlásí hipokampus a já souhlasím. Nevím, zda bych ho nazvala přímo oblíbeným – promiň, koníku –, ale zajímavým zcela jistě. Hipokampus, neboli mořský koník, kterému se tvarem podobá, je kousek mozku, v němž se po celý život člověka prokazatelně tvoří nové nervové buňky. Dlouho se mělo za to, že jednou uhynuvší neuron kdekoli v mozku znamená definitivní ztrátu, ale to minimálně u hipokampu neplatí. Se svým hipokampem mám i velmi osobní zkušenost. Když jsem kdysi měla depresi, tak právě tam bylo pusto a vykáceno jak po kůrovci kříženém s orkánem. Kdybych žila před vynálezem léků, obývala bych asi s takhle zuboženým hipokampem Ústav pro unavené životem, který mimochodem skutečně existoval, v Rakousku, jenže antidepresiva mi naštěstí jako oddíl uvědomělých pionýrů tuhle paseku znova osázela a opečovala, dokud tam zase nebylo pořádně husto a propojeno. A depka zmizela a zase vyšlo slunce. Hipokampus má ovšem na starost také ukládání informací do paměti. Když dojde k fatálnímu poškození hipokampu, třeba vlivem přílišné obliby alkoholu, nedokáže si člověk zapamatovat nové informace. Může si každý den pouštět jednu písničku a pokaždé mu připadá nová. Už dřív uložené informace ale vybavuje normálně. Hipokampus je kromě alkoholu hodně citlivý také na dlouhodobý stres a nedostatek pohybu – oba tyto neblahé vlivy velmi zhoršují paměťové schopnosti.
Terka: Jasně – stresovaný, ležící a věčně opilý koník asi moc pádit nebude. Takže po těch třech týdnech stresu a nicnedělání, čímž trpíme všichni tady, by nebylo divu, kdybych svou paměť co vlastně chci říct, vlastně ne říct, ale jak je to slovo, sloveso nebo přechodník!? É?
Dorka: Pokud měl být tohle pokus o demonstraci dýchavičného hipokampu, tak bys měla upadnout v podezření u každého, kdo byť jen prošel kolem učebnice neurofyziologie. Tvůj projev ukazuje spíš na nedbale připravenou simulaci. Existuje ale ostrůvek mozkové kůry, jehož poškození ústí v naprosto nesrozumitelný projev. Je to Wernickeho oblast, zásadní pro pochopení významu slov. Pokud se v ní něco porouchá, tak člověk zaprvé nerozumí tomu, co mu druhý říká, a potom, pokud sám mluví, je jeho řeč zcela nesrozumitelná, ačkoli vyslovuje správně. Třeba jako kdybys s dokonalou výslovností mluvila pozpátku nebo kladla slova zcela náhodně vedle sebe. Takové řeči se říká „slovní salát“. Svým studentům cituji jako příklad těchto pár vět z projevu jednoho nejmenovaného předsedy: „Školky tam chybí, protože jsme téměř je vyřešili. A já když jsem vyzval lidi, tak jsem dostal z té Ostravy, tam se to nepovedlo, myslím starosta Letohradu mi psal. Řešíme ty skupiny. Vaše kolegyně mě tady interpelovala, tak školky tam nejsou, to by byl potom samozřejmě seznam tisíců.“ Tenhle člověk sice Wernickeho afázii, jak se porucha Wernickeho oblasti nazývá, nemá, ale i tak vyrobí občas delikátní slovní salát. Skutečné příklady řeči lidí s Wernickeho afázií tak úsměvné nejsou, když je za nimi opravdové utrpení.
Wernickeho oblast má ještě sestru jménem Brocova oblast. Ta je důležitá pro výslovnost. Pokud je poškozená, tak člověk vyslovuje jen s obtížemi a méně podstatná slova i rovnou vynechává. Řeči však normálně rozumí. Wernickeho a Brocova oblast jsou zvláštní i tím, že nejsou párové – máme je pouze v jedné hemisféře, většinou v levé.
Taky máme takzvané centrum odměn. Jde o systém nervových okruhů, které nám dělají dobře. Jakmile zažijeme příjemný pocit, třeba že se nám něco povede, znamená to vysokou aktivitu právě tam. U krys se dělaly experimenty, při nichž jim vědci zavedli právě do centra odměn elektrody. Když do elektrod pustili slabý elektrický proud, krysy se ocitly v sedmém nebi. Vědci pak dali těm krysám do klece páčku, kterou si samy ty krysy mohly svoje elektrody zapínat a centrum odměn tak stimulovat. A krysy mačkaly páčku do úmoru – nejedly, nespaly, neměly zájem o sex, jen pořád mačkaly a mačkaly a pokud neumřely, mačkají dodnes. Jenže ony na samou slast umřely většinou docela rychle. Centrum odměn je hodně aktivní třeba u závislostí. Když si člověk vezme látku, po které baží a na které je závislý, vyvolá tím v centru odměn úplnou záplavu dopaminu a s ní spojenou slast.
Terka: Zmínka o záplavě mi zrovna moc dobře neudělala. Ten dopamin je co přesně?
Dorka: Dopamin je něco jako převozník nebo mobilní signál nebo velice dobrý skokan, respektive „přeskokan“. Převezme zprávu, šup s ní přes smrtící prohlubeň a předá ji dál. Zprávu dostává na konci nervové buňky zvané neuron, který si můžeme představit jako mořskou hvězdici, co vypadá trochu jako keř, a to keř poměrně kamarádský. Samá větévka a samý výběžek spojené s výběžky a těly jiných neuronů. Při všem kamarádění jsou ale tyhle keře vlastně docela zdrženlivé – s nikým se nespojí natvrdo, vždycky si udrží aspoň malý odstup. A právě mezírku zrozenou onou zdrženlivostí musí překonat dopamin. Na konci jednoho neuronu nabere informaci, donese ji přes mezeru a následně vloží do natažené větévky dalšího neuronu. Ta zpráva obsahuje impuls pro elektrickou aktivitu a taky instrukce, co má tenhle další neuron dělat. Neboli: Dopamin v podstatě přenáší nervový signál z jedné nervové buňky na druhou, a určuje, jakým způsobem bude ta druhá buňka pracovat. Dopamin je typ chemické látky, které se v učebnicích nazývají neurotransmitery nebo taky neuromodulátory. Že mají neurotransmitery o fyzičku postaráno, vychází z faktu, že v mozku máme asi 100 miliard velice keřovitých neuronů.
Terka: Tak to já jich tolik určitě nemám. To bych nejela na dovolenou s tou předpovědí počasí, jaká byla, a neskončila bych tady na tom ostrově. V naší rodině máme, počítám, tak jeden neuron společný pro všechny, a půjčujeme si ho. Zrovna ho asi používá někdo jiný.
Dorka: Tak to až na tebe s tím neuronem přijde řada, určitě vymyslíš, jak se odsud dostat. V mozku ovšem nejde jen o neurony. Neurony jsou takové princezny a princátka – dělají jen ty nejvíc nóbl práce a na všechno ostatní mají armádu sluhů, kteří se jmenují glie. Glie těm aristokratům zajišťují oporu, nosí jim jídlo a odnášejí odpadky. Je jich asi desetkrát tolik, co neuronů. Bez nich by to v hlavě nešlo.
Terka: Glie budiž pochváleny. A jaký je vlastně rozdíl mezi nervem a neuronem?
Dorka: Neuron je nervová buňka, která má, jak jsme si řekly, spousty výběžků. Některé výběžky přijímají signál z jiných neuronů – ty bývají početnější a kratší a jmenují se dendrity. Výběžek, kterým se signál šíří dál, se nazývá axon. Axony podobně pracujících neuronů se spolu občas sdružují do svazků a tyhle svazky, to jsou naše známé nervy. Například sluchový nerv je tvořen asi třiceti tisíci výběžky nervových buněk ve vnitřním uchu a vede zvukový signál do spánkového laloku. Některé nervy, respektive axony, měří jen pár miliontin metru; v těle máme ovšem i přes metr dlouhé axony vedoucí k dolním končetinám.
Terka: Jak rychle jimi ten signál prochází?
Dorka: Pohodlné neurony posílají signál rychlostí pouhého jednoho metru za vteřinu, ty energické umí ale až sto dvacet metrů za vteřinu. A není to tak, že neuron přijme jeden signál a pošle ho dál a pak má volno. Za jednu vteřinu přes sebe neuron dokáže prohnat až tisíc signálů, odborněji řečeno akčních potenciálů.
Terka: To si ani nejde představit… a přitom se to vlastně zrovna teď děje – zkouším si ten nervový šrumec představit a v mozku to díky těm představám sviští tak, jak jsi říkala.
Dorka: Je to neuvěřitelné. Čili máme sto miliard neuronů a průměrně oblíbený neuron má asi tisícovku spojů s dalšími nervovými keřo-kamarády, takže v mozku je docela slušně zavětveno. Nervová spojení, jak řečeno, nejsou natvrdo – mezi koncem jednoho a začátkem druhého neuronu je malá mezera a tou signál musí projít – což se mu povede, pouze pokud je na tom spoji dostatek chemického přenašeče, v našem příkladu dopaminu. Když ho tam je málo, signál končí. Je to jako když stojíš na břehu moře, chceš se dostat na druhou stranu a ujel ti trajekt. Zůstaneš na tom břehu. Podobně docestuje nervový signál, když není dost neurotransmiterů, které by ho přenesly dál.
Terka: Břeh, moře, trajekt, loďka… Tohle když slyším v naší aktuální zátopové situaci, šíří se mi v hlavě lecjaké představy. A co se stane, když se signál přestane šířit? Tedy kromě toho, že se přestane šířit?
Dorka: Následky závisí na oblasti mozku a na činnosti daného neurotransmiteru. Například nízká hladina dopaminu, tedy snížená nervová činnost v určitých mozkových okrscích znamená výskyt parkinsonovských příznaků, zejména ztuhlosti a svalového třesu. Když je ale naopak dopaminu moc, vyskytnou se zase příznaky schizofrenie – halucinace, bludy a podivné chování. Většina léků proti schizofrenii proto snižuje hladinu dopaminu, ale když ji sníží příliš, pozorujeme právě ty parkinsonovské jevy.
Terka: Takže s tou chemií to není jako s rockovými koncerty, že čím víc, tím líp?
Dorka: Příliš mnoho neurotransmiterů většinou vyvolává nadměrnou aktivitu v určitých oblastech, což má různé následky. Je to asi nuda, ale pro dobrou činnost těla holt potřebujeme všeho tak akorát.
Terka: Těch neurot-tamtěch bude asi víc druhů, že ano? Není jenom dopamin… – hele, ten dokážu vyslovit!
Dorka: A díky úspěchu s vyslovením jde do akce tvé centrum odměn! Neurotransmiterů máme opravdu hodně, mozek je v tomhle ohledu skvěle zásobený bar. Z těch známějších jsou to třeba ještě serotonin nebo noradrenalin, které dělají pohodu a aktivitu a kterých je málo při depresi. Pak gamaaminomáselná kyselina, jejíž rozkolísaná hladina má za následek křeče nebo úzkost, a ještě zmíním acetylcholin, který je důležitý pro paměť a učení a taky činnost svalů. Dneska se ví o zhruba stovce různých druhů neuropřenašečů.
Terka: Za chvíli jdeme spát. Které přenašeče při tom půjdou do akce?
Dorka: S usínáním a spaním, respektive únavou, souvisí jeden zajímavý přenašeč jménem adenosin. Jeho množství na nervových spojích narůstá v průběhu celého dne a projevuje se jako postupně přibývající únava. Adenosin je, kromě střídání světla a tmy, hlavním regulátorem spánku.
Únavu ale můžeme odsunout nějakým stimulantem, tedy látkou s povzbuzujícím účinkem, například kávou. Jak to vlastně káva v mozku udělá? Molekula kofeinu je dost podobná molekule adenosinu a kofein tedy může obsadit – a také to dělá – adenosinové receptory. Adenosin se tam tím pádem už navázat nemůže a nemůže ani způsobovat únavu. Za pár hodin, kdy se kofein odbourá, tam ale adenosin, který se mezitím velmi nahromadil, vtrhne a únava je zpět a ještě ve větší intenzitě.
Během usínání a spánku se pak mění hladiny mnoha neurotransmiterů, například zmíněného dopaminu, serotoninu, noradrenalinu, taky histaminu, glutamátu nebo orexinu. Skoro to vypadá, že nezůstane molekula na molekule. Velké změny aktivity nastávají mimo jiné ve vývojově prastarých oblastech mozkového kmene a hypothalamu, které řídí bdění a spánek. Takže namísto přání dobré noci si můžeme popřát dobré hladiny neurotransmiterů.
Terka se směrem k chrnící Alence Smítkové: Které už někdo evidentně má.
~
Při procházce po sklepních prostorách hotelu jsem konečně našla něco užitečného: staré hotelové účetnictví. Většina papírů je naštěstí z jedné strany nepotištěná. Tyhle papíry ve spolupráci s reklamními hotelovými propiskami mi dovolí zaznamenávat události z mého nedobrovolného pobytu v horách. Moje zápisky budou možná svědectvím o zvláštních časech, ovšem hlavně doufám, že mně pomůžou to tady zvládnout bez osudové psychické újmy.
Jmenuji se Pavla Engelová a spolu s třiadvaceti dalšími lidmi (svojí mamkou, členy personálu a hosty) jsem už deset dní uvězněná mezi vysokými smrky a kopci v malém hotelu jménem Ráj. Za naše uvěznění můžou rozsáhlé povodně. Velká voda strhla mosty, sesuvy půdy zničily cesty a celá naše oblast je odříznutá od okolí. To okolí je ze stejného důvodu taky často odříznuté od dalšího okolí a tak dál. Jsme tu bez elektřiny, bez mobilů (respektive bez mobilů, které by, slovy Tondy, šlo použít na něco jiného než je pádlování v peřejích, jelikož se všechny vybily) a téměř bez informací. Ale abych byla taky trochu pozitivní, máme střechu nad hlavou, kamna, dřevo, vodní pramen – a psycholožku.
Psycholožka je dnešní novinkou. Jejím původcem byla helikoptéra, která nám, už podruhé, seslala balíky s potravinami. Přiloženo bylo i několik stránek informací o tom, jak se vyvíjí povodňová situace (pokračující deště znemožňují opravy kriticky zasažené infrastruktury; vydržte, kde jste), a nějaké rady a instrukce a také pokyn, že je-li na místě přítomen psycholog či někdo z příbuzné profese, má se začít – pokud už nezačal – starat o lidi v oblasti, aby lépe zvládali nelehkou situaci a aby se předešlo budoucím škodám ze stresu a tak podobně.
Ambrož Kramle k tomu řekl: „Tady zaručeně není. Za těch deset dní bych si člověka natolik vyšinutého, že psychologii považuje za něco vůbec možného, určitě všimnul.“
Tonda Homola na to: „Co kdybych to byl já?“
Ambrož se zamyslel: „No… Je pravda, že se mi na tobě spousta věcí nezdá. Ale spravil jsi rouru od kamen, jako kdybys to dělal denně, a tvůj slovník čítá tak pět set slov, což je nejpodezřelejší, protože psychologové musí umět složitě mluvit, aby mohli zamotávat jasné věci do spousty zbytečných vět.“
Ozvala se Dorka Mišáková: „A co já?“
Ambrož odpověděl: „Ty? Ty jsi mi udělala fakt docela dobrou palačinku a ta včerejší bakule z obvazů na mém krvavém kotníku by se snad dala nazvat ošetřením a několikrát jsi mi byla spojencem v mé sebelítosti – ty to taky nebudeš, protože ty jsi za určitých podmínek skutečně užitečná.“
„Hmm.“ Dorka se zhluboka nadechla a řekla: „Dobrá. Když musíš, tak musíš. Takovýhle coming out jsem ve svém životě skutečně neočekávala. Já jsem … psycholožka. A moje jediná naděje – a asi i vaše – je, že je tady ještě někdo. Co? Je? Nějaký taky psycholog, psychiatr, sociální pracovník … speciální pedagog … nebo – nikdy bych netipla, že tohle slovo řeknu s takovým doufáním, ale do toho – … nějaký kouč?“
Všichni se po sobě chvíli dívali, ale nevypadalo to na další doznání. Tonda se Dorky zeptal, v čem je problém. Dorka na to: „Problém je v tom, že já mám problém pracovat s lidmi v problémech. Neumím to, jelikož jsem to nikdy nedělala ani dělat nechtěla. Já jsem přesně podle toho přísloví, že kdo to neumí, ten to učí. Čili tohle je zamotaná situace: Je tu úkol pro psycholožku, já jsem psycholožka, ale – Aristotele, zapři se o stěny svého hrobu – tenhle úkol není pro mě.“
„Ty a ps… Pche, to je ale podvod!“ pravil Ambrož rozhořčeně. „Jak to, že se s tebou dá mluvit? Myslím jako, že docela normálně?“
Od tématu je odvedly vzrušené hlasy paní Smítkové a jejího manžela, které očividně mnohem víc než hrozící péče o duševní blaho zaujala výživová složka seslané zásilky. Vybalovali potraviny a některé láskyplně tiskli na prsa a asi se těšili, až jimi potěší své útroby. Ostatní se přidali a jídlo uložili.
Dorka pak řekla, že to vymyslela a že aby splnila povinnost, k níž byla vyzvána, tak že nám, dokud tu budeme, bude něco říkat o tom, jak naše psychika funguje a jak se k ní chovat, a my si ji pak budeme umět udržovat v dobrém stavu sami. A že bude ráda, když se vždycky najde někdo, kdo jí bude dávat otázky. Nikdo neprotestoval. Volného času je dost, přesněji až dost, a jakákoli forma zabavení přijde myslím většině lidí velmi vhod. Prvním plodem Dorčina pověření a rozhodnutí byla výše zaznamenaná přednáška.
© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena
Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)
A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost
Prekvapilo.
Super. Vtipne i zajimave….
Zajimave to byva vzdy, ted je to super, jako komplet! 😉
Výborné. Přečetla jsem psychologii č1 a jsem nadšená. Přesto, že se v téo oblasti pohybuji a stále učím, tato forma mi sedla a rozhodně se v hotelu Ráj hodlám ubytovat a pokračovat. Moc velké díky, baví mě to!
Skvělé, srozumitelné a čtivé. Jdu si hned přičíst další díl 👍
Dobrý den,
z mého pohledu, hodně dobrá práce. Rozumím článku, i když jsem psychologii nestudovala.
S pozdravem
Hotárková
Těším se na další díl, dobře se to čte a lehce zapamatuje, díky Anna.
Pěkně vysvětlené, srozumitelnou a odlehčenou formou. Těším se na pokračování.
Přidávám se ke skupince s nadšením Je to zajímavé, hezky vysvětleno a velice pěkně se to čte. Těším se na pokračování
Skvelé, teším sa na pokračovanie 🙂
To je skvělý, SKVĚLÝ!!! Doufám, že voda hned tak neopadne.
Také se hlásím do hotelu Ráj. 🙂
Diskuse byla velice zajímavá
Moc se mi Hodina psychologie č1 líbila. Děláte záslužnou práci. Ráda s Vámi v hotelu Ráj pobudu.