10. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl
Devátý díl

STÁHNOUT 10. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina desátá – O motivaci

2.8., 19. den

Dnes se stala věc, v které hlavní dvojroli hrálo zahrabávání. Uprostřed odpoledne se zjevil Tonda a v rukách od hlíny držel kus igelitu (taktéž od hlíny), v němž bylo asi deset konzerv. „Představte si, co jsem našel na kraji lesa,“ spustil rozrušeně, ovšem velmi těžkým jazykem; musel (zase) něco pít. „Zahrabaný vepřový ve vlastní šťávě a fazole! Stejný konzervy, jako včera přilítly. Chápete to?“

Ozývala se slova a zvuky prozrazující, že to nikdo nechápe.

„Kdo to zahrabal a proč?“ zeptala se moje mamka.

Všichni jsme se po sobě koukali, krčili rameny,… až se pár lidí a postupně většina zadívala na Karla Smítka červeného tak, že to vypadalo nadpřirozeně a nebezpečně.

„Karle, ty o tom něco víš?“ řekla mu mírně mamka.

Karel sklopil zrak a neříkal nic.

„Bóže, táto, ty taky všechno prozradíš,“ vypálila po pár vteřinách otráveně Helenka Smítková. „No, tak jsou to naše konzervy, no. A co?“

„Jak vaše?“ nerozuměl Horác.

„Naše. Zahrabali jsme si je na horší časy. Tak.“

„Ale vždyť máme přece všechno ve společných zásobách ve špajzu, ne?“ divil se Bořek.

Ukázalo se, že všechno ne. Smítkovi si ulili pár konzerv při včerejším rozbalování a třídění věcí z helikoptéry a zahrabali si je do země.

„No co, staráme se o sebe. Co kdyby zas dlouho nic neletělo. Máme mít hlad?“ vysvětlovala lehce podrážděně Helenka.

Horác se pohoršeně zeptal: „A to ti nevadí, že by kvůli vám měl hlad třeba někdo jinej?“

Helenka odvětila: „Když mě ale cizí hlad nevadí tolik, jako můj.“ A dodala: „Hele, milánku, neber to nijak špatně. My vás přece máme rádi, jsme na jedný lodi. A taky se staráme o sebe. Je na tom něco nepochopitelnýho?“

Proti takové logice se v obecné rovině nedalo nic namítat, ale jinak se námitek na hlavy Smítkových sesypalo mnoho. Karlovi bylo očividně trapně, Helenka udatně bránila svůj zdravý rozum a rodinnou čest a Alenka se dobře bavila. Když potom konzervy putovaly do špajzu za ostatními, Helenka je pozorovala s lítostí a skoro to vypadalo, že jim chce zamávat jako té nejmilejší návštěvě odjíždějící vlakem domů.

Po chvíli se pozornost stočila k Tondovi, který se mezitím u dřevníku rozvalil do pololehu.

„Jak jsi to vlastně našel?“ byl zvědavý jeho kamarád a v „předvosí“ době i spolubydlící na pokoji Bořek.

„Vyhrabal,“ vypravil ze sebe ztěžka Tonda. „Šel jsem, … dlouho jsem šel, … sednul jsem si na pařez a … jsem prostě hrabal a byla tam měkká hlína, tak to šlo dobře, až jsem to vyhrabal.“

„A proč ses jako hrabal v hlíně?“

„Nó, to je otázka,“ řekl Tonda. Pak bylo dlouhé ticho. „To by mi bylo taky divný, kdyby to dělal někdo jinej.“ A zase dlouhé ticho. Bořek se nadechl, zřejmě k další otázce, ale Tonda ho gestem zarazil a pokračoval sám: „Tak já vám to teda řeknu. Taky jsem totiž něco zahrabával. Teda chtěl jsem, vybral jsem si místo, začal hrabat, šlo to dobře … to jsem vlastně už asi říkal… No tak o čem to vlastně je. … Já totiž někdy piju. Trochu. Jako myslím vlastně trochu víc. Teda snažím se už dlouho přestat, ale tady to na mě zas nějak přišlo. Jak jsem tady bez rodiny… Než jsem odjel, pohádali jsme se. Máme doma krizi a bojím se, jak to celý dopadne. Ta chuť na chlast mě zvlášť dneska úplně přemohla. Tady už dávno nic není, tak chodím po prázdnejch chalupách a hledám tam. Dneska jsem měl velký štěstí. V jedný chatě jsem našel tři flašky. Tu jednu rozdělanou, vodku, jsem vypil cestou zpátky a dvě celý jsem si potřeboval schovat.“

„Ty vole,“ ulevil si Bořek. „To seš kamarád, že nic neřekneš? Teda myslím o těch problémech, co máš,“ dodal.

Tonda rozhodil rukama.

„Tak proto jsi dneska nebyl u oběda,“ řekl inspekčním tónem Ambrož.

„Tři hodiny!“ vykřikl malátně Tonda. „Tři hodiny jsem šel, než jsem narazil na chalupu, ve který jsem ještě nebyl! Já budu díky tomu chlastu a všemu tady totálně ve formě! Buď šlapu na rotopedu, nebo po horách.“

Když se Tonda z opojení trochu prospal, šla za ním Dorka a něco spolu docela dlouze probírali. Přece jenom se tedy nevyhnula práci s člověkem v problémech. Snad Tondovi bude umět pomoct. Je to hodný kluk.

~

Po večeři si Dorka zase sedla na své obvyklé „přednášecí“ místo a Vláďa začal: „Milí přátelé, vítám vás na naší další psychobesídce. Posledně jsme se dozvěděli mnoho užitečného o stresu. Spouštěčem je stresor, tedy zátěžová situace, který v organismu způsobí automatickou stresovou reakci, jejímž posláním je danou zátěž vyřešit. Tělo se během ní nabudí k útoku nebo útěku.

Stresová reakce má za úkol chránit náš život. Pokud je ovšem její energie nevyužitá a pokud se stresu vystavujeme chronicky, může nás potkat řada nepříjemných důsledků, jako je například poškození srdce a cév, infekční a jiná onemocnění či deprese. Potíž se stresovou reakcí je v tom, že probíhá stále stejně, a to výrazně tělesně, ať utíkáme před lvem nebo se zlobíme na nefungující počítač.

Důležitý je i postoj k zátěžovým situacím: Kdo je bere sportovně a má pocit, že si s nimi poradí, tomu z nich plynoucí stres neškodí.

Stres souvisí s mnoha takzvanými psychosomatickými onemocněními. Psychosomatika je obor nebo spíš přístup, který se na člověka dívá jako na celek těla a duše. Nemoc, to není jen rozbitý kousek těla, nemoc má vždy souvislost s životem nemocného člověka. To, jak člověk žije, může jeho nemoc spoluzapříčinit a ovlivňuje léčení. Významnými faktory jsou životospráva, vztahy, sebedůvěra a optimismus.

Jako psychosomatické se označují choroby, v jejichž vynoření mohou hrát psychické pochody důležitou úlohu. Patří k nim žaludeční vředy a jiné trávicí potíže, vysoký krevní tlak, astma, atopický ekzém, deprese, nespavost a bolesti. Často takzvaně somatizují, tedy tělesně vyjadřují duševní strádání, děti.

Dnes na naší cestě po lidské duši ujdeme další kousek. Otázky bude pokládat Terezka.“

~

Terka: Přistihla jsem se v poslední době mockrát, když tady tak pozoruju lidi kolem, vlastně nakonec i sebe, že se ptám „Proč?“ Proč Lída při vaření ráda ochutnává jídlo, ale Vejr ochutnávat odmítá a někoho na to volá? Proč Ambrož do všech reje? Proč si Tonda u rovnání dřeva brouká „Půjdem spolu do Betléma“? Proč můj Horác vždycky nejdřív plivne do potoka – ale plive i doma do umyvadla –, než se začne mýt? Takže otázka zní: Proč člověk dělá to, co dělá?

Dorka: Proč člověk dělá, co dělá? Co ho k tomu vede? Jaké má pohnutky? Jak to zdůvodňuje? Nebo poněkud policejně: Jaký má ten člověk motiv? Právě když se budeme zabývat motivy a lidskou motivací, tak jdeme po příčinách jednání a hledáme odpověď na otázku „Proč?“

Za každým „Proč“ se něco skrývá. Vždycky tam najdeme nějakou potřebu. Chceš, respektive potřebuješ, aby něco bylo jinak, než je. Máš hlad, ten je nepříjemný, tak se chceš najíst. Nebo se nudíš, což v tobě vyvolá určitou tenzi, a tak se chytneš nějaké činnosti. Někdo tě uráží, máš potřebu, aby to ustalo, tak buď odejdeš, nebo mu něco řekneš, nebo mu málem něco uděláš.

Pokud jde o tvé příklady, možná nám jejich aktéři budou ochotní říct, co je za jejich chováním. Lído?

Lída: Já ochutnávám, protože chci vědět, čeho se při vaření dopouštím. A taky ráda jím a je pro mě těžké vyskytovat se poblíž jídla a nic s tím neudělat.

Dorka: Takže to máme dejme tomu, zhruba a bez hlubšího zkoumání potřebu dobře odvedené práce a hédonistickou potřebu neboli snadno si zařídit příjemný pocit.

Vejre, ty skutečně neochutnáváš?

Vejr: Ne. Uznávám zásadu, že jíst se má, až když je k tomu správný čas, ne dřív. To samé i s jinými věcmi.

Dorka: U Vejra tedy vidíme potřebu řádu.

Ambrož: Já nereju, takže dál.

Tonda: Já si zpívám rád. Asi abych se nenudil. Proč zrovna vánoční koledu, to vážně netuším. No, možná Vánoce – narodil se Spasitel … nám by se jeden taky zrovna hodil.

Dorka: Kdo ví, klidně by to tak mohlo být. A to zpívání si obecně, to je potřeba stimulace.

Horác: Já sice vím, že před mytím plivu do umyvadla, ale nevím proč. Dělám to už od dětství. Plivu i do záchodu, … před použitím.

Dorka: Takže zvyk a takovéto zvyky často vycházejí z potřeby bezpečí.

Terka: Co má probůh plivání společného s bezpečím?

Dorka: Pro Horáce je to zřejmě takový rituál. Pokud za tím samozřejmě není něco hlubšího, specifického, co teď nevyzkoumáme a co by se mohlo vynořit třeba během psychoterapie.

Horác: Asi za tím nic není. Jako dítě jsem rád plival, při mytí jsem si pořád nabíral vodu do pusy a plival ji do umyvadla, tak myslím, že mi to zůstalo z toho.

Dorka: Čili to opravdu vypadá na takový malý rituál. A rituály člověku skutečně dodávají pocit bezpečí, protože jsou pořád stejné, nemění se. Jsou opakem změn. Změny jsou znervózňující, někdy neznámé a potenciálně nebezpečné, zato stálost a stejnost jsou uklidňující, známé a bezpečné.

Terka: Tak tohle by mě nikdy nenapadlo, ale samozřejmě ti věřím. Jaké potřeby vlastně člověk má? Je nějaký „Top 10“ žebříček?

Dorka: Ty nejzákladnější potřeby pokrývají naši biologii – sem patří jídlo, pití, teplo, sex, stimulace, tedy všechno směřující k zachování života jednotlivce, respektive druhu.

Další je pak potřeba jistoty a bezpečí. Je-li naplněna, člověk se nebojí o svou existenci a žije v jakž takž předvídatelných podmínkách. Potřeba jistoty je klíčová pro miminka, respektive pro jejich normální vývoj. Když se můžou spolehnout, že jim dá někdo najíst, že je pochová, že je utěší, tak jsou v pohodě a zajímají se o svět kolem sebe. Když ale žije dítě v prostředí, kde se o něj nikdo nestará, nebo občas ano a občas ne a na tu péči se nemůže spolehnout, stane se z něj úzkostný nebo agresivní tvor.

Takže to byly biologické potřeby, potřeba jistoty a bezpečí a další je potřeba lásky a náležení. Její naplnění znamená mít citové vztahy s druhými lidmi, být jimi přijímán a nebýt osamělý. Tady poznámka: Musíme rozlišovat dobrovolnou samotu, kdy například silný introvert tráví většinu času pouze ve vlastní společnosti a činí tak rád, a osamělost, která je velmi tísnivá a škodlivá. Člověk je založením sociální tvor a spojení s dalšími lidmi, těsnější i volnější, jsou silnou potřebou. I ten největší samotář pookřeje, když občas zahlédne jiné lidi nebo když ho někdo pochválí.

Další je pak potřeba úcty a sebeúcty. Chceme, aby si nás druzí lidé vážili a projevovali nám určitý respekt. Potřebujeme si taky sami vážit sebe a vědět o svých schopnostech. V téhle disciplíně mnoho lidí selhává.

Ještě výš je potom potřeba seberealizace, nebo, jak říká Abraham Maslow, o jehož motivační pyramidě tady právě mluvíme, potřeba sebeaktualizace. Je to touha po uplatnění svých schopností, potřeba vědění a chápání, potřeba jednat v souladu se svou přirozeností. Maslowovými slovy je to potřeba stát se tím, kým se můžeme stát, neboli potřeba realizovat svůj potenciál.

Terka: A je to tak, že ty potřeby výš jsou závislé na tom, aby měl člověk zabezpečené ty potřeby, co jsou pod nimi. Asi se nebudu starat o vybrušování své osobnosti ani o pochvaly, jak hezky vyšívám, jestliže umírám hladem.

Dorka: Když to zjednodušíme, tak máš pravdu. Čím je ta potřeba základnější, tím silněji se hlásí o slovo. Ale na druhou stranu je spousta lidí, kteří v podmínkách, kdy vůbec neměli naplněné základní potřeby, dovedli tvořit a rozvíjet se. Třeba Viktor Frankl, psychiatr, popisuje, že když byl v koncentráku, kde samozřejmě trpěl hladem, zimou, nejistotou a vším možným, tak si v duchu připravoval přednášky pro své studenty medicíny, až se k nim jednou vrátí. On se tomu věnoval vědomě, s tím, že se musí něčím zabavit, aby nepodlehl rezignaci, ale je vidět, že i takhle vysoká potřeba se objeví v podmínkách totální nouze.

Terka: Tuším, že se nedá vždycky jasně říct, co člověka k tomu nebo onomu chování vedlo.

Dorka: Jednou mi volala jistá moje známá, jestli nemám čas se s ní sejít, že bychom si mohly popovídat. Jenže já jsem zrovna šla něco zařizovat do banky a pak jsem měla v plánu jít k včelaři pro med. To setkání tím pádem nedopadlo. Takže proč jsem se s ní nesešla?

Terka: Protože jsi neměla čas.

Dorka: Taky jsem si to tak zdůvodnila. Ale když jsem šla pro ten med a měla cestou čas nad tím trochu přemýšlet, tak jsem došla k závěru, že to vůbec nebylo proto, že bych neměla čas. Ta banka byla na chvilku, což jsem věděla předem, a med jsem mohla klidně odložit. Mně se ve skutečnosti nechtělo se s tou dotyčnou sejít, protože ji až tak nemusím, je to taková na kontakt náročnější osoba. Takže ten skutečný motiv nebyl v okolnostech ani nedostatku času. Prostě jsem se s ní vidět nechtěla, ale to se samozřejmě neříká a leckdo si to odmítne i pomyslet. Tak jsem použila banku a med, které byly zrovna šikovně po ruce, a navíc jsem říkala pravdu, čili to vypadalo věrohodně pro ni i pro mě.

Skutečné motivy toho, co děláme, hodně často vůbec nepoznáme. Typická situace, kdy existuje jedna linie oficiální příčiny a druhá skrytá, nastává, když je někdo najednou podrážděný a nadává kvůli věcem, které ho jinak nechávají v klidu, jako je zbytečně puštěná televize nebo rozházené boty nebo že někdo mluví moc hlasitě při telefonování. Oficiální zdůvodnění je plýtvání elektřinou, nepořádek a únava z práce. Pravá příčina se ale nachází v obavách z nadcházejícího lékařského vyšetření nebo v doznívajících emocích z nezvládnutého konfliktu dřív ten den. Jinými slovy, ten člověk si vylévá frustraci na jiných. Jenže to si nechce připustit, protože jeho by takové věci přece nerozhodily.

Jedna zajímavá zahraniční studie zkoumala, jak soudci rozhodují o vrácení nebo nevrácení řidičáku lidem, kteří o něj před tím přišli. Když ho soudce nevrátí, tak něčím zdůvodní, proč. Ve spisech najdeme samé racionální důvody, jako že je to ještě brzo, nebo že přestupek byl závažný, že žádost má nějakou vadu a tak dále. Jenže výzkumníci zjistili, že kdyby se občas jako důvod objevil „hlad“, bylo by to mnohem blíž pravdě.

Terka: Hm?

Dorka: Když se totiž autoři studie podívali na to, kdy ti soudci zamítají nejvíc žádostí, tak jim z toho vyšla doba před obědem. Pro níž je typické co? Hlad, nízká hladina cukru v krvi, únava, nervozita a touha dotyčného se najíst, což třeba nemůže hned, protože má ještě kupu spisů k vyřízení. Člověk si nic z toho nemusí uvědomovat, ale jak je z toho hladu nervózní, tak může přísněji posoudit nějakou nejednoznačnou věc. Tak třeba když už má někdo dva záznamy za překročení rychlosti, tak najedený soudce to bere jako „jenom dva“, ale hladový jako „už dva“. On se samozřejmě snaží dělat svou práci dobře a zodpovědně a je i přesvědčený, že tomu tak je. Pokud neprojde nějakým náročným sebezpytem, tak nikdy neuzná, že se na jeho zdánlivě racionálním a správném zdůvodnění, proč zamítá tu kterou žádost, podílely i jiné faktory.

Vzpomínám si v této souvislosti na našeho očního lékaře, což je takový velmi razantní, chytrý a náladový muž. Jednou jsem u něj v ordinaci byla někdy o půl druhé a z nezávazného hovoru se zdálo, že chudák doktor ještě neobědval. „Vy jste ještě nejedl?“ chtěla jsem se ujistit a měla jsem následně v úmyslu vyjádřit soucit s člověkem v tak náročné profesi. Ale on se na mě zadíval a pomalu řekl: „Kdybych v tuhle hodinu nebyl po jídle, tak věřte, že byste tady nechtěla být.“ Ten si tedy iluze o svých motivech nedělal a musím říct, že je to spíše výjimečné než obvyklé.

Když se ještě vrátím k soudnímu prostředí, nevědomá motivace ovlivňuje i uvažování o výši trestů pro usvědčené zločince. Je vypozorováno, že hezky oblečení a slušně vystupující lidé dělají na soud lepší dojem a odnášejí si menší tresty, i když jsou to třeba větší gauneři, než týpkové v triku a džínách, kterým jejich obhájce nevnutil oblek a kravatu. A opět – soud si své rozhodnutí racionálně zdůvodní a nepřipustil by, že část výše uloženého trestu spočívala v dojmu, jaký na něj ten či onen udělali svým exteriérem.

Terka: Dá se vůbec nějak s jistotou dokázat, že člověk jedná z jiných důvodů, než si sám myslí?

Dorka: Představ si klientku, která chodí k psychologovi na hypnózu. Vždycky si u něho dá čaj a nesladí ho. Ta klientka je hodně hypnabilní, tedy dostává se do hluboké hypnózy a je u ní možné vyvolat takzvanou posthypnotickou amnézii; to znamená, že dostane v hypnóze příkaz, aby něco zapomněla. Psycholog této klientce během hypnózy řekne, že až se z hypnózy probere, tak si osladí čaj pěti kostkami cukru – což je pro ni, vzhledem k tomu, že normálně nesladí vůbec, extrémní atypické jednání. A současně, instruuje ji psycholog dále, si nebude pamatovat, že jí řekl, aby to udělala. No a po skončení hypnózy ta klientka skutečně sáhne pro pět kostek cukru a dá si je do čaje. Psycholog se jí zeptá: „Co že najednou tak sladíte?“ Co by měla odpovědět, aby to byla pravda?

Terka: Že neví.

Dorka: Že neví. Sladí, ale neví proč. Ale co ona ve skutečnosti odpoví? „Mám teď zrovna hroznou chuť na sladké“. A je přesvědčená o tom, že to tak opravdu je. Nebo jiný klient dostane za úkol po skončení hypnózy otevřít okno a opět si tu instrukci nepamatovat. Udělá to a zase – má vysvětlení, chce to prý čerstvý vzduch. Tak takhle to u nás lidí funguje.

Terka: Až tak si potřebujeme vysvětlit všechno, co děláme?

Dorka: Ano. My jsme tvorové, pro které je smysluplnost, přesněji pocit smysluplnosti životní nutností. Náš mozek, respektive rozum, nebo taky ego, je nástroj na automatické dodávání smyslu. Aniž bychom o to vědomě usilovali, snažíme se vysvětlit svoje jednání i jednání druhých, aby nám dávalo smysl.

Pokud jde o nevědomou motivaci, je ještě další možnost, jak ji obnažit. Představ si experiment, vlastně už jsme tu o něm mluvili v souvislosti s vědomím: Lidé koukají na nějaký obrázek, neutrální, bez zvláštního významu, a do toho jim výzkumníci promítnou snímek pavouka. Ale jen na pár milisekund, aby ho nikdo vědomě nezaznamenal. Účastníci pokusu si tedy vůbec nevšimnou, že se tam mihlo něco jiného. Jsou přitom napojení na měření kožního odporu, přičemž kožní odpor je ukazatel stresu. A ti lidé, kteří mají z pavouků fobii, mají taky najednou menší kožní odpor než ostatní, což znamená, že zažívají stres. Tenhle stres je z toho pavouka, jehož obraz byl zaznamenán emočními strukturami mozku, ale nedošel do vědomí; na to trval příliš krátce. No a někdo z těch fobiků si třeba, jak se strachem zpotí, svlíkne svetr, jiný se začne ovívat a experimentátor se jich zeptá, proč to dělají. Podobně jako ti po hypnóze by měli odpovědět, že nevědí, případně že mají divný pocit. Ale kdepak. Pohotově ti řeknou, že je v místnosti vedro nebo divný vzduch. A naprosto nepochybují o tom, že to, co řekli, je pravda. Tohle nevypovídá nic špatného o těch lidech, jen to prostě ukazuje, jak silnou potřebu hodnověrného vysvětlení pro své, ale i cizí chování my lidé máme.

Terka: Připadá mi, že možná tu pravou motivaci, nebo to mylné zdůvodňování vidíme líp na druhých, než na sobě.

Dorka: Vidíme třísku v oku druhého, ale trám ve vlastním oku ne. Skutečně je někdy snazší přečíst pravé důvody u druhých. To jsou ty typické případy, jak jsem už říkala, že někdo utrpí v práci úraz ega, třeba proto, že něco zvoral a někdo mu to vyčetl, a pak přijde domů a krom vyprávění o té pracovní lapálii se vzteká se kvůli rozházeným botám nebo puštěné televizi jako kdyby to byly planetární průšvihy. Ostatním doma je jasné, že ta reakce je kvůli té nepříjemnosti v práci, ale on sám bude trvat na tom, že za to můžou ty boty a ta televize, protože on je přece nad všemi těmi běžnými spory, co má v práci s nějakými nekompetentními nadutci stokrát do týdne, povznesen. Potřeba cítit se kompetentním – a také dobrým – člověkem nezřídka převálcuje pravdu; druzí ale vědí, kde pravda je.

Terka: Někdy se v člověku ale pere víc potřeb nebo víc motivů, ne? Zmiňovala jsi třeba potřebu bezpečí, ale spousta lidí se dobrovolně a úmyslně vydává do nebezpečí, třeba jdou skákat padákem nebo na gumě z mostu. Proč?

Dorka: Třeba proto, že se tím ten člověk realizuje, nebo si tak chce získat obdiv jiných lidí. Pak jsou ty dvě potřeby – potřeba bezpečí a potřeba stimulace či úcty – skutečně v přímém rozporu a záleží na tom, která je zrovna silnější. Roli hraje i aktuální kontext. Například ve válce se nikdo nedívá na válečné filmy a asi ani nechodí skákat na gumě z mostu. Nebezpečí zažívá dost a dost v realitě. V dlouhých klidných dobách ale zase nějaké to vzrůšo v televizi nebo u mostu hledá.

Často taky zápasíme mezi potřebou závislosti, tedy v Maslowově terminologii náležení, a potřebou osamostatnit se, být nezávislý. To je zřetelně vidět u dospívajících dětí: „Pepíčku, co chceš k svačince?“ – „Matko, nestarej se furt o mě a nelez mi do pokoje. Kakový kuličky s mlíkem, a dej mi to do tý misky s medvídkem!“ Nebo ještě menší děti, batolata – lezou, zkoumají, ale co chvíli se vrátí k mámě jako na nabíječku, pak se odpojí a zase si jdou zkoumat.

Terka: Závislost a nezávislost bude dost aktuální téma v partnerských vztazích, ne?

Dorka: A jak. Výborný postřeh! Člověk, když nechce být sám, musí se partnerovi přizpůsobit, to je jasná věc. Současně ale chce být sám sebou a dělat si věci po svém. Kolikrát je to vážení na lékárenských vahách. Zvlášť u osobností se sklony k dominanci, když se sejdou v páru, je tohle moc těžký boj – nemyslím teď navenek, ale uvnitř hlavy každého z nich. Chci nezávislost – dělat si, co chci! Chci závislost – být s tím druhým! Proč není ten druhý jako já?

Terka: Je možné být dokonale spokojený – mít všechny potřeby zvládnuté a nic nechtít?

Dorka: Dosáhnout takového stavu by snad dokázali zasloužilí umělci v oblasti meditace. Nirvána, stav bez potřeb, je jinak spíš touženým, ale nedosažitelným stavem. Člověk pořád něco potřebuje. Kdyby vůbec nic jiného, tak přísun podnětů. Ten souvisí s potřebou stimulace – aby se něco dělo, aby naše nervová soustava dostávala podněty z očí, uší, hmatu a tak dál a měla s čím pracovat. Když člověka odřízneš od všech podnětů z okolí – dáš ho do tmy, do ticha, respektive slabého šumu, aby neslyšel tlukot vlastního srdce, což by byl taky podnět, donutíš ho jen ležet a ovážeš mu tlustě ruce, aby nic necítil – jak dlouho to člověk vydrží?

Terka: Tři dny?

Dorka: Výzkumníci, kteří dobrovolníky do této bezpodnětné situace uvrhli, si taky mysleli, že pár dní jim tam lidé vydrží. Samozřejmě jim zajistili trávicí potřeby na příjmu i výdeji a říkali si, že lidé si tam budou nerušeně přemýšlet a budou v pohodě. Ale dopadlo to úplně jinak. Původně předpokládaných několika dnů se pozoruhodně smrsklo. Už během pár hodin začali dobrovolníci pociťovat silnou úzkost a objevovaly se u nich halucinace. Studie byla ukončena mnohem dřív, než se čekalo. Tyto experimenty se senzorickou deprivací, jak se stavu bez smyslových podnětů říká, ukázaly, že náš mozek potřebuje přísun podnětů zvenku, aby mohl normálně fungovat. Nuda ubíjí.

Terka: To věřím. Špatně ale působí i opačný extrém, ne?

Dorka: Nadbytek podnětů? Ano. V tomto ohledu se hodně projevují rozdíly v osobnosti. Extroverti snesou podnětů mnohem víc než introverti, kteří jsou z přemíry shonu a ruchu vyřízení celkem brzo. V naší aktuální situaci, kdy jsme tady dost namačkaní a pořád je někdo na dohled či doslech, to mají introverti mnohem složitější. Ti šikovní si ale poradí. Miloš si chodí číst do sklepa, Roman je často někde venku nebo v dílně s Adamem, dalším introvertem. Pavla se drží opodál a píše si.

Terka: Takže máme potřebu takové akorát stimulace. Když je jí málo nebo moc, hrozí naší duševní rovnováze újma.

Dorka: Hezky řečeno. Zdůrazním ještě, že při nedostatečné stimulaci se újma dostavuje rychleji a ve větší intenzitě, než se předpokládalo.

Terka: A co moje potřeby, které se týkají druhých lidí?

Dorka: Myslíš mezilidské vztahy? Z hlediska spokojenosti člověka stěží najdeme důležitější oblast.

Terka: Myslela jsem to trochu jinak, jaksi víc sobecky. Šlo mi o to, jak můžu třeba člověka přimět, aby udělal, co chci? Jak ho motivovat?

Alenka: Mně na chlapy vždycky platilo chválit, lichotit, litovat. Nejvíc chválit. Třeba Bohoušek, ten byl škaredej jako francouzskej buldoček, a trpěl tím a já mu povídám, že vypadá jako bojovník a má roztomiloučký očička a Bohoušek měl radost … a dlouho za mnou chodil věrně jako ten buldoček.

Dorka: U toho buldočka můžeme klidně zůstat. Jak ho přimět, aby, když třeba zrovna řádí u plotu, přestal štěkat a šel domů? Buď je vycvičený a přijde na povel, nebo není, a pak máme dvě možnosti: Jít k němu s výhružně předsazenou dolní čelistí a nějakým domlouvadlem v ruce, nebo ho nalákat na kus masa. To je motivace trestem nebo odměnou, o kterých jsme mluvili v souvislosti s učením. Všichni živí tvorové se většinou snaží jednat tak, aby se vyhnuli trestům – to znamená nepříjemným věcem – a získali odměny, to znamená něco příjemného.

Terka: Pořád ta odměna. Jsem alergická na kladné hrdiny a odměna vypadá jako velmi kladný hrdina. Není na ní náhodou taky něco škodlivého?

Dorka: No, u Alenky jsme viděli, jak si díky odměnám vodí svéprávného, dospělého a bohatého Bohouška, jak potřebuje. Pomocí odměn se dá druhými velmi snadno manipulovat. Nejen Bohoušek; všichni jsme se někdy potkali s lichocením. Když mi pojišťovací agent ve fázi vrcholícího lovu chválí mé rozhodnutí a mou moudrost a předvídavost, stékají po mě jeho lichotky jako po teflonu. Ale tuhle jsem mluvila s člověkem, který po mně chtěl bezplatnou přednášku, a jak ten uměl vyvolat dojem, že jsem nejlepší a zcela nenahraditelná odbornice, jaká tu nebyla a hned tak nebude, to bylo zcela unikátní. Až druhý den jsem si dokázala uvědomit, že to celé bylo zřejmě jenom předem nachystané představení s jasným účelem. Ale nevadí, byl to člověk na svém místě – jeho úkolem bylo přesvědčit lidi ke spolupráci a v tom si počínal velice zdatně.

Čili manipulace je jedním z nebezpečí odměn. A pak je tu ještě jedno: Může se stát, že tě kvůli nim přestane bavit něco, co jsi do té doby dělala ráda.

Terka: Jak to?

Dorka: Člověk dělá spoustu věcí prostě proto, že ho ty věci baví. Čte, modelaří, chodí po hradech, učí se nové věci, vede skautský oddíl. Ne kvůli vnějším odměnám, ale pro dobrý pocit, který mu to či ono přináší. Na ten dobrý pocit se můžeme dívat jako na určitou vnitřní odměnu; většinou ale, když o odměnách mluvíme, máme na mysli ty vnější, klasické odměny, jako jsou peníze, pochvaly, funkce a podobně. Různé věci tedy můžeš dělat z vnější motivace, třeba proto, že tě za ně někdo platí, nebo že tě díky nim chválí nebo že ti nenadává. Zrovna tak ale můžeš dělat věci z vnitřní motivace, tedy proto, že ti přinášejí vnitřní uspokojení, ale žádnou externí odměnu za ně nedostáváš. Nebo možná i dostáváš, ale ta není tím podstatným motivátorem.

Třeba když si člověk čte, dělá to pro tu činnost samotnou a nikdo mu nemusí dávat pětikorunu za každou přečtenou stránku. A teď si představ, co se stane, když začneš lidi za tyhle činnosti odměňovat.

Terka: Jako že by mi někdo platil za čtení nebo třeba skládání hlavolamu? To by byl skoro sen, ne? Spojení příjemného s užitečným, co chtít víc?

Dorka: Zní to opravdu lákavě. Ale je to jedna z těch antiinuitivních záležitostí, kvůli kterým miluju svůj obor. Zrovna na skládání hlavolamu – nebo to možná byla nějaká obyčejná skládačka, ale to je jedno – si ukážeme, že odměna může působit jako louh. Předložíš dítěti skládačky, aby je dalo dohromady. Složí první a se zájmem se vrhne na druhou. U té druhé uděláš něco malinko jinak:  Řekneš tomu robátku, že když skládačku složí, dostane lízátko. A tu mu za složení druhé skládačky dáš. Pak přichází na scénu třetí skládačka a ta je zase „zadarmo“; za její složení dítě nic nedostane. Je docela těžká a sleduješ, jak dlouho u ní dítě vydrží. Co myslíš – vydrží tohle naše odměněné dítě déle, než jiné dítě, které skládalo stejnou první a druhou skládačku, ale nikdo mu neslíbil ani nedal žádné ty jednoduché cukry?

Terka: Když jsi říkala, že odměny škodí, tak asi ne. Déle vydrží asi to dítě bez lízátka, i když zdůvodnit bych to takhle nahonem nedokázala.

Dorka: Je to tak. Tenhle experiment byl provedený opakovaně, na mnoha dětech, a vydal tento výsledek: Děti, které za druhou skládačku nebyly odměněné, vydržely u té těžké třetí mnohem delší dobu. U těch odměněných dětí jsme totiž dosáhli toho, že jsme jim ze zábavy udělali …

Terka: Hmm. Práci.

Dorka: Práci! Odměny dokážou přepnout vnitřní motivaci na vnější a to je velká škoda, protože vnitřní autentické nadšení pro věc je mnohem hodnotnější než něco dělat za lízátko. A tohle přepnutí motivace taky znamená, že bez odměny už potom člověk nechce danou věc dělat. Věc, která ho předtím bavila. Představ si, že si budeš číst knížku, která se ti líbí, a vždycky, když otočíš stránku, někdo řekne „Výborně, šikulka, tady máš pětikorunu a další dostaneš zase po téhle stránce.“ Buď tě to tak naštve, že radši nebudeš číst vůbec, nebo to vezmeš jako příjemnou formu výdělku a překlapneš na vnější motivaci za cenu, že do velké míry zmizí ta čistá radost, kvůli které jsi četla dřív.

Terka: To by ale znamenalo, že nikoho, kdo je zaměstnaný, by nemohla jeho práce bavit, nebo by ji nemohl dělat z té vnitřní motivace, protože všichni v zaměstnaneckém poměru jsou, když to dobře jde, za svou práci placení.

Dorka: To by skutečně znamenalo, kdyby ovšem nebyly dva typy vnějších odměn. Ty odměny, o kterých jsem mluvila – lízátko za skládačku nebo peníze za čtení, jsou ty klasické, manipulující odměny, které fungují na principu „Když něco uděláš, dostaneš za to to a to.“ Tyhle odměny vnitřní motivaci škodí. Pak je ale ještě druhý typ odměn, který říká zhruba: „Tady máš výplatu, která znamená, že jsi svou práci dělala dobře“ nebo „Tady máš jedničku, která ukazuje, že jsi perfektně zvládla savce savany.“ To jsou odměny informativní. Informují člověka, že se mu daří; nejsou ale samotnou příčinou jeho snahy. On chce pracovat a učit se, protože to dělá rád.

Spousta sportovců říká, že trénují a závodí proto, že je to baví, že rádi posouvají své limity a tak dál. Proč ne? U těch jsou pak peníze, které sportem vydělají, právě takovou informativní odměnou. Nebo podnikatel, který už vydělal stovky milionů, vydělává další, pracuje dál. Důvodů, proč s tou prací nesekne, může být celá řada, a jedním z nich je, že ho jeho práce těší a peníze za ni jsou jen vedlejší produkt, jen informace o tom, že to dělá dobře.

Terka: Takže nemíchat odměny do něčeho, co člověk dělá rád i bez nich. To je dobré vědět, hlavně asi pro výchovu dětí, aby z nich člověk neudělal vnějšně motivované vypočítavce.

Dorka: Odměny by se skutečně neměly míchat do ničeho, co člověk dělá rád i bez nich, – a doplním – co by měl dělat rád i bez nich. Když jsi narazila na ty děti, vezmi si třeba domácí práce. Často slýchám, že rodiče dětem platí za to, že vynesou koš nebo vyndají nádobí z myčky. Ale domácí odpadové hospodářství a přeměna špinavého nádobí na čisté jsou přece činnosti, které by děti měly dělat z vnitřní motivace. Ne snad, že by je to muselo bavit, to by ostatně bylo i lehce podezřelé, ale pro ten dobrý pocit, že se podílejí na chodu domácnosti. Že odvádějí svůj spravedlivý díl práce. Právě pocit, že se člověk chová fér, i když to obnáší nějakou otravu, je pak zdrojem vnitřního uspokojení. Tohle všechno se z toho ale vytrácí, jakmile tam zapleteme vnější odměny.

Spousta osvícených firem, respektive manažerů, velmi dobře chápe, jak důležitá je vnitřní motivace. Proto si hledají zaměstnance, kteří mají zájem o to, co dělají. Ty potom dobře zaplatí, aby odpadly přízemní starosti, a ve firmě to personálně krásně šlape.

Terka: Takže na druhé lidi platí úplatky, pohrůžky a smysl. Ještě nějaký způsob, jak je přesvědčit, aby udělali, co chci já?

Dorka: Přesvědčovacích technik existuje docela hodně. Jejich použití je občas s morálním otazníkem, ale je dobré o nich vědět, aby se jim člověk mohl bránit. Nechala ses někdy přesvědčit k věci, kterou jsi původně a po dobré úvaze nechtěla udělat? Třeba si něco koupit?

Terka: Já jsem zrovna v tomhle dost neoblomná… Ale přece jen si vzpomínám – to jsme byli s Horácem v Tunisku a prodavač z jednoho krámku nás pozval na čaj. Tedy on nám to pozvání dost vnutil, ale nechtěli jsme být nezdvořilí, tak jsme šli. Zavedl nás až kdovíkam dozadu, povídal si s námi, podkládal nás polštáři, aby nás sezení netlačilo, doléval čaj, … a pak před nás rozložil šátky a koberečky. Nic z toho jsme nepotřebovali ani nechtěli, ale po té jeho péči bylo dokonce i pro mě strašně těžké odtamtud jen tak odejít. Tak jsme si jeden ten šátek koupili.

Dorka: To je jedna typická přesvědčovací, skoro bych už řekla manipulativní, taktika. Druhý ti dá něco zadarmo, v tobě to vyvolá pocit dluhu a je to hloupé ten dluh nevyrovnat.

Terka: A co s tím?

Dorka: Jasné a čisté řešení je zvednout se, poděkovat za čaj a odejít. Ty jsi po nikom nic nechtěla; on ti to poskytl o své vůli. Tobě žádný závazek vůči tomu druhému nevznikl.

Jenomže – to se snadno řekne a hůř pocítí. My jsme velmi sociální bytosti a chceme se většinou k druhým chovat hezky. Až na výjimky neumíme moc říkat „Ne“ a neradi chodíme do konfliktních situací. Takže odmrštit člověka, který ti věnoval péči, čaj a spoustu úsměvů, to opravdu není snadné.

Taková možnost napůl cesty je slušně odmítnout šátky, zaplatit běžnou cenu za čaj, rozloučit se a odejít. Nejčastěji to ovšem končí nákupem. Člověk je pak někdy naštvaný, že se nechal přesvědčit, ale to je prostě cena za naši společenskost. Příště můžeš zkusit dát si za úkol to celé s úsměvem ustát – vnucený dárek i rozhořčení obchodníka, když jeho manévr nezabral.

Terka: Vyzkouším. Nevím, jak to dopadne s tím úsměvem, ale rozhodně zkusím být neoblomná. Je fakt, že dárek vnucený kvůli kšeftu není až tak dárek, který by ve mně měl vzbudit záchvat vděčnosti.  Jaké další manipulace ještě lidi zkoušejí? Mám sousedku, která ze mě už třikrát vytáhla peníze a přitom vždycky je děsný problém, aby mi je vrátila. Samé výmluvy a lži. A stejně jí nakonec půjčím znova.

Dorka: Kolik jí tak půjčuješ?

Terka: Teď naposled to byla tisícovka.

Dorka: A když tě o tu půjčku žádala, řekla si rovnou o tisícovku, nebo chtěla původně jinou částku?

Terka: Začala s tím, že potřebuje čtyři tisíce. Když jsem se chvíli kroutila a popravdě vymluvila, že tolik doma ani nemám, slevila a spokojila se s tisícovkou.

Dorka: Tak to jsi dostala dveřmi do tváře. Obrazně. Tak se jmenuje tahle přesvědčovací technika. Sousedka tě omráčí velkým požadavkem, ze kterého je ochotná ustoupit a ty jsi nakonec ráda, že ti to prošlo tak levně. Kdo s tím pracuje cíleně, schválně nadhodnotí to, čeho chce dosáhnout, a svou šokovanou oběť ukonejší tím, že se spokojí třeba se čtvrtinou původního požadavku. Tihle vypůjčovatelé to umí skvěle.

Z vyprávění znám jiný případ využití, spíš tedy podvědomého, této techniky. Jeden můj kamarád, Jarda, poškodil svým autem někomu plot. Bylo to spíš jen kosmeticky a plot ani tak nebyl v nejlepším stavu. Zazvonil, všechno doznal a že škodu nahradí. Na mysli měl zhruba pětistovku na plechovku barvy a deset minut práce. Ovšem majitel nemovitosti poté, co plot ohledal, začal vyvádět, jako mu Jarda zničil smysl života – že plot byl úplně nový a je ze vzácného dřeva a ta škoda je minimálně dvacet tisíc!

Kdyby Jarda neměl v autě rodinu včetně tří psů a dvou mývalů, snad by pro spravedlivé ukončení případu i přivolal policii, ale to by bylo obrovské zdržení, takže smlouval. Plot postupně během komunikace ztrácel na novosti i vzácnosti a odřenina se dost zatáhla, takže to Jardu nakonec stálo dva tisíce. Bylo to podle něj ostudně moc, ale vzhledem k tomu, že začínali na dvaceti tisících, vypadal vlastník plotu nakonec i jako dobrák, že tolik moc slevil. On sám se tak i prezentoval.

Terka: Dveře ve tváři, fajn. Začít s něčím obludným a skončit u toho, co ve skutečnosti chci.

Dorka: No, a funguje i opačný postup. Začít s něčím malým a skončit mnohem výš.

Terka: Jako že když chci tisícovku, začnu na stovce?

Dorka: Přesně tak. Původní požadavek je maličký, aby nevyděsil a naopak navnadil ke spolupráci. A pak to začne: „Vlastně ještě bych potřebovala sedmdesát korun na tohle a tři stovky na tamto. Pozítří mi taky přijede návštěva, a co jim jenom nabídnu? Ale tisícovka by mi stačila.“ Může to být pravda a pak je to smutné, nebo to taky může být vyzkoušený trik, pomocí kterého se vyvolá v druhém člověku souhlas a následně se změní parametry požadavku.

Tonda: To je stejný, jako když mi šéf v práci řekne, jestli nezůstanu chvíli přes čas, půl hodiny dejme tomu. Půlhodina není problém, na to já. Ale vlastně ještě je potřeba udělat tohle a tamto, ale za hodinu to máš hotový, tam domluveno, jo? Dík. Ve finále jsou z toho většinou tři.

Horác: Klasika.

Terka: Přemýšlím, jak by to bylo u toho člověka s přejetým plotem. Ten by asi podle tohoto postupu začal, že to nic moc není a že to spraví dvě stovky na barvu. Ale pak by si všiml, že je to vlastně větší poškození a hlubší vrypy a plaňka že bude asi na výměnu a kdoví jestli se za chvíli nevyvrátí celý kus plotu… A z původních dvou stovek se to vyšplhá klidně na ty dva tisíce.

Dorka: Krásně jsi to vymyslela.

Terka: Má tenhle fígl taky nějaké svoje jméno?

Dorka: Má. A zase v něm hrají úlohu dveře. Jmenuje se „Noha ve dveřích“.

Terka: Noha ve dveřích? … Jasně! Někdo mi otevře dveře a já do nich strčím nohu, aby nemohl zavřít, a pak se tam nacpu celá. Nejdřív málo, pak víc.

Dorka: Jo jo – Jen dva prstíčky do chaloupky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.

Terka: Koukám, že triky, jak si hezky vodit druhé lidi, vypadají hodně nenápadně. Donutit někoho, aby udělal, co chci, není asi vždycky úplně nemožné. Ale jak se mám donutit já, abych dělala to, co bych dělat měla?

Dorka: Co máš třeba na mysli?

Terka: Například učit se anglicky. Už dlouho to mám v plánu, vždycky nějak začnu, ale výsledek nula. Nějak to vždycky vyšumí.

Dorka: Tohle je těžké, protože to vyžaduje určitou investici energie – začít se trápit s angličtinou, když se dá dělat nebo nedělat něco mnohem pohodlnějšího. Za druhé, neumíš to, pouštíš se do něčeho, čemu ne tak úplně rozumíš, výsledek je nejistý, zato chyby a potíže jisté. Tohle ti narušuje tvou potřebu bezpečí a jistoty, takže odpor organismu je pochopitelný. Čelit se těmto potížím nicméně dá. Chce to říct si „Dneska v pět si otevřu učebnici na straně třicet a dojdu na stranu třicet dva.“ Neboli dej si zcela konkrétní a malý úkol. Když to zvládneš, neboj se odměnit, udělej si pak drobnou radost. Zapoj do učení parťáka – jednou se můžete učit u něj, jednou u tebe. Vzájemná motivace je skvělá. Jenom si musíš parťáka hodně dobře vybrat – kdyby se na to vykašlal, je dost možné, že tě stáhne s sebou. Extrémně důležitá věc: Všechny důvody, proč nejde udělat, co sis naplánovala, ber jako výmluvy. V pětadevadesáti procentech případů jimi jsou. Dál, případné selhání si odpust; pokrok je obvykle ve stylu dva kroky vpřed, jeden vzad. Netrvej na tom, že se ti bude chtít, prostě jdi něco dělat. Stačí začít, pak už to obvykle jde.

Terka: Takhle to zní hrozně jednoduše.

Dorka: Přesně tak to udělej a uvidíš. Není to vůbec jednoduché. Kdyby bylo, všichni budou mluvit nejmíň třemi jazyky, budou jíst hromady zeleniny a v parcích nebude k hnutí, jak tam budou všichni prohánět svůj kardiovaskulární systém.

Terka: Možná by mi pomohlo, kdybych měla silnější vůli.

Dorka: A co myslíš, že je vůle?

Terka: To, že chci.

Dorka: Když chceš, vůli nepotřebuješ. Vůle je v tomto kontextu ve skutečnosti náhrada za chtění. Něco jako náhradní motor, aby auto jelo, když se jeho primární motor porouchá.

Terka: A jak si tuhle náhradu vypěstuju, aby mi pomohla, když se mi nechce?

Dorka: Vůle se přirovnává ke svalu a je to zcela přesné. Stačí si představit, co bys musela udělat proto, aby sis vypěstovala řekněme vyrýsovaný pekáč buchet na břiše.

Terka: Jasně. Cvičit.

Dorka: Cvičit. Začít s rozumnými dávkami, postupně přidávat a být trpělivá a vytrvalá. V praxi to vypadá tak, že si člověk pro začátek dává malé úkoly, do kterých se mu nechce, například tři minuty se učit anglická slovíčka. K tomu se donutí celkem snadno, tři minuty nikoho nevyděsí. Pak se ti třeba nechce do úklidu stolu, tak zase něco malého – budu ten stůl uklízet pět minut a začnu hned. Vůle se takhle začne posilovat a ty věci budou postupně snazší.

Terka: Zas to zní jednoduše.

Dorka: A zas to není jednoduché. Ani omylem. Na téhle cestě je spousta odpadlíků. Naše tendence vracet se ke starým pořádkům, k pohodlnosti, výmluvám a tak dále, ta je velmi silná. Tahle tendence je náš protivník a buď to s ním vybojujeme, nebo ne. Tady se oddělují úspěšní lidé od těch ostatních, je to jedna z těch nejzásadnějších křižovatek. Ta cesta ale stojí za to – pocit, že máš sama sebe pod kontrolou, že se na sebe můžeš spolehnout a že uděláš, co je potřeba, ten fakt doporučuje jedenáct z deseti psychologů.

Terka: Tak díky. Mně to stačí, mám o čem přemýšlet.

~

Na Terčino „Mám o čem přemýšlet“ pichlavě zareagoval Ambrož: „Stejně je to všechno jenom teorie!“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Terka.

„Že celá ta slavná psychologie a všechno, o čem se tady vykládá, jsou jenom řeči z knížek. Pro život k ničemu.“

„Proč že ten Ambrož reje?“ smál se Tonda.

„Pche! Já nereju!“

„Reješ a kecáš,“ vstoupil do komunikace Adam. Šel ke stěně, na které visely mapy hor, jednu mapu otočil bílou stranou dopředu a řekl: „Kdo bude chtít, může sem Ambrožovi napsat, co prakticky využitelnýho si z přednášek odnesl.“ Fixou nahoru napsal „PRAKTICKÉ RADY PRO AMBROŽE“. Papír se hned začal plnit. Ozývalo se šustění fixy po papíře často prokládané Ambrožovým „Pche!“

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *