5. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl

STÁHNOUT 5. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina pátá – O spánku a vědomí

28.7., 14. den

Uprostřed noci na dnešek mě vyděsil sen, ve kterém se na mě dívalo několik pavouků. Vypadali jako moje maminka, pan Slavíček, Dorka a ještě další lidi tady z hotelu. Sledovali mě upřeně a s vážnými výrazy a já jsem cítila, že mě odsuzují. A věděla jsem také, za co.

Pod jejich pohledy jsem zažívala strašlivou úzkost. Snažila jsem se ale i přes postupující vnitřní hroucení vypadat jakž takž důstojně; tuto mou snahu ukončil škytanec tak mohutný, že jsem se zapotácela. Trapas jsem si tedy odbyla ve snu. Úzkost mě nakonec předčasně probudila. Bylo mi hned jasné, že jde o ty papíry, na které všechno tohle píšu a které jsem bez dovolení vzala ve sklepě. (Pavouci to viděli.) Byla bych si o ty papíry řekla… Měla jsem. Jenže jak se překonat? A jak teď, s takovým zpožděním? Byla bych jako kluk, který po týdnu nese paní učitelce „ztracenou“ třídní knihu. Bože, proč se dospělý a relativně vzdělaný člověk dostává do takových situací? Ani dospělost, ani vzdělání na to evidentně nemají vliv.

Odpoledne byli skoro všichni venku kolem chalupy. Terka, Horác a Bořek dělali dřevo, aby bylo čím topit ve sporáku. Pan Smítko vystřídal Vejra, jemuž se právě probudilo mimčo, při kopání nové odpadové jámy na zbytky z vaření a obsah kadibudky. Někdo jen tak seděl a slunil se. Kolem Yvony, která v lavoru prala, šel Adam, a jak viděl kupičku vypraných plínek (improvizovaně natrhaných z hotelových ubrusů), zvesela se zeptal: „Pereš Vejrovi?“

Yvona se na moment zarazila. Pak odpověděla: „Ne. Sama se počůrávám.“

„Haha,“ zasmál se Adam.

„Žádný haha, když už to musíš vědět,“ řekla Yvona vážně.

Adam se tvářil zmateně a asi nevěděl, co na to říct. Oči přítomných se stočily k němu a Yvoně. (Bezděčná pozornost v akci.) Yvona spustila rozčileným hlasem: “ Už mám dost toho schovávání a pokusů o tajný praní těhle hadrů. Trpím inkontinencí, no. Je to hrozná legrace, že jo? Dospělá ženská a počůrává se jako mimino! Nemůžu skočit ani popoběhnout, abych si necvrkla. Ani kašlat, kýchat nebo se pořádně smát. Jenže co bych pak měla ze života? Tak běhám a kašlu a směju se a nosím plínky. Fakt bych vám to nepřála. Ale žít s tím jde. Zvlášť když má člověk kliku na tolerantního a podporujícího partnera, jako je tady Roman.“

„Moje sestra to má taky,“ řekla po chvíli rozpačitého ticha paní Smítková.

„Jenže v devadesáti je to normální,“ pravil pan Potůček a rozřehtal se vlastnímu vtipu.

„To bylo trapný, otče,“ vystihla pocity přítomných jeho dcera Klára.

„Něco mi uniklo?“ zahlaholil Tonda, spěchající ke shromáždění z hotelu.

„Uniklo! Tak i Tonda to má! Hurá, jsme v tom spolu,“ chytla ho už zase se smíchem Yvona do obětí.

Inkontinence. Na ni taky nemá vliv dospělost ani vzdělání. Ani Yvonina krásná postava a milá povaha.

~

Večerní psychobesídku, jejíž téma se ukázalo souviset s mým nočním snovým zážitkem, opět uvedl pan Slavíček: „Milí přátelé, posledně jsme se dozvěděli mnoho cenných informací o pozornosti. Dobře pracující pozornost vybírá důležité informace a podněty, kterými se bude naše psychika dál zabývat, a také odvrhuje ty nedůležité. Musí to dělat, protože náš mentální systém by nezvládl zpracovat všechno, co se kolem nás děje. Pozornost vždy propouští podněty související s přežitím, motivací a emocemi.

Bezděčná pozornost funguje automaticky, záměrná pozornost podléhá naší vůli. Kdo má potíže s vtíravými protivnými myšlenkami, tomu pomůže, když posílí svou schopnost záměrně se soustředit, na co opravdu chce. Není možné myslet na víc věcí naráz, takže jednou myšlenkou, žádoucí, můžeme vytlačit jinou, nežádoucí. Tématem mnoha nežádoucích myšlenek je „já“.

Když naši mysl necháme dělat, co chce, bude často ve stavu toulání, což je stav, kdy nám bezděčná pozornost nabízí různé myšlenky. Podle výzkumů je ale člověk spokojenější, když se na něco záměrně soustředí. Uměřené toulání je dobré jako odpočinek a prostor pro tvořivost.

Čas, po který se dovedeme plně soustředit, je u dospělého omezený na zhruba dvacet minut. Lze ale výrazně prodloužit zájmem o danou problematiku.

I když si někdy myslíme, že děláme víc věcí najednou, ve skutečnosti se soustředíme vždy jen na jednu. Jediný způsob multitaskingu je dělat zautomatizovanou činnost a k ní činnost vyžadující záměrnou pozornost. Pokud se zabýváme několika činnostmi, které potřebují záměrnou pozornost, vždy mezi nimi přepínáme; neumíme je dělat současně.

V moderním světě je naše pozornost přetěžována a pokoušena mnoha podněty. Je proto leckdy těžké udržet pozornost a nenechat se rozptylovat. I proto potřebujeme dobře trénované oblasti prefrontální kůry, v nichž sídlí záměrná pozornost, která je i takovou vstupenkou do spokojenosti. Prefrontální kůru posílíme relaxací, meditací a snahou soustředit se na to, na co chceme.

Otázky dnes pokládá pan Ambrož Kramle, kterému v tom včera zabránilo šlapání na rotopedu.“

~

Ambrož: Na úvod mám jednoduchou otázku ohledně spánku: Proč špatně spím?

Dorka: Jednoduchost té otázky ovšem vůbec nezakládá stejnou vlastnost odpovědi. Mohli bychom, Ambroži, pro začátek vynechat to slovo „špatně“?

Ambrož: Jako že bych se zeptal „Proč spím?“

Dorka: Přesně tak.

Ambrož: Mně ale zajímá, proč spím špatně!

Dorka: K tomu bychom se dopracovali.

Ambrož: Opravdu? Tak dobře. Pohlídám si to. Proč teda spím?

Dorka: Ani na tuhle otázku neexistuje jednoduchá odpověď a –

Ambrož: Jsem to říkal hned, že psychologie jsou jenom nesrozumitelné řeči.

Dorka: Ale šanci mi dáš, viď? Jsi spravedlivý chlap, který si umí udělat názor. Tedy – někteří vědci dokonce tvrdí, že se stále neví, proč vlastně člověk potřebuje spát. Dlouho se myslelo, že spánek je dobou odpočinku, kdy tělo ani hlava nic nedělají. Jenže pak přišly moderní zobrazovací techniky. Podle divokých křivek, které z nich lezly, se názory změnily. Ukázalo se, že mozek je během spánku místy i aktivnější než za bdělého stavu.

Ambrož: Říkáš „místy“. Někdy tedy odpočívá a jindy pracuje?

Dorka: Přesně tak. Když usínáš, dostáváš se do relaxovaného stavu, který se postupně zintenzivňuje až do hlubokého spánku, kdy mozek nedělá skoro nic, jen udržuje tělo naživu. V nejhlubší fázi je člověk k neprobuzení. Po zhruba hodině a čtvrt od usnutí se věci zcela promění. Mozek začne uvolňovat noradrenalin a ožije. Přesouvá informace a pracuje s pamětí. Přitom se občas objeví pod zavřenými víčky pohyby očí – podle nich se této spánkové fázi říká „REM“, „rapid eye movements“ neboli „rychlé oční pohyby“.

Ambrož: Co se mi děje s pamětí během spánku? Nepřipadá mi ráno jiná než večer.

Dorka: Určitě by ti připadala jiná, kdybys pár nocí nespal. Nebo by úplně stačilo, kdyby tě nějaký zlovolný neurolog budil pokaždé, když bys padal do REM spánku, čímž by ti REM znemožnil. Pak bys měl s pamětí a taky s koncentrací pozornosti velké problémy.

Během REM spánku probíhá v mozku třídění a úklid. Představ si obrovský sklad, do kterého kamiony celý den vozí věci. Vykládají je za vjezd. Večer je tam hromada věcí, které je potřeba dát na místo. To dělají skladníci v noci, kdy kamiony nejezdí. Jednotlivé věci přebírají, třídí podle typu, dávají je na místo a zanášejí do systému. Ráno je sklad uklizený, přehledný a připravený na další přísun. Kdyby se v noci netřídilo, věci by se u vjezdu začaly hromadit, za chvíli by tam bylo plno a nikdo by tam nebyl schopen nic najít. Přesně tak to chodí s informacemi v mozku: Přes den jich spoustu načerpáme a v noci během spánku se z hipokampu, kde se nahromadily, přesouvají do dlouhodobé paměti a různě se spolu propojují. Během pomalovlnného spánku probíhají spíš ty přesuny a během REM spánku přijde na řadu propojování a dávání smyslu. Kdo tráví ve spánku, zejména pak v REM spánku málo času, tomu paměť funguje bídně.

Ambrož: A REM spánek si jako můžu nařídit, abych v něm trávil dost času?

Dorka: Určitě si ho můžeš zařídit. REM spánkové fáze jsou delší nad ránem. Když budeš spát dejme tomu čtyři hodiny, strávíš v REM spánku tak možná dvacet minut. Když ale budeš spát osm hodin, na REM připadnou zhruba dvě hodiny.

Ambrož: A když spím pět hodin?

Dorka: A vstáváš na budík, nebo sám od sebe?

Ambrož: Na budík samozřejmě. Jinak bych spal nevím jak dlouho.

Dorka: Pět hodin je pro tebe tím pádem málo. Dostatečné vyspání poznáš tak, že se vzbudíš sám a dokážeš celý den bez známek velké únavy fungovat. Pokud jde o paměť, je pro tebe pět hodin víc než nic, ale to je tak jediné pozitivum, které k tomu jde říct.

Ambrož: Já špatně usínám a přitom brzo vstávám do práce, takže to ani jinak nejde.

Dorka: Špatné usínání je ta věc, kterou jsi měl na mysli, když se ptal, proč špatně spíš?

Ambrož: Jo. Jdu si lehnout po desáté hodině a chci spát, jenže usnu tak v jednu a budík mám na šestou.

Dorka: Kdybys hypoteticky nevstával do práce a mohl si den zorganizovat úplně po svém, od kolika do kolika bys spal?

Ambrož: Od jedné do půl deváté, do devíti. Bylo to tak, když jsem byl pár měsíců bez práce.

Dorka: Tak to jsi s největší pravděpodobností večerní chronotyp neboli sova. Ráno se ti nechce vstávat, jsi nevýkonný, zato k večeru ti energie přibývá a usínáš pozdě.

Ambrož: Překvapuješ mě. Přesně tak to mám.

Dorka: Sovy to mají v naší společnosti složité. Tak, jak je vše nastavené – školy, práce, otevírací doby všeho možného kromě nonstop barů -, to vyhovuje spíš skřivanům a sovy jsou v těchto podmínkách vlastně celoživotně nevyspalé. Pravděpodobnost lahůdkových chorob jako je vysoký tlak, cukrovka, deprese, infarkty nebo nádory mají sovy vyšší, než skřivani. Více se u nich vyskytuje užívání až nadužívání léků na spaní, alkoholu a kávy, protože večer se snaží něčím uspat a přes den hledají něco, aby vydržely bdělé. Taky je mezi nimi víc narcistů a asociálů.

Ambrož: To mě se naštěstí nic z toho netýká. Mohl bych se ale i tak stát ranním ptáčetem?

Dorka: Chronotyp je vrozený, takže nemohl. Ale nevěš hlavu, sovy bývají tvořivější než skřivani, a jsou to takoví ti strážci: V jeskynních dobách to byly právě sovy, které udržovaly oheň a hlídaly, aby se jejich spícím skřivaním kolegům z tlupy nic nestalo. Co bys spíš-

Vejr: No tak konečně mi někdo vysvětlil, k čemu je dobré být sova. Celý život to beru jako v podstatě chybu nebo vadu, za kterou se musím omlouvat. Třeba v práci. Úplně nenávidím to ranní nadšení. Jak všichni hýří nápady a optimismem a jak divoce pracují. Mně tak akorát pálí žáha z těch dvou litrů kafe, díky kterým držím otevřené červené oči, které mě taky pálí, a poslouchám kecy o tom, že nedávám pozor a jsem pomalý. Měli by mě vidět v deset večer, mám to vlastně o půl dne posunuté, to hýřím zas já. Mám zrovna rozestavěnou saunu a dělám na ní právě po večerech. Akorát musím na tuhle dobu plánovat jen tiché práce, protože sousedi by se zbláznili, kdybych v půl jedenáctý hobloval prkna. Když je v půl jedenáctý dopoledne hoblují oni, já nemám nárok kvůli tomu prskat. Svět je fakt stavěnej pro ty ranní ptáky. A sovy se proti tomu ve svý nekonečný moudrosti nebouří.

Dorka: Tak to je. Tvoje pocity dobře znám.

Ambrož: Tady se dnes s dovolením mluví se mnou.

Dorka: Jak ty si, Ambroži, dovedeš pohlídat svůj prostor, to by ti leckdo mohl závidět. Tak jdeme zas na tebe. Ptal ses… ano, jestli se se může stát ranním ptáčetem. Říkala jsem, že nemohl. Ale co bys mohl, je zařídit si takové životní okolnosti, abys nemusel vstávat v šest.

Ambrož: Hmm. A když si je nezařídím? Dostanu infarkt nebo cukrovku?

Dorka: To se neví. Výzkumy se dělají na velkých množstvích lidí a ukazují zvýšenou pravděpodobnost toho i onoho. Ale že zrovna ty dostaneš infarkt, ke kterému přispěje dlouhodobé nevyspání, to říct nejde. Můžeš se životem potácet s obrovským spánkovým dluhem a mít srdce a cévy v nejlepší kondici. A někdo, kdo spí jak miminko, utrpí infarkt v padesáti. Je to o pravděpodobnosti.

Ambrož: Takže se vlastně nic neví. Nevyspání může znamenat problém a taky nemusí. Na to potřebujete výzkumy, abyste tohle zjistili?

Dorka: Studie chronicky nevyspalých lidí nicméně ukázaly spoustu dalších zajímavých věcí. Nevyspaný člověk je často podrážděný a hůř ovládá negativní emoce a případné sklony jednat nemorálně. To vychází z faktu, že chabý spánek oslabuje nervové dráhy a oblasti v prefrontální kůře, které jsou zodpovědné za sebeovládání. Nevyspalí muži mají méně testosteronu, méně zdravých spermií a malá varlata. Kdo se snaží hubnout a přitom málo spí, komplikuje si situaci, protože nevyspání zvyšuje pocit hladu a snižuje pocit sytosti.

Ambrož: Pche. To se mě taky netýká, ani omylem. Teď jsem si ale přece jen vzpomněl na jednu věc, která by mohla být nezdravá. Když usínám, dost často trhnu nohou nebo rukou. Neznamená to něco?

Dorka: Znamená. Ale ne cokoli závadného. Když usínáš, uvolňují se všechny svaly. Spousta svalů na těle přitom pracuje ve dvojicích proti sobě – třeba na rukou i nohou máš svaly, které končetinu natahují, a taky svaly, které ji pokrčují. Jejich působení se za normálních okolností vyvažuje. Když se ale jeden takový sval uvolní a druhý je ještě v provozu, výsledkem je právě takové trhnutí. Stává se to celkem běžně a není to žádná nemoc.

Ambrož: Zkusím ti to věřit. A co úplně praštěné nesmyslné sny? Prozrazují o mě něco? Teď si zrovna na žádný příklad nevzpomenu…

Dorka: O tom, jestli mají sny nějaký význam a jestli něco prozrazují o svém původci, se vedou spory. Někdo říká ano, někdo ne. Přístup, který souzní se mnou, praví, že sny jsou většinou náhledem do zmíněného třídění, spojování a přesouvání informací. Z toho, co zahlédneme, se naše mysl snaží udělat příběh. Spojuje do kupy kdeco, a proto jsou sny někdy velmi bizarní.

Mně se na dnešek zdálo, že jsem byla na procházce s režisérkou Agnieszkou Hollandovou, šly jsme podél řeky Kamenice a na jednom kmínku tam byla modrá turistická značka. Agnieszka Hollandová, když tu značku zahlédla, na ni ukázala s vyděšeným výrazem a začala strašlivě křičet.

Tyhle, jak říkáš „praštěné“ sny, se promítají během REM spánku. Objevují se v nich aktuální témata – o Agniezsce Hollandové a jejím novém filmu jsem včera četla článek a také jsem byla venku na procházce, která vedla kousek po modré. Tím se dají snadno vysvětlit osoby a obsazení snu. Proč by tuhle slavnou a srdnatou režisérku měla vyděsit turistická značka na stromě, to netuším. Sen je náhled to toho šrumce ve skladu – informace o filmu a postojích paní Hollandové jdou k filmům, názorům na život a na jiná místa. Člověk umí do snu zařadit i aktuálně působící podněty, například já jsem v tom snu viděla na druhém břehu řeky pár lidí v rozhovoru, ale ve skutečnosti to byl opravdový rozhovor místních ranních ptáčat, který do mého končícího spánku a snu doléhal zpoza okna. Často se do snů začleňuje zvonění budíku; ve snu se projeví například tak, že někomu zvoní telefon.

Ambrož: A ty normální klidné sny?

Dorka: Ty spadají obvykle do NREM fáze, což je ten mozkově spíš pasivní spánek.

Někdy je sen ovšem „normální“ až moc. Člověk pak znejistí, zda se to skutečně neděje. Sice spí, ale není si tím jistý. Zkouší si proto ověřit, jestli spí nebo bdí, například si sahá na nohu, jestli na ní má botu. Takovým snům se někdy říká lucidní, bdělé sny.

Ambrož: Jak to, že ráno většinou nevím, že se mi něco zdálo, nebo to zapomenu po pár minutách?

Dorka: Jen když se probudíš během snění, víš, co se ti zdálo. A když si to hned nezapíšeš nebo nad tím aspoň intenzivně nepřemýšlíš, tak se obsah snu rozplyne jako dým – za chvíli po něm není ani stopy. Lidé, kteří chtějí uchovat svou vzpomínku na sny, mají u postele papír a tužku.

Ambrož: Když se člověku zdá, že chodí, je potom náměsíčný a skutečně chodí?

Dorka: To by bylo pořádně nebezpečné. Náměsíčnost neboli somnambulismus je rizikový právě proto, že si člověk může ublížit, třeba spadnout ze schodů. Tato porucha se odehrává v těch nejhlubších fázích spánku a člověk naprosto netuší, co dělá. Má-li otevřené oči, stejně nevidí, a po probuzení se na nic nepamatuje. Pro případ pohybových nebo divokých snů během REM spánku nám chytrý konstruktér zabudoval do mozku pojistku, která odpojuje tělo. Během REM jsme skoro ochrnutí, fungují jen svaly potřebné k dýchání. Z toho se pak někdy urodí takzvaná spánková paralýza, kdy se člověk probudí, ale nemůže se hýbat. K tomu má také pocit, že v místnosti někdo je a on chce utéct, ale nejde to. Je to děsivý stav pro toho, kdo ho zažívá. Nejde ale, kromě toho strašlivého zážitku, o nic kritického – jen v podstatě o pokračování REM fáze za bdělého stavu. Stává se to totiž, když se člověk během REM probudí, ale jeho tělo zůstane ochrnuté a něco nebo někdo ze snu se promítne do ložnice. Za pár okamžiků to samo odezní, přízraky zmizí a svaly normálně naskočí.

Ambrož: To se mi naštěstí nikdy nestalo. Ale často se mi zdá, že stojím na půdě u dveří, chci je otevřít, ale nejdou. Jdu k jiným a ty taky nejdou. Můžu se jenom vrátit, odkud jsem přišel. Opravdu to nic neznamená?

Dorka: Tyhle realistické sny s opakovaným námětem už bych brala jako informaci a jako materiál, se kterým by se v terapii dalo pracovat. Nadhodím takový zkusmý výklad tvého snu – mohl by znamenat, že chceš v životě něco dokázat, posunout se dopředu nebo odejít ze stávajících podmínek, ale zatím jsi nepřišel na způsob, jak to udělat, a tak setrváváš ve statu quo.

Ambrož: Hmm. Teda ne že bych vůbec nic nedokázal… Ale plány mám velké a vždycky mi je někdo překazí.

Dorka: V tom snu ale není nikdo, kdo by ti je bránil otevřít. Jsi tam jen ty.

Ambrož: Jenom já… To jako že si ta tu svou smůlu můžu sám? Ty jsi nějaká chytrá. Vůbec mě přitom neznáš.

Dorka: Neznám, to máš pravdu. Tohle také není terapeutické sezení, byla to jen inspirace k zamyšlení. Určitě víš nejlíp sám, co ti v tvém životě funguje a co ne. A jsi dost šikovný na to, abys dělal ty věci, které fungují.

Ambrož: To bych řekl. Já si na to přijdu, jak ty dveře otevřít.

Dorka: Můžeš k tomu zkusit využít inkubaci ve spánku. Možná se ti už někdy stalo, že sis večer nemohl na něco vzpomenout nebo rozlousknout nějakou záhadu a ráno jsi to věděl. Náš mozek nemá otevřené záhady rád, respektive snaží se je uzavřít i mimo naše vědomí, takže hledá v paměti a kombinuje a žongluje s informacemi, i když myslíš dávno na něco jiného nebo když spíš. Takže si dej před usnutím nějaký úkol – na co bys rád přišel – a třeba budeš mít ráno odpověď. Nejde tomu samozřejmě poručit, ale lidem, kteří se v nějakém problému opravdu intenzivně vrtají, to občas zafunguje. Dmitrij Mendělejev během spaní vyřešil, jak uspořádat chemické prvky – dlouho se zabýval za bdělého stavu tím, podle čeho všechny ty vápníky, kyslíky a helia srovnat, až nakonec jednou ve snu uviděl tabulku prvků; přesně tu tabulku, která je od té doby součástí všech učebnic chemie i našeho myšlení.

Ambrož: Určitě ne mého myšlení. A mně se taky nikdy nestane, aby za mě něco vyřešil sen.

Pan Slavíček: Mohu prosím dotaz? Škodí spánku léky na spaní a škodí spánku alkohol?

Dorka: S léky na spaní je to problematické. Od dob Rohypnolu se ušlo kus cesty a dnešní léky na navození a udržení spánku jsou mnohem šetrnější a s menším rizikem vzniku závislosti. Ovšem spánek navozený lékem vypadá trochu jinak, než ten přirozený. Je proto určitě lepší pokusit se usínat a spát bez externí chemie – hlavní zásady jsou usínat a vstávat ve stejnou dobu a nespat přes den. Neuškodí umět se zbavovat nepříjemných myšlenek; jak na to, o tom jsme mluvili včera. Pokud jde o alkohol, ten má tlumicí účinek, takže po větší dávce se spánek navodí snadno. Jenže takový alkoholový spánek je mělký a neosvěžující, takže to taky není žádná výhra.

Pan Slavíček: Děkuji. Víte, spím už docela krátce a budím se mnohem dřív, než bych chtěl. Ale ono se říká, že starší lidé už nepotřebují tolik spánku.

Dorka: Říká se to, ale nejspíš to není pravda. Mnozí starší lidé spí méně, ale ne proto, že by víc nepotřebovali, jako spíš proto, že s věkem se spánek velice proměňuje. Postupně ubývá REM spánku a také hlubokého spánku. Člověk se tak z toho mělčího spánku, který mu skoro jako jediný zbyl, relativně snadno probudí a už třeba neusne. Někdo to pak vyrovnává šlofíkem přes den, který jsem před chvílí pomluvila coby škodlivý, ale v tomto případě to vůbec není marná věc, pokud – což je důležité – nebrání večernímu usnutí.

Ambrož: Tak snad abychom se vrátili zpátky k tématu. A k tomu, kdo tady dneska dává otázky. A mě zajímá, jak to, že si ze spánku nic nepamatuju – nemyslím jenom sny, ale prostě vůbec nic. Jak to, že ani nevím, že spím?

Dorka: Moment. Bylo to všechno, pane Slavíčku, nebo vás ještě něco zajímá? Zatím nic? Dobrá. Tak k tobě, Ambroži. Když odhlédnu od formy, je tvůj dotaz překrásný. Během spánku skutečně nevíme, co se s námi a kolem nás děje. Jednak thalamus odpojí naše smysly, takže ty do vědomí přestanou dodávat informace. Nevidíme, neslyšíme a necítíme. Ačkoli monitoring sluchových podnětů přece jen pod úrovní vědomí zůstává, protože významný nebo potenciálně ohrožující podnět nás probudí, například pláč dítěte nebo rozbití okna.

To byly smysly.

A pak – nejsme si vědomi sebe ani okolí. Vědomí se dočasně vypíná, ovšem ráno se na ně zas napojíme jako by nic. Mozek má velmi omezenou kapacitu pro práci s informacemi a nezvládl by všechno to třídění a uklízení dělat při vědomí, kdy zároveň nabíráme nové informace. Odpojení vědomí je také důkazem, jak extrémně důležitý pro nás spánek je. Když spíme, nevíme o sobě, nemůžeme dávat pozor, bránit se. Zcela se vydáváme napospas nehodným živlům. Takové riziko musí mít hodně dobrý důvod. Kdybychom spánek nepotřebovali životně nutně, nebyli bychom sestaveni tak, že při něm riskujeme život. Tedy my dnes v našich měkkých postýlkách za zamčenými dveřmi už tolik ne, ale naši jeskynní a stromoví předkové riskovali převelice.

Ambrož: Vypíná se vědomí i jindy, než jenom ve spánku? Mám pocit, že spousta lidí prostě vůbec neví, co dělá.

Dorka: Překvapilo by tě, kdybych ti řekla, že ani ty většinou nevíš, co děláš, že to děláš ani proč to děláš?

Ambrož: Pche. Nesmysl. Já si náhodou hlídám, abych měl všechno pod kontrolou.

Dorka: Dobře. Předveď mi to prosím na tom, že budeš mít pod kontrolou svoje emoce, protože tě teď bude možná rozčilovat, co řeknu.

Ambrož: Jestli mě naštveš, je to tvoje vina a tvoje věc, ne moje.

Dorka: To naštvání by bylo moje, nebo tvoje? V kom by probíhalo?

Ambrož: Ve mně samozřejmě. Ale ty bys to vyprovokovala. Už se ti to docela daří.

Dorka: Takže já mám moc nastartovat něco v tvé psychice? Mám tě tedy pod kontrolou já, nebo máš sebe pod kontrolou ty?

Ambrož: To ses teda pěkně rozjela. Zase to zamotávání jednoduchých věcí do nesrozumitelných.

Dorka: Věřím, že je to pořád jednoduché. Ty jsi teď trochu rozčilený. A to je v pořádku, není to kritika. Máš to rozčilení pod kontrolou ty – způsobil sis ho sám, nebo jsem to byla já?

Ambrož: Samozřejmě jsi mě naštvala ty. Ale to nesouvisí s tím, kdo má co pod kontrolou, … ty se mnou manipuluješ!

Tonda: Ambro, vzdej to. Dorka tě chytla s nárazníkem v chodidle nad rozdupaným angličákem, tak se přiznej. Uleví se ti.

Ambrož: Ty se do toho nepleť.

Tonda: Mimochodem, hezky jsi uskočil, když jsem do tebe dneska šťouchnul. To jsi měl taky pod kontrolou?

Ambrož: A co jako? Leknul jsem se! Je to snad nenormální, když sedím a přemýšlím a šťouchne do mě zezadu klackem nějaký primitiv, co nemá nic lepšího na práci?

Dorka: Pánové, děkuji. Tyto dvě situace – tedy že někdo někoho naštve a že člověk se lekne a uskočí – nám dokládají, že kromě vědomí existuje ještě nějaký jeho opak. Říká se mu nevědomí nebo taky podvědomí a máme ho všichni. Procesuje odhadem přes devadesát procent našich psychických dějů. Ten malinký zbytek připadá na vědomí.

Ambrož: Pche.

Dorka: Ambroži, to není nic proti tobě. Máš určitě krásné nevědomí a v něm probíhá spousta nesmírně užitečných činností. Třeba to leknutí a úskok. To máme naprogramované k ochraně zdraví a života. Není potřeba, abychom si byli vědomi něčeho jako: „Kontakt na kůži, nečekaný, neznámý, radši napni ty a ty svaly a skoč směrem od kontaktu.“ Bylo by to pomalé. Zrovna tak neřídíme bušení srdce, vylučování inzulinu, dopaminu a vlastně skoro žádné tělesné pochody. Jsou naprogramované a není potřebné, aby do nich někdo, když jim navíc vůbec nerozumí, zasahoval. Radši ať si čte nebo štípe dříví. Za další, emoční reakce. Ty probíhají většinou taky zcela mimo vědomí. Jsme naštvaní, veselí, smutní… a prostě se to stane. Naše emoční centra vyhodnotí, co se zrovna děje, a aktivují nějakou tu emoci. Ne že bychom svůj emoční život nemohli vůbec ovlivnit, ale jeho velká část našemu vědomí vůbec nepodléhá.

Ambrož: Snad teda aspoň vím, co dělám rukama a nohama, ne?

Dorka: Ty uskakující nohy už tě dneska jednou zradily, pokud jde o vědomí. Myslíš, že v posledních dvou minutách jsi rukama nebo nohama pohnul, aniž bys o tom věděl?

Ambrož: Těžko. Před chvílí jsem šátral rukou pod židlí, ale o tom vím. Potřeboval jsem tam nenápadně otřít kousek těstoviny, který jsem měl na kalhotách. Takže vím!

Dorka: A ještě sis přehodil nohu přes nohu a poškrabal se nad uchem.

Ambrož: O tom nic nevím. To je nesmy… Ale i kdyby. Tak to jsou přece úplně automatické věci!

Dorka: Přesně tak. Když je vědomí vytížené něčím jiným, probíhají automaticky a mimo vědomou kontrolu. Není na tom špatného.

Ambrož: Ty máš ale špatnou náladu a vybíjíš si ji na mě. Asi taky automaticky, co?

Dorka: Máš pravdu! Kdybych si na tobě skutečně vybíjela svou špatnou náladu, probíhalo by to nejspíš mimo moje vědomí. Říkala bych, že mě štveš, provokuješ, skáčeš mi do řeči a jsi na mě nepříjemný – říkám to jen jako „kdyby“ –, a proto mám špatnou náladu. Přitom by ale skutečnost byla taková, že jsem měla další bídný den bídného života, nic se mi nedařilo, ztrapnila jsem se před bývalým partnerem, kterému jsem chtěla ukázat, jak mi vůbec nechybí, roztrhla jsem si tisícovku a našla moučné červy ve své oblíbené mouce, ale abych si nemusela připustit, že můj život nestojí za nic, našla bych si radši nějaký hromosvod – tebe – a tu špatnou náladu bych na něj a skrz něj svedla.

Ambrož: Fakt? Ty se přiznáváš?

Dorka: Ambroži, nemám tady přece expartnera ani svou oblíbenou mouku. Ale teoreticky by to takhle nějak mohlo být. Stává se to skoro všem a zase mimo zónu vědomí. Obvykle o sobě chceme mít dobré mínění a taky si chceme myslet, že se máme pod kontrolou, tak si – nevědomě – vymýšlíme příběhy, které mínění a pocitu kontroly slouží. Pokud jsem frustrovaná, nepřipustím, že mám tu frustraci ze svého života, jako spíš ze zabedněných nebo otravných lidí. Kdybych si přiznala, že si za tu frustraci můžu sama, znamenalo by to přiznat si velkou nedokonalost a pak taky možnost s tím něco dělat. Když to svedu na někoho jiného, moje mínění o mně zůstane hezké a ani se nemusím namáhat něco měnit – změnit se přece musí ti druzí. Když řekneš alkoholikovi, který propil už i svoje morče, že svoje pití nezvládá, jeho okamžitá reakce bude odmítnutí s tím, že to má pod kontrolou a že může kdykoli přestat. Zakomplexovaný člověk své mindráky taky nepřizná, protože o nich ani neví, a svoje chování, které z nich vychází, bude vysvětlovat jiným způsobem. Tuto činnost nevědomí hodně zkoumal Sigmund Freud a následně i jeho dcera Anna Freudová. Popsali takzvané ego-obranné mechanismy, což jsou právě způsoby, jak ochránit své já a mínění o sobě pomocí pokroucení reality. S těmito nevědomými mechanismy jde pracovat tak, že člověk tyhle triky, které se v něm dějí, prohlédne, čímž je přivede do vědomí. V ten moment je má pod kontrolou a rozhoduje se sám, jak se k daným věcem postaví.

Ambrož: Takže když madam Smítková jedla z hrnce a vymlouvala se, že jenom ochutnává při vaření, tak taky nevěděla, co dělá?

Helenka Smítková: Ty jeden syčáku, tebe jsem chytla u hrnce a bránil ses, že předtím jsi u něj viděl mně! Jenomže já jsem to aspoň vařila, tys normálně ujídal!

Ambrož: Já za to nemůžu, že tady dáváte malý porce! Měl jsem hlad!

Helenka: Aspoň trochu zhubneš. To ti neuškodí.

Ambrož: Pche! To říká ta pravá.

Tonda: Vy ujídáte ze společnýho jídla!? Tak to se musí potrestat. K večeři dostanete každý o jedno kolínko míň! A budete se až do usnutí stydět.

Ambrož: To je teda trest. A jak to poznáš, jestli se stydím, nebo ne?

Tonda: Ty seš vůl.

Dorka: Dobrá, vrátíme se zpátky k nevědomí.

Horác: Spíš by bylo dobrý přivést Ambrože k bezvědomí.

Dorka: Bezvědomí, děkuji. To je taky opak vědomí. Člověk ztratí vědomí po dobře mířeném direktu, při nedokrvení mozku, v souvislosti s otravou například alkoholem, po požití některých léků, v narkóze… I dnes probraný spánek je takovým stavem „bez vědomí“. Vědomí můžeme tedy ztratit a pak o sobě nevíme, nebo jsme sice při vědomí, ale nevíme, proč děláme, co děláme. V obou případech se něco děje mimo naše vědomí.

Ambrož: Vědomí je teda pěkně nedokonalé, když je tak často mimo.

Dorka: Ono je to trochu jinak. Instinkty, reflexy a intuice, což jsou všechno nevědomé záležitosti, tady byly mnohem dřív, než vědomé děje. Nevědomí je základ. Naši dávní předkové vědomí ve smyslu sebeuvědomění neměli, objevilo se až po nevědomí. Nevědomí a vědomí společně zvládnou zpracovat víc informací a zvládnou to líp. Jak jsme si říkali na začátku, všechno v psychice, tedy i vědomí, rozšiřuje naše možnosti.

Ambrož: Intuice existuje?

Dorka: Intuice je nevědomá forma poznání. S někým se setkáš a ten člověk ti nesedí. Intuitivně se od něj držíš dál. Za čas vidíš, že jsi dělal dobře, když se z něj vyloupne třeba podrazák.

Ambrož: To jako mluvíš o mně?

Dorka: Ne, byl to jen příklad a netýkal se tebe.

Ambrož: Vypadalo to tak. Jak vlastně můžeš vědět, že to nebylo o mně? Ty nemáš nevědomí?

Dorka: To je dobrá připomínka. Kdybych si o tobě opravdu myslela, že jsi podrazák nebo jinak nehodnotný charakter, mohla bych nevědomě při svém výkladu vytáhnout z paměti takovýto příklad. Takže ano, teoreticky by to možné bylo. Na vědomé úrovni to tak ale necítím.

Zpátky k intuici: Když se setkáš s někým neznámým, tvoje nevědomí porovnává informace o něm s tím, co jsi už v životě poznal a zažil. Možná stisk jeho ruky, tvar zubů, tón hlasu, špičky bot natočené k sobě, tvar uší a kam se dívá, ti jako celek napovídá, aby ses od tohoto člověka držel dál. Vědomě tyhle věci hned nezaznamenáš, nebo jen jednu či dvě z nich. Nevědomí toho zvládne mnohem víc. Aby intuice fungovala, chce to mít hodně zkušeností a být dobře v kontaktu se svým tělem. Často nás totiž varuje právě tělo, přičemž hodně citlivé je zejména naše zažívání. Prostě cítíš uvnitř, že něco není v pořádku. Nebo taky že je.

Ambrož: Přece když mám tělo, tak s ním jsem v kontaktu, ne?

Dorka: Není to tak automatické. Člověk, který skutečně žije se svým tělem, lépe řečeno který vědomě žije ve svém těle, je spíš výjimkou. Dovedeš třeba poznat počínající rozčilení podle zvýšeného tepu srdce? Asi ne, tep vůbec nevnímáš. Víš, co s tvým tělem dělají různé emoce? Umíš vnímat svoje nohy při chůzi v různém terénu? Bereš vážně, co ti tělo naznačuje bolestí? Zvládneš se aspoň pár minut soustředit na dýchání?

Ambrož: Divné řeči.

Dorka: Vůbec ne. Problém je v přesycení podněty a neschopností být chvíli jen sám se sebou. Jak vznikne chvilka, kdy se zdánlivě nic neděje, třeba při čekání na vlak, vytáhne člověk automaticky mobil a hrabe se v něm, aby ten čas nějak využil. Zrovna tak by ho ale mohl využít tak, že by nedělal vůbec nic a prostě by jen existoval. Tady a teď, v kontaktu se sebou.

Ambrož: Přežiju i bez toho.

Dorka: Jak říkáš – přežiješ. Dá se jít ještě za přežití. K prožití.

Ambrož: Nepotřebuju poučovat.

Dorka: Poučování není příjemné skoro nikomu a snad se ho tolik nedopouštím. Myslím, že dnešní téma můžeme uzavřít. Souhlasíš, Ambroži?

Ambrož: Jak to mám vědět, když moje já evidentně nemá psychiku pod kontrolou? Jenom nějakých ubohých deset procent. Moje vědomí říká, že už mi to stačilo, a nevědomí dostane úkol, aby mi to vyjevilo ve snu, jestli mu to taky stačilo. Vlastně … ještě jeden dotaz: Jak se vyrovnáváš s tím, že děláš v oboru, který je tolik zneužívaný v reklamě, manipulaci, politice a všemožně jinde?

Dorka: Takové zneužívání se skutečně děje. Psychologie je jenom nástroj. Podobně jako nůž můžeš použít k přípravě jídla, ale i k ublížení někomu, můžeš poznatky psychologie využít k prospěchu lidí, nebo obrátit proti nim. Nezáleží na noži, ani na psychologii, je to vždycky o člověku, který je používá.

Ambrož: Ty se ze všeho vykroutíš. Už mi to stačilo. Děkuju za tu spoustu slov a nezapomeňte mi všichni pořádně spočítat kolínka k večeři!

~

Ve frontě na kolínka řekl Horác Dorce: „Ten Ambrož je hroznej případ. Proč jsi ho neposlala někam?“

Dorka odpověděla: „Bylo to trochu náročnější, Horáci, to je fakt. Ale čeho bych tím dosáhla? Naštvanej Ambrož nám tady v naší situaci nepomůže a hlavně – on dělá, co může. Se svou povahou, svými komplexy a úzkostmi se protlouká životem, jak nejlíp umí. Když s ním budu jednat jako s člověkem, kterým by sám chtěl být – spravedlivým, respektovaným a tak dále –, pomůže mu to na téhle cestě víc, než pohrdání.“

„Amen,“ pravil Horác.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

4 thoughts on “5. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

  1. Milá paní doktorko,
    výborně se mi to četlo. To Vám muselo dát práce! Děkuji!
    Přeji Vám pěkné léto.
    Kateřina

    1. Díky, Kateřino.
      Práce hromada, máte pravdu. I proto, že jsem původně jako důvod uvěznění v hotelu měla epidemii nakažlivé choroby v zemi. To bylo dva tři roky před covidem. Když pak covid přišel, musela jsem to přepsat, působilo to blbě, z více důvodů;)
      Děkuju Vám za přání a taky se mějte pěkně! MP

Napsat komentář: PhDr. Michaela Peterková Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *