11. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl
Devátý díl
Desátý díl

STÁHNOUT 11. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina jedenáctá – O myšlení

3.8., 20. den

Moje milé faktury, dnes je můj (náš) šťastný den! Na druhé straně strže se konečně něco děje! Objevil se tam jakýsi materiál a bagr!

S touhle novinkou dopoledne přilétl Vejr (kouzlo nezamýšleného), který v těch místech konal procházku se svým mimčem. Nechal nám Adélku na hlídání a utíkal zpět s tím, že se zkusí dostat na druhou stranu a vyptat se, co a jak. Za ním se okamžitě vydali další a sledovali, jestli se jeskyňáři Vejrovi povede strž zdolat. Dolů spíš sklouzl, než sešel, přebrodil dost rozdivočenou řeku, ale na druhou stranu nevyšplhal; pokaždé sjel spolu s uvolněnými kameny zpátky. Strašně dlouho se snažil a pak se rozhodl pro návrat. Vlezl znovu do vody, uprostřed ho však strhl proud a předlouhou vteřinu to vypadalo děsivě. Vejr se naštěstí ukázal o kus níž, kde se zachytil o ležící kmen. Dostal se na břeh a začal šplhat nahoru. Nastal ale stejný problém, jako na druhé straně strže: Nahoru to nešlo, Vejr pořád sjížděl zpět. Nakonec mu pomohlo až lano svázané ze všech možných hadovitých předmětů narychlo nalezených v hotelu. Vytažen byl i Adam, který sjel dolů ve snaze zachránit Vejra z řeky. Vejr nám oznámil, že na něj muž od bagru volal, že za několik dní už budeme mít provizorní most. Hurá, sláva! Blíží se konec trosečnictví!

Reakce mezi lidmi byly různé. Horác na znamení nadšení vyhodil Terku až ke stropu a volal přitom, že konečně bude zase antikoncepce. Smítkovi vzali blížící se vysvobození dost flegmaticky; Alenka dokonce pravila, že jí je to jedno, jelikož se jí tady vlastně celkem líbí. Karlovi se ale trochu zaleskly oči, když toužebně mluvil o už skoro zapomenuté chuti piva a klobásek. Miloš Himl nehnul brvou a odešel zase do sklepa. Pan Potůček předstíral lhostejnost, ale z pokoje se poté, co tam novinu zanesl, ozývaly jásavé hlasy. Ambrož bručel, že se domů hned tak nedostaneme, protože postavit u nás cokoli, natož most, děsně dlouho trvá. Přitom si ale zabalil skoro všechny věci.

Jsem tady už dvacátý třetí den, z toho dvacátý den coby trosečnice (všichni jsme tu dvacátý den coby trosečníci). Za tu dobu jsem si zvykla na hodně věcí:

– Spát a žít v hotelové jídelně s patnácti lidmi, jejich těly, věcmi, zvuky, zvyky, pohledy a pocity.

– Denně nachodit několik kilometrů. Tady je to nutné k přežití (viz předchozí bod). Cítím ale, že chození pro mě dělá víc, než že je pouze zdrojem soukromí, a tak v něm budu pokračovat i po návratu k běžnému životu.

– Žít bez peněz. Jak příjemně bezstarostné. V tom bych taky ráda pokračovala po návratu k běžnému životu; ne rozdíl od pravidelné chůze to ale není věc mého rozhodnutí.

– Mýt si vlasy v potoce. (Terka s Horácem potok přehradili a vybrali kus dna, takže když si tam člověk sedne a trochu se zakloní, může si potopit hlavu.) Zjistila jsem, že vlasy se takhle myjí nádherně. Rozprostřou se a vznášejí nad hlavou. Stačí je jen trochu prohrábnout, aby se z nich dokonale vymyl šampón.

– Hrát si na indiány, stopovat a hrát vybíjenou s duší od přívěsného vozíku a být neustále připravená na něco vylézt, kdyby někdo zakřičel „Povodeň“. (To je hra a v ní používané slovo „povodeň“ je jen shoda náhod; nemá s naší aktuální situací nic společného.)

– Jíst fazole.

Napsala jsem, že jsem si na tyhle věci zvykla? Když se tak nad tím zamyslím, tak u většiny nezvykla. Prostě tak jsou.

Odpoledne se ukázalo, že ani tento tolik šťastný den se neobejde bez trapasu. Dělala jsem si zrovna nějaké poznámky do zápisu včerejší přednášky, když se u mě objevil Miloš Himl.

„Půjčíte mi prosím na chvíli ty papíry, na které si tady zapisujete?“ řekl zdvořile, ovšem velmi pevně a vážně. Na vysvětlenou dodal: „Přepočítávám staré účetnictví a chybí v něm část dokladů. Všiml jsem si, že je máte vy.“

Oči se mi zalily slzami z představy, že o své zápisky přijdu. Pan Himl si toho všiml a opět pevně a vážně pravil: „Vrátím vám je a nebudu je číst. Je to už dvanáct let staré účetnictví. Probírám se jím, abych se zabavil a osvěžil si staré předpisy. Jakmile si z těch dokladů opíši podstatné údaje, dostanete všechny ty listy zpět.“

Vzala jsem desky se všemi svými zápisky, přidala k nim pár stránek, na kterých jsem právě pracovala, a mlčky je panu Himlovi předala.

V hlavě mi hučelo. Opodál stál totiž Vláďa Slavíček. Chtěla jsem mu už dávno říct, že jsem si ty faktury ve sklepě vzala, a omluvit se mu, že jsem to udělala bez dovolení. Měla jsem šanci po dlouhých jedenáct dní. Ovšem místo abych ji využila, nechala jsem to dojít až do bodu, kdy mě z krádeže těch papírů usvědčil své profesi oddaný účetní.

Vláďa se na mě podíval.

„Já jsem si ty papíry vzala a nezeptala jsem se, jestli můžu. Moc se omlouvám,“ řekla jsem. Vzápětí mi ovšem došlo, že jsem vyslovila jenom „Já jsem“, pak mi selhal hlas a zbytek prohlášení zněl už jenom v mé hlavě.

Vláďa se naklonil směrem ke mně: „Co prosím, Pavlo?“

Chtěl jsem to zopakovat, ale nedostala jsem ze sebe ani slovo. Musela jsem vypadat jako vylovený kapr. Ukázala jsem aspoň na záda odcházejícího Miloše Himla.

„Je pěkný den, viďte?“ řekl vlídně Vláďa. Předtím se díval z okna a mně došlo, že můj rozhovor s panem Himlem vůbec nezaregistroval. Stejně bych mu to byla ráda řekla, abych odlehčila svému svědomí. Jenže jsem dokázala jenom přikývnout. Vláďa se zase otočil k oknu.

„Já jsem.“ Připomnělo mě to, jak jsem tuhle na jedněch dveřích v budově městského úřadu viděla viset ceduli, na níž stálo: „DĚKUJEME, ŽE JSTE“. Text zřejmě dřív něčím pokračoval, to ovšem odpadlo a zbyla tam jen ta tři slova. Instituce vám děkuje za vaši existenci? Přišlo mi tehdy velmi absurdní a taky všichni, kdo si to přečetli, se velice bavili. Při té vzpomínce jsem vyprskla smíchy. Nahlas. (Tohle by mi šlo.) Vláďa se na mě podíval. Přestala jsem se smát a zrudla jsem. Vláďa sklopil zrak a raději odešel.

Jsem beznadějné ťululum. Ale na to jsem zvyklá. Na tohle opravdu zvyklá jsem.

~

Večerní setkání, dnes v natěšené a nadějeplné atmosféře, zahájil opět Vláďa:

„Drazí přátelé, i v dnešní den, kdy se přání nás všech začíná stávat skutečností, vás vítám u psychologické besídky s naší Dorkou. Úvodem si opět dovolím shrnout, co jsme se dozvěděli posledně.

Proč člověk dělá to, co dělá? Za jeho jednáním je vždy nějaká potřeba a s ní spojená snaha cosi změnit. Základní potřeby jsou povahy biologické, následuje potřeba jistoty a bezpečí, další je potřeba lásky a náležení, po ní přichází potřeba úcty a sebeúcty a nejvýše se nachází potřeba seberealizace. Není to pravidlem, ovšem vyšší potřeby se často přihlásí, až když jsou naplněny potřeby pod nimi.

Někdy člověk nezná pravé motivy svého jednání.  Myslí si, že je rozčilený kvůli domácímu nepořádku, ale ve skutečnosti má obavy z nadcházejícího lékařského vyšetření; tyto obavy si ovšem nechce připustit. Protože chceme mít o sobě dobré mínění a chceme, aby nám naše jednání dávalo smysl, nevědomky občas přičítáme svému jednání jiné než skutečné motivy.

Někdy spolu soupeří dvě potřeby. Člověk se dobrovolně vydává do nebezpečí, tedy přemůže potřebu bezpečí, aby zažil něco vzrušujícího. Ve vztazích se stále pohybujeme mezi potřebou závislosti a nezávislosti.

Druhé lidi i sebe můžeme motivovat odměnami, tresty a smysluplností. Odměny a tresty patří k vnější motivaci, smysluplnost k vnitřní, která je hodnotnější. Z vnitřní motivace děláme věci, protože je děláme rádi, naplňují nás a dávají nám smysl.

Dále jsme se dozvěděli o přesvědčovacích až manipulativních technikách. Důkazem jejich užití jsou dárky vnucené za předem daným účelem, obvykle abychom si něco koupili. Je to také příliš velká počáteční žádost, která se postupně zmírní, a my jí s úlevou vyhovíme. Nebo opačný postup: Naše „ano“ si získá malá žádost; ta ale posléze naroste do rozměrů, se kterými bychom nesouhlasili, kdyby byly předloženy hned.

Kdy se chce člověk k něčemu donutit, měl by si dávat malé a konkrétní úkoly a nevymlouvat se, proč nejdou splnit. Pomůže i silná vůle, která je náhradou za chtění a pomůže člověku, když se mu do něčeho nechce. Vůle se cvičí jako sval.

A nyní zbrusu nové otázky, které dnes bude pokládat Tonda.“

„Tonda se omlouvá, není mu dobře,“ oznámil Bořek. V reakci na podezíravé pohledy ostatních upřesnil: „Ne, není to, co si myslíte. Jenom ho bolí hlava. Terka s Horácem ho pustili lehnout k sobě do pokoje, aby tam měl klid.“

Terka souhlasně kývla a současně vymrštil Ambrož: „Tak já! Já se budu ptát!“ A dodal: „Můžu snad, ne?“

Z několika míst se ozvalo cosi, že je to přece pouhá teorie, ale Ambrož zřejmě neslyšel, jak se hrnul na místo vedle Dorky.

~

Ambrož: Musím akorát přijít, na co se ptát. Nic jsem si nemohl připravit, když jsem nevěděl, že sem půjdu. … Moment ještě … Tak třeba: Znáš nějakou hádanku? Mám rád hádanky. Takové, které uhodnu.

Dorka po chvilce: Napadá mě jedna. Máš, Ambroži, šuple plné jednotlivých ponožek, černých a bílých. Nevíš, kolik jich tam je, ani jak jsou namíchané. Kolik nejmíň jich poslepu musíš vytáhnout, abys měl jistotu, že dostaneš pár ve stejné barvě?

Ambrož: Co?

Dorka: Ještě jednou: Máš šuple plné ponožek, černých a bílých. Nevíš, kolik jich tam je, nevíš, jak jsou namíchané. Kolik nejmíň těch ponožek poslepu musíš vytáhnout, abys měl jistotu, že dostaneš pár ve stejné barvě?

Ambrož: Víc podrobností k tomu není?

Dorka: Ne.

Ambrož: Nejlepší by bylo vytáhnout všechny. A srovnat je. Ale když jich má být co nejmíň, tak všechny to nejsou. Že by čtyři?

Dorka zavrtěla hlavou.

Alenka zvedla hlavu z polštáře a rozespale řekla: Hele, vytáhnu jednu, třeba bílou. Pak druhou, černou, aby to bylo zajímavější. Pak vytáhnu třetí, třeba zase bílou a mám pár. Kdyby byla ta třetí černá, tak mám zase pár. Takže tři. Možná by stačily dvě, ale tři jsou jistota.

Dorka: Přesně tak!

Ambrož: Jak to, že jsem na to nepřišel? Vždyť je to tak jednoduché!

Dorka: Spousta lidí to nevymyslí.

Ambrož: Co vlastně dělám, když myslím?

Ze shluku Terky, Horáce a Vejra se ozvalo šeptání, jehož téma nějak souviselo s latrínou. Ani tohle Ambrož naštěstí neslyšel.

Dorka: Když myslíš, tak zpracováváš informace. Myšlení je práce s fakty, představami, vjemy, vzpomínkami a kdovíčím dalším. Mohou to být informace z paměti nebo takové, které aktuálně přicházejí a ty se je snažíš nějak využít. Obvykle k tomu, abys něco vyřešil. Třeba ke zjištění, na kolik dní nám ještě vydrží fazole nebo koho tady požádat, aby dal zpátky drát vypadlý z rotopedu. To jsou snadné, jasně strukturované problémy. Pak ovšem můžeš přemýšlet, jak se odsud dostat, než bude postavený most, či jak žít smysluplný život. To jsou naopak těžké, špatně strukturované problémy.

Ta ponožková hádanka se stane těžkým problémem, pokud tě odpověď na ni nenapadne hned. Její řešení je případ takzvaného vhledu – to znamená „kouknu a vidím“, bez jakéhokoli usilovného přemýšlení. Někdo na to přijde hned a někomu ta hádanka poskytne program na mnoho hodin. To se pak většinou zacyklí v úvahách „Jak na to mám přijít, když ani nevím, kolik tam těch ponožek je“ a tak podobně a nepomyslí už na to, aby si to představil tak, jak to udělala tady Alenka.

Nebo tohle:

Tvůj úkol je nakreslit trojúhelník, který projde všemi rohovými body.

Ambrož: Trojúhelník? Čtvercem? Jasný první vhled je, že to nejde. Do čtverce trojúhelník nenacpu, ani kdybych nevím co.

Dorka: A přece nacpeš. Brání ti v tom stejný problém, jako při použití knotu svíčky na výrobu paruky pro křečka, jak jsme někdy dřív řešili. Chce to jít za běžné chápání. V angličtině se tomu říká „out-of-box thinking“, myšlení mimo krabici, tedy mimo běžné hranice. V některých pracovních pozicích velmi žádaná vlastnost. Vylez ven z krabice, rozhlídni se, co je tam nových možností!

Ambrož: Hmmm hmmm hmmm…

Terka: Můžu?

Ambrož: Samozřejmě.

Terka: Když mimo krabici, tak mimo čtverec.

Ambrož: Takhle? No jo! Ach jo.

Existuje ale určitě i obyčejnější myšlení, než tyhle fígle, ne?

Dorka: Při myšlení můžeme v zásadě postupovat buď podle logických pravidel, nebo heuristicky.

Logika, to je krom jiného dedukce. Pokud například platí, že Pepíček a nikdo jiný chodí každé úterý po škole ke své babičce a zároveň že babička každé úterý večer zjistí, že jí ze spíže zmizela čokoláda, bude jasné, že čokolády bere Pepíček. To je dedukce, vyvození platného závěru z výchozích předpokladů.

Horác: Jediný Ambrož tady říká „Pche“, slyším „Pche“, nablízku je Ambrož.

Dorka: Jako příklad dedukce výborné, k námětu bych řekla „Ale no tak…“

Ambrož: Mně to nevadí.

Dorka: Dobrá. A teď dál: Jestliže by ovšem babička jednou ztrátu čokolády odhalila až ve středu nebo ve čtvrtek, kdy už u ní byli i jiní lidé, bude Pepíček rázem jen pravděpodobným, nikoli jistým viníkem tohoto konkrétního zmizení. To je indukce, při níž vyvozujeme pravděpodobný závěr na základě mnoha pozorování. Takovým závěrem si nikdy nemůžeme být úplně jistí. Můžeme říkat, že třeba všichni lidi někdy pijí čistou vodu, ale to platí pouze do chvíle, než objevíme někoho, kdo se čisté vody nikdy nenapil. Nebo ta klasika: Všechny labutě jsou bílé, což ovšem platí do momentu, než zahlédneme černou. Potom se dá říkat už jen to, že když potkáme labuť, bude s velkou pravděpodobností – ale nikoli jistě – bílá.

Ambrož: Na tom není nic složitého.

Dorka: To by ses divil. Spousta lidí bere úsudky utvořené indukcí za pravdu pravdoucí. Nám lidem obecně práce s pravděpodobností moc nejde. Je jednodušší říct: „Zmizela čokoláda? To byl určitě Pepíček,“ než „Asi to byl on, ale musíme připustit možnost, že to udělal někdo jiný.“

Ambrož: A když nepostupuju logicky?

Dorka: Když nejde uplatnit logika, nastupují takzvané heuristiky. Slovo pochází z onoho slavného „Heuréka – Našel jsem!“ Heuristiky jsou jednoduché postupy na řešení složitých problémů. Třeba když máš v ruce poprvé Rubikovu kostku, postupuješ stylem pokus-omyl, což je typická heuristika. Když se s kostkou naučíš, postupuješ už podle známých algoritmů.

Jiná heuristika se třeba uplatní u problému, který je podobný něčemu, co jsme už zažili. Když chceš po někom laskavost a už dřív ses přesvědčil, že lidé ti spíš vyhoví, když se usmíváš a nepřijdeš s prázdnou, zařídíš se podle toho i v aktuálním případě.

Zajímavá je heuristika, kdy postupujeme na základě dostupných informací. Představ si, že máš jít na operaci a řeknou ti, že pravděpodobnost, že to dopadne dobře, je devadesát procent. Jak ti to zní:

Ambrož: Docela nadějně.

Dorka: Anebo máš jít na operaci a řeknou ti, že pravděpodobnost úmrtí při té operaci je deset procent. Jak ti zní tohle?

Ambrož: Jako docela riziko.

Dorka: Přitom je to totéž, jako když je pravděpodobnost přežití devadesát procent. Zdaleka ne každý si k těm devadesáti zrovna dopočítá těch deset a spousta lidí se tak rozhoduje pouze na základě té částečné informace, kterou dostali.

Nebo afektivní heuristika: Zemře víc lidí na nemocniční nákazy nebo při teroristických útocích?

Ambrož: Nevím? Při útocích? Neslyšel jsem o nikom, kdo by umřel na nemocniční nákazu. Ani jsem nikdy neslyšel, že by něco jako nemocniční nákaza existovalo.

Dorka: Stejně jako ty říká většina lidí, že při teroristických útocích. Představa terorismu okamžitě probudí barvité představy, ty případy jsou každou chvíli ve zprávách a všichni s nimi máme spojené silné emoce. Proto afektivní heuristika, afekt coby silná emoce. Úmrtí na nemocniční nákazy, což jsou obvykle stavy způsobené odolnými bakteriemi, není zdaleka tak „sexy“, ale přitom jich je víc. Mnohonásobně.

Heuristiky mnohdy fungují, ale mnohdy taky vedou ke špatným úvahám a řešením.

Ambrož: Koukám, že mě vedou jenom ke špatným úvahám. Ale mně to nevadí. Rozhodl jsem se, že mě už nic nerozhodí.

Dorka: To je zajímavé rozhodnutí.

Ambrož: Jo. Tak dál. Dělají lidi, když myslí, nějaké další typické chyby?

Dorka: No jestli! Tak třeba klasická úloha jménem Linda a její zaměstnání: Linda je svobodná, chytrá žena, která se při studiu na vysoké škole zajímala o diskriminaci. A teď – co spíš platí? Zaprvé, že Linda je bankovní úřednice, nebo za druhé, že Linda je bankovní úřednice a k tomu je aktivní ve feministickém hnutí?

Ambrož: Bude to ta druhá možnost. I když v tom asi bude nějaký háček, když se bavíme o chybách. Jenže tam žádný nevidím, tak dávám tu dvojku.

Dorka: Háček tam skutečně je. Na chvilku od Lindy odběhneme. Co myslíš, je pravděpodobnější, že Horác sní zítra svou snídani, nebo že sní snídani a že ještě navíc bude v tu chvíli pršet?

Ambrož: Že sní snídani. Tu sní vždycky. Ale pršet může a nemusí.

Dorka: Neboli splnění dvou podmínek je vždycky méně pravděpodobné, než splnění jediné. A s tou Lindou je to totéž. Je mnohem jistější, že je to jen bankovní úřednice, než že je navíc ještě zapojená do feministického hnutí. Kdybychom tam přidali ještě další možnost, že Linda, krom toho, že je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí, nemá dosud dítě, tak nám to taky zapadá jejího do profilu. Ale je to zas o kus míň pravděpodobné, než to, že prostě pracuje v bance.

My lidi máme tendenci tvořit dobré příběhy a přidávat si do skutečnosti i to, co tam není. Krásně to ilustruje takzvaný haló efekt, kdy na základě vnějších znaků usuzujeme u neznámého člověka i na to, co není vidět a co nemůžeme vědět. Takže třeba slušně oblečeného člověka budeme považovat oproti nějakému otrhanci automaticky za taktnějšího, vzdělanějšího a já nevím co, a přitom to může být přesně naopak. Lidé s brýlemi jsou považováni za inteligentnější, než ti bez brýlí. Jenom kvůli těm brýlím, které zřejmě napovídají cosi o zálibě ve čtení, a to i v případě brýlí na dálku. Nebo ještě jeden příklad: Od někoho, kdo hraje skvěle šachy, budeme očekávat bystrý úsudek i v běžných praktických věcech, ale pak zjistíme, že náš geniální šachista nedovede ani vybrat dárek své matce k narozeninám. A než by jí koupil aspoň pugét a šel jí popřát, tak se radši s vypnutým telefonem schovává doma, protože neví, jak s tou situací naložit.

Terka: Jestli můžu, … tohle se asi hodně týká i mojí tetičky. Když někomu řeknu, že pracuju jako osobní řidička pro svou bohatou starou tetu, tak si ji všichni představí usedlou, kultivovanou dámu v kostýmku a ne zpěvačku rockové kapely, která má v repertoáru písničky jako Neslazená vražda s mlíkem nebo Přejela motorka plyšovou veverku.

Ambrož: Moc dojemné příběhy. A já jsem byl zase vedle. Už mě to začíná rozčilovat. Dáváš schválně příklady, při kterých vypadám jako blbec?

Dorka: Vždyť sám víš, že ne. Kromě toho snídani a déšť jsi přece vyhodnotil dobře.

Ambrož: Pche! Jeden jediný úkol!

Horác: Ha! Já věděl, že to jeho „Pche!“ musí přijít! Ale nic ve zlým, Ambro.

Dorka: Pojďme k tématu.

Ambrož: Asi se mi do něj budou plést emoce. Jak se člověku vlastně do přemýšlení pletou emoce?

Dorka: Představ si třeba sebe, když jsi v útlumu. Například když jsme zjistili, že se odsud hned tak nedostaneme. To potom všechny myšlenky odpovídají tomu temnému emočnímu ladění. Když je člověk smutný, podlehne snadněji rezignaci a bude přemýšlet spíš o tom, jak to všechno bude ještě horší. Naopak když je někdo hodně dobře naladěný, třeba zamilovaný, tak najednou nic není problém, všechno se vyřeší, na světě je krásně. Takže emoce s myšlením cloumají velmi podstatně.

Totéž dělá motivace. To, co chceme, dovede naše myšlenky hodně ovlivnit. Pokud třeba mladý muž stojí o nějakou slečnu, pozoruje, jak ta se k němu chová, aby odhadl své šance. Vidí, že se na něj usmívá, a usoudí tedy, že o něj stojí. Pak ji osloví a ona ho slušně, leč jasně odmítne. Pro něj to „Ne“ ale není nezájem, vyloží si ho jako koketování nebo pobídku, aby se víc snažil. Proč? Protože si předtím vzal do hlavy, že se na něj usmívá a stojí o něj. Přání otcem myšlenky. Ona se mohla usmívat proto, že se usmívá pořád. Nebo se usmála na někoho jiného. Cokoli. Ten mladík viděl, co vidět chtěl.

Do podobné skupiny omylů patří i takzvaný negativní přenos. Vybavuju si skutečný případ vraždy, o kterém jsem četla. Byla zavražděna dvanáctiletá Stephanie. Policisté se okamžitě pověsili na jejího čtrnáctiletého bratra Michaela. Proč? Protože naprostou většinu vražd spáchá někdo z lidí blízkých oběti. Dostali přitom noc předtím informaci, že se v okolí domu pohyboval nějaký divný člověk. Vyšetřovatelé se ale drželi verze, že to udělal bratr, vyslýchali ho dlouhé hodiny, lhali mu, že našli jeho vlasy v ruce Stephanie a její krev na jeho šatech, až ho nakonec zmátli a vyčerpali natolik, že se k vraždě ze žárlivosti přiznal.

V té době se ale povedlo chytit toho tuláka a na jeho bundě se skutečně našla krev zavražděné holčičky. Co je šokující – že policisté i tak trvali na své verzi, že vrahem je Michael, koneckonců, vždyť se přiznal. Nejdřív tedy zvolili špatnou strategii, když se rozhodli použít klasický model „Vrah je někdo z rodiny“ a potom, když se ukázalo, že se zmýlili, zase používali myšlení na obranu sebe samých a ne k tomu, k čemu by myšlení v takových případech mělo sloužit, tedy ke zjištění pravdy. Děláme to ale všichni, s nicotnými či vážnými následky.

Ambrož: Někdy je snad i lepší nemyslet…

Dorka: To máš určitě pravdu. Ale zrovna to je věc, kterou zřejmě neumíme. Vypadá to totiž, že se v hlavě pořád něco děje. Nemusí samozřejmě vždy jít o myšlení ve smyslu řešení nějakých problémů nebo plánování. Včera jsem hodinu pozorovala pavouka, jak si štupuje pavučinu. Lidé si takhle užívají při pozorování deště, nebo krajiny z okna vlaku nebo spících dětí nebo třeba při erotických aktivitách. Myšlenky jen tak volně plynou, toulají se, až nám připadají, že ani nejsou, že jen vnitřní hlas popisuje to, co vidí a někdy ani to ne. Ti, co jsou zběhlí v meditaci, dokáží nezúčastněně pozorovat své myšlení nebo se dovedou soustředit na nějaký jednoduchý podnět.

Ale i tak se zdá, že nějaký myšlenkový proud nám v hlavě běží pořád. A nejeden. Když si třeba na něco ne a nemůžeš vzpomenout, tak tě to pak napadne třeba o pár hodin později. Zničehonic. Ale ono to je „z něčeho něco“. Znamená to, že mentální aktivita tam probíhala; probíhala ovšem pod úrovní vědomí, a když bylo hledané nalezeno, pronikla daná myšlenka do vědomí. To je ten moment, kdy se člověk bouchne do čela, že už si vzpomněl. Ostatně docela se doporučuje tohle nevědomé zpracování používat. Když nemůžeš s něčím hnout, ať už jsou to logické nebo citové problémy, tak je dobré nechat je odpočinout a uležet a přestat se jimi zabývat s tím, že se k nim vrátíš později. Často následně probíhá podvědomé zpracování, takzvaná inkubace. Problém tak můžeme vyřešit nebo se v řešení aspoň o kus posunout, aniž bychom na to vědomě tlačili.

Ambrož: Tak tohle taky neumím. Když na něco nemůžu přijít, nedokážu to pustit z hlavy. Dneska mám nedořešený příklad z IQ testu tady z jedněch starých novin, nejde mi vyřešit a pořádně mě to štve a bude mě to štvát, dokud na to nepřijdu nebo dokud ty noviny nespálím. Spálím je zítra, mám službu u oběda. K těm IQ testům by mě vlastně zajímalo, jestli je možné se v nich zlepšit, když budu ty příklady trénovat.

Dorka: Inteligenci v dospělosti už nijak zvlášť vylepšit nejde, ale výkon v inteligenčních testech ano. Bavíme se teď o těch klasických testech analytické inteligence, které obsahují ty různé řady písmen nebo čísel, natočené prostorové útvary, různé matrice se symboly a podobně. Na to všechno jsou algoritmy a cvičením je lze dostat pod kůži. Při testování pak má člověk, který už iks podobných úloh řešil, výhodu, že ten správný postup objeví rychleji a právě o rychlost a tedy o čas v IQ testech jde. Takže když budeš mít dva stejně inteligentní lidi, z nichž jeden nikdy tyhle úlohy neřešil, zatímco druhý to má jako koníček, tak ten druhý bude mít podle testu vyšší IQ. Přestože reálně mezi nimi rozdíl není.

Ambrož: A to je jako fér? Třeba u přijímaček na vysokou?

Dorka: Fér… Někdy se to ironizuje, že IQ odráží schopnost řešit úlohy IQ testů. Ale možná se ta skutečná inteligence ukáže tak, že když víš, že tě někde – ve škole nebo u personalisty – takový test čeká, tak se na něj připravíš.

Ambrož: Pche! Takže to je zas jenom moje chyba, že jsem se nedostal na práva, co?

Dorka: Většina lidí se tam přece nedostane. Určitě jsi spoustu věcí udělal dobře a zároveň jsi zjistil, co příště můžeš udělat líp.

Ambrož: Jo. Vím přesně, co bych měl udělat. Vybrat si nápomocné rodiče, kteří mě tam dovezou, abych nemusel ve čtyři vstávat na vlak a únavou pak ani neudržet propisku v ruce. Nepřijít pozdě kvůli úplně neschopným lidem, co mi popisovali cestu. Nesedět vedle šplhouna, který skřípajícím perem křížkuje jeden úkol za druhým, jen aby mě definitivně vynervoval.

Dorka: Ty máš těžkej život.

Ambrož: To mám. Ale já všem jednou ukážu! … A může taky člověk nějak zlepšit svoje myšlení? Třeba naučit se udělat si pořádný názor na nějakou složitou věc a pak si ho obhájit?

Dorka: U názorů na složité – a emočně nabité věci – se dopouštíme klasické chyby s názvem konfirmační zkreslení. To znamená, že mám jasný názor třeba na domácí porody nebo trest smrti, například tyhle věci odmítám. Když na daná témata pak někde čtu nějaké články, tak si z nich automaticky vybírám ty informace, které potvrzují můj názor. Ty nesouhlasné pomíjím, nebo si řeknu, že ten, co je zastává, tomu nerozumí a tak dále.

Prováděl se hezký pokus s názory na trest smrti. Lidé nejdřív řekli, jestli jsou pro trest smrti, nebo proti němu, a pak dostali za úkol přečíst si různé texty. Ty pojednávaly o tom, jestli má trest smrti smysl, nebo ne, tedy jestli funguje. Polovina studií tvrdila, že trest smrti má odstrašující efekt, druhá to popírala. Účastníci byli upozorněni, že ty studie nejsou napsané vždycky úplně nejlíp, přičemž úkolem účastníků bylo posoudit odbornou úroveň těch studií. No a skoro všichni hodnotili jako kvalitnější – nepřekvapivě – ty studie, které se shodovaly s jejich názorem. Navíc uvedli, že je dané studie utvrdily v jejich původním postoji. Přitom ty články byly plné faktických chyb a oni to věděli. Ale chyby nechyby – počítá se všechno, co potvrdí můj názor.

Abychom se tohoto vyvarovali, je na to jedno účinné, ovšem na nervy jdoucí cvičení: Je potřeba vzít si nějaké takové téma, kde je člověk hodně emočně zapojený a má na ně jasný názor, třeba ty domácí porody, nebo nevěra, držení střelných zbraní, migrace, politika, trest smrti, cokoli, a napsat text, který bude zastávat opačné stanovisko. Pokud je člověk pro domácí porody, napíše dobře argumentovaný text proti domácím porodům.

Ambrož: To by muselo být hrozně těžké!

Dorka: Souhlasím s tebou. Však je to taky proti přírodě. Pokud máme jasný názor, šetří nám tenhle názor nervy a energii. Napsat něco, co se zastane názoru opačného názoru, v nás budí úzkost – jde to proti potřebě jistoty – a musíme vynaložit spoustu sebeovládání a vůle. Komu to nejde, tak si má představit, že je placený za to, aby takový text napsal bez ohledu na vlastní postoj. Když se člověk nenechá příliš pohltit vlastními emocemi, je to docela zábavné. Kromě toho, že se takhle omezí konfirmační zkreslení, tak tahle technika trochu staví mosty, protože člověk se díky ní dovede vžít do pozice protistrany, při diskusích z něj už necáká tolik adrenalinu a občas se i k něčemu dojde.

Ambrož: Můžeme teda říct, že myšlení je to nejlepší a nejužitečnější, co lidský mozek umí?

Dorka: No, ne že by nebyla vymoženost. Když nám příroda myšlení dala a nutí nás do něj investovat tolik energie, tak je to asi opravdu něco. Ale na druhou stranu myšlení hrozně přeceňujeme. Je to proces, při kterém děláme spoustu chyb; ty nesmysly, které z něho vypadnou, si pak hájíme, a přehlížíme všechno ostatní. Nebo se snažíme vymyslet něco tam, kde nám mnohem líp poradí emoce. Pokud z nějakého člověka nemáme dobrý pocit, i když racionálně na něm nic závadného nevidíme, tak se často ukáže, že náš pocit byl správný. A když ho neposlechneme, skončíme pak třeba ve vztahu s násilníkem. Jsou situace, kdy nám je myšlení k ničemu.

Ambrož: A co myšlenky, které se jen dokola opakují?

Dorka: Máš na mysli třeba přemýšlení o něčem, co se už stalo a nedá se s tím nic dělat?

Ambrož: Jo. Čím mě kdo urazil a že jsem mu to nedokázal vrátit. Ani na to už kolikrát nechci myslet, ale pořád to v hlavě mám.

Dorka: Tyhle automatické myšlenky dovedou člověka pořádně potrápit. To, že se opakovaně objevují, může mít v zásadě dvě příčiny: Může jít o nějakou nedořešenou záležitost, která se prostě proto, že není uzavřená, hlásí o slovo. Nebo se z ní už stal takový určitý rituál. Člověk si ji hýčká, protože se mu třeba líbí zažívat u toho to spravedlivé rozhořčení, užívat si svou roli oběti a tak dál. Mluvím obecně, neber to, Ambroži, prosím osobně. Obě ty příčiny se mohou vyskytovat i pohromadě.

Účelné myšlení má řešit problém nebo má získávat zkušenosti a potěšení ze vzpomínek, plánovat budoucnost, rozvíjet vztahy a podobně, prostě účelné myšlení nás má někam posouvat. Jakmile se myšlenky jenom točí v kruhu a nikam nevedou, jsou zralé na odpis. V takové chvíli, když si to člověk uvědomí, je dobré odvést pozornost jinam.

Ambrož: To jsem udělal zrovna dneska. Abych se nezbláznil z těch myšlenek na to, jak mě tady kdekdo uráží a ponižuje a jestli si to nedělám něčím trochu sám, přinutil jsem se začíst do jednoho zajímavého článku o tom, že nejstarší strom na světě je nějaký smrk starý přes devět tisíc let. Pak tam byl ještě jeden článek o Angole. Tipneš si, jak je vysoká nejvyšší hora Angoly Morro do Moco?

Dorka: Netuším, ale když chceš tip, máš ho mít: Čtyři tisíce pět set metrů.

Ambrož: Ha! To byl totiž pokus. Můj pokus! A vyšel!

Dorka: Povídej, to mě zajímá. Jaký pokus?

Ambrož: Četl jsem si totiž ještě něco. O mentální kotvě. A chtěl jsem si to ověřit. Před večeří jsem proto šel za Alenou a vykládal jí o tom, že jsem četl článek, že v České republice je docela hodně lip starých kolem sedmi set let.  A pak že jsem četl o Angole a taky aby si tipla výšku té nejvyšší hory. A ona tipla třináct set metrů. To samé jsem ještě udělal s Lídou a ona tipla tisíc metrů. Jde o to, že tím prvním číslem člověka zakotvím. Alenu a Lídu jsem zakotvil na čísle sedm set, tebe jsem tím starým smrkem zakotvil na čísle devět tisíc. Pak jsem se zeptal na něco, co jste musely tipovat. A ty tipy byly ovlivněné těmi původními čísly, těmi kotvami. Alena a Lída hádaly málo, protože byly zakotvené nízko. Ty jsi hádala mnohem víc, protože jsi byla zakotvená na mnohem vyšším místě.

Dorka: Takže číslo týkající se stáří stromů, které s výškou hory nijak nesouvisí, nás v odhadu výšky té hory ovlivnilo. Skvělý pokus, Ambroži! Ukázal jsi na další slabinu našeho myšlení, naprosto nevědomou, které moc nedokážeme odolat. A v principu přesně takhle, jen na větším vzorku, se dělají psychologické studie. Moc dobrá práce!

Ambrož: Tak to asi nejsem úplně ztracený případ.

Dorka: Nejsi. To nikdo z nás.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *