Archiv rubriky: Hodiny psychologie z hotelu Ráj

4. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl

STÁHNOUT 4. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina čtvrtá – O pozornosti

27.7., 13. den

Roman, Adam a pár dalších ostrovanů se vydalo do lesů hledat kondenzátor. Jak potom vyprávěli, v první opuštěné chalupě, na kterou narazili, nalezli kompresor, z něhož se kýžená součástka byla mohla dát vyzískat. Jenže kompresor byl už otevřený a kondenzátor chyběl. Konkurenční kmen evidentně loupil rychleji. Další opuštěné stavení skrývalo starou sekačku a pračku a ty v sobě měly po kondenzátoru. Adam oba ohleduplně vymontoval a na místě nechal omluvný vzkaz s příslibem nahrazení škody v normálních časech.

Jeden z kondenzátorů pak Roman přidal do rotopedové elektrárny. Adam stroj rozšlapal, čímž odstartoval druhý pokus o výrobu elektřiny k nabití mobilu. Roman ho instruoval co do tempa šlapání. Ambrož vytahoval krk jako zvědavá píďalka. Adam se zeptal, jestli to nabíjí. Roman neříkal nic, jen koukal na displej mobilu. Najednou řekl: „Nabíjí. Můžeš ještě malinko přidat!“

Shromážděný davek obdivně zašuměl. Tonda zahlaholil: „Ale no tak, přece to nebudeme slavit takhle po česku. Hezky jako v NASA,“ a začal tleskat. Přidali se i ostatní. Tonda ještě nebyl spokojený: „Helenko, Miloši, Terko, přece se postavte, ták, a během toho vstávání začínáme tleskat, ano, super.“

Pak se podíval na mě. „Pavlo, lokty od těla, opři se do toho taky pořádně!“ Tak jsem se rozpřáhla, ovšem místo toho, aby se mi ruce setkaly a tleskly, tak se mi minuly. Ach jo.

Na čísi otázku, za jak dlouho bude jeden mobil nabitý, odpověděl Roman, že aspoň trochu tak za půl hodiny, naplno za jednu až dvě hodiny podle šlapání, nabíječky a baterky v mobilu. Ambrož hned že si zabírá místo po Adamovi, ale dav neuznal jeho zásluhy za takto významné, a v pořadí zájemců o šlapání byl odsunut hodně vzad.

„Vždyť jsem pomáhal,“ bránil se.

„Pomáhal?“ smál se Tonda. „Jestli si opravdu myslíš, že jsi pomáhal, tak to máš iluzi jak vyšitou.“

„Já že mám iluzi?“ na to Ambrož. „Tak já ti něco řeknu. Jestli si myslíš, že já mám iluzi, tak ty máš iluzi iluze.“

„Hm… A nemáš ty iluzi iluzi iluze?“

„Pche.“

„S dovolením, nemá,“ vmísil se pan Slavíček.

„Vidíš,“ pravil k Tondovi Ambrož, s pýchou v hlase nad tím, že se starý pán přidal na jeho stranu.

„Musí tam být dva genitivy. Pan Kramle by mohl mít ‚iluzi iluze iluze‘.“

A do toho šustil rotoped, Adam pravidelně šlapal i dýchal a jeho mobil se nabíjel. Roman pak našlapal baterku Yvoně a trochu i sobě, nabídl i panu Slavíčkovi, ale ten skromně, že počká, že nepotřebuje nikam telefonovat, do sedla se vyhoupl Tonda a velkomyslně šlapal nejdřív pro mobil mojí maminky, potom pro svůj a tak to šlo až do pozdních večerních hodin. Jedna nabíječka podlehla přílišnému tempu, ale jinak od rotopedu chodil jeden člověk za druhým a zapínal mobil a utíkal z hotelu nahoru na kopec, kde jedině byl aspoň slabý signál a tam pípaly zadržené zprávy a nepřijaté hovory a pár šťastlivců se dovolalo svým blízkým. Úspěch s výrobou elektřiny tady všem rozsvítil oči.

~

Pan Slavíček uvedl psychobesídku: „Hezký večer, přátelé. Posledně jsme se dozvěděli, že informace bere naše psychika z vnitřního a vnějšího světa. Základními smysly jsou zrak, sluch, čich, chuť, hmat a propriocepce. Čich je silně provázán s emocemi a vzpomínkami, vede nás k výběru partnera a čichání k příjemným vůním nám pomáhá k psychické pohodě. Propriocepce je vědomí vlastního těla a všech jeho částí. Všechny smysly se skládají z receptorů, které odebírají informace a převádějí je na elektrický signál, z nervů a center v mozkové kůře.

Mluvili jsme také o poruchách vnímání, k nimž patří hlavně iluze a halucinace. Iluze jsou klamné vjemy, například když člověk ze strachu vidí namísto stínu lupiče. Halucinace jsou vjemy bez reálného základu. Člověk má hlasy nebo vidí, co není. Halucinace bývají součástí schizofrenie a demencí. Pokud dáme před iluze i halucinace předponu „pseudo“, znamená to, že o klamnosti svého vnímání víme.

Vnímání může být narušeno i takzvanou obranou ve vnímání, kdy pomíjíme něco, co vnímat nechceme.

Nejednoznačné situace vnímáme podle svých potřeb; v malém oranžovém předmětu vidí žíznivý člověk pomeranč a hraníchtivý chlapec balónek. Protože dosti často nevnímáme správně a bez zkreslení a zejména proto, že vnímání je aktivní konstruování, měli bychom být kdykoli připraveni se mýlit a také brát v potaz, že druzí lidé mohou tutéž věc nebo situaci vnímat po svém.

Podprahové podněty na nás mají vliv, i když si jich nejsme vědomi; mozek dokáže vyhodnotit jejich význam a emoční náboj.

Co se nemění, na to si zvykáme. Přestáváme tedy vnímat podněty, které jsou stále stejné a nedůležité, zatímco nové, zajímavé a silné podněty naši pozornost automaticky získají.

Nyní si naši pozornost jistě získá paní psycholožka Dorotka Mišáková a Ambrož Kramle, který se přihlásil k pokládání otázek. Kdepak ho máme?“

Jak se záhy zjistilo, Ambrož zrovna ukořistil touženou půlhodinu na rotopedu. K Dorce si tedy přisedla Terka Jasenská.

~

Terka: Stala se mi taková věc: Jednou v létě jsem vezla tetičku na koncert. Tetička a se v autě rozezpívávala, Arnošt mi chtěl lízat ucho, rá-

Dorka: Omlouvám se, ale v publiku máš Horáce. Neměla bys být s takovými detaily opatrnější?

Terka: Arnošt je boxer.

Dorka: Tak tím se všechno vysvětluje. Mike Tyson uši kouše, tvůj Arnošt je líže. Zdá se, že uši jsou pro boxery zajímavé téma.

Terka: Arnošt je tetiččin boxer. Pes! Takže ten se mi dobýval do ucha, tetička zpívala, do toho Zelená vlna mluvila o objížďce a vtom se to stalo!

Dorka: Snad ne nějaká nehoda.

Terka: Zapomněla jsem odbočit!

Dorka: Tak to byl průšvih.

Terka: Přesně tak. Tetička, jak je jinak hrozně hodná, u určitých věcí vyžaduje, aby byly udělány bez chyb. A ode mě to čeká například při řízení auta. Když udělám chybu, tak v tu chvíli zmlkne a mlčí. Mlčí velmi nesouhlasně. Vlastně mlčí tak, že mlčí jakoby strašně hlasitě. Tehdy taky. Jak to šlo, tak jsem to otočila, vrátila se ten kousek a odbočila. To hlasité ticho trvalo ještě asi pět minut a teprve pak začala tetička zase zpívat.

Dorka: Takové mlčení je oblíbená komunikační a výchovná metoda uplatňovaná zejména v dlouhodobých párových svazcích.

Terka: Tak já to mám s tetičkou. Tu odbočku jsem asi minula proto, že toho na mě bylo v tu chvíli moc. Má pro to psychologie nějaké vysvětlení?

Dorka: Náš mozek dokáže zpracovat v jeden moment jen omezené množství informací, údajně jde o tuším 110 bitů za vteřinu. Je to relativně málo a tak nikdy nezvládneme sledovat všechno, co se kolem nás – a v nás – děje. Takže když jsi bojovala se psem o své ucho, do toho se snažila odstínit tetiččin zpěv, porozumět tomu, co říká rádio, a ještě šlapat na pedály, tak to bylo maximum, co byl tvůj mozek schopný zvládat. Uvědomit si, že máš odbočit, se tam už prostě nevešlo.

Terka: Co rozhodne o tom, který ten děj dostane přednost a který se opomine?

Dorka: To má na starost systém lidské pozornosti. Co taková pozornost vůbec je?

Terka: Hmmm… Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.

Dorka: Pozornost je výběr informací, které se pošlou dál do mozku ke zpracování. V každém okamžiku na tebe útočí kvantum podnětů – spousta zvuků, vizuálních prvků, vůní… a taky množství myšlenek. Z toho všeho je potřeba vybrat jen ty, které jsou důležité, a o to se právě stará pozornost.

Přednost mají vždy podněty související s přežitím – i když budeš dělat kdovíco, vždycky postřehneš, že se na tebe řítí panelák; v tu chvíli všeho necháš a staráš se jen o to, abys z toho nějak vybruslila. Další důležité podněty jsou ty se silným emočním doprovodem, přičemž silný emoční doprovod mají samozřejmě i ty podněty související s přežitím. Některý podnět se vetře prostě proto, že je silný, jiný zas může souviset s naší motivací, tedy tím, co chceme dělat.

Pozornost si můžeme představit jako ochranku na schůzi medellínského kartelu – dovnitř pustí jen ty, kteří mají pozvání. Koho ochranka odmítne, ten se dál nedostane a tam uvnitř se o něm nikdo nedozví. Když se tam lstí prosmýkne někdo nežádoucí, způsobí uvnitř rozruch – podobně jako v mozku způsobí rozruch třeba nějaká zbytečná pochybnost, která sítem pozornosti projde. Nebo se ještě pozornost přirovnává k reflektoru, který svítí ve tmě – to, co osvětlí, jsou ty podněty, které vidíš a které se dostanou dál. Co neosvítí, to je ve tmě a jako by to neexistovalo, nevíš o tom.

Terka: Jasně. Takže já jsem teď vnímala to, co jsi říkala, ale už třeba ne tady stůl, tamhle Helenku, Alenku, píšící Pavlu, ani to, co třeba zrovna bylo za oknem.

Dorka: Přesně tak. Všechno to, co jsi jmenovala, ti bylo dostupné, ale nezaměřila jsi na to pozornost, ten pomyslný reflektor, takže jako kdyby to nebylo. Myslím, že u pozornosti je dobré uvědomit si dvě věci: Jednak že je důležité, co přes pozornost pustíme dál, protože to je jediný materiál, se kterým naše psychika následně pracuje. A pak je důležité to, co opomineme, protože to už je prostě pryč, s tím dál nepracujeme. V obou těchto činnostech – v propouštění i v opomíjení – můžeme dělat chyby. Ty základní spočívají v tom, že někdy věnujeme pozornost něčemu, co si to nezaslouží, a zas naopak že ignorujeme něco, co by bylo dobré prozkoumat.

Terka: Ale dá se s tím vůbec něco dělat? Do jaké míry je pozornost automatická a do jaké ji můžu sama řídit?

Alenka v tu chvíli zděšeně vykřikla: Kulíšku!

Všeobecné trhnutí sebou. Dorka: Alenko, něco se děje?

Alenka zmateně: Ne, ne. Ne… jen se mi něco zdálo. Leošek padá z letadla. Musím to dosnít.

Dorka: Tak to byla ukázka dvou způsobů, jakými pozornost funguje, respektive dvou druhů pozornosti. Když jsme se spolu bavily, věnovaly jsme obě záměrně pozornost našemu hovoru. V momentě, kdy Alenku přemohlo dění ve snu, což se projevilo hlasitým výkřikem, aktivovala se naše bezděčná pozornost – ta funguje automaticky a souvisí s nějakými silnými, potenciálně ohrožujícími nebo emočně nabitými podněty.

Terka: A s tou toho asi moc nenaděláme.

Dorka: Trochu se cvičit dá, ale jinak máš pravdu. Bezděčná pozornost je založená na nervových okruzích ve starých částech mozku; tyhle okruhy ještě pamatují dinosaury. Vývojově je mnohem starší, než pozornost záměrná, a tak má vždy přednost a větší sílu. Záměrná pozornost sídlí ve vývojově mladších částech mozku.

Terka: O záměrné pozornosti si tedy rozhodujeme každý sám nějakým svým záměrem. A proč bychom měli cvičit tu bezděčnou pozornost, jak jsi naznačila?

Dorka: Dobrá schopnost soustředit se, na co se soustředit chci, je nejlepší zbraň proti jednomu mimořádně otravnému jevu, který sužuje spoustu lidí. Tím mimořádně otravným jevem jsou zbytečné, vtíravé a opakované myšlenky. Člověk se jimi nechce zabývat, má z nich úzkost a stres, snaží se jich zbavit, ale ony stejně přicházejí a otravují. Klasickým příkladem jsou studenti, kteří se před zkouškou užírají obavami „Co když to neudělám?“ Tyhle myšlenky opakovaně zabírají jejich mentální prostor, který pak není k dispozici pro učení – tedy proces, který by tomu, z čeho mají strach, zabránil.

Terka: Tak to je podobné, jako já včera před spaním – chtěla jsem myslet na něco uklidňujícího, abych brzo usnula, ale pořád se mně vtíraly myšlenky na to, že se odsud hned tak nedostaneme.

Dorka: Tak to jsme na tom byly podobně. Já jsem pořád myslela na Mišáka a Patrika, jak to doma zvládají. Kdybych tomu nebránila nebo se nezaměstnala něčím jiným, tak na to budu myslet pořád. Což by se možná dalo pochopit, ale k ničemu to není – myslím ty opakované vtíravé myšlenky.

Terka: Tak nějak tuším, že kdyby člověk ty otravné myšlenky nechal rozvíjet a pořád na ně myslel, mohl by si z toho uhnat i nějaký psychický problém.

Dorka: Když si vezmeš, že pozornost určuje, čím se dál budeme zabývat – že určuje, co se stane součástí naší psychické reality a co ne, tak je jasné, že nás ty podněty, které přes pozornost projdou dál, nějak tvarují. Nebála bych se říct, že nás přímo určují. Pokud budeš polovinu bdělé doby myslet na to, co hrozného tě může potkat, jak se ti určitě nic nepovede a jak nic nemá smysl – což jsou časté typy obavných myšlenek –, tak z toho za čas dojdeš k nějaké úzkostné nebo depresivní poruše. Naše bezděčná pozornost se snadno stáčí k emočním obsahům. Pokud to jsou emoce negativně zabarvené, tak k těm obzvlášť. A když ji necháme, bude naše psychická realita určena těmito obsahy. Nejde to jinak. Dostáváme omezené množství podnětů a pokud jich bude polovina neuroticky obavných …

Terka: Hmm. A jak je možné těm vtíravým myšlenkám zabránit?

Dorka: Nejdřív ti řeknu, jak to možné není. Jde přitom o způsob, který lidé zkouší nejčastěji. Spočívá v tom, že se na sebe zlobí, že na ty věci myslí, a ty myšlenky si zakazují. Když si totiž nějakou myšlenku zakazujeme, tak na ni přece myslíme! A ještě jí svými emocemi – hněvem a zoufalstvím nad tím, že zas přišla – dodáváme na důležitosti. Klasický příklad toho, jak funguje zakazování myšlenek, je tenhle: „V následujících deseti vteřinách nesmíš myslet na žlutého slona. Mysli si na co chceš, jen žlutý slon je zakázaný.“ Ani se tě neptám, na co myslíš, je to zbytečné, protože když mluvím o žlutém slonovi, tak prostě myslíš na žlutého slona a vůbec nezáleží na tom, jestli ti ho budu zakazovat. Dokonce bych tady mohla říct, že dám milion každému, kdo po dobu jedné minuty přesně od teď dokáže na žlutého slona nepomyslet. Asi bych neupadla do doživotního debetu – leda by tu byl někdo, kdo dobře tají skvělé ovládnutí své mysli.

Čili cestou zákazů to nejde, protože na to, co si zakazuju, zrovna i myslím. Navíc v naší hlavě se pořád něco děje, pozornost pořád posílá nějaké podněty ke zpracování. Prázdno v hlavě mít neumíme. I student, který má prázdno u zkoušky, má v tu chvíli hlavu plnou – akorát že ne informací k otázce, kterou dostal, ale zmatku a katastrofických úvah.

Jak tedy těm vtíravým myšlenkám zabránit? V tom nám pomůže jedno velké omezení našeho mozku, totiž že neumíme myslet na dvě věci současně. Nedokážeš přemýšlet o Pardubicích a k tomu ještě o Ostravě. Pokud zrovna myslíš na Pardubice a zaujme tě Ostrava, Pardubice vyklidí pole. Stejně tak pokud myslíš na žlutého slona a vtom začneš myslet na boxera Arnošta, žlutý slon končí. A přesně tohle je spolehlivá a taky jediná cesta, jak se zbavit nežádoucích myšlenek: Odvést pozornost a tedy i myšlenky jinam.

Na odvádění pozornosti se podílí nervové okruhy tady v prefrontální kůře – to je mozková kůra v oblasti čela. Vědci zjistili, že tyto okruhy mají schopnost zeslabit podněty, které nám automaticky posílá bezděčná pozornost. Takže když ses ptala, jak bezděčnou pozornost ovlivnit, tak právě tohle je možnost. Je potřeba posílit svou schopnost se soustředit záměrně na to, na co chceme. Tím, že posílíme okruhy záměrné pozornosti, se omezí brebentění pozornosti bezděčné, které umí být hodně protivné a bezúčelné.

Terka: Jak se ty okruhy posílí?

Dorka: Jako svaly. Používáním.

Terka: Takže když se budu často cvičit v odvádění pozornosti od něčeho, na co myslet nechci, k něčemu lepšímu, tak mi to, na co myslet nechci, dá za nějakou dobu pokoj.

Dorka: Tak to funguje. A navíc pro tebe pak bude snazší ovládat pozornost i v jiných situacích.

Kromě odvádění pozornosti se tyhle okruhy prefrontální kůry dobře trénují taky relaxací a meditací. Relaxace a meditace jsou postupy, které pracují hlavně s pozorností. Vždycky se během nich zaměřuješ na určitý podnět, například na dýchání, pocity v rukou nebo na nějakou představu, a snažíš se u toho vydržet. Jakmile se přistihneš u nesouvisející myšlenky, vrátíš se zpátky. Dá se to naučit a spousta lidí by za to dala nevím co, protože by ze sebe tím pádem setřásli opakující se úmorné myšlenky typu „Já to zase nezvládnu“ nebo „To je hrozné, jaké máme v rodině vztahy“ nebo „Co když se někomu něco stane, to by byla hrůza.“

Terka: Přece ale ne všechny tyhle myšlenky jsou nežádoucí jen proto, že se opakují.

Dorka: Svatá pravda. Opakované myšlenky s emočním nábojem nám prozrazují, že je někde něco nevyřešeného a že by se s tím možná mělo něco udělat. Obavy o zdraví jsou taky velmi na místě, pokud samozřejmě nejsou přehnané. Všechny takové myšlenky nás můžou přimět k akci – třeba se dobře připravit na obtížnou zkoušku, někomu se omluvit nebo zajít k lékaři. A právě to, že mohou k něčemu být, je jejich základní odlišnost od myšlenek zcela neužitečných. Ty se totiž točí v kruhu, k ničemu nevedou, jen obtěžují.

Terka: Pokud mě tedy opakovaně přepadá nějaká myšlenka a není z ní žádný výstup, udělám nejlíp, když se jí zbavím. To by třeba mohla být ta myšlenka „Co když se odsud už nikdy nedostanu.“

Dorka: Ta myšlenka by mohla být přínosná, když na jejím základě něco podnikneš, třeba se půjdeš podívat, jestli už někdo začal obnovovat most, nebo budeš hledat jiné rozumné možnosti návratu domů. Pokud jsi tohle nebo něco jiného udělala a ta myšlenka stejně přijde a zasmrdí a odejde, jen aby se za chvíli zas vrátila, tak je to kandidátka na likvidaci.

Zajímavé je, že naprostá většina těchto nežádoucích myšlenek, které nám přihrává bezděčná pozornost, má jedno společné téma. Nechci tě, Terko, zkoušet, ani vás ostatní, a ptát se vás, jaké to je téma, protože by asi bylo dost těžké na to okamžitě odpovědět. Když už to ale člověk jednou ví, je mu to jasné. Nejčastějším tématem našich myšlenek je … Ještě chvilku dramatická pauza … Já!

Terka nevěřícně: Ty?

Dorka: Ne, já. Jakékoli já. Každý jsme sám sobě nejoblíbenějším tématem. A taky zdrojem neurotických otravných myšlenek. Vezmi si to: JÁ mám strach, že něco nedopadne. Co si o MNĚ myslí ostatní? To jsem se (JÁ) zase ztrapnila. Co se MNOU bude, když…

Dneska na to už máme i vědecká data. Dělal se výzkum takzvané toulavé mysli, což je stav, kdy se člověk na nic nesoustředí a nechá myšlenky jen tak se toulat, čímž pádem je vlastně v moci bezděčné pozornosti, která mu nahazuje různé obsahy. Dobrovolníci dostali pagery, které kdykoli zapípaly, tak tihle lidé zaznamenali, jestli se na něco soustředili, nebo byli ve stavu toulání, na co přitom mysleli a jak jim u toho bylo. No a zjistila se kupa ohromujících věcí a mimo jiné i ta, že jsme si sami nejoblíbenějším tématem.

Terka: Takže toulavá mysl znamená vlastně bezděčnou pozornost za lenivého nedělního odpoledne. A na co se tedy ještě přišlo?

Dorka: Dost šokující je množství času, které ve stavu toulání trávíme – v tom výzkumu to průměrně vyšlo na čtyřicet sedm procent bdělé doby. To znamená, že polovinu doby, co je průměrný člověk vzhůru, se na nic úmyslně nesoustředí a nechává myšlenkám volno.

Nejčastěji se nám myšlenky toulají v práci – takže člověk sedí za počítačem a kouká skrz obrazovku a promítá si třeba nějakou křivdu, kterou den předtím utrpěl v hádce s partnerem o to, jestli má být v držáku na záchodě volný konec toaletního papíru u zdi, nebo vepředu. Polovinu pracovní doby je člověk duchem nepřítomný! To asi vadí míň tam, kde je podstatné tělo, takže třeba člověk, který roztlouká nýty, si klidně může myslet na dovolenou. Když se samozřejmě nezamyslí příliš. Ale pokud máš třeba programovat, psát článek nebo dělat osevní plán a myslíš na něco jiného, nic nevytvoříš.

Pokud jde o situace, v nichž se myšlenky netoulají, tak výzkum praví, že se skoro vůbec netoulají během párových intimních aktivit.

Nejzásadnější výstup celé studie se ovšem týká spokojenosti. Zjistilo se, že člověk je ve stavu toulání mysli vždycky méně spokojený, než když se na něco záměrně soustředí. Přitom i toulavé myšlenky mohou samozřejmě být co do obsahu pozitivní – což skoro v polovině případů jsou – ale i nad nimi vyhrává, pokud jde o spokojenost, soustředěná pozornost.

Terka: Takže je lepší se soustředit, být duchem přítomný u toho, co člověk zrovna dělá. Ale to asi nejde pořád – vždyť nikdo se nevydrží soustředit celý den.

Dorka: To nevydrží. Proto toulavou mysl potřebujeme; má dva hlavní účely. Tím jedním je odpočinek. Já když ve škole soustředěně odpřednáším hodinu, a pak jdu na oběd, nechám cestou myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Chirurg se po pětihodinové operaci taky hned nepůjde postavit k dalšímu stolu, když to nebude vyloženě nutné. Potřebuje si vydechnout. Pokud by odpočívat nemohl a šel třeba v nějaké krizové situaci operovat hned znovu a hned znovu, a udělal by nějakou chybu, nikdo by mu ji nemohl vyčítat.

Takže odhodit soustředění a nechat myšlenky jen tak plynout nám poskytne čas k nabrání sil. To je jeden přínos toulavé mysli. A ten druhý je z oblasti tvořivosti. Na něčem pracuješ, nedokončíš to, protože ti na tom třeba něco nejde, nemůžeš na něco přijít. Pak jen tak ležíš na trávě a najednou „Heuréka“ – a máš to.

Terka: To si vzpomínám, jak jednou tetička nemohla dát do kupy text k nějaké písničce pro svou skupinu a pak už ji to naštvalo, že nemůže na nic přijít, že od toho šla pryč. O pár hodin později házela Arnoštovi klacek a on ho aportoval. Zrovna nějak divočil a jak se tetička shýbala, aby si vzala klacek z jeho huby, tak ji Arnošt tím klackem bouchnul do čela, a tetička zničehonic vykřikla „Lobotomie!“ a běžela domů a ten text dopsala. Asi se jí to tak poskládalo ve stavu, kdy na nic nemyslela, jen sledovala psa, jak běhá pro klacek, a ta rána do hlavy byla poslední kapka.

Dorka: Hezké. A nikdy by ten nápad nepřišel, kdyby už předtím o tom textu intenzivně nepřemýšlela. Tahle tvořivost ve chvíli uvolnění přijde právě jen na lidi, kteří mají připravený mentální terén. Kdo celý den nic nedělá, toho nic pořádného ve stavu toulání nenapadne. Když ale na něčem pracuješ, moříš se s tím, uvažuješ o tom, hněteš to mentálně nebo i skutečně ze všech stran, máš pak šanci, že se to vyřeší jakoby samo. Ve skutečnosti na tom mozek nějakým způsobem pracuje mimo vědomí, když na to má prostor – typicky ve chvílích, kdy je člověk uvolněný a mysl je ve stavu toulání. Někdy se pak dostaví výsledek. Archimédes takhle údajně přišel na svůj zákon, když se po náročném dni koupal v lázních a jen tak sledoval hladinu vody ve své kádi, tvoje tetička tímto způsobem získala příspěvek do textu své písně.

Terka: Takže nemůžeme toulavou mysl označit za úplného padoucha?

Dorka: To by od nás nebylo fér. Minimálně bez toho jejího odpočinkového efektu se neobejdeme. Ale je dobré o ní vědět a hlídat si ji a trávit v ní jen přiměřené množství času. Lidé, kteří se toulání mysli oddávají s mírou, jsou spokojenější než ti, co se toulají hodně.

Terka: Jak dlouho se člověk vůbec dovede soustředit?

Dorka: U dětí je to zhruba tolik minut, kolik je jim let, u dospělého člověka pak asi 20 minut. To se bavíme o maximální době intenzivně soustředěné záměrné pozornosti věnované něčemu, čemu se věnuješ na základě vůle, ale sama od sebe bys to nejspíš nedělala. Jako třeba počítání zlomků nebo čtení nějakého textu v maďarštině. Doba soustředění může být i mnohem delší, pokud tě daná činnost baví. Když je někdo pohlcený tím, co dělá, vydrží u toho klidně celé hodiny. Voják pozorně hlídá svěřený prostor půl dne, houslista hraje dlouhatánské skladby, klempíř pečlivě vyklepává karoserii od snídaně do oběda, tenista hraje šest hodin vyrovnaný zápas. Pozornost je neopouští. Proč? Protože jsou součástí toho, co dělají, a ta činnost vyžaduje uplatnění jejich schopností. Takové soustředění se vyčerpává mnohem pomaleji. A přináší taky největší radost.

Terka: Být součástí toho, co dělám… To je krásně řečeno. Neříkají tomuhle stavu sportovci „zóna“?

Dorka: Ano, sportovec je v zóně a jinak se tomu často říká „flow“.

Terka: To už jsem taky asi slyšela. A jak funguje pozornost, když se dělá víc věcí najednou? Třeba když se s někým bavím, u toho průběžně hlídám telefon a odpovídám na maily.

Dorka: Neboli nový známý multitasking? Ještě nedávno tolik doporučovaný coby způsob, jak toho stihnout v daný moment co nejvíc? Původní představa byla taková, že jednotlivé prováděné činnosti jsou jakoby naskládané jedna nad druhou a ty je procesuješ všechny současně. Současně vedeš rozhovor, hlídáš telefon a píšeš mail. Zkoumání mozku ale nabídlo úplně jiný obrázek: V jeden moment děláš jen jednu činnost. Mluvíš s někým. Jakmile se chceš věnovat další činnosti, třeba psaní mailu, tak ta původní činnost, mluvení, se nejdřív utlumí a pak se nastartuje se druhá činnost, psaní. Pokud přejdeš ke třetí činnosti – koukání na telefon, musí být nejdřív utlumeno psaní a nastartováno koukání. Vrátíš se k první činnosti a musíš tedy zase tu třetí činnost utlumit a nastartovat první. Je to samý útlum a start, útlum a start. Skutečnost je tedy taková, že mozek zpracovává všechno ne najednou, nýbrž postupně, a z jeho pohledu žádný multitasking neexistuje.

Terka: Takže to je ten nepřítomný tón, když se se mnou někdo baví po telefonu a jde poznat, že nedává moc pozor, protože u toho nejspíš dělá něco jiného.

Dorka: To je on. Vypadá to navíc, že přebíhat od jednoho úkolu k druhému ani není moc efektivní, protože ztratíme spoustu času a energie na těch útlumech a startech. Kde to funguje dobře, to jsou jednoduché a zautomatizované činnosti, takže můžeš průběžně míchat omáčku, u toho telefonovat a ještě věšet vyprané ponožky. Nebo můžeš řídit a u toho si zpívat. Ale složité činnosti, ke kterým patří i mezilidský kontakt a rozhovor, psaní, plánování a podobně, je lepší až přímo nutné dělat po jedné.

Terka: Někdy mi připadá, že se dnes dost lidí vydrží soustředit mnohem hůř, než to bylo dřív. A nemyslím ty, co mají nějakou poruchu pozornosti. Někde jsem četla, že průměrný člověk má dnes horší soustředění, než akvarijní rybka.

Dorka: Hm. Změřil někdo rozsah a trvání pozornosti akvarijní rybky? Pozornost horší než akvarijní rybka sice vypadá výborně jako titulek článku, ale bude to nesmysl. Výzkum zatím ani nenaznačuje, že by se lidská pozornost oproti minulosti zhoršila. Jenže někteří lidé evidentně jsou roztěkanější, než byli. Jak vysvětlíme, že nevydrží pár desítek minut sledovat dokument? Že se nedovedou soustředit na hovor s druhými a každou chvíli kontrolují mobil? Něco se asi přece jen změnilo. A to něco je množství lákadel pro naši pozornost. Těch je teď mnohem víc. Podnětů, které se snaží upoutat naši pozornost, přibylo. Vezmi si třeba takovou hospodu před sto padesáti lety a dnes. Když jsi šla do hospody před sto padesáti lety, byla to jednoduchá místnost, stoly a židle nebo lavice, obsluha a lidi, se kterými jsi tam seděla. Občas tam zabrousil nějaký prodavač zázračné medicíny a to bylo tak všechno. A dneska? Prakticky v každé restauraci jde televize nebo aspoň rádio, na stole máš jídelní lístky plné textu a upozornění na alergeny, nápojové lístky a reklamní stojánky, všude kolem upozornění, co se musí a co se nesmí … A hlavně, před tebou na stole leží tvoje spojka do celého světa. Mobil. S možností telefonovat a přijímat hovory, psát zprávy a číst zprávy a pomocí internetu se přenášet prakticky kamkoli. To všechno je konkurence pro tvoje přátele, co tam jsou s tebou a snaží se udržet tvou pozornost svým vyprávěním. Mají to mnohem těžší, než by to měli dřív.

Terka: Rozsah lidské pozornosti se tedy nezhoršil, ale je moc velká konkurence v podnětech.

Dorka: Přesně. Softwarový architekt David Garlan si všiml jiné pozoruhodné věci, která s tím souvisí: Že ve výpočetním systému – což je počítač plus člověk, který na počítači pracuje – už málo záleží na výkonu toho počítače – na rychlosti procesoru nebo velikosti harddisku. Tím nejvzácnějším zdrojem je dnes právě lidská pozornost. K čemu je špičkový počítač, když za ním sedí člověk, co se nedovede soustředit?

Terka: Souvisí s tím nějak hyperaktivita? Zdá se mi, že je u školních dětí této poruchy čím dál víc.

Dorka: O ADHD neboli poruše pozornosti s hyperaktivitou já moc nevím. Fakt je, že diagnostikovaných případů ve srovnání s dobou třeba před třiceti lety razantně přibylo, ale bude to dáno i tím, že se zpřesnila diagnostika té poruchy. Roztěkané děti byly i dřív, ale nevědělo se, že jejich nesoustředěnost a výrazná živost jsou projevem odlišností v mozku. Některé případy nejspíš souvisí s průmyslem a znečištěním prostředí, další s tím, že se dnes povede zachránit i děti narozené jako velmi malinké a u těch je větší pravděpodobnost, že touto poruchou budou trpět. ADHD má taky slušné mediální pokrytí, takže zčásti bude nárůst výskytu zdánlivý – prostě se o tom jen víc píše, tak to vypadá, že toho i mnohem víc je.

Terka: Ovlivňuje pozornost dětí i pohyb v digitálním světě?

Dorka: Bylo by divné, kdyby neovlivňoval. Nejsou zatím výsledky dlouhodobých studií, nicméně něco už zřejmé je. Kdo celé hodiny kouká na krátké barevně i zvukově přeřvané videoklipy, na scény s častými střihy a nabité podněty, tomu se mění vnímání toho, co je normální. Sledovat pak hovor, dívat se na řeku nebo vydržet být jen tak sám se sebou je nesmírně těžké. Protože je to nuda. Není to rychlé, barevné, blikající. Člověk se v tom musí snažit něco najít, udržet se u toho. Ale výdrž u relativně slabého podnětu je zas něco, co se ve světě sociálních sítí a digitálních her nepěstuje.

Odvedle se ozval hluk, všichni se dívají tím směrem.

Terka: Tohle je záměrná nebo bezděčná pozornost?

Dorka: Nejdřív bezděčná, teď záměrná.

Ambrož se hádal s paní Potůčkovou, která si chtěla začít nabíjet mobil. Ambrožův čas vyměřený pro šlapání uplynul, ale to Ambrož nehodlal respektovat a že si snad za svou snahu opatřit kondenzátor zaslouží chvíli navíc a taky že když paní Potůčková počká, neubude ji. Když to ještě chvíli v obdobném duchu pokračovalo, kývl Tonda na Horáce, oba šli vedle za Ambrožem a sundali ho z rotopedu. Ambrož nesouhlasně brblal a paní P. řekla: „To jste nemuseli, pánové. Postarala bych se o sebe sama.“

„Prosím,“ pravil Tonda, který nikdy neztrácel nadhled.

„Ambroži, můžeš prosím zpátky na ten rotoped?“ řekla paní Potůčková.

Ambrož se rozzářil a šel a cestou udělal na Tondu a Horáce dlouhý nos. Jakmile začal zase šlapat, řekla mu paní P.: „Běž teď dolů, už je dávno můj čas.“

Zmateně se tvářící Ambrož skutečně ustal ve šlapání, slezl a povídal si cosi o lidech, kteří nevědí, co chtějí.

„Vidíte,“ pravila poučně paní Potůčková směrem k Tondovi a Horácovi. „Jde to i bez testosteronu.“

Tonda, kterého to očividně spíš pobavilo, a vzteky rudý Horác se vraceli na svá místa v publiku. „Nevděk vládne světem, Horáci, nic si z toho nedělej,“ řekla mu (jeho partnerka) Terka.

Dorka: Poněkud nečekaný vývoj, díky za to obohacení. Krom toho to bylo zrovna k tématu, pěkná ukázka, jak naše pozornost funguje. Nejdřív šla do akce bezděčná, poté záměrná pozornost a jak je vidět, ani ta záměrná nemusí vyžadovat žádné úsilí, když se děje něco velmi zajímavého, což  podobné mezilidské situace bezpochyby jsou. A současně jste si nikdo nevšiml, že jsem si mezitím převlékla kalhoty. Nebo snad ano? … Já věděla, že ne. Takhle to s naší psýchou je: Když je její omezená kapacita něčím zcela zaujatá, nezvládne už pojmout nic dalšího.

Terka: Napadají mě tady už zmínění kouzelníci. Přesně na tohle vsázejí, ne?

Dorka: Tak jest. Pokud vím, velká část jejich kejklí je založena na tom, že uchopí pozornost lidí v publiku a nasměrují ji tam, kde ji chtějí mít. Na tanečky s mečem, rozklepávání barevných šátků nebo koženkově oděnou asistentku. Ve zbytku prostoru si pak mohou dělat víceméně, co chtějí.

Terka: Jde nějak zvětšit rozsah toho, co člověk dovede najednou vnímat?

Dorka: Spíš ne. Je to biologické omezení naší nervové soustavy. Ale co určitě jde, je naučit se rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým, to nedůležité ignorovat a neplýtvat tak vlastními omezenými zdroji.

Terka: A nejde přece jenom pozornost nějak cvičit? Aby člověk tolik nepodléhal těm lákadlům, mobilům na stole a podobně?

Dorka: Napadlo tě, Terko, už někdy dřív přemýšlet nad svou pozorností? Nad tím, že vůbec něco takového máš a používáš? A k čemu to je?

Terka: Moc asi ne. Jen si občas řeknu „Nedávala jsem pozor“ nebo někoho upozorním „Teď dávej pozor“… Ale o pozornosti jsem za svůj život určitě nepřemýšlela ani tak dlouho, jak dlouho se o ní dnes tady bavíme.

Dorka: A to je přesně ono. Pozornost je jedna z nejpřehlíženějších psychických funkcí. Jo – když se řekne „myšlení“, „emoce“ nebo třeba „paměť“, to hned víme, o co jde, k čemu to je a občas i víme, co s tím. Ale pozornost? Té pozornost nevěnujeme. Přitom u ní všechno začíná. Co pustí, to nás ovlivní, co nepustí, jako by nebylo. Ale když necháme pozornost vyvíjet se a fungovat živelně, poslouží nám jen v tom úplném základu – tedy když nás něco ohrožuje nebo je někde něco nového, ale nic víc. A pak se divíme, že často myslíme na věci, na které myslet nechceme, že se nevydržíme soustředit na hovor nebo na práci a že ani při výšlapu do hor nepustíme z hlavy starosti, se kterými zrovna nemůžeme nic udělat.

Terka: Co s tím?

Dorka: Pozornost je jako sval. Což znamená, že může být ochablá. A že se dá usilovnou prací vycvičit. Cvičit tenhle sval obnáší učit se cíleně soustředit, například na vlastní dech. Víte co? Pojďme to vyzkoušet. Zavřete prosím oči a pozornost věnujte dolní oblasti hrudníku. Sledujte každý svůj nádech a výdech. Vydržte takhle deset nádechů a výdechů.

Jak to šlo? Dokázali jste myslet jenom na dýchání?

Sborový pobavený nesouhlas.

Vejr: V první půlce to šlo, ale pak jsem se přistihl, že mi pozornost odběhla.

Alenka: Já jsem málem usnula.

Tonda: Mě něco rušilo, asi ten můj testosteron.

Terka: Já taky nic moc.

Dorka: A to byla pouhá minuta. Většina z nás nedovede ani minutu mít svou pozornost pod kontrolou.

Terka: Dýchání je naštěstí automatické. K čemu je dobré umět se na něj soustředit?

Dorka: Jak řečeno, může to být trénink pozornosti. Propojíme se tak rovněž se svým tělem. Odpočineme si od věčného brebentění naší mysli. V dlouhodobém horizontu je to cesta k větší spokojenosti, rozvaze a klidu. Což je mimochodem ten úplně nejzákladnější cíl celé psychologie coby oboru – přispívat ke spokojenosti člověka.

Terka: Tak psychologie má za cíl spokojenost. A jedna z cest ke spokojenosti vede skrz pozornost. Mně to takhle stačí. Děkuju, Dorko.

~

Aby se mě ostatní pořád neptali, co dělám, když píšu, což dosud dělali, dala jsem si na stůl cedulku s nápisem „Zaznamenávám nebo přepisuji přednášku“. Po třetím dotazu „Proč tady máš tu cedulku?“ jsem vyrobila novou: „Co dělám? Zaznamenávám nebo přepisuji přednášku. Proč tady mám tuhle cedulku? Abyste se mě na to nemuseli ptát.“ Šel kolem Tonda, přečetl to a: „Proč se tě nemám ptát?“ Zvládla jsem se mu pouze podívat do očí, ale i to mu stačilo. „To je fuk, promiň,“ poplácal mě po rameni a odešel. Šla kolem Yvona, přečetla cedulku a za poslední slovo udělala smajlík. „Takhle to bude vypadat přátelštěji,“ řekla. Smajlíky ovšem nejsou přátelské pro mou duševní pohodu. Jsou tak infantilní a prvoplánové! Nejradši bych ten kousek vytrhla. Jenže co by si pomyslela Yvona? Nechala jsem tedy ceduli být, ale kdykoli šel někdo kolem a četl si ji, bylo mi trapně. Já a smajlík!

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

3. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl

STÁHNOUT 3. DÍL V PDF

Nebo si třetí díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina třetí – O smyslech a vnímání

26.7., 12. den

Roman Červený, v civilu očividně zdatný kutil, začal společně s domácím Adamem Slavíčkem pracovat na projektu „Výroba elektřiny“. Cílem bylo sestrojit zařízení, které by umělo nabít mobily. Adam coby údržbář věděl, co kde v hotelu není a je, a celé dopoledne s Romanem běhali sem a tam. Hlavní roli v jejich snažení dostaly čerpadlo, myčka, pračka a rotoped.

Ambrož se motal kolem a povzbuzoval Romana a Adama slovy: „Tohle přece nikdy nemůže fungovat.“ a „Tady někdo hódně koukal na Pata a Mata!“ a ve chvílích pokroku a naděje se pohoršoval: „To se bez těch mobilů ani na chvilku neobejdete?“

Po obědě bylo zařízení připraveno k vyzkoušení. Vypadalo, jako kdyby si jeho konstrukcí krátil dlouhou chvíli opilý noční hlídač na sběrném dvoře, ale Adam i Roman se tvářili hrdě a optimisticky. Když Adam rozšlapával rotoped, dokonce i Ambrož vyměnil svou pochybovačnou písničku za zvědavý výraz. Roman kontroloval připojenou nabíječku a mobil, ale ani přes velké Adamovo úsilí ve šlapkách stroje se telefon nabíjet nezačal.

„Říkal jsem to, zbytečná námaha,“ povzbuzeně pravil Ambrož.

„Ono to půjde,“ řekl Roman. „Potřebujeme ještě jeden rozběhový kondenzátor.“

Protože v hotelu už nebylo nic, z čeho by bylo možné kýženou součástku vyzískat, zaměřila se pozornost na širší okolí. Adam věděl o chatě několik málo kilometrů odsud, kde by nějaká stará pračka, lednice nebo kompresor s kondenzátorem uvnitř mohly dlít. Ambrož hned, že ví, kde ta chata je, a že to zařídí, aspoň se prý trochu protáhne.

„Já tam zajdu,“ řekl klidně Adam.

„Ne, já! Řekl jsem si to první! A navíc tady mám kolo, budu zpátky rychle,“ dychtil Ambrož.

„Dobrá, tak tam teda zajeď,“ řekl Adam a vysvětlil Ambrožovi, co má hledat a přivézt. K šroubováku, kleštím a dalšímu nářadí přibalila Terka lahev vína, jednu z opravdu posledních, a konzervu šunky, aby bylo za co toužený kondenzátor směnit.

Ambrož se vrátil za dvě hodiny a vypadal zdrchaně. Chatu našel a v ní pár lidí v podobné situaci, jako jsme my tady. O setkání vyprávěl takto: „Byli rádi, že mě vidí. To mě potěšilo, moc často se mi taková věc nestává. Ptali se mě, co chci a pak na co ten kondenzátor chci. Řekl jsem, na výrobu elektriky k nabíjení mobilů, ale nevěřili, že by se to mohlo jít. Já že taky nevěřím, ale že podle vás to musí fungovat, když to a to. A podrobně jsem jim popsal, o co se tady pokoušíte. Postupně se začali chovat divně a nakonec mě vyhodili s tím, že je to super nápad a že si to taky sestrojí a tím pádem mi žádný kondenzátor dát nemůžou. To od nich bylo dost nefér a ještě to nebylo všechno. Když jsem odjížděl, rozběhli se za mnou dva chlapi, skoro mě shodili z kola a kolo mi vzali. Rotoped že tam nemají, tak že si musí půjčit – opravdu řekli ‚půjčit‘ – moje kolo. Mizerové.“

„Kde máš víno a šunku?“ zeptala se po chvíli Terka.

Nešťastný Ambrož, jehož serotonin, noradrenalin, dopamin a ještě další –iny, co dělají dobrou a energickou náladu, musely být v tu chvíli úplně na nule, odpověděl: „Oboje jsem jim dal hned na začátku. Ještě než začali být zlí.“ Jeho tvář i osobnost byly splasklé právě tak jako jeho baťůžek.

~

Večerní psychobesídku opět uvedl pan Slavíček shrnutím toho, co Dorka povídala minule.

„Přátelé! Tentokrát jsem si během přednášky už dělal poznámky, takže shrnutí bude podrobnější, než posledně.

Alkohol a jiné drogy zvyšují hladinu dopaminu v mozkovém centru odměn, pročež máme po konzumaci drog příjemné pocity. Při dlouhodobém užívání už ale člověk drogu potřebuje ne, aby mu bylo dobře, nýbrž aby mu nebylo špatně. Bez drogy trpí abstinenčními příznaky. Závislost může vzniknout například i na práci, počítačových hrách nebo nakupování – dopamin zde působí úplně stejně, jako u drogových závislostí.

Bavili jsme se také o hédonické adaptaci, tedy že si na nové a pozitivní věci rychle zvykneme a přestanou nám dělat radost. Hledáme tedy další, chceme víc. Pro někoho je to kupodivu vyhovující životní styl, pro jiného je lepší, když se naučí těšit z toho, co má.

Následovaly léky proti depresi a úzkosti – u moderních antidepresiv se nemusíme bát vzniku závislosti, ale u benzodiazepinových medikamentů je potřeba dát si pozor. Někdy tyhle léky neprospívají, když člověku, který žije špatně a sebedestruktivně, umožní v jeho životním stylu pokračovat, namísto co by udělal potřebné změny.

Existuje mnoho přírodních způsobů, jak příznivě ovlivnit mozkovou chemii. Proti bolesti a úzkosti pomáhá pohyb, intimní soužití, masáž a meditace. Aktivní noradrenalin se zvyšuje smíchem, sluncem a různými aktivitami. Na myšlenkovou pružnost platí učení a jiné zatěžování mozku a narušování stereotypů. Dopamin, který podněcuje fantazii, sexualitu, štíhlost a spokojenost, se získá aktivním životem, tancem, spontaneitou a vědomým prožíváním.

A nyní už dnešní přednáška. Otázky bude tentokrát pokládat paní Ludmilka Kalná.“

(Ludmila Kalná je moje maminka. Mám dilema. Když bude maminka mluvit, mám psát „Mamka:“, nebo „Lída:“, jak jí tu skoro všichni kromě mě říkají? Jakou zvolit perspektivu? Tohle jsou sice moje zápisky, ale taky je třeba bude číst někdo jiný. Chytím se první použitelné myšlenky, která přijde. A to byla nakonec tahle: Mamka, o kterou tu jde, mě vždycky učila ohledům na druhé. A pro druhé je Lídou.)

~

Lída: Děkuji, pane Slavíčku. Dorko, včera jsem ve své cestovní tašce objevila zapadlý milý dopis, který mi kdysi do lázní poslala moje maminka. V souvislosti s těmito našimi psychologickými tématy mě napadlo, že když si takhle čtu dopis, dodávám vlastně do mozku informace. Moje první otázka je taková: Jaké jsou hlavní zdroje, ze kterých naše psychika informace dostává?

Dorka: Dá se asi říct, že rozlišujeme dva základní typy informací: Jedny pocházejí z vnějšího prostředí, druhé zevnitř. Dopis, to jsou informace zvenku, zato taková bolest zad je informace zevnitř. Otázka je, jestli bychom za přísun informací z vnitřních zdrojů mohly považovat i třeba nějaký náhlý nápad nebo vzpomínku, která přišla z paměti. Obvykle se to tak ale nebere a za klasickou vstupní informační bránu jsou považovány naše smyslové orgány – oči, uši, nos, receptory v kůži, kloubech, vnitřních orgánech a ještě leckde jinde.

Lída: Čili když ještě zůstaneme u toho dopisu, tak jak se z toho, co se v něm píše, stane něco, čemu porozumím a co mi udělá radost?

Dorka: Začíná to v očích. Ty převedou světlo odražené z papíru a písmenek na elektrický signál. Signál cestuje zrakovým nervem. Zrakový nerv je pořádný macek, je silný asi jako elektrický kabel od lampičky a jde o svazek více než jednoho milionu nervových vláken. Vede z každého oka úplně dozadu do mozku. Můžeme si udělat jednoduchý pokus, pomocí kterého se tady všichni přesvědčíme, že máme zrakový nerv. Jestli chcete, napište si na papír tohle:

Z                        A B C D E F G H I J

Papír držte v natažených rukou, zavřete si pravé oko a levým se zaměřte na písmeno „J“. Periferně vidíte ostatní písmena včetně opodál stojícího zet. Začněte papír přibližovat k očím. Důležité je stále sledovat jen to jéčko. Přibližujte a periferně uvidíte, že v jedné chvíli se ztratí zetko. Když budete papír dále přibližovat, zetko se opět objeví. V ten moment, kdy zmizelo, spadlo do takzvané slepé skvrny, což je díra v sítnici, kudy vychází právě zrakový nerv. Je to místo, kterým nevidíme.

Lída: Mozek takový výpadek určitě nějak nahrazuje.

Dorka: Ano, je to jeho typická vlastnost. Slepou skvrnu překovává pomocí neustálých drobounkých skákavých pohybů očí. Tyto pohyby si ani neuvědomujeme; dozvíme se o nich ve chvíli, kdy se je snažíme nedělat, například v našem pokusu. Kdo není schopný soustředit se jen na jéčko, tomu zetko nezmizí – jeho oči stále těkají a zetko dopadá na sítnici mimo slepou skvrnu.

Lída: Takže teoreticky, když něco budu soustředěně pozorovat, může mi na periferii utéct spousta informací.

Dorka: Může. Ale taky se tam mohou neexistující informace objevit. Když se, opět se zavřeným pravým okem, podíváš na tenhle obrázek … levým okem budeš sledovat kruh a papír zase přibližovat k sobě, v jednu chvíli se ty dva obdélníky spojí v jeden. Mezera mezi nimi zmizí. Jakmile totiž obraz oné mezery dopadne na slepou skvrnu, mozek mezeru přestane vidět a nahradí ji materiálem těch dvou obdélníků.

Lída: To je celkem na pováženou, že si mozek takhle vymýšlí.

Dorka: To on rád.

Tedy, přesvědčili jsme se, že máme zrakový nerv. Jím jde signál dozadu do mozku, do týlních laloků, v nichž máme specializované oblasti mozkové kůry, které zrakové informace dále zpracovávají. Z elektrického signálu je potřeba udělat něco, co pro nás bude srozumitelné. V očích a jiných smyslech dochází totiž pouze k odběru informací; informace si můžeme představit jako popis jednotlivých dílků skládačky. Tyhle dílky musíme podle popisu vyrobit a seskládat je a to už dělá psychický proces jménem vnímání.

Během vnímání se z elektrického signálu stává smysluplné sdělení. Speciálně u čtení textu je to velmi zajímavé. Vědci objevili buňky, kterým se říká detektory rysů a které jsou úzce specializované. Některé slouží k vnímání výhradně svislých čar, jiné zase na vnímání vodorovných, jiné na rozpoznání rohů a hran. Tyhle detektory rysů jsou důležité právě pro rozpoznávání písmen. Také se ukázalo, že nečteme postupně jednotlivá písmena, ale spíš přeskakujeme po celých slovech nebo skupinách písmen. Máme tedy tendenci vnímat slova najednou. Jenom když narazíme na složité nebo neznámé slovo, tak ho čteme po písmenech.

Lída: Tuším, že z toho asi vzniká dost chyb, když člověk očekává známé slovo a přehlídne to, co tam skutečně je.

Dorka: Na to je takový klasický pokus. Koukni na tohle … a přečti, co tam je:

PARIS
INTHE
THE SPRING

Lída: Paris in the spring.

Dorka: Klasika. Skoro nikdo si nevšimne, že člen „the“ je tam dvakrát. To ukazuje, že máme tendenci při čtení věnovat pozornost spíš celku a automaticky přehlížet určité – i když zdaleka ne všechny – chyby.

Lída: Poťouchlé a zajímavé. To druhé, nebo spíš to první „the“ jsem tam neviděla, přestože jsem si dávala dobrý pozor, protože jsem tušila, že v tom bude něco víc.

Dorka: A zkus si, Lído, představit, co nám toho uniká, když si pozor nedáváme. Asi pořád něco. A nemáme o tom ani tušení. V jednom, tvými slovy poťouchlém, experimentu měli diváci na basketbalu počítat přihrávky a vhozené koše. Počítali, a počítali zdatně, což o to. Ovšem v tom matematickém zanícení si vůbec nevšimli, že po hřišti chodí gorila. Kdyby se jich na přítomnost gorily na palubovce pak někdo ptal, do krve by se hádali, že tam rozhodně žádná nebyla, protože opice by si přece všimli! A přece nevšimli, když byli zaujati něčím jiným. To je ostatně i stará kouzelnická poučka – donuť lidi sledovat to, co chceš, aby viděli, a ve zbytku scény si dělej, co chceš a potřebuješ.

Lída: Vzhledem ke své současné profesi o tomhle i něco vím. Ani tak ale některé ty automatické sklony své mysli neuhlídám. Takže z očí jde signál zrakovým nervem a zpracovává se ve specializovaných mozkových oblastech. U ostatních smyslů to funguje podobně?

Dorka: Ano. Z uší, jak jsme si už říkali, jde elektrický signál do mozkové kůry ve spánkových oblastech, u čichu a chuti je to obdobné. Opět mají své dráhy a specializované oblasti mozkové kůry. Na své cestě procházejí mnoha dalšími centry v mozku, například přes už zmíněný thalamus, který rozhoduje, co kam se má dostat a s čím se to má propojit.

Svých studentů se, když probíráme vnímání, ptám: „Čím vidíte? Čím slyšíte?“

Lída: Odolávám impulsu odpovědět na první dobrou … a opatrně zkouším: Mozkem?

Dorka: Přesně! Mozkem! Smyslové orgány odebírají vlny a kdovíco dalšího z prostředí a budiž jim za to čest a sláva, ovšem obrazy, zvuky, chutě, vůně a doteky se vytvářejí v mozku. Kdyby někdo trval na tom, že se mu to, co vidí, děje v očích, bylo by to, jako kdyby tvrdil, že chleba vzniká na poli pšenice.

Lída: Takže bych měla říkat, že jsem něco viděla ne na vlastní oči, ale na vlastní mozek.

Dorka: Tak, tak.

Lída: Ještě drobnost k očím – jak je to prosím s těmi tyčinkami a čípky? Které jsou na barevné vidění? Pořád si to nemůžu zapamatovat.

Dorka: Mně se to taky dlouho pletlo, ale žádnou mnemotechnickou pomůcku jsem na to nevymyslela. Tyčinky a čípky jsou buňky v sítnici oka, které reagují na světlo neboli elektromagnetické vlny odrážené okolním světem. Čípky máme na barevné vidění a nejvíc jich je na sítnici proti zornici, v oblasti takzvané žluté skvrny. Tyčinky barvy neumí, ale zato jsou mnohem citlivější. Čípky se uplatňují, když je hodně světla, jakmile se zešeří, slovo dostávají tyčinky. S nimi jsou spojené dvě drobné pozoruhodnosti: Všichni víme, že při přechodu ze světla do tmy chvíli trvá, než něco vidíme. Zajímavé je trvání téhle chvíle. Člověk by řekl, že stačí pár minut, ale aby se dostaly na zhruba čtyřicet procent svých možností, na to tyčinky potřebují asi deset minut; aby se ukázaly v plné formě, musíš jim dopřát skoro půl hodiny. Druhá věc se týká umístění tyčinek na sítnici. Protože parcelu uprostřed sítnice si zabraly čípky, nacházejí se tyčinky spíš na okrajových částech sítnice. To má úžasný praktický dopad: Pokud chceš ve tmě vidět nějakou věc, třeba vzdálené světélko, co nejlíp, musíš se dívat kousek vedle něj. Tak dopadne jeho odraz na tu část sítnice, kde jsou tyčinky; kdyby ses dívala přímo na to světýlko, bude jeho odraz dopadat na žlutou skvrnu a tedy na čípky, které potmě nefungují.

Lída: To musím vyzkoušet! Budu se v noci dívat vedle Velkého vozu.

Dorka: Prostřední hvězda oje Velkého vozu má těsně nad sebou ještě dvě málo jasné hvězdy, indiánskou squaw a její dítě. Tyhle hvězdy pravděpodobněji spatříš, když budeš koukat trochu stranou.

Lída: Dobrá!

A co třeba čich – měla bys k němu nějakou zajímavost?

Dorka: Čichové informace mají nejpřímější cestu do mozku – přímo nad čichovými receptory nacházejícími se nahoře v nosní dutině už je totiž mozková tkáň. Úplně fantastické je pak propojení čichu, emocí a paměti. Čich sice u člověka není dominantní smysl, navíc je zhruba stokrát méně citlivý, než mají psi, ale jak umí vyvolat emoce a vzpomínky, to asi neumí žádný jiný.

Lída: Na tom bude hodně pravdy. Já když cítím čerstvě posečenou louku, tak se mi jednak rozpustí všechny případné chmury, jak nádherná je to vůně – alergici prominou. A také se celou myslí a všemi pocity ocitnu v dětství na chalupě u babičky a dědy, kde to právě takhle často vonělo.

Dorka: Přesně tohle čich umí. A že může mít i tebou zmíněné pozitivní účinky na psychiku, dokazuje existence aromaterapie. Proto čichej ke kytkám. Zkus si taky pořádně očichat každé jídlo a pití, které máš ráda, než se do něj pustíš. Znásobí to tvůj zážitek.

Lída: Dobře. Ranní káva bude řádně nasána.

Dorka: Myslíš, Lído, že by ti dobrá a drahá káva voněla líp než dobrá a obyčejná?

Lída: Doufám, že ne, ale na druhou stranu vím, že my lidé podléháme různým trikům. Asi by tedy bylo možné, že kdyby mi někdo dal ochutnat nějakou extra vzácnou kávu z krásné krabičky, připadala by mi voňavější a lepší než úplně stejná káva, kterou by nikdo nevychvaloval a která by byla v šedém pytlíku.

Dorka: Těmto trikům skutečně podléháme, i když si to neradi přiznáváme. Výzkum mozku ale ukázal, že je to složitější, než že by ty dvě kávy vyvolaly stejný smyslový vjem – když jsou stejné – a zbytek by byla ta sugesce ohledně ceny a obalu. Když ti někdo uvaří tu speciální, drahou a vychválenou kávu, tvoje čichová, a rovněž chuťová mozková kůra bude aktivnější, než když dostaneš tutéž kávu, jen nevychválenou a levnou. Znamená to, že naše očekávání a smýšlení o té drahé kávě zintenzivňuje zážitek, který z ní máme. Taková káva skutečně chutná líp; těch pár bodů navíc jí dodá myšlení, ale o tom my nemáme ani tušení.

Lída: Takže drahé víno, guláš připravený věhlasným kuchařem nebo melodie zahraná obdivovaným muzikantem, to všechno může vyvolat silnější dojem jen proto, že takový dojem očekávám?

Dorka: Tak se to děje.

Lída: To jsou věci. A co feromony? Někde jsem četla, že fungují nejen na kůrovce, ale i u lidí.

Dorka: O feromonech v lidské říši se toho moc neví; kůrovec a jiný hmyz má pro příjem feromonů speciální orgán, který u člověka chybí, takže je otázka, jestli vůbec dokážeme tyto chemické látky zaregistrovat. Ale pach druhých lidí, ten u nás funguje velmi silně. A tím nemyslím zápach, jakkoli o něm to platí taky. Zdá se totiž, že když se setkáme s jiným člověkem, podvědomě hodnotíme informace, které jeho tělo dodává našemu čichu. Dělalo se několik fantastických pokusů, jejichž základ spočíval v tom, že dobrovolníci nosili nějakou dobu stále stejné tričko, po tu dobu se nemyli ani nepoužívali žádné deodoranty a podobně. Tahle jejich trička se potom očichávala. Jeden výsledek ukázal, že člověk pozná svůj vlastní pach – pozná své tričko mezi několika dalšími jen čichem. Jiný pokus se zaměřil na výběr partnera. Lidé měli očichat několik triček jiných lidí opačného pohlaví a vybrat si to, které jim páchne nejlépe. Zjistilo se, že partneři, které si ti lidé takto vybrali, měli imunitní systém velmi odlišný od jejich, což je extrémně důležité pro odolnost jejich případných potomků. Pach tedy vypráví o imunitním systému.

Lída: Takže když se s někým fascinujícím seznámím a myslím si, že mě k němu přitahuje jeho intelekt, rozhled a dobré srdce, je to jen pohádka, kterou mé podvědomí zakrývá neromantický fakt, že mě k němu přitahuje jeho imunitní systém?

Dorka: Vlastnosti a osobnost také hrají roli, ale zdá se, že určitý základní předvýběr za nás udělá nos. Jestli ho poslechneme, nebo ne, to je jiná věc. Někdo se nechá vést za protějškem, který ho prostě takříkajíc něčím přitahuje, i když jinak ti dva mnoho společného nemají. Jiný upřednostní ty společné zájmy.

Lída: Takže součástí sňatků z lásky je možná tělesný pach.

Dorka: Možná jo. A teď: Kolik, Lído, myslíš, že máme smyslů?

Lída: V tom bude zase nějaký háček. Máme zrak, sluch, čich, chuť, o těch jsme mluvily, pak ještě hmat. To je pět smyslů. A pak určitě ještě ten háček. Někdy se říká šestý smysl, když má někdo dobrou intuici – ale takhle jednoduché to asi nebude.

Dorka: Těch smyslů máme skutečně šest, ovšem intuice k nim nepatří. Zavři teď prosím oči. Tak. Jsi schopná říct, kde máš levý loket?

Lída: Jsem. Vím o něm. Zejména proto, že improvizovaný mostek přes příkop u dubu byl určen pro jinou než mou váhovou kategorii, což mému lokti dnes krvavě vyjevil.

Dorka: Chudáčku malej. A-

Lída: Právě že „Chudáčku velkej“. Malej chudáček by se nepropadl.

Dorka: A co třeba pravé chodidlo? Nezraněno, nebolavé?

Lída: Chodidlo nebolí.

Dorka: A víš o něm?

Lída: Ano. Cítím ho, když se na něj soustředím.

Dorka: Víš, v jaké poloze máš celou pravou nohu?

Lída: Vím. Je pokrčená v koleni.

Dorka: A jak … už můžeš otevřít oči … A jak to víš?

Lída: Hmmm. Vidět jsem to nemohla… Z těch čtyř ostatních smyslů mi v tomhle asi taky žádný nepomohl. Že by nějaký cit z těla?

Dorka: Přesně tak! Nebo, podle slovutného neurologa Olivera Sackse, náš šestý smysl, takzvaná propriocepce. Ve svalech, šlachách a kloubech máme kvanta nervových receptorů, které tam odebírají informace a posílají je nahoru do temenních mozkových laloků. Díky těm receptorům víme, v jaké poloze máme jakou část těla, nebo že vůbec nějaké tělo máme. Víme to, aniž bychom si to vůbec uvědomovali.

Lída: Do teď mě opravdu nenapadlo, že něco takového, takový smysl, využívám. Tak si říkám – jaké to je, když se to porouchá? Dovedu si představit, když zavřu oči, jaké to je nevidět, nebo když si zacpu uši, tak jaké to neslyšet, ale neumím nevnímat svoje tělo.

Dorka: Propriocepce se skutečně porouchat může. Nastává to poměrně vzácně, a buď jde o poškození nervů, které z těla vedou signály do mozku, nebo poškození kůry v temenních lalocích, kde se tyto signály zpracovávají.

Lída: Omlouvám se za přerušení, ale to znamená, třeba u zraku, že pokud člověk nevidí, nemusí to nutně znamenat, že má něco přímo s očima. Jestli tě dobře chápu, tak teoreticky může mít oči zcela v pořádku a poškození například zrakového nervu může vést ke slepotě.

Dorka: Je to tak. Pokud nevidíš, může být chyba v očích, v nervu nebo ve zrakové kůře v týlních lalocích. Dokonce je možné, že je poškozený jen jeden nerv – to pak nevidíš na jedno oko, nebo je poškozená jedna polovina zrakové kůry a to pak znamená, že vidíš jen polovinu obrazu z každého oka: Při poškození například pravé strany zrakové kůry nemáš k dispozici obraz z levých polovin obou očí. Když se tohle stane, tak člověk třeba sní jídlo jen z půlky talíře nebo si učeše jen polovinu hlavy – to ostatní zkrátka nevidí, leda by pohnul hlavou nebo očima.

No, a pokud jde o tu propriocepci, tedy vnímání těla, tak zmíněný Oliver Sachs popisuje případ své pacientky Christiny, která vinou zánětu nervů přišla o informace ze svých svalů, šlach a kloubů. Tím ztratila svoje tělo. Necítila ho. Pokud se nedívala na nohy nebo ruce, nevěděla, v jaké poloze jsou, nedokázala je vůbec ovládat, dělaly si, co chtěly. Když zavřela oči, sesunula se na zem. A v tu chvíli vůbec nevnímala, že nějaké tělo má. Časem se naučila nahradit chybějící smysl pomocí oční kontroly. Když očima sledovala své ruce, fungovaly dobře. Musela se ale pořád intenzivně soustředit, jinak schopnost je ovládat ztrácela. Popisovala své tělo, že osleplo vůči sobě samému. Jí připadalo neskutečné a mrtvé. Nikdo z nás si asi nedovede představit, jaké by to bylo, kdybychom tento smysl ztratili.

Lída: To ne.

Dorka: Vůbec – dopady ztráty smyslů jsou mnohdy jiné, než bychom řekli. U očí je to jasné; když člověk nevidí, nejvíc mu chybí orientace v prostoru. Když člověk neslyší, je do velké míry vyřazen z mezilidské komunikace. Když mu nefunguje čich, má patrně narušené i vnímání chuti. A pokud ztratí schopnost pociťovat bolest, je neúmyslně velmi neopatrný a přivodí si mnoho úrazů a zranění. Klidně si na tréninku karate nechá páčit nohu až do jejího zlomení, při krájení nožem se nezarazí hned, jak se malinko řízne, protože to necítí, a nůž tak zajede mnohem hloub. Život lidí bez bolesti se nezřídka dostává do vážného ohrožení.

Podobné poruchy v příjmu informací jsou často, dalo by se říct, „hardwarové“ vady – buď kvůli zánětu, nádoru, úrazu, otravě nebo z jiného podobného důvodu se dočasně či trvale zničí určitá část cesty, po níž přicházejí informace, nebo místo, kde se zpracovávají. Ale vnímání může být postiženo i jinak, může fungovat nepřesně z ryze psychologických příčin.

Lída: Takže spíš „softwarových“, když ty předtím byly hardwarové. A jaké to jsou?

Dorka: Mohou souviset například se strachem. Jsou situace, ve kterých se iracionálně bojíš?

Lída: Určitě jsou. Teď mě ale zrovna žádná na mysl nepřichází.

Dorka: Někdo jiný tady?

Terka Jasenská: Já se bojím, když potmě sedám do auta a vyjíždím, že se někdo vyplazí zezadu z kufru. Nebojím se vlastně ani tak o sebe, jako spíš o tetičku – jsem osobní řidička své tetičky. Ona sedá vzadu.

Dorka: Dobrá. Přitom ale víš, že se to s největší pravděpodobností nikdy nestane. Je to tak?

Terka: Je.

Dorka: Ale zažila jsi už někdy, že jedeš a najednou vidíš v zrcátku, že tam někdo skutečně je?

Terka: To se mi několikrát stalo. Ale vždycky to bylo něco jiného, třeba nějaký divný odraz nebo jednou tetiččin šátek, který si cestou upravovala. Vždycky mě to hrozně vyděsí.

Dorka: Tak to jsi zažila iluzi. To je porucha vnímání, kdy to, co vnímáš, není úplně realita. Dost často jsou iluze dány emočně, třeba zrovna strachem. Člověk se bojí v noci na ulici a v každém stínu vidí lupiče. Nebo v dětství na táborech na stezce odvahy – to je taky spolehlivá cesta k zážitkům mnoha iluzí. Abych byla přesná, tak jde obvykle o pseudoiluze, protože člověk ví, že to přehání a že ve skutečnosti jde o stíny a tak dál a ta strašidla a lupiči jsou jen výplody jeho fantazie. Proto „pseudo“. U pravé iluze naopak je člověk přesvědčený o reálnosti toho klamného vnímání.

Alena Smítková: Tak to já, člověče, vidím v peněžence každýho svýho chlapa, když platí večeři nebo něco, zlatou kreditku. Nebo dvě. … A pak se ukáže, že je to fotka manželky. A dětí.

Helena Smítková: Naše Alča kvůli tomu byla i ve vězení! Viď, Alčo?! Možná to bylo nespravedlivé, když je to porucha. Kdekoho pustí ven, že za sebe nemůže.

Alenka: Byla jsem tam v podstatě za sňatkový podvody. Prej podvody! Dyť ty chlapi jsou se mnou šťastný! A ještě dlouho potom mi píšou, jak jim chybím. Tady třeba, taky s sebou mám dopisy: „Drahá Alenko, je mi moc líto, že se to mezi námi tak vyvinulo a Ty jsi teď ve vězení. Přes to všechno, co se stalo, mi moc chybíš. Ale z toho se musím dostat, protože jsem pochopil, že z Tvé strany to celé bylo bohužel jen matriálně motivované. To mě moc zklamalo. (Poznámka PE: Tyhle dvě poslední věty Alena S. oddrmolila slabým hlasem. Dál už zas pokračovala zvučně a srozumitelně.) Aspoň ale můžu vzpomínat na ten krásný týden s Tebou na břehu Indického oceánu. Ty hezké vzpomínky mi nikdo nevezme. Tvůj Václav.“ Slyšíte? Lituje mě a chtěl by se mnou být a je můj! Copak tohle je nějakej podvod?

Terka: Aleno, nezdá se ti, že ten Václav je zklamaný?

Alenka: Tak hele, já si ze všeho vždycky vybírám to hezčí. Vajda mě lituje, vzpomíná na mě a chybím mu. A vůbec, jdu si zase lehnout.

Dorka: Krásná obrana ve vnímání; další případ, kdy vnímání nefunguje tak úplně, jak má. Nebude ti, Aleno, vadit, když o tom budeme s Lídou před ostatními mluvit?

Alenka: Ale kdepak. Jen si tam, holky, řešte ty svoje věci.

Dorka: Dobře, budeme. Takže Lído – když něco nechceš, opravdu nechceš vnímat, tak to prostě nevnímáš. Popřeš to, neexistuje to. Týraná manželka odmítá vidět to, že si jí manžel vůbec neváží a je, mimo jiné, sobec. Když se z toho vztahu vymaní, tak po nějaké době žasne, že to neviděla. Nebo alkoholik – čte článek, ve kterém se píše o selhání v odvykání závislosti a protože toho se právě u sebe bojí, neuvědoměle tohle místo přeskočí. Nebo v dopise přehlídneš či bagatelizuješ věty, které se ti nelíbí. Já se třeba přistihnu, že když je v textu, který čtu, zmínka o jistém psychologovi, tak ani nedočtu jeho jméno a skáču na další řádek. A proč? Protože mě kdysi dost vyškolil, měl pravdu, já jsem se spletla a on mi to dal dost nevybíravě najevo ještě před ostatními z tehdejší práce. Jak vidím jeho jméno, tak mi to tu nepříjemnou vzpomínku oživí. Aby k tomu nedocházelo – aby se takhle vzpomínka a s ní spojená nepříjemná emoce neaktivovala, snaží se moje ego nebo co zakročit už na úrovni vnímání.

Lída: Daří se to? Respektive – je to vůbec dobře, aby se to dařilo?

Dorka: Já nevím. Mě osobně na jedné straně rozčiluje, že to dělám. Na druhé straně je zábavné to pozorovat. Každopádně když se u toho přistihnu, tak se donutím vrátit a to jméno prostě celé normálně přečíst. Třeba mi to jednou dá pokoj.

Lída: Hm, třeba jo. Kdysi jsem taky někde četla, že existují poruchy, při kterých člověk nerozpozná určité zvuky, třeba tekoucí vodu, nebo nepozná jisté věci nebo lidi.

Alenka: To by se mi hodilo! Kdyby mě Vítek, kvůli kterému jsem tehdy dostala dva roky natvrdo, tehdy na policii nepoznal.

Dorka: Teoreticky by to šlo. Musel by ovšem trpět agnózií, což je slovo, které se dá přeložit jako „nepoznávání“. Konkrétně by musel trpět prozopagnózií. Při ní člověk nerozpoznává obličeje. Obličej jako by pro něj vůbec neexistoval, není to prostě nic, co by mu cokoli říkalo.

Alenka: A to by šlo nějak zařídit, aby to člověk dostal?

Dorka: Těžko. Leda bys měla nějakého známého zločinného neurochirurga. Jde totiž o poškození určité části mozkové tkáně a je to velmi vzácná porucha. Ukazuje ale jednu zajímavou věc: Že totiž máme speciálně vyčleněnou část mozku na vnímání a rozpoznávání obličejů. To je důkaz, jak je tahle schopnost pro nás, coby společenské tvory, důležitá.

Lída: Čili to, co vnímáme, nemusí být vždycky přesně tím, co je ve vnějším světě. Můžeme toho vnímat míň, nebo asi i víc, nebo to vnímat pokrouceně.

Dorka: Přesně tak. Ve vnímání jde vlastně o dvě základní věci: odpověď na otázky „Co to je?“ a „Kde to je?“ Nemůžeme si ale myslet, že během vnímání vytváříme ve svém mozku přesnou kopii toho, co vnímáme. Naše vnímání je hodně ovlivněno tím, co čekáme – to jsme třeba viděly už na tom „Paris in the spring“. Neočekáváš dva členy, tak je tam nevidíš.

Nebo si třeba představ, že máš ukrutnou žízeň, někdo vedle tebe zrovna mluví o šťavnatých pomerančích a ty v dálce zahlédneš oranžový kulatý předmět velikosti pomeranče. Co si budeš myslet, že to je? Pomeranč. A teď si představ, že nemáš žízeň, ale jdeš někde po městě s dětmi a ty mluví o nádherném oranžovém míčku, který u někoho viděly a děsně by ho chtěly. Najednou v dálce zahlédnou oranžový kulatý předmět velikosti pomeranče. Co si budou myslet, že to je? Míček. Ale jak to? Vždyť oči posílají do mozku v obou případech úplně stejnou informaci – malý oranžový kulatý předmět. Jenže tato informace je dál vyhodnocená podle našich potřeb.

Ještě jeden příklad: Když si o někom myslíš, že má důvod být na tebe naštvaný, tak tu naštvanost na jeho obličeji vidíš. Když si o něm naopak myslíš, že je vůči tobě dobře naladěný, tak to na něm taky vidíš. Přitom se v obou případech může tvářit úplně stejně.

Lída: Je tedy vnímání spíš skutečnost, nebo spíš to, co očekáváme?

Dorka: Většinou kompromis.

Lída: To je dobré mít na paměti.

Dorka: Moc dobré. Takové jmění na paměti by ušetřilo spoustu potíží a neporozumění. Současně je to ale velice těžké, protože to vyžaduje připustit si vlastní nedokonalost a fakt, že zdaleka ne všechno ve vlastní psychice máme pod kontrolou. Naše vnímání je ovlivněno našimi potřebami a momentálním rozpoložením. A co je důležité – je takto ovlivněno, aniž bychom si toho kolikrát byli vědomi. Tohle připustit – že se můžu kdykoli mýlit a je jedno, jak moc jsem přesvědčená o své pravdě, protože omyl vzniká mimo vědomí –, to je pro ego spousty lidí trochu moc.

Lída: Jak se k tomu dobrat?

Dorka: Je to stará známá pokora. Spíš tedy stará a neznámá pokora. Pokora je potvora; přinášela vždycky spoustu problémů, v jejím zrcadle je člověk menší a ošklivější, tak jsme nějak přišli na to, jak ji vytlačit za město a nechat sežrat medvědem. A o omylnosti vnímání se učit z abstraktních a ego-neohrožujících obrázků. Tohle budeš znát. Připadá ti nějaká z těch čar delší?

Lída: Mám-li odpovědět přesně na tvou otázku, tak ano, delší je ta druhá. Ale protože tenhle obrázek znám, tak vím, že jsou obě čáry stejně dlouhé. Jenže si nemůžu pomoct – ta druhá prostě vypadá delší.

Dorka: Nebo tohle – co to je?

Lída: Trojúhelník. A neříkej, že ne.

Dorka: Ve skutečnosti jsou to jen dvě nespojené křivky – trojúhelník by to byl, kdyby byly spojené. A co vidíš tady?

Lída: Na první pohled tam vidím zase trojúhelník. Ten to ale není. I když moje oči křičí, že je. Takže pár vykouslých třičtvrtěkruhů.

Dorka: Přesně tak. Tam vůbec žádný trojúhelník není. Ale přesto musíš zápasit sama se sebou, abys ho tam neviděla. A co tohle?

Lída: Je to cokoli, jen ne Velký vůz. Prostě pár teček.

Dorka: Přesně vzato máš pravdu. Ale nějaký hlásek nám beztak říká „Stejně to je Velký vůz“.

Lída: Ale proč?

Dorka: Důvodem je jedna pozoruhodná vlastnost naší mysli – touha po smyslu. Všichni máme tendenci podobné věci seskupovat a hledat v nich nějaký systém nebo smysl. Než vnímat sedm oddělených bodů, je pro nás snazší je spojit v něco, co už známe. Taky máme sklon uzavírat neuzavřené tvary – to byl ten nedotažený takzvaný trojúhelník. Mimochodem gestaltisté, což jsou psychologové sdružení pod jistý názorový proud, si všimli toho, že tendence uzavírat tvary neplatí jen ve vnímání. Když někdo nedořekne slovo, máme tendenci si ho dokončit aspo-

Chvíli bylo ticho.

Ambrož Kramle: Proč jsi skončila uprostřed věty?

Lída: Dorka už neřekla ani „ň“!

Dorka: Ale všichni jsme si to „ň“ řekli pro sebe. Tedy když někdo nedořekne slovo, máme tendenci si ho dokončit aspoň v hlavě. Když někdo nedotáhne tvar, dotáhneme si ho taky alespoň ve své hlavě. Když nemáme hotovou nějakou práci, dost často si na ni vzpomeneme i v jiných situacích, a když ji pak dokončíme, tedy uzavřeme tu věc, uleví se nám. Všechny tyhle efekty, které jsme si teď vyzkoušeli, ukazují, že vnímání je aktivní proces, ne nějaký pasivní odraz skutečnosti. Neodrážíme, konstruujeme.

Lída: Krása. Konstruujeme. Každý po svém. A jak známo, když dva dělají totéž, není to totéž.

Dorka: To tedy není. O téže barvě může paní Bartáčková tvrdit, že je zelená, zatímco její choť se pohoršuje, neboť on vidí zelenkavou. Mimochodem, barvoslepost týkající se zelené barvy je v populaci poměrně rozšířená – asi devět procent mužů nerozliší bledou zelenou barvu od bledé červené. Při této vadě nefungují čípky na sítnici zodpovědné za rozlišování těchto barev správně. Pán tvorstva pak nepozná rozdíl mezi zelenou a červenou barvou, případně nerozliší jednotlivé odstíny zelené nebo červené a dohromady mu často splývá i fialová a modrá. Takže Bartáčkovi by to pravděpodobněji měli vidět opačně. No a když jde o složitější věci, než jsou barvy, vyplynou ještě větší rozdíly mezi lidmi. Když v psychologické poradně popisují partneři – každý zvlášť – jejich vztah a problémy, které v něm vidí, nepoznala bys kolikrát, že oba mluví o jednom a tom samém vztahu. To už je sice za vnímáním, ale princip – tedy že každý vidíme věci po svém – je týž.

Lída: Takže proto byla vynalezena empatie. Aby nás spojila s nitrem jiných konstruktérů.

Dorka: Moc pěkně řečeno. Počkej prosím chvilku, musím se téhle tvé formulaci na chvíli poddat. Empatie nás spojuje s nitrem jiných konstruktérů… Děkuji moc. A můžeme pokračovat. To, že každý vidíme věci po svém, je zajímavé nejen v komunikaci a ve vztazích, ale i proto, že naše vidění světa hodně prozrazuje o nás samotných. Existují diagnostické testy, které se skládají ze sady obrázků víceznačných scén. Například by tam mohl být člověk stojící na krabicí mléka, která leží na zemi a z níž vytéká obsah. A tvůj úkol je doplnit, co si ten člověk zrovna říká.

Lída: Třeba „Ten flek vypadá jako Itálie.“

Dorka: Dobře. A co ty, Ambroži, co by tebe napadlo?

Ambrož: Proč zase já?

Dorka: Já už jsem se tě dneska na něco ptala? Že by děravý hipokampus?

Ambrož: Ale né. Nad tím mlíkem bych si řekl „Proč zase já?“ Jako že mám pořád smůlu.

Dorka: Á, takhle, děkuju za vysvětlení.

Alena Smítková: To náš táta by určitě řekl „Který čuně to tady rozlilo?“ Viď, táto?

Dorka: Tady krásně vidíme, že co člověk, to interpretace. Každý hodnotíme nejednoznačné situace podle svých zvyků, podle osobnosti a momentálních vlivů. Lída pojala situaci uvolněným a tvůrčím způsobem a vůbec se nesoustředila na způsobenou škodu. Ambrož prozradil, že si myslí, že je smolař, a Alena předpokládá, že její tatínek má ve zvyku hledat viníka.

Lída: Neboli „Řekni mi, co si ten člověk myslí, a já ti řeknu, jaká jsi.“ Promyšlený způsob, jak se o druhých něco dozvědět. Chtěla jsem se tě, Dorko, ještě zeptat na jednu věc: Existuje podprahové vnímání, nebo jen to jen výmysl? Zneužívá se, jak se to občas tvrdí, v reklamě, která obsahuje informace zobrazované tak krátce, že si je člověk neuvědomí, ale mají na něj vliv?

Dorka: Podprahové vnímání je téma, které svým tajemným nádechem rozhodně přitahuje pozornost veřejnosti i vědců. Výsledky provedených studií vypadají zajímavě. Jeden výzkum probíhal tak, že se lidem, kteří trpí fobií z pavouků, promítl nějaký exkluzivní pavoučí kulturista, ovšem na tak krátkou dobu, že ho ti lidé nestihli vědomě zaznamenat. Přesto se u nich projevila strachová reakce. To znamená, že informace o pavoukovi došla minimálně do emočních center, která vybavila emoci strachu, ačkoli si člověk nebyl vědom, že by pavouka viděl. Nebo promítli dobrovolníkům určitá slova, některá opět na dobu pod prahem uvědomění, a pak zkoumali, jestli dobrovolníci ta podprahová slova zaznamenali. Ukázalo se, že zaznamenali. Když třeba promítli podprahově „dítě“ a pak nadprahově „kočárek“, zaznamenali dobrovolníci to slovo „kočárek“ dřív, než když promítli třeba slovo „tečka“ a pak „kočárek“. Dítě souvisí s kočárkem a tak na slovo „kočárek“ byli lépe připravení ti dobrovolníci, kteří před ním podprahově zaznamenali související slovo „dítě“ než ti, kteří zaznamenali nesouvisející slovo „tečka“.

Zkoumalo se už mnohokrát i přímo to, jestli funguje podprahová reklama, a podle všeho to vypadá, že ne. Některé části mozku sice podprahové výzvy zaznamenají, ale ve výsledku nedochází k nárůstu nakupování propagovaných věcí. Protože ale je nepochybné, že na nás mají vliv i informace, u kterých si nejsme vědomi, že nám vstoupily do hlavy, jsou podprahová reklamní sdělení pro jistotu v mnoha státech zakázána.

Lída: Mám v této souvislosti hned trojí podezření. Za á, že u nás se to promítá, za bé, že na mě to funguje, a za cé, že mně tam podprahově promítají plísňové sýry, hořkou čokoládu a jiné velmi neodolatelné a právě tak velmi zvětšující potraviny. Někdy ti mám pocit, že úplně – a nadprahově – vidím sýry viset na stromech a slyším sametově šumět čokoládovou řeku… Což, kdybych těmto vjemům příliš podlehla, by jistě nebylo úplně v pořádku, viď?

Dorka: Do určité míry jsou podobné zážitky ještě vysvětlitelné motivací, přáními nebo že se člověk dá unést fantazií a podobně. Uvědomuje si ovšem, co je realita a co ne, a má ty sýry a čokoládové řeky pod kontrolou. Ultramaratonec Michal Činčiala popisoval své vjemy, které zažil během poněkud vyčerpávajícího čtyřsetkilometrového běhu pouští. Viděl neexistující ženy v peřejích a zdravily ho kameny s lidskou tváří. Vždycky prý ale stačilo zamrkat a všechno bylo zas normální. Uvědomoval si, co je a co není realita. Za touto hranicí však začínají potíže. Jsou lidé, kteří slyší hlasy, i když nikdo v jejich blízkosti nemluví, a nedokáže je zahnat. Pokládá je za reálné. Ty hlasy jsou většinou nepříjemné – pomlouvají, kritizují, hádají se nebo něco přikazují. Případně člověk vidí různé záblesky, stíny nebo i bortící se stěny, přestože nic takového se před ním neděje. Jídlo mu chutná divně. To jsou ony známé halucinace neboli vjemy bez podnětu. Vyskytují se u některých psychóz, typicky u paranoidní schizofrenie, ale taky u demencí nebo otrav.

Lída: Jsou halucinace nebezpečné?

Dorka: Můžou člověka k nebezpečným věcem dohnat. Měla jsem sousedku, která trpěla představou, že ji druzí lidé stále pomlouvají. Slyšela ty pomlouvající hlasy doma u digestoře, slyšela je na zahradě nebo když šla městem. Několikrát se pokusila o sebevraždu, protože si – zejména kvůli těm halucinovaným řečem – připadala úplně bezcenná a chtěla hlasům i svým pocitům uniknout. Jsou schizofrenici, kteří třeba vběhnou pod auto, protože utíkají před halucinovaným nebezpečím. Podstatné je, že tito lidé nevědí, že halucinují. Pokládají své vjemy za skutečnost, zrovna tak jako my třeba pokládáme za skutečnost tenhle stůl. Proto většinou nefunguje přesvědčovat toho člověka, že to, co slyší nebo vidí, je nesmysl.

Lída: Existuje spolehlivá léčba těchto stavů?

Dorka: Je mnoho typů léků, které docela pěkně zabírají. Jakkoli nejsou dokonalé, tak proti době, kdy se těmto lidem nedalo pomoct nijak, jen je někam zavřít, je to úžasný pokrok. Halucinace mohou díky léčbě vymizet úplně, nebo aspoň ztratí svou naléhavost a člověk je dokáže ignorovat a případně si i uvědomit, že se rodí jen v jeho hlavě.

Lída: U iluzí jsi mluvila o pseudoiluzích. Mají i halucinace takové neškodné sourozence?

Dorka: Pseudohalucinace? Ano, ty existují. Vzpomínám si, že moje babička den před svou smrtí koukala na listopadově ošuntělé stromy a říkala „To je zvláštní – já je vidím jako zářivě zelené.“ Její oslabené srdce už nezásobilo mozek krví tak, aby všechny jeho oblasti bezchybně fungovaly, ale náhled na to, co je skutečné a co není, pořád měla. Za tyhle zelené obrazy byla vděčná, podivovala se jim a užívala si tu vylepšenou realitu.

Lída: Tak to dostala babička moc hezký dárek na rozloučenou. Své halucinace si člověk asi nevybírá, viď? Jestli jsou příjemné nebo nepříjemné, čeho se týkají…

Dorka: Ony nepochybně musí odrážet člověka, který je prožívá. Ale těžko říct, jak přesně. Mohou vycházet z osobnosti, z prožívaných konfliktů. Jejich zdrojem by ale teoreticky mohla být nějaká náhodně aktivovaná paměťová stopa. Pokud někdo zkouší halucinogenní látky, nemůže si být dopředu jistý, jaký typ zážitku ho čeká. Vůbec se proto nedoporučuje podnikat tyhle experimenty v době, kdy má člověk jakkoli oslabenou psychiku, například když prožívá velký stres, depresi, prochází abstinencí a tak podobně. Mozek by mohl vyprodukovat něco, co by ladilo s daným špatným psychickým stavem, a to by následně mohlo stav ještě zhoršit. Takže halucinace se hnětou z naší psýchy, ale určitě nejsou na přání.

Lída: Napadá mě ještě jedna věc: Jak se stane, že něco přestanu vnímat? Začne hrát písnička, ale za chvíli už ji nevnímám. Nebo jsem v místnosti s velmi nečerstvým vzduchem, ale nevím o tom – leda bych vyšla ven a vrátila se zpátky.

Helena Smítková: Já asi smrdím, viď?

Lída: Proč se, Helenko, ptáš?

Helenka: No, protože o tom zrovna nenápadně mluvíš. Spíš tady hned vedle mě, tak o tom musíš něco vědět. Smrdím, nebo nesmrdím?

Lída: Neříkám, že ano, ani neříkám, že ne.

Helenka: Však jsem si to myslela. A není na tom nic divnýho. Co neteče voda v koupelně, jsem se nemyla. To už bude čtrnáct dní, to mi řekni, kdo by za takovou dobu nesmrděl.

Lída: To máš pravdu.

Helenka: Já za to nemůžu, že se tady nedá normálně umýt. Kýbl a potok, brr. Kdyby to tobě vadilo jako mně, budeš přece taky smrdět!

Lída: Já bych otočila list.

Tonda Homola: Já bych otočil kohoutkem ve sprše. Teda kdyby to k něčemu bylo.

Dorka: A já bych s dovolením tuhle poněkud dadaistickou debatu stočila ještě na moment zpátky k vnímání. Ptala ses, Lído, jak se stane, že určité věci přestaneme vnímat. Naše psychika je v první řadě nástrojem přežití, takže když se objeví něco nového – zvuk, pach, zrakový vjem –, stojí to za pozornost. Může to být jídlo, nebo šavlozubý tygr považující za jídlo nás, nebo třeba potenciálně zajímavý člověk. Dostatečně silný a nový podnět nás vždycky zaujme – na to máme v hlavě určitý automatismus. Představ si například, že při čekání na vlak si blízko tebe stoupne někdo další. Zaznamenáš ho. Pokud tam ten člověk nějakou dobu stojí a nic nedělá a ty z něj nemáš žádné pocity, přestaneš mu věnovat pozornost. Zrovna tak tebou zmíněná hudba. Když začne hrát, dost možná ji zaregistruješ, ale pokud tě zajímá víc něco jiného, pustíš ji brzo ze zřetele. Jak jsme si říkali minule, člověk je tvor zvykací. Proč vynakládat energii na něco, co není důležité a ve své nedůležitosti setrvává? Nás zajímají změny. Ale! Jsou neměnné či opakované podněty, na které se zvyknout nedá. Do téhle skupiny patří silný hluk. Kdo bydlí u válcovny plechů, školní družiny nebo u letiště, může hlukem hodně trpět, je v chronickém stresu a časem si takhle užene vysoký krevní tlak. I zvykání má tedy svoje limity.

Helenka: Tak já teda dneska umeju, když jinak nedáte.

~

Ad společné spaní. Aby toho totiž nebylo málo, tak nám první patro, na kterém se nachází většina pokojů, obsadily vosy. To by teoreticky nemusel být žádný problém, kdyby přitom byla respektována nádherná zásada „Žít a nechat žít“. To ovšem tomuto výstražně pruhovanému členovci vlastní není. Jak se někdo z nás přiblíží, začnou vosy útočit. Ti, kteří měli pokoje nahoře, tedy podnikli pár akupunkturních výprav pro své věci, a žijí od té doby velmi komunitně v prostoru restaurace v přízemí. Týká se to i mě a mají mamky. Jenom manželům Potůčkovým s dcerami a Tereze s Horácem zůstaly vlastní pokoje v přízemí hotelu.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si své vnímání, svou paměť a mentální výkonnost

Jestli máte vnímání OK, to pomůže prozradit Velký orientační test duševních poruch

2. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste první díl? Najdete ho tady

STÁHNOUT 2. DÍL V PDF

Nebo si druhý díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina druhá – O mozkové chemii a závislostech

25.7., 11. den

Občas si tady připadám jako ve snu. Děje se to opravdu? Pohrom způsobených vodním živlem jsem v naší zemi za svůj život zaregistrovala už několik, ale vždycky to byly takové celkem způsobné české povodně, které nikdy ani zdaleka nezpůsobily to, co tyhle. Nedá se odsud nikam dostat. Práce, zájmy, přátelé a všechno, pro co člověk obvykle žije (mě osobně se tedy týká jen ta práce), je teď nedostupné. A co je divné, žijeme i bez toho a vlastně to vypadá, že žijeme normálně a dobře. Takže znovu: Děje se to opravdu? Týká se to opravdu i mě?

Pro jistotu si poznamenám, kdo jsem: Jmenuji se Pavla Engelová, je mi 31 let a pracuji jako překladatelka. Jsem malá, tenká a bledá a poznám se podle toho, že na levém lýtku mám velké mateřské znaménko a že se skoro každý den něčím ztrapním. Coby vztahově nepoužitelná intelektuálka bydlím u rodičů v Kutné Hoře. Maminka je soukromý detektiv a tatínek učitel. Oba jsou velcí, normální, schopní a nemají vůbec žádná znaménka. Já bych se jim nikdy nemohla přihodit. Jsem adoptovaná od maminčiných příbuzných, kteří zemřeli při autonehodě.

Dobře. Právě napsané řádky mi budou sloužit jako kotva, když budu mít pochybnosti.

Dnes tady proběhla porada ohledně hospodaření s potravinami. Protože nikdo neví, kdy se odsud dostaneme nebo kdy nám zase na hlavy spadne nějaká ta vrtulníková mana, snažíme se jíst spíš méně, aby se předešlo vyjedení všech zásob. Není ovšem úplně snadné prosadit rozumná opatření u jistých lidí, kteří se neohlíží na (nejistý) zítřek a kapitulují před prvním zaškrundáním svých útrob.

Psychologickou po-večeřní chvilku tentokrát uvedl pan Slavíček, příjemný starý pán a bývalý učitel češtiny, který má teď hotel víceméně na starost. Původně sem přijel jen na návštěvu za svým vnukem Adamem, jenž tady dělá údržbářské, zásobovací a jiné zázemní práce. I pan Slavíček zde zůstal uvězněný a vzhledem k absenci hotelové vedoucí (která vizionářsky zmizela ještě před povodněmi na dovolenou kamsi do tepla), své přirozené autoritě, a jistému pojítku k provozu hotelu začal být záhy považován za vedoucího on. Ostatní se mu dovolují, když chtějí nějak použít hotelové vybavení nad standardní mez, například když si chtěl pan Vejr z ubrusů vyrobit plínky pro miminko; také bych se bývala dovolila, zda mohu použít to staré účetnictví pro své poznámky, ale nedokázala jsem se odhodlat za ním zajít. Pan Slavíček je autorita nevtíravá, inteligentní, laskavá a vítaná. Rovněž má sklony organizovat společenské události, pročež se postaral i o začátek dnešní přednášky.

Postavil se ke stolu, u kterého už seděla připravená Dorka, a začal povídat: „Přátelé, minule jsme se dozvěděli, že psychika zahrnuje různé funkce rozšiřující naše možnosti. V mozku máme mnoho specializovaných oblastí, které přijímají informace, zpracují je a vybaví potřebnou odezvu. Mozkové buňky neboli neurony spolu komunikují pomocí chemických látek zvaných neuromodulátory. Příliš vysoká nebo naopak příliš nízká hladina neuromodulátorů působí různé problémy nejen v oblasti psychiky, ale kdekoli v těle. Dovolím si zahájit druhou přednášku. Dnes se pro pokládání otázek přihlásil pan Homola, kterému tímto předávám slovo.“

~

Tonda Homola: Děkuju. Dorko, posledně jsi řekla, že mozek je jako skvěle zásobený bar. Určitě líp, než bar tady v hotelu – bez urážky, šéfe, za to vy nemůžete, že to Ambrož skoro všechno vypil – bez urážky, Ambro. Ale i z toho, co tam zbylo a co jsem dneska večer ochutnal, je mi líp než předtím a cítím se v klidu a v pohodě. Za normální situace bych se s tím klidem spokojil a nepřemýšlel o tom. Ale když už tady máme tyhle přednášky, ptám se: Jak to ten alkohol dělá?

Dorka: Děkuji vám za dokonalé shrnutí, pane Slavíčku, a tobě, Tondo, za pěknou otázku. Bavili jsme se včera o centru odměn. Centrum odměn, něco jako mozková výrobna blaha, je okruh skládající se z mnoha neuronů, které spolu komunikují hlavně pomocí dopaminu. Alkohol umí produkci dopaminu odbrzdit, čímž se množství tohoto neuromodulátoru na nervových spojích zvýší. Tím se povzbudí aktivita v centru odměn a zintenzivňuje se dobrý pocit, který se tam vytváří.

Alkohol taky umí z mozkových zásob vysát serotonin a noradrenalin, které dělají příjemnou náladu, a jejichž nedostatek máme při depresi. Během alkoholového juchání si vlastně užíváme jako při vytloukání spižírny při mejdanu. Všechno se tam vyjí a vypije, ráno si tam jdou neurony na snídani a regály jsou prázdné. Výsledek: kocovina, která se skládá mimo jiné z čehosi, co můžeme nazvat malou depresí. Uleví se nám, když se zas obnoví chemická rovnováha v těle, což mimo jiné znamená, že se vyrobí a na patřičná místa dodá dostatek serotoninu a noradrenalinu.

Tonda: Člověk si tedy alkoholem trochu rozhodí vnitřní prostředí, které se pak umí samo srovnat. Jak se ale stane, že spadne do závislosti?

Dorka: Jak jsme si řekli, alkohol stimuluje centrum odměn, tedy dělá nám příjemně. Někdo po tomhle příjemném pocitu touží pořád dokola, a tak pije často, podobně jako ty krysy stále mačkají páčku. Je to taková zkratka ke štěstí. Mám problémy doma? Nevěřím si? Nabrala jsem si moc věcí a nestíhám? Stačí něco vypít a už mi to tolik nepřijde, všechno je rázem v pohodě. Mozek si ovšem na alkohol postupně zvyká a přizpůsobuje mu výrobu a uvolňování neuromodulátorů do oběhu. Ke stejnému účinku na okruhy odměny je proto potřeba pít víc a víc. Současně se nestíhá vyrábět ta antidepresivní chemie, s níž se během opilosti plýtvá, a člověk je proto pořád skleslejší. A tak zase pije víc, aby zahnal chmury. Chmury se ovšem vtírají pořád častěji, takže je nutné je častěji topit v etanolu.

Tonda: Bludný kruh. A co je vlastně absťák?

Dorka: Říká se, že člověk na začátku své alkoholické kariéry pije proto, aby mu bylo dobře, a později proto, aby mu nebylo špatně. A to „špatně“, to je právě absťák. Abstinenční příznaky, kterým se taky souhrnně říká syndrom z vysazení, se objevují u lidí, kteří dlouhodobě pili tolik, že se jejich tělo adaptovalo na přísun alkoholu a nastavilo podle něj fungování vnitřních orgánů včetně mozku. Normální, „čistý“ stav je pro pijákovo tělo divný. Proto když takový piják najednou chvíli nepije, jeho tělo to rozhodí a ono protestuje. Přichází neklid, úzkost, třes, bušení srdce, nevolnost, pocení a touha po alkoholu, který slibuje konec toho abstinenčního pekla.

Tonda: Jak dlouho tohle trvá?

Dorka: Několik dní; ne déle, než týden.

Tonda: Pár dní, to by člověk i vydržel, aby se závislosti zbavil. Ale evidentně to nebude tak snadné, když spousta lidí, kteří přestali, začnou zase pít klidně po iks měsících.

Dorka: Závislost je takový skřet, který sedí v mozku. Sice se po těch pár dnech nejhorších abstinenčních příznaků vysílí a přestane s člověkem tolik lomcovat, ale zůstává v hlavě a dál si stěžuje a loudí a chce svou dávku. Piják tohle pociťuje jako vtíravou nespokojenost, o které ví, že by se snadno vyřešila. Touží po alkoholu; pokud se ovšem rozhodl přestat pít, touze se snaží odolat. Je to těžké a je to dlouhé. Na úrovni neuronů je ten skřet přecitlivělost shluku neuronů v rámci dopaminového a opiátového systému, které jsou zodpovědné za touhu po droze. Tyto neurony se strašně snadno spouštějí při jakékoli asociaci s drogou – člověk něco vidí, cítí, na něco pomyslí a už to jede. Proto odvykající alkoholik nesmí například jíst ani bonbóny plněné trestí – sice žádný alkohol neobsahují, ale chuť tresti podráždí ty zmíněné přecitlivělé neurony a objeví se touha po alkoholu.

Tonda: Co závislost na drogách?

Dorka: I alkohol je droga a od pouličních drog, které jsi teď asi měl na mysli, se liší jen tím, že je relativně levná, dá se koupit v každém obchodě a většina peněz z ní jde státu. V principu jsou všechny závislosti stejné. Člověk si něco poprvé vezme a v mozku to udělá blaho. Vezme si to podruhé, podesáté, posté a pořád to dělá blaho, akorát už toho možná potřebuje trochu víc, než na začátku, a v mezičasech je mu pořád hůř. Tělo se přísunu drogy přizpůsobuje, dávku je potřeba dál zvyšovat a stavy při vysazení jsou čím dál horší. Člověk přestává fungovat v práci i doma, to zvyšuje jeho stres, který zase zahání zoufalým roztáčením okruhu odměn. Takhle typicky se chová závislost na opiátech, jako je například heroin; u stimulantů nebo halucinogenů je to trochu jiné.

Nevinně v tom není ani cukr. Když sníme něco sladkého, v okruhu odměn se to projeví špetkou dopaminu. Kdo někdy kvůli hubnutí nebo ze zdravotních důvodů vysadil uhlohydráty, tedy klasické sladkosti, ale třeba i pečivo, tak si vyzkoušel na vlastní okruh odměn, jak tam dopamin za cukr chybí a jak je kvůli tomu člověk rozladěný.

Tonda: Dá se tedy ale říct, že na všem, co nám dělá dobře, se můžeme stát závislými? I na sportu nebo na práci?

Dorka: Ano. Taky na hracích automatech, počítačových hrách, pornografii, hubnutí, nakupování nebo sociálních sítích. Tyto nelátkové závislosti, jak se nazývají, sice neznamenají přísun nějaké cizí fyzické chemie do těla, ale aktivitu v centru odměn opět mění. Když se závislákovi na sítích načítají zprávy a lajky, když si bulimik plánuje, čím se přejí, když se gambler těší na další roztočení rulety nebo když si shopaholik vybírá zboží v obchodě, dopamin v hlavě šplouchá a hučí, všechny starosti mizí a je jen slastný pocit a dokonalé flow. Sportovci si zase zvyknou na přísun endogenních morfinů, takzvaných endorfinů, které se objeví po nějaké době fyzického výkonu. Endorfiny zmírňují bolest, a to i bolest psychickou, čímž opět působí příjemně.

Tonda: Ty sociální sítě mě zajímají. Opravdu si člověk může na facebooku vytvořit závislost?

Dorka: Nejen že může. Facebook je od začátku záměrně postavený tak, aby závislost vyvolal. Přiznal to i jeden z jeho tvůrců, Sean Parker. Facebook má své uživatele přimět, aby zůstali co nejdéle a aby se vraceli. To se děje pomocí dopaminu prostřednictvím různých akcí, například načítání obsahu, zpráv nebo lajků. Každá ta akce znamená šplíchaneček dopaminu v centru odměn. Jsou záměrně dávkovány postupně. Princip je stejný, jako u hracích automatů: Co přijde dál? Bude to příjemné? Bude to moc příjemné? To očekávání, těšení, naděje prokládaná zklamáním, to všechno udržuje pozornost u hraní nebo užívání sociálních sítí. Facebook není žádný dobrák, který zadarmo dává úžasné věci. Facebook vydělává na reklamě a osobních údajích.

Tonda: Dostat něco zadarmo je mi vždycky podezřelé.

Dorka: Ve světě sociálních sítí, ale i různých programů a aplikací většinou platí, že když je to zadarmo, je uživatel zbožím.

Tonda: Hmm. Takže lidi, kteří mají na facebooku účet, jsou pro facebook zbožím. To zní strašidelně. Hele, a když se na všem příjemném může stát člověk závislým, jde si vůbec ty příjemné věci bez nebezpečí užít?

Dorka: Většina lidí, aspoň myslím, žádné závislosti nikdy nepodlehne. Tvorba závislostí má určitou genetickou složku, takže lidi s někým takovým v rodokmenu by měli být pozornější. Obecně je bezpečnou cestou nezahrávat si vůbec s drogami a v ostatních věcech uměřenost. S čím to nebudeš přehánět, na tom se závislým nestaneš.

Tonda: To zní logicky. Napadá mě ještě k závislostem – může se ta potřeba pořád vyšší dávky týkat i takových věcí, jako jsou pochvaly nebo plat? Mám dojem, že jeden můj kamarád v práci to tak má: na všechno dobré si brzo zvykne a chce pořád víc.

Dorka: Takoví lidé jsou odsouzeni k věčné nespokojenosti. Dostanou přidáno, ale radují se jenom chvilku. Pak zapomenou a za pár měsíců se už zase cítí podhodnoceni. Koupí si nové auto, pár dní ho obskakují, ale za týden už zase hledají, čím by si udělali radost. Pochvala je taky potěší jen chvilku. Jejich dopamin není zrovna maratonský běžec, je to spíš sprinter a jeho působení je jako zaječí milování: rychlé a krátké.

Tonda: Je špatně být sprinter?

Dorka: Svůdná otázka, odpovědi na níž se však vyhnu sadou jiných otázek. Člověk spokojený s tím, co má, a vděčný za to všechno, člověk, který vyšší plat, nové auto a pochvalu, ale klidně i stále stejný plat, staré auto a nepřítomnost nadávek přivine na svou hruď a těší se z nich opakovaně a dlouho, je … prostě spokojený. Určitě mnohem víc, než ten tvůj kamarád. Jenže on coby nespokojenec zase spíš posune věci dále. Velký kus pokroku vyrůstá z nespokojenosti, z neuspokojených potřeb. Nespokojenec chce vyšší příjem, tak třeba zdokonalí nějaký proces v práci nebo zdokonalí sebe v dovednosti lichotit těm správným lidem nebo vyšlechtí nový jahodník. Samozřejmě ne nutně. Může být nespokojený a jen na to nadávat a nedělat nic. A teď ty otázky: Je víc spokojenost nebo pokrok? Je udržitelná spokojenost cíl pro každého? Jo, až takovýhle věčný hledač dopaminu přijde za mnou, nebo spíš tedy raději za nějakou pořádnou psycholožkou s tím, že už má svého životního stylu plné zuby, pak pro něj asi bude řešením ubrat a jít spíš cestou vděčnosti za to, co má. Pokud ovšem někomu zaječí dopamin vyhovuje, proč mu ho brát?

Tonda: Rozumím, lidi jsou různí. Přece jen mě ale napadá, jestli si všichni nejsme podobní v tom, že si nakonec na všechno nové zvykneme?

Dorka: A to zase ano, Tondo. Jestli se o člověku dá říct něco obecně, tak to, že je zvykací tvor. Náš mozek je v zásadě nástroj na zpracovávání změn. Co se mění, přitahuje jeho pozornost. Jakmile se to měnit přestane, mozek z toho vyrobí zvyk a hodí ho někam dozadu mimo vědomý zájem. Prostě co je pořád stejné, to začneme ignorovat a chceme víc nebo chceme něco jiného. Zvykání na příjemné věci má dokonce odborný název: Říká se tomu hédonická adaptace. Mimochodem – to je pojem, co? Hédonická adaptace. Musím se pokochat. Fajn. Tedy hédonická adaptace. Jde ale o to, že lidi, co chtějí být spokojení, a tak trochu vědí, jak na to, se téhle hédonické adaptaci vědomě brání. Umí se těšit z maličkostí, které aktivně vyhledávají – čichají ke květinám, rozplývají se nad západy slunce a jsou hluboce vděční za to, co mají, a pranic jim nevadí, že je to pořád stejné.

Tonda: Řekl bych, Dorko, že do téhle party patříš i ty – podle toho, jak ses teď kochala těmi dvěma slovy.

Dorka: Myslím, že ano. Ale nebylo to tak vždycky.

Tonda: Asi ses to naučila ve škole, ne? Psychologové přece mají tyhle věci zmáknuté.

Dorka: Jako že mají zmáknutý vlastní život a vlastní psychiku? To jedině na jiné planetě, kde třeba taky žádný lékař nekouří a žádný řezník neomdlévá při odběru krve. Ne, škola ne. Naučila mě deprese. Sedla na mě po jedné tragické události v rodině. Když jsem se z té rány vzpamatovala, uvědomila jsem si, že sice nemůžu do budoucna předejít podobným událostem, ale můžu trochu změnit sebe – abych byla odolnější, míň zranitelná a uměla si užívat ty hezké věci, co se občas v životě nabídnou. Nebo spíš abych ty hezké věci nepřehlížela, protože ono jich je všude kolem hodně, akorát tolik nekřičí o pozornost, jako to umí sebevraždy, dopravní nehody nebo urážky. Takže teď mě opravdu potěší i hezké sousloví. Myslím, že mi tahle schopnost umožňuje zvládat život bez antidepresiv. Ta pro mě byla velkou pomocí zpočátku, ale snažila jsem se, abych je nemusela brát déle, než bylo nezbytně nutné.

Tonda: Můj táta měl taky silné deprese, ale prášků se bál, aby na nich nebyl závislý.

Dorka: A co s depresí dělal?

Tonda: Pil. Až se upil. Chlastu se nebál.

Dorka: To je smutný, Tondo. A bohužel se podobné příběhy stávají, kdy člověk z různých důvodů, ať už proto, že nemá správné informace nebo se potká s necitlivým doktorem nebo je zvyklý spoléhat jen na sebe, odmítne užitečnou pomoc a svůj problém přebije něčím ještě horším. Na moderních antidepresivech přitom závislost s největší pravděpodobností nevzniká.

Tonda: A na jakých vzniká?

Dorka: Z hlediska závislosti jsou rizikové takzvané benzodiazepiny, které se dnes používají proti úzkosti a na spaní. Nepatří tam samozřejmě všechny prášky na spaní ani na úzkost, spíš ty starší. Benzodiazepiny pěkně účinkují, ale je potřeba brát je krátce, jen na přežití akutní situace. Naopak antidepresiva se berou dlouho. Jejich účinek nastupuje pomalu a tyhle léky trpělivou, pečlivou prací podporují neurony zejména v hipokampu, aby se pořádně rozrůstaly a spojovaly. Když se to povede, může se člověk zase volně nadechnout a pak je už na něm, co s tím, respektive se sebou, udělá dál.

Tonda: Ty si tedy myslíš, že bez léků to nejde?

Dorka: Těžké stavy se bez léků zvládají … těžko. V dřívějších dobách, než se objevily léky na depresi a schizofrenii, bylo spousta trpících lidí prostě jen zavřená v ústavech pro choromyslné. Klidně i desítky let. Nebylo jak jim pomoct. Pro ně znamenaly léky vysvobození a nezřídka záchranu života. Ale naopak u lehčích stavů bych byla spíš pro psychoterapii a nějaké změny v životě. Tam zase můžou léky spíš uškodit.

Tonda: Proč by škodily?

Dorka: Tak třeba moje kamarádka Zuzana, vzorná a obětavá máma tří dětí, skvělá ekonomka, dokonalá milenka, kuchařka, zahradnice, pečovatelka a kdovíco ještě. A taky uhoněná ženská s nulovým sebevědomím, což na sobě ale před nikým nedává znát. V hlavě jí totiž bydlí její perfekcionistická matka, která jako by jí pořád říkala, co všechno musí Zuzana zvládat, ale stejně že cokoli udělá, je málo, je to nedokonalé, nebo se u toho aspoň dostatečně neusmívá. Zuzana z toho všeho stresu, pocitu nestíhání a nespokojenosti začala brát antidepresiva. A od té doby, jak říká, jí je všechno tak nějak jedno. Pořád se snaží, dělá všechny ty věci, pořád nemá sebevědomí ani není spokojená, ale – přestalo jí to vadit. Přitom by se, aspoň podle mého názoru, měla spíš zdravě naštvat, naučit se říct si o pomoc a říkat „Ne“, dovolit si nebýt dokonalá a mít se i tak ráda. Ty léky jí akorát umožňují dělat dál špatně to, co špatně dělá, a pokračovat v té určité sebedestrukci a přetvářce.

Tonda: Aha. Takže nejenom závislost a vedlejší účinky jsou riziko u léků. Napadá mě teď pro změnu zase moje kamarádka, šílená sportovkyně, která bere na můj vkus neskutečné hromady léků proti bolesti, aby mohla sportovat svým brutálním stylem a tělo ji nebolelo.

Dorka: Děsivě výborný příklad. V principu jde přesně o totéž, naše kamarádky si můžou podat ruce uprášené od tabletek.

Tonda: Mluvila jsi o tom, že ty různé léky na hlavu pomáhají správným hladinám mozkové chemie. Léky na bolest zas asi něco mění v mozku nebo nervech, aby člověk bolest necítil. Jsou i nějaké přírodní způsoby, jak si pomoct k dobré náladě, bezbolestnosti a vůbec blaženosti?

Dorka: Naši předkové vypozorovali účinky všelikých bylinek, například třezalky, meduňky nebo kozlíku. V téhle léčivé flóře se ovšem detailně nevyznám. Jsou ale i další možnosti, jak můžeme podpořit tvorbu nebo uvolňování různých neuromodulátorů. Tak třeba proti zmíněné bolesti tady dnes přírodním způsobem bojovala skupina, která podnikla dopolední svižný výšlap na kopec. Analgeticky a taky proti úzkosti a neklidu pomáhají totiž endorfiny a ty se začínají vyplavovat po asi půl hodině intenzivnější tělesné námahy. Taky při sexu nebo masáži.

Proti bolesti funguje i relaxace a meditace, které zvyšují hladinu serotoninu. Hlavně Alenka relaxuje a rozjímá velmi intenzivně, zejména tady na přednáškách. Serotonin je chemie klidu působící také antidepresivně – takže děláš dobře, Alenko. Uvolňování serotoninu pomáhají údajně i brýle se žlutými skly. A když jsem se včera zmínila o tom, že jedna důležitá mozková chemie se vyrábí ve střevech, tak je to právě serotonin.

Tonda: S takovým jménem … Kde jinde by se taky mohl vyrábět.

Dorka: Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Serotonin v dolní části trávicího traktu ve velkém háčkují bakterie, které si tam k tomu účelu pěstujeme a krmíme. Pracují za vlákninu a vůbec za rozmanitou zdravou stravu.

Další mozkové antidepresivum nese jméno noradrenalin; je to příbuzný adrenalinu. Noradrenalin aktivuje, udržuje v bdělosti a podporuje sebedůvěru. Jeho dnešním zdrojem byl opět ten kopcovitý výšlap a taky před pár dny vybíjená shnilými rajčaty. Noradrenalin totiž načerpáváme ze slunce, smíchu, tance a různých temperamentních aktivit.

Pak acetylcholin. Pokud chceme předvést bystrý úsudek, dobrou pozornost a vůbec intelekt, potřebujeme na nervových synapsích právě tohoto chemického posla.

Tonda: Romane, ty máš posla. Vymyslel jsi rotoped. Že bude fungovat – viď že bude?

Roman Červený: Snad jo.

Ambrož Kramle: Nesmysl. To v životě fungovat nemůže, vždyť je to jak z receptáře ve stylu „Pan Košťál si vyrobil kamna ze staré motorky“. Ještě se ukáže, kdo tady má posla.

Dorka: Každopádně – acetylcholinu svědčí zatěžování mozkovny řešením různých úloh, učením jazykům, bouráním stereotypů, meditací a také ho stimuluje nikotin.

Nakonec bych ráda zmínila tady asi nejčastěji uváděný dopamin. Ten budeš, Romane, v tvé misi s rotopedem potřebovat v míře vrchovaté. Dopamin se totiž uplatňuje v tvořivosti a fantazii; dále ještě při myšlení, soustředěné pozornosti a sexualitě. Pomáhá i proti depresi a úzkosti. A dokonce ke snižování váhy. V tom posledním nás tady ovšem bezpracně podpoří poměrně přísně dávkované příděly potravy.

Dopamin vyvoláme tancem, spontánním chováním, celkově aktivním způsobem života, meditací a vědomým prožíváním vjemů a pohybů, jako se to dělá například při józe.

Tonda: A nalijme si čistého vína – i tímhle vínem, jak jsem se dozvěděl na začátku dnešní psychobesídky.

Dorka: Taková paměť ukazuje, že tvůj hipokampus je ve výborné kondici, Tondo. Mně mezitím nastoupal únavový adenosin a spadnul akční noradrenalin, čili pokud nejste proti, tak dnešní, jak pěkně Tonda řekl, psychobesídku, ukončíme.

Pan Slavíček: Přátelé, co kdybychom si ještě společně zazpívali a zatančili, aby nám bylo lépe?

Tento návrh ovšem u mnohých ztroskotal na zděšení z představy vlastní umělecké produkce, u jiných na odporu k organizovanému veselí a u zbytku na zcela obyčejné lhostejnosti. Pan Slavíček vypadal nesmírně zklamaně, ale jen chvilku, než se ho ujala Yvona. Chytla ho do tanečního postavení, začala zpívat „Už koníček pádí“ a celý ten valčík s panem Slavíčkem uzpívala bez známek udýchání. Postupně se ke zpěvu dokonce pár lidí i přidalo a pan Slavíček vypadal spokojeně až dojatě.

~

Večer jsem stála poblíž diskusní skupinky. Zrovna se tam řešilo, kdo maturoval ještě za komunistů a kdo po převratu a jaký v tom byl rozdíl. V té souvislosti se mě Terka, která si zřejmě myslela, že ke skupince taky patřím, zeptala, kolik mi je let. Úplně mě tím zaskočila. Já si s lidmi, zvlášť když jich je víc než jeden, skoro nikdy nepovídám.

„Kolik mi je let?“ zopakovala jsem otázku. „No, já,“ … a podívala jsem se – naprosto netuším, proč – na hodinky. Vlastně tuším – chtěla jsem se na ně podívat už před Terčinou otázkou a mé tělo tento plán uskutečnilo, právě když jsem měla odpovědět.

„Proč se díváš na ho-?“ začala nechápavě Terka, ale najednou vykřikla: „Že ty máš zrovna teďka narozeniny?“ Tahle hlasitá slova vzbudila pozornost ostatních a někteří mi začali přát a že mi dají hobla a trvalo mučivě dlouho, než se to povedlo vysvětlit.

To jsem zkrátka celá já. Ale co. Můžu si aspoň ze seznamu povinných každodenních úkonů odškrtnout trapas.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

1. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

STÁHNOUT 1. DÍL V PDF

Nebo si první díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina první – O psychologii, psychice a mozku

24.7., 10. den

Záznam z dnešní (úvodní) přednášky z psychologie:

Tereza Jasenská: Tak mi, Dorko, řekni, k čemu vlastně máme psychiku. Teda kromě toho, abyste vy psychologové měli co na práci.

Dorota Mišáková: K čemu máme psychiku? Jak nádherný dotaz! Úplně k základu věci a hned takhle na začátku. Dobře, zakousněme se do něj. Vypadá to, že se u nás psychika vyvinula z úplně stejného důvodu, jako třeba dlouhatánská dýchací trubice u tarbíkomyší nebo jedové žlázky u sklípkanů, tedy proto, že zlepšuje naše možnosti a dává nám větší šanci přežít. Všechny psychické procesy, vlastnosti a schopnosti jsou něco, jako když máš auto, knížky, nepromokavou bundu, pinzetu na vyndávání klíšťat, teplou vodu, martini nebo lístky na koncert – mohla bys žít i bez toho všeho, neboť žádná z těchto věcí není podmínkou přežití, ale s nimi máš větší komfort, bezpečí a větší možnosti rozvoje. Vezmi si, drahá Terko, třeba tuhle jepici tady na okně – ta při vší úctě k dokonalému dílu přírody moc toho, čemu říkáme psychika, nemá. A tak je okradená o spoustu věcí, jako je uvažování, rozhodování, plánování nebo fantazírování, …

Terka: … nešťastné lásky, deprese nebo přemýšlení o vlastní hodnotě. Aha, tak k tomu máme psychiku. Chudák jepice, že nemůže mít depresi nebo být zhrzená! Takže psychika je to nehmotné, co se děje uvnitř nás?

Dorka: To, co se děje uvnitř, je jedna část psychiky – ta utajená. A pak je tady ještě druhá část, která tu tajnou zobrazuje. V ní jde o to, co na základě vnitřního dění vyprodukujeme navenek, tedy co říkáme, jak se tváříme, že v krizové situaci ztuhneme nebo utíkáme, jak jíme, že si koušeme nehty a nedokážeme se nekoukat na dopravní nehodu, kolem které jedeme. Tyto dva oddíly psychiky se nazývají prožívání a chování.

Terka: A v nich se vy psychologové snažíte vyznat. A psychiatři. Jaký je vlastně rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?

Dorka: Asi jako mezi Labem a Orlickou přehradou. Jak s oblibou říká doktor Honzák, psychiatři jsou práškaři a psychologové duchaři. Obecně je to tak, že psychiatr se stará o lidi trpící psychickými poruchami a smí předepisovat léky. Může dělat psychoterapii, i když obvykle nedělá. Psycholog léky nepředepisuje, stará se jak o lidi psychicky nemocné, tak i o zdravé, může dělat psychoterapii a pokud léčí, tak zpravidla slovem. Psychiatr je vystudovaný lékař, psycholog je obvykle produktem filozofické fakulty. Ty profese se částečně překrývají, částečně liší.

Terka: Takže pokud mám dejme tomu depresi, tak se můžu rozhodnout, jestli s ní půjdu za psychologem nebo psychiatrem. Jestli si chci spíš povídat, nebo brát léky.

Dorka: Jen pro přesnost: To, že půjdeš za psychiatrem, automaticky neznamená, že odtamtud odejdeš s předpisem na léky. Vždycky to tak není. Ale často ano.

Terka: Jasan. A jestliže na duševní poruchu pomůžou nějaké chemické preparáty, tak duše bude nějak chemicky nebo biologicky založená. Dá se říct, že duše bydlí v mozku a je to prostě činnost nervů?

Dorka: … Duše bydlí v mozku a je to činnost nervů… Pokud si prozatím nechceme komplikovat život, tak to takhle můžeme říct. Největší část našich psychických procesů, stavů a vlastností je skutečně určená tím, jak vypadá a jak funguje mozková nervová tkáň. Nesmíme ale zapomínat, že duševní činnost je silně propojená i s ostatním tělem – když jsi třeba nervózní, protože máš něco předvést před lidmi a bojíš se, že se ti to nepovede, rozklepou se ti ruce. Všimneš si, že se ti klepou, znervózníš ještě víc a budeš mít ještě větší pochybnosti o sobě, o svém výkonu a hlavně o tom, co si o tobě myslí ostatní. Vytvoří se takový pěkný, vlastně spíš nepěkný stresový kruh. Psychika souvisí i s oblastmi, kde by to jeden nečekal. Důležité mozkové chemikálie se například vyrábějí v tlustém střevu…

Terka zamlaskala do publika, odkud se začalo ozývat chrápání, a ptala se dál: Skutečně? Které?

Dorka: Třeba jedna ohromně zajímavá… Ale nejdřív by asi bylo lepší si říct, jak to v mozku vlastně funguje.

Terka: Dobře. Tak co se mi například dělo v mozku, když jsem teď mlaskala tamhle na Alenku?

Dorka: Hmmm, zaslechla jsi chrápání – to znamená, že zvukové vlny dorazily do tvého ucha, kde prošly přes různé ty pokroucené kostičky, co vypadají jako výtvory sochařského abstraktního minimalisty. Dál po cestě tyhle vlny rozhoupaly chloupky ve vnitřním uchu, kouzelné buňky, které umí z původního vlnění vzduchu ujiskřit elektrický signál – protože tomu jedinému mozek rozumí. Do mozku ti putoval tenhle signál z vnitřního ucha sluchovým nervem. Přešel jádro uvnitř hlavy nazývané thalamus, což je úředník rozesílající obdržené informace na všechny možné strany. V první řadě je poslal do emočních center, které velmi rychle vyhodnotily, jestli ten zaslechnutý zvuk neznamenal nějaké nebezpečí. Kdyby ano, okamžitě by vybavil příslušnou reakci. Rychle odhalit nebezpečí a rychle na něj reagovat je zásadní pro přežití a probíhá to ještě předtím, než si vůbec uvědomíme, že se něco děje. Reakce za účelem přežití v tomto případě nenastala; chrápání pro tebe evidentně není životu nebezpečný zvuk. Současně pan Thalamus poslal signál do speciální oblasti mozkové kůry tady nad ušima, která vyhodnocuje zvukové vjemy. Pomocí informací z paměti, odkud opět cestovaly nervové signály, ti bez vědomého zamyšlení došlo, že jde o chrápání. Takže to by bylo vyhodnocení toho zvukového vjemu. A kdyby tě to chrápání malinko rozčílilo, tak to by znamenalo aktivitu v mnoha dalších mozkových oblastech. Dejme tomu, že už tě chrápání čílí nějakou dobu, takže se zase uplatní paměť. Ta ti nabídne souhrn nepříjemných pocitů, které zažíváš, když chrápání slyšíš nebo když na něj jen pomyslíš, ani ho slyšet nemusíš. Na tvorbě emocí se podílejí různá jádra v hloubi mozku, v takzvaném limbickém systému. Protože tady by šlo o hněv, znamená to, že je to práce pro amygdalu. Pak se ještě emoce regulují v orbitofrontálním kortexu neboli v mozkové kůře, kterou máme tady kousek vzadu nad očima.

Terka: Masakr. Tohle všechno jenom kvůli zachrápnutí? Ve všech těchto oblastech tedy běhají ty elektrické nebo nervové signály?

Dorka: Tam a ještě jinde. To, co jsem popsala, je jako když ti někdo, kdo za uplynulých třicet dní zažil svatbu, operaci ledvin, dvacet pohovorů do práce, stěhování a útok labutě, řekne, že měl rušný měsíc. Za tím prostým konstatováním je toho mnohem a mnohem víc. Zrovna tak si znásob aspoň milionkrát můj předchozí popis. Byl to jenom kousíček toho, co všechno v mozku proběhne, když člověk zaslechne chrápání.

Terka: Čili v mozku máme spoustu oblastí, které jsou různě specializované – chápu to dobře?

Dorka: Ano. Je to systém, kde různá, vzájemně propojená místa dělají různé věci. Do mozku vstupují informace, on je vyhodnotí a případně vybaví patřičnou, někdy i lehce nepatřičnou odezvu.

Mozek se skládá ze dvou hemisfér, pravé a levé. Zajímavé je, že levá bývá o malinko větší. Sídlí v ní matematické a jazykové schopnosti a ovládá pravou polovinu těla. Pravá hemisféra naopak ovládá levou polovinu těla a je specializovaná spíš na prostorovou představivost a neverbální myšlení. Obě hemisféry jsou propojené a neustále spolupracují. Většinu mozkových oblastí vlastníme dvojmo – máme je v levé i pravé hemisféře.

Na složení mozku se můžeme podívat i jinak, pohledem Paula MacLeana, který je autorem konceptu takzvaných tří mozků. Nejdřív se vyvinul mozkový kmen – to je taková boule nad míchou, jejímž úkolem je řídit základní životní funkce a reflexy. Díky mozkovému kmeni dýcháme, kýcháme nebo trávíme. Na mozkový kmen posadíme limbický systém. Jde o evolučně prastarou soustavu okruhů a jader, v nichž se vytvářejí základní emoce, zejména strach a hněv. To celé pak obalíme takzvaným velkým mozkem, sídlem mnoha sofistikovaných dovedností. Součástí velkého mozku je i slavná mozková kůra, která má oblasti pro vytváření smyslových vjemů, řízení pohybů, paměť a myšlení. Specificky lidská je pak prefrontální kůra, kterou najdeme za čelem a nad očima. Ta umí plánovat, navigovat nás v oblasti mezilidských vztahů a sídlí v ní také sebeovládání. Zdá se, že tato oblast během lidského vývoje dozrává nejpozději.

Terka: To znamená, že malé děti se neumějí ovládat?

Dorka: Myslíš tím, že neumějí ovládat své emoce? Ano, to v podstatě platí. Své emoce dostávají pod kontrolu postupně během svého vývoje. Pod téma sebe-ovládání toho ale patří mnohem víc, například schopnost koukat do budoucnosti a dělat věci, třeba i méně příjemné, ze kterých bude mít člověk prospěch až kdovíkdy, a naopak si odepřít věci, ze kterých je jen momentální požitek. Má si člověk například koupit za padesátku předraženou zmrzlinu, nebo si má ty peníze ušetřit na kolo, po kterém touží? Většina dětí při pohledu na zmrzlinu pustí kolo z hlavy a dá přednost okamžitému potěšení. Totéž je třeba učení či domácí práce versus ležení u mobilu. Teprve s věkem se objevuje schopnost odolat různým neperspektivním lákadlům. Části mozku k tomu potřebné dozrávají až kolem dvacátého roku věku. Jak ale víme asi každý sám od sebe, ani zralost mozku nezaručuje, že umíme svoje choutky ovládat.

Terka: Mohu potvrdit. Dorko, máš nějakou svou oblíbenou mozkovou oblast?

Dorka: Oblíbenou mozkovou oblast? Jsi to ale tazatelka. To je jako ptát se někoho, jaká se mu líbí barva zaječích zubů nebo jaký má oblíbený tvar pylového zrna. … No, ale teď se mi v hlavě mohutně hlásí hipokampus a já souhlasím. Nevím, zda bych ho nazvala přímo oblíbeným – promiň, koníku –, ale zajímavým zcela jistě. Hipokampus, neboli mořský koník, kterému se tvarem podobá, je kousek mozku, v němž se po celý život člověka prokazatelně tvoří nové nervové buňky. Dlouho se mělo za to, že jednou uhynuvší neuron kdekoli v mozku znamená definitivní ztrátu, ale to minimálně u hipokampu neplatí. Se svým hipokampem mám i velmi osobní zkušenost. Když jsem kdysi měla depresi, tak právě tam bylo pusto a vykáceno jak po kůrovci kříženém s orkánem. Kdybych žila před vynálezem léků, obývala bych asi s takhle zuboženým hipokampem Ústav pro unavené životem, který mimochodem skutečně existoval, v Rakousku, jenže antidepresiva mi naštěstí jako oddíl uvědomělých pionýrů tuhle paseku znova osázela a opečovala, dokud tam zase nebylo pořádně husto a propojeno. A depka zmizela a zase vyšlo slunce. Hipokampus má ovšem na starost také ukládání informací do paměti. Když dojde k fatálnímu poškození hipokampu, třeba vlivem přílišné obliby alkoholu, nedokáže si člověk zapamatovat nové informace. Může si každý den pouštět jednu písničku a pokaždé mu připadá nová. Už dřív uložené informace ale vybavuje normálně. Hipokampus je kromě alkoholu hodně citlivý také na dlouhodobý stres a nedostatek pohybu – oba tyto neblahé vlivy velmi zhoršují paměťové schopnosti.

Terka: Jasně – stresovaný, ležící a věčně opilý koník asi moc pádit nebude. Takže po těch třech týdnech stresu a nicnedělání, čímž trpíme všichni tady, by nebylo divu, kdybych svou paměť co vlastně chci říct, vlastně ne říct, ale jak je to slovo, sloveso nebo přechodník!? É?

Dorka: Pokud měl být tohle pokus o demonstraci dýchavičného hipokampu, tak bys měla upadnout v podezření u každého, kdo byť jen prošel kolem učebnice neurofyziologie. Tvůj projev ukazuje spíš na nedbale připravenou simulaci. Existuje ale ostrůvek mozkové kůry, jehož poškození ústí v naprosto nesrozumitelný projev. Je to Wernickeho oblast, zásadní pro pochopení významu slov. Pokud se v ní něco porouchá, tak člověk zaprvé nerozumí tomu, co mu druhý říká, a potom, pokud sám mluví, je jeho řeč zcela nesrozumitelná, ačkoli vyslovuje správně. Třeba jako kdybys s dokonalou výslovností mluvila pozpátku nebo kladla slova zcela náhodně vedle sebe. Takové řeči se říká „slovní salát“. Svým studentům cituji jako příklad těchto pár vět z projevu jednoho nejmenovaného předsedy: „Školky tam chybí, protože jsme téměř je vyřešili. A já když jsem vyzval lidi, tak jsem dostal z té Ostravy, tam se to nepovedlo, myslím starosta Letohradu mi psal. Řešíme ty skupiny. Vaše kolegyně mě tady interpelovala, tak školky tam nejsou, to by byl potom samozřejmě seznam tisíců.“ Tenhle člověk sice Wernickeho afázii, jak se porucha Wernickeho oblasti nazývá, nemá, ale i tak vyrobí občas delikátní slovní salát. Skutečné příklady řeči lidí s Wernickeho afázií tak úsměvné nejsou, když je za nimi opravdové utrpení.

Wernickeho oblast má ještě sestru jménem Brocova oblast. Ta je důležitá pro výslovnost. Pokud je poškozená, tak člověk vyslovuje jen s obtížemi a méně podstatná slova i rovnou vynechává. Řeči však normálně rozumí. Wernickeho a Brocova oblast jsou zvláštní i tím, že nejsou párové – máme je pouze v jedné hemisféře, většinou v levé.

Taky máme takzvané centrum odměn. Jde o systém nervových okruhů, které nám dělají dobře. Jakmile zažijeme příjemný pocit, třeba že se nám něco povede, znamená to vysokou aktivitu právě tam. U krys se dělaly experimenty, při nichž jim vědci zavedli právě do centra odměn elektrody. Když do elektrod pustili slabý elektrický proud, krysy se ocitly v sedmém nebi. Vědci pak dali těm krysám do klece páčku, kterou si samy ty krysy mohly svoje elektrody zapínat a centrum odměn tak stimulovat. A krysy mačkaly páčku do úmoru – nejedly, nespaly, neměly zájem o sex, jen pořád mačkaly a mačkaly a pokud neumřely, mačkají dodnes. Jenže ony na samou slast umřely většinou docela rychle. Centrum odměn je hodně aktivní třeba u závislostí. Když si člověk vezme látku, po které baží a na které je závislý, vyvolá tím v centru odměn úplnou záplavu dopaminu a s ní spojenou slast.

Terka: Zmínka o záplavě mi zrovna moc dobře neudělala. Ten dopamin je co přesně?

Dorka: Dopamin je něco jako převozník nebo mobilní signál nebo velice dobrý skokan, respektive „přeskokan“. Převezme zprávu, šup s ní přes smrtící prohlubeň a předá ji dál. Zprávu dostává na konci nervové buňky zvané neuron, který si můžeme představit jako mořskou hvězdici, co vypadá trochu jako keř, a to keř poměrně kamarádský. Samá větévka a samý výběžek spojené s výběžky a těly jiných neuronů. Při všem kamarádění jsou ale tyhle keře vlastně docela zdrženlivé – s nikým se nespojí natvrdo, vždycky si udrží aspoň malý odstup. A právě mezírku zrozenou onou zdrženlivostí musí překonat dopamin. Na konci jednoho neuronu nabere informaci, donese ji přes mezeru a následně vloží do natažené větévky dalšího neuronu. Ta zpráva obsahuje impuls pro elektrickou aktivitu a taky instrukce, co má tenhle další neuron dělat. Neboli: Dopamin v podstatě přenáší nervový signál z jedné nervové buňky na druhou, a určuje, jakým způsobem bude ta druhá buňka pracovat. Dopamin je typ chemické látky, které se v učebnicích nazývají neurotransmitery nebo taky neuromodulátory. Že mají neurotransmitery o fyzičku postaráno, vychází z faktu, že v mozku máme asi 100 miliard velice keřovitých neuronů.

Terka: Tak to já jich tolik určitě nemám. To bych nejela na dovolenou s tou předpovědí počasí, jaká byla, a neskončila bych tady na tom ostrově. V naší rodině máme, počítám, tak jeden neuron společný pro všechny, a půjčujeme si ho. Zrovna ho asi používá někdo jiný.

Dorka: Tak to až na tebe s tím neuronem přijde řada, určitě vymyslíš, jak se odsud dostat. V mozku ovšem nejde jen o neurony. Neurony jsou takové princezny a princátka – dělají jen ty nejvíc nóbl práce a na všechno ostatní mají armádu sluhů, kteří se jmenují glie. Glie těm aristokratům zajišťují oporu, nosí jim jídlo a odnášejí odpadky. Je jich asi desetkrát tolik, co neuronů. Bez nich by to v hlavě nešlo.

Terka: Glie budiž pochváleny. A jaký je vlastně rozdíl mezi nervem a neuronem?

Dorka: Neuron je nervová buňka, která má, jak jsme si řekly, spousty výběžků. Některé výběžky přijímají signál z jiných neuronů – ty bývají početnější a kratší a jmenují se dendrity. Výběžek, kterým se signál šíří dál, se nazývá axon. Axony podobně pracujících neuronů se spolu občas sdružují do svazků a tyhle svazky, to jsou naše známé nervy. Například sluchový nerv je tvořen asi třiceti tisíci výběžky nervových buněk ve vnitřním uchu a vede zvukový signál do spánkového laloku. Některé nervy, respektive axony, měří jen pár miliontin metru; v těle máme ovšem i přes metr dlouhé axony vedoucí k dolním končetinám.

Terka: Jak rychle jimi ten signál prochází?

Dorka: Pohodlné neurony posílají signál rychlostí pouhého jednoho metru za vteřinu, ty energické umí ale až sto dvacet metrů za vteřinu. A není to tak, že neuron přijme jeden signál a pošle ho dál a pak má volno. Za jednu vteřinu přes sebe neuron dokáže prohnat až tisíc signálů, odborněji řečeno akčních potenciálů.

Terka: To si ani nejde představit… a přitom se to vlastně zrovna teď děje – zkouším si ten nervový šrumec představit a v mozku to díky těm představám sviští tak, jak jsi říkala.

Dorka: Je to neuvěřitelné. Čili máme sto miliard neuronů a průměrně oblíbený neuron má asi tisícovku spojů s dalšími nervovými keřo-kamarády, takže v mozku je docela slušně zavětveno. Nervová spojení, jak řečeno, nejsou natvrdo – mezi koncem jednoho a začátkem druhého neuronu je malá mezera a tou signál musí projít – což se mu povede, pouze pokud je na tom spoji dostatek chemického přenašeče, v našem příkladu dopaminu. Když ho tam je málo, signál končí. Je to jako když stojíš na břehu moře, chceš se dostat na druhou stranu a ujel ti trajekt. Zůstaneš na tom břehu. Podobně docestuje nervový signál, když není dost neurotransmiterů, které by ho přenesly dál.

Terka: Břeh, moře, trajekt, loďka… Tohle když slyším v naší aktuální zátopové situaci, šíří se mi v hlavě lecjaké představy. A co se stane, když se signál přestane šířit? Tedy kromě toho, že se přestane šířit?

Dorka: Následky závisí na oblasti mozku a na činnosti daného neurotransmiteru. Například nízká hladina dopaminu, tedy snížená nervová činnost v určitých mozkových okrscích znamená výskyt parkinsonovských příznaků, zejména ztuhlosti a svalového třesu. Když je ale naopak dopaminu moc, vyskytnou se zase příznaky schizofrenie – halucinace, bludy a podivné chování. Většina léků proti schizofrenii proto snižuje hladinu dopaminu, ale když ji sníží příliš, pozorujeme právě ty parkinsonovské jevy.

Terka: Takže s tou chemií to není jako s rockovými koncerty, že čím víc, tím líp?

Dorka: Příliš mnoho neurotransmiterů většinou vyvolává nadměrnou aktivitu v určitých oblastech, což má různé následky. Je to asi nuda, ale pro dobrou činnost těla holt potřebujeme všeho tak akorát.

Terka: Těch neurot-tamtěch bude asi víc druhů, že ano? Není jenom dopamin… – hele, ten dokážu vyslovit!

Dorka: A díky úspěchu s vyslovením jde do akce tvé centrum odměn! Neurotransmiterů máme opravdu hodně, mozek je v tomhle ohledu skvěle zásobený bar. Z těch známějších jsou to třeba ještě serotonin nebo noradrenalin, které dělají pohodu a aktivitu a kterých je málo při depresi. Pak gamaaminomáselná kyselina, jejíž rozkolísaná hladina má za následek křeče nebo úzkost, a ještě zmíním acetylcholin, který je důležitý pro paměť a učení a taky činnost svalů. Dneska se ví o zhruba stovce různých druhů neuropřenašečů.

Terka: Za chvíli jdeme spát. Které přenašeče při tom půjdou do akce?

Dorka: S usínáním a spaním, respektive únavou, souvisí jeden zajímavý přenašeč jménem adenosin. Jeho množství na nervových spojích narůstá v průběhu celého dne a projevuje se jako postupně přibývající únava. Adenosin je, kromě střídání světla a tmy, hlavním regulátorem spánku.

Únavu ale můžeme odsunout nějakým stimulantem, tedy látkou s povzbuzujícím účinkem, například kávou. Jak to vlastně káva v mozku udělá? Molekula kofeinu je dost podobná molekule adenosinu a kofein tedy může obsadit – a také to dělá – adenosinové receptory. Adenosin se tam tím pádem už navázat nemůže a nemůže ani způsobovat únavu. Za pár hodin, kdy se kofein odbourá, tam ale adenosin, který se mezitím velmi nahromadil, vtrhne a únava je zpět a ještě ve větší intenzitě.

Během usínání a spánku se pak mění hladiny mnoha neurotransmiterů, například zmíněného dopaminu, serotoninu, noradrenalinu, taky histaminu, glutamátu nebo orexinu. Skoro to vypadá, že nezůstane molekula na molekule. Velké změny aktivity nastávají mimo jiné ve vývojově prastarých oblastech mozkového kmene a hypothalamu, které řídí bdění a spánek. Takže namísto přání dobré noci si můžeme popřát dobré hladiny neurotransmiterů.

Terka se směrem k chrnící Alence Smítkové: Které už někdo evidentně má.

~

Při procházce po sklepních prostorách hotelu jsem konečně našla něco užitečného: staré hotelové účetnictví. Většina papírů je naštěstí z jedné strany nepotištěná. Tyhle papíry ve spolupráci s reklamními hotelovými propiskami mi dovolí zaznamenávat události z mého nedobrovolného pobytu v horách. Moje zápisky budou možná svědectvím o zvláštních časech, ovšem hlavně doufám, že mně pomůžou to tady zvládnout bez osudové psychické újmy.

Jmenuji se Pavla Engelová a spolu s třiadvaceti dalšími lidmi (svojí mamkou, členy personálu a hosty) jsem už deset dní uvězněná mezi vysokými smrky a kopci v malém hotelu jménem Ráj. Za naše uvěznění můžou rozsáhlé povodně. Velká voda strhla mosty, sesuvy půdy zničily cesty a celá naše oblast je odříznutá od okolí. To okolí je ze stejného důvodu taky často odříznuté od dalšího okolí a tak dál. Jsme tu bez elektřiny, bez mobilů (respektive bez mobilů, které by, slovy Tondy, šlo použít na něco jiného než je pádlování v peřejích, jelikož se všechny vybily) a téměř bez informací. Ale abych byla taky trochu pozitivní, máme střechu nad hlavou, kamna, dřevo, vodní pramen – a psycholožku.

Psycholožka je dnešní novinkou. Jejím původcem byla helikoptéra, která nám, už podruhé, seslala balíky s potravinami. Přiloženo bylo i několik stránek informací o tom, jak se vyvíjí povodňová situace (pokračující deště znemožňují opravy kriticky zasažené infrastruktury; vydržte, kde jste), a nějaké rady a instrukce a také pokyn, že je-li na místě přítomen psycholog či někdo z příbuzné profese, má se začít – pokud už nezačal – starat o lidi v oblasti, aby lépe zvládali nelehkou situaci a aby se předešlo budoucím škodám ze stresu a tak podobně.

Ambrož Kramle k tomu řekl: „Tady zaručeně není. Za těch deset dní bych si člověka natolik vyšinutého, že psychologii považuje za něco vůbec možného, určitě všimnul.“

Tonda Homola na to: „Co kdybych to byl já?“

Ambrož se zamyslel: „No… Je pravda, že se mi na tobě spousta věcí nezdá. Ale spravil jsi rouru od kamen, jako kdybys to dělal denně, a tvůj slovník čítá tak pět set slov, což je nejpodezřelejší, protože psychologové musí umět složitě mluvit, aby mohli zamotávat jasné věci do spousty zbytečných vět.“

Ozvala se Dorka Mišáková: „A co já?“

Ambrož odpověděl: „Ty? Ty jsi mi udělala fakt docela dobrou palačinku a ta včerejší bakule z obvazů na mém krvavém kotníku by se snad dala nazvat ošetřením a několikrát jsi mi byla spojencem v mé sebelítosti – ty to taky nebudeš, protože ty jsi za určitých podmínek skutečně užitečná.“

„Hmm.“ Dorka se zhluboka nadechla a řekla: „Dobrá. Když musíš, tak musíš. Takovýhle coming out jsem ve svém životě skutečně neočekávala. Já jsem … psycholožka. A moje jediná naděje – a asi i vaše – je, že je tady ještě někdo. Co? Je? Nějaký taky psycholog, psychiatr, sociální pracovník … speciální pedagog … nebo – nikdy bych netipla, že tohle slovo řeknu s takovým doufáním, ale do toho – … nějaký kouč?“

Všichni se po sobě chvíli dívali, ale nevypadalo to na další doznání. Tonda se Dorky zeptal, v čem je problém. Dorka na to: „Problém je v tom, že já mám problém pracovat s lidmi v problémech. Neumím to, jelikož jsem to nikdy nedělala ani dělat nechtěla. Já jsem přesně podle toho přísloví, že kdo to neumí, ten to učí. Čili tohle je zamotaná situace: Je tu úkol pro psycholožku, já jsem psycholožka, ale – Aristotele, zapři se o stěny svého hrobu – tenhle úkol není pro mě.“

„Ty a ps… Pche, to je ale podvod!“ pravil Ambrož rozhořčeně. „Jak to, že se s tebou dá mluvit? Myslím jako, že docela normálně?“

Od tématu je odvedly vzrušené hlasy paní Smítkové a jejího manžela, které očividně mnohem víc než hrozící péče o duševní blaho zaujala výživová složka seslané zásilky. Vybalovali potraviny a některé láskyplně tiskli na prsa a asi se těšili, až jimi potěší své útroby. Ostatní se přidali a jídlo uložili.

Dorka pak řekla, že to vymyslela a že aby splnila povinnost, k níž byla vyzvána, tak že nám, dokud tu budeme, bude něco říkat o tom, jak naše psychika funguje a jak se k ní chovat, a my si ji pak budeme umět udržovat v dobrém stavu sami. A že bude ráda, když se vždycky najde někdo, kdo jí bude dávat otázky. Nikdo neprotestoval. Volného času je dost, přesněji až dost, a jakákoli forma zabavení přijde myslím většině lidí velmi vhod. Prvním plodem Dorčina pověření a rozhodnutí byla výše zaznamenaná přednáška.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost