Tři kamarádi jdou v horách, jeden na špatném místě zakopne, spadne a visí za kus ocelového lana nad propastí. Ti druzí dva ho chytnou každý za jednu ruku. S jeho sto kily živé váhy mají co dělat, ale za chvíli je kamarád v pořádku zpátky nahoře.
Co kdyby ale šli jen dva? Jeden zakopne, visí, druhý se mu snaží pomoct, ale nemá dost síly. Půlku kamaráda by zvládnul, ale celého ne. Nemůže říct: „Já teď vytáhnu tvých prvních padesát kilo a hned potom těch druhých padesát.“
Matematicky by šlo zapsat, že 50+50=100, nebo že když 2a=100, tak a=50 atd. Jenže v tomhle případě 50+50=zachráněný život a 1+1>2, tedy dva lidé jsou více než jeden plus jeden, protože jeden samotný život nezachrání, to mohou jen dva současně.
Když jsme u těch dramatických příkladů (pak už se nad sebou zamyslím a zkusím to vylepšit), tak si ještě můžete představit, že vám někdo z balkonu pustí na hlavu stogramový kámen. Nic příjemného, pořádná boule z toho bude, ale zase nic výrazně horšího. Když schytáte dvacet takových zásahů, bude z toho dvacet boulí a už vás to možná i trochu namíchne. Pokud to ale někdo nebude chtít takhle drobit a sešle na vás rovnou dvoukilový kámen, může vás klidně i zabít.
Následek jednoho těžkého kamene je více než dvacetkrát horší následek jeho dvacetiny. Stejné je to třeba u deseti nárazů v rychlosti 10km/h a jednoho nárazu v rychlosti 100km/h. Opět bude ve druhém případě následek víc než desetkrát závažnější ve srovnání s prvním případem.
Takže to by byly pohromy. A teď to slíbené pěkné. Jste sami, někdo se k vám přidá a vytvoříte pár. Ať už partnerský nebo kamarádský, každopádně vznikne něco víc než jen 1+1=2. Jakýkoli vztah je něco, co přesahuje samotné osobnosti obou lidí. Paul Watzlawick proto říká, že jak se dáte s někým do kupy, už jste v tom tři – vy dva a vztah.
Dva lidi toho společně víc zmůžou a někdy vytvoří něco, co by sami nezvládli vůbec. Děti kupříkladu. Anebo umění, což jsou zase případy mnohých autorských dvojic, jako je Voskovec a Werich nebo Suchý a Šlitr. Víc než pouhým součtem jsou i hry – pár lidí si může na jednom hřišti kopat každý se svým balonem, ale teprve když se dají dohromady, když se spojí v úmyslu, zahrají si fotbal. A takový sbor z Nabuka zní víc než 30x zajímavěji, než kdyby třicet sboristů zpívalo svůj part každý zvlášť.
Tahle nadsumární kvalita nás ve své časté nepředvídatelnosti zbavuje jistoty a za to nám dává možnost poznat nebo vytvořit něco, co by jinak vzniknout nemohlo.
Tak ať se vám s někým hezky tvoří!
Michaela Peterková, 19.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz
Dobře napsáno.
Je to vlastně jako kvantová fyzika ale v životě. I vznik slunce vyžadoval dostatek hmoty pro nastartování termonukleární reakce a kdyby jí bylo jen 90% tak ani slunce ani život na zemi by neexistovaly.