Archiv rubriky: Hodiny psychologie z hotelu Ráj

13. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl
Devátý díl
Desátý díl
Jedenáctý díl
Dvanáctý díl

STÁHNOUT 13. DÍL V PDF

Nebo si závěr přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Praktické rady pro Ambrože

(Publikovatelné) vzkazy z mapy:

Choď na sluníčko a budeš sám zdravé sluníčko!

Čichej ke kytkám, k jídlu i kávě, ať máš lepší náladu a bohatší život.

Smích a aktivita pomáhají k vitalitě a sebedůvěře.

Měj na paměti, že co vidíš a slyšíš, je jen kompromis mezi skutečností a tím, co vidět a slyšet chceš.

Nechtěj po dětech, aby byly zodpovědné jako ty – sebeovládání se jim vyvíjí až do dvaceti.

Těš se z každodenních příjemných maličkostí a nedovol, aby sis na ně zvyknul a ignoroval je.

Dej si do těla, zaženeš bolest a úzkost.

Proti depresi a blbým myšlenkám ti pomůže relaxace a meditace.

Chceš-li bystrý úsudek a dobrou paměť, zatěžuj mozek.

Tancuj, medituj, věnuj se sexu a soustřeď se na prožitky, aby ti to myslelo a byl jsi tvořivý.

Když na něco nechceš myslet, ty myšlenky si nezakazuj, ale radši přepni pozornost jinam.

Buď vždy soustředěný a zaujatý tím, co zrovna děláš, a budeš spokojený.

S vášní a nadšením jdou věci snadno.

Aby ti sloužila paměť, v noci hodně spi a ve dne buď hodně aktivní.

K tomu, co si chceš zapamatovat, přidej emoce, příběh a smysl.

Co ses naučil, to si brzo zopakuj – pak to tak snadno nezapomeneš.

Odměna je většinou lepší než trest.

Abys byl v něčem hodně dobrý, vyber si věc, pro kterou máš talent a nadšení a v té se intenzivně cvič.

Vynalézat jsi měl, dokud jsi byl mladý.

Jestli jsi ve stresu a myslíš to dobře se svým srdcem, tak stresovou energii využij, vyběhej, ale hlavně neskladuj.

Pozor na dlouhodobé užírání se a stresování, jde o život!

Realizuj svůj potenciál – je to tvoje potřeba!

Smiř se s tím, že někdy neznáš skutečné příčiny svého jednání.

Nepleť odměny do věcí, které děláš rád.

Ušetři si vděk, když ti obchodník nacpe dárek.

Vůli cvičíš a ztrácíš jako svaly. Cvič ji a pomůže ti překonávat nechuť.

Dávej si malé a jasné úkoly a jdi na ně hned!

Při myšlení se nezavírej do krabice.

Když na něco nemůžeš přijít, přestaň na to myslet a svěř to svému podvědomí.

Své názory vytříbíš obhajobou opačného názoru.

U neznámých lidí dej na svoje vnitřní pocity.

 

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

12. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl
Devátý díl
Desátý díl
Jedenáctý díl

STÁHNOUT 12. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Poslední shrnutí

Jedenácti kapitolám, které jste právě dočetli, ještě něco chybí, totiž shrnutí té poslední. Sáhněme pro ně do zápisků Pavly z dalšího dne:

„Milí přátelé, včera jsme se dozvěděli mnoho o tom, jak nám to myslí. Myšlení je práce s informacemi a obvykle myslíme, abychom vyřešili nějakou problémovou situaci. Mezi logické postupy patří dedukce, při níž na základě předpokladů dojdeme k platnému závěru, a indukce – odvozování více či méně pravděpodobného závěru na základě mnoha pozorování. K heuristickým postupům používaných nejčastěji k řešení složitých a špatně strukturovaných problémů patří postup pokus-omyl, vyzkoušení podobného postupu z minulosti, využití dostupných, ovšem neúplných informací, a odhad na základě emocí. Heuristiky, právě jako odhad pravděpodobnosti nabízejí mnoho prostoru pro mylné úvahy.

Někdy usuzujeme na vlastnosti a schopnosti jiných na základě vcelku nesouvisející informace. Například nošení brýlí je spojováno s vyšší inteligencí. To je takzvaný haló efekt. Myšlení je velmi ovlivněno naším aktuálním emočním stavem a také motivací, tedy tím, co bychom si přáli. Také naše postoje často vymezují mantinely našemu myšlení a my z mnoha informací vybíráme jen ty, které se nám hodí.

Zdá se, že nějaké myšlenky naší hlavou probíhají stále, i ve chvílích, kdy vědomě neřešíme žádné životní situace. Myšlenky se mohou jen tak toulat; na nevědomé úrovni se pak může hledat odpověď na otázku, kterou jsme předtím nedokázali vyřešit.

Pro naši duševní pohodu je užitečné umět odhalovat takzvané automatické myšlenky, což jsou často obtížné myšlenky, které se opakují, ale k ničemu nevědou. Od těch je lepší odvádět pozornost jinam.

Nakonec nám Ambrož ukázal svůj experiment s mentální kotvou. Ukotvení ukazuje další případ, kdy je naše myšlení nesprávně ovlivněno, v tomto případě zcela nesouvisející předcházející informací.

A teď už nás čeká další …“

~

A je (skoro úplně) všechno. Tedy (skoro úplně) všechno z této knížky. Pavlin deník tímto ovšem nekončí.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

11. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl
Devátý díl
Desátý díl

STÁHNOUT 11. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina jedenáctá – O myšlení

3.8., 20. den

Moje milé faktury, dnes je můj (náš) šťastný den! Na druhé straně strže se konečně něco děje! Objevil se tam jakýsi materiál a bagr!

S touhle novinkou dopoledne přilétl Vejr (kouzlo nezamýšleného), který v těch místech konal procházku se svým mimčem. Nechal nám Adélku na hlídání a utíkal zpět s tím, že se zkusí dostat na druhou stranu a vyptat se, co a jak. Za ním se okamžitě vydali další a sledovali, jestli se jeskyňáři Vejrovi povede strž zdolat. Dolů spíš sklouzl, než sešel, přebrodil dost rozdivočenou řeku, ale na druhou stranu nevyšplhal; pokaždé sjel spolu s uvolněnými kameny zpátky. Strašně dlouho se snažil a pak se rozhodl pro návrat. Vlezl znovu do vody, uprostřed ho však strhl proud a předlouhou vteřinu to vypadalo děsivě. Vejr se naštěstí ukázal o kus níž, kde se zachytil o ležící kmen. Dostal se na břeh a začal šplhat nahoru. Nastal ale stejný problém, jako na druhé straně strže: Nahoru to nešlo, Vejr pořád sjížděl zpět. Nakonec mu pomohlo až lano svázané ze všech možných hadovitých předmětů narychlo nalezených v hotelu. Vytažen byl i Adam, který sjel dolů ve snaze zachránit Vejra z řeky. Vejr nám oznámil, že na něj muž od bagru volal, že za několik dní už budeme mít provizorní most. Hurá, sláva! Blíží se konec trosečnictví!

Reakce mezi lidmi byly různé. Horác na znamení nadšení vyhodil Terku až ke stropu a volal přitom, že konečně bude zase antikoncepce. Smítkovi vzali blížící se vysvobození dost flegmaticky; Alenka dokonce pravila, že jí je to jedno, jelikož se jí tady vlastně celkem líbí. Karlovi se ale trochu zaleskly oči, když toužebně mluvil o už skoro zapomenuté chuti piva a klobásek. Miloš Himl nehnul brvou a odešel zase do sklepa. Pan Potůček předstíral lhostejnost, ale z pokoje se poté, co tam novinu zanesl, ozývaly jásavé hlasy. Ambrož bručel, že se domů hned tak nedostaneme, protože postavit u nás cokoli, natož most, děsně dlouho trvá. Přitom si ale zabalil skoro všechny věci.

Jsem tady už dvacátý třetí den, z toho dvacátý den coby trosečnice (všichni jsme tu dvacátý den coby trosečníci). Za tu dobu jsem si zvykla na hodně věcí:

– Spát a žít v hotelové jídelně s patnácti lidmi, jejich těly, věcmi, zvuky, zvyky, pohledy a pocity.

– Denně nachodit několik kilometrů. Tady je to nutné k přežití (viz předchozí bod). Cítím ale, že chození pro mě dělá víc, než že je pouze zdrojem soukromí, a tak v něm budu pokračovat i po návratu k běžnému životu.

– Žít bez peněz. Jak příjemně bezstarostné. V tom bych taky ráda pokračovala po návratu k běžnému životu; ne rozdíl od pravidelné chůze to ale není věc mého rozhodnutí.

– Mýt si vlasy v potoce. (Terka s Horácem potok přehradili a vybrali kus dna, takže když si tam člověk sedne a trochu se zakloní, může si potopit hlavu.) Zjistila jsem, že vlasy se takhle myjí nádherně. Rozprostřou se a vznášejí nad hlavou. Stačí je jen trochu prohrábnout, aby se z nich dokonale vymyl šampón.

– Hrát si na indiány, stopovat a hrát vybíjenou s duší od přívěsného vozíku a být neustále připravená na něco vylézt, kdyby někdo zakřičel „Povodeň“. (To je hra a v ní používané slovo „povodeň“ je jen shoda náhod; nemá s naší aktuální situací nic společného.)

– Jíst fazole.

Napsala jsem, že jsem si na tyhle věci zvykla? Když se tak nad tím zamyslím, tak u většiny nezvykla. Prostě tak jsou.

Odpoledne se ukázalo, že ani tento tolik šťastný den se neobejde bez trapasu. Dělala jsem si zrovna nějaké poznámky do zápisu včerejší přednášky, když se u mě objevil Miloš Himl.

„Půjčíte mi prosím na chvíli ty papíry, na které si tady zapisujete?“ řekl zdvořile, ovšem velmi pevně a vážně. Na vysvětlenou dodal: „Přepočítávám staré účetnictví a chybí v něm část dokladů. Všiml jsem si, že je máte vy.“

Oči se mi zalily slzami z představy, že o své zápisky přijdu. Pan Himl si toho všiml a opět pevně a vážně pravil: „Vrátím vám je a nebudu je číst. Je to už dvanáct let staré účetnictví. Probírám se jím, abych se zabavil a osvěžil si staré předpisy. Jakmile si z těch dokladů opíši podstatné údaje, dostanete všechny ty listy zpět.“

Vzala jsem desky se všemi svými zápisky, přidala k nim pár stránek, na kterých jsem právě pracovala, a mlčky je panu Himlovi předala.

V hlavě mi hučelo. Opodál stál totiž Vláďa Slavíček. Chtěla jsem mu už dávno říct, že jsem si ty faktury ve sklepě vzala, a omluvit se mu, že jsem to udělala bez dovolení. Měla jsem šanci po dlouhých jedenáct dní. Ovšem místo abych ji využila, nechala jsem to dojít až do bodu, kdy mě z krádeže těch papírů usvědčil své profesi oddaný účetní.

Vláďa se na mě podíval.

„Já jsem si ty papíry vzala a nezeptala jsem se, jestli můžu. Moc se omlouvám,“ řekla jsem. Vzápětí mi ovšem došlo, že jsem vyslovila jenom „Já jsem“, pak mi selhal hlas a zbytek prohlášení zněl už jenom v mé hlavě.

Vláďa se naklonil směrem ke mně: „Co prosím, Pavlo?“

Chtěl jsem to zopakovat, ale nedostala jsem ze sebe ani slovo. Musela jsem vypadat jako vylovený kapr. Ukázala jsem aspoň na záda odcházejícího Miloše Himla.

„Je pěkný den, viďte?“ řekl vlídně Vláďa. Předtím se díval z okna a mně došlo, že můj rozhovor s panem Himlem vůbec nezaregistroval. Stejně bych mu to byla ráda řekla, abych odlehčila svému svědomí. Jenže jsem dokázala jenom přikývnout. Vláďa se zase otočil k oknu.

„Já jsem.“ Připomnělo mě to, jak jsem tuhle na jedněch dveřích v budově městského úřadu viděla viset ceduli, na níž stálo: „DĚKUJEME, ŽE JSTE“. Text zřejmě dřív něčím pokračoval, to ovšem odpadlo a zbyla tam jen ta tři slova. Instituce vám děkuje za vaši existenci? Přišlo mi tehdy velmi absurdní a taky všichni, kdo si to přečetli, se velice bavili. Při té vzpomínce jsem vyprskla smíchy. Nahlas. (Tohle by mi šlo.) Vláďa se na mě podíval. Přestala jsem se smát a zrudla jsem. Vláďa sklopil zrak a raději odešel.

Jsem beznadějné ťululum. Ale na to jsem zvyklá. Na tohle opravdu zvyklá jsem.

~

Večerní setkání, dnes v natěšené a nadějeplné atmosféře, zahájil opět Vláďa:

„Drazí přátelé, i v dnešní den, kdy se přání nás všech začíná stávat skutečností, vás vítám u psychologické besídky s naší Dorkou. Úvodem si opět dovolím shrnout, co jsme se dozvěděli posledně.

Proč člověk dělá to, co dělá? Za jeho jednáním je vždy nějaká potřeba a s ní spojená snaha cosi změnit. Základní potřeby jsou povahy biologické, následuje potřeba jistoty a bezpečí, další je potřeba lásky a náležení, po ní přichází potřeba úcty a sebeúcty a nejvýše se nachází potřeba seberealizace. Není to pravidlem, ovšem vyšší potřeby se často přihlásí, až když jsou naplněny potřeby pod nimi.

Někdy člověk nezná pravé motivy svého jednání.  Myslí si, že je rozčilený kvůli domácímu nepořádku, ale ve skutečnosti má obavy z nadcházejícího lékařského vyšetření; tyto obavy si ovšem nechce připustit. Protože chceme mít o sobě dobré mínění a chceme, aby nám naše jednání dávalo smysl, nevědomky občas přičítáme svému jednání jiné než skutečné motivy.

Někdy spolu soupeří dvě potřeby. Člověk se dobrovolně vydává do nebezpečí, tedy přemůže potřebu bezpečí, aby zažil něco vzrušujícího. Ve vztazích se stále pohybujeme mezi potřebou závislosti a nezávislosti.

Druhé lidi i sebe můžeme motivovat odměnami, tresty a smysluplností. Odměny a tresty patří k vnější motivaci, smysluplnost k vnitřní, která je hodnotnější. Z vnitřní motivace děláme věci, protože je děláme rádi, naplňují nás a dávají nám smysl.

Dále jsme se dozvěděli o přesvědčovacích až manipulativních technikách. Důkazem jejich užití jsou dárky vnucené za předem daným účelem, obvykle abychom si něco koupili. Je to také příliš velká počáteční žádost, která se postupně zmírní, a my jí s úlevou vyhovíme. Nebo opačný postup: Naše „ano“ si získá malá žádost; ta ale posléze naroste do rozměrů, se kterými bychom nesouhlasili, kdyby byly předloženy hned.

Kdy se chce člověk k něčemu donutit, měl by si dávat malé a konkrétní úkoly a nevymlouvat se, proč nejdou splnit. Pomůže i silná vůle, která je náhradou za chtění a pomůže člověku, když se mu do něčeho nechce. Vůle se cvičí jako sval.

A nyní zbrusu nové otázky, které dnes bude pokládat Tonda.“

„Tonda se omlouvá, není mu dobře,“ oznámil Bořek. V reakci na podezíravé pohledy ostatních upřesnil: „Ne, není to, co si myslíte. Jenom ho bolí hlava. Terka s Horácem ho pustili lehnout k sobě do pokoje, aby tam měl klid.“

Terka souhlasně kývla a současně vymrštil Ambrož: „Tak já! Já se budu ptát!“ A dodal: „Můžu snad, ne?“

Z několika míst se ozvalo cosi, že je to přece pouhá teorie, ale Ambrož zřejmě neslyšel, jak se hrnul na místo vedle Dorky.

~

Ambrož: Musím akorát přijít, na co se ptát. Nic jsem si nemohl připravit, když jsem nevěděl, že sem půjdu. … Moment ještě … Tak třeba: Znáš nějakou hádanku? Mám rád hádanky. Takové, které uhodnu.

Dorka po chvilce: Napadá mě jedna. Máš, Ambroži, šuple plné jednotlivých ponožek, černých a bílých. Nevíš, kolik jich tam je, ani jak jsou namíchané. Kolik nejmíň jich poslepu musíš vytáhnout, abys měl jistotu, že dostaneš pár ve stejné barvě?

Ambrož: Co?

Dorka: Ještě jednou: Máš šuple plné ponožek, černých a bílých. Nevíš, kolik jich tam je, nevíš, jak jsou namíchané. Kolik nejmíň těch ponožek poslepu musíš vytáhnout, abys měl jistotu, že dostaneš pár ve stejné barvě?

Ambrož: Víc podrobností k tomu není?

Dorka: Ne.

Ambrož: Nejlepší by bylo vytáhnout všechny. A srovnat je. Ale když jich má být co nejmíň, tak všechny to nejsou. Že by čtyři?

Dorka zavrtěla hlavou.

Alenka zvedla hlavu z polštáře a rozespale řekla: Hele, vytáhnu jednu, třeba bílou. Pak druhou, černou, aby to bylo zajímavější. Pak vytáhnu třetí, třeba zase bílou a mám pár. Kdyby byla ta třetí černá, tak mám zase pár. Takže tři. Možná by stačily dvě, ale tři jsou jistota.

Dorka: Přesně tak!

Ambrož: Jak to, že jsem na to nepřišel? Vždyť je to tak jednoduché!

Dorka: Spousta lidí to nevymyslí.

Ambrož: Co vlastně dělám, když myslím?

Ze shluku Terky, Horáce a Vejra se ozvalo šeptání, jehož téma nějak souviselo s latrínou. Ani tohle Ambrož naštěstí neslyšel.

Dorka: Když myslíš, tak zpracováváš informace. Myšlení je práce s fakty, představami, vjemy, vzpomínkami a kdovíčím dalším. Mohou to být informace z paměti nebo takové, které aktuálně přicházejí a ty se je snažíš nějak využít. Obvykle k tomu, abys něco vyřešil. Třeba ke zjištění, na kolik dní nám ještě vydrží fazole nebo koho tady požádat, aby dal zpátky drát vypadlý z rotopedu. To jsou snadné, jasně strukturované problémy. Pak ovšem můžeš přemýšlet, jak se odsud dostat, než bude postavený most, či jak žít smysluplný život. To jsou naopak těžké, špatně strukturované problémy.

Ta ponožková hádanka se stane těžkým problémem, pokud tě odpověď na ni nenapadne hned. Její řešení je případ takzvaného vhledu – to znamená „kouknu a vidím“, bez jakéhokoli usilovného přemýšlení. Někdo na to přijde hned a někomu ta hádanka poskytne program na mnoho hodin. To se pak většinou zacyklí v úvahách „Jak na to mám přijít, když ani nevím, kolik tam těch ponožek je“ a tak podobně a nepomyslí už na to, aby si to představil tak, jak to udělala tady Alenka.

Nebo tohle:

Tvůj úkol je nakreslit trojúhelník, který projde všemi rohovými body.

Ambrož: Trojúhelník? Čtvercem? Jasný první vhled je, že to nejde. Do čtverce trojúhelník nenacpu, ani kdybych nevím co.

Dorka: A přece nacpeš. Brání ti v tom stejný problém, jako při použití knotu svíčky na výrobu paruky pro křečka, jak jsme někdy dřív řešili. Chce to jít za běžné chápání. V angličtině se tomu říká „out-of-box thinking“, myšlení mimo krabici, tedy mimo běžné hranice. V některých pracovních pozicích velmi žádaná vlastnost. Vylez ven z krabice, rozhlídni se, co je tam nových možností!

Ambrož: Hmmm hmmm hmmm…

Terka: Můžu?

Ambrož: Samozřejmě.

Terka: Když mimo krabici, tak mimo čtverec.

Ambrož: Takhle? No jo! Ach jo.

Existuje ale určitě i obyčejnější myšlení, než tyhle fígle, ne?

Dorka: Při myšlení můžeme v zásadě postupovat buď podle logických pravidel, nebo heuristicky.

Logika, to je krom jiného dedukce. Pokud například platí, že Pepíček a nikdo jiný chodí každé úterý po škole ke své babičce a zároveň že babička každé úterý večer zjistí, že jí ze spíže zmizela čokoláda, bude jasné, že čokolády bere Pepíček. To je dedukce, vyvození platného závěru z výchozích předpokladů.

Horác: Jediný Ambrož tady říká „Pche“, slyším „Pche“, nablízku je Ambrož.

Dorka: Jako příklad dedukce výborné, k námětu bych řekla „Ale no tak…“

Ambrož: Mně to nevadí.

Dorka: Dobrá. A teď dál: Jestliže by ovšem babička jednou ztrátu čokolády odhalila až ve středu nebo ve čtvrtek, kdy už u ní byli i jiní lidé, bude Pepíček rázem jen pravděpodobným, nikoli jistým viníkem tohoto konkrétního zmizení. To je indukce, při níž vyvozujeme pravděpodobný závěr na základě mnoha pozorování. Takovým závěrem si nikdy nemůžeme být úplně jistí. Můžeme říkat, že třeba všichni lidi někdy pijí čistou vodu, ale to platí pouze do chvíle, než objevíme někoho, kdo se čisté vody nikdy nenapil. Nebo ta klasika: Všechny labutě jsou bílé, což ovšem platí do momentu, než zahlédneme černou. Potom se dá říkat už jen to, že když potkáme labuť, bude s velkou pravděpodobností – ale nikoli jistě – bílá.

Ambrož: Na tom není nic složitého.

Dorka: To by ses divil. Spousta lidí bere úsudky utvořené indukcí za pravdu pravdoucí. Nám lidem obecně práce s pravděpodobností moc nejde. Je jednodušší říct: „Zmizela čokoláda? To byl určitě Pepíček,“ než „Asi to byl on, ale musíme připustit možnost, že to udělal někdo jiný.“

Ambrož: A když nepostupuju logicky?

Dorka: Když nejde uplatnit logika, nastupují takzvané heuristiky. Slovo pochází z onoho slavného „Heuréka – Našel jsem!“ Heuristiky jsou jednoduché postupy na řešení složitých problémů. Třeba když máš v ruce poprvé Rubikovu kostku, postupuješ stylem pokus-omyl, což je typická heuristika. Když se s kostkou naučíš, postupuješ už podle známých algoritmů.

Jiná heuristika se třeba uplatní u problému, který je podobný něčemu, co jsme už zažili. Když chceš po někom laskavost a už dřív ses přesvědčil, že lidé ti spíš vyhoví, když se usmíváš a nepřijdeš s prázdnou, zařídíš se podle toho i v aktuálním případě.

Zajímavá je heuristika, kdy postupujeme na základě dostupných informací. Představ si, že máš jít na operaci a řeknou ti, že pravděpodobnost, že to dopadne dobře, je devadesát procent. Jak ti to zní:

Ambrož: Docela nadějně.

Dorka: Anebo máš jít na operaci a řeknou ti, že pravděpodobnost úmrtí při té operaci je deset procent. Jak ti zní tohle?

Ambrož: Jako docela riziko.

Dorka: Přitom je to totéž, jako když je pravděpodobnost přežití devadesát procent. Zdaleka ne každý si k těm devadesáti zrovna dopočítá těch deset a spousta lidí se tak rozhoduje pouze na základě té částečné informace, kterou dostali.

Nebo afektivní heuristika: Zemře víc lidí na nemocniční nákazy nebo při teroristických útocích?

Ambrož: Nevím? Při útocích? Neslyšel jsem o nikom, kdo by umřel na nemocniční nákazu. Ani jsem nikdy neslyšel, že by něco jako nemocniční nákaza existovalo.

Dorka: Stejně jako ty říká většina lidí, že při teroristických útocích. Představa terorismu okamžitě probudí barvité představy, ty případy jsou každou chvíli ve zprávách a všichni s nimi máme spojené silné emoce. Proto afektivní heuristika, afekt coby silná emoce. Úmrtí na nemocniční nákazy, což jsou obvykle stavy způsobené odolnými bakteriemi, není zdaleka tak „sexy“, ale přitom jich je víc. Mnohonásobně.

Heuristiky mnohdy fungují, ale mnohdy taky vedou ke špatným úvahám a řešením.

Ambrož: Koukám, že mě vedou jenom ke špatným úvahám. Ale mně to nevadí. Rozhodl jsem se, že mě už nic nerozhodí.

Dorka: To je zajímavé rozhodnutí.

Ambrož: Jo. Tak dál. Dělají lidi, když myslí, nějaké další typické chyby?

Dorka: No jestli! Tak třeba klasická úloha jménem Linda a její zaměstnání: Linda je svobodná, chytrá žena, která se při studiu na vysoké škole zajímala o diskriminaci. A teď – co spíš platí? Zaprvé, že Linda je bankovní úřednice, nebo za druhé, že Linda je bankovní úřednice a k tomu je aktivní ve feministickém hnutí?

Ambrož: Bude to ta druhá možnost. I když v tom asi bude nějaký háček, když se bavíme o chybách. Jenže tam žádný nevidím, tak dávám tu dvojku.

Dorka: Háček tam skutečně je. Na chvilku od Lindy odběhneme. Co myslíš, je pravděpodobnější, že Horác sní zítra svou snídani, nebo že sní snídani a že ještě navíc bude v tu chvíli pršet?

Ambrož: Že sní snídani. Tu sní vždycky. Ale pršet může a nemusí.

Dorka: Neboli splnění dvou podmínek je vždycky méně pravděpodobné, než splnění jediné. A s tou Lindou je to totéž. Je mnohem jistější, že je to jen bankovní úřednice, než že je navíc ještě zapojená do feministického hnutí. Kdybychom tam přidali ještě další možnost, že Linda, krom toho, že je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí, nemá dosud dítě, tak nám to taky zapadá jejího do profilu. Ale je to zas o kus míň pravděpodobné, než to, že prostě pracuje v bance.

My lidi máme tendenci tvořit dobré příběhy a přidávat si do skutečnosti i to, co tam není. Krásně to ilustruje takzvaný haló efekt, kdy na základě vnějších znaků usuzujeme u neznámého člověka i na to, co není vidět a co nemůžeme vědět. Takže třeba slušně oblečeného člověka budeme považovat oproti nějakému otrhanci automaticky za taktnějšího, vzdělanějšího a já nevím co, a přitom to může být přesně naopak. Lidé s brýlemi jsou považováni za inteligentnější, než ti bez brýlí. Jenom kvůli těm brýlím, které zřejmě napovídají cosi o zálibě ve čtení, a to i v případě brýlí na dálku. Nebo ještě jeden příklad: Od někoho, kdo hraje skvěle šachy, budeme očekávat bystrý úsudek i v běžných praktických věcech, ale pak zjistíme, že náš geniální šachista nedovede ani vybrat dárek své matce k narozeninám. A než by jí koupil aspoň pugét a šel jí popřát, tak se radši s vypnutým telefonem schovává doma, protože neví, jak s tou situací naložit.

Terka: Jestli můžu, … tohle se asi hodně týká i mojí tetičky. Když někomu řeknu, že pracuju jako osobní řidička pro svou bohatou starou tetu, tak si ji všichni představí usedlou, kultivovanou dámu v kostýmku a ne zpěvačku rockové kapely, která má v repertoáru písničky jako Neslazená vražda s mlíkem nebo Přejela motorka plyšovou veverku.

Ambrož: Moc dojemné příběhy. A já jsem byl zase vedle. Už mě to začíná rozčilovat. Dáváš schválně příklady, při kterých vypadám jako blbec?

Dorka: Vždyť sám víš, že ne. Kromě toho snídani a déšť jsi přece vyhodnotil dobře.

Ambrož: Pche! Jeden jediný úkol!

Horác: Ha! Já věděl, že to jeho „Pche!“ musí přijít! Ale nic ve zlým, Ambro.

Dorka: Pojďme k tématu.

Ambrož: Asi se mi do něj budou plést emoce. Jak se člověku vlastně do přemýšlení pletou emoce?

Dorka: Představ si třeba sebe, když jsi v útlumu. Například když jsme zjistili, že se odsud hned tak nedostaneme. To potom všechny myšlenky odpovídají tomu temnému emočnímu ladění. Když je člověk smutný, podlehne snadněji rezignaci a bude přemýšlet spíš o tom, jak to všechno bude ještě horší. Naopak když je někdo hodně dobře naladěný, třeba zamilovaný, tak najednou nic není problém, všechno se vyřeší, na světě je krásně. Takže emoce s myšlením cloumají velmi podstatně.

Totéž dělá motivace. To, co chceme, dovede naše myšlenky hodně ovlivnit. Pokud třeba mladý muž stojí o nějakou slečnu, pozoruje, jak ta se k němu chová, aby odhadl své šance. Vidí, že se na něj usmívá, a usoudí tedy, že o něj stojí. Pak ji osloví a ona ho slušně, leč jasně odmítne. Pro něj to „Ne“ ale není nezájem, vyloží si ho jako koketování nebo pobídku, aby se víc snažil. Proč? Protože si předtím vzal do hlavy, že se na něj usmívá a stojí o něj. Přání otcem myšlenky. Ona se mohla usmívat proto, že se usmívá pořád. Nebo se usmála na někoho jiného. Cokoli. Ten mladík viděl, co vidět chtěl.

Do podobné skupiny omylů patří i takzvaný negativní přenos. Vybavuju si skutečný případ vraždy, o kterém jsem četla. Byla zavražděna dvanáctiletá Stephanie. Policisté se okamžitě pověsili na jejího čtrnáctiletého bratra Michaela. Proč? Protože naprostou většinu vražd spáchá někdo z lidí blízkých oběti. Dostali přitom noc předtím informaci, že se v okolí domu pohyboval nějaký divný člověk. Vyšetřovatelé se ale drželi verze, že to udělal bratr, vyslýchali ho dlouhé hodiny, lhali mu, že našli jeho vlasy v ruce Stephanie a její krev na jeho šatech, až ho nakonec zmátli a vyčerpali natolik, že se k vraždě ze žárlivosti přiznal.

V té době se ale povedlo chytit toho tuláka a na jeho bundě se skutečně našla krev zavražděné holčičky. Co je šokující – že policisté i tak trvali na své verzi, že vrahem je Michael, koneckonců, vždyť se přiznal. Nejdřív tedy zvolili špatnou strategii, když se rozhodli použít klasický model „Vrah je někdo z rodiny“ a potom, když se ukázalo, že se zmýlili, zase používali myšlení na obranu sebe samých a ne k tomu, k čemu by myšlení v takových případech mělo sloužit, tedy ke zjištění pravdy. Děláme to ale všichni, s nicotnými či vážnými následky.

Ambrož: Někdy je snad i lepší nemyslet…

Dorka: To máš určitě pravdu. Ale zrovna to je věc, kterou zřejmě neumíme. Vypadá to totiž, že se v hlavě pořád něco děje. Nemusí samozřejmě vždy jít o myšlení ve smyslu řešení nějakých problémů nebo plánování. Včera jsem hodinu pozorovala pavouka, jak si štupuje pavučinu. Lidé si takhle užívají při pozorování deště, nebo krajiny z okna vlaku nebo spících dětí nebo třeba při erotických aktivitách. Myšlenky jen tak volně plynou, toulají se, až nám připadají, že ani nejsou, že jen vnitřní hlas popisuje to, co vidí a někdy ani to ne. Ti, co jsou zběhlí v meditaci, dokáží nezúčastněně pozorovat své myšlení nebo se dovedou soustředit na nějaký jednoduchý podnět.

Ale i tak se zdá, že nějaký myšlenkový proud nám v hlavě běží pořád. A nejeden. Když si třeba na něco ne a nemůžeš vzpomenout, tak tě to pak napadne třeba o pár hodin později. Zničehonic. Ale ono to je „z něčeho něco“. Znamená to, že mentální aktivita tam probíhala; probíhala ovšem pod úrovní vědomí, a když bylo hledané nalezeno, pronikla daná myšlenka do vědomí. To je ten moment, kdy se člověk bouchne do čela, že už si vzpomněl. Ostatně docela se doporučuje tohle nevědomé zpracování používat. Když nemůžeš s něčím hnout, ať už jsou to logické nebo citové problémy, tak je dobré nechat je odpočinout a uležet a přestat se jimi zabývat s tím, že se k nim vrátíš později. Často následně probíhá podvědomé zpracování, takzvaná inkubace. Problém tak můžeme vyřešit nebo se v řešení aspoň o kus posunout, aniž bychom na to vědomě tlačili.

Ambrož: Tak tohle taky neumím. Když na něco nemůžu přijít, nedokážu to pustit z hlavy. Dneska mám nedořešený příklad z IQ testu tady z jedněch starých novin, nejde mi vyřešit a pořádně mě to štve a bude mě to štvát, dokud na to nepřijdu nebo dokud ty noviny nespálím. Spálím je zítra, mám službu u oběda. K těm IQ testům by mě vlastně zajímalo, jestli je možné se v nich zlepšit, když budu ty příklady trénovat.

Dorka: Inteligenci v dospělosti už nijak zvlášť vylepšit nejde, ale výkon v inteligenčních testech ano. Bavíme se teď o těch klasických testech analytické inteligence, které obsahují ty různé řady písmen nebo čísel, natočené prostorové útvary, různé matrice se symboly a podobně. Na to všechno jsou algoritmy a cvičením je lze dostat pod kůži. Při testování pak má člověk, který už iks podobných úloh řešil, výhodu, že ten správný postup objeví rychleji a právě o rychlost a tedy o čas v IQ testech jde. Takže když budeš mít dva stejně inteligentní lidi, z nichž jeden nikdy tyhle úlohy neřešil, zatímco druhý to má jako koníček, tak ten druhý bude mít podle testu vyšší IQ. Přestože reálně mezi nimi rozdíl není.

Ambrož: A to je jako fér? Třeba u přijímaček na vysokou?

Dorka: Fér… Někdy se to ironizuje, že IQ odráží schopnost řešit úlohy IQ testů. Ale možná se ta skutečná inteligence ukáže tak, že když víš, že tě někde – ve škole nebo u personalisty – takový test čeká, tak se na něj připravíš.

Ambrož: Pche! Takže to je zas jenom moje chyba, že jsem se nedostal na práva, co?

Dorka: Většina lidí se tam přece nedostane. Určitě jsi spoustu věcí udělal dobře a zároveň jsi zjistil, co příště můžeš udělat líp.

Ambrož: Jo. Vím přesně, co bych měl udělat. Vybrat si nápomocné rodiče, kteří mě tam dovezou, abych nemusel ve čtyři vstávat na vlak a únavou pak ani neudržet propisku v ruce. Nepřijít pozdě kvůli úplně neschopným lidem, co mi popisovali cestu. Nesedět vedle šplhouna, který skřípajícím perem křížkuje jeden úkol za druhým, jen aby mě definitivně vynervoval.

Dorka: Ty máš těžkej život.

Ambrož: To mám. Ale já všem jednou ukážu! … A může taky člověk nějak zlepšit svoje myšlení? Třeba naučit se udělat si pořádný názor na nějakou složitou věc a pak si ho obhájit?

Dorka: U názorů na složité – a emočně nabité věci – se dopouštíme klasické chyby s názvem konfirmační zkreslení. To znamená, že mám jasný názor třeba na domácí porody nebo trest smrti, například tyhle věci odmítám. Když na daná témata pak někde čtu nějaké články, tak si z nich automaticky vybírám ty informace, které potvrzují můj názor. Ty nesouhlasné pomíjím, nebo si řeknu, že ten, co je zastává, tomu nerozumí a tak dále.

Prováděl se hezký pokus s názory na trest smrti. Lidé nejdřív řekli, jestli jsou pro trest smrti, nebo proti němu, a pak dostali za úkol přečíst si různé texty. Ty pojednávaly o tom, jestli má trest smrti smysl, nebo ne, tedy jestli funguje. Polovina studií tvrdila, že trest smrti má odstrašující efekt, druhá to popírala. Účastníci byli upozorněni, že ty studie nejsou napsané vždycky úplně nejlíp, přičemž úkolem účastníků bylo posoudit odbornou úroveň těch studií. No a skoro všichni hodnotili jako kvalitnější – nepřekvapivě – ty studie, které se shodovaly s jejich názorem. Navíc uvedli, že je dané studie utvrdily v jejich původním postoji. Přitom ty články byly plné faktických chyb a oni to věděli. Ale chyby nechyby – počítá se všechno, co potvrdí můj názor.

Abychom se tohoto vyvarovali, je na to jedno účinné, ovšem na nervy jdoucí cvičení: Je potřeba vzít si nějaké takové téma, kde je člověk hodně emočně zapojený a má na ně jasný názor, třeba ty domácí porody, nebo nevěra, držení střelných zbraní, migrace, politika, trest smrti, cokoli, a napsat text, který bude zastávat opačné stanovisko. Pokud je člověk pro domácí porody, napíše dobře argumentovaný text proti domácím porodům.

Ambrož: To by muselo být hrozně těžké!

Dorka: Souhlasím s tebou. Však je to taky proti přírodě. Pokud máme jasný názor, šetří nám tenhle názor nervy a energii. Napsat něco, co se zastane názoru opačného názoru, v nás budí úzkost – jde to proti potřebě jistoty – a musíme vynaložit spoustu sebeovládání a vůle. Komu to nejde, tak si má představit, že je placený za to, aby takový text napsal bez ohledu na vlastní postoj. Když se člověk nenechá příliš pohltit vlastními emocemi, je to docela zábavné. Kromě toho, že se takhle omezí konfirmační zkreslení, tak tahle technika trochu staví mosty, protože člověk se díky ní dovede vžít do pozice protistrany, při diskusích z něj už necáká tolik adrenalinu a občas se i k něčemu dojde.

Ambrož: Můžeme teda říct, že myšlení je to nejlepší a nejužitečnější, co lidský mozek umí?

Dorka: No, ne že by nebyla vymoženost. Když nám příroda myšlení dala a nutí nás do něj investovat tolik energie, tak je to asi opravdu něco. Ale na druhou stranu myšlení hrozně přeceňujeme. Je to proces, při kterém děláme spoustu chyb; ty nesmysly, které z něho vypadnou, si pak hájíme, a přehlížíme všechno ostatní. Nebo se snažíme vymyslet něco tam, kde nám mnohem líp poradí emoce. Pokud z nějakého člověka nemáme dobrý pocit, i když racionálně na něm nic závadného nevidíme, tak se často ukáže, že náš pocit byl správný. A když ho neposlechneme, skončíme pak třeba ve vztahu s násilníkem. Jsou situace, kdy nám je myšlení k ničemu.

Ambrož: A co myšlenky, které se jen dokola opakují?

Dorka: Máš na mysli třeba přemýšlení o něčem, co se už stalo a nedá se s tím nic dělat?

Ambrož: Jo. Čím mě kdo urazil a že jsem mu to nedokázal vrátit. Ani na to už kolikrát nechci myslet, ale pořád to v hlavě mám.

Dorka: Tyhle automatické myšlenky dovedou člověka pořádně potrápit. To, že se opakovaně objevují, může mít v zásadě dvě příčiny: Může jít o nějakou nedořešenou záležitost, která se prostě proto, že není uzavřená, hlásí o slovo. Nebo se z ní už stal takový určitý rituál. Člověk si ji hýčká, protože se mu třeba líbí zažívat u toho to spravedlivé rozhořčení, užívat si svou roli oběti a tak dál. Mluvím obecně, neber to, Ambroži, prosím osobně. Obě ty příčiny se mohou vyskytovat i pohromadě.

Účelné myšlení má řešit problém nebo má získávat zkušenosti a potěšení ze vzpomínek, plánovat budoucnost, rozvíjet vztahy a podobně, prostě účelné myšlení nás má někam posouvat. Jakmile se myšlenky jenom točí v kruhu a nikam nevedou, jsou zralé na odpis. V takové chvíli, když si to člověk uvědomí, je dobré odvést pozornost jinam.

Ambrož: To jsem udělal zrovna dneska. Abych se nezbláznil z těch myšlenek na to, jak mě tady kdekdo uráží a ponižuje a jestli si to nedělám něčím trochu sám, přinutil jsem se začíst do jednoho zajímavého článku o tom, že nejstarší strom na světě je nějaký smrk starý přes devět tisíc let. Pak tam byl ještě jeden článek o Angole. Tipneš si, jak je vysoká nejvyšší hora Angoly Morro do Moco?

Dorka: Netuším, ale když chceš tip, máš ho mít: Čtyři tisíce pět set metrů.

Ambrož: Ha! To byl totiž pokus. Můj pokus! A vyšel!

Dorka: Povídej, to mě zajímá. Jaký pokus?

Ambrož: Četl jsem si totiž ještě něco. O mentální kotvě. A chtěl jsem si to ověřit. Před večeří jsem proto šel za Alenou a vykládal jí o tom, že jsem četl článek, že v České republice je docela hodně lip starých kolem sedmi set let.  A pak že jsem četl o Angole a taky aby si tipla výšku té nejvyšší hory. A ona tipla třináct set metrů. To samé jsem ještě udělal s Lídou a ona tipla tisíc metrů. Jde o to, že tím prvním číslem člověka zakotvím. Alenu a Lídu jsem zakotvil na čísle sedm set, tebe jsem tím starým smrkem zakotvil na čísle devět tisíc. Pak jsem se zeptal na něco, co jste musely tipovat. A ty tipy byly ovlivněné těmi původními čísly, těmi kotvami. Alena a Lída hádaly málo, protože byly zakotvené nízko. Ty jsi hádala mnohem víc, protože jsi byla zakotvená na mnohem vyšším místě.

Dorka: Takže číslo týkající se stáří stromů, které s výškou hory nijak nesouvisí, nás v odhadu výšky té hory ovlivnilo. Skvělý pokus, Ambroži! Ukázal jsi na další slabinu našeho myšlení, naprosto nevědomou, které moc nedokážeme odolat. A v principu přesně takhle, jen na větším vzorku, se dělají psychologické studie. Moc dobrá práce!

Ambrož: Tak to asi nejsem úplně ztracený případ.

Dorka: Nejsi. To nikdo z nás.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

10. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl
Devátý díl

STÁHNOUT 10. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina desátá – O motivaci

2.8., 19. den

Dnes se stala věc, v které hlavní dvojroli hrálo zahrabávání. Uprostřed odpoledne se zjevil Tonda a v rukách od hlíny držel kus igelitu (taktéž od hlíny), v němž bylo asi deset konzerv. „Představte si, co jsem našel na kraji lesa,“ spustil rozrušeně, ovšem velmi těžkým jazykem; musel (zase) něco pít. „Zahrabaný vepřový ve vlastní šťávě a fazole! Stejný konzervy, jako včera přilítly. Chápete to?“

Ozývala se slova a zvuky prozrazující, že to nikdo nechápe.

„Kdo to zahrabal a proč?“ zeptala se moje mamka.

Všichni jsme se po sobě koukali, krčili rameny,… až se pár lidí a postupně většina zadívala na Karla Smítka červeného tak, že to vypadalo nadpřirozeně a nebezpečně.

„Karle, ty o tom něco víš?“ řekla mu mírně mamka.

Karel sklopil zrak a neříkal nic.

„Bóže, táto, ty taky všechno prozradíš,“ vypálila po pár vteřinách otráveně Helenka Smítková. „No, tak jsou to naše konzervy, no. A co?“

„Jak vaše?“ nerozuměl Horác.

„Naše. Zahrabali jsme si je na horší časy. Tak.“

„Ale vždyť máme přece všechno ve společných zásobách ve špajzu, ne?“ divil se Bořek.

Ukázalo se, že všechno ne. Smítkovi si ulili pár konzerv při včerejším rozbalování a třídění věcí z helikoptéry a zahrabali si je do země.

„No co, staráme se o sebe. Co kdyby zas dlouho nic neletělo. Máme mít hlad?“ vysvětlovala lehce podrážděně Helenka.

Horác se pohoršeně zeptal: „A to ti nevadí, že by kvůli vám měl hlad třeba někdo jinej?“

Helenka odvětila: „Když mě ale cizí hlad nevadí tolik, jako můj.“ A dodala: „Hele, milánku, neber to nijak špatně. My vás přece máme rádi, jsme na jedný lodi. A taky se staráme o sebe. Je na tom něco nepochopitelnýho?“

Proti takové logice se v obecné rovině nedalo nic namítat, ale jinak se námitek na hlavy Smítkových sesypalo mnoho. Karlovi bylo očividně trapně, Helenka udatně bránila svůj zdravý rozum a rodinnou čest a Alenka se dobře bavila. Když potom konzervy putovaly do špajzu za ostatními, Helenka je pozorovala s lítostí a skoro to vypadalo, že jim chce zamávat jako té nejmilejší návštěvě odjíždějící vlakem domů.

Po chvíli se pozornost stočila k Tondovi, který se mezitím u dřevníku rozvalil do pololehu.

„Jak jsi to vlastně našel?“ byl zvědavý jeho kamarád a v „předvosí“ době i spolubydlící na pokoji Bořek.

„Vyhrabal,“ vypravil ze sebe ztěžka Tonda. „Šel jsem, … dlouho jsem šel, … sednul jsem si na pařez a … jsem prostě hrabal a byla tam měkká hlína, tak to šlo dobře, až jsem to vyhrabal.“

„A proč ses jako hrabal v hlíně?“

„Nó, to je otázka,“ řekl Tonda. Pak bylo dlouhé ticho. „To by mi bylo taky divný, kdyby to dělal někdo jinej.“ A zase dlouhé ticho. Bořek se nadechl, zřejmě k další otázce, ale Tonda ho gestem zarazil a pokračoval sám: „Tak já vám to teda řeknu. Taky jsem totiž něco zahrabával. Teda chtěl jsem, vybral jsem si místo, začal hrabat, šlo to dobře … to jsem vlastně už asi říkal… No tak o čem to vlastně je. … Já totiž někdy piju. Trochu. Jako myslím vlastně trochu víc. Teda snažím se už dlouho přestat, ale tady to na mě zas nějak přišlo. Jak jsem tady bez rodiny… Než jsem odjel, pohádali jsme se. Máme doma krizi a bojím se, jak to celý dopadne. Ta chuť na chlast mě zvlášť dneska úplně přemohla. Tady už dávno nic není, tak chodím po prázdnejch chalupách a hledám tam. Dneska jsem měl velký štěstí. V jedný chatě jsem našel tři flašky. Tu jednu rozdělanou, vodku, jsem vypil cestou zpátky a dvě celý jsem si potřeboval schovat.“

„Ty vole,“ ulevil si Bořek. „To seš kamarád, že nic neřekneš? Teda myslím o těch problémech, co máš,“ dodal.

Tonda rozhodil rukama.

„Tak proto jsi dneska nebyl u oběda,“ řekl inspekčním tónem Ambrož.

„Tři hodiny!“ vykřikl malátně Tonda. „Tři hodiny jsem šel, než jsem narazil na chalupu, ve který jsem ještě nebyl! Já budu díky tomu chlastu a všemu tady totálně ve formě! Buď šlapu na rotopedu, nebo po horách.“

Když se Tonda z opojení trochu prospal, šla za ním Dorka a něco spolu docela dlouze probírali. Přece jenom se tedy nevyhnula práci s člověkem v problémech. Snad Tondovi bude umět pomoct. Je to hodný kluk.

~

Po večeři si Dorka zase sedla na své obvyklé „přednášecí“ místo a Vláďa začal: „Milí přátelé, vítám vás na naší další psychobesídce. Posledně jsme se dozvěděli mnoho užitečného o stresu. Spouštěčem je stresor, tedy zátěžová situace, který v organismu způsobí automatickou stresovou reakci, jejímž posláním je danou zátěž vyřešit. Tělo se během ní nabudí k útoku nebo útěku.

Stresová reakce má za úkol chránit náš život. Pokud je ovšem její energie nevyužitá a pokud se stresu vystavujeme chronicky, může nás potkat řada nepříjemných důsledků, jako je například poškození srdce a cév, infekční a jiná onemocnění či deprese. Potíž se stresovou reakcí je v tom, že probíhá stále stejně, a to výrazně tělesně, ať utíkáme před lvem nebo se zlobíme na nefungující počítač.

Důležitý je i postoj k zátěžovým situacím: Kdo je bere sportovně a má pocit, že si s nimi poradí, tomu z nich plynoucí stres neškodí.

Stres souvisí s mnoha takzvanými psychosomatickými onemocněními. Psychosomatika je obor nebo spíš přístup, který se na člověka dívá jako na celek těla a duše. Nemoc, to není jen rozbitý kousek těla, nemoc má vždy souvislost s životem nemocného člověka. To, jak člověk žije, může jeho nemoc spoluzapříčinit a ovlivňuje léčení. Významnými faktory jsou životospráva, vztahy, sebedůvěra a optimismus.

Jako psychosomatické se označují choroby, v jejichž vynoření mohou hrát psychické pochody důležitou úlohu. Patří k nim žaludeční vředy a jiné trávicí potíže, vysoký krevní tlak, astma, atopický ekzém, deprese, nespavost a bolesti. Často takzvaně somatizují, tedy tělesně vyjadřují duševní strádání, děti.

Dnes na naší cestě po lidské duši ujdeme další kousek. Otázky bude pokládat Terezka.“

~

Terka: Přistihla jsem se v poslední době mockrát, když tady tak pozoruju lidi kolem, vlastně nakonec i sebe, že se ptám „Proč?“ Proč Lída při vaření ráda ochutnává jídlo, ale Vejr ochutnávat odmítá a někoho na to volá? Proč Ambrož do všech reje? Proč si Tonda u rovnání dřeva brouká „Půjdem spolu do Betléma“? Proč můj Horác vždycky nejdřív plivne do potoka – ale plive i doma do umyvadla –, než se začne mýt? Takže otázka zní: Proč člověk dělá to, co dělá?

Dorka: Proč člověk dělá, co dělá? Co ho k tomu vede? Jaké má pohnutky? Jak to zdůvodňuje? Nebo poněkud policejně: Jaký má ten člověk motiv? Právě když se budeme zabývat motivy a lidskou motivací, tak jdeme po příčinách jednání a hledáme odpověď na otázku „Proč?“

Za každým „Proč“ se něco skrývá. Vždycky tam najdeme nějakou potřebu. Chceš, respektive potřebuješ, aby něco bylo jinak, než je. Máš hlad, ten je nepříjemný, tak se chceš najíst. Nebo se nudíš, což v tobě vyvolá určitou tenzi, a tak se chytneš nějaké činnosti. Někdo tě uráží, máš potřebu, aby to ustalo, tak buď odejdeš, nebo mu něco řekneš, nebo mu málem něco uděláš.

Pokud jde o tvé příklady, možná nám jejich aktéři budou ochotní říct, co je za jejich chováním. Lído?

Lída: Já ochutnávám, protože chci vědět, čeho se při vaření dopouštím. A taky ráda jím a je pro mě těžké vyskytovat se poblíž jídla a nic s tím neudělat.

Dorka: Takže to máme dejme tomu, zhruba a bez hlubšího zkoumání potřebu dobře odvedené práce a hédonistickou potřebu neboli snadno si zařídit příjemný pocit.

Vejre, ty skutečně neochutnáváš?

Vejr: Ne. Uznávám zásadu, že jíst se má, až když je k tomu správný čas, ne dřív. To samé i s jinými věcmi.

Dorka: U Vejra tedy vidíme potřebu řádu.

Ambrož: Já nereju, takže dál.

Tonda: Já si zpívám rád. Asi abych se nenudil. Proč zrovna vánoční koledu, to vážně netuším. No, možná Vánoce – narodil se Spasitel … nám by se jeden taky zrovna hodil.

Dorka: Kdo ví, klidně by to tak mohlo být. A to zpívání si obecně, to je potřeba stimulace.

Horác: Já sice vím, že před mytím plivu do umyvadla, ale nevím proč. Dělám to už od dětství. Plivu i do záchodu, … před použitím.

Dorka: Takže zvyk a takovéto zvyky často vycházejí z potřeby bezpečí.

Terka: Co má probůh plivání společného s bezpečím?

Dorka: Pro Horáce je to zřejmě takový rituál. Pokud za tím samozřejmě není něco hlubšího, specifického, co teď nevyzkoumáme a co by se mohlo vynořit třeba během psychoterapie.

Horác: Asi za tím nic není. Jako dítě jsem rád plival, při mytí jsem si pořád nabíral vodu do pusy a plival ji do umyvadla, tak myslím, že mi to zůstalo z toho.

Dorka: Čili to opravdu vypadá na takový malý rituál. A rituály člověku skutečně dodávají pocit bezpečí, protože jsou pořád stejné, nemění se. Jsou opakem změn. Změny jsou znervózňující, někdy neznámé a potenciálně nebezpečné, zato stálost a stejnost jsou uklidňující, známé a bezpečné.

Terka: Tak tohle by mě nikdy nenapadlo, ale samozřejmě ti věřím. Jaké potřeby vlastně člověk má? Je nějaký „Top 10“ žebříček?

Dorka: Ty nejzákladnější potřeby pokrývají naši biologii – sem patří jídlo, pití, teplo, sex, stimulace, tedy všechno směřující k zachování života jednotlivce, respektive druhu.

Další je pak potřeba jistoty a bezpečí. Je-li naplněna, člověk se nebojí o svou existenci a žije v jakž takž předvídatelných podmínkách. Potřeba jistoty je klíčová pro miminka, respektive pro jejich normální vývoj. Když se můžou spolehnout, že jim dá někdo najíst, že je pochová, že je utěší, tak jsou v pohodě a zajímají se o svět kolem sebe. Když ale žije dítě v prostředí, kde se o něj nikdo nestará, nebo občas ano a občas ne a na tu péči se nemůže spolehnout, stane se z něj úzkostný nebo agresivní tvor.

Takže to byly biologické potřeby, potřeba jistoty a bezpečí a další je potřeba lásky a náležení. Její naplnění znamená mít citové vztahy s druhými lidmi, být jimi přijímán a nebýt osamělý. Tady poznámka: Musíme rozlišovat dobrovolnou samotu, kdy například silný introvert tráví většinu času pouze ve vlastní společnosti a činí tak rád, a osamělost, která je velmi tísnivá a škodlivá. Člověk je založením sociální tvor a spojení s dalšími lidmi, těsnější i volnější, jsou silnou potřebou. I ten největší samotář pookřeje, když občas zahlédne jiné lidi nebo když ho někdo pochválí.

Další je pak potřeba úcty a sebeúcty. Chceme, aby si nás druzí lidé vážili a projevovali nám určitý respekt. Potřebujeme si taky sami vážit sebe a vědět o svých schopnostech. V téhle disciplíně mnoho lidí selhává.

Ještě výš je potom potřeba seberealizace, nebo, jak říká Abraham Maslow, o jehož motivační pyramidě tady právě mluvíme, potřeba sebeaktualizace. Je to touha po uplatnění svých schopností, potřeba vědění a chápání, potřeba jednat v souladu se svou přirozeností. Maslowovými slovy je to potřeba stát se tím, kým se můžeme stát, neboli potřeba realizovat svůj potenciál.

Terka: A je to tak, že ty potřeby výš jsou závislé na tom, aby měl člověk zabezpečené ty potřeby, co jsou pod nimi. Asi se nebudu starat o vybrušování své osobnosti ani o pochvaly, jak hezky vyšívám, jestliže umírám hladem.

Dorka: Když to zjednodušíme, tak máš pravdu. Čím je ta potřeba základnější, tím silněji se hlásí o slovo. Ale na druhou stranu je spousta lidí, kteří v podmínkách, kdy vůbec neměli naplněné základní potřeby, dovedli tvořit a rozvíjet se. Třeba Viktor Frankl, psychiatr, popisuje, že když byl v koncentráku, kde samozřejmě trpěl hladem, zimou, nejistotou a vším možným, tak si v duchu připravoval přednášky pro své studenty medicíny, až se k nim jednou vrátí. On se tomu věnoval vědomě, s tím, že se musí něčím zabavit, aby nepodlehl rezignaci, ale je vidět, že i takhle vysoká potřeba se objeví v podmínkách totální nouze.

Terka: Tuším, že se nedá vždycky jasně říct, co člověka k tomu nebo onomu chování vedlo.

Dorka: Jednou mi volala jistá moje známá, jestli nemám čas se s ní sejít, že bychom si mohly popovídat. Jenže já jsem zrovna šla něco zařizovat do banky a pak jsem měla v plánu jít k včelaři pro med. To setkání tím pádem nedopadlo. Takže proč jsem se s ní nesešla?

Terka: Protože jsi neměla čas.

Dorka: Taky jsem si to tak zdůvodnila. Ale když jsem šla pro ten med a měla cestou čas nad tím trochu přemýšlet, tak jsem došla k závěru, že to vůbec nebylo proto, že bych neměla čas. Ta banka byla na chvilku, což jsem věděla předem, a med jsem mohla klidně odložit. Mně se ve skutečnosti nechtělo se s tou dotyčnou sejít, protože ji až tak nemusím, je to taková na kontakt náročnější osoba. Takže ten skutečný motiv nebyl v okolnostech ani nedostatku času. Prostě jsem se s ní vidět nechtěla, ale to se samozřejmě neříká a leckdo si to odmítne i pomyslet. Tak jsem použila banku a med, které byly zrovna šikovně po ruce, a navíc jsem říkala pravdu, čili to vypadalo věrohodně pro ni i pro mě.

Skutečné motivy toho, co děláme, hodně často vůbec nepoznáme. Typická situace, kdy existuje jedna linie oficiální příčiny a druhá skrytá, nastává, když je někdo najednou podrážděný a nadává kvůli věcem, které ho jinak nechávají v klidu, jako je zbytečně puštěná televize nebo rozházené boty nebo že někdo mluví moc hlasitě při telefonování. Oficiální zdůvodnění je plýtvání elektřinou, nepořádek a únava z práce. Pravá příčina se ale nachází v obavách z nadcházejícího lékařského vyšetření nebo v doznívajících emocích z nezvládnutého konfliktu dřív ten den. Jinými slovy, ten člověk si vylévá frustraci na jiných. Jenže to si nechce připustit, protože jeho by takové věci přece nerozhodily.

Jedna zajímavá zahraniční studie zkoumala, jak soudci rozhodují o vrácení nebo nevrácení řidičáku lidem, kteří o něj před tím přišli. Když ho soudce nevrátí, tak něčím zdůvodní, proč. Ve spisech najdeme samé racionální důvody, jako že je to ještě brzo, nebo že přestupek byl závažný, že žádost má nějakou vadu a tak dále. Jenže výzkumníci zjistili, že kdyby se občas jako důvod objevil „hlad“, bylo by to mnohem blíž pravdě.

Terka: Hm?

Dorka: Když se totiž autoři studie podívali na to, kdy ti soudci zamítají nejvíc žádostí, tak jim z toho vyšla doba před obědem. Pro níž je typické co? Hlad, nízká hladina cukru v krvi, únava, nervozita a touha dotyčného se najíst, což třeba nemůže hned, protože má ještě kupu spisů k vyřízení. Člověk si nic z toho nemusí uvědomovat, ale jak je z toho hladu nervózní, tak může přísněji posoudit nějakou nejednoznačnou věc. Tak třeba když už má někdo dva záznamy za překročení rychlosti, tak najedený soudce to bere jako „jenom dva“, ale hladový jako „už dva“. On se samozřejmě snaží dělat svou práci dobře a zodpovědně a je i přesvědčený, že tomu tak je. Pokud neprojde nějakým náročným sebezpytem, tak nikdy neuzná, že se na jeho zdánlivě racionálním a správném zdůvodnění, proč zamítá tu kterou žádost, podílely i jiné faktory.

Vzpomínám si v této souvislosti na našeho očního lékaře, což je takový velmi razantní, chytrý a náladový muž. Jednou jsem u něj v ordinaci byla někdy o půl druhé a z nezávazného hovoru se zdálo, že chudák doktor ještě neobědval. „Vy jste ještě nejedl?“ chtěla jsem se ujistit a měla jsem následně v úmyslu vyjádřit soucit s člověkem v tak náročné profesi. Ale on se na mě zadíval a pomalu řekl: „Kdybych v tuhle hodinu nebyl po jídle, tak věřte, že byste tady nechtěla být.“ Ten si tedy iluze o svých motivech nedělal a musím říct, že je to spíše výjimečné než obvyklé.

Když se ještě vrátím k soudnímu prostředí, nevědomá motivace ovlivňuje i uvažování o výši trestů pro usvědčené zločince. Je vypozorováno, že hezky oblečení a slušně vystupující lidé dělají na soud lepší dojem a odnášejí si menší tresty, i když jsou to třeba větší gauneři, než týpkové v triku a džínách, kterým jejich obhájce nevnutil oblek a kravatu. A opět – soud si své rozhodnutí racionálně zdůvodní a nepřipustil by, že část výše uloženého trestu spočívala v dojmu, jaký na něj ten či onen udělali svým exteriérem.

Terka: Dá se vůbec nějak s jistotou dokázat, že člověk jedná z jiných důvodů, než si sám myslí?

Dorka: Představ si klientku, která chodí k psychologovi na hypnózu. Vždycky si u něho dá čaj a nesladí ho. Ta klientka je hodně hypnabilní, tedy dostává se do hluboké hypnózy a je u ní možné vyvolat takzvanou posthypnotickou amnézii; to znamená, že dostane v hypnóze příkaz, aby něco zapomněla. Psycholog této klientce během hypnózy řekne, že až se z hypnózy probere, tak si osladí čaj pěti kostkami cukru – což je pro ni, vzhledem k tomu, že normálně nesladí vůbec, extrémní atypické jednání. A současně, instruuje ji psycholog dále, si nebude pamatovat, že jí řekl, aby to udělala. No a po skončení hypnózy ta klientka skutečně sáhne pro pět kostek cukru a dá si je do čaje. Psycholog se jí zeptá: „Co že najednou tak sladíte?“ Co by měla odpovědět, aby to byla pravda?

Terka: Že neví.

Dorka: Že neví. Sladí, ale neví proč. Ale co ona ve skutečnosti odpoví? „Mám teď zrovna hroznou chuť na sladké“. A je přesvědčená o tom, že to tak opravdu je. Nebo jiný klient dostane za úkol po skončení hypnózy otevřít okno a opět si tu instrukci nepamatovat. Udělá to a zase – má vysvětlení, chce to prý čerstvý vzduch. Tak takhle to u nás lidí funguje.

Terka: Až tak si potřebujeme vysvětlit všechno, co děláme?

Dorka: Ano. My jsme tvorové, pro které je smysluplnost, přesněji pocit smysluplnosti životní nutností. Náš mozek, respektive rozum, nebo taky ego, je nástroj na automatické dodávání smyslu. Aniž bychom o to vědomě usilovali, snažíme se vysvětlit svoje jednání i jednání druhých, aby nám dávalo smysl.

Pokud jde o nevědomou motivaci, je ještě další možnost, jak ji obnažit. Představ si experiment, vlastně už jsme tu o něm mluvili v souvislosti s vědomím: Lidé koukají na nějaký obrázek, neutrální, bez zvláštního významu, a do toho jim výzkumníci promítnou snímek pavouka. Ale jen na pár milisekund, aby ho nikdo vědomě nezaznamenal. Účastníci pokusu si tedy vůbec nevšimnou, že se tam mihlo něco jiného. Jsou přitom napojení na měření kožního odporu, přičemž kožní odpor je ukazatel stresu. A ti lidé, kteří mají z pavouků fobii, mají taky najednou menší kožní odpor než ostatní, což znamená, že zažívají stres. Tenhle stres je z toho pavouka, jehož obraz byl zaznamenán emočními strukturami mozku, ale nedošel do vědomí; na to trval příliš krátce. No a někdo z těch fobiků si třeba, jak se strachem zpotí, svlíkne svetr, jiný se začne ovívat a experimentátor se jich zeptá, proč to dělají. Podobně jako ti po hypnóze by měli odpovědět, že nevědí, případně že mají divný pocit. Ale kdepak. Pohotově ti řeknou, že je v místnosti vedro nebo divný vzduch. A naprosto nepochybují o tom, že to, co řekli, je pravda. Tohle nevypovídá nic špatného o těch lidech, jen to prostě ukazuje, jak silnou potřebu hodnověrného vysvětlení pro své, ale i cizí chování my lidé máme.

Terka: Připadá mi, že možná tu pravou motivaci, nebo to mylné zdůvodňování vidíme líp na druhých, než na sobě.

Dorka: Vidíme třísku v oku druhého, ale trám ve vlastním oku ne. Skutečně je někdy snazší přečíst pravé důvody u druhých. To jsou ty typické případy, jak jsem už říkala, že někdo utrpí v práci úraz ega, třeba proto, že něco zvoral a někdo mu to vyčetl, a pak přijde domů a krom vyprávění o té pracovní lapálii se vzteká se kvůli rozházeným botám nebo puštěné televizi jako kdyby to byly planetární průšvihy. Ostatním doma je jasné, že ta reakce je kvůli té nepříjemnosti v práci, ale on sám bude trvat na tom, že za to můžou ty boty a ta televize, protože on je přece nad všemi těmi běžnými spory, co má v práci s nějakými nekompetentními nadutci stokrát do týdne, povznesen. Potřeba cítit se kompetentním – a také dobrým – člověkem nezřídka převálcuje pravdu; druzí ale vědí, kde pravda je.

Terka: Někdy se v člověku ale pere víc potřeb nebo víc motivů, ne? Zmiňovala jsi třeba potřebu bezpečí, ale spousta lidí se dobrovolně a úmyslně vydává do nebezpečí, třeba jdou skákat padákem nebo na gumě z mostu. Proč?

Dorka: Třeba proto, že se tím ten člověk realizuje, nebo si tak chce získat obdiv jiných lidí. Pak jsou ty dvě potřeby – potřeba bezpečí a potřeba stimulace či úcty – skutečně v přímém rozporu a záleží na tom, která je zrovna silnější. Roli hraje i aktuální kontext. Například ve válce se nikdo nedívá na válečné filmy a asi ani nechodí skákat na gumě z mostu. Nebezpečí zažívá dost a dost v realitě. V dlouhých klidných dobách ale zase nějaké to vzrůšo v televizi nebo u mostu hledá.

Často taky zápasíme mezi potřebou závislosti, tedy v Maslowově terminologii náležení, a potřebou osamostatnit se, být nezávislý. To je zřetelně vidět u dospívajících dětí: „Pepíčku, co chceš k svačince?“ – „Matko, nestarej se furt o mě a nelez mi do pokoje. Kakový kuličky s mlíkem, a dej mi to do tý misky s medvídkem!“ Nebo ještě menší děti, batolata – lezou, zkoumají, ale co chvíli se vrátí k mámě jako na nabíječku, pak se odpojí a zase si jdou zkoumat.

Terka: Závislost a nezávislost bude dost aktuální téma v partnerských vztazích, ne?

Dorka: A jak. Výborný postřeh! Člověk, když nechce být sám, musí se partnerovi přizpůsobit, to je jasná věc. Současně ale chce být sám sebou a dělat si věci po svém. Kolikrát je to vážení na lékárenských vahách. Zvlášť u osobností se sklony k dominanci, když se sejdou v páru, je tohle moc těžký boj – nemyslím teď navenek, ale uvnitř hlavy každého z nich. Chci nezávislost – dělat si, co chci! Chci závislost – být s tím druhým! Proč není ten druhý jako já?

Terka: Je možné být dokonale spokojený – mít všechny potřeby zvládnuté a nic nechtít?

Dorka: Dosáhnout takového stavu by snad dokázali zasloužilí umělci v oblasti meditace. Nirvána, stav bez potřeb, je jinak spíš touženým, ale nedosažitelným stavem. Člověk pořád něco potřebuje. Kdyby vůbec nic jiného, tak přísun podnětů. Ten souvisí s potřebou stimulace – aby se něco dělo, aby naše nervová soustava dostávala podněty z očí, uší, hmatu a tak dál a měla s čím pracovat. Když člověka odřízneš od všech podnětů z okolí – dáš ho do tmy, do ticha, respektive slabého šumu, aby neslyšel tlukot vlastního srdce, což by byl taky podnět, donutíš ho jen ležet a ovážeš mu tlustě ruce, aby nic necítil – jak dlouho to člověk vydrží?

Terka: Tři dny?

Dorka: Výzkumníci, kteří dobrovolníky do této bezpodnětné situace uvrhli, si taky mysleli, že pár dní jim tam lidé vydrží. Samozřejmě jim zajistili trávicí potřeby na příjmu i výdeji a říkali si, že lidé si tam budou nerušeně přemýšlet a budou v pohodě. Ale dopadlo to úplně jinak. Původně předpokládaných několika dnů se pozoruhodně smrsklo. Už během pár hodin začali dobrovolníci pociťovat silnou úzkost a objevovaly se u nich halucinace. Studie byla ukončena mnohem dřív, než se čekalo. Tyto experimenty se senzorickou deprivací, jak se stavu bez smyslových podnětů říká, ukázaly, že náš mozek potřebuje přísun podnětů zvenku, aby mohl normálně fungovat. Nuda ubíjí.

Terka: To věřím. Špatně ale působí i opačný extrém, ne?

Dorka: Nadbytek podnětů? Ano. V tomto ohledu se hodně projevují rozdíly v osobnosti. Extroverti snesou podnětů mnohem víc než introverti, kteří jsou z přemíry shonu a ruchu vyřízení celkem brzo. V naší aktuální situaci, kdy jsme tady dost namačkaní a pořád je někdo na dohled či doslech, to mají introverti mnohem složitější. Ti šikovní si ale poradí. Miloš si chodí číst do sklepa, Roman je často někde venku nebo v dílně s Adamem, dalším introvertem. Pavla se drží opodál a píše si.

Terka: Takže máme potřebu takové akorát stimulace. Když je jí málo nebo moc, hrozí naší duševní rovnováze újma.

Dorka: Hezky řečeno. Zdůrazním ještě, že při nedostatečné stimulaci se újma dostavuje rychleji a ve větší intenzitě, než se předpokládalo.

Terka: A co moje potřeby, které se týkají druhých lidí?

Dorka: Myslíš mezilidské vztahy? Z hlediska spokojenosti člověka stěží najdeme důležitější oblast.

Terka: Myslela jsem to trochu jinak, jaksi víc sobecky. Šlo mi o to, jak můžu třeba člověka přimět, aby udělal, co chci? Jak ho motivovat?

Alenka: Mně na chlapy vždycky platilo chválit, lichotit, litovat. Nejvíc chválit. Třeba Bohoušek, ten byl škaredej jako francouzskej buldoček, a trpěl tím a já mu povídám, že vypadá jako bojovník a má roztomiloučký očička a Bohoušek měl radost … a dlouho za mnou chodil věrně jako ten buldoček.

Dorka: U toho buldočka můžeme klidně zůstat. Jak ho přimět, aby, když třeba zrovna řádí u plotu, přestal štěkat a šel domů? Buď je vycvičený a přijde na povel, nebo není, a pak máme dvě možnosti: Jít k němu s výhružně předsazenou dolní čelistí a nějakým domlouvadlem v ruce, nebo ho nalákat na kus masa. To je motivace trestem nebo odměnou, o kterých jsme mluvili v souvislosti s učením. Všichni živí tvorové se většinou snaží jednat tak, aby se vyhnuli trestům – to znamená nepříjemným věcem – a získali odměny, to znamená něco příjemného.

Terka: Pořád ta odměna. Jsem alergická na kladné hrdiny a odměna vypadá jako velmi kladný hrdina. Není na ní náhodou taky něco škodlivého?

Dorka: No, u Alenky jsme viděli, jak si díky odměnám vodí svéprávného, dospělého a bohatého Bohouška, jak potřebuje. Pomocí odměn se dá druhými velmi snadno manipulovat. Nejen Bohoušek; všichni jsme se někdy potkali s lichocením. Když mi pojišťovací agent ve fázi vrcholícího lovu chválí mé rozhodnutí a mou moudrost a předvídavost, stékají po mě jeho lichotky jako po teflonu. Ale tuhle jsem mluvila s člověkem, který po mně chtěl bezplatnou přednášku, a jak ten uměl vyvolat dojem, že jsem nejlepší a zcela nenahraditelná odbornice, jaká tu nebyla a hned tak nebude, to bylo zcela unikátní. Až druhý den jsem si dokázala uvědomit, že to celé bylo zřejmě jenom předem nachystané představení s jasným účelem. Ale nevadí, byl to člověk na svém místě – jeho úkolem bylo přesvědčit lidi ke spolupráci a v tom si počínal velice zdatně.

Čili manipulace je jedním z nebezpečí odměn. A pak je tu ještě jedno: Může se stát, že tě kvůli nim přestane bavit něco, co jsi do té doby dělala ráda.

Terka: Jak to?

Dorka: Člověk dělá spoustu věcí prostě proto, že ho ty věci baví. Čte, modelaří, chodí po hradech, učí se nové věci, vede skautský oddíl. Ne kvůli vnějším odměnám, ale pro dobrý pocit, který mu to či ono přináší. Na ten dobrý pocit se můžeme dívat jako na určitou vnitřní odměnu; většinou ale, když o odměnách mluvíme, máme na mysli ty vnější, klasické odměny, jako jsou peníze, pochvaly, funkce a podobně. Různé věci tedy můžeš dělat z vnější motivace, třeba proto, že tě za ně někdo platí, nebo že tě díky nim chválí nebo že ti nenadává. Zrovna tak ale můžeš dělat věci z vnitřní motivace, tedy proto, že ti přinášejí vnitřní uspokojení, ale žádnou externí odměnu za ně nedostáváš. Nebo možná i dostáváš, ale ta není tím podstatným motivátorem.

Třeba když si člověk čte, dělá to pro tu činnost samotnou a nikdo mu nemusí dávat pětikorunu za každou přečtenou stránku. A teď si představ, co se stane, když začneš lidi za tyhle činnosti odměňovat.

Terka: Jako že by mi někdo platil za čtení nebo třeba skládání hlavolamu? To by byl skoro sen, ne? Spojení příjemného s užitečným, co chtít víc?

Dorka: Zní to opravdu lákavě. Ale je to jedna z těch antiinuitivních záležitostí, kvůli kterým miluju svůj obor. Zrovna na skládání hlavolamu – nebo to možná byla nějaká obyčejná skládačka, ale to je jedno – si ukážeme, že odměna může působit jako louh. Předložíš dítěti skládačky, aby je dalo dohromady. Složí první a se zájmem se vrhne na druhou. U té druhé uděláš něco malinko jinak:  Řekneš tomu robátku, že když skládačku složí, dostane lízátko. A tu mu za složení druhé skládačky dáš. Pak přichází na scénu třetí skládačka a ta je zase „zadarmo“; za její složení dítě nic nedostane. Je docela těžká a sleduješ, jak dlouho u ní dítě vydrží. Co myslíš – vydrží tohle naše odměněné dítě déle, než jiné dítě, které skládalo stejnou první a druhou skládačku, ale nikdo mu neslíbil ani nedal žádné ty jednoduché cukry?

Terka: Když jsi říkala, že odměny škodí, tak asi ne. Déle vydrží asi to dítě bez lízátka, i když zdůvodnit bych to takhle nahonem nedokázala.

Dorka: Je to tak. Tenhle experiment byl provedený opakovaně, na mnoha dětech, a vydal tento výsledek: Děti, které za druhou skládačku nebyly odměněné, vydržely u té těžké třetí mnohem delší dobu. U těch odměněných dětí jsme totiž dosáhli toho, že jsme jim ze zábavy udělali …

Terka: Hmm. Práci.

Dorka: Práci! Odměny dokážou přepnout vnitřní motivaci na vnější a to je velká škoda, protože vnitřní autentické nadšení pro věc je mnohem hodnotnější než něco dělat za lízátko. A tohle přepnutí motivace taky znamená, že bez odměny už potom člověk nechce danou věc dělat. Věc, která ho předtím bavila. Představ si, že si budeš číst knížku, která se ti líbí, a vždycky, když otočíš stránku, někdo řekne „Výborně, šikulka, tady máš pětikorunu a další dostaneš zase po téhle stránce.“ Buď tě to tak naštve, že radši nebudeš číst vůbec, nebo to vezmeš jako příjemnou formu výdělku a překlapneš na vnější motivaci za cenu, že do velké míry zmizí ta čistá radost, kvůli které jsi četla dřív.

Terka: To by ale znamenalo, že nikoho, kdo je zaměstnaný, by nemohla jeho práce bavit, nebo by ji nemohl dělat z té vnitřní motivace, protože všichni v zaměstnaneckém poměru jsou, když to dobře jde, za svou práci placení.

Dorka: To by skutečně znamenalo, kdyby ovšem nebyly dva typy vnějších odměn. Ty odměny, o kterých jsem mluvila – lízátko za skládačku nebo peníze za čtení, jsou ty klasické, manipulující odměny, které fungují na principu „Když něco uděláš, dostaneš za to to a to.“ Tyhle odměny vnitřní motivaci škodí. Pak je ale ještě druhý typ odměn, který říká zhruba: „Tady máš výplatu, která znamená, že jsi svou práci dělala dobře“ nebo „Tady máš jedničku, která ukazuje, že jsi perfektně zvládla savce savany.“ To jsou odměny informativní. Informují člověka, že se mu daří; nejsou ale samotnou příčinou jeho snahy. On chce pracovat a učit se, protože to dělá rád.

Spousta sportovců říká, že trénují a závodí proto, že je to baví, že rádi posouvají své limity a tak dál. Proč ne? U těch jsou pak peníze, které sportem vydělají, právě takovou informativní odměnou. Nebo podnikatel, který už vydělal stovky milionů, vydělává další, pracuje dál. Důvodů, proč s tou prací nesekne, může být celá řada, a jedním z nich je, že ho jeho práce těší a peníze za ni jsou jen vedlejší produkt, jen informace o tom, že to dělá dobře.

Terka: Takže nemíchat odměny do něčeho, co člověk dělá rád i bez nich. To je dobré vědět, hlavně asi pro výchovu dětí, aby z nich člověk neudělal vnějšně motivované vypočítavce.

Dorka: Odměny by se skutečně neměly míchat do ničeho, co člověk dělá rád i bez nich, – a doplním – co by měl dělat rád i bez nich. Když jsi narazila na ty děti, vezmi si třeba domácí práce. Často slýchám, že rodiče dětem platí za to, že vynesou koš nebo vyndají nádobí z myčky. Ale domácí odpadové hospodářství a přeměna špinavého nádobí na čisté jsou přece činnosti, které by děti měly dělat z vnitřní motivace. Ne snad, že by je to muselo bavit, to by ostatně bylo i lehce podezřelé, ale pro ten dobrý pocit, že se podílejí na chodu domácnosti. Že odvádějí svůj spravedlivý díl práce. Právě pocit, že se člověk chová fér, i když to obnáší nějakou otravu, je pak zdrojem vnitřního uspokojení. Tohle všechno se z toho ale vytrácí, jakmile tam zapleteme vnější odměny.

Spousta osvícených firem, respektive manažerů, velmi dobře chápe, jak důležitá je vnitřní motivace. Proto si hledají zaměstnance, kteří mají zájem o to, co dělají. Ty potom dobře zaplatí, aby odpadly přízemní starosti, a ve firmě to personálně krásně šlape.

Terka: Takže na druhé lidi platí úplatky, pohrůžky a smysl. Ještě nějaký způsob, jak je přesvědčit, aby udělali, co chci já?

Dorka: Přesvědčovacích technik existuje docela hodně. Jejich použití je občas s morálním otazníkem, ale je dobré o nich vědět, aby se jim člověk mohl bránit. Nechala ses někdy přesvědčit k věci, kterou jsi původně a po dobré úvaze nechtěla udělat? Třeba si něco koupit?

Terka: Já jsem zrovna v tomhle dost neoblomná… Ale přece jen si vzpomínám – to jsme byli s Horácem v Tunisku a prodavač z jednoho krámku nás pozval na čaj. Tedy on nám to pozvání dost vnutil, ale nechtěli jsme být nezdvořilí, tak jsme šli. Zavedl nás až kdovíkam dozadu, povídal si s námi, podkládal nás polštáři, aby nás sezení netlačilo, doléval čaj, … a pak před nás rozložil šátky a koberečky. Nic z toho jsme nepotřebovali ani nechtěli, ale po té jeho péči bylo dokonce i pro mě strašně těžké odtamtud jen tak odejít. Tak jsme si jeden ten šátek koupili.

Dorka: To je jedna typická přesvědčovací, skoro bych už řekla manipulativní, taktika. Druhý ti dá něco zadarmo, v tobě to vyvolá pocit dluhu a je to hloupé ten dluh nevyrovnat.

Terka: A co s tím?

Dorka: Jasné a čisté řešení je zvednout se, poděkovat za čaj a odejít. Ty jsi po nikom nic nechtěla; on ti to poskytl o své vůli. Tobě žádný závazek vůči tomu druhému nevznikl.

Jenomže – to se snadno řekne a hůř pocítí. My jsme velmi sociální bytosti a chceme se většinou k druhým chovat hezky. Až na výjimky neumíme moc říkat „Ne“ a neradi chodíme do konfliktních situací. Takže odmrštit člověka, který ti věnoval péči, čaj a spoustu úsměvů, to opravdu není snadné.

Taková možnost napůl cesty je slušně odmítnout šátky, zaplatit běžnou cenu za čaj, rozloučit se a odejít. Nejčastěji to ovšem končí nákupem. Člověk je pak někdy naštvaný, že se nechal přesvědčit, ale to je prostě cena za naši společenskost. Příště můžeš zkusit dát si za úkol to celé s úsměvem ustát – vnucený dárek i rozhořčení obchodníka, když jeho manévr nezabral.

Terka: Vyzkouším. Nevím, jak to dopadne s tím úsměvem, ale rozhodně zkusím být neoblomná. Je fakt, že dárek vnucený kvůli kšeftu není až tak dárek, který by ve mně měl vzbudit záchvat vděčnosti.  Jaké další manipulace ještě lidi zkoušejí? Mám sousedku, která ze mě už třikrát vytáhla peníze a přitom vždycky je děsný problém, aby mi je vrátila. Samé výmluvy a lži. A stejně jí nakonec půjčím znova.

Dorka: Kolik jí tak půjčuješ?

Terka: Teď naposled to byla tisícovka.

Dorka: A když tě o tu půjčku žádala, řekla si rovnou o tisícovku, nebo chtěla původně jinou částku?

Terka: Začala s tím, že potřebuje čtyři tisíce. Když jsem se chvíli kroutila a popravdě vymluvila, že tolik doma ani nemám, slevila a spokojila se s tisícovkou.

Dorka: Tak to jsi dostala dveřmi do tváře. Obrazně. Tak se jmenuje tahle přesvědčovací technika. Sousedka tě omráčí velkým požadavkem, ze kterého je ochotná ustoupit a ty jsi nakonec ráda, že ti to prošlo tak levně. Kdo s tím pracuje cíleně, schválně nadhodnotí to, čeho chce dosáhnout, a svou šokovanou oběť ukonejší tím, že se spokojí třeba se čtvrtinou původního požadavku. Tihle vypůjčovatelé to umí skvěle.

Z vyprávění znám jiný případ využití, spíš tedy podvědomého, této techniky. Jeden můj kamarád, Jarda, poškodil svým autem někomu plot. Bylo to spíš jen kosmeticky a plot ani tak nebyl v nejlepším stavu. Zazvonil, všechno doznal a že škodu nahradí. Na mysli měl zhruba pětistovku na plechovku barvy a deset minut práce. Ovšem majitel nemovitosti poté, co plot ohledal, začal vyvádět, jako mu Jarda zničil smysl života – že plot byl úplně nový a je ze vzácného dřeva a ta škoda je minimálně dvacet tisíc!

Kdyby Jarda neměl v autě rodinu včetně tří psů a dvou mývalů, snad by pro spravedlivé ukončení případu i přivolal policii, ale to by bylo obrovské zdržení, takže smlouval. Plot postupně během komunikace ztrácel na novosti i vzácnosti a odřenina se dost zatáhla, takže to Jardu nakonec stálo dva tisíce. Bylo to podle něj ostudně moc, ale vzhledem k tomu, že začínali na dvaceti tisících, vypadal vlastník plotu nakonec i jako dobrák, že tolik moc slevil. On sám se tak i prezentoval.

Terka: Dveře ve tváři, fajn. Začít s něčím obludným a skončit u toho, co ve skutečnosti chci.

Dorka: No, a funguje i opačný postup. Začít s něčím malým a skončit mnohem výš.

Terka: Jako že když chci tisícovku, začnu na stovce?

Dorka: Přesně tak. Původní požadavek je maličký, aby nevyděsil a naopak navnadil ke spolupráci. A pak to začne: „Vlastně ještě bych potřebovala sedmdesát korun na tohle a tři stovky na tamto. Pozítří mi taky přijede návštěva, a co jim jenom nabídnu? Ale tisícovka by mi stačila.“ Může to být pravda a pak je to smutné, nebo to taky může být vyzkoušený trik, pomocí kterého se vyvolá v druhém člověku souhlas a následně se změní parametry požadavku.

Tonda: To je stejný, jako když mi šéf v práci řekne, jestli nezůstanu chvíli přes čas, půl hodiny dejme tomu. Půlhodina není problém, na to já. Ale vlastně ještě je potřeba udělat tohle a tamto, ale za hodinu to máš hotový, tam domluveno, jo? Dík. Ve finále jsou z toho většinou tři.

Horác: Klasika.

Terka: Přemýšlím, jak by to bylo u toho člověka s přejetým plotem. Ten by asi podle tohoto postupu začal, že to nic moc není a že to spraví dvě stovky na barvu. Ale pak by si všiml, že je to vlastně větší poškození a hlubší vrypy a plaňka že bude asi na výměnu a kdoví jestli se za chvíli nevyvrátí celý kus plotu… A z původních dvou stovek se to vyšplhá klidně na ty dva tisíce.

Dorka: Krásně jsi to vymyslela.

Terka: Má tenhle fígl taky nějaké svoje jméno?

Dorka: Má. A zase v něm hrají úlohu dveře. Jmenuje se „Noha ve dveřích“.

Terka: Noha ve dveřích? … Jasně! Někdo mi otevře dveře a já do nich strčím nohu, aby nemohl zavřít, a pak se tam nacpu celá. Nejdřív málo, pak víc.

Dorka: Jo jo – Jen dva prstíčky do chaloupky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.

Terka: Koukám, že triky, jak si hezky vodit druhé lidi, vypadají hodně nenápadně. Donutit někoho, aby udělal, co chci, není asi vždycky úplně nemožné. Ale jak se mám donutit já, abych dělala to, co bych dělat měla?

Dorka: Co máš třeba na mysli?

Terka: Například učit se anglicky. Už dlouho to mám v plánu, vždycky nějak začnu, ale výsledek nula. Nějak to vždycky vyšumí.

Dorka: Tohle je těžké, protože to vyžaduje určitou investici energie – začít se trápit s angličtinou, když se dá dělat nebo nedělat něco mnohem pohodlnějšího. Za druhé, neumíš to, pouštíš se do něčeho, čemu ne tak úplně rozumíš, výsledek je nejistý, zato chyby a potíže jisté. Tohle ti narušuje tvou potřebu bezpečí a jistoty, takže odpor organismu je pochopitelný. Čelit se těmto potížím nicméně dá. Chce to říct si „Dneska v pět si otevřu učebnici na straně třicet a dojdu na stranu třicet dva.“ Neboli dej si zcela konkrétní a malý úkol. Když to zvládneš, neboj se odměnit, udělej si pak drobnou radost. Zapoj do učení parťáka – jednou se můžete učit u něj, jednou u tebe. Vzájemná motivace je skvělá. Jenom si musíš parťáka hodně dobře vybrat – kdyby se na to vykašlal, je dost možné, že tě stáhne s sebou. Extrémně důležitá věc: Všechny důvody, proč nejde udělat, co sis naplánovala, ber jako výmluvy. V pětadevadesáti procentech případů jimi jsou. Dál, případné selhání si odpust; pokrok je obvykle ve stylu dva kroky vpřed, jeden vzad. Netrvej na tom, že se ti bude chtít, prostě jdi něco dělat. Stačí začít, pak už to obvykle jde.

Terka: Takhle to zní hrozně jednoduše.

Dorka: Přesně tak to udělej a uvidíš. Není to vůbec jednoduché. Kdyby bylo, všichni budou mluvit nejmíň třemi jazyky, budou jíst hromady zeleniny a v parcích nebude k hnutí, jak tam budou všichni prohánět svůj kardiovaskulární systém.

Terka: Možná by mi pomohlo, kdybych měla silnější vůli.

Dorka: A co myslíš, že je vůle?

Terka: To, že chci.

Dorka: Když chceš, vůli nepotřebuješ. Vůle je v tomto kontextu ve skutečnosti náhrada za chtění. Něco jako náhradní motor, aby auto jelo, když se jeho primární motor porouchá.

Terka: A jak si tuhle náhradu vypěstuju, aby mi pomohla, když se mi nechce?

Dorka: Vůle se přirovnává ke svalu a je to zcela přesné. Stačí si představit, co bys musela udělat proto, aby sis vypěstovala řekněme vyrýsovaný pekáč buchet na břiše.

Terka: Jasně. Cvičit.

Dorka: Cvičit. Začít s rozumnými dávkami, postupně přidávat a být trpělivá a vytrvalá. V praxi to vypadá tak, že si člověk pro začátek dává malé úkoly, do kterých se mu nechce, například tři minuty se učit anglická slovíčka. K tomu se donutí celkem snadno, tři minuty nikoho nevyděsí. Pak se ti třeba nechce do úklidu stolu, tak zase něco malého – budu ten stůl uklízet pět minut a začnu hned. Vůle se takhle začne posilovat a ty věci budou postupně snazší.

Terka: Zas to zní jednoduše.

Dorka: A zas to není jednoduché. Ani omylem. Na téhle cestě je spousta odpadlíků. Naše tendence vracet se ke starým pořádkům, k pohodlnosti, výmluvám a tak dále, ta je velmi silná. Tahle tendence je náš protivník a buď to s ním vybojujeme, nebo ne. Tady se oddělují úspěšní lidé od těch ostatních, je to jedna z těch nejzásadnějších křižovatek. Ta cesta ale stojí za to – pocit, že máš sama sebe pod kontrolou, že se na sebe můžeš spolehnout a že uděláš, co je potřeba, ten fakt doporučuje jedenáct z deseti psychologů.

Terka: Tak díky. Mně to stačí, mám o čem přemýšlet.

~

Na Terčino „Mám o čem přemýšlet“ pichlavě zareagoval Ambrož: „Stejně je to všechno jenom teorie!“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Terka.

„Že celá ta slavná psychologie a všechno, o čem se tady vykládá, jsou jenom řeči z knížek. Pro život k ničemu.“

„Proč že ten Ambrož reje?“ smál se Tonda.

„Pche! Já nereju!“

„Reješ a kecáš,“ vstoupil do komunikace Adam. Šel ke stěně, na které visely mapy hor, jednu mapu otočil bílou stranou dopředu a řekl: „Kdo bude chtít, může sem Ambrožovi napsat, co prakticky využitelnýho si z přednášek odnesl.“ Fixou nahoru napsal „PRAKTICKÉ RADY PRO AMBROŽE“. Papír se hned začal plnit. Ozývalo se šustění fixy po papíře často prokládané Ambrožovým „Pche!“

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

9. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl
Osmý díl

STÁHNOUT 9. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina devátá – O stresu a psychosomatice

1.8., 18. den

Brzo ráno mě probudil divný šustivý zvuk. Srdce se mi rozbušilo radostí – konečně letí helikoptéra! Jenže se ukázalo, že je to jen rotoped a nějaké ranní ptáče, které si potřebovalo nabít mobil. Vejr strčil do místnosti s rotopedem hlavu, asi aby se podíval, kdo je to po ránu tak pilný. Ozval se proud řeči paní Potůčkové: „To jsem já. Potřebujeme si nabít mobil. Nikdo tady zrovna nebyl, tak s dovolením nabíjím. Snad to není jenom pro vás. Sice jste to vyrobili, ale ty věci jsou z hotelu a bydlíme tady i my, takže je snad můžeme taky používat. Zaplatili jsme za ubytování zrovna jako vy. Ale jestli je to nějaký problém…“

Vejr pravil: „Žádný problém,“ a měl se k odchodu.

Paní Potůčková se nedala: „Já vím, že vy si tady žijete stranou od nás, ale to přece neznamená, že si navzájem nemůžeme v nouzi pomoct, že? Zatím jsme si tady nabíjeli jenom jednou. Nijak vám nepřekážíme, nic po vás jinak nechceme.“

Vejr se ohlédl: „Však v klidu. Je to tady pro všechny.“

Paní Potůčková na to s podezřením v hlase: „No, jak vidím, moc se vám to nelíbí. Dneska jsou lidé k sobě tak neochotní!“

Terka, která zrovna přišla do jídelny s Horácem z jejich pokoje, se Horáce pevně chytla a řekla mu:  „Drž mě, nebo ji ochotně shodím z rotopedu na zem. Moje tendence reagovat hněvem se přes noc nezmírnila.“

Paní Potůčková to naštěstí asi neslyšela a další pokračování této zbytečné komunikační výměny zhatil zvuk, který mi opět rozradostnil srdce. Helikoptéra! A tentokrát to už byla ona! Skoro všichni jsme vyběhli před hotel a mávali na ni rukama. Ambrož ukazoval k obloze papír, na kterém bylo napsáno „VEZMĚTE MĚ DOMŮ!!!“. To bychom si přáli všichni, nicméně helikoptéra nejevila zájem přijmout pasažéry. Vydala ale balík, který žuchnul opodál vedle cesty. Pilot zamával a zmizel za stromy.

Když Ambrož balil své nesplněné přání do ruličky, měl v očích slzy. V tu chvíli mi byl poprvé tady sympatický. Dorka ho pohladila po zádech, Bořek ho poplácal po rameni a Terka mu řekla: „Všechno dopadne dobře, neboj.“ To všechno za chůze k balíku, na jehož obsah jsme byli všichni zvědaví.

Po rozpárání ochranných fólií a kartonů nás všechny potěšil pohled na množství nejrůznějšího jídla. Tedy ono zas tak nejrůznější nebylo – konzervy s převahou fazolí (nebudu podrobněji komentovat průnik typického chování této luštěniny během trávení a faktu, že prakticky všichni spíme v jedné místnosti), rýže, těstoviny, čokoláda a sůl. Dále tam byla nějaká mýdla, prášek na praní, tři autolékárničky, jeden nabitý mobil, informace o situaci (nic, co bychom nevěděli díky telefonnímu spojení s blízkými), pár návodů, jak zvládat nejčastější zdravotní potíže, a nějaké časopisy – o včelařství a účetnictví. Zda mají sloužit ke čtení, či použití na toaletě, se můžeme jen dohadovat. Využití účetnických časopisů vyřešil Miloš Himl, v běžném životě účetní, který si je všechny vyprosil a s blaženým výrazem odnesl dovnitř.

Potůčkovi, kteří si vařili sami, odpočítávali svůj díl potravin. Pan Potůček, který se přitom v jednu chvíli ocitl vedle Vládi Slavíčka nakládajícího už rozdělené věci do kolečka, pohoršeně uskočil: „Ještě se tou perverzí nakazím.“

A byla to – pokud bych přistoupila na názor, že Vláďovo zaměření je perverzní, což si osobně nemyslím – prorocká slova. Odpoledne se totiž stala věc, která svým emočním nábojem zastínila i přílet helikoptéry. Hráli jsme (skoro všichni samozřejmě kromě Potůčkových, kteří se neúčastnili žádných společných aktivit) venku hru na dva týmy. Cílem bylo dostat nabarvená dřívka do krmelce a člověk u toho nesměl spatřen „nepřítelem“. Hra byla tedy velmi tichá a každý se snažil být nenápadný. Já, Bořek, Terka a Dorka jsme postupovali společně. Krmelec už jsme měli na dohled a gesty jsme se domlouvali, kdo se do něj pokusí donést své dřívko jako první, když v tom jsme zaslechli nějaké lidské hlasy v bezstarostném hovoru. Nemohl to být nikdo z nás, účastníků hry. Přestali jsme se pohybovat, přikrčili se, schovali a čekali, co, respektive kdo se z toho vyvrbí. Na cestě se brzy ukázaly tři postavy kráčející směrem ke krmelci. Byl to pan Potůček, jeho manželka a jejich starší dcera Martina. Pan Potůček šel uprostřed, drželi se všichni za ruce a i při předchozích vesměs protivných projevech pana Potůčka teď působili sympaticky a jako moc prima rodina.

Kochala jsem se pohledem na tu milou trojici a současně si napjatě přála, ať už přejde, abychom mohli pokračovat ve hře, když vtom se pan Potůček vrhl na Martinu a začal ji naprosto neotcovsky líbat a osahávat. Paní Potůčková se opřela o krmelec a lhostejně si lámala větvičku. Martina panu Potůčkovi stáhla kraťasy, pod kterými už nic neměl. Tedy žádné oblečení. Jinak toho bylo vidět až zbytečně mnoho. Byla jsem v naprostém šoku a jen zírala na tu neuvěřitelnou scénu. Ještě chvíli – asi jen pár vteřin, které mi ovšem připadly jako půl hodina – směřovalo chování pana Potůčka a Martiny k předvídatelnému pokračování; pak zpoza stromu energicky vyskočila Terka, nezávisle na ní ještě Vejr a s výkřiky: „Co se tady děje?“ a „Nech ji bejt!“ se blížili k Potůčkovým. Teď byli v šoku naopak oni. Terka odtáhla Martinu od pana Potůčka a schovala ji za sebe. Pan Potůček se snažil dostat z krmelce a obléct se. Jako první se vzpamatovala paní Potůčková: „Co tady chcete? Vy nás sledujete?“

Vejr se zeptal znovu: „Co se tady děje?“

Paní Potůčková odsekla: „Co je vám do toho?“

Vejr řekl: „Obávám se, že něco jo.“

Paní Potůčková na to: „Jsme dospělí. Co si to dovolujete nás takhle šmírovat a plést se do našich věcí!?“

Vejr důrazně řekl: „Táta si přeci takovýhle věci nesmí k dceři dovolit, ani když je dospělá!“

Pan Potůček vztekle zaječel: „K dceři? K jaký dceři?“

„K Martině přece!“ ukázal na dotyčnou Vejr.

Pan Potůček zaječel ještě víc: „Martina není moje dcera, vy vole!“

Šok se přelil pro změnu na naši stranu.

Vejr nevěřícně pravil: „Ne?“

„Ne!“ zařval pan Potůček. „Je to moje žena. Zrovna jako tady Renata. Jděte se všichni bodnout! Zavolal bych na vás policajty, kdyby to šlo!“

Koukalo nás tam do země a po sobě sedm nebo osm z obou týmů, kteří vylezli ze svých skrýší. Někdo se zeptal Martiny, jestli je pravda, co říká pan Potůček. Potvrdila to. Teď je Martina dokonce i v pozici manželky; s Renatou se pan Potůček předtím rozvedl, aby oficiálním statusem poctil obě své partnerky a taky aby Martina získala stejné příjmení.

Ambrož řekl: „Pro jistotu by nám mohla ukázat občanský průkaz.“

Paní Potůčková starší na Ambrože vyjekla: „Občanský průkaz?“

Ambrož s pochopením vyhrkl: „Vlastně ne. Občanský průkaz ne. Byl by potřeba rodný list. Ten tady asi stejně nemáte.“

A pan Potůček se přidal: „Jestli vám má Martina ukazovat občanku nebo cokoli, tak já vám ukážu zuby na dlani. Vaše zuby na mý dlani!“

Ambrož se poněkud schoval za moji mamku a tvářil se, že chce vypálit své oblíbené „Pche!“, ale rychlejší Vejr řekl: „Tak promiňte.“

Poblíž stojící paní Potůčková v odpověď vrazila Vejrovi facku, pan Potůček zavelel „Dámy, jdeme“ a všichni rychle zmizeli cestou, kterou přišli.

Proběhlá situace byla nakonec zhodnocena s úsměvem nad tím, co všechno život přináší a že ti Potůčkovi se nezdáli, Vejr byl politován, že za všechny schytal trest, a pak jsme započali hru od znova.

Mně byla ale divná ještě jedna věc: Jak to, že moje mamka, vždycky spravedlivá a rázná, a Dorka, psycholožka, která by přece měla bránit lidi v (byť domnělé) nouzi, stály během krmelcového rozruchu klidně opodál a nebyly nijak aktivní? Protože s mamkou jsem schopná aktivně zahájit rozhovor, zeptala jsem se jí na to. Řekla mi, že věděla už dlouho, jak to Potůčkovi mají s rodinnými pouty. (Svým detektivním bystrozrakem zřejmě viděla věci, které nikdo jiný neviděl.) Řekla to Dorce, protože to prostě někomu říct chtěla, ale jinak nikomu, protože do toho taky nikomu nic nebylo.

~

Po večeři, která díky novým zásobám jídla proběhla po mnoha dnech velice uvolněně (tedy mentálně uvolněně, vnitřnosti jsme naopak celkem zatížili), se pustil Vláďa do úvodu nové psychobesídky: „Milí přátelé, byly to emoce. Ano, byly dnes, vlastně je tady máme pořád a minule byly též předmětem přednášky.

Tedy: Emoce jsou velmi složité prožitky, které se skládají z tělesné reakce, pocitů, výrazu tváře a chování. Jsou rychlejší než myšlení a říkají nám, co je dobré a špatné, čemu se přiblížit a čemu se vyhnout. Jejich původním posláním je ochrana života před nebezpečím, proto někdy reagujeme přehnaně na nevýznamné podněty.

Emoční únos se přihodí, převládnou-li emoce hněvu nebo strachu nad rozumovou kontrolou. Pak se člověk neovládá a je schopen udělat i velmi dramatické věci. Zabránit tomu lze jedině tak, že rozpozná silné emoce hned v počátku a uvědomí si, že když nechá situaci pokračovat, přestane se ovládat.

Bez emocí se nedokážeme rozhodovat. Bez nich nemá nic větší význam než něco jiného. Rozumově si můžeme sepsat pro a proti, ale jejich význam pocítíme jen díky emocím. Emoce nestojí proti rozumu; tyto dvě části psychiky spolupracují.

Základními emocemi jsou strach, smutek, vztek, odpor, pohrdání, radost a překvapení. Negativní emoce jsou v převaze, protože slouží ochraně života. Nicméně aby byl člověk spokojený, a to se týká osobního života i mezilidských vztahů, potřebuje prožívat mnohem více příjemných než nepříjemných emocí, o což se většinou musí aktivně postarat.

Ani negativní emoce nejsou ovšem nežádoucí. Smutek je odezva na ztrátu a díky smutku umíme docenit, o co jsme přišli, a vyrovnat se s tím. Hněv je odezva na překážku a mnohdy nás motivuje k obraně spravedlnosti. Katarze, tedy energické odreagování hněvu, může být návykové, zadržování hněvu uvnitř zase škodí srdci. Hněv naštěstí dokáže postupně vyprchat; nejlépe se ovšem zvládá ten hněv, který vůbec nevznikne.

Škarohlídům je lépe se vyhnout, neboť člověka emočně vysávají a je těžké přimět je ke změně. Je také těžké nepodlehnout emocím jiných lidí, protože emoční stavy druhých jsou velmi nakažlivé.

Z přehnaných emocí někdy pojdou psychické poruchy, jako je deprese, fobie nebo mánie. Ke zdravým emocím pomáhá tělesný pohyb, hezké mezilidské vztahy, smysluplná aktivita a vděčnost za to, co máme.

Teď už předávám slovo Dorce a Bořkovi, který projevil zájem pokládat otázky.“

~

Bořek: Dnes by se nabízelo hodně zajímavých témat, jako třeba mnohoženství nebo pokrytectví. Ale protože tohle jsme probírali mezi sebou celé odpoledne, navážu spíš na minulou přednášku. Řeč byla mimo jiné o tom, jak se nevztekat; dneska bych se rád zeptal, jak se zbavit stresu. Vypadá to, že spousta lidí tady v pořádném stresu je.

Dorka: Stres je stav ducha a těla, který nás tady navštěvuje skutečně hojně. Než se ale vrhnout z útesu přímo do rozbouřených vln tohoto tématu, co jít do vody pomalu z pláže a říct si nejdřív, co to stres vůbec je?

Bořek: Jasně. Podle mě je stres, když něco nestíhám, když mě někdo štve nebo když mám málo klientů ve fitku.

Dorka: A co dneska na louce při tvém poobědním bezvědomí, jak na tebe Tonda nalil kýbl vody?

Bořek: To jsem se docela slušně leknul.

Tonda: A uskočil, i když ležel na zádech! Haha, to byl výkon!

Bořek: Neboj, že ti to nevrátím.

Dorka: To leknutí s úskokem – a mrzí mě, že jsem ten zádový úskok neviděla – byly výsledky stresové reakce. V běžné řeči myslíme pod pojmem „stres“ nějakou zátěžovou situaci, ale význam toho slova je mnohem širší.

Samotný spouštěč stresu se nazývá „stresor“ a může jím být kýbl vody, nestíhání, nepříjemný člověk nebo obavy z nízké denní tržby ve fitku. Prostě cokoli, co tě zatíží víc, než je obvyklé a než jsi zvyklý bez potíží zvládat. Tvůj organismus pak zorganizuje protestní průvod, jehož úkolem je stresor eliminovat. To je stresová reakce. K ní patří nabuzení těla k útoku či útěku. Někteří říkají, že jenom k útoku, protože útěk je podle nich „útok vzad“. Zkrátka tělo se nabudí k akci. I když vlastně je někdy formou stresové reakce i ustrnutí, čili evolučně dané předstírání „já tady vůbec nejsem“ neboli též  takzvaný mrtvý brouk.

Tvoje uskočení bylo úvodní částí útěku. Pokud nestíháš, což byl tvůj další příklad z úvodu, stresová odezva ti do těla vlije energii, v tomto případě spíše útočného charakteru, a začneš se rychleji pohybovat.

Bořek: Nebo pořádně nadávat.

Dorka: To je totéž – rychlý pohyb mluvidel. Pokud je zdrojem stresu nějaký člověk, asi v tobě také vybudí útočné choutky, které ovšem bývají vlivem civilizačních dovedností utlumeny.

Stresor a stresová reakce tvoří dohromady to, čemu říkáme „stres“.

Bořek: OK. A jak se ho zbavit?

Dorka: A čeho by ses vlastně chtěl zbavit?

Bořek: Třeba abych se zbytečně nelekal, když na mě můj takzvaný nejlepší kamarád vyklopí kýbl vody.

Dorka: Ale co kdyby to nebyl kamarád a kýbl neškodné vody? Co kdyby tě při tvém odpočinku na louce navštívili lupiči nebo vzteklinou zpřítulnělá liška?

Bořek: Tak to by samozřejmě bylo lepší se leknout a pak se poprat.

Dorka: A přesně k tomu stresová odezva je – aby tě ochránila před nebezpečím. Platí tady totéž, co jsme si říkali už u emocí. Ta odezva je rychlá, jde v první chvíli mimo myšlení a je celá naprogramovaná, automatická. Reaguješ a konáš mnohem dřív, než ti dojde, co se děje. Než by sis to rozmyslel – protože myšlení je i u velmi chytrých lidí pomalé –, mohlo by být po tobě. Takže se lekneš kýblu s vodou úplně stejně jako lupičů, lišky, medvěda nebo paraglidisty, který se na tobě chystá nouzově přistát.

Bořek: A jakmile zjistím, že o nic nejde, přestane ta stresová reakce pokračovat a já se uklidním.

Dorka: Přesně tak. A pokud naopak zjistíš, že je důvod v ní pokračovat, dá ti sílu dostat se z ohrožující situace.

Stresová reakce je totiž především dobře sehrané nabuzení organismu řízené mimo jiné stresovými hormony kortizolem a adrenalinem. Srdce a plíce se rozjedou k vyššímu výkonu, stoupne srážlivost krve pro případ zranění, do svalů jde energie, zostří se smysly, vztyčí se chlupy, což je pozůstatek po srsti, která, když se naježí, dělá tvora větším, a utlumí se zažívání a další nepotřebné děje.

Bořek: S tím utlumeným zažíváním mi to moc nehraje. Průjem a tak, chápeš? Moje malá neteř se počůrala, když na její maminku, se kterou byla na procházce, řval nějaký psychopat.

Dorka: Chudák holka. Tahle závěrečná část zažívání se někdy ve stresu uskuteční a jejím účelem je jediné – odhození zátěže. O kilo lehčí prostě doběhneš dál. Záchrana života si na důstojnost nehraje. Zase, je to zautomatizované a tenhle reflex neřeší, jestli je to v dané situaci potřeba. Prostě přišel silný stres, tak na co se při jeho řešení tahat s odpadky.

Útlum zažívání je opravdu značný. Žaludek přestane zpracovávat potravu, netvoří se sliny – proto člověku vysychá v ústech. Tlumí se ovšem i rozmnožovací děje. Některé ženy nemohou otěhotnět, protože žijí v dlouhodobém stresu. Vzpomínám si na jednu svou známou. Měla až příliš náročnou práci a permanentní pocit, že na ni nestačí. Pokoušeli se v té době s manželem o miminko, ale dlouho to nešlo. Aniž by si tuhle potíž spojovala se stresem a prací, tak se jí náhodou v té době nabídla možnost jít dělat jinam; šla, a tři měsíce na to byla těhotná. Pro tělo ve stresu není prioritní se množit; naopak je to další zátěž.

Tlumí se také údržba a opravy. Opět jsou to zbytné věci ve chvíli, kdy jde o život – a tělo ve stresu je v módu, že mu jde o život, i když reálně třeba nejde. Tím, že se například neobnovuje ochranná vrstva žaludku, se žaludeční stěna stává zranitelnou. Kyselina chlorovodíková, která se v žaludku přirozeně vyskytuje, ji pak může rozleptat a výsledek je žaludeční vřed.

Bořek: Tak proto se říká, že vředy jsou často od nervů. Tondo, jestli budu mít vředy, ty bys měl mít špatné svědomí.

Dorka: To ti naštěstí z jednoho leknutí nehrozí.

Bořek: Z kolika jo?

Dorka: Možná z pětistovky, ale třeba taky vůbec. Stresová odezva, ani opakovaná, nemusí totiž každému uškodit. Asi bychom všichni rádi věděli, kolik toho vydržíme a co se nám stane, když se budeme nervovat příliš. Jenže tohle je tajemství; každý člověk je jiný, má jiná slabá místa, jiný postoj k těžkým situacím a tak dále.

Myslíš, Bořku, že stres je škodlivý?

Bořek: Myslím, že je. Vždyť každý pořád radí „nestresuj se“, mám tričko s nápisem „NO STRESS“.

Dorka: To je jeden z největších mýtů v této oblasti. Stres není padouch. Ne vždy. Někdy je velmi užitečný, někdy je aspoň normální součástí života, která nás nijak neohrožuje. Hezky to popisuje Robert Sapolsky v knížce Proč zebry nemají vředy.

Zebra se pase v savaně, najednou se k ní a celému stádu rozběhne lev. Stresor. Zebra se nabudí – přijde na ni stresová reakce – a utíká, co jí lichokopýtka stačí. Její tělo je napumpované, ona má strach a letí o život. Za pár minut je po všem. Lev ulovil pomalejší kus ze stáda, naše zebra se vykluše, zastaví, vydýchá, kortizol a adrenalin po nějaké době spadnou a zebra se zase klidně pase. Podobné věci zažívá dvakrát v týdnu, denně spoustu podobných drobnějších a žádné potíže z nich nemá. Je to prostě život.

A teď to srovnej s tímhle příběhem: Pan Zebra sedí u počítače a hledá v mailech jakési potvrzení, které po něm chce jeho šéf. Pan Zebra je nervózní, protože kdyby to potvrzení nenašel, měl by pořádný vroubek, možná by ho vyhodili, jak se obává, a z čeho by pak platil hypotéku a jak by taky vypadal před paní Zebrovou? V tom všem hledání mu nejdřív spadne hromada papírů, a pak spadne i program. Pan Zebra uhodí do stolu a zle počítači nadává a opakovaně bouchá do entru a kliká na myš. Srdce má až v krku, polévá ho studený pot … a v poledne v tom okamžení vstupuje do dveří obávaný boss. Nějak to pak celé dopadne a pan Zebra se po čase uklidní. Podobné situace zažívá dvakrát v týdnu, do toho pár drobnějších a potíže z toho má. Vysoký tlak, kila navíc a časté nadýmání. Proč myslíš, že zebře stres nevadí, zatímco panu Zebrovi ano?

Bořek: Nevím. Protože ta zebra to vyběhá?

Dorka: Přesně! Při stresové reakci vzniká spousta energie. Tělo je napumpované, aby uteklo se nebo se popralo. Zebra tuhle energii v rámci svého úprku využije. Pan Zebra ne. Srdce mu buší, svaly má plné krve… a sedí přitom u stolu.

Jedna část našich problémů se stresem plyne tedy z toho, že tu ohromnou energii stresové reakce nevyužijeme. Zůstane uvnitř nás. Jsme pak jako papiňák. Když se to děje často, každodenně, nemůže nám to projít. A to je ta druhá část. O problémy si koledujeme, když se vystavujeme stresu často. Chronický a současně „nevyběhaný“ stres je vstupenka na kardiologii nebo na jiné podobné místo. Naopak občasná stresová situace, jejíž energii spotřebujeme, na organismus nijak zle nepůsobí. Na takový stres jsme totiž stavění. Ale na ten náš, moderní, počítačový, kancelářský, sedavý, na ten ne.

Bořek: Tak proto má člověk sportovat? Aby tu energii vydal?

Dorka: Je to jeden z přínosů sportu.

Bořek: A vůbec proč to, že mi spadne program nebo mám ve firmě malý obrat, v těle udělá přípravu na útok nebo útěk, když útočit ani utíkat nepotřebuju, jenom to potřebuju promyslet a vyřešit?

Dorka: To je taková naše drobná výrobní vada – neumíme to odlišit. Tvoje tělo, těla nás všech jsou v podstatě těla z doby kamenné, respektive z ještě mnohem starších dob. Na každou zátěž, která je větší, než běžná, reaguje tohle pravěké tělo stresovou odezvou. A ta je jenom jedna.

Bořek: Srdce, plíce, svaly, útok, útěk.

Dorka: Ano.

Bořek: To se pak nedivím, že ze stresu jsou nemoci.

Dorka: Následky chronického stresování dovedou být hodně závažné. Roli v nich samozřejmě hraje spousta dalších faktorů, jako je například vrozená náchylnost k určitým onemocněním či poruchám, množství pohybu, jídlo, životospráva a taky postoj ke stresu. Dá se říct, že člověk, který dobře jí, dost spí, hodně se hýbe a dovede brát stresující situace jako běžnou a řešitelnou součást života, se asi moc bát nemusí. Naopak lenivý baculatý nervák má vyhlídky mnohem horší.

Chronický stres sám žádnou chorobu nedělá, ale zvyšuje pravděpodobnost výskytu mnohých. Jsou to srdečně-cévní onemocnění, jako je vysoký tlak, infarkt myokardu a mozková mrtvice. Tlak se zvyšuje při každém stresu, a když se zvyšuje často, v těle se přestaví určité mechanismy a zvýšený tlak začne být pokládán za normální. Ve stresu se také zvyšuje krevní srážlivost, což může podnítit vznik sraženiny, která ucpe nějakou tu cévu, a máme co dělat s mrtvicí.

Pak jsou to všechny možné komplikace spojené s útlumem imunity. Na začátku stresové odezvy se tedy, abych byla přesná, imunitní systém vybudí, ale posléze se velmi utlumí. Imunitní děje jsou podobně jako trávení nebo reprodukce zbytné. V krvi pak chybí buňky, které rozpoznávají a likvidují nepřátelské útvary a organismy. Beztrestně nám tak v těle můžou kolovat a množit se nejen různé viry a bakterie, ale taky třeba nepovedené buňky těla. Odneseme to v lepším případě třeba rýmou, v horším zápalem plic a v ještě horším zhoubným nádorem.

Ušetřená nezůstává ani psychika. Nervující se lidé snadněji podléhají depresivním rozladám, mají horší spánek a špatně se soustředí.

Helenka: Moje sestra měla rakovinu prsu a podle jejího doktora si to asi uhnala ze stresu. Ona je celej život hroznej nervák. I taková blbost jako moucha na jídle ji strašně vytočí.

Alenka: Já stres zajídám.

Yvona: To já taky. Ale tady Roman zas třeba nemůže jíst vůbec, když má starosti. Jak to, že někdo jí a někdo nejí?

Dorka: Záleží na typu stresu. Stresové hormony ovlivňují chuť na jídlo různým způsobem. Přímo během stresové reakce nejíme. Jakmile stresová reakce odezní, objeví se ovšem naopak zvýšená chuť k jídlu. Nejvíc proto zajídají stres lidé, kteří zažívají časté a krátké epizody stresové odezvy. Stres, pauza, stres, pauza. Naopak lidé, kteří jsou ve stresu, třeba i slabém, dlouhodobě a bez přestávek, chuť k jídlu nemají.

Bořek: Takže dobrá dieta je být pořád ve stresu. Když se teda člověk smíří s nějakým tím infarktem a tak. Hele, Dorko, já mám ale pocit, že pod tlakem, takže ve stresu pracuju rád, hodně toho za krátkou dobu udělám a je mi pak dobře. Nepřipadá mi, že by tohle škodilo.

Dorka: A taky neškodí. Jak se říká, vše je věcí postoje a minimálně pro škodlivost stresu to platí. Na postoji vůči stresujícím situacím velice záleží. Kdo je v například časovém tlaku výkonný a má pocit, že ty věci zvládá, tak je mimo nebezpečí. Stres mu dodává potřebnou energii a destruktivní následky s sebou nenese. Jinak je tomu ovšem u člověka, který se z toho tlaku hroutí a vnímá jej úkorně. Příčina toho rozdílu tkví v pocitu kontroly nad stresovou situací. Pokud jsi přesvědčen, že máš situaci pod kontrolou a poradíš si s ní, stres ti neuškodí; přesně opačné je to u člověka, který pocit kontroly nemá a cítí se spíš jako oběť té situace.

Bořek: Někdy si teda dělám starosti o firmu a peníze. A taky ve fitku jsou problémy s některými klienty. Ale tyhle malé věci asi tolik nevadí…

Dorka: Tím bych si nebyla tak jistá. Takovýhle stresík se snadno podcení. Je sice malý, jenže pokud přichází často, je jako ta voda, co po padajících kapkách vyhloubí díru i do kamene. Jestli se tomu chceš vyhnout, nauč se, aby ti věci, které nemůžeš ovlivnit, byly jedno. Právě malé, ale v podstatě neustálé a neproduktivní obavy o peníze, zdraví, o blízké lidi, dále sebepodceňování a nízká sebedůvěra a napjaté vztahy s druhými jsou mohutným zdrojem stresu se všemi jeho následky. U tebe ty obavy asi nebudou neustálé a ani nevypadáš na nadměrně ustaraného člověka, ale spousta lidí to tak má.

(Souhlasné mnohonásobné mručení z publika.)

Bořek: Takže nepodceňovat sebepodceňování! Hele, Dorko, a co souvislost stresu a psychosomatických nemocí? Něco jsem o tom slyšel, ale pořád mi není jasné, jestli je psychosomatika nějaký ezoterický blábol, nebo jestli na tom něco je.

Dorka: Co tě vede k uvažování o možnosti, že je to blábol?

Bořek: No, například pochybuju, že je rozumný nápad u některých nemocí odmítat léky a léčit je jenom tak, že rozebírám třeba vztahy nebo myšlenky toho člověka. Nebo se mi zdá zvláštní, že by třeba bolest zad měla znamenat, že si člověk naložil moc starostí, což jsem taky někde slyšel.

Dorka: Dobře. Přemýšlím, kudy do toho tématu. … Odpíchnu se od tvých dvou příkladů. Nejdřív to odmítání léků. Že se má u takzvaných psychosomatických chorob léčit jenom duše a lékárenské zboží že je „ee“, to je opravdu hodně radikální názor. A nebezpečný. Občas se skutečně setkám s člověkem, který odmítal zvládat špatnou funkci štítné žlázy nebo zažívací problémy pomocí léků, protože mu někdo řekl, že ty problémy má ze vztahů a musí tedy vyřešit ty vztahy a pak že problémy odezní. V takových názorech je zrnko pravdy. Dlouhodobě špatné vztahy, problémy v práci, ustaranost a nervozita, zkrátka chronický stres, jak jsme o něm před chvilku mluvili, mohou přispět ke vzniku určitých chorobných stavů. To bezpochyby. Hodně přehnané je ale myslet si, že existuje přímá cesta zpátky – vztahy nebo jiné potíže spravím a budu zase zdravá. Zaprvé, je vůbec těžké to spravit – mnohem snadněji a rychleji vyléčíš načtyřikrát zlomenou nohu než nefungující vztahy s druhými lidmi. Zadruhé, některé děje v organismu už nejde zvrátit. Například sesedlé ploténky způsobující bolesti zad už nenafoukne ani deset let nejlepší psychoterapie nebo dennodenního vzývání vesmíru. A celá tahle skepse je ještě obalená faktem, že nemoci jsou způsobené spolupůsobením více faktorů. Prakticky nikdy nenajdeš jen jedinou příčinu. Čímž jsme vyřešili i druhý tvůj příklad, který se týkal bolesti zad způsobené tím, že si toho člověk moc naložil.

Takže odmítání léků není psychosomatika ani náhodou. A není to ani hledání jasné psychické příčiny onemocnění.

Bořek: To jsem rád, protože to slovo „psychosomatika“ zní sympaticky. Co to tedy je?

Dorka: Ono to slovo vlastně hovoří samo za sebe. Je spojením duše a těla – psyché a soma. Říká, že jsme jednota duše a těla, že tyhle dvě entity od sebe nemůžeme oddělovat. Že co se děje duši, děje se i tělu a naopak.

Bořek: Což není nic nového.

Dorka: Vůbec ne. Naopak je to velmi staré. Psychosomatika je návrat k celostnímu uvažování o člověku. Úspěchy moderní medicíny, ty různé rentgeny, laboratorní rozbory kousků těla a tělních tekutin, precizní operace a další vymoženosti, bez ironie úchvatné a užitečné, na chvíli vzbudily v některých lékařích a taky v jejich pacientech dojem, že tělo je stroj jako třeba věžní hodiny, a že nemoc znamená, že stroj se porouchal a že je možné najít tu poruchu a stroj opravit. Takový pohled je mnohem jednodušší, než brát v potaz i životní realitu nemocného člověka, jeho vztahy, životosprávu, postoj k nemoci, duchovní zakotvení, sebedůvěru a podobné obtížně uchopitelné záležitosti … Které ovšem nemoc spoluutvářejí a také mají významný vliv na průběh a úspěch léčby. Člověk po operaci zlomeniny nebo slepého střeva, který se bojí, jak to celé dopadne a vytváří si různé katastrofické scénáře, se hojí mnohem hůř, než někdo, kdo to bere jako dočasnou lapálii a věří, že to má slušnou šanci dobře dopadnout.

Bořek: Kdo se bojí, špatně se hojí. Optimismus především.

Dorka: Optimismus hodně pomáhá. I když i on se dá přehnat. Krajní optimista někdy natolik věří tomu, že všechno bude v pohodě, že pak třeba zanedbává rehabilitaci, potřebné léky bere sporadicky a na kontroly taky chodí, jen když to zrovna vyjde. Ale takový akorátní optimista či realista nemá oproti tomu úzkostnému člověku tolik zánětlivých látek v krvi, takže se po operaci rychleji zahojí.  Tohle je tedy psychosomatika – komplexní pohled na člověka.

Bořek: Čili dobrý doktor se tě zeptá nejen, kde tě to bolí, ale taky jaké máš starosti a tak.

Dorka: Přesně.

Bořek: Četl jsem, že existují nějaké takzvané psychosomatické nemoci. Žaludeční vředy například. Je to pravda?

Dorka: V podstatě všechny choroby jsou psychosomatické, protože všechny mají tělesný i duševní rozměr. I noha zlomená z nezaviněné dopravní nehodě má určitý psychický doprovod, myslím tedy zpracování toho zranění a přístup k léčbě. Jenže brát to takhle všeobecně, tak to slovo vůbec nepotřebujeme. V užším významu se jako psychosomatické označují choroby s významnou psychickou složkou. Tebou zmíněné vředy a taky další zažívací obtíže patří mezi ně. Jak chronický stres narušuje ochranu stěny žaludku proti kyselině chlorovodíkové, o tom jsme si už povídali. Nadměrně stresovaní lidé trpí často nadýmáním, průjmem nebo pocitem plnosti. Taky refluxem, což je návrat žaludečního obsahu do jícnu. To se nikdy nestane, když jsou vrátka ze žaludku dobře zavřená. Jenomže co se může stát, když máme neurastenického, tedy slabého a ustaraného člověka, který, kromě toho, že je trvale ve stresu, taky slabě dýchá? Netrénuje bránici. Přitom dobře vytrénovaná bránice pomáhá těm vrátkům do žaludku držet zaklapnutá. Čili tady vidíš silnou souvislost onemocnění a osobnosti. Mimochodem, reflux, což je mučitel mnoha lidí a jejich jícnů, se dá často vyřešit pouze nácvikem správného dýchání.

Bořek: „Pouze“, aha.

Dorka: Jo jo, to je dobrá poznámka. Je snazší brát prášky na snížení kyselosti obsahu žaludku, než několik týdnů věnovat každý den pár desítek minut nácvikem dýchání.

Bořek: A další psychosomatické nemoci?

Dorka: Silný vliv psychických faktorů se předpokládá u vysokého krevního tlaku a rizika infarktu myokardu. Zde se našla souvislost s nepřátelstvím, s nepřátelským postojem vůči jiným lidem.

Pak je to astma nebo atopický ekzém. Aby se tyto nemoci projevily, potřebuješ k nim mít určitou vlohu, ale jejich spouštěčem může být stres. Jeden můj kamarád objevil svou spící vlohu k atopickému ekzému ve zralé dospělosti, kdy se seznámil s ženou, z níž se vyklubala patologicky žárlivá bosorka. Její intenzivní scény mu působily silný stres, který se navenek projevil ekzémem. A následně i rozchodem.

Snadno odhalitelné spojení je mezi psychickým napětím a psychickými poruchami, jako je neorganická nespavost, deprese, závislosti, mentální bulimie a anorexie a další.

Také bolesti, typicky bolesti hlavy, zad a břicha mívají poměrně často duševní spolupříčinu.

Vláďa: Mohl bych otázku? … Moje pětiletá vnučka trpí často bolestmi bříška. Její rodiče se spolu bohužel často hádají v její přítomnosti. Může to mít souvislost? Děkuji. Vím, že nemá děkovat předem, ale dělám to proto, abych pak nezdržoval v dalších otázkách Bořka.

Dorka: Může. Děti hojně somatizují, tedy vyjevují vnitřní strádání tělesnými problémy. Tvoji vnučku možná bolí, že se rodiče hádají, ale nedovede jim pomoct a ani to sama pro sebe neumí nijak zpracovat, tak to vyleze v podobě tělesné bolesti. Nebo dítě šikanované ve škole dostane v pondělí ráno před odchodem do školy průjem či teplotu. Jeho duše takto zprostředkovaně přes tělo ukazuje strach. Pamatuju se ale i na kolegyni učitelku, která natolik vyhořela a škola pro ni představovala tak obrovskou zátěž, že skoro vždycky v pondělí a v úterý ráno zvracela. Čili dospělí, děti, všichni dokáží somatizovat, přičemž u malých dětí, vzhledem k jejich relativní bezmocnosti, může být utrpení a tím i jeho somatizace výraznější.

Bořek: A co opačná somatizace? Projeví se nějak bonusově na těle, když se cítím skvěle?

Dorka: Skvělý dotaz. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela… Tělo nemůže být zdravější než zdravé. Může být nezdravé, ale ne víc, než zdravé. Aspoň myslím. Ale když se cítíš skvěle, tvoje tělo dobře funguje, nevnímáš žádné bolení, žádnou zátěž, chodíš zlehka, usmíváš se, možná i poskakuješ, možná, jako když dá fotbalista gól, zvedneš i ruce. Skvělý pocit, všimněme si, znamená odlehčení. Jako by člověk méně podléhal zemské tíži. Ruce, nohy, záda, koutky úst, to všechno jde nahoru. Na první pohled poznáme fotbalistu, který dal gól, a fotbalistu, který zrovna gól dostal. Jeden je nahoře, druhý dole. Doslova. Jeden má ruce nahoře a skáče, druhý je shrbený, svěšený. Není to asi úplně odpověď na tvou otázku, ale tohle mě k tomu napadlo.

Bořek: V pohodě, díky. Já se totiž cítím skvěle, protože jsem se s tebou vydržel tři čtvrtě hodiny bavit. Tonda nevěřil, že bych to zvládnul. Vsadili jsme se o dvě večeře. Takže dieta na tvý straně, kámo.

Podívala jsem se na záda Bořka a Tondy a skutečně – Bořek byl rovný až prohnutý a Tonda, ačkoli se usmíval a bral to všechno přátelsky, byl trochu, ale přece viditelně ohnutý.

Dorka: Tak to ti, Bořku, blahopřeju k vítězství v sázce a zároveň děkuju za velmi inspirativní dotazy. Za celou dobu mě ani na moment nenapadlo, že jsi tady tak trochu z donucení.

Bořek: Však mě to bavilo a bylo to pro mě zajímavý. Sám od sebe bych do toho nešel, ale bylo to dobrý.

~

K tomu musím poznamenat, že kdybych já byla vystavena nutnosti zasloužit si jídlo kladením otázek Dorce přede všemi lidmi, bídně bych zhynula.

Večer jsem se zase vyznamenala. Začalo to naprosto nevinně – tím, že jsem si v souvislosti s Dorčinou zmínkou o slabé bránici vzpomněla na dávné doporučení fyzioterapeutky, ať dýchám nosem. Rozhodla jsem se, že si to budu hlídat, přestože mám trochu rýmu a vzduch tedy nosem neproudí úplně snadno. Pořád jsem se na správné dýchání snažila soustředit. I při rozhovoru mé mamky s Yvonou a Vejrem držícím svou malou dceru. Stála jsem u nich, poslouchala, dýchala nosem a právě když moje mamka řekla, že „Adélka má nosánek zrovna jako měla tady Pavla“ a všichni se na mě tím pádem podívali, udělala se u mého současného nosánku v důsledku rýmy a mého soustředěného nosního dýchání velká odporná nažloutlá bublina. Vzápětí praskla a rozplizla se mi po obličeji. Yvona se na mě soucitně usmála, mamka se zeptala, jestli nepotřebuju kapesník a dělali jsme všichni dál jako by nic, ale já jsem se uvnitř hroutila a cítila se jako úplně beznadějný případ.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

8. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl
Sedmý díl

STÁHNOUT 8. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina osmá – O emocích

31.7., 17. den

Paměti pomáhají emoce a díky nim se dnešní dopoledne pravděpodobně stalo nezapomenutelným. Namísto co bychom si všichni pamatovali předchozí dopoledne, v nichž se nic výrazného nedělo, uložíme si do vzpomínek tento sled událostí:

Roman Červený sklouzl po mokrém kořenu a při pádu si poranil zápěstí. Když došel na hotel, ruka mu už začala otékat. Terka Romanovi nabídla Horácovu ortézu; Horác ji nosil zkraje dovolené a už ji nepotřeboval. Než mohl Roman cokoli říct, Terka vyhrabala ortézu z tašky, energicky nakročila k Romanovi a začala na ortéze rozdělávat suché zipy. Při druhém zachrastění suchého zipu si Roman podivně chytl hlavu, vydal jakýsi zvuk, zvedl se ze židle a klopýtavě se rozběhl ke dveřím. Cestou zvracel. Ozval se vyděšený výkřik do té doby pospávající Alenky Smítkové, na kterou Roman šlápl a navrch ji poznamenal obsahem svého žaludku. Alena vyskočila a cosi ječela. Její máma Helenka se s nadávkami pustila za Romanem, podporovaná zezadu manželem Karlem. Tonda, který byl poblíž, přiskočil k Alence a zeptal se jí, jestli je v pohodě.

„To teda nejsem!“ křičela Alena. „Jak jako vypadám? Někdo na mě dupne a poblije mě!“ Křičela podobné věci dál a snažila se ze sebe strhat pozvracené oblečení.

Z pokoje vykoukl pan Potůček, pohrdavě utrousil cosi o zvěři, vtlačil zpět do místnosti hlavy manželky a dcer, načež zatáhl i tu svou a zavřel dveře.

Ambrož, jehož místo na spaní bylo Romanem rovněž znectěno, se slovy „Tohle už se nedá!“ vyběhl ven.

Před hotelem se rozvíjel pořádný zmatek: Smítkovi nadávali Romanovi, který byl předkloněný a úplně bledý. Vůbec se nebránil, což se ovšem nedalo říct o Yvoně, jež svého muže bránila nadobyčej udatně. Vypadalo to, že se na Yvonu vrhne Helenka, Yvoně přispěchal na pomoc Tonda, do něj se pustil Karel, Karla se pokoušel znehybnit Bořek s Vláďou, Terka drsně domlouvala Helence a chytla ji za ruce, já jsem měla pocit, že bych taky měla něco udělat, tak jsem se postavila mezi Helenku a Yvonu a vzápětí jsem dostala ránu, přišla o brýle a tím i o možnost podniknout dále cokoli vědomého a promyšleného.

Brýle to naštěstí přežily, ale o těch několika minutách, než mi je Tonda našel a podal, nemůžu referovat jinak než na základě sluchu. Vypukla vřava, ozývalo se pleskání i bolestiplné hekání, padlo nejedno ostré slovo. Intenzita bitvy se naštěstí brzo přestala stupňovat, až bylo slyšet jen přerývané dýchání a dotřesy rozbouřených emocí. Pak se ale ozvala osamocená plnohodnotná facka po vteřině následovaná šokovaným Ambrožovým hlasem: „Proč jsi mě bouchnul?“

„Protože mě sereš,“ odpověděl Adam. Překvapeně jsem na Adama (tedy jeho směrem) koukala a tuším, že jsem nebyla sama. Dosud se jevil velmi klidným až flegmatickým. Současně několik zvuků, mezi nimiž vyniklo tiché uchechtnutí a rovněž tiché „Mě taky“ dosvědčilo, že Adam vyjádřil zdaleka nejen svůj postoj.

„Co tady všichni blbnem?“ zeptal se nakonec Bořek. Účastníci proběhlé komunikace byli rozcuchaní, zmačkaní, rudí; jejich ruce přiložené tu na noze, tu na ruce či na tváři prozrazovaly, které části jejich těl aktuálně trpí.

Situace pozvolna dospěla do fáze, v níž bylo možno věci vysvětlit. Od Yvony jsme se dozvěděli, že Romanovi se dělá zle ze zvuku rozdělávaného suchého zipu. Roman sucháče prostě nemůže a tuto jeho slabost nevědomky aktivovala Terka rozepínající ortézu. A že má ortéza suché zipy rozsáhlé a tedy intenzivní zvuky vydávající, Romanova reakce byla rovněž intenzivní. Snažil se vyběhnout ven a zvracet až tam, ale to se mu nepovedlo, a nejvíc to odnesla Alenka.

Smítkovi nebyli s vysvětlením úplně spokojeni a něco si pořád brumlali. Aleně vydrželo naštvání ještě hodně dlouho, nadávala na všechno možné, občas s něčím hodila a vztekle odháněla všechny, kteří se ji pokoušeli utěšit. Když se trochu uklidnila, připustila, že je hrozně na nervy, protože jí (už dávno) došly cigarety. Její otec Karel, v civilu taky kuřák, přizvukoval. (Ukázalo se pak, že i Adam abstinuje, ale ten řekl, že je rád, že chtěl stejně přestat a nešlo mu to a takhle ho aspoň okolnosti donutí.)

Nejistá nálada se držela dlouho po skončení bitvy. Všichni jsme trochu nervózní. Tedy ne trochu. Spíš víc. Musíme tady snášet spoustu lidí, se kterými bychom se jinak dohromady nedali. Je to taky už osm dní, co nás naposled navštívila helikoptéra se zásobami, a jídlo dochází. Příjezdová cesta pořád sestává z obrovských kusů rozlámaného asfaltu, most je stržený a na druhé straně není vidět žádná změna ani žádní lidé. Ani informace od lidí, kterým se někdo dovolal, neříkají nic o našem horském ostrovu či jeho touženém propojení s pevninou.

Mezitím se z procházky vrátila moje mamka a Dorka, z jiné procházky přišel Vejr se svým mimčem a Horácem a Miloš Himl vylezl ze sklepa, kde běžně tráví většinu bdělé doby. Tito přišedší byli informováni o událostech, které způsobily, že spousta lidí vypadá a tváří se poněkud divně.

Po obědě navrhla Dorka přítomným, že kdo je spíš povahy neklidné, ať zváží pořádně ostrou procházku za účelem rozpuštění emocí, a komu dělá dobře relaxace, tak že se sejdou na nedaleké loučce. Tam jsem šla i já. Důkladně jsme se prodýchali a nechali do svých těl vstoupit příjemnou tíži a uklidňující teplo.

~

K večerní psychobesídce jsme se sešli v obvyklé sestavě, což znamená víceméně všichni kromě Potůčkových. Dopolední znepřátelení bylo tedy snad jen dočasné.

Vláďa shrnul včerejší přednášku: „Naším tématem bylo učení. Memorování neboli mechanické učení zpaměti se hodí pro učení se básničkám a věcem nezajímavým a nepraktickým a na tomto způsobu učení není nic závadného. Pokud ovšem nabyté informace neoživíme opakováním, a to opakováním do několika hodin od prvního naučení, záhy je zapomeneme. Nervové spoje se tvoří právě opakováním.

Učíme se nejen ve škole a nejen mechanicky. Zkušenosti získáváme asi ponejvíce prakticky; učíme se o lidech, fungujících či nefungujících automatech na kávu i psech schovaných za živými ploty. Nové zkušenosti nám pomáhají lépe zvládat život a řídit své chování.

Pavlovovské podmiňování znamená spojení dvou podnětů – zvonku ohlašujícího potravu a té potravy. Vznikají takto i fobie – člověk se jednou něčeho lekne, například psa, a začne se bát všech psů. S fobiemi se pojí vyhýbavé chování, což znamená snahu nesetkávat se s podněty vzbuzujícími strach. Dalším prvkem je zabezpečovací chování, kterým se člověk už dopředu chrání. Proti nadměrnému stresu pomáhá, když dovedeme předvídat, kdy jsme v bezpečí a naopak kdy hrozí nebezpečí.

Operantní podmiňování je dalším typem učení. Naučíme se vyhledávat odměny, tedy příjemné důsledky chování, a vyhýbat se trestům, důsledkům nepříjemným. Pokud se někdo, typicky menší děti, vystavuje trestům, je na pozadí pravděpodobně touha po pozornosti. Ve výchově se doporučuje používat odměny, pokud chceme, aby dítě vědělo, co má dělat, a zdůvodněné tresty, aby vědělo, co dělat nemá. Děti se učí rovněž napodobováním druhých, což je vážné téma v oblasti násilných počítačových her a filmů.

Takzvané výherní automaty jsou založeny na přitažlivosti nejistoty ohledně toho, kdy a kolik odměny dostaneme.

Věřím tomu, že i události dnešního dopoledne nás lecčemu naučily a že se něco zajímavého naučíme i z následujícího rozhovoru. Otázky dnes bude pokládat Yvonka.“

~

Yvona: S dovolením se vrátím k tomu, co se tady dnes dopoledne stalo. Nechci nikoho obviňovat ani vířit zbytečné emoce. Spíš se to snažit pochopit. Já se například normálně neperu, vlastně to od dětství nepamatuju, ale dneska jsem se prala. Ještě teď pořád v sobě cítím napětí a myslím, že by stačilo málo a dostala bych vztek. Ostatně před chvílí v kuchyni, když se mi připletl do cesty Karel, jsem na něj vyjela, i když to neudělal naschvál a vlastně se nic nestalo. Normálně by mě to nenaštvalo, spíš bych se tomu zasmála. Co to je?

Dorka: Yvono, chceš mluvit o tom, proč jsi vyjela na Karla, nebo proč ses prala?

Yvona: Teď mě zajímá, jestli je normální být pořád ještě přednasr… přednaštvaná, půl dne po té hádce a rvačce.

Dorka: Při té dopolední bitvě, kterou znám jen z vyprávění, ale kterou si, dejme tomu, dovedu dostatečně představit, jsi prožila velmi silné emoce. Určitě tam byl vztek. A vztek je velice tělesná emoce – celé tělo se napumpuje, srdce buší, do svalů jde krev, zvýší se srážlivost krve, kdyby došlo ke krevním ztrátám –

Yvona ukázala se smíchem škrábanec na ruce: Taky že došlo.

Dorka: Do akce jde kortizol, adrenalin a spousta další stresové chemie a tělo rázem funguje úplně jinak než za mírových dob. Konflikt se pak urovnal, vztek postupně vyprchal, takže navenek to vypadalo jako uzavřená záležitost. Jenže uvnitř hlavy a celého těla to ještě uzavřené nebylo a, jak ses přesvědčila před chvílí v kuchyni, stále není. Běžně trvá několik hodin, než se člověk po velkém rozčilení úplně uklidní. Než se to stane, je náchylnější reagovat hněvem i v situacích, které by jinak zvládl v klidu.

Yvona: Takže je to normální, fajn. A co jsou vlastně emoce? Jsou to prostě pocity radosti, strachu, vzteku a nevím čeho všeho ještě?

Dorka: Jsou to pocity, ovšem nejen ty. Dovedeš si představit, že jsi vzteklá a nebuší ti srdce?

Emoce hodně mávají s tělem a jejich podstatnou složkou jsou právě změny v organismu. Při prožívání silných emocí nastává v těle úplný převrat. Pak jsou to ty pocity, o kterých jsi mluvila – to, co člověk dovede nějak pojmenovat – mám radost, vztek, bojím se. K emocím taky patří to, jak je člověk vyjadřuje navenek, nejvíc asi výrazem tváře. Člověk plný radosti se tváří jinak než někdo smutný nebo rozezlený. Není to ale jen tvář; taky držením svého těla ukazujeme své emoční rozpoložení. Kdo má skleslá ramena a svěšenou hlavu, asi zrovna není v euforii. A nakonec, emoce člověka vedou k tomu, co má udělat, třeba se něčemu vyhnout, když z toho má strach, nebo se k tomu přiblížit, když je to třeba něco, co má rád.

Yvona: O tom ani není potřeba přemýšlet.

Dorka: Přesně tak. Emoce jsou mnohem rychlejší než myšlení, a tak se často rozhodneme právě jen na jejich základě. Do emočních mozkových center se informace z okolního světa dostávají velice rychle, po kratších drahách, než do částí mozku, v nichž sídlí myšlení. Tam než informace projdou, tak už díky automatickému emočnímu vyhodnocení dávno víme, jestli ta věc, na kterou se zrovna díváme, je bezpečná nebo ne, a jestli náhodou nemáme ucuknout nebo utíkat. Historicky hlavním posláním emocí je totiž zřejmě včasné varování před nebezpečím. Kdyby náš předek někde v savaně přemýšlel, jaké úmysly má ten lev, co se k němu blíží, a jestli už svačil, nebo ne, tak by nezbyl nikdo, kdo by pak potomky toho lva zavřel do zoologické zahrady. Díky emocím náš předek při spatření lva okamžitě pocítil strach a reagoval útěkem.

Yvona: Že emoce jsou rychlejší než myšlení, to znám moc dobře sama od sebe. Člověk ale na základě emocí jedná často unáhlené a někdy i přehnané – to je v pořádku?

Dorka: Ta nejstarší emoční centra v mozku, zejména amygdala, hodnotí přicházející informace velmi hrubě: Je to dobře, nebo je to špatně? Mám se k tomu přiblížit, nebo se tomu vyhnout? Není tam moc odstínů šedé. Současně je ten systém nastavený v první řadě sebezáchovně, to znamená, že je lepší falešný poplach nebo přehnaná reakce na malé nebezpečí, než opominutí něčeho ohrožujícího. Je lepší při zašustění v blízkém keři desetkrát zbytečně utéct před zajícem než jednou neutéct před lidožroutem. Nebo si člověk všimne, že mu něco leze po holé ruce – třeba nějaká píďalka. Většina lidí se ji okamžitě snaží setřást a někdo i s velkým humbukem, jako by to byla anakonda. Obvykle totiž nestojíme o to, aby po nás lezla neznámá zvěř. Je to potenciálně ohrožující, i když většinou to žádné reálné nebezpečí neznamená.

Proti unáhlenosti máme jednu potenciální zbraň a tou jsou nacvičené akce. Hasiči, hasičky, doktoři ani doktorky při pohledu na potrhané lidské tělo nevyšilují ani netahají mobil, že si ho vyfotí, nýbrž začnou s přesně danými úkony, aby tomu člověku pomohli. V emoční krizi a velkém stresu zvládneme jen ty rozumné a složité činnosti, které máme dokonale natrénované. Kdo se chce chybám z unáhlenosti vyhnout, musí krizové situace cvičit.

Pak je ještě jedna možnost, která ovšem předpokládá, že nemusíme reagovat ihned. Když máme víc času, tak je původní hrubá emoční reakce korigována centry v čelních mozkových lalocích a taky racionální úvahou. Tyhle „pokročilejší“ nervové okruhy, které se dostanou ke slovu po těch základních, naše reakce doladí a díky nim se dovedeme ovládat.

Yvona: A co když se neovládneme? Jako třeba dneska … se dost lidí neovládlo. Já taky ne; jak jsem říkala, nikdy v dospělosti jsem se neprala, ale dneska bych byla schopná nevím čeho všeho. Ještě že jsem neměla v ruce nůž nebo kámen.

Dorka: Však se taky opravdu silně nedoporučuje provozovat manželské nebo jakékoli jiné hádky v kuchyni nebo v dílně, kde jsou definitivní argumentační prostředky, zejména nože, paličky na maso a sekyrky příliš snadno na dosah. Bez legrace. I člověk moudrý moudrý, jak svůj druh ve vší skromnosti nazýváme, podléhá zákonům fungování těla a mozku a jsou situace, kdy je mu veškerá moudrost k ničemu. To platí zvlášť tehdy, je-li obdařen výbušností, se kterou se nenaučil pracovat.

Tomu, co popisuješ, se říká emoční únos. Je to situace, kdy ty vývojově staré emoce převládnou nad modernějšími centry řízení. A to stane poměrně snadno. Stačí se pořádně vytočit a emoce prostě odpojí mozkovou kůru, neboli amygdala převezme řízení chování. V krizových situacích to nikdy není tak, že by rozum mohl odpojit emoce. Je to možné jedině naopak. Emoce pak opanují situaci a je z toho třeba sprška nadávek, facka nebo vražda v afektu, kdy člověk napůl neví, co dělá, nebo ví, ale není schopný to zastavit. Nikdo z nás si nemůže být jistý, že by se do takové situace nedostal. Jedinou dobrou cestou je prevence: Umět rozpoznávat vzdouvání neovladatelných emocí hned na začátku, umět to prodýchat, zapojit nějaké vyzkoušené uklidňující myšlenky, přestat komunikaci eskalovat, zmizet z ní nebo aspoň jít z té kuchyně hádat se jinam.

Yvona: Já si to teda nedovedu u sebe představit, ale nebylo by to nakonec lepší bez emocí a řídit se jen rozumem?

Dorka: K čemu by to mělo být dobré?

Yvona: No že bych byla klidná, všechno bych si pořádně rozmyslela a rozhodovala se rozumně a nic by mě nerozhodilo.

Dorka: To zní jako velmi rozumné přání. A díky lidem, kteří kvůli úrazu nebo nádoru přišli o část mozku, jež zpracovává emoce, dokonce víme, jak by to v reálném životě vypadalo. Jeden z takových lidí, o kterém literatura mluví jako o Elliotovi, měl nezhoubný mozkový nádor. S jeho odstraněním bohužel ten mladý muž přišel i o část mozkové tkáně tady vzadu nad očima; tato tkáň je ovšem jedním z důležitých emočních center. Elliot měl po zákroku a zotavení naprosto nepostižený intelekt, normálně mluvil, přemýšlel, předvídal, všechno, ale ztratil schopnost prožívat emoce. Dokonce si i pamatoval, že dřív nějaké emoce měl, dokázal je popsat, ale nedokázal je už znovu prožívat. Pořád vypadal nad věcí. Byl úplně bezcitný.

A teď jak to vypadalo s jeho praktickým životem, například když se měl pro něco rozhodnout. Člověk by řekl, že pokud se rozhodoval pouze na základě rozumu, bylo to pro něj snazší než pro nás, kterým se do toho pletou city. Jenže se ukázalo, že je to přesně naopak. Elliot vůbec nebyl schopný rozhodování. Nedovedl si naplánovat, co bude dělat. Zpočátku, kdy ještě neměl invalidní důchod, protože se revizním lékařům zdál zdravý, mu někdo našel práci, v níž měl třídit záznamy o klientech jakési pojišťovny – a on byl schopný nad jedním záznamem hodinu přemýšlet, podle čeho ho má zařadit, jestli podle jména, nebo podle data narození, nebo podle diagnózy… A nedokázal se rozhodnout. Nic pro něj nemělo větší význam, než to druhé. A tohle pro nás právě emoce dělají: Dávají tomu, co se kolem nás děje, sílu, příchuť a smysl. To rozum neumí, to můžou udělat jen emoce.

Yvona: Takže není možné chladně si sepsat pro a proti a na základě nějakého součtu se rozhodnout? Zkoušela jsem to takhle, když jsem se rozhodovala, jestli změnit práci, nebo ne. Nešlo mi to, ten soupis mi nijak nepomohl, ale myslela jsem, že dělám něco špatně.

Dorka: Pokud to není vyloženě jednoduchá věc, a ani mě teď žádná taková nenapadá, tak fakt asi ne. Někdo možná dokáže koupit počítač prostě proto, že má nějakých pět parametrů lepších, než ten druhý. Ale jakmile do toho začneš míchat oblibu nebo neoblibu té které značky nebo prodlouženou záruku či zajímavý dárek k objednávce, už jsi s rozumem v koncích. A co teprve zaměstnání, kde musíš zvážit spoustu proměnných jako je obsah práce, pracovní doba, mzda, dojíždění, pracovní kolektiv, možnost postupu a nevím co všechno. Sice dáš dohromady nějaká kritéria, ale to, jaký mají význam, ti rozum neřekne. To můžeš jedině pocítit.

Yvona: Takže to sepsáním těch pro a proti nejde?

Dorka: Koukni – dejme tomu, že u té práce máš na jedné straně dojíždění pět minut, dva dobré kamarády-kolegy, příšernou vedoucí a pevnou pracovní dobu. Druhé místo obnáší čtyřicet minut dojíždění, vedoucí pozici a možnost dělat občas z domova. Jak ty věci oboduješ, aby ti na konci vyšel nějaký jasný součet a z něj vylezlo jasné rozhodnutí? Kolik bodů má dobrý kolektiv? Kolik neznámý? Kolik bodů navíc je za vedoucí pozici?

Yvona: Na tom jsem právě skončila.

Dorka: A jak ses potom rozhodla?

Yvona: Měla jsem týden na rozmyšlenou a bylo to hrozné, pořád jsem na to musela myslet a povídat o tom jiným lidem a stejně jsem nevěděla, co dělat. Obojí mělo výhody i nevýhody. Nakonec jsem zůstala, kde jsem byla, nechtělo se mi do nejistoty a mám ráda lidi, se kterými teď pracuju.

Dorka: Měla jsi obavy z nejistoty, máš ráda lidi, se kterými pracuješ. Dost emoční záležitosti, ne?

Yvona: A ten Elliot by o tom přemýšlel jak?

Dorka: Asi kdyby mu někdo vypočítával nevýhody, například že v novém místě je nejistota, zkušební doba a tak dále, řekl by: „No a co? Je to důležité? Nevím, jak to vyhodnotit.“ „Tady máš kamarády.“ „A jsou důležitější než plat?“ „To musíš vědět ty.“ „Nevím.“ Díky emocím hodnotíš, co je dobré, lepší, příjemné, nebo naopak špatné a nepříjemné.

Yvona: Tak jo. Nikdy mě nenapadlo vidět emoce jako něco, co mi pomáhá s rozhodováním. Spíš se mi to zdálo naopak.

Dorka: Však taky názor, že emoce stojí proti rozumu, je jedním z největších mýtů v oblasti psychiky. Tyhle dva elementy naopak spolupracují. Tedy většinou.

Yvona: Kdo by to řekl? Já ne. O mně ostatně pořád někdo říká, že jsem emocionální. … Jaké vlastně jsou základní emoce?

Dorka: Vypadá to, že strach, smutek, vztek, odpor, pohrdání, radost a překvapení.

Yvona: Jenom takhle málo? Kde je třeba závist, zvědavost, láska nebo škodolibost?

Dorka: Soudí se, že ostatní emoce jsou od těch základních odvozené. Základem závisti by mohl být hněv a pohrdání; navíc je otázka, zda je to vůbec pouhá emoce, nebo spíš už komplexnější prožitek. U každé emoce můžeme rozlišit tři její vlastnosti: Jestli je příjemná, nebo nepříjemná, jakou má sílu a pak je tam ještě jakési koření, které každé emoci propůjčuje jedinečnost.

Yvona: To je už nějak složité. Ale další věc: Není tam nějak málo pozitivních emocí a nějak moc těch negativních?

Dorka: Viď!? Čistě pozitivní nebo příjemná je tam jen jedna – radost, a ta je základem všech pozitivních prožitků. Překvapení může být příjemné i nepříjemné. Ty ostatní emoce by patřily k těm negativním lomítko nepříjemným. I když takové pohrdání, kdy se člověk cítí být nadřazený tomu, kým pohrdá, jednoznačně nepříjemné být nemusí. Jako strach – někdy se člověk bojí rád, třeba v Prátru před stometrovým volným pádem. Vztek si někdy dovedeme velmi užít, když cítíme, že máme pravdu a pomocí vzteku ji prosazujeme a prožíváme přitom svou kompetenci. Zbývající emoce – smutek a odpor – budou patřit k těm, které si neužíváme s až takovým nadšením.

Určitě není náhoda, že těch takzvaně negativních je mnohem víc. Je to totiž přece právě strach nebo vztek, které nám zachrání život, když jde do tuhého. Radost je z hlediska přírody a přežití jenom takový bonus, asi aby se nám chtělo žít, když zrovna nemusíme nic řešit.

Yvona: Takže je vlastně normální, když u někoho převládají ty negativní emoce?

Dorka: Vzhledem k jejich početní převaze by se to normálním mohlo jevit. Dnes máme nicméně mnoho výzkumů, které ukazují, že když u člověka převažují negativní emoce, nebo přesněji když výrazně nepřevažují pozitivní zážitky a emoce, tak je člověk málo spokojený a život ho moc nebaví. A to jsme zase u té přírody, která nás vybavila, abychom přežili, k čemuž máme automatické systémy strachu či vzteku. Ty na přežití v zásadě asi i stačí. Pokud se u toho přežívání ovšem chceme i trochu bavit, tak se o to často musíme postarat sami. To je někdy pořádná práce. Třeba u partnerských vztahů vědci zjistili, že na jednu negativní interakci, tedy na jeden negativní zážitek, je dlouhodobě potřeba minimálně pět pozitivních, aby vztah dobře fungoval. Nestačí tři ani dva; a když je poměr jedna ku jedné, to znamená třeba hádka – kytka – uštěpačná poznámka – úsměv – pozdní příchod – dobrá večeře – odseknutí – pohlazení, tak lze rozvod nebo vyhoření takového vztahu předpokládat téměř s jistotou. Ti, kteří to se vztahy umí, si, ať už podvědomě nebo zcela vědomě, hlídají, aby v jejich vztahu bylo hodně pozitivních interakcí. A totéž platí pro individuální život každého z nás. Pokud několikanásobně nepřevažují kladné zážitky, jsme nespokojení.

Yvona: Tak to nám se asi daří a ani o tom nemusím přemýšlet. Co, Romane?

Za Romana Červeného, který se jen nesměle usmál, odpověděl Tonda: Ty jsi úplný sluníčko, Yvonko! A já taky!

Podle způsobu řeči to vypadalo, že je Tonda opilý. Však se na něj dost lidí s otazníkem ve tváři ohlédlo. Kdyby nic jiného, kde by vzal pití? Tady už veškerý alkohol dávno došel.

Dorka: Tondo, jsi v pořádku?

Tonda: V naprostým. Samý pozitiva! I můj mozek se směje, i moje amykdákala se směje.

Dorka: Možná tedy až moc v pořádku. No, zpátky k tématu, kde jsme to byli? Ano, převaha pozitivních zážitků nad negativními. Taky se mi zdá, že tobě, Yvono, to jde takříkajíc samo. Všichni takové štěstí nemají a pak se musí snažit; musí se naučit ve své životní realitě vidět i to pěkné. Máme často sklon hezké věci opomíjet. Naopak ty škaredé naši pozornost přitahují samy. Když půjdeš po ulici a napravo bude krásná kvetoucí zahrada a nalevo dopravní nehoda, na co se budeš dívat?

Yvona: Hm, jasně …

Dorka: Těchto zločinných sklonů naší psychiky si potřebujeme být vědomi a pak se můžeme rozhodnout, co s nimi a co se sebou.

Yvona: Jsou – kromě sebezáchovy – negativní emoce ještě k něčemu? Třeba takový smutek.

Dorka: V jakých situacích pociťujeme smutek? Je to tehdy, když nás potkala nějaká ztráta – ztráta blízkého člověka, svobody, nějaké oblíbené věci, iluze, důvěry v přítele. Je to citová odezva na ztrátu. Smutek má tu vlastnost, že nás stahuje do sebe, oslabuje nás, dostane nás do stavu, že se nám nechce bojovat, nechce se nám nic. To nevypadá jako kdovíjak přínosný stav. A přece je. Právě tohle stažení nám dává možnost, abychom tu ztrátu, která nás potkala, mohli docenit a odsmutnit. Když ti třeba někdo umře, je přece normální reagovat smutkem. Bylo by divné, kdyby se z toho člověk radoval nebo kdyby mu to bylo úplně jedno. Namísto toho se stáhne, přemýšlí o té ztrátě, touží, aby se zemřelý člověk vrátil, uvědomuje si, co všechno už nebude možné, a tak postupně začleňuje ztrátu do svého života. Až se my dostaneme tady odsud, tak si třeba budeme víc vážit různých věcí. Právě díky smutku a prostoru pro přemýšlení a ocenění, který nám dal.

Nebo takový hněv – když se děje nějaká nespravedlnost, třeba někoho vidíš, jak druhého okrádá nebo trápí, uráží, jak ti někdo ohrožuje manžela, tak tě popadne hněv a díky němu proti té nespravedlnosti zakročíš. Někdy je dobré pocítit vztek sám na sebe, když člověk něco nezvládl, protože tento vztek může nastartovat určité změny k lepšímu.

Yvona: Takže to vypadá, že všechny ty rady, jako že je potřeba vidět i negativní emoce jako přirozené, mají pravdu. Nebo je dokonce smutek, vztek a ty podobné věci snad i potřebná součást života?

Dorka: Jakkoli se to může zdát divné, je to tak.

Yvona: Vidíš, Romane. Až se zas příště rozbrečím nebo vybouchnu, je to dobře a nemusíš si s tím dělat starosti.

Dorka: Dokonce pokud se těmto emocím nadměrně vyhýbáme, škodíme si. Když člověk třeba nedostatečně odsmutní úmrtí blízkého člověka, tak ho to nakonec stejně nějak dožene, například v podobě psychických potíží, jako bolest a podobně. Zas by to ale nemělo vyznít tak, že bychom museli negativní prožitky aktivně vyhledávat. To by ostatně byla zbytečná námaha, ony celkem spolehlivě přicházejí samy. Když už tedy přijdou, není vždycky zdravé před nimi utíkat. Někdy ano, ale vždycky ne.

Yvona: A co utíkat před škarohlídy? To je taky špatně?

Dorka: To je naopak velice moudré. Samozřejmě pokud onen škarohlíd není třeba jinak prímová tetička momentálně s bolestivým onemocněním, která spíš potřebuje podpořit. Ale ty jsi asi měla na mysli lidi, kteří kolem sebe velkoryse šíří špatnou náladu.

Yvona: Ano. Mám takovou kamarádku z dětství. U ní je pořád všechno špatně, špatně spí, jídlo je drahé a plné chemie, silnice rozbité, lidi se podvádějí a já podle ní žiju jen na obláčku a až spadnu, bude mě to hrozně bolet. Jí není jak potěšit. Jednou jsme třeba seděly na zahrádce na kafi a přiletěl tam takový zajímavý ptáček. Říkám jí, hele, to je krásnej ptáček, a ona, že beztak má z toho města úplně zaprášený křídla. Naše ještě zas další, společná kamarádka už s touhle ani nikam nechodí, protože jí vždycky úplně pokazí náladu. Já to nějak zvládnu, ale taky se vždycky těším, že se s ní chvíli neuvidím. Ona ale přitom vypadá vlastně docela spokojeně. Jako by si ten svůj srab užívala.

Terka: Takové lidi taky znám. A hrozně mě vysávají. Je možné naučit se, aby na mě neměli vliv?

Dorka: Jak zůstat v pohodě vedle škarohlída, to psychologie zodpovědět neumí. Možná by to uměl zařídit někdo z jiné profese, napadá mě třeba zaříkávač nebo nájemný vrah.

Je to tak, že emoce jsou velmi nakažlivé. Od druhých chytáme dobré i špatné a ty špatné víc. Proč špatné víc, to opět vychází z přírody a faktu, že jsou pro nás důležitější. Dav lidí se hrnoucí v panice kolem mě na ulici na mě přenese své vyděšení a díky němu budu rychleji utíkat do bezpečí. Smutná truchlící kamarádka na mě přenese svůj smutek a díky němu jí budu schopná empaticky vyslechnout. Chronické škarohlídy doma nebo v práci ale nikdo mít nechce. Však také spisovatelka Betty McDonaldová psala, že když byla dítě, měli v rodině jen tři zásady a jedna z nich zněla „Nesměli jsme škarohledět“. Její rodiče byli moudří lidé, kteří si vážili dobré nálady a věděli, že je poměrně snadné se o ni nechat připravit.

Terka: Jestli ještě můžu – takže na tyhle emoční vysavače nic neplatí?

Dorka: Neříkám, že by se nenašel způsob, jak s některými pohnout, ale u většiny je lepší trávit s nimi co nejmíň času nebo se smířit s tím, že ten společně trávený čas nebude bez následků na náladu.

Terka: Díky.

Yvona: Dorko, říkala jsi, že vztekem člověk brání spravedlnost?

Dorka: Dá se říct. Někdy. Obecně platí, že podobně, jako je smutek reakcí na ztrátu, je vztek reakcí na překážku. Překážku může být přitom ledacos – člověk, který tě nechce nechat projít po chodníku, zapadlý zámek, zdivočelý řidič, někdo, kdo nedodrží slovo, urazí tě nebo před tvýma očima mlátí slabšího. Samá překážka – překážka průchodu, znovu průchodu, bezpečí, předvídatelnosti, sebeúcty a spravedlnosti. V tom posledním případě, nepatříš-li lhostejnému typu bytostí, tě tedy popadne spravedlivý hněv a něco podnikneš. Impuls a sílu k tomu ti dá právě hněv, který nabudí tvůj organismus.

Yvona: Takže se naštvu a vynadám mu, i když má bicepsy jak já stehna.

Dorka: Ona je to opět víceméně nepromyšlená rychlá reakce řízená amygdalou.

Yvona: Ta se ale může snadno zvrhnout. Vlastně to je ten emoční únos, jak jsme o něm už dneska mluvily. Hele, Dorko, mě občas popadne vztek. Jde se toho zbavit?

Dorka: Častá otázka a za ní přání, aby to šlo. Už tu padlo, že emoce jsou hodně tělesné. Při hněvu se tělo napumpuje k útoku. Zbavit se ho tedy znamená hlavně zvládnout tohle nabuzení organismu a uklidnit své tělo. Že je tohle pravda, ukazují zkoumání lidí s přerušenou míchou. Jejich mozek nedostává informace z vnitřních orgánů a oni své emoce popisují jako studené, bez síly. Sice se hněvají, ale je to jen takový rozumový hněv, který s nimi nijak necloumá. Opravdové emoce se vším všude už tihle lidé nedokážou prožít.

Rozdivočelé vnitřní orgány tedy dodávají vzteku na intenzitě, a aby vztek zmizel, musí se napřed uklidnit tělo. Často se to stane samo, stačí dát tomu procesu jen chvíli čas a hněv postupně vyprchá, jak adrenalin a kortizol spadnou. Má to ale podmínku – že člověk ten hněv neudržuje nějakými myšlenkami. Pokud se s někým člověk pohádá a jde se takzvaně uklidnit, přičemž celou tu dobu myslí na to, jaký je ten druhý debil a tak dále, pak vztek nevyprchá, protože ho pořád doplňuje. Čili to chce myslet na něco uklidňujícího nebo se něčím zabavit, odvést myšlenky.

Yvona: A co vykřičet nebo třísknout dveřmi?

Dorka: To je dost často vlastně velice příjemné. Spousta energie, která se nahromadila, se tímhle uvolní. Člověk taky mívá pocit, že je během takové katarze v právu, že to, co dělá – křičení, bouchání –, je v pořádku a namístě. Pravda je, že hněv potom minimálně na chvíli opadne. Na druhé straně, může se snadno a rychle vrátit. A dále tím, že katarze je příjemná, je potenciálně návyková. Kdo si na ni zvykne, hromadí pak, obvykle ovšem nevědomě, hněv, jen aby mohl vybuchnout. To má určité následky na něj a také na jeho okolí. Zejména citliví lidé nesnášejí tyhle exploze úplně dobře.

Yvona: Takže ideální způsob? Zadržet, ovládat se?

Dorka: Ideály jsou jako hvězdy. Nedosažitelné. Pokud jde o zadržování hněvu, kdy se člověk snaží nedat ho na sobě znát nebo ho dokonce ani necítit, není to bezpečná strategie z hlediska zdraví cév. Zadržovači si, zdá se, koledují o infarkt myokardu a vysoký krevní tlak.

Nebezpečně se k sobě v tomto ohledu chovají takzvaní milí lidé. Záměrně říkám „takzvaní“. To jsou úplně normální lidé, v nichž vznikají různé emoce, včetně hněvu, frustrace, závisti, žárlivosti nebo nenávisti. Oni ale tyhle emoce u sebe nechtějí připustit, minimálně je nechtějí ukazovat před druhými lidmi a ani před sebou. Rozhodli se totiž být za všech okolností „milí“. Problém je v tom, že tyhle emoce v nich vznikají. Co s nimi? Dusit je, dělat, že nejsou. Pořád samý úsměv, souhlas, neustálá pohoda. Nejen že si ten „milý člověk“ takto vybuduje zcela falešné vztahy a že se vlastní vinou dostává do situací, v nichž být nechce; navíc je pod obrovským vnitřním tlakem, každou chvíli v něm rupne nějaký ten přetlakovaný papiňák a to se zákonitě musí na jeho duši a těle projevit.

Pak jsou samozřejmě lidé milí bez takzvanosti a uvozovek, buď od přírody, nebo tak, že pilnou četbou Seneky došli k jistému poznání. V těch silné emoce hněvu a další nevznikají, takže nemají co zadržovat a jejich umírněnost a pohoda jsou autentické.

Ale zpět k tvé otázce ohledně ideálního způsobu zvládání hněvu. Nejlíp ovládneš ten hněv, který vůbec nevznikne. Chce to umět předvídat situace, mít srovnáno, co je důležité a co ne, a znát svoje reakce. Pak se můžeš včas stáhnout, pokud jde o situaci vyvolávající zbytečný nebo škodlivý hněv, nebo ji nenechat zajít daleko.

Příklad takové situace, kdy vzniká zcela zbytečný – byť ne nepochopitelný – emoční projev, je křičet na miminko. Nezralé je také vybíjet si na druhých svou frustraci. Když je ale hněv skutečně potřebný, není špatný a pak stačí dostatečně mohutná prefrontální kůra, abys ovládla jeho projevy.

Ostatně lidé, kteří se dovedou ovládat, jsou v životě spokojenější. Mluvím tu o ovládání, ne potlačování. Kdo se naučil neprožívat pohrdání a nedávat oči v sloup, když druhý řekne něco naivního, nebo dokáže vyjádřit podporu i člověku, který mu zrovna šlápl na nohu, případně nedá najevo, že dárek, který dostal, aspiruje na příšernost roku, je v rámci společenského života úspěšnější. Prostě prefrontální kůra rovná se naše vstupenka ke zdravé sebekontrole a dobrého pocitu ze života.

Yvona: Co když se nějaká emoce zvrtne, přežene?

Tonda s rozmáchlým gestem: Emoce emoce, jsou z toho nemoce.

Dorka: Tonda má pravdu. Když je emocí moc, je z toho nemoc, přesněji porucha. Emoční poruchy jsou přitom z těch nejčastějších v psychiatrické praxi. Deprese je přehnaný smutek a současně neschopnost se radovat. Fobie je přehnaný strach, mánie zase příliš intenzivní radost. Když se střídá velký smutek s velkým povznesením, je to bipolární porucha, dřív zvaná maniodepresivní psychóza. Pak to má ještě nějaké odstíny – slabší mánie se nazývá hypománie; slabší, zato ale trvalá deprese je dystymie.

Yvona: O depresi se mluví pořád, ale co je vlastně mánie? Když se o někom řekne, že maniakálně zavraždil někoho, tak to zrovna nevypadá, že by to bylo z nadměrné radosti.

Dorka: Jako maniaka většinou v běžném jazyce označujeme člověka, který si za něčím jde i přes mrtvoly, někdy bohužel i doslova. Manicky pracuje, manicky utrácí, manicky někoho pronásleduje. Průvodním znakem je velký nadbytek energie. Člověk v mánii, a teď už mluvím o mánii coby psychické poruše, je v nadnesené náladě, nic pro něj není problém, má velkou sebedůvěru, nepotřebuje skoro spát a pouští se do různých dobrodružství. Může se stát, že zainvestuje celoživotní úspory do nějakých pochybných firem, nebo si během jednoho dne koupí po bazarech několik aut, klidně na úvěr. Bude se snažit svádět všechno kolem sebe, chodit v silnici mezi auty. Stav mánie je subjektivně příjemný, takže člověk nemá velkou motivaci se ho zbavit. Spíš ho k tomu strká okolí. Dotyčný ale nevidí problém a na ty, co se by mu pokoušeli v jeho záměrech bránit, umí být i velmi hrubý. Když posléze manická nálada pomine, člověk se diví, co napáchal, musí řešit následky, a co si předtím v té nadnesené náladě vybral, to pak nějakým způsobem splácí.

Mánie se málokdy vyskytuje sama o sobě, spíš je součástí bipolární poruchy, kdy se střídá s depresí.

Yvona: Jak si můžeme zlepšit náladu bez prášků, takhle odříznutí, bez blízkých lidí, kamarádů … piva?

Dorka: Já myslím, že toho poměrně dost děláme. Taková ta univerzální a skutečně i fungující doporučení jsou dostatek pohybu, pěstovat hezké mezilidské vztahy, dělat něco smysluplného, nenudit se. Také vděčnost má velký význam.

Yvona: To jsou ale všechno věci mimo emoce. Je zajímavé, že si člověk nemůže emoce poručit. Můžu si poručit, že chci zvednout pravou ruku nebo že chci vypočítat rovnici, ale nemůžu si poručit být v pohodě nebo vzteklá nebo smutná. I když vlastně zařídit si smutek a vztek by nemuselo být tak nemožné. Jenom s tou pohodou je to někdy těžké.

Dorka: Že si emoce nemůžeme jen tak snadno nařídit, je výborný postřeh. Emoce jsou totiž spíš důsledkem nebo doprovodem situace. Můžeme je sice zeslabit či zesílit, pokud jsme se tomu naučili, ale vznikají většinou takříkajíc samy od sebe, mimo naši vůli. A to je důvod, proč se k jejich ovlivnění dostaneme hlavně přes něco. Poměrně zajímavou možností je vyvolat si emoce tak, že si nastavíš příslušný výraz obličeje. Když se usměješ, přijde troška radosti, když se zatváříš, jako bys cítila vztek, přijde náznak vzteku. Pak třeba zmíněný pohyb: Při něm se vyplaví mimo jiné endorfiny působící proti bolesti, a to i proti bolesti psychické. Proto pohyb zmírňuje smutek a úzkost. Nebo vztahy, ty jsou patrně nejdůležitější životní oblastí. Osamělost zabíjí, špatné vztahy jsou zdrojem stresu, smutku a úzkosti. Naopak z hezkých vztahů se rodí prožitky lásky, opora, legrace a nové podněty. Platí ono známé moudro, že sdělená radost je dvojnásobná radost a naopak že starost se sdělením smrskne na polovinu. Dále – nuda; když jí je moc, tak otupuje, zatímco činorodost a smysluplně strávený čas přinášejí hluboké uspokojení. A také vděčnost má v celkovém pocitu životní spokojenosti své důležité místo. Můžeš žít buď s tím, že máš na všechno nárok, a pak nejsi vděčná skoro za nic, všechno bereš jako automatické a máš velké nároky. Nebo si naopak i těch zdánlivých samozřejmostí vážíš a jsi vděčná za vodu k pití, splachovací záchod, pohodlnou matraci, fungující ledničku, jídlo a lidi kolem sebe.

Yvona: Tak já ti jsem vděčná za všechny odpovědi!

~

Pozdě večer se moje mamka ptala Dorky, jestli mluvila s Tondou. Dorka odpověděla: „Byl opilý, já vím. A není to poprvé za tu izolaci tady. Přemýšlela jsem, jestli se do toho plést. Koneckonců je to dospělý člověk a může si dělat, co chce. Ale šla jsem za ním a opatrně se zeptala. Řekl mi, že je všechno v pohodě a převedl řeč jinam. Tak jsem mu řekla, ať za mnou kdykoli přijde, kdyby si chtěl promluvit.“

„Kde ale bere pití?“ vrtalo hlavou mé mamce.

„To by mě taky zajímalo. Lído, jsi přece soukromý detektiv. Vypátrej to!“ navrhla jí Dorka.

„Vypátrám,“ řekla mamka.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

7. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
Šestý díl

STÁHNOUT 7. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina sedmá – O učení

30.7., 16. den

Ráno jsem trávila venku na lavičce a nechala se hřát slunečními paprsky. Po chvíli si ke mně přisedl pan Slavíček a dal se se mnou do hovoru. On dřív učil češtinu a já do ní překládám, takže se snadno našlo mnoho společných témat. Povídali jsme si, tedy mnohem víc pan Slavíček než já, o knížkách, oxymóronech, přechodnících i kráse českého jazyka a okolní přírody. Pak se pan Slavíček zeptal, jestli mě může chytit za ruku. Nenapadlo mě, proč by nemohl, tak jsem souhlasila. Drželi jsme se za ruce. Byl to vlastně příjemný pocit – lidský dotek, teplá hebká kůže… Probrali jsme pár dalších témat. Pan Slavíček se pak zeptal, jestli mě smí obejmout. Nenapadlo mě, proč by nemohl, tak jsme se objali. Asi mu chybí lidský kontakt, říkala jsem si. Jeho objetí bylo mužné a pevné, až překvapivě pevné s ohledem na fakt, že je to starý pán. Dlouho jsme se objímali. Okolo naštěstí za celou dobu nikdo neprošel; tohle naše sousoší zajisté mohlo vypadat zvláštně a vykoledovalo by si zbytečnou pozornost.

„Mohl bych vás políbit?“ vyrušil mě z úvah pan Slavíček. Napadlo mě, že teoreticky by mohl, ale prakticky ne, protože jsem nechtěla, ale hned jsem věděla, že to tak asi dopadne (jako že mě políbí), protože se z toho nebudu umět vykroutit. „No, éé … éé …“ začala jsem a pan Slavíček na to: „Chápu. To je úplně v pořádku. Člověk si přece má umět říct, co chce a co ne. Třeba si to ještě rozmyslíte. A když ne, nic se neděje. Jsem vám vděčný za ty doteky a za povídání.“ A já mu byla vděčná, kromě toho povídání a doteků, za to, že mě pochopil a respektoval.

Odpoledne se mezi lidmi začala šířit zpráva, že někdo někoho obtěžoval. Postupně krystalizovala do podoby, že pan Slavíček dělal komusi milostné návrhy. Chvíli se šeptalo, že paní Smítkové, pak že Yvoně Červené a dokonce že prý Tondovi Homolovi. Cítila jsem, že by bylo dobré uvést věc na pravou míru a říct, že se objímal se mnou a že to nic neznamenalo a o žádné obtěžování nešlo. Představa takového vysvětlování mi sice byla nesmírně trapná, ale pro pana Slavíčka jsem to chtěla udělat. Snažila jsem si v rychlosti připravit pár srozumitelných vět a pak jsem se odhodlávala je pronést. Nedokázala jsem se však donutit začít mluvit a už jsem se na sebe za to zlobila. Nakonec jsem ovšem svou komunikační váhavost ocenila.

Ukázalo se totiž, že zvěst, jejímž původcem byl pan Potůček, se netýká mě, nýbrž Tondy Homoly. Pan Potůček náhodou vyslechl rozhovor, během kterého se pan Slavíček pokoušel domluvit (neúspěšně) s Tondou na intimních aktivitách. Pana Potůčka z toho popadlo morální rozhořčení, půl odpoledne na dané téma trousil neurčité poznámky a u večeře už to nevydržel a celé to podrobně odvyprávěl své manželce a svým dcerám – tak nahlas, že to slyšeli všichni, kteří se zrovna nacházeli v jídelně, což byl nepochybně páně Potůčkův záměr. Pan Slavíček ani Tonda tam nebyli, nikdo z přítomných tu věc nekomentoval, ale bylo znát jisté všeobecné rozvrkočení, které se týkalo i mě. Dopoledne objímání se mnou a pak návrhy Tondovi? Nesedělo to k dosavadním projevům ani věku pana Slavíčka.

Ten se po chvíli objevil a z toho, jak se tvářil, bylo jasné, že ví, co víme my ostatní. Postavil se před stoly, asi tři nekonečné vteřiny se díval kamsi do dáli, mezitím skoro všechny přítomné oči ulpěly na něm a on začal klidně, tiše a zároveň důrazně mluvit: „Ten příběh měl být soukromý. Protože se ale dostal mezi vás, rád bych vám k němu něco řekl. Znáte jeho vnější rysy; já vám jej odvyprávím ze svého pohledu. Ano, líbí se mi muži. Líbí se mi i ženy. Toužím po něžnosti a intimitě. Tyto tři skutečnosti jsou základem pro to, co jsem udělal. A sice že jsem se zeptal dvou lidí, kteří mě zaujali a z nichž jeden byl pan Homola, jestli by stáli o bližší kontakt se mnou. Nikoho jsem k ničemu nenutil. Byl jsem – v obou případech – odmítnut a samozřejmě jsem to zcela respektoval.

Nejsem ‚starý prase‘, pane Potůčku. Pokud jde o to ‚prase‘: Jsem dospělý člověk, který stál o jiného dospělého člověka a dal mu to slušně najevo. A pokud jde o to stáří: To, že můj věk začíná sedmičkou, neznamená, že nestojím o něžnosti a sex.

Otevřeně vám řeknu jednu věc a prosím, abyste se neurazili. Vy všichni, i vy z toho místního ‚zdravého jádra‘ – lidi, kteří si spolu tykáte, kteří jste se tu provázali – jste mě vyčlenili. Ne prosím, nechte mě domluvit. Vím, chováte se ke mně hezky, pomůžete mi, když něco potřebuju, zdvořile se se mnou bavíte. Ale nepřijali jste mě mezi sebe. Pořád mi vykáte, pořád jsem pro vás ‚pan Slavíček‘, nejsem jeden z vás. Myslím, že je to jen kvůli mému věku. Vy všichni, nepochybně z dobrého vychování a ne se zlými úmysly, praktikujete jakousi automatickou úctu k šedinám. Úctu, jejímž důsledkem je ovšem odstup ode mě.

Něco vám povím: Já nejsem starý. Uvnitř ne. Sám sebe prožívám prakticky stejně, jako když mi bylo pětadvacet. Samozřejmě té pětadvacetileté duši přibyly určité zkušenosti, někde se něco zarovnalo, jinde něco vylezlo, ale jsem to pořád já. Sám jsem někdy překvapený, jak staré vypadá moje tělo, když se vidím. Vůbec neladí s tím, co cítím. Věk je jenom jeden z pohledů na člověka. Zkuste na to číslo zapomenout. Jsem tady přece s vámi, v úplně stejné situaci. Zažívám hezké chvilky i starosti. A úplně stejně jako kdokoli z vás,“ tady se pan Slavíček odmlčel, podíval se do očí všem, kteří se koukali na něho, a pak to dokončil: „toužím po štěstí.“

Chvíli bylo ticho, pak pan Slavíček řekl ještě: „Děkuji, že jste mě vyslechli,“ ale tato slova už skoro zanikla v rozruchu, který byl tvořen nějakými slovy a odstrkováním židlí. Yvona, Roman, mamka, Dorka, i (mezitím dorazivší a velmi podnapilý) Tonda se zvedli, šli k panu Slavíčkovi a vzali ho mezi sebe – nejdřív doslova a potom i tak, jak po tom pan Slavíček (musím už vlastně psát „Vláďa“) toužil. Pro začátek jsme mu začali tykat (mně by to tedy asi nešlo; úcta k šedinám, až nežádaná, by mi bránila, ale já toho stejně moc nenamluvím, takže nikdo neví, že tady nikomu, kromě mé maminky samozřejmě, vlastně netykám), dělat si z něj legraci a zapojili ho víc do plánů „zdravého jádra“.

Mezitím na chodbě zastavil nasupený pan Potůček Adama Slavíčka. Nebylo rozumět, co mu říká, ale podle gest se dalo usoudit, že jde o Vláďu. Když pan Potůček skončil, Adam se opět rozešel směrem k jídelně, pan Potůček na něj ještě cosi volal a Adam mu s lehkým úsměvem přes rameno odpověděl: „No jo, s dědečkovým testosteronem byly vždycky trochu starosti.“

O něco později zahájil Vláďa tradiční psychobesídku: „Milí přátelé, sice jsem už dnes jeden proslov měl, ale budete muset strpět ještě další. Dovolím si shrnout naši poslední přednášku, která se týkala se paměti a začala zapomínáním. Je možné, že z dlouhodobé paměti se již jednou uložené informace neztrácejí, a pokud si je nedokážeme vybavit, je to tím, že jsme k nim ztratili cestu. Aby si člověk na něco zdánlivě zapomenutého vzpomněl, stačí často jen malá nápověda, nějaká vůně nebo hudba. Mnoho každodenních příjemných prožitků bohužel zapomínáme; proto se doporučuje si tři dobré věci denně zapsat.

Probrali jsme, jak probíhá uložení informace do paměti. Nová informace se nejdříve dostane do pracovní, krátkodobé paměti, odkud se může přesunout do paměti dlouhodobé a propojit s ostatními informacemi, což se děje převážně ve spánku a ve chvílích, kdy s informacemi pracujeme. Zapamatování pomáhají emoce, ale nesmí být až příliš silné.

Vybavené informace nemusí být příliš přesné, ani když jsme si naprosto jistí, že je vybavujeme správně. To je zvlášť problematické při vyšetřování a souzení kriminálních činů. Zhruba čtvrtina lidí je dokonce náchylná k vytváření zcela falešných vzpomínek.

Ztráta paměti se obvykle týká oblasti osobních vzpomínek, zatímco dovednosti a vědomosti o světě zůstávají nedotčeny. Lidé, kteří vinou poškození mozku ztratili schopnost ukládat nové informace, jsou přesto schopni vytvářet si emoční vzpomínky. Takový nepojmenovatelný, ale velice vlivný emoční souhrn máme všichni z prvních let života, na která se vztahuje tak řečená dětská amnézie.

Vynikající paměť si můžeme natrénovat, nebo se s ní můžeme narodit. Kdo si ale všechno pamatuje a nic nezapomíná, není příliš šťastný, protože jej neustálé promítání proudu vzpomínek ruší a brání v soustředění na právě probíhající dění.

Paměti prospívá dostatek spánku, pohyb, schopnost soustředění, zájem a vůbec aktivní způsob života.

Před námi je teď další díl našeho psychologického seriálu. K pokládání otázek se dnes přihlásila slečna Martina Potůčková.“

To, že starší dcera Potůčkových měla zájem se aktivně účastnit besídky, bylo poněkud překvapivé, protože Potůčkovi se zdejších aktivit pečlivě straní. Jde jim to celkem snadno, jelikož jim zůstal vlastní pokoj. Občas se najedí tady v jídelně, ale jídlo si dělají svoje – vzali si poměrnou část zásob, co zde zbývaly, a potravin z helikoptéry. Nikdo o nich vlastně nic neví, což mohla účast Martiny v dnešní besídce trochu změnit.

~

Martina Potůčková: Paní Mišáková, před chvílí jste se učila zpaměti nějakou básničku. Všimla jsem si toho, když jsem šla kolem vás. Protože sama studuji na univerzitě, zajímá mě, jak se učit. A proč vlastně. Proč se tu básničku učíte?

Dorka: Můžeme si tykat? Bylo by mi to příjemnější. Ale pokud vám ne, necháme to, jak to je.

Martina: Děkuji. Bude mi příjemnější, když ponecháme současný stav. Odstup mezi vyučující a studentkou, což jsou naše role zde, se mi zdá přirozený.

Dorka: V pořádku. Co že jsem se to tedy učila: Je to jeden ze Shakespearových sonetů. Zkusím kousek, který už snad jakž takž umím, zarecitovat:

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou se dme pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc.[1]

Martina: A proč se učíte tuto až depresogenní básničku?

Dorka: Něčím se člověk bavit musí, to zaprvé, a pak se mně bude myslím hodit pro studenty jako ukázka málo veselé nálady.

Martina: Je takové mechanické memorování jinak vůbec k něčemu? Myslím například ve škole.

Dorka: Je to forma učení. Jedna z mnoha. Když se potřebujete naučit sonet, nebo něco, co vás až tak nebaví, s čím nemáte spojené emoce ani to nezískáváte praktickou zkušeností, je memorování cesta. Kde by ostatně byly bez memorování školní děti? Teď má ovšem mechanické učení špatnou pověst. Zčásti zaslouženě, na druhou stranu, třeba značky chemických prvků nebo letopočty si člověk zapamatuje většinou jen díky memorování. Já jsem se v sedmé třídě za základce musela za trest naučit školní řád. Na to nic jiného než memorování nezabere.

Martina: Jak zbytečná ztráta času! Ostatně myslím, že takový trest by neprošel ani přes moje rodiče.

Dorka: To je zas jiná kapitola… Ale nakonec co – zvládla jsem to, učitelka to musela čtvrt hodiny poslouchat a já jsem pak díky tomu docela věřila své paměti.

Martina: Ale už jste to asi zapomněla, nemýlím se?

Dorka: Naštěstí ano, zapomněla. To je vlastnost memorování – že pokud naučené informace občas neoživíte, tak se nevytvoří žádné dlouhodobě dostupné paměťové stopy. U všeho učení platí taková smutná věc, že většinu toho člověk zapomene, a velký kus té většiny zapomene do půl hodiny poté, co se danou věc učil.

Martina: Taky jsem na sobě vypozorovala, že nejvíc toho zapomenu krátce po expozici daným informacím. Na zkoušku se pak učím prakticky od začátku. Jak tento efekt zredukovat?

Dorka: Myslíte, jak toho tolik nezapomenout? Vrátím se trochu k mozku a neuromodulátorům. Při učení se novým informacích je aktivní hlavně kyselina gamaaminomáselná zvaná též GABA. Když se potkáme s nějakou novinkou, GABA ťukne na nějaký ten neuronový výběžek. Výsledek není nic moc, jen jakási připravenost přijmout novou informaci. Aby se nervový spoj vytvořil a upevnil a v něm se tedy uchovala informace, kterou si chceme pamatovat, musí ji tam GABA pořádně zatlouct. A to se děje opakováním. Čili v té škole: Ať to zrovna potřebujete nebo ne, věci ze školy z daného dne si ještě to odpoledne projeďte znova. Spoustu jich tak díky dvojí aktivaci nervových spojů zachráníte a nebudete se je muset učit úplně od nuly, až se budete třeba za měsíc potřebovat na zkoušku.

Martina: To je tak prosté, že se divím, že jsem na to dosud sama nepřišla.

(Terka vedle mě zašeptala: A já se divím, že se dosud nedala dohromady s Ambrožem.)

Martina: Čím je způsobeno, že učení narychlo před zkouškou způsobí spíš velký zmatek než nějakou pomoc?

Dorka: Představte si, že jdete na zkoušku z něčeho, co vás nijak nezajímá, a co jste se tedy mechanicky naučila. V hlavě vám to drží jen silou vůle a je vám jasné, že týden po zkoušce už z toho nebudete vědět nic. Stojíte před tou učebnou, kde se zkouší a spolužák se vás zeptá, jestli jste se učila i … co já vím … bezobratlé živočichy. A vy jste ani nevěděla, že je máte umět, tak se na ně hned podíváte a snažíte se o nich během té půlhodiny, co máte do zkoušky, co nejvíc zapamatovat. Pak jdete na tu zkoušku a zjistíte, že umíte jen ty bezobratlé, zatímco to ostatní, co jste se učila doma, se někde vzpříčilo, nemůžete dát nic pořádného dohromady a motáte ty fragmenty, které vám milostivě paměť vydá, do sebe. Takhle se projevuje takzvaný retrokativní útlum, při němž nový poznatek naruší vybavení těch starších. Retroaktivní útlum je úhlavní nepřítel memorujících žáků.

Martina: Co je vlastně učení z hlediska psychologie?

Dorka: Možná je zajímavější, co to není: Není to sezení nad knížkou nebo sešitem a snaha si vtlouct něco z toho do hlavy. Tedy není to jenom to. Způsobů učení je mnohem víc. Když vás někdo zradí a vy mu už nevěříte, taky jste se něco naučila. Když ve frontě u automatu na kávu vidíte, že člověku před vámi to vzalo peníze, leč tekutou protihodnotu nevydalo, tak jste se taky něco naučila. Nebo když jdete kolem živého plotu a najednou se z druhé strany ozve řev hlídacího psa a vy se leknete, tak jste se taky něco naučila a příště už se třeba neleknete tolik. Cokoli se člověk naučí, je určitá zkušenost a na úrovni mozkové tkáně dojde ke změně – k zakódování té nové zkušenosti a řízení dalšího chování podle ní.

Martina: Zkušenosti řídí naše chování. Ano. Jasné, a přece nesnadné to takto jen tak od stolu formulovat. Z výše řečeného je rovněž jasné, že učení velice souvisí s pamětí. Zajímalo by mě dále, čím je způsobeno, že někdy učení probíhá v podstatě samo a jindy se musím snažit?

Dorka: Typický příklad, kdy to probíhá samo, je ten živý plot, za ním divý pes a následná úleková reakce na něj. Taková zkušenost se zafixuje sama a dost spolehlivě, protože byla spojená se silnou emocí. Jinak jde o známé klasické podmiňování, které popsal slovutný Pavlov. Zazvoní zvonek, pes dostane jídlo. Po pár opakováních zvonek plus jídlo začne pes slinit už po zazvonění zvonku; naučil se, že po zvonění přijde jídlo a jeho spontánní tělesná reakce, slinění na jídlo, se dostaví už v předtuše toho jídla. Takže jde o spojení dvou podnětů. Někdy takhle vznikají fobie – člověk by se po té lekací zkušenosti se psem za živým plotem mohl začít bát chodit podél všech hustých živých plotů, protože pohled na takový plot nebo jen pouhá představa v něm aktivuje silný strach. Neboli živý plot a strach by v takovém případě vytvořily principiálně podobnou dvojici jako zvonek a slinění.

Martina: Jistá osoba, kterou znám, má strach z hmyzu, který skáče. Strach vychází z rychlých a nepředvídatelných pohybů takového hmyzu, před kterými není obrany. Tato osoba tedy velmi trpí v přírodě, a ač má přírodní prostředí jinak ráda a uznává, že pobyt v něm je zdravý, pobytu v ní se spíše vyhýbá. Je to v principu totéž, co popsal Ivan Pavlov?

Dorka: To jste popsala – a já předtím taky s tou nechutí chodit podél živých plotů – je takový jeden zajímavý jev. Říká se mu vyhýbavé chování a často fobie provází. Člověk, aby se s tím nepříjemným podnětem nesetkal, se mu snaží vyhnout. Při spatření živého plotu přejde na druhý chodník. Jistá osoba se vyhýbá pobytu v přírodě. Ten živý plot je ještě docela v pohodě, protože člověka nijak zvlášť v životě neomezí. Ale ta příroda a další věci – vezměte si třeba, když se člověk bojí výtahů, vlaků, elektrických zásuvek nebo jedení před lidmi. Pokud se vyhýbá takovýmto věcem a situacím, tak už ho to v životě limituje pořádně.

Jeden můj čistotný kolega z katedry sociologie odmítá kvůli obavám z mikroorganismů vkročit na společné toalety, a když neuspěl s požadavkem, aby mu katedra vyčlenila jen jeho soukromý záchod, začala se mu kancelář plnit PET lahvemi nevábného obsahu. Také si každé ráno po příchodu u sebe vydezinfikuje kliky, vypínače, klávesnici a všechno, na co sahá, a po učebnách se pohybuje v rukavicích. A to už jsme u takzvaného zabezpečovacího chování, kdy člověk činí preventivní opatření před nějakou hrozbou. Vyhýbavé i zabezpečovací chování se u fobií často vyskytuje, a pokud takový člověk vyhledá odbornou pomoc, tak většinou právě proto, že ho obtěžují tyhle prvky v chování. Vadí víc než samotná fobie.

Martina: Kdyby zmíněná jistá osoba zapojila zabezpečovací chování, jak by mohlo vypadat?

Dorka: Třeba by při chůzi v přírodě bedlivě sledovala prostředí kolem sebe. Nebo by poslala někoho, aby šel před ní a případného skákače vyplašil. Nebo by si zakryla celé tělo včetně obličeje, aby nemohlo dojít ke kontaktu hmyzu a kůže. U klasického podmiňování a strachu je ovšem důležité ještě něco. Vezměte si například, že skákající hmyz ta jistá osoba očekává jenom v přírodě. Bojí se tedy jenom tam; doma v bytě si užívá pocit bezpečí. Pak se ale jednou zjeví pořádné saranče na zácloně v kuchyni. Od té chvíle se už nebude cítit jistě ani doma. Proč? Co tímto incidentem ztratí? Ztratí jednu velmi důležitou oporu, jeden velký zdroj bezpečí, kterým je – a tohle si zaslouží opravdu dlouhou dramatickou pauzu … velice dlouhou – tím velkým zdrojem bezpečí je … předvídatelnost. Když člověk ví, kdy je v bezpečí a kdy může očekávat problém, kterému se může vyhnout, je relativně v pohodě. Ale jakmile se daný problém stane nepředvídatelným, pocit nejistoty a strachu se významně zvýší. Já jsem vždycky trnula z matek, které v čekárně před očkováním utěšovaly své děti, že je to vůbec nebude bolet. Jenže ono to samozřejmě trochu bolí. Takže vinou takového planého ujišťování se dítěti rozsype předvídatelnost situace. Kdyby mu ta máma popravdě řekla, že to trochu zabolí, tak ono si třeba pobrečí, ale na běžnou prohlídku pak k doktorce půjde v klidu. Zatímco když mu máma řekne, že to bolet nebude a ono to bolelo a před běžnou prohlídkou mu zase říká, že to bolet nebude, dítě tomu nemusí věřit a bude se pak bát bolesti před každou návštěvou.

Klasický je i příklad s obyvateli centrálního Londýna, kteří byli za druhé světové války často bombardovaní. Před náletem se vždycky ozvaly sirény, lidi se ukryli, počkali a po náletu zas vyšli ven. Během poválečných výzkumů se ukázalo, že utrpěli mnohem menší trauma, než obyvatelé okrajových oblastí. Tam přitom bomby dopadaly podstatně méně často, než do centra. Proč tam byli lidé mnohem víc vynervovaní? Protože na předměstích nebyly varovné systémy. Prostě tam čas od času spadla bomba, aniž obyvatele něco varovalo. Oni se tím pádem báli pořád, zatímco lidé z centrálního Londýna se báli jen ohraničenou dobu – od chvíle, kdy slyšeli sirény, do konce útoku. Předvídatelnost řešitelných problémů je pro duševní zdraví klíčová. I když na druhou stranu trocha, opakuji, trocha nepředvídatelnosti zase zlepšuje naše schopnosti.

Martina: Předvídatelnost… Tu my tady vcelku máme. Za tu dobu, co jsme tady, jsme se naučili taky spoustu věcí. Třeba jak si zařídit soukromí. Jak člověk dospívá k podobným zkušenostem? Napadá mě, že asi hlavně metodou pokusu a omylu, pokud mi tedy danou věc někdo neřekl a nevysvětlil.

Dorka: Kdybychom tady měli myšku a postavili jí bludiště a na konec jedné chodby dávaly nějakou ňamku, tak myška by zpočátku probíhala bludiště nazdařbůh, ale za chvíli by se naučila běhat tou nejkratší cestou pro jídlo neboli odměnu. Takže jak říkáte – nejdřív je to pokus-omyl, ovšem jakmile dotyčný tvor vyzkoumá, co funguje a co ne, naučí se tak něco nového a zařídí se podle toho. Tomu se říká operantní podmiňování, ve kterém jde o to, že se naučíte, k jakým důsledkům vede vaše chování.

Martina: Když tedy určitá osoba, kterou znám, zjistí, že jistá osoba nesnáší prohry v kartách, a nechá ji pak raději vyhrávat, aby tato měla dobrou náladu a šla brzy spát, kterýmžto pádem si určitá osoba může nerušeně číst a nemusí buď hrát pořád dokola, nebo poslouchat ublížené řeči o smůle, je to právě ovládnutí důsledků jejího jednání, že?

Dorka: Mohla byste, Martino, dát těm osobám třeba nějaká jména, aby se v příběhu lépe orientovalo?

Martina: Nemyslím, že je to nutné. Je to přece zcela jasné.

Dorka: Dobrá. Je to tedy tak, že řekněme Pepa nerad prohrává v kartách a tak ho Franta začne nechat vyhrávat, aby od něj měl pokoj. Jde o typický příklad učení pomocí operantního podmiňování. Franta po určité době karbanického kamarádění s Pepou zjistí, že hrát s Pepou kanastu takticky vede k pozitivním důsledkům, tedy klidu a času ke čtení. Naopak hrát karty skutečně podle svých schopností je v tomto ohledu netaktické a vede k negativním důsledkům. Franta tedy toto chování opustí. Tahle to typicky je – když nám některé chování funguje, naučíme se ho opakovat; když nefunguje, opouštíme ho.

Martina: Já si ovšem vzpomínám na jednu osobu z doby mého dětství, která, když za něco dostala na zadek, to stejně pak dělala znova, aby si jí rodiče všímali.

Terka: Kristepane. Je tahle „jedna osoba“ ta „jistá“, „určitá“ nebo jiná?

Lída poplácala Terku po rameni a nabídla jí borůvky.

Terka: Nechci. Beztak jsou počůraný od lišek. Ale dík. A sorry. Mám toho už nějak dost. Jdu to rozdýchat ven.

Martina: Není to ani jedna z dříve jmenovaných osob. A vyhýbavé chování, že?

Dorka: Za prvé, Terko, potřebuješ teď asistenci? Ne? Dobře. Za druhé, vyhýbavé chování. Pokud jste, Martino, měla na mysli Terčino odmítnutí konzumace borůvek ze strachu před jejich možným znečištěním lesní zvěří, pak ano. A za třetí, když dítě dělá dál to, za co bylo potrestané… Ono totiž to, co jeden pokládá za trest, může druhý vidět trochu jinak. To dítě našlo v dané situaci něco pozitivního: Že si ho rodiče všímali, byla jeho odměna. Na cestě k ní byl sice výprask, ale téhle osobě šlo o pozornost. Takže to zase bylo chování, které fungovalo, i když by se to na první pohled mohlo jevit, že šlo o trest. Spousta dětí, které trpí nedostatkem rodičovské pozornosti, se vzteká nebo něco rozbíjí. Naučily se, že v takových okamžicích k nim rodiče hned přiběhnou a věnují se jim. A naopak že když jsou hodné a tiše si hrají, nikdo si jich nevšímá. Takže když chtějí pozornost, dělají co? Zlobí. Člověk velmi často dělá to, co se mu vyplatí.

Martina: Jak je to podle vás s tresty ve výchově? Jsou tak nefunkční, jak to v současnosti podle mnoha knih a přednášek vypadá?

Dorka: Když budete chtít dítě naučit například, že má zdravit sousedy, jak na to spíš půjdete? Vynadáte mu pokaždé, když nepozdraví, nebo ho pochválíte pokaždé, když pozdraví?

Martina: Nabízí se dát dítěti správný osobní příklad a pak jít, alespoň v popsaném příkladu, cestou pochvaly.

Dorka: Přesně tak. Když dítě totiž budete pořád trestat, tak se sice asi možná naučí zdravit, ale jenom z donucení. Možná ho člověk taky pěkně zneurotizuje a možná mu nasadí do hlavy, že nadávat a zdůrazňovat chyby je normální.

Odměny, v tomto případě pochvaly, fungují obvykle mnohem líp. Říkají, co dítě dělat. Tresty spíš signalizují, co dělat nemá. Když se bude vaše dítě na trojkolce i přes poučení vrhat do silnice pod kola aut, tak je to spíš chvíle pro trest – sebrat mu to jeho vozidlo, nekoupit zmrzlinu, na kterou spolu jdete, a tak podobně.

Aby byl trest účinný, musí přijít co nejdřív po provinění. Jedině tak dojde k propojení toho, co se dělat nemá, s negativním důsledkem.

Tresty nejsou jednoznačně negativní. Také nemusí, a samozřejmě by nemělo, jít jenom vždycky o rány; trestem je i zvýšený nepříjemný hlas nebo odepření něčeho příjemného. A po trestu by vždycky mělo přijít vysvětlení, co se tedy dělat má nebo smí, když tohle ne.

Martina: Trestání je dnes dost exponované téma.

Dorka: To mi povídejte. Moje kamarádka psycholožka o tom jednou přednášela v nějakém dětském centru pro rodiče, tresty neodsoudila, naopak je ve výchově připustila a někdo na ni začal intenzivně pokřikovat, že co si to dovoluje, že tresty jsou týrání a oni jsou za tolerantní rodičovství, další se přidali a nakonec ji ti rodiče předčasně vyprovodili před ten jejich stánek lásky a tolerance.

Výzkumy ukazují, že děti potřebují hranice. Přitom ale děti ty hranice neustále pokoušejí a ostřelují a testují, kam až můžou zajít. Rodič tady má přetěžkou úlohu pohraničního dohledu. Dítě potřebuje a chce vědět, kudy že ty hranice procházejí. Že třeba v restauraci vedou hranice kolem stolu, kde s rodiči sedí, a že nemůže chodit po celé hospodě a sahat lidem do talířů pro hranolky. Že je za hranicemi slušného chování uhodit babičku. Dítě, jehož rodiče hranice nebrání a nechávají dítěti absolutní volnost, je obvykle uvnitř úzkostné a neví, co může a co ne. No, a k tomu, aby se dítě drželo uvnitř hranic, můžeme používat domlouvání či odměny, ale jsou situace, kdy je potřeba sáhnout i do pytle s tresty.

Trest, zejména fyzický, zastavuje. Někdy je potřeba dítě zastavit a slova nemusí vždy zabrat. Rodič pak bezmocně křičí, všechno desetkrát opakuje a není to nic platné. Mimochodem, příliš se podle mě mluví o tělesných trestech a jejich rizikovosti, přitom slovy se dá napáchat mnohem větší zlo, třeba i celoživotní, když jde o ponižování a srážení sebedůvěry.

Tresty tedy zastavují a říkají, co nedělat. Odměny ukazují, co dělat. Obecně by odměny, tedy příjemné důsledky žádoucího chování, měly výrazně převažovat – čímž ovšem zase nemyslím chválit a odměňovat úplně každou drobnost nebo si něco nedejbože vymýšlet. Pak totiž přijde srážka s realitou a chudák dítě, pokud je pěstované ve vatičce a odolné jen jako čínský porcelán.

Martina: Není ale mezi fyzickým trestem a týráním příliš tenká hranice?

Dorka: Tam není žádná hranice. Adekvátní fyzický trest, tedy zásadně pečlivě dávkovaný čili mírný, a týrání jsou totiž dvě zcela odlišné věci, které nepřecházejí jedna v druhou. Rozdíl je v tom, zda je rodič milující, nebo není. Fyzický zásah milujícího rodiče je trestem; od nemilujícího rodiče se můžeme bavit o násilí či týrání.

Martina: To zní přesvědčivě. Ještě si o tom později v klidu popřemýšlím. Tak dále. Četla jsem různé názory na to, jestli násilí v počítačových hrách naučí děti stát se agresivními. Je to je podle vás?

Dorka: Mnoho studií přesvědčivě dokládá, že pozorované i imaginární násilí agresivitu zvyšuje. Po hraní her s násilnými prvky mají lidé sklon chovat se agresivně i ve skutečném světě. Také odpozorované chování na nás má velký vliv. Jeden klasický výzkum probíhal tak, že děti sledovaly jiné dítě, které hrubě zacházelo s panenkou. Ti pozorovatelé se pak k panence i k sobě chovali o poznání hůř, než předtím. Ještě větší efekt odpozorovaného násilí se projevil v případě, že toho agresivního někdo za jeho hrubost na panence ocenil. To pak pozorovatelé napodobovali jeho chování ještě víc. A naopak když viděli, že byl potrestaný, napodobovali méně. Takže na nápodobě agresivity hodně bude. Ostatně nápodobou se všichni učíme spoustu věcí.

Martina: Potřebuje dítě nebo i dospělý člověk pokaždé odměnu či trest, aby určité chování prováděl nebo neprováděl? Nebo stačí odměňovat a trestat jen občas?

Dorka: Rodiče úplně malých dětí poskytují tuhle zpětnou vazbu automaticky pokaždé – úsměvem, pohlazením, pochvalou. Jak dítě roste a zvládá některé věci už bez říkání a samo, stávají se odměny méně častými.

Trochu jiná je situace tam, kde chceme na dítěti vymáhat určitá pravidla nebo plnění dohod. Například že při jídle nepatří na stůl nohy ani mobil. Že když se v obchodě řeklo „Jen jedny bonbóny“, znamená to jedny a ne troje. Že když je v sedm společná večeře, nemůže ještě v sedm pět sedět u televize. Porušování dohod a pravidel by dítěti procházet nemělo; stará známá důslednost je investice, která bolí, ale má obrovskou návratnost.

Je ale hodně zajímavé, jak se můžeme stát závislými na něčem díky nepravidelnému odměňování. Vezměme si dva typy automatů – automat na kafe a proherní automat, kterému se ovšem eufemisticky říká „výherní“. Na automatu na kafe se člověk závislým nestane – nestrká mu nutkavě další a další mince. Ví totiž, že za minci mu automat vydá jeden kelímek čehosi, co by se dalo označit za homeopatickou kávu. U proherního automatu je situace malinko jiná: Člověk do něj hodí minci a neví, jestli něco získá, nebo jestli z toho nebude nic. Neví to ani podruhé, potřetí, počtvrté… ale přitom je mu jasné, že dřív nebo později mu ten automat něco dá. Čím víc mincí – nebo dneska už i papírových peněz – tam naházel bez výhry, tím silněji je přesvědčený, že úspěch je už na dosah.

Souvisí to s naším starým známým dopaminem, který se uvolňuje během těšení a prožívání naděje. Když se dělaly pokusy na tenhle jev u zvířat, tak to vypadalo následovně: Holub, kterému pokaždé po stisknutí páčky, nebo vždycky pravidelně, například jednou za tři stisknutí, vypadlo trochu zrní, tohle zrní snědl, dal si pauzu a pak si třeba ještě zmáčkl, snědl zrní a zase si dal pauzu.

A jak myslíte, že se choval holub, jehož krmítko se chovalo jako proherní automat a lítavec tedy nevěděl, kolikrát bude muset páčku zmáčknout, než dostane zrní? Mačkal pořád dokola, bez těch pauz. Jeho dopamin ho udržoval v napětí a doufání v cosi příjemného. Nepravidelné zpevňování, jak se nepředvídatelné odměně říká, umí divy. Třeba i v práci: Když bude nějaká kontrola pracovní morálky chodit v pravidelných časech, lidi, alespoň tedy někteří, budou pořádně pracovat v době těsně před kontrolou, a celkově toho udělají míň, než když budou kontroly nahodilé. Můj švagr skladník si zvykl po obědě schrupnout si ve skladě na polystyrenu, protože po obědě šéf nikdy do skladu nechodil. Pak tam samozřejmě jednou přišel. A tím intenzivní vztah švagra s polystyrenem skončil, zato páčky na ještěrce mačkal mnohem víc.

Martina: Vyvozuji tedy, že až budu jednou v práci na vedoucí pozici, musím zaměstnance kontrolovat nahodile, a nikoli pravidelně, aby dělali, co mají.

Dorka: Bavíme-li se o kontrole coby motivačním nástroji, tak ano. Jinak je ale lepší dosáhnout takového pracovního prostředí, kde lidi rádi pracují. Pak není kontrola potřeba vůbec nebo skoro vůbec.

Martina: Idealistické, leč teoreticky funkční. Ještě bych se ráda zeptala na takzvané Pravidlo deseti tisíc hodin. Je pravda, když se budu deset tisíc hodin cvičit ve hře na flétnu nebo v nějakém sportu, že se dostanu do světové špičky?

Dorka: Tohle pravidlo zpopularizoval Malcolm Gladwell a skutečně řekl a na několika příkladech ukázal, že člověk, který se nějakému oboru bude věnovat deset tisíc hodin, což znamená například šest hodin den co den po dobu čtyř let, tak se v daném oboru ocitne mezi nejlepšími na světě. Leckdo by si možná řekl „Tak jo, jdu na to, čtyři roky utečou jako nic a budu světová třída.“ Jenže to chce klid a nohy v teple.

Pokud byste neměla hudební sluch a smysl pro rytmus, k čemu vám bude cvičit na nástroj iks hodin denně? Něco byste se jistě naučila, ale na špičku v oboru by to nemohlo stačit. Takže musíme přidat ještě jednu podmínku, a tou je určitá vloha pro danou činnost. Vlastně ještě jedna věc je důležitá a tou je zájem o věc. Pokud má člověk třeba hudební talent, ale víc ho láká, co já vím, psaní cestopisů nebo třeba vaření, tak do učení hry na flétnu, kdyby ho někdo nutil, by nedal to své chtění a ani těch deset tisíc hodin by pak nemělo dostatečný efekt. Podmínkou toho, že se něco naučíme relativně snadno a do hloubky, je zaujetí danou věcí.

K tomu ale jedna poznámka: Ani s talentem a zaujetím se při trénování a vykonávání různých činností nevyhneme občasné nechuti a nutnosti překonávat překážky. Je to tak přirozené a je to tak správné. Teprve v obtížích a slabších momentech se pozná, co v kom je, a teprve jejich překonáváním do toho dáváme maximum a pořádně se tužíme. Zdravá sebedůvěra vyrůstá mimo jiné právě z nezdolné snahy vypořádat se s překážkami a občasnými ztrátami motivace.

Martina: V úvodu jste ještě narazila na skutečnost, že snadné učení souvisí s emocemi a praktickou zkušeností.

Dorka: Co si člověk osahá a vyzkouší, naučí se snáz než tak, že si o tom něco vyslechne. Pokud jde o emoce, mluvili jsme tady i včera o tom, že emočně podbarvené události si většinou lépe pamatujeme. Zaujetí, zájem, ale i rozumně silný stres fixaci poznatků pomáhají.

Martina: Je pravda, co se říká, že starého psa novým kouskům nenaučíte?

Dorka: Předně, to vůbec není pravda. Lidský mozek je velmi plastický, je schopný vytvářet nové spoje a učit se a měnit po celý život, bez ohledu na věk. Za druhé, je to pravda. Jak pes i jeho pán stárnou, jejich zvyky a postoje se opakovaným používáním upevňují a může být těžší je překonat a změnit.

Martina: Mám dojem, že toto se týká mnoha postarších členů naší katedry. Nejsou vůbec flexibilní. Nenapadne je podívat se na věci jinak. Drží se pořád svého.

Dorka: Všimněte si, Martino, že za spoustou objevů stojí lidé spíše nižšího věku. U nich se setkává ještě určitá dětská neomezenost, energie a fantazie s již získanými poznatky a zkušenostmi. Kdyby měly čtyřleté děti víc zkušeností, byly by nejlepšími objeviteli a vynálezci právě ony. O nějakých pětadvacet, třicet let později už tedy přijdou zkušenosti, současně dětské myšlení ještě pořád není zakryto vrstvou zatuchlého dospěláckého prachu a to jsou žírné podmínky pro tvořivost.

S věkem začne nenápadně převládat ta zvykovost, dostavuje se třeba i určitá únava a flexibilita se ztrácí. Sem patří i takzvaná funkční fixace, tedy neschopnost použít věci a myšlenky jinak, než jsou k čemu původně určeny. Brýle jsou na dívání, tečka. Přitom se dají použít třeba i k rozdělání ohně, kdy poslouží coby lupa.

Vejr: Nebo taky k sebevraždě.

Dorka: Bezpochyby. Nebo příklad, který jsem někde četla, a velmi mě pobavil: Jak pomocí svíčky vyzdobit svého křečka na oslavu nového roku? Napadá někoho něco?

Po chvíli nechápavého smíchu padlo pár nevážných návrhů typu „Přidělat mu hořící svíčku na záda“, „Slepit mu chlupy voskem do číra“.

Dorka: Vidíte – naprosto typické příklady funkční fixace. Svíčka je vnímána jako věc, která hoří a pouští přitom vosk.

Vejr: Moji malou to už určitě napadlo, jenže neumí mluvit.

Dorka: A to je škoda. Tak vám to řeknu já – přičemž mě by to taky nenapadlo, kdybych si to nepřečetla. Z knotu, který se ze svíčky vypreparuje, se dá křečkovi vyrobit slušivá paruka!

Jiný příklad: Představte, že jste někde mimo civilizaci a musíte přinést litr vody kamarádce, která leží napůl mrtvá žízní kilometr od řeky. Máte jen malou kabelku, v ní rtěnku, kondom, vybitý mobil, papírové kapesníky a klíče. Jak tu vodu pro kamarádku zařídíte?

Studenti mi na to většinou odpovídají, že by zkusili donést vodu v kabelce, jenže z ní ta voda mezitím vyteče. Občas by se někdo pokusil najít odpadkový koš a v něm nějaký plastový pytlík nebo igelitku. To už je lepší, až na to, že v divočině se na odpaďáky nehraje. Řešení jen za pomoci toho, co má člověk u sebe, tu přitom je.

Terka: A my skautky to řešení samozřejmě známe. Kondom dokáže pojmout hromadu vody, takže kamarádku bych zachránila a ještě bych si ušetřila kabelku.

Do všeobecného uznalého smíchu zahřměl pan Potůček: Martino, tak tady jsi! Ty se s nimi zahazuješ? Máš být přece na pokoji!

Martina: Bylo to jen povídání.

Pan Potůček: Pojď!

Dorka: Pane Potůčku, samozřejmě respektuji, jak funguje vaše rodina a že máte o svou dceru péči. Na druhou stranu je dospělá a inteligentní a povídání o psychice jí stěží může ublížit. Martino, chcete ještě pokračovat?

Martina: Děkuji. Teď už by to bylo složité. Nicméně dozvěděla jsem se k tématu, co jsem potřebovala.

~

Poslední dobrou tu poněkud houstne atmosféra a dnešní večer toho byl důkazem. Pan Potůček, poté, co svým vpádem ukončil psychobesídku, vedl Martinu do pokoje a cestou trousil jedovaté narážky na Vláďu Slavíčka a že nechápe, „jak se ještě může tady producírovat, a že se s ním vůbec někdo baví a spát s tímhle člověkem pod jednou střechou je hrůza a ještě že máme vlastní pokoj“.

Klára Potůčková, odhadem šestnáctiletá, vystrčila hlavu z pokoje a řekla: „Nepřeháněj, otče.“ A směrem k Vláďovi ukázala palec nahoru: „Jste náhodou hustej!“ Pan Potůček jí i Martinu nacpal dovnitř a bouchl dveřmi.

Alena Smítková se na Vláďu usmála: „Já si taky myslím, že jsi hustej. Já bych ti, Vládíku, dopřála takový něžnosti, že by ses nestačil divit. Co bys dopřál ty mě?“

Helenka na to: „Ta naše holka se vyzná.“

Karel se zívnutím řekl: „To teda jo. Snad není ale pan hoteliér tajnej agent, aby zase hned neskončila v Opavě.“

Vláďa se obrátil k Alence: „Obávám se, že bych ti, Alenko, nedopřál nic z toho, po čem opravdu toužíš.“

Na scénu vstoupil Ambrož: „Tady aby se člověk začal bát. Už i starého pána musím vyškrtnout ze seznamu normálních a slušných lidí, tím pádem tam už skoro nikdo nezbývá.“

Terka, která se pár minut předtím vrátila z čerstvého vzduchu očividně stále bojovně naladěná, hned vypálila: „Doufám, že sebe jsi už vyškrtnul dávno, jinak by to byl seznam k ničemu.“

Horác ji pochválil: „Dobře ty.“

Ambrož se ale nedal: „Pche. Hlavně že drzost má zastání proti slušnosti a pravdě. A vůbec, všichni jste posedlí tady tou vaší pospolitostí a rádoby pohodou. Pořád samý ohledy, řečičky a úsměvy. To bych rád věděl, kolik z toho kamarádství myslíte vážně.“

Horác na to: „Přesvědčíme se,“ a křikl na velmi urostlého Bořka, který zrovna v rohu jídelny cvičil s kanystry vody: “ Bořku, kamaráde, jestli jsi opravdový kamarád, pomůžeš mi tohohle křiklouna usadit do odpadový jámy.“

Ambrož spustil suverénním tónem: „No to mě toho uděláte, pitomečkové. Toho se tak bojím. Mě byste vystrašili leda letadlem, protože mám závratě, ale jinak ničím. A kde vezmete letadlo, co? Nebo lanovku, ha!? Ani rozhledna tady, vy chudáci, nikde není … teda vlastně …“ V tuto chvíli si Ambrož nepochybně uvědomil přítomnost rozhledny na kopci, pod nímž stál náš nucený domov.

„Pomalá paměť, Ambro.“ S těmi slovy si hodil Bořek marně se vzpouzejícího Ambrože přes rameno a vyšlápl do počínajícího šera. Střídali se s Horácem a vynesli ho až na kopec, vyšli na starou kovovou rozhlednu a tam ho nechali.

Ambrož se celkem dlouho nevracel a tak, ačkoli tady asi nikomu nechyběl, se moje mamka s Dorkou rozhodly jít se po něm podívat. Šla jsem s nimi. Naštvaného Ambrože jsme potkali cestou. Prskal: „To je hrůza tahle zacházet s člověkem s fobií. Když jste se mě nezastaly předtím, tak teď to už nepotřebuju. A musím s politováním říct, že od psycholožky jsem čekal víc.“

Moje mamka mu řekla: „Kdybychom se tě zastaly, připravily bychom tě nevědomky o příležitost překonat velký strach. Vždyť ses z té rozhledny dostal.“

Ambrož na to reagoval jedním svým expresním „Pche!“

Mamka se nedala: „Myslím to vážně.“ A dodala: „Dokázal jsi to! Moc jsem tomu nevěřila, ale opravdu jsi mě příjemně překvapil!“

Tiše jsem se divila a napadlo mě, že chybí už jen, aby mu řekla, že je „hustej“.

Ambrože to taky mátlo: „Cože? Překonat strach…, dokázal… Ty mě chválíš? Myslel jsem, že mě nesnášíš!?“

Mamka mu odpověděla: „Dostal jsi se navzdory strachu z těžké situace? Dostal. To si přece zaslouží ocenění, nemyslíš?“

Ambrož asi nevěděl, co si myslet: „Ééé …“

Mamka ho povzbudivě pohladila po zádech: „Tak vidíš.“

Mám dojem, že se mamka s Dorkou musely na Ambrože nějak domluvit.

[1] W. Shakespeare: Sonety, Atlantis, Brno 2011, přeložil Martin Hilský

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

6. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl

STÁHNOUT 6. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina šestá – O paměti

29.7., 15. den

V noci na dnešek, když většina z nás už usínala či spala, se náhle zvedl Horác Hruška, chytil židli a začal s ní třískat kolem sebe. Židle brzy ztratila svou soudržnost. Horác zahodil kousek opěradla, který mu zbyl v ruce, vzal stůl, zvedl ho nad hlavu a mrštil jím o zem. Zaťal pěsti, strašně nahlas zařval a vyběhl ven. Bylo odtamtud slyšet, že v demolici čehosi včetně svých hlasivek pokračuje. Ve světle měsíce se vztyčovaly překvapené rozespalé hlavy. Vypadalo to, že Horáce postihl nějaký problém a že Dorka bude mít práci. Terka Jasenská, Horácova přítelkyně, jí ovšem vysvětlila, že Horác prostě je takhle prchlivý, ale že lidem nebezpečný není a že ho ten amok za chvíli přejde. Dorka chtěla přece jenom vědět víc, tak Terka jí a mojí mamce (která se s Terkou tady skamarádila) šeptem vyprávěla, co Horácovu vystoupení předcházelo.

Bylo to velmi jednoduché: Tereze došla antikoncepce, odbyla si svoje dny a Horác se těšil na párové aktivity. Jenže Terka se převelice bojí, aby neotěhotněla, takže s Horácem nechce radši nic mít. Horác je přitom muž vášnivý, navíc jsou s Terkou jen pár měsíců, takže ještě zamilovaní. Další komplikace je, že Horác se nesmí uspokojit sám. Slíbil kdysi svému, v tomto ohledu velmi bigotnímu tatínkovi, že to nebude dělat. Samozřejmě to nedodržuje, ovšem s výjimkou vždy třiceti dní od výročí tatínkova úmrtí – takhle si to Horác stanovil pro klid svého svědomí. A těch třicet dní je zrovna teď v plném proudu. Horác se Terku pokoušel přemluvit celý večer, aby šli na procházku do mlází. Marně. Proběhnuvší výroba třísek byla uznáním porážky. Dámy ještě chvíli šeptem spekulovaly, co a jak, kolem to už zase spalo, aspoň si to patrně myslely, když se najednou ozval zcela bdělý hlas Adama Slavíčka: „Najděte ovci.“ Znělo to v té měsíční noci úplně šamansky.

Terka se nejistě a potichu zeptala: „Cože?“

„Najděte Horácovi ovci,“ opakoval Adam.

„K čemu?“

„Ta vyřeší Horácovo … neuspokojení.“

Terka po delší nevěřícné pauze: „Co máš na mysli, Adame?“

„Kdysi se přece z ovčích střev dělaly kondomy,“ uzavřel to Adam.

„A zbytek z té ovce můžeme sníst,“ dodal rovněž zcela bdělým hlasem pan Smítko.

Soudě podle šumu, který nastal, slyšeli o Horácově trápení skoro všichni; ti, co už skutečně spali nebo byli jinde, se to tichou poštou dozvěděli ráno. Ale tohle je prakticky jedno, už tady skoro každý na každého něco ví nebo byl svědkem nějaké situace intimního charakteru.

Léky se tady ostatně dost řeší. Prakticky všem, kteří nějaké berou, došly. Naštěstí to vypadá, aspoň zatím, že to tihle lidé zvládají bez komplikací. Na recepci je seznam, kde si může každý napsat, co potřebuje. Pošleme ho příště do helikoptéry. Třeba něco napráší. Nebo se už dostaneme domů – do lékárny, do Podolí, chtělo by se říct společně s Járou Cimrmanem.

~

Pan Slavíček odstartoval další psychobesídku: „Milí bdělí, ne však zcela vědomí přátelé! Včera byl naším prvním tématem spánek, který potřebujeme kvůli odpočinku a dobré paměti. Během spánku náš mozek třídí, přesouvá a spojuje informace, které načerpal přes den. Zřejmě proto se říká ‚Ráno moudřejší večera‘ – že se nám všechno to nové spojí s tím, co už víme, a vidíme pak už i nové věci v souvislostech. Dostatečný spánek je důležitý pro paměť, pozornost, sebeovládání i celkové zdraví.

Rozlišují se dva chronotypy. Skřivani brzo vstávají, jsou čilí dopoledne, k večeru jejich energie slábne a brzo usínají. Sovy jsou po ránu pomalejší, jejich chuť do života vrcholí v podvečerních či večerních hodinách a chodí pozdě spát. Existuje i skupina nevyhraněných. Sovy mají mnohem víc spánkových problémů a větší riziko následných komplikací, ale s chronotypem se nedá nic dělat, je vrozený.

Sny nám dávají nahlédnout do nočních rejů v mozku. Obsah snů často souvisí s denními zážitky; opakované sny ale mohou nést informaci o čemsi nevyřešeném, s čím by bylo možné psychoterapeuticky pracovat.

Od spánku jsme se dostali k vědomí. Spánek je stav, kdy se od vědomí odpojujeme; je to forma ‚bezvědomí‘. Pak máme ještě vědomí ve formě sebeuvědomění, což znamená, že víme, co děláme, cítíme a proč tomu tak je. Odhaduje se ovšem, že většinou to nevíme. Mnoho věcí děláme automaticky, na autopilota či ze zvyku, instinktivně či reflexivně. Spontánně v nás vznikají emoce, činnost našeho těla probíhá také do velké míry mimo vědomí a nakonec nevědomky i překrucujeme realitu a vymýšlíme si příběhy, abychom si uchovali dobré mínění o sobě a pocit kontroly nad událostmi svého života. Z nevědomí pochází i intuice, která nám napovídá, co a jak. Podmínkou intuice jsou zkušenosti a vnímavost vůči vlastnímu tělu.

Nyní vás vítám u další přednášky, na které se kromě naší milé psycholožky Dorotky Mišákové bude podílet i pan Karel Smítko.“

~

Karel: Tak hele. Vy psychologové se zabýváte i pamětí, že jo? A o tu já mám právě strach. Nějak mně vypadává.

Dorka: Co tím myslíš, Karle? Že si nemůžeš na něco vzpomenout?

Karel: Jo. Každou chvíli. Zapomínám jména lidí, ale i slova jako třeba názvy nářadí, které používám málo. Jestli nemám Alzheimera, to mě děsí.

Dorka: Jména nejbližších lidí – ženy, dětí, kamarádů – vybavuješ?

Karel: To jo.

Dorka: Trefíš bezpečně domů, do práce a nevímkam ještě často chodíš?

Helenka Smítková: Do hospody!

Karel: Trefím, bez problémů.

Helenka: Z hospody někdy netrefí.

Dorka: Problémy na cestě z hospody se v tomto ohledu nepočítají.

Karle, demence se neboj. To, že ti vypadávají jména vlastní a podstatná, patří k těm nejlepším letům, ve kterých zrovna jsi. Mně se to taky stává.

(Šum v publiku a několikanásobné „Mně taky!“)

Karel: A co když si chci ohřát jídlo a místo mikrovlnky otevřu lednici? Nebo jdu do sklepa pro zelí, dojdu tam a nevím, co jsem chtěl?

Dorka: Obojí je jen roztržitost a důkaz, že nemyslíš na to, co zrovna děláš. Není to žádný důvod k panice. Máš v rodině někoho, kdo trpěl demencí nebo podobnou poruchou, hlavně v nízkém věku?

Karel: Ne.

Helenka: U nich se umírá na infarkty a rakovinu.

Dorka: Tak to máš, Karle, hned dvojí důkaz, že se nemusíš bát.

Karel: Jako že infarkt a rak mě zachrání před demencí?

Dorka: Tak jsem to zrovna nemyslela, ale vlastně máš do určité míry pravdu. Dneska má tolik lidí demenci proto, že se jí díky léčbě infarktů a překonání rakoviny dožili. Před sto lety leckoho porazil první infarkt myokardu, střední délka dožití byla asi padesát let a tak demence, která ve skrytu číhala na svou příležitost, se nedočkala, protože v padesáti ji nemá skoro nikdo. Teď lidé infarkt obvykle přežijí a jsou na světě ještě desítky let po něm. A často se tak demence ke slovu dostane – v pětaosmdesáti letech ji má už polovina lidí.

Ale vrátím se k tomu dvojímu důkazu – nesouvisí ani s infarktem, ani s rakovinou. První důkaz, že se nemusíš zbytečně obávat, je, že v rodině nemáš zátěž. Druhý důkaz je, že jsi byl schopný mi na tu otázku vůbec odpovědět. Problém by byl, kdybys zapomněl, na co jsem se tě ptala, ještě než bys odpověděl. Napadá mě vtip, který tohle dobře ilustruje: ‚Trápí vás něco, paní Vomáčková?‘ – Ale ani ne, paní doktorko, jen ta paměť. … Vlastně ještě paměť.‘

Na internetu si pak někdy pro klid duše můžeš najít Mini Mental State Exam, je to takový jednoduchý test psychických funkcí a je i v češtině.

Karel: Zkusím ho. Pokud to teda nezapomenu. Čím to vůbec je, že člověk zapomíná?

Dorka: V případě výpadku těch jmen jde nejspíš o důsledek přetížení, roztržitosti a přirozeného chátrání mozku, které započíná už někdy po dvacítce. Možná ale nejde o skutečné zapomínání. Některé výzkumy totiž naznačují, že člověk vůbec nezapomíná. Neurologové Wilder Penfield a Oliver Sacks dokázali u mnoha svých pacientů vyvolat dávné vzpomínky tak, že stimulovali oblasti mozkové kůry jejich spánkových laloků. Byly to přitom vzpomínky, které ti lidé jinak nebyli schopní vybavit, dávné zážitky z mládí nebo dětství. Elektroda přiložená na některá místa vyvolala v těch lidech třeba jasnou vzpomínku na píseň z rádia, a to s celým textem. Hodně odborníků se přiklání k závěru, že paměťové stopy máme skutečně uložené napořád a pokud tak řečeno zapomínáme, tak je to způsobeno ne tím, že by ty vzpomínky přestaly existovat, ale tím, že je nedokážeme najít. Kolikrát stačí nějaká užitečná nápověda – která nás na tu správnou cestu navede – a vybavíme si něco, na co jsme ne a nemohli přijít. Když se tě, Karle, třeba zeptám, kdo byl ministrem kultury v roce 2000, budeš to vědět?

Karel: Ne a ani jsem to podle mě nikdy nevěděl.

Dorka: Nosil šálu.

Karel: Jasně! To byl ten … Dostál! Pavel Šála Dostál. Umřel na rakovinu, ne?

Dorka: To je přesně on. Vidíme, že stačí směrovka – třeba oblíbená část oděvu – a cesta ke vzpomínkám se otevře. Už jsme mluvili o tom, jak nesmírně zajímavě v tomto ohledu fungují vůně: já když cítím myší bobky – jako se to stalo včera, když jsme uklízeli sklípek – vybavuje se mi doba, kdy mi bylo asi tak devět let a měla jsem morče. Tomu šel z klícky zrovna takový odér. Ten pach myších bobků ve mně vyvolává jasnou vzpomínku: Vidím kuchyň, ve které byla klec, a tak nějak cítím tu dobu. Teda ne že by ta doba páchla po počůraných pilinách,… ačkoli mluvíme tady o rudých osmdesátých letech, takže…

Nebo hudba – spisovatel William Styron popisuje ve své knížce Viditelná temnota, že ho před sebevraždou, ke které se chtěl uchýlit kvůli nesnesitelným depresím, zachránila píseň. Když se už chystal to udělat, zaslechl v televizi Brahmsovu Rapsodii pro alt. Zrovna tu mu často v dětství zpívala jeho maminka a Styronovi se vše připomnělo, jeho rodiče, doba, kdy bylo pro co žít, lidi, kterým by sebevraždou ublížil. Tahle vzpomínka, která ho odvrátila od sebedestrukce, se oživila díky té nápovědě, té zaslechnuté skladbě z televize.

Jedna vzpomínka je spojená s dalšími, takže na základě těch asociací se dobře rozpomínáme; při prohledávání paměti jdeme od jedné asociace k druhé a ještě další. Pokud si ovšem chceme něco vybavit záměrně a takříkajíc od nuly, je to někdy výrazně složitější. Tam můžeme užít dvou postupů a oba známe ze školních písemek. Otázka může být položená takhle: Jak se v latině řekne „vlk“? A teď piš. Někdo to ví, někdo to neví a někdo si myslí, že to neví a přitom to ví. Je možné tu otázku položit takhle: „Vlk“ se v latině řekne: a) Felis b) Lemmus c) Lupus. A tady už se chytne i dost těch, co předtím takzvaně nevěděli, vzpomenou si třeba na „Homo homini lupus“ a správná odpověď je na světě. Když máš něco napsat nebo vybavit bez nápovědy, je to volná reprodukce; s těmi nápovědami (což byla částečně i ta šála u ministra Dostála) je to rekognice neboli znovupoznání. Rekognice je výrazně snazší způsob vybavování informací z paměti.

Karel: Co mám udělat pro to, abych měl dobrou paměť?

Dorka: To je velmi praktická otázka. Protože paměť sídlí v mozku, možná by bylo dobré si nejdřív říct, co dělat pro zdraví mozku obecně: Mozku prospívá, když ho adekvátně zatěžujeme. Seniorům se v tomto ohledu často doporučují křížovky, ale ty nejsou úplně to ono. Je samozřejmě lepší luštit křížovku, než se otupovat u bezduchého seriálu, ale jinak je křížovka v podstatě mechanická záležitost a člověk tam sází ty atoly, omaky a atamany, aniž musí příliš přemýšlet. Mnohem víc mozek protáhne ten, kdo se učí nějaký cizí jazyk, řeší těžké hádanky nebo třeba organizuje výlet pro širokou rodinu.

Pro dobrou funkci mozku musíme mít v pořádku cévy. Jsou-li přicpané, nepřivádějí kyslík a živiny v potřebném množství. Mozek je přitom extrémně náročný – spotřebovává dvacet procent veškerého kyslíku a dvacet pět procent glukózy, ačkoli tvoří pouhá dvě procenta hmotnosti těla. Čili to chce dát si občas místo bůčku hrušku nebo kedlub.

Mozku škodí alkohol, který nepokrytě likviduje nervové buňky, dál chronický stres, který má špatný vliv na hipokampus a tedy i na paměť, nečinnost, kvůli které mnoho oblastí chátrá, a uvažuje se i o škodlivosti lepku, který ve vyšším množství možná podporuje zánětlivé procesy v mozku.

A co udělat přímo pro dobrou paměť? To snáz pochopíme, když budeme vědět, jak paměť funguje. Aby v dlouhodobé paměti vůbec něco bylo, musíme si to nejdřív zapamatovat. Takže přijde nová informace. Když je důležitá, zaměříme na ni pozornost, čímž se tato informace dostane na náš pomyslný mentální pracovní stůl a tedy i do takzvané pracovní neboli krátkodobé paměti. Vydrží tu jen asi dvacet vteřin – pokud se s nimi chceme těšit déle, musíme si je opakovat. Mnoho informací zde svou existenci končí, vybraným se ovšem dostane toho privilegia, že nastoupí na vlak směr dlouhodobá paměť. Zdaleka ne všechny tam dojedou. V jejich přesunu hraje roli řada mozkových struktur, zejména pak hipokampus, a taky mozková chemie, například serotonin. V dlouhodobé paměti máme informace schované na několik minut, ale třeba i navždy. Mnoho pozorování lidí, kteří kvůli zranění nebo nemoci utrpěli poškození mozku, ukazují, že trvá hodně dlouho – několik měsíců –, než se nová informace v dlouhodobé paměti ustabilizuje natolik, aby byla skutečně trvalá. Takže abychom si věci pamatovali a uměli je vybavit, musí proběhnout v pořádku jejich uložení. K tomu je mimo jiné dobrý dostatek spánku, ve kterém, jak jsme si říkali, se paměťové stopy dávají na místo a propojují s ostatními.

Karel: Čím víc propojení, tím líp?

Dorka: Pro vybavování určitě. Když si chceme něco vybavit, náš mozkový vyhledavač oťukává různé kategorie s dotazem, jestli tam k té věci něco nemají. Například když ses snažil vzpomenout na jméno ministra Dostála, tak tvůj vyhledavač šel asi nejdřív do sekce „Bývalí ministři“, pak zkusil jiné šuplíky v kategorii „Politici“ a ještě šel možná do oblasti „Divadla, koncerty“. Nic neobjevil. Nenapadlo ho zkusit štěstí v kategorii „Šály“; tam se vydal teprve po nápovědě a tam taky Pavla Dostála konečně objevil. Celé to bylo těžké proto, že Pavel Dostál je v tvém mozku spojený s málo oblastmi. Kdyby ses o politiku zajímal, byl členem Dostálovy domovské strany a dokonce Pavla Dostála osobně znal, bylo by jeho jméno spojeno se stovkami oblastí a vybavil by sis ho hned.

Z toho vyplývá, že když si něco chceš dobře zapamatovat a kdykoli to snadno vybavit, musíš tuhle informaci dobře propracovat: přemýšlet o ní, opakovat si ji, uvědomit si její smysl, zapojit případně nějakou mnemotechnickou pomůcku nebo ji zasadit do dobrého příběhu. My lidé zbožňujeme příběhy a stejně tak je má ráda naše paměť.

Dejme tomu, že ti řeknu, že maďarský lékař Ignác Semmelweis, který žil v 19. století, zdůrazňoval důležitost mytí rukou v nemocnicích. Myslíš, že si za měsíc něco z toho vybavíš?

Karel: Ani zítra.

Dorka: Takhle by to měla většina lidí tady. Ta informace je bez emocí, chladná, věcná, vcelku nezajímavá. Tak to zkusíme jinak:

Ignác Semmelweis byl původem maďarský lékař, kterého trápilo, jak velké množství mladých žen umírá po porodu. Z neznámých důvodů dostaly horečku a mnohé na ni po pár dnech zemřelo. Byla to obávaná „horečka omladnic“. Semmelweis si všiml, že u porodů vedených porodními bábami doma se to stávalo mnohem méně než v nemocnicích. Koumal, čím by to mohlo být, až na to přišel: lékaři, kteří jdou například z pitevny, si neumyjí ruce a během vedení porodu na ženu přenesou smrtící bakterie. „Myjte si ruce!“ vyzýval Semmelweis kolegy v nemocnici. Jenže – on byl mladý, oni zkušení a nevěřili, že by taková primitivní věc jako mytí rukou mohla někomu zachránit život. Semmelweis mezi nimi pobíhal s lavorem plným chlorované vody, a když konečně pár doktorů donutil smáčet si v tom roztoku ruce, úmrtnost na horečku omladnic spadla na daném oddělení skoro k nule. Semmelweis se radoval, že zmizí zbytečná úmrtí a že tolik dětí nebude vyrůstat bez mámy. Jenže když pak odešel pracovat jinam, lékaři jeho chlor vylili, pokračovali v předchozí praxi a ženy začaly zase umírat. Zoufalý Semmelweis sepisoval články, jezdil přesvědčovat kdekoho, ale naprosto marně. Nikdo mu nevěřil. Chytly ho z toho vážné deprese, až skončil v blázinci, kde ve věku pouhých čtyřiceti sedmi let zemřel. Za pravdu dostal Semmelweis až několik desítek let po své smrti.

Myslíš, Karle, že teď už si budeš něco pamatovat?

Karel: Ani bych se nedivil, kdyby jo. Bylo to docela zajímavé.

Dorka: Příběh, detaily – to všechno v tomhle delším vyprávění máme a všechno je to pomoc pro naši paměť. Také emoce tam jsou – smrt mladých žen, Semmelweisovo zoufalství, jeho předčasná smrt… Emočně zabarvené informace ukládáme snadněji. Příliš moc emocí může paměťové procesy naopak narušit, ale většinou jsou emoce zárukou, že tu věc hned tak nezapomeneme. Jako třeba, když vezmu naši situaci, pohled na vodou potrhanou silnici a zbořený most, přílet helikoptéry nebo úprk před vosami.

Alenka Smítková: Když mně Eriček koupil kabelku od Diora, já měla rakovou radost a všechno to vidím jako dneska!

Karel: To mně otec koupil plynovou masku a deset konzerv lančmítu. K desátým narozeninám. Prý ať jsem připravený na krizové situace. Taky to úplně vidím před sebou. Tuhle vzpomínku bych přitom zrovna nejradši vymazal. Ta maska ani neměla chobot, chápete? To asi nejde, vymazat vzpomínku, viď?

Dorka: Psychologicky podmíněné zapomínání existuje, ale nepovede se ti ho dosáhnout tímto způsobem. Naopak – čím častěji si na tu podivuhodnou událost vzpomeneš, čím častěji nad ní budeš přemýšlet a prožívat v souvislosti s ní emoce, tím bude ta paměťová stopa silnější a snadněji k nalezení. To souvisí s tím, o čem jsme zrovna mluvili, tedy s dobrým vybavováním. Takováto práce s paměťovými stopami – že si na ně občas vzpomeneme, vytáhneme je do pracovní paměti, spojíme s něčím dalším – to všechno způsobí, že k nim vede více cest a jsou pak snadněji k nalezení.

Je třeba jedna technika proti depresi, kdy si člověk každý večer zrekapituluje uběhlý den a pak si zapíše tři dobré věci, které ho ten den potkaly. Tím, že ta pozitiva vytáhne z paměti, přemýšlí o nich a ještě je zapisuje, je propracovává a je větší pravděpodobnost, že si je bude pamatovat a bude z nich tak mít nějaký užitek. Čemuž samozřejmě pomáhá i to, že si pak svoje zápisky může přečíst a to mu s oživením paměti taky výrazně pomůže. Pokud ty hezké věci necháme jen tak profičet, už si je nejspíš nikdy nevybavíme. Aspoň ne bez pomoci elektrod na obnaženém mozku. Dal bys, Karle, dohromady tři dobré věci ze včera?

Karel: Snad i jo. Tak moment. Chytil jsem pstruha. Pochutnal jsem si na něm. Nemusel jsem do práce.

Dorka: To šlo dobře. A co tři dobré věci z minulé středy?

Karel: Ze středy… Tak určitě, že jsem nemusel do práce. To je jedna. … Mámo, co jsme měli k jídlu minulou středu? Byl to ten guláš?

Helenka: Ne. Měli jsme zase fazole.

Karel: Ale ne. Fazole byly potom, ve čtvrtek a v pátek. Ve středu byl guláš. Vzpomínám si teď, jak jsem si říkal „Středeční gulášek, na nebi ani mráček“.

Helenka: Ti říkám, nebyl. Fazole byly. Já úplně vidím, jak si říkám „Zase fazole, ještě že mám už tak velký děti, kdybych je s tímhle jídlem kojila, řvaly by chudinky bolestma břicha celou noc.“

Karel: Já jsem si říkal „Středeční gulášek“. Ty sis nic se středou neříkala. Prostě ve středu byl guláš.

Karel a Helenka se přeli dál. Mezitím odešel Miloš Himl a po chvíli donesl Dorce jakýsi papír.

Dorka: Tady mi Miloš přinesl rozpis jídla, který jsme dělali na minulý týden. Naše skupina měla guláš v pondělí. V úterý byly fazole, ve středu vepřové ve vlastní šťávě, ve čtvrtek fazole, v pátek špagety s kečupem a v sobotu a v neděli slavnostní menu – fazole.

Karel a Helenka: To není možný…

Ambrož: Prý „středeční gulášek“… Až se se mnou Karel zas bude o něco hádat, bude předem jasné, jak to je a kdo tady má moc velkou fantazii.

Dorka: Dvě věci k tomu podotknu: Za prvé, nedokážeme si vybavit hezké nenápadné momenty ani týden nazpět. To je škoda, protože jsou to pohlazení, která necháme zmizet skoro bez užitku. Kdo si je píše, má z nich víc. Za druhé: Naše paměť má jednu skutečně pozoruhodnou vlastnost: Máme sklon si myslet, že to, co si barvitě a s nějakými podrobnostmi vybavíme, například „Středeční gulášek“, se tak opravdu stalo a jsme schopni se do krve hádat, pokud by někdo říkal něco jiného. Pamatujete si tady všichni, za jakých okolností jste se dozvěděli o tom, jak 11. září 2001 narazila letadla do newyorských dvojčat?

Karel: Já byl zrovna na stavbě na střeše, měnil jsem si kotouč v rozbrušce a hlásili to v rádiu.

Alenka: Já jsem byla zrovna s partou venku a řekl nám to jeden kluk, Standa, co to viděl doma v televizi.

Terka: Jela jsem zrovna s rodiči v autě, hlásili to v rádiu. Zrovna jsme míjeli takovou spálenou stodolu, bylo to zvláštní spojení…

Dorka: Takže Karel byl době, kdy se dozvěděl o dvojčatech, na střeše s rozbruškou, Alenka byla s partou a vyřizoval to Standa, Terka jeli s rodiči kolem spálené stodoly… Vzpomněl by sis, Karle, na nějaký detail, třeba co jsi měl na sobě nebo jaká stanice to zrovna vysílala?

Karel: Tohle zrovna ne, ale vybavuju si, že dole na ulici jeli zrovna popeláři, když to začali hlásit.

Dorka: Dobrá, takže popeláři. Můžete mít všichni úplnou pravdu, ale existuje padesáti osmi procentní pravděpodobnost, že to tak, jak to vybavujete dnes, tehdy úplně nebylo, a pětadvaceti procentní pravděpodobnost, že ty okolnosti byly dokonce zcela jiné. Že to třeba nebyl Standa, ale Mirek, a že to nebyli popeláři, ale tramvaj, nebo že jste to slyšeli v jiné situaci a v té, o které mluvíte, jste to třeba jen s někým probírali.

Je dobře podložené, že po pár letech je spousta podobných vzpomínek nepřesných. V jednom výzkumu sebrali psychologové data hned po nějaké události, po uplynutí tuším tří let ty lidi znovu kontaktovali a ptali se jich, jak to tenkrát bylo. Přes čtyřicet procent lidí si to pamatovalo pořád stejně, další skupina nepřesně a čtvrtina byla vedle jak ta jedle. A co bylo nejzajímavější – když lidé z té poslední skupiny dostali od psychologů svoje papíry s tím, co napsali napoprvé, hned po té události, tak je to rozladilo. Chvíli se s tím srovnávali, podezírali například výzkumníky, že ty původní zápisy zfalšovali…  a nakonec, představte si, trvali na té novější verzi! To, co by mělo být spolehlivější – tedy svůj původní popis situace –, zavrhli.

Karel: Jako že na papíře mám něco, co jsem psal před iks lety a dneska tomu nevěřím, že to tak opravdu bylo? Takovej blázen bych snad nebyl.

Dorka: Zní to podivně a nelogicky. Ale my lidi už takoví jsme. Myšlenka nebo vzpomínka vybavená z paměti teď a tady nám připadá „skutečnější“, než cosi, co jsme už dávno zapomněli. Z toho plyne, že člověk by měl být pořád ve stavu „Jsem připraven, připravena se mýlit“.

Karel: Kdyby ta paměť fungovala fakt takhle bídně, co potom třeba výpovědi někde u soudu? To jsou už trochu zásadnější věci, než stodoly a popeláři. Nedávno bylo v novinách, že pustili někoho, kdo nic neudělal, ale kvůli tomu, že ho někdo „bezpečně poznal“, si odseděl roky.

Dorka: Spolehlivost svědeckých výpovědí se hodně zkoumá a výsledky jsou občas velmi znepokojující. Ukázalo se už mnohokrát, že svědek, který si je ohromně jistý tím, co viděl, nemusí být o nic spolehlivější než někdo, kdo působí spíše nejistě. Někdy prostě věříme svým konstrukcím hodně upřímně a úporně. Viz ty vzpomínky na jedenácté září. Mělo by se také zjišťovat, za jakých okolností svědek k dané informaci přišel. Informace uložené v klidné situaci budou pravděpodobně spolehlivější než informace uložené za extrémně dramatických okolností.

Roli ale hraje víc věcí. Představ si třeba, že jsi svědkem smrtelné dopravní nehody a někdo po tobě chce popsat, jak se ta nehoda seběhla. To, co ty řekneš, bude nejspíš hodně závislé na tom, jak se tě ten vyšetřovatel zeptá.

V jedné studii pustila psycholožka Elizabeth Loftusová lidem videozáznam nehody, kdy se srazila dvě auta. Lidi měli odhadnout, jak rychle jela ta auta před srážkou. A že se jich na to výzkumníci ptali různě, dostali taky různé odpovědi a ty odpovědi se daly předvídat podle slov použitých v otázce. Lidé, kteří dostali otázku „Jak rychle jela auta, když mezi nimi došlo ke kontaktu?“, v průměru odpovídali, že padesát jedna kilometrů za hodinu. Jiných účastníků toho pokusu se ptali „Jak rychle jela auta, když do sebe narazila?“ – ti v průměru udávali padesát čtyři kilometry za hodinu, takže o malinko víc. A pak tam byla skupina lidí, co uváděli v průměru šedesát pět kilometrů za hodinu. Jakou asi otázku tihle dostali? Ta otázka zněla: „Jak rychle jela auta, než se o sebe roztřískala?“ Rozdíl mezi odpovědí padesát jedna a šedesát pět kilometrů za hodinu byl daný pouze slovy zvolenými pro otázku. „Roztřískat“ je oproti „dojít ke kontaktu“ dramatičtější a vzbuzuje dojem větší rychlosti. Takže návodné otázky jsou v oblasti vyšetřování a soudnictví hodně naléhavé téma.

Spousta nevinných lidí bylo zavřených také vinou nesprávné identifikace podezřelého – jako tomu bylo i v případě, o kterém jsi mluvil. Postaví ti pár lidí do řady, nebo ti ukáží fotky, ty zrovna označíš toho, koho oni taky podezírají, a šup s ním za mříže. To se stalo v Americe třeba Corneliu Dupreemu, kterého odsoudili za ozbrojené přepadení. Hlavním důkazem pro jeho usvědčení byla právě identifikace. Jenže testy DNA ukázaly, že Dupree je nevinný. Tak ho pustili. … Po třiceti letech, které strávil ve vězení.

Karel: To jsou hrozný případy…

Dorka: A dokonce můžeš v uvozovkách šikovně zvolenými otázkami vytvořit falešnou vzpomínku. Na to jsou také zajímavé výzkumy. Člověk „náhodou“ zaslechne vyprávění nějakých jemu blízkých osob o jakési události, která se ho taky týkala a kterou by si předtím nevybavil. Třeba „Když našemu Vašíkovi bylo deset, ztratil se nám v Berlíně. Hledali jsme ho, pak i policisté, ale našel se až druhý den, jak sedí mezi toulavými psy u řeky.“ Tohle vypráví Vašíkovi rodiče na nějaké rodinné sešlosti, Vašík to slyší, zprvu je překvapený, ale po chvíli mu dojde, že ano, že se to skutečně stalo. „Taky si vzpomínám,“ řekne si. Až na to, že se to nikdy nestalo. Asi dvacet pět procent lidí je náchylných vytvářet si tyhle zcela falešné vzpomínky.

Karel: Proč by ale někdo ve skutečném životě chtěl v někom jiným vyrobit falešnou vzpomínku?

Dorka: Děje se to a jsou to velmi smutné případy. Například když jeden z rozhádaných rodičů zapěstuje ve svém dítěti falešný pocit a falešnou vzpomínkou, že bylo druhým rodičem týrané nebo zneužívané.

Karel: Teda já jsem někdy pako, ale tohle bych svým dětem neudělal. … No a to se dá lidské paměti takhle málo věřit? Moje paměť není jako ta v počítači, kde to je prostě uložený přesně?

Dorka: Jednou u nejzajímavějších věcí, která se dá o lidské dlouhodobé paměti říct, je právě to, že paměť je dost aktivní skladiště. Některé – všechny ne, ale některé – paměťové stopy se během času opravdu proměňují nebo cestují na jiná místa, do jiných souvislostí. Z tramvaje se stanou popeláři, ze sardinky žralok, jednodenní nevolnost na dovolené je zapomenuta, nebo se z ní naopak stane třídenní div ne umírání.

Když si něco zapamatováváš, vytváříš vlastně obraz toho, co se stalo. Překresluješ tu událost do paměti. Kresba přitom nikdy není přesnou kopií reality. Něco se přidá, ubere, doplní nebo zjednoduší. Pokud se ta kresba někam přesouvá, může se zase malinko změnit, nebo je třeba vybledlá, tak do ní naše mysl doplní, co v ní asi chybí. Při vybavování z toho obrázku zase děláme realitu, opět s možnými zásahy do ní.

Dejme tomu, že ti kamarád popisuje svého veterána, Forda z roku devatenáct set dvacet. Říká ti, že má plátěnou střechu, dokonce má zpětná zrcátka, vpředu dvě kulatá světla, žádné stěrače. Ty si tyhle informace ukládáš do paměti a za dva dny o tom kamarádovi a jeho Fordu vyprávíš někomu dalšímu, tedy vyvoláš si v hlavě vzpomínku na ty informace a asi ti vyvstane i obrázek toho auta, jak asi vypadá. Mluvíš o stěračích, zrcátkách, světlech a úplně vidíš toho černého starého Forda, viď?

Karel: Tak nějak jo.

Dorka: Nebo úplně vidíš toho žlutého starého Forda?

Karel: To těžko. To auto muselo být černé, tehdy se určitě žlutá auta nedělala.

Dorka: Přitom o barvě ti kamarád nic neříkal. Na základě zkušeností by sis do té představy v paměti tu barvu přidal a za nějakou dobu bys byl schopný se do krve hádat, že ti říkal, že má černé auto. To, co očekáváme a co nám podle našich zkušeností připadá v určitých situacích obvyklé, si k našim vzpomínkám rádi přidáváme a pokládáme to časem za věrný odraz reality. My si totiž skoro u ničeho nepamatujeme okolnosti, za nichž jsme se tu kterou věc dozvěděli. Všichni tady víme, že hlavní město Rakouska je Vídeň, ale pamatuje si někdo, jak se to poprvé dozvěděl? Nebo kdo vám řekl, že rohlík se dělá z mouky? Že se v obci jezdí maximálně padesát? O původu těchto informací netušíme, až na vzácné výjimky jako je například to jedenácté září, vůbec nic. Takže když se k tomu něco přidá nebo se to trochu změní, nikde nevznikne pochybnost ani otázka, kde že se to tam vzalo. Proto se například u zmíněného soudu pořizuje záznam všech výpovědí, aby bylo vše včetně původu řečeného zachyceno přesně a nebyl prostor pro domněnky.

Spousta paměťových omylů vzniká taky z toho, že moc neumíme zacházet s informacemi, které postrádají smysl. Když tě, Karle, třeba požádám, abys komusi vyřídil, že Adam dnes nepřijde, protože má práci, nebudeš s tím mít problém. Ale představ si, že máš vyřídit tohle: „Adam letěl papír a zvedl se ze západní lednice, protože kohout fialově škrábal na sklo, aniž byl důsledný bochník v lenošce.“  Pokud si to nezapamatuješ slovo od slova, tak to nevyřídíš, protože to nedává žádný smysl a není se tam čeho chytit, aby si to člověk v nějaké stručnější verzi zapamatoval.

Nebo malý test, pro všechny. Poslouchejte tahle slova: Mříž, eskorta, dozorce, dveře, svoboda, zamknout, univerzální hnědá omáčka, soud, pryčna, katr, právník, návštěva, Valdice, sedět, vycházky, právo. Ještě jednou: Mříž, eskorta, dozorce, dveře, svoboda, zamknout, univerzální hnědá omáčka, soud, pryčna, katr, právník, návštěva, Valdice, sedět, vycházky, právo. A teď, Karle: Bylo tam slovo borovice?

Karel: Nebylo.

Dorka: Vlkodav?

Karel: Ne.

Dorka: Vězení?

Karel: To bylo.

Dorka: A cela?

Karel: Cela? Taky byla.

Dorka: Vidíš, a nebylo tam vězení ani cela.

Karel: To není možný. Vždyť to bylo celý o vězení.

Dorka: Támhle Pavla to všechno píše, může se kdokoli přesvědčit. No a je to přesně, jak říkáš, Karle: „Bylo to celý o vězení“. V tom seznamu byla hromada slov, která s vězením a celou nějak souvisí a tak ti to pak připadá, že tam slovo klidně mohlo být. Bylo by mnohem snazší tenhle úkol splnit, kdyby spolu ta slova k zapamatování nijak nesouvisela. V našem případě ovšem pozornost po pár slovech zapluje do kategorie „vězení“, spokojeně se tam uhnízdí a do určité míry ztratí bdělost. Z hlediska paměti je tento pokus důkazem, že paměťové stopy jsou organizované podle významu, tedy určitých smysluplných kategorií, ne mechanicky. Někdy nám to pomáhá – to asi většinou – a někdy se kvůli tomu pleteme.

Karel: Kde mám v mozku vlastně uloženo to, co vím?

Dorka: V mozku není jedno konkrétní místo, kde by sídlila paměť. Spíše je rozprostřená víceméně po celé mozkové kůře. Vypadá to, že slovní informace se uskladňují v levé hemisféře a obrazové jdou napravo. Paměťové stopy jsou spoje mezi nervovými buňkami. Když se člověk dozvídá nové věci a tím pádem má materiál k zapamatování, tak v jeho mozku probíhá intenzivní větvení neuronů. Kdo svůj mozek hodně zatěžuje, tak má hodně nervových spojů a v jistém věku se u něj pak různé procesy stárnutí mozku se u něj projevují pomaleji.

Karel: My už jsme v tom „jistém věku“?

Dorka: Mozek, jak už tady padlo, začíná chátrat krátce po dvacítce. Ale můžeme to přibrzdit – jednak mentální aktivitou, tedy tím, že se člověk pořád něco učí, něco tvoří, přemýšlí, hraje složité hry a podobně, ale taky fyzickou zátěží. Lidi, co se nehýbou, mají mnohem horší paměť, než ti, co občas své kosti protáhnou. Zopakuji ještě nedobrou roli stresu – pokud je chronický, tak působí velmi toxickým způsobem na hipokampus, a tedy i na procesy zapamatovávání. Některé vzpomínky máme ale jištěné tím, že jsou uložené na více místech v mozku. A obvykle asi i různými způsoby.

Karel: A co ztráta paměti?

Dorka: Na té je vidět, jaké typy paměti vlastně máme. Pokud někdo nedokáže zopakovat pár čísel, která bezprostředně předtím slyšel, ale odmítne kdysi přečtenou detektivku s tím, že ji zná, má zničenou krátkodobou paměť, zatímco dlouhodobá je v pořádku. Pokud naopak ta čísla bez potíží zopakuje, ale to, že čte opakovaně tutéž detektivku, nepozná, má v pořádku krátkodobou paměť a nefunkční dlouhodobou.

V rámci dlouhodobé paměti rozlišujeme několik poruch. Když někoho postihne to, čemu se běžně říká „ztráta paměti“, například po úrazu, tak to se většinou projevuje tak, že člověk nepoznává své blízké a nepamatuje si svou osobní historii. Ale: Umí chodit, držet příbor nebo se slušně chovat ve společnosti – tohle nezapomněl. A taky umí odpovědět na otázky, jaké je hlavní město Slovenska nebo kdo byl Jan Hus. Takže ztráta paměti neboli amnézie většinou postihuje jen kus dlouhodobé paměti, konkrétně epizodickou explicitní paměť, tedy naše osobní vzpomínky. Jiné oddíly paměti, konkrétně sémantická explicitní paměť – ta na vědomosti o světě, a implicitní paměť – ta na dovednosti – jsou mnohem odolnější. Soudí se tedy, že jsou vývojově starší, zatímco epizodická paměť je nejmladší a tak je i hodně zranitelná.

Karel: Co se děje s pamětí alkoholika s Korsakovem?

Dorka: V krajním případě člověk zapomene všechno ze své epizodické paměti – přijde tedy o své vzpomínky. Ty nahrazuje konfabulacemi, tedy vymýšlením, kterého se ovšem nedopouští záměrně. Aniž si to uvědomuje, vymýšlí si, co měl včera k snídani, nebo kde byl naposled zaměstnaný.

Karel: Co z toho má?

Dorka: Dělá to, protože potřebuje, aby mu jeho existence dávala smysl. My všichni potřebujeme znát svůj osobní příběh a potřebujeme být zasazeni do toho, co jsme prožili. Je to nezbytné pro naši existenci, a to natolik, že i úplné výmysly jsou mnohem lepší, než nevědět nic.

Alkohol dovede poškodit paměť i jinak: Může to odnést hipokampus, respektive mamilární tělesa v hipokampu a člověk si pak nedokáže zapamatovat nic nového. Potká tě, seznámíte se a bavíte se a všechno vypadá normálně. Pak odejdeš, vrátíš se za pět minut a on se tváří, jako by tě viděl poprvé v životě. Takový člověk může pracovat jen se vzpomínkami, které má z doby, kdy mu ještě hipokampus dobře fungoval. Je to jako zmrznout v čase. Dřív se některým epileptikům odstraňoval pravý i levý hipokampus, aby se zabránilo epileptickým záchvatům, ale už se to delší dobu nedělá, protože se právě zjistilo, že je tím znemožněno zapamatování. I když – ne zcela. I takový člověk tvoří paměťové stopy, jen trochu jiného typu. Jeden lékař udělal takový pokus: Měl pacientku s fatálně poškozeným hipokampem, která si nebyla schopná nic zapamatovat a ani tohoto svého lékaře při opakovaných setkáních nepoznávala. On jí jednou podal ruku, ve které měl ukrytý špendlík, a pacientka se o něj píchla. Za chvíli ale o ničem nevěděla, a když lékař posléze odešel a po pár minutách znovu přišel, nepoznávala ho. Jenže – nechtěla mu podat ruku! Proč, to vysvětlit nedokázala. Je jasné, že si během toho předchozího podání se špendlíkem vytvořila jakousi emoční vzpomínku, nepojmenovatelnou, implicitní. Takže ty části mozku, které vytvářejí a uchovávají tyto vzpomínky, poškozeny nebyly a liší se od těch, které se starají o explicitní paměť.

Karel: U mě je to nějak opačně. Teď docela piju a pamatuju si všechno. Jako malé dítě jsem nepil a nepamatuju si nic.

Dorka: Nemít vzpomínky na prvních pár let života je normální i pro dětské abstinenty. Říká se tomu dětská amnézie a podle jedné z teorií je její příčinou nezralost právě již tolikrát zmíněného hipokampu. To on je podmínkou ukládání informací do epizodické paměti. Podle jiných teorií souvisí tahle amnézie spíš s nepřítomností řeči, nebo s tím, že není vyvinuté „já“. Začátek života si tedy nepamatujeme v tom smyslu, že bychom o něm dokázali sepsat záznam. Přesto ale nezapomínáme v podstatě nic, co se nám v té době přihodilo a co mělo nějaký emoční význam. Vypadá to, že přes amygdalu, což je struktura v hloubi mozku spojená s emocemi, člověk všechno ukládá jako citové vzpomínky, zřejmě stejně jako ta pacientka píchnutá špendlíkem. Vždyť jak masivní je rozdíl mezi dítětem milovaným a takovým, o které nikdo v prvních letech života nestál! Ani jedno z těch dětí nedokáže vyjádřit slovy, co prožívalo, ale přece je to na nich jasně vidět. V jejich prožívání a chování se ukazuje, že vzpomínky má. Podobně jako ta pacientka se špendlíkem ani trápené dítě nedůvěřuje svému okolí, ačkoli nedovede slovy vyjádřit, proč. Ze začátku života se nám uchová něco jako emoční souhrn, který nás pak ovlivňuje celý život. A ještě samozřejmě uchováme různé dovednosti a taky nějakou ta vědomost – třeba že tohle je máma, tohle táta, tohle haf, protože sémantická paměť už je taky docela ve formě.

Karel: Jo, jo. Mít tak fotogenickou paměť, nebyly by s vědomostmi žádné problémy.

Dorka: Jsou dva druhy lidí s takzvanou fotografickou pamětí. Do první skupiny patří ti, kteří si k vynikající paměti pomůžou tréninkem. Výchozí pozici mají stejnou, jako my všichni, ale vědomě se svou pamětí pracují. Většinou si spojují slova, čísla a jiné informace s určitými obrazy. Někomu ovšem ta spojení, a to třeba i se zvuky nebo pachy, naskakují automaticky, čímž se posouváme k mnemonikům nebo též eidetikům, jak se říká lidem s nadzemskou pamětí. Ti už evidentně mají nějakou schopnost navíc. Ukážeš jim sedmdesát číslic, oni si je hned zapamatují a bez chyby ti je zopakují. Když je potkáš za patnáct let, tak si ta čísla pořád ještě pamatují.  Četla jsem i o případech lidí, co si pamatují každičký detail z běžného života – všechno, co se stalo každý jeden den jejich života. A moc šťastní z toho nejsou, protože jednak si pamatují i to, co by nejradši zapomněli, pak taky spoustu banálních a zbytečných věcí a co je asi ještě horší – prakticky neustále se jim ty proudy vzpomínek promítají a ruší je v prožívání přítomnosti. Jeden takový eidetik třeba popisoval, že se kvůli tomu dalo by se říct filmu, který mu jde pořád v hlavě, nemůže pořádně soustředit na hovor s druhými lidmi.

Karel: Tak to bych zase nechtěl. A jak to udělat, aby si lidi zapamatovali, co jim říkám? V práci řeknu někomu, aby přinesl několik věcí, a on se vrátí s jedinou!

Dorka: Asi přinese tu poslední, co jsi jmenoval. Zkus to vypozorovat. Často to totiž funguje tak, že nejlíp si pamatujeme to, co jsme slyšeli na konci; tyhle informace jsou nejčerstvější. Na druhém místě bývají informace zpočátku, protože to dáváme pozor a možná o nich i přemýšlíme. Nejopomíjenější je to zprostředka. Takže nejdůležitější věci říkej na konci a na začátku a ideálně pak ještě nech toho člověka, aby věci, které má přinést, nejdřív zopakoval.

Ozvalo se chrupání Helenky.

Dorka: Podle blahodárného vlivu spánku na paměť musí mít tvoje Helenka paměť neobyčejně vynikající, ne?

Karel: Až moc. S naší mámou se nedá moc diskutovat, ta ví všechno nejlíp.

Alenka Smítková: Přesně tak.

Karel: A to naše máma neluští křížovky ani se nic neučí zpaměti.

Dorka: Jak jsme říkali, ne že by se křížovkami a memorováním něco zkazilo, ale současně ani jedna z těch věcí paměti nijak zvlášť nepomáhá. Hlavně pozor na stres, nedostatek pohybu a taky na roztržitost: nesoustředěný člověk má v informacích zmatek. Pomáhá tedy schopnost soustředit se. Dál, kdo se umí divit a něco ho opravdu zajímá a dá do toho vášeň, líp si dané věci pamatuje.

Karel: Teď jsem si vzpomněl, že jsem si chtěl jít dneska večer ještě zachytat ryby. To je moje vášeň a budu se u toho soustředit a tak dál, takže dobrý pro paměť, tak … můžu, ne?

Dorka: Jak bych ti mohla bránit? Ostatně myslím, že jsme toho probrali tak akorát. Děkuju ti za zájem a lovu zdar!

~

Poté, co Karel odešel, propukla mezi ostatními živá diskuse ohledně paměti a objevil se kolektivní zájem o vyzkoušení nějakého dalšího paměťového efektu. Dorka zapátrala v paměti své i svého mobilu a našla jeden text, který nám přečetla. Přesněji, odvyprávěla ho nám kromě čtyř lidí, kteří šli ven, aby neslyšeli: „Žili byli staří manželé, pradlena Hedvika a rybář Josef. Josef obvykle zajišťoval jídlo pro sebe a Hedviku, ale jednou onemocněl a Hedvika šla na ryby místo něj. Došla se sítí doprostřed mírné řeky a za chvíli vylovila rybu. Nebyla obyčejná, byla to zlatá rybka a nabídla Hedvice, že když ji nepodřízne, splní jí tři přání. Hedvika rybě nevěřila, ale protože se už dlouho pořádně nepobavila, řekla si, že dá rybě šanci. Schovala nůž, který už měla připravený v ruce, a řekla: ‚Ať mám na ruce dvacet prstů!‘ Rybka zavlnila ploutvemi a Hedvika měla ruku obsypanou prsty. ‚Jé,‘ divila se Hedvika, ‚ty opravdu umíš zvláštní věci!‘ Prohlížela si zblízka svou ruku a jedním novým nešikovným prstem si přitom vypíchla oko. ‚Uzdrav mi to oko!‘ řekla a ryba zavlnila ploutvemi a Hedvika měla oko zase v pořádku. ‚To je ale zábava!‘ radovala se Hedvika. ‚Rybko, že tady budeš pokaždé, když přijdu, abychom se takhle poveselily?‘ ‚Budu,‘ zavlnila ploutvemi rybka, vysmekla se Hedvice a zmizela ve vodě. Hedvika šla domů a vyprávěla Josefovi, co se jí přihodilo. ‚Ty jsi takhle vyplýtvala ta tři přání? A ještě přijdeš s rukou, co vypadá jako hrábě?‘ rozčiloval se Josef. ‚Proč sis nepřála, abych byl zdravý, bohatý a nesmrtelný?‘ Hedvika posmutněla. Pak ji ale napadlo, že rybka tam přece bude pokaždé, když ona přijde k řece. Bude si moct Hedvika při setkání s rybkou zase něco přát? Nebo měla jen ta tři přání a už žádné navíc? Vzala si boty a šátek a vyšla z chaloupky.“

Pak se Dorka, ó hrůzo, obrátila na mě: „Pavlo, budeš prosím tak hodná a odvyprávíš to, co jsi právě slyšela, jednomu z těch, co jsou teď venku? Snaž se co nejpřesněji.“

Snažila jsem se gestem za použití tužky vymluvit na to, že musím zapisovat, ale Dorka hned, že moje vyprávění zapíše sama. Zvenku přišel Roman a mně nezbylo, než povídat: „Josef a Hedvika byli rybáři. Jednou Hedvika vzala sítě, šla do řeky a uprostřed řeky chytila zlatou rybku. Zlatá rybka řekla, že když ji nepodřízne, že jí splní přání. Ona nevěděla co a pak si jako první věc přála, aby měla na rukou dvacet prstů. Rybka zavlnila ocasem a přání se splnilo, měla na rukou dvacet prstů. Jak tam tak stála v té řece, tak si tím jedním prstem vypíchla oko a požádala tedy rybku, aby jí to oko spravila. Rybka zavlnila ocasem a spravila jí oko. Hedvice se to strašně líbilo, brala to jako hru a ptala se rybky, jestli tady bude druhý den znovu. Že by se takhle zabavily. Rybka zavlnila ocasem a zmizela. Hedvika přišla domů a vyprávěla to Josefovi a Josef se tak jako rozzlobil, proč si nepřála, aby byli zdraví a nesmrtelní. Hedvika teď najednou zjistila, že jí to vlastně nedošlo, a říkala, že to tak moc nevadí, protože ta rybka by tam měla být druhý den znova. Takže to přání může dát.“

Roman pak „můj“ příběh převyprávěl zvenku zavolané Yvoně: „Josef a Hedvika byli rybáři, a když šli jednou na ryby k řece, tak tam potkali zlatou rybku a ta řekla, že jim splní nějaké přání. Ta Hedvika si přála, aby měla na ruce dvacet prstů, ta rybka zavlnila ocasem a měla dvacet prstů. Potom sis tím prstem vypíchla oko. Požádala rybku, aby to oko spravila, že zavlnila ocasem a spravila to oko. Potom přišla domů a vyprávěla to Josefovi. Ještě předtím ji požádala, aby tam byla zítra zase, že jí to takhle baví. Pak šla domů říct to Josefovi a on se divil, proč neřekla, aby byli zdraví a nesmrtelní. Ona říkala, že na to úplně zapomněla, ale že by tam ta rybka měla být i zítra a tak že si to může přát. A ta rybka byla vlastně ráda, že ji Hedvika nepodřízla.“

Pak zavolali Terku a Yvona jí vyprávěla: „Josef a Hedvika byli rybáři. Hedvika šla někam k rybníku a ulovila zlatou rybku. Ta že jí splní tři přání. Hedvika si prvně přála, aby měla na jedné ruce dvacet prstů. Rybka zavrtěla ocáskem a šup, Hedvika měla dvacet prstů. Pak si tím jedním prstem vypíchla oko a řekla rybce, aby jí oko spravila, tak rybka zavrtěla ocáskem a oko jí spravila. Hedvika pak poprosila rybku, aby tam byla i ten další den, protože jí to takhle baví. Pak odešla domů a vyprávěla to Josefovi. Josef jí řekl, proč si nepřála, aby byli šťastní a nesmrtelní. Hedvika mu řekla, že tam může ten další den přijít taky a může si to přát, že ji nepodřízne.“

Přišel Adam a Terka mu příběh převyprávěla takto: „Josef a Hedvika byli rybáři a Hedvika jednou ulovila zlatou rybku. Ta že splní tři přání. Hedvika chtěla mít na ruce dvacet prstů a vypíchla si oko. Rybka jí oko spravila a přitom zavrtěla ocáskem. Hedviku to bavilo a chtěla, aby rybka připlula zítra znovu. Doma to vyprávěla Josefovi a ten, že si měla přát, aby byli šťastní a nesmrtelní a že ji nepodřízne, když tam půjde druhý den znovu a bude si to přát.“

Adam nám svou verzi podal takto: „Josef a Hedvika byli rybáři. Hedvika jednou ulovila zlatou rybu a ta jí nabídla, že jí splní tři přání. Hedvika si přála mít dvacet prstů a vypíchla si oko. Rybka jí spravila oko a zavrtěla se. Hedviku to bavilo a řekla rybě, aby zítra připlula znovu. Josef chtěl, aby byli šťastní a nesmrtelní a řekl, že ji nepodřízne, ale musí si to druhý den znova přát.“

Adam byl poslední. Dorka pak znovu přečetla původní text a řekla: „Trochu rozdíl to je. Můžeme pozorovat tři efekty: Za prvé, byla zde jasná snaha podržet smysl příběhu. V tomto případě to nebylo tak těžké, protože zlatá rybka a tři přání, to je v naší kultuře hodně dobře zakořeněná klasika. Tenhle prvek se udržel až do konce. Za druhé, příběh byl postupně stručnější a stručnější. Rychle odpadávaly detaily – ztratili se nám staří manželé, zmizela pradlena, prostředek řeky, ruka jako hrábě a mnoho dalšího. Někdy ale příběh nabobtná, pokud je jeho vypravěčem někdo, kdo ho chce vylepšit. Za třetí, docházelo k posunům. Ze zavlnění ploutvemi se stalo zavlnění ocasu a pak zavrtění celé ryby. Z řeky se stal rybník. Podříznutí se měla, respektive neměla dopustit Hedvika na rybě, ale nakonec z toho vyšel Josef jako potenciální manželkovrah. Původní Josefova sobeckost – přál si být sám zdravý, bohatý a nesmrtelný – se transformovalo v přání pro oba manžele. To by mohlo něco vypovídat o vypravěči a jeho nesobeckou tendenci zahrnout do dobrých věcí celou rodinu. Dále, slovo ‚podříznout‘ má silný emoční náboj a proto nám v příběhu zůstalo, byť zcela jinde a v jiné souvislosti. Totéž slovo ‚nesmrtelnost‘ – udrželo se díky emočnímu náboji a zůstalo i na svém místě. Závěr příběhu se nedochoval vůbec. Příběh končil zřejmě těžko uchopitelnou malou záhadou, zda bude mít Hedvika vždy nová tři přání, nebo už ne.

Tedy: Něco se dochovalo, mnohé bylo vypuštěno, mnohé pozměněno. Co z toho plyne? Že k předaným vyprávěnkám, což jsou bohužel často i zprávy, které jeden pisatel bere informace od druhého, musíme přistupovat se zdravou skepsí. Chceme-li opravdu původní informace, nezbývá než čísti ‚Vergilia v originále‘.“

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

5. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl

STÁHNOUT 5. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina pátá – O spánku a vědomí

28.7., 14. den

Uprostřed noci na dnešek mě vyděsil sen, ve kterém se na mě dívalo několik pavouků. Vypadali jako moje maminka, pan Slavíček, Dorka a ještě další lidi tady z hotelu. Sledovali mě upřeně a s vážnými výrazy a já jsem cítila, že mě odsuzují. A věděla jsem také, za co.

Pod jejich pohledy jsem zažívala strašlivou úzkost. Snažila jsem se ale i přes postupující vnitřní hroucení vypadat jakž takž důstojně; tuto mou snahu ukončil škytanec tak mohutný, že jsem se zapotácela. Trapas jsem si tedy odbyla ve snu. Úzkost mě nakonec předčasně probudila. Bylo mi hned jasné, že jde o ty papíry, na které všechno tohle píšu a které jsem bez dovolení vzala ve sklepě. (Pavouci to viděli.) Byla bych si o ty papíry řekla… Měla jsem. Jenže jak se překonat? A jak teď, s takovým zpožděním? Byla bych jako kluk, který po týdnu nese paní učitelce „ztracenou“ třídní knihu. Bože, proč se dospělý a relativně vzdělaný člověk dostává do takových situací? Ani dospělost, ani vzdělání na to evidentně nemají vliv.

Odpoledne byli skoro všichni venku kolem chalupy. Terka, Horác a Bořek dělali dřevo, aby bylo čím topit ve sporáku. Pan Smítko vystřídal Vejra, jemuž se právě probudilo mimčo, při kopání nové odpadové jámy na zbytky z vaření a obsah kadibudky. Někdo jen tak seděl a slunil se. Kolem Yvony, která v lavoru prala, šel Adam, a jak viděl kupičku vypraných plínek (improvizovaně natrhaných z hotelových ubrusů), zvesela se zeptal: „Pereš Vejrovi?“

Yvona se na moment zarazila. Pak odpověděla: „Ne. Sama se počůrávám.“

„Haha,“ zasmál se Adam.

„Žádný haha, když už to musíš vědět,“ řekla Yvona vážně.

Adam se tvářil zmateně a asi nevěděl, co na to říct. Oči přítomných se stočily k němu a Yvoně. (Bezděčná pozornost v akci.) Yvona spustila rozčileným hlasem: “ Už mám dost toho schovávání a pokusů o tajný praní těhle hadrů. Trpím inkontinencí, no. Je to hrozná legrace, že jo? Dospělá ženská a počůrává se jako mimino! Nemůžu skočit ani popoběhnout, abych si necvrkla. Ani kašlat, kýchat nebo se pořádně smát. Jenže co bych pak měla ze života? Tak běhám a kašlu a směju se a nosím plínky. Fakt bych vám to nepřála. Ale žít s tím jde. Zvlášť když má člověk kliku na tolerantního a podporujícího partnera, jako je tady Roman.“

„Moje sestra to má taky,“ řekla po chvíli rozpačitého ticha paní Smítková.

„Jenže v devadesáti je to normální,“ pravil pan Potůček a rozřehtal se vlastnímu vtipu.

„To bylo trapný, otče,“ vystihla pocity přítomných jeho dcera Klára.

„Něco mi uniklo?“ zahlaholil Tonda, spěchající ke shromáždění z hotelu.

„Uniklo! Tak i Tonda to má! Hurá, jsme v tom spolu,“ chytla ho už zase se smíchem Yvona do obětí.

Inkontinence. Na ni taky nemá vliv dospělost ani vzdělání. Ani Yvonina krásná postava a milá povaha.

~

Večerní psychobesídku, jejíž téma se ukázalo souviset s mým nočním snovým zážitkem, opět uvedl pan Slavíček: „Milí přátelé, posledně jsme se dozvěděli mnoho cenných informací o pozornosti. Dobře pracující pozornost vybírá důležité informace a podněty, kterými se bude naše psychika dál zabývat, a také odvrhuje ty nedůležité. Musí to dělat, protože náš mentální systém by nezvládl zpracovat všechno, co se kolem nás děje. Pozornost vždy propouští podněty související s přežitím, motivací a emocemi.

Bezděčná pozornost funguje automaticky, záměrná pozornost podléhá naší vůli. Kdo má potíže s vtíravými protivnými myšlenkami, tomu pomůže, když posílí svou schopnost záměrně se soustředit, na co opravdu chce. Není možné myslet na víc věcí naráz, takže jednou myšlenkou, žádoucí, můžeme vytlačit jinou, nežádoucí. Tématem mnoha nežádoucích myšlenek je „já“.

Když naši mysl necháme dělat, co chce, bude často ve stavu toulání, což je stav, kdy nám bezděčná pozornost nabízí různé myšlenky. Podle výzkumů je ale člověk spokojenější, když se na něco záměrně soustředí. Uměřené toulání je dobré jako odpočinek a prostor pro tvořivost.

Čas, po který se dovedeme plně soustředit, je u dospělého omezený na zhruba dvacet minut. Lze ale výrazně prodloužit zájmem o danou problematiku.

I když si někdy myslíme, že děláme víc věcí najednou, ve skutečnosti se soustředíme vždy jen na jednu. Jediný způsob multitaskingu je dělat zautomatizovanou činnost a k ní činnost vyžadující záměrnou pozornost. Pokud se zabýváme několika činnostmi, které potřebují záměrnou pozornost, vždy mezi nimi přepínáme; neumíme je dělat současně.

V moderním světě je naše pozornost přetěžována a pokoušena mnoha podněty. Je proto leckdy těžké udržet pozornost a nenechat se rozptylovat. I proto potřebujeme dobře trénované oblasti prefrontální kůry, v nichž sídlí záměrná pozornost, která je i takovou vstupenkou do spokojenosti. Prefrontální kůru posílíme relaxací, meditací a snahou soustředit se na to, na co chceme.

Otázky dnes pokládá pan Ambrož Kramle, kterému v tom včera zabránilo šlapání na rotopedu.“

~

Ambrož: Na úvod mám jednoduchou otázku ohledně spánku: Proč špatně spím?

Dorka: Jednoduchost té otázky ovšem vůbec nezakládá stejnou vlastnost odpovědi. Mohli bychom, Ambroži, pro začátek vynechat to slovo „špatně“?

Ambrož: Jako že bych se zeptal „Proč spím?“

Dorka: Přesně tak.

Ambrož: Mně ale zajímá, proč spím špatně!

Dorka: K tomu bychom se dopracovali.

Ambrož: Opravdu? Tak dobře. Pohlídám si to. Proč teda spím?

Dorka: Ani na tuhle otázku neexistuje jednoduchá odpověď a –

Ambrož: Jsem to říkal hned, že psychologie jsou jenom nesrozumitelné řeči.

Dorka: Ale šanci mi dáš, viď? Jsi spravedlivý chlap, který si umí udělat názor. Tedy – někteří vědci dokonce tvrdí, že se stále neví, proč vlastně člověk potřebuje spát. Dlouho se myslelo, že spánek je dobou odpočinku, kdy tělo ani hlava nic nedělají. Jenže pak přišly moderní zobrazovací techniky. Podle divokých křivek, které z nich lezly, se názory změnily. Ukázalo se, že mozek je během spánku místy i aktivnější než za bdělého stavu.

Ambrož: Říkáš „místy“. Někdy tedy odpočívá a jindy pracuje?

Dorka: Přesně tak. Když usínáš, dostáváš se do relaxovaného stavu, který se postupně zintenzivňuje až do hlubokého spánku, kdy mozek nedělá skoro nic, jen udržuje tělo naživu. V nejhlubší fázi je člověk k neprobuzení. Po zhruba hodině a čtvrt od usnutí se věci zcela promění. Mozek začne uvolňovat noradrenalin a ožije. Přesouvá informace a pracuje s pamětí. Přitom se občas objeví pod zavřenými víčky pohyby očí – podle nich se této spánkové fázi říká „REM“, „rapid eye movements“ neboli „rychlé oční pohyby“.

Ambrož: Co se mi děje s pamětí během spánku? Nepřipadá mi ráno jiná než večer.

Dorka: Určitě by ti připadala jiná, kdybys pár nocí nespal. Nebo by úplně stačilo, kdyby tě nějaký zlovolný neurolog budil pokaždé, když bys padal do REM spánku, čímž by ti REM znemožnil. Pak bys měl s pamětí a taky s koncentrací pozornosti velké problémy.

Během REM spánku probíhá v mozku třídění a úklid. Představ si obrovský sklad, do kterého kamiony celý den vozí věci. Vykládají je za vjezd. Večer je tam hromada věcí, které je potřeba dát na místo. To dělají skladníci v noci, kdy kamiony nejezdí. Jednotlivé věci přebírají, třídí podle typu, dávají je na místo a zanášejí do systému. Ráno je sklad uklizený, přehledný a připravený na další přísun. Kdyby se v noci netřídilo, věci by se u vjezdu začaly hromadit, za chvíli by tam bylo plno a nikdo by tam nebyl schopen nic najít. Přesně tak to chodí s informacemi v mozku: Přes den jich spoustu načerpáme a v noci během spánku se z hipokampu, kde se nahromadily, přesouvají do dlouhodobé paměti a různě se spolu propojují. Během pomalovlnného spánku probíhají spíš ty přesuny a během REM spánku přijde na řadu propojování a dávání smyslu. Kdo tráví ve spánku, zejména pak v REM spánku málo času, tomu paměť funguje bídně.

Ambrož: A REM spánek si jako můžu nařídit, abych v něm trávil dost času?

Dorka: Určitě si ho můžeš zařídit. REM spánkové fáze jsou delší nad ránem. Když budeš spát dejme tomu čtyři hodiny, strávíš v REM spánku tak možná dvacet minut. Když ale budeš spát osm hodin, na REM připadnou zhruba dvě hodiny.

Ambrož: A když spím pět hodin?

Dorka: A vstáváš na budík, nebo sám od sebe?

Ambrož: Na budík samozřejmě. Jinak bych spal nevím jak dlouho.

Dorka: Pět hodin je pro tebe tím pádem málo. Dostatečné vyspání poznáš tak, že se vzbudíš sám a dokážeš celý den bez známek velké únavy fungovat. Pokud jde o paměť, je pro tebe pět hodin víc než nic, ale to je tak jediné pozitivum, které k tomu jde říct.

Ambrož: Já špatně usínám a přitom brzo vstávám do práce, takže to ani jinak nejde.

Dorka: Špatné usínání je ta věc, kterou jsi měl na mysli, když se ptal, proč špatně spíš?

Ambrož: Jo. Jdu si lehnout po desáté hodině a chci spát, jenže usnu tak v jednu a budík mám na šestou.

Dorka: Kdybys hypoteticky nevstával do práce a mohl si den zorganizovat úplně po svém, od kolika do kolika bys spal?

Ambrož: Od jedné do půl deváté, do devíti. Bylo to tak, když jsem byl pár měsíců bez práce.

Dorka: Tak to jsi s největší pravděpodobností večerní chronotyp neboli sova. Ráno se ti nechce vstávat, jsi nevýkonný, zato k večeru ti energie přibývá a usínáš pozdě.

Ambrož: Překvapuješ mě. Přesně tak to mám.

Dorka: Sovy to mají v naší společnosti složité. Tak, jak je vše nastavené – školy, práce, otevírací doby všeho možného kromě nonstop barů -, to vyhovuje spíš skřivanům a sovy jsou v těchto podmínkách vlastně celoživotně nevyspalé. Pravděpodobnost lahůdkových chorob jako je vysoký tlak, cukrovka, deprese, infarkty nebo nádory mají sovy vyšší, než skřivani. Více se u nich vyskytuje užívání až nadužívání léků na spaní, alkoholu a kávy, protože večer se snaží něčím uspat a přes den hledají něco, aby vydržely bdělé. Taky je mezi nimi víc narcistů a asociálů.

Ambrož: To mě se naštěstí nic z toho netýká. Mohl bych se ale i tak stát ranním ptáčetem?

Dorka: Chronotyp je vrozený, takže nemohl. Ale nevěš hlavu, sovy bývají tvořivější než skřivani, a jsou to takoví ti strážci: V jeskynních dobách to byly právě sovy, které udržovaly oheň a hlídaly, aby se jejich spícím skřivaním kolegům z tlupy nic nestalo. Co bys spíš-

Vejr: No tak konečně mi někdo vysvětlil, k čemu je dobré být sova. Celý život to beru jako v podstatě chybu nebo vadu, za kterou se musím omlouvat. Třeba v práci. Úplně nenávidím to ranní nadšení. Jak všichni hýří nápady a optimismem a jak divoce pracují. Mně tak akorát pálí žáha z těch dvou litrů kafe, díky kterým držím otevřené červené oči, které mě taky pálí, a poslouchám kecy o tom, že nedávám pozor a jsem pomalý. Měli by mě vidět v deset večer, mám to vlastně o půl dne posunuté, to hýřím zas já. Mám zrovna rozestavěnou saunu a dělám na ní právě po večerech. Akorát musím na tuhle dobu plánovat jen tiché práce, protože sousedi by se zbláznili, kdybych v půl jedenáctý hobloval prkna. Když je v půl jedenáctý dopoledne hoblují oni, já nemám nárok kvůli tomu prskat. Svět je fakt stavěnej pro ty ranní ptáky. A sovy se proti tomu ve svý nekonečný moudrosti nebouří.

Dorka: Tak to je. Tvoje pocity dobře znám.

Ambrož: Tady se dnes s dovolením mluví se mnou.

Dorka: Jak ty si, Ambroži, dovedeš pohlídat svůj prostor, to by ti leckdo mohl závidět. Tak jdeme zas na tebe. Ptal ses… ano, jestli se se může stát ranním ptáčetem. Říkala jsem, že nemohl. Ale co bys mohl, je zařídit si takové životní okolnosti, abys nemusel vstávat v šest.

Ambrož: Hmm. A když si je nezařídím? Dostanu infarkt nebo cukrovku?

Dorka: To se neví. Výzkumy se dělají na velkých množstvích lidí a ukazují zvýšenou pravděpodobnost toho i onoho. Ale že zrovna ty dostaneš infarkt, ke kterému přispěje dlouhodobé nevyspání, to říct nejde. Můžeš se životem potácet s obrovským spánkovým dluhem a mít srdce a cévy v nejlepší kondici. A někdo, kdo spí jak miminko, utrpí infarkt v padesáti. Je to o pravděpodobnosti.

Ambrož: Takže se vlastně nic neví. Nevyspání může znamenat problém a taky nemusí. Na to potřebujete výzkumy, abyste tohle zjistili?

Dorka: Studie chronicky nevyspalých lidí nicméně ukázaly spoustu dalších zajímavých věcí. Nevyspaný člověk je často podrážděný a hůř ovládá negativní emoce a případné sklony jednat nemorálně. To vychází z faktu, že chabý spánek oslabuje nervové dráhy a oblasti v prefrontální kůře, které jsou zodpovědné za sebeovládání. Nevyspalí muži mají méně testosteronu, méně zdravých spermií a malá varlata. Kdo se snaží hubnout a přitom málo spí, komplikuje si situaci, protože nevyspání zvyšuje pocit hladu a snižuje pocit sytosti.

Ambrož: Pche. To se mě taky netýká, ani omylem. Teď jsem si ale přece jen vzpomněl na jednu věc, která by mohla být nezdravá. Když usínám, dost často trhnu nohou nebo rukou. Neznamená to něco?

Dorka: Znamená. Ale ne cokoli závadného. Když usínáš, uvolňují se všechny svaly. Spousta svalů na těle přitom pracuje ve dvojicích proti sobě – třeba na rukou i nohou máš svaly, které končetinu natahují, a taky svaly, které ji pokrčují. Jejich působení se za normálních okolností vyvažuje. Když se ale jeden takový sval uvolní a druhý je ještě v provozu, výsledkem je právě takové trhnutí. Stává se to celkem běžně a není to žádná nemoc.

Ambrož: Zkusím ti to věřit. A co úplně praštěné nesmyslné sny? Prozrazují o mě něco? Teď si zrovna na žádný příklad nevzpomenu…

Dorka: O tom, jestli mají sny nějaký význam a jestli něco prozrazují o svém původci, se vedou spory. Někdo říká ano, někdo ne. Přístup, který souzní se mnou, praví, že sny jsou většinou náhledem do zmíněného třídění, spojování a přesouvání informací. Z toho, co zahlédneme, se naše mysl snaží udělat příběh. Spojuje do kupy kdeco, a proto jsou sny někdy velmi bizarní.

Mně se na dnešek zdálo, že jsem byla na procházce s režisérkou Agnieszkou Hollandovou, šly jsme podél řeky Kamenice a na jednom kmínku tam byla modrá turistická značka. Agnieszka Hollandová, když tu značku zahlédla, na ni ukázala s vyděšeným výrazem a začala strašlivě křičet.

Tyhle, jak říkáš „praštěné“ sny, se promítají během REM spánku. Objevují se v nich aktuální témata – o Agniezsce Hollandové a jejím novém filmu jsem včera četla článek a také jsem byla venku na procházce, která vedla kousek po modré. Tím se dají snadno vysvětlit osoby a obsazení snu. Proč by tuhle slavnou a srdnatou režisérku měla vyděsit turistická značka na stromě, to netuším. Sen je náhled to toho šrumce ve skladu – informace o filmu a postojích paní Hollandové jdou k filmům, názorům na život a na jiná místa. Člověk umí do snu zařadit i aktuálně působící podněty, například já jsem v tom snu viděla na druhém břehu řeky pár lidí v rozhovoru, ale ve skutečnosti to byl opravdový rozhovor místních ranních ptáčat, který do mého končícího spánku a snu doléhal zpoza okna. Často se do snů začleňuje zvonění budíku; ve snu se projeví například tak, že někomu zvoní telefon.

Ambrož: A ty normální klidné sny?

Dorka: Ty spadají obvykle do NREM fáze, což je ten mozkově spíš pasivní spánek.

Někdy je sen ovšem „normální“ až moc. Člověk pak znejistí, zda se to skutečně neděje. Sice spí, ale není si tím jistý. Zkouší si proto ověřit, jestli spí nebo bdí, například si sahá na nohu, jestli na ní má botu. Takovým snům se někdy říká lucidní, bdělé sny.

Ambrož: Jak to, že ráno většinou nevím, že se mi něco zdálo, nebo to zapomenu po pár minutách?

Dorka: Jen když se probudíš během snění, víš, co se ti zdálo. A když si to hned nezapíšeš nebo nad tím aspoň intenzivně nepřemýšlíš, tak se obsah snu rozplyne jako dým – za chvíli po něm není ani stopy. Lidé, kteří chtějí uchovat svou vzpomínku na sny, mají u postele papír a tužku.

Ambrož: Když se člověku zdá, že chodí, je potom náměsíčný a skutečně chodí?

Dorka: To by bylo pořádně nebezpečné. Náměsíčnost neboli somnambulismus je rizikový právě proto, že si člověk může ublížit, třeba spadnout ze schodů. Tato porucha se odehrává v těch nejhlubších fázích spánku a člověk naprosto netuší, co dělá. Má-li otevřené oči, stejně nevidí, a po probuzení se na nic nepamatuje. Pro případ pohybových nebo divokých snů během REM spánku nám chytrý konstruktér zabudoval do mozku pojistku, která odpojuje tělo. Během REM jsme skoro ochrnutí, fungují jen svaly potřebné k dýchání. Z toho se pak někdy urodí takzvaná spánková paralýza, kdy se člověk probudí, ale nemůže se hýbat. K tomu má také pocit, že v místnosti někdo je a on chce utéct, ale nejde to. Je to děsivý stav pro toho, kdo ho zažívá. Nejde ale, kromě toho strašlivého zážitku, o nic kritického – jen v podstatě o pokračování REM fáze za bdělého stavu. Stává se to totiž, když se člověk během REM probudí, ale jeho tělo zůstane ochrnuté a něco nebo někdo ze snu se promítne do ložnice. Za pár okamžiků to samo odezní, přízraky zmizí a svaly normálně naskočí.

Ambrož: To se mi naštěstí nikdy nestalo. Ale často se mi zdá, že stojím na půdě u dveří, chci je otevřít, ale nejdou. Jdu k jiným a ty taky nejdou. Můžu se jenom vrátit, odkud jsem přišel. Opravdu to nic neznamená?

Dorka: Tyhle realistické sny s opakovaným námětem už bych brala jako informaci a jako materiál, se kterým by se v terapii dalo pracovat. Nadhodím takový zkusmý výklad tvého snu – mohl by znamenat, že chceš v životě něco dokázat, posunout se dopředu nebo odejít ze stávajících podmínek, ale zatím jsi nepřišel na způsob, jak to udělat, a tak setrváváš ve statu quo.

Ambrož: Hmm. Teda ne že bych vůbec nic nedokázal… Ale plány mám velké a vždycky mi je někdo překazí.

Dorka: V tom snu ale není nikdo, kdo by ti je bránil otevřít. Jsi tam jen ty.

Ambrož: Jenom já… To jako že si ta tu svou smůlu můžu sám? Ty jsi nějaká chytrá. Vůbec mě přitom neznáš.

Dorka: Neznám, to máš pravdu. Tohle také není terapeutické sezení, byla to jen inspirace k zamyšlení. Určitě víš nejlíp sám, co ti v tvém životě funguje a co ne. A jsi dost šikovný na to, abys dělal ty věci, které fungují.

Ambrož: To bych řekl. Já si na to přijdu, jak ty dveře otevřít.

Dorka: Můžeš k tomu zkusit využít inkubaci ve spánku. Možná se ti už někdy stalo, že sis večer nemohl na něco vzpomenout nebo rozlousknout nějakou záhadu a ráno jsi to věděl. Náš mozek nemá otevřené záhady rád, respektive snaží se je uzavřít i mimo naše vědomí, takže hledá v paměti a kombinuje a žongluje s informacemi, i když myslíš dávno na něco jiného nebo když spíš. Takže si dej před usnutím nějaký úkol – na co bys rád přišel – a třeba budeš mít ráno odpověď. Nejde tomu samozřejmě poručit, ale lidem, kteří se v nějakém problému opravdu intenzivně vrtají, to občas zafunguje. Dmitrij Mendělejev během spaní vyřešil, jak uspořádat chemické prvky – dlouho se zabýval za bdělého stavu tím, podle čeho všechny ty vápníky, kyslíky a helia srovnat, až nakonec jednou ve snu uviděl tabulku prvků; přesně tu tabulku, která je od té doby součástí všech učebnic chemie i našeho myšlení.

Ambrož: Určitě ne mého myšlení. A mně se taky nikdy nestane, aby za mě něco vyřešil sen.

Pan Slavíček: Mohu prosím dotaz? Škodí spánku léky na spaní a škodí spánku alkohol?

Dorka: S léky na spaní je to problematické. Od dob Rohypnolu se ušlo kus cesty a dnešní léky na navození a udržení spánku jsou mnohem šetrnější a s menším rizikem vzniku závislosti. Ovšem spánek navozený lékem vypadá trochu jinak, než ten přirozený. Je proto určitě lepší pokusit se usínat a spát bez externí chemie – hlavní zásady jsou usínat a vstávat ve stejnou dobu a nespat přes den. Neuškodí umět se zbavovat nepříjemných myšlenek; jak na to, o tom jsme mluvili včera. Pokud jde o alkohol, ten má tlumicí účinek, takže po větší dávce se spánek navodí snadno. Jenže takový alkoholový spánek je mělký a neosvěžující, takže to taky není žádná výhra.

Pan Slavíček: Děkuji. Víte, spím už docela krátce a budím se mnohem dřív, než bych chtěl. Ale ono se říká, že starší lidé už nepotřebují tolik spánku.

Dorka: Říká se to, ale nejspíš to není pravda. Mnozí starší lidé spí méně, ale ne proto, že by víc nepotřebovali, jako spíš proto, že s věkem se spánek velice proměňuje. Postupně ubývá REM spánku a také hlubokého spánku. Člověk se tak z toho mělčího spánku, který mu skoro jako jediný zbyl, relativně snadno probudí a už třeba neusne. Někdo to pak vyrovnává šlofíkem přes den, který jsem před chvílí pomluvila coby škodlivý, ale v tomto případě to vůbec není marná věc, pokud – což je důležité – nebrání večernímu usnutí.

Ambrož: Tak snad abychom se vrátili zpátky k tématu. A k tomu, kdo tady dneska dává otázky. A mě zajímá, jak to, že si ze spánku nic nepamatuju – nemyslím jenom sny, ale prostě vůbec nic. Jak to, že ani nevím, že spím?

Dorka: Moment. Bylo to všechno, pane Slavíčku, nebo vás ještě něco zajímá? Zatím nic? Dobrá. Tak k tobě, Ambroži. Když odhlédnu od formy, je tvůj dotaz překrásný. Během spánku skutečně nevíme, co se s námi a kolem nás děje. Jednak thalamus odpojí naše smysly, takže ty do vědomí přestanou dodávat informace. Nevidíme, neslyšíme a necítíme. Ačkoli monitoring sluchových podnětů přece jen pod úrovní vědomí zůstává, protože významný nebo potenciálně ohrožující podnět nás probudí, například pláč dítěte nebo rozbití okna.

To byly smysly.

A pak – nejsme si vědomi sebe ani okolí. Vědomí se dočasně vypíná, ovšem ráno se na ně zas napojíme jako by nic. Mozek má velmi omezenou kapacitu pro práci s informacemi a nezvládl by všechno to třídění a uklízení dělat při vědomí, kdy zároveň nabíráme nové informace. Odpojení vědomí je také důkazem, jak extrémně důležitý pro nás spánek je. Když spíme, nevíme o sobě, nemůžeme dávat pozor, bránit se. Zcela se vydáváme napospas nehodným živlům. Takové riziko musí mít hodně dobrý důvod. Kdybychom spánek nepotřebovali životně nutně, nebyli bychom sestaveni tak, že při něm riskujeme život. Tedy my dnes v našich měkkých postýlkách za zamčenými dveřmi už tolik ne, ale naši jeskynní a stromoví předkové riskovali převelice.

Ambrož: Vypíná se vědomí i jindy, než jenom ve spánku? Mám pocit, že spousta lidí prostě vůbec neví, co dělá.

Dorka: Překvapilo by tě, kdybych ti řekla, že ani ty většinou nevíš, co děláš, že to děláš ani proč to děláš?

Ambrož: Pche. Nesmysl. Já si náhodou hlídám, abych měl všechno pod kontrolou.

Dorka: Dobře. Předveď mi to prosím na tom, že budeš mít pod kontrolou svoje emoce, protože tě teď bude možná rozčilovat, co řeknu.

Ambrož: Jestli mě naštveš, je to tvoje vina a tvoje věc, ne moje.

Dorka: To naštvání by bylo moje, nebo tvoje? V kom by probíhalo?

Ambrož: Ve mně samozřejmě. Ale ty bys to vyprovokovala. Už se ti to docela daří.

Dorka: Takže já mám moc nastartovat něco v tvé psychice? Mám tě tedy pod kontrolou já, nebo máš sebe pod kontrolou ty?

Ambrož: To ses teda pěkně rozjela. Zase to zamotávání jednoduchých věcí do nesrozumitelných.

Dorka: Věřím, že je to pořád jednoduché. Ty jsi teď trochu rozčilený. A to je v pořádku, není to kritika. Máš to rozčilení pod kontrolou ty – způsobil sis ho sám, nebo jsem to byla já?

Ambrož: Samozřejmě jsi mě naštvala ty. Ale to nesouvisí s tím, kdo má co pod kontrolou, … ty se mnou manipuluješ!

Tonda: Ambro, vzdej to. Dorka tě chytla s nárazníkem v chodidle nad rozdupaným angličákem, tak se přiznej. Uleví se ti.

Ambrož: Ty se do toho nepleť.

Tonda: Mimochodem, hezky jsi uskočil, když jsem do tebe dneska šťouchnul. To jsi měl taky pod kontrolou?

Ambrož: A co jako? Leknul jsem se! Je to snad nenormální, když sedím a přemýšlím a šťouchne do mě zezadu klackem nějaký primitiv, co nemá nic lepšího na práci?

Dorka: Pánové, děkuji. Tyto dvě situace – tedy že někdo někoho naštve a že člověk se lekne a uskočí – nám dokládají, že kromě vědomí existuje ještě nějaký jeho opak. Říká se mu nevědomí nebo taky podvědomí a máme ho všichni. Procesuje odhadem přes devadesát procent našich psychických dějů. Ten malinký zbytek připadá na vědomí.

Ambrož: Pche.

Dorka: Ambroži, to není nic proti tobě. Máš určitě krásné nevědomí a v něm probíhá spousta nesmírně užitečných činností. Třeba to leknutí a úskok. To máme naprogramované k ochraně zdraví a života. Není potřeba, abychom si byli vědomi něčeho jako: „Kontakt na kůži, nečekaný, neznámý, radši napni ty a ty svaly a skoč směrem od kontaktu.“ Bylo by to pomalé. Zrovna tak neřídíme bušení srdce, vylučování inzulinu, dopaminu a vlastně skoro žádné tělesné pochody. Jsou naprogramované a není potřebné, aby do nich někdo, když jim navíc vůbec nerozumí, zasahoval. Radši ať si čte nebo štípe dříví. Za další, emoční reakce. Ty probíhají většinou taky zcela mimo vědomí. Jsme naštvaní, veselí, smutní… a prostě se to stane. Naše emoční centra vyhodnotí, co se zrovna děje, a aktivují nějakou tu emoci. Ne že bychom svůj emoční život nemohli vůbec ovlivnit, ale jeho velká část našemu vědomí vůbec nepodléhá.

Ambrož: Snad teda aspoň vím, co dělám rukama a nohama, ne?

Dorka: Ty uskakující nohy už tě dneska jednou zradily, pokud jde o vědomí. Myslíš, že v posledních dvou minutách jsi rukama nebo nohama pohnul, aniž bys o tom věděl?

Ambrož: Těžko. Před chvílí jsem šátral rukou pod židlí, ale o tom vím. Potřeboval jsem tam nenápadně otřít kousek těstoviny, který jsem měl na kalhotách. Takže vím!

Dorka: A ještě sis přehodil nohu přes nohu a poškrabal se nad uchem.

Ambrož: O tom nic nevím. To je nesmy… Ale i kdyby. Tak to jsou přece úplně automatické věci!

Dorka: Přesně tak. Když je vědomí vytížené něčím jiným, probíhají automaticky a mimo vědomou kontrolu. Není na tom špatného.

Ambrož: Ty máš ale špatnou náladu a vybíjíš si ji na mě. Asi taky automaticky, co?

Dorka: Máš pravdu! Kdybych si na tobě skutečně vybíjela svou špatnou náladu, probíhalo by to nejspíš mimo moje vědomí. Říkala bych, že mě štveš, provokuješ, skáčeš mi do řeči a jsi na mě nepříjemný – říkám to jen jako „kdyby“ –, a proto mám špatnou náladu. Přitom by ale skutečnost byla taková, že jsem měla další bídný den bídného života, nic se mi nedařilo, ztrapnila jsem se před bývalým partnerem, kterému jsem chtěla ukázat, jak mi vůbec nechybí, roztrhla jsem si tisícovku a našla moučné červy ve své oblíbené mouce, ale abych si nemusela připustit, že můj život nestojí za nic, našla bych si radši nějaký hromosvod – tebe – a tu špatnou náladu bych na něj a skrz něj svedla.

Ambrož: Fakt? Ty se přiznáváš?

Dorka: Ambroži, nemám tady přece expartnera ani svou oblíbenou mouku. Ale teoreticky by to takhle nějak mohlo být. Stává se to skoro všem a zase mimo zónu vědomí. Obvykle o sobě chceme mít dobré mínění a taky si chceme myslet, že se máme pod kontrolou, tak si – nevědomě – vymýšlíme příběhy, které mínění a pocitu kontroly slouží. Pokud jsem frustrovaná, nepřipustím, že mám tu frustraci ze svého života, jako spíš ze zabedněných nebo otravných lidí. Kdybych si přiznala, že si za tu frustraci můžu sama, znamenalo by to přiznat si velkou nedokonalost a pak taky možnost s tím něco dělat. Když to svedu na někoho jiného, moje mínění o mně zůstane hezké a ani se nemusím namáhat něco měnit – změnit se přece musí ti druzí. Když řekneš alkoholikovi, který propil už i svoje morče, že svoje pití nezvládá, jeho okamžitá reakce bude odmítnutí s tím, že to má pod kontrolou a že může kdykoli přestat. Zakomplexovaný člověk své mindráky taky nepřizná, protože o nich ani neví, a svoje chování, které z nich vychází, bude vysvětlovat jiným způsobem. Tuto činnost nevědomí hodně zkoumal Sigmund Freud a následně i jeho dcera Anna Freudová. Popsali takzvané ego-obranné mechanismy, což jsou právě způsoby, jak ochránit své já a mínění o sobě pomocí pokroucení reality. S těmito nevědomými mechanismy jde pracovat tak, že člověk tyhle triky, které se v něm dějí, prohlédne, čímž je přivede do vědomí. V ten moment je má pod kontrolou a rozhoduje se sám, jak se k daným věcem postaví.

Ambrož: Takže když madam Smítková jedla z hrnce a vymlouvala se, že jenom ochutnává při vaření, tak taky nevěděla, co dělá?

Helenka Smítková: Ty jeden syčáku, tebe jsem chytla u hrnce a bránil ses, že předtím jsi u něj viděl mně! Jenomže já jsem to aspoň vařila, tys normálně ujídal!

Ambrož: Já za to nemůžu, že tady dáváte malý porce! Měl jsem hlad!

Helenka: Aspoň trochu zhubneš. To ti neuškodí.

Ambrož: Pche! To říká ta pravá.

Tonda: Vy ujídáte ze společnýho jídla!? Tak to se musí potrestat. K večeři dostanete každý o jedno kolínko míň! A budete se až do usnutí stydět.

Ambrož: To je teda trest. A jak to poznáš, jestli se stydím, nebo ne?

Tonda: Ty seš vůl.

Dorka: Dobrá, vrátíme se zpátky k nevědomí.

Horác: Spíš by bylo dobrý přivést Ambrože k bezvědomí.

Dorka: Bezvědomí, děkuji. To je taky opak vědomí. Člověk ztratí vědomí po dobře mířeném direktu, při nedokrvení mozku, v souvislosti s otravou například alkoholem, po požití některých léků, v narkóze… I dnes probraný spánek je takovým stavem „bez vědomí“. Vědomí můžeme tedy ztratit a pak o sobě nevíme, nebo jsme sice při vědomí, ale nevíme, proč děláme, co děláme. V obou případech se něco děje mimo naše vědomí.

Ambrož: Vědomí je teda pěkně nedokonalé, když je tak často mimo.

Dorka: Ono je to trochu jinak. Instinkty, reflexy a intuice, což jsou všechno nevědomé záležitosti, tady byly mnohem dřív, než vědomé děje. Nevědomí je základ. Naši dávní předkové vědomí ve smyslu sebeuvědomění neměli, objevilo se až po nevědomí. Nevědomí a vědomí společně zvládnou zpracovat víc informací a zvládnou to líp. Jak jsme si říkali na začátku, všechno v psychice, tedy i vědomí, rozšiřuje naše možnosti.

Ambrož: Intuice existuje?

Dorka: Intuice je nevědomá forma poznání. S někým se setkáš a ten člověk ti nesedí. Intuitivně se od něj držíš dál. Za čas vidíš, že jsi dělal dobře, když se z něj vyloupne třeba podrazák.

Ambrož: To jako mluvíš o mně?

Dorka: Ne, byl to jen příklad a netýkal se tebe.

Ambrož: Vypadalo to tak. Jak vlastně můžeš vědět, že to nebylo o mně? Ty nemáš nevědomí?

Dorka: To je dobrá připomínka. Kdybych si o tobě opravdu myslela, že jsi podrazák nebo jinak nehodnotný charakter, mohla bych nevědomě při svém výkladu vytáhnout z paměti takovýto příklad. Takže ano, teoreticky by to možné bylo. Na vědomé úrovni to tak ale necítím.

Zpátky k intuici: Když se setkáš s někým neznámým, tvoje nevědomí porovnává informace o něm s tím, co jsi už v životě poznal a zažil. Možná stisk jeho ruky, tvar zubů, tón hlasu, špičky bot natočené k sobě, tvar uší a kam se dívá, ti jako celek napovídá, aby ses od tohoto člověka držel dál. Vědomě tyhle věci hned nezaznamenáš, nebo jen jednu či dvě z nich. Nevědomí toho zvládne mnohem víc. Aby intuice fungovala, chce to mít hodně zkušeností a být dobře v kontaktu se svým tělem. Často nás totiž varuje právě tělo, přičemž hodně citlivé je zejména naše zažívání. Prostě cítíš uvnitř, že něco není v pořádku. Nebo taky že je.

Ambrož: Přece když mám tělo, tak s ním jsem v kontaktu, ne?

Dorka: Není to tak automatické. Člověk, který skutečně žije se svým tělem, lépe řečeno který vědomě žije ve svém těle, je spíš výjimkou. Dovedeš třeba poznat počínající rozčilení podle zvýšeného tepu srdce? Asi ne, tep vůbec nevnímáš. Víš, co s tvým tělem dělají různé emoce? Umíš vnímat svoje nohy při chůzi v různém terénu? Bereš vážně, co ti tělo naznačuje bolestí? Zvládneš se aspoň pár minut soustředit na dýchání?

Ambrož: Divné řeči.

Dorka: Vůbec ne. Problém je v přesycení podněty a neschopností být chvíli jen sám se sebou. Jak vznikne chvilka, kdy se zdánlivě nic neděje, třeba při čekání na vlak, vytáhne člověk automaticky mobil a hrabe se v něm, aby ten čas nějak využil. Zrovna tak by ho ale mohl využít tak, že by nedělal vůbec nic a prostě by jen existoval. Tady a teď, v kontaktu se sebou.

Ambrož: Přežiju i bez toho.

Dorka: Jak říkáš – přežiješ. Dá se jít ještě za přežití. K prožití.

Ambrož: Nepotřebuju poučovat.

Dorka: Poučování není příjemné skoro nikomu a snad se ho tolik nedopouštím. Myslím, že dnešní téma můžeme uzavřít. Souhlasíš, Ambroži?

Ambrož: Jak to mám vědět, když moje já evidentně nemá psychiku pod kontrolou? Jenom nějakých ubohých deset procent. Moje vědomí říká, že už mi to stačilo, a nevědomí dostane úkol, aby mi to vyjevilo ve snu, jestli mu to taky stačilo. Vlastně … ještě jeden dotaz: Jak se vyrovnáváš s tím, že děláš v oboru, který je tolik zneužívaný v reklamě, manipulaci, politice a všemožně jinde?

Dorka: Takové zneužívání se skutečně děje. Psychologie je jenom nástroj. Podobně jako nůž můžeš použít k přípravě jídla, ale i k ublížení někomu, můžeš poznatky psychologie využít k prospěchu lidí, nebo obrátit proti nim. Nezáleží na noži, ani na psychologii, je to vždycky o člověku, který je používá.

Ambrož: Ty se ze všeho vykroutíš. Už mi to stačilo. Děkuju za tu spoustu slov a nezapomeňte mi všichni pořádně spočítat kolínka k večeři!

~

Ve frontě na kolínka řekl Horác Dorce: „Ten Ambrož je hroznej případ. Proč jsi ho neposlala někam?“

Dorka odpověděla: „Bylo to trochu náročnější, Horáci, to je fakt. Ale čeho bych tím dosáhla? Naštvanej Ambrož nám tady v naší situaci nepomůže a hlavně – on dělá, co může. Se svou povahou, svými komplexy a úzkostmi se protlouká životem, jak nejlíp umí. Když s ním budu jednat jako s člověkem, kterým by sám chtěl být – spravedlivým, respektovaným a tak dále –, pomůže mu to na téhle cestě víc, než pohrdání.“

„Amen,“ pravil Horác.

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace

4. – Hodiny psychologie z hotelu Ráj

Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.

Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.

Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl

STÁHNOUT 4. DÍL V PDF

Nebo si aktuální díl přečtěte tady:

Hodiny psychologie v hotelu Ráj

Michaela Peterková

Hodina čtvrtá – O pozornosti

27.7., 13. den

Roman, Adam a pár dalších ostrovanů se vydalo do lesů hledat kondenzátor. Jak potom vyprávěli, v první opuštěné chalupě, na kterou narazili, nalezli kompresor, z něhož se kýžená součástka byla mohla dát vyzískat. Jenže kompresor byl už otevřený a kondenzátor chyběl. Konkurenční kmen evidentně loupil rychleji. Další opuštěné stavení skrývalo starou sekačku a pračku a ty v sobě měly po kondenzátoru. Adam oba ohleduplně vymontoval a na místě nechal omluvný vzkaz s příslibem nahrazení škody v normálních časech.

Jeden z kondenzátorů pak Roman přidal do rotopedové elektrárny. Adam stroj rozšlapal, čímž odstartoval druhý pokus o výrobu elektřiny k nabití mobilu. Roman ho instruoval co do tempa šlapání. Ambrož vytahoval krk jako zvědavá píďalka. Adam se zeptal, jestli to nabíjí. Roman neříkal nic, jen koukal na displej mobilu. Najednou řekl: „Nabíjí. Můžeš ještě malinko přidat!“

Shromážděný davek obdivně zašuměl. Tonda zahlaholil: „Ale no tak, přece to nebudeme slavit takhle po česku. Hezky jako v NASA,“ a začal tleskat. Přidali se i ostatní. Tonda ještě nebyl spokojený: „Helenko, Miloši, Terko, přece se postavte, ták, a během toho vstávání začínáme tleskat, ano, super.“

Pak se podíval na mě. „Pavlo, lokty od těla, opři se do toho taky pořádně!“ Tak jsem se rozpřáhla, ovšem místo toho, aby se mi ruce setkaly a tleskly, tak se mi minuly. Ach jo.

Na čísi otázku, za jak dlouho bude jeden mobil nabitý, odpověděl Roman, že aspoň trochu tak za půl hodiny, naplno za jednu až dvě hodiny podle šlapání, nabíječky a baterky v mobilu. Ambrož hned že si zabírá místo po Adamovi, ale dav neuznal jeho zásluhy za takto významné, a v pořadí zájemců o šlapání byl odsunut hodně vzad.

„Vždyť jsem pomáhal,“ bránil se.

„Pomáhal?“ smál se Tonda. „Jestli si opravdu myslíš, že jsi pomáhal, tak to máš iluzi jak vyšitou.“

„Já že mám iluzi?“ na to Ambrož. „Tak já ti něco řeknu. Jestli si myslíš, že já mám iluzi, tak ty máš iluzi iluze.“

„Hm… A nemáš ty iluzi iluzi iluze?“

„Pche.“

„S dovolením, nemá,“ vmísil se pan Slavíček.

„Vidíš,“ pravil k Tondovi Ambrož, s pýchou v hlase nad tím, že se starý pán přidal na jeho stranu.

„Musí tam být dva genitivy. Pan Kramle by mohl mít ‚iluzi iluze iluze‘.“

A do toho šustil rotoped, Adam pravidelně šlapal i dýchal a jeho mobil se nabíjel. Roman pak našlapal baterku Yvoně a trochu i sobě, nabídl i panu Slavíčkovi, ale ten skromně, že počká, že nepotřebuje nikam telefonovat, do sedla se vyhoupl Tonda a velkomyslně šlapal nejdřív pro mobil mojí maminky, potom pro svůj a tak to šlo až do pozdních večerních hodin. Jedna nabíječka podlehla přílišnému tempu, ale jinak od rotopedu chodil jeden člověk za druhým a zapínal mobil a utíkal z hotelu nahoru na kopec, kde jedině byl aspoň slabý signál a tam pípaly zadržené zprávy a nepřijaté hovory a pár šťastlivců se dovolalo svým blízkým. Úspěch s výrobou elektřiny tady všem rozsvítil oči.

~

Pan Slavíček uvedl psychobesídku: „Hezký večer, přátelé. Posledně jsme se dozvěděli, že informace bere naše psychika z vnitřního a vnějšího světa. Základními smysly jsou zrak, sluch, čich, chuť, hmat a propriocepce. Čich je silně provázán s emocemi a vzpomínkami, vede nás k výběru partnera a čichání k příjemným vůním nám pomáhá k psychické pohodě. Propriocepce je vědomí vlastního těla a všech jeho částí. Všechny smysly se skládají z receptorů, které odebírají informace a převádějí je na elektrický signál, z nervů a center v mozkové kůře.

Mluvili jsme také o poruchách vnímání, k nimž patří hlavně iluze a halucinace. Iluze jsou klamné vjemy, například když člověk ze strachu vidí namísto stínu lupiče. Halucinace jsou vjemy bez reálného základu. Člověk má hlasy nebo vidí, co není. Halucinace bývají součástí schizofrenie a demencí. Pokud dáme před iluze i halucinace předponu „pseudo“, znamená to, že o klamnosti svého vnímání víme.

Vnímání může být narušeno i takzvanou obranou ve vnímání, kdy pomíjíme něco, co vnímat nechceme.

Nejednoznačné situace vnímáme podle svých potřeb; v malém oranžovém předmětu vidí žíznivý člověk pomeranč a hraníchtivý chlapec balónek. Protože dosti často nevnímáme správně a bez zkreslení a zejména proto, že vnímání je aktivní konstruování, měli bychom být kdykoli připraveni se mýlit a také brát v potaz, že druzí lidé mohou tutéž věc nebo situaci vnímat po svém.

Podprahové podněty na nás mají vliv, i když si jich nejsme vědomi; mozek dokáže vyhodnotit jejich význam a emoční náboj.

Co se nemění, na to si zvykáme. Přestáváme tedy vnímat podněty, které jsou stále stejné a nedůležité, zatímco nové, zajímavé a silné podněty naši pozornost automaticky získají.

Nyní si naši pozornost jistě získá paní psycholožka Dorotka Mišáková a Ambrož Kramle, který se přihlásil k pokládání otázek. Kdepak ho máme?“

Jak se záhy zjistilo, Ambrož zrovna ukořistil touženou půlhodinu na rotopedu. K Dorce si tedy přisedla Terka Jasenská.

~

Terka: Stala se mi taková věc: Jednou v létě jsem vezla tetičku na koncert. Tetička a se v autě rozezpívávala, Arnošt mi chtěl lízat ucho, rá-

Dorka: Omlouvám se, ale v publiku máš Horáce. Neměla bys být s takovými detaily opatrnější?

Terka: Arnošt je boxer.

Dorka: Tak tím se všechno vysvětluje. Mike Tyson uši kouše, tvůj Arnošt je líže. Zdá se, že uši jsou pro boxery zajímavé téma.

Terka: Arnošt je tetiččin boxer. Pes! Takže ten se mi dobýval do ucha, tetička zpívala, do toho Zelená vlna mluvila o objížďce a vtom se to stalo!

Dorka: Snad ne nějaká nehoda.

Terka: Zapomněla jsem odbočit!

Dorka: Tak to byl průšvih.

Terka: Přesně tak. Tetička, jak je jinak hrozně hodná, u určitých věcí vyžaduje, aby byly udělány bez chyb. A ode mě to čeká například při řízení auta. Když udělám chybu, tak v tu chvíli zmlkne a mlčí. Mlčí velmi nesouhlasně. Vlastně mlčí tak, že mlčí jakoby strašně hlasitě. Tehdy taky. Jak to šlo, tak jsem to otočila, vrátila se ten kousek a odbočila. To hlasité ticho trvalo ještě asi pět minut a teprve pak začala tetička zase zpívat.

Dorka: Takové mlčení je oblíbená komunikační a výchovná metoda uplatňovaná zejména v dlouhodobých párových svazcích.

Terka: Tak já to mám s tetičkou. Tu odbočku jsem asi minula proto, že toho na mě bylo v tu chvíli moc. Má pro to psychologie nějaké vysvětlení?

Dorka: Náš mozek dokáže zpracovat v jeden moment jen omezené množství informací, údajně jde o tuším 110 bitů za vteřinu. Je to relativně málo a tak nikdy nezvládneme sledovat všechno, co se kolem nás – a v nás – děje. Takže když jsi bojovala se psem o své ucho, do toho se snažila odstínit tetiččin zpěv, porozumět tomu, co říká rádio, a ještě šlapat na pedály, tak to bylo maximum, co byl tvůj mozek schopný zvládat. Uvědomit si, že máš odbočit, se tam už prostě nevešlo.

Terka: Co rozhodne o tom, který ten děj dostane přednost a který se opomine?

Dorka: To má na starost systém lidské pozornosti. Co taková pozornost vůbec je?

Terka: Hmmm… Nikdy jsem o tom nepřemýšlela.

Dorka: Pozornost je výběr informací, které se pošlou dál do mozku ke zpracování. V každém okamžiku na tebe útočí kvantum podnětů – spousta zvuků, vizuálních prvků, vůní… a taky množství myšlenek. Z toho všeho je potřeba vybrat jen ty, které jsou důležité, a o to se právě stará pozornost.

Přednost mají vždy podněty související s přežitím – i když budeš dělat kdovíco, vždycky postřehneš, že se na tebe řítí panelák; v tu chvíli všeho necháš a staráš se jen o to, abys z toho nějak vybruslila. Další důležité podněty jsou ty se silným emočním doprovodem, přičemž silný emoční doprovod mají samozřejmě i ty podněty související s přežitím. Některý podnět se vetře prostě proto, že je silný, jiný zas může souviset s naší motivací, tedy tím, co chceme dělat.

Pozornost si můžeme představit jako ochranku na schůzi medellínského kartelu – dovnitř pustí jen ty, kteří mají pozvání. Koho ochranka odmítne, ten se dál nedostane a tam uvnitř se o něm nikdo nedozví. Když se tam lstí prosmýkne někdo nežádoucí, způsobí uvnitř rozruch – podobně jako v mozku způsobí rozruch třeba nějaká zbytečná pochybnost, která sítem pozornosti projde. Nebo se ještě pozornost přirovnává k reflektoru, který svítí ve tmě – to, co osvětlí, jsou ty podněty, které vidíš a které se dostanou dál. Co neosvítí, to je ve tmě a jako by to neexistovalo, nevíš o tom.

Terka: Jasně. Takže já jsem teď vnímala to, co jsi říkala, ale už třeba ne tady stůl, tamhle Helenku, Alenku, píšící Pavlu, ani to, co třeba zrovna bylo za oknem.

Dorka: Přesně tak. Všechno to, co jsi jmenovala, ti bylo dostupné, ale nezaměřila jsi na to pozornost, ten pomyslný reflektor, takže jako kdyby to nebylo. Myslím, že u pozornosti je dobré uvědomit si dvě věci: Jednak že je důležité, co přes pozornost pustíme dál, protože to je jediný materiál, se kterým naše psychika následně pracuje. A pak je důležité to, co opomineme, protože to už je prostě pryč, s tím dál nepracujeme. V obou těchto činnostech – v propouštění i v opomíjení – můžeme dělat chyby. Ty základní spočívají v tom, že někdy věnujeme pozornost něčemu, co si to nezaslouží, a zas naopak že ignorujeme něco, co by bylo dobré prozkoumat.

Terka: Ale dá se s tím vůbec něco dělat? Do jaké míry je pozornost automatická a do jaké ji můžu sama řídit?

Alenka v tu chvíli zděšeně vykřikla: Kulíšku!

Všeobecné trhnutí sebou. Dorka: Alenko, něco se děje?

Alenka zmateně: Ne, ne. Ne… jen se mi něco zdálo. Leošek padá z letadla. Musím to dosnít.

Dorka: Tak to byla ukázka dvou způsobů, jakými pozornost funguje, respektive dvou druhů pozornosti. Když jsme se spolu bavily, věnovaly jsme obě záměrně pozornost našemu hovoru. V momentě, kdy Alenku přemohlo dění ve snu, což se projevilo hlasitým výkřikem, aktivovala se naše bezděčná pozornost – ta funguje automaticky a souvisí s nějakými silnými, potenciálně ohrožujícími nebo emočně nabitými podněty.

Terka: A s tou toho asi moc nenaděláme.

Dorka: Trochu se cvičit dá, ale jinak máš pravdu. Bezděčná pozornost je založená na nervových okruzích ve starých částech mozku; tyhle okruhy ještě pamatují dinosaury. Vývojově je mnohem starší, než pozornost záměrná, a tak má vždy přednost a větší sílu. Záměrná pozornost sídlí ve vývojově mladších částech mozku.

Terka: O záměrné pozornosti si tedy rozhodujeme každý sám nějakým svým záměrem. A proč bychom měli cvičit tu bezděčnou pozornost, jak jsi naznačila?

Dorka: Dobrá schopnost soustředit se, na co se soustředit chci, je nejlepší zbraň proti jednomu mimořádně otravnému jevu, který sužuje spoustu lidí. Tím mimořádně otravným jevem jsou zbytečné, vtíravé a opakované myšlenky. Člověk se jimi nechce zabývat, má z nich úzkost a stres, snaží se jich zbavit, ale ony stejně přicházejí a otravují. Klasickým příkladem jsou studenti, kteří se před zkouškou užírají obavami „Co když to neudělám?“ Tyhle myšlenky opakovaně zabírají jejich mentální prostor, který pak není k dispozici pro učení – tedy proces, který by tomu, z čeho mají strach, zabránil.

Terka: Tak to je podobné, jako já včera před spaním – chtěla jsem myslet na něco uklidňujícího, abych brzo usnula, ale pořád se mně vtíraly myšlenky na to, že se odsud hned tak nedostaneme.

Dorka: Tak to jsme na tom byly podobně. Já jsem pořád myslela na Mišáka a Patrika, jak to doma zvládají. Kdybych tomu nebránila nebo se nezaměstnala něčím jiným, tak na to budu myslet pořád. Což by se možná dalo pochopit, ale k ničemu to není – myslím ty opakované vtíravé myšlenky.

Terka: Tak nějak tuším, že kdyby člověk ty otravné myšlenky nechal rozvíjet a pořád na ně myslel, mohl by si z toho uhnat i nějaký psychický problém.

Dorka: Když si vezmeš, že pozornost určuje, čím se dál budeme zabývat – že určuje, co se stane součástí naší psychické reality a co ne, tak je jasné, že nás ty podněty, které přes pozornost projdou dál, nějak tvarují. Nebála bych se říct, že nás přímo určují. Pokud budeš polovinu bdělé doby myslet na to, co hrozného tě může potkat, jak se ti určitě nic nepovede a jak nic nemá smysl – což jsou časté typy obavných myšlenek –, tak z toho za čas dojdeš k nějaké úzkostné nebo depresivní poruše. Naše bezděčná pozornost se snadno stáčí k emočním obsahům. Pokud to jsou emoce negativně zabarvené, tak k těm obzvlášť. A když ji necháme, bude naše psychická realita určena těmito obsahy. Nejde to jinak. Dostáváme omezené množství podnětů a pokud jich bude polovina neuroticky obavných …

Terka: Hmm. A jak je možné těm vtíravým myšlenkám zabránit?

Dorka: Nejdřív ti řeknu, jak to možné není. Jde přitom o způsob, který lidé zkouší nejčastěji. Spočívá v tom, že se na sebe zlobí, že na ty věci myslí, a ty myšlenky si zakazují. Když si totiž nějakou myšlenku zakazujeme, tak na ni přece myslíme! A ještě jí svými emocemi – hněvem a zoufalstvím nad tím, že zas přišla – dodáváme na důležitosti. Klasický příklad toho, jak funguje zakazování myšlenek, je tenhle: „V následujících deseti vteřinách nesmíš myslet na žlutého slona. Mysli si na co chceš, jen žlutý slon je zakázaný.“ Ani se tě neptám, na co myslíš, je to zbytečné, protože když mluvím o žlutém slonovi, tak prostě myslíš na žlutého slona a vůbec nezáleží na tom, jestli ti ho budu zakazovat. Dokonce bych tady mohla říct, že dám milion každému, kdo po dobu jedné minuty přesně od teď dokáže na žlutého slona nepomyslet. Asi bych neupadla do doživotního debetu – leda by tu byl někdo, kdo dobře tají skvělé ovládnutí své mysli.

Čili cestou zákazů to nejde, protože na to, co si zakazuju, zrovna i myslím. Navíc v naší hlavě se pořád něco děje, pozornost pořád posílá nějaké podněty ke zpracování. Prázdno v hlavě mít neumíme. I student, který má prázdno u zkoušky, má v tu chvíli hlavu plnou – akorát že ne informací k otázce, kterou dostal, ale zmatku a katastrofických úvah.

Jak tedy těm vtíravým myšlenkám zabránit? V tom nám pomůže jedno velké omezení našeho mozku, totiž že neumíme myslet na dvě věci současně. Nedokážeš přemýšlet o Pardubicích a k tomu ještě o Ostravě. Pokud zrovna myslíš na Pardubice a zaujme tě Ostrava, Pardubice vyklidí pole. Stejně tak pokud myslíš na žlutého slona a vtom začneš myslet na boxera Arnošta, žlutý slon končí. A přesně tohle je spolehlivá a taky jediná cesta, jak se zbavit nežádoucích myšlenek: Odvést pozornost a tedy i myšlenky jinam.

Na odvádění pozornosti se podílí nervové okruhy tady v prefrontální kůře – to je mozková kůra v oblasti čela. Vědci zjistili, že tyto okruhy mají schopnost zeslabit podněty, které nám automaticky posílá bezděčná pozornost. Takže když ses ptala, jak bezděčnou pozornost ovlivnit, tak právě tohle je možnost. Je potřeba posílit svou schopnost se soustředit záměrně na to, na co chceme. Tím, že posílíme okruhy záměrné pozornosti, se omezí brebentění pozornosti bezděčné, které umí být hodně protivné a bezúčelné.

Terka: Jak se ty okruhy posílí?

Dorka: Jako svaly. Používáním.

Terka: Takže když se budu často cvičit v odvádění pozornosti od něčeho, na co myslet nechci, k něčemu lepšímu, tak mi to, na co myslet nechci, dá za nějakou dobu pokoj.

Dorka: Tak to funguje. A navíc pro tebe pak bude snazší ovládat pozornost i v jiných situacích.

Kromě odvádění pozornosti se tyhle okruhy prefrontální kůry dobře trénují taky relaxací a meditací. Relaxace a meditace jsou postupy, které pracují hlavně s pozorností. Vždycky se během nich zaměřuješ na určitý podnět, například na dýchání, pocity v rukou nebo na nějakou představu, a snažíš se u toho vydržet. Jakmile se přistihneš u nesouvisející myšlenky, vrátíš se zpátky. Dá se to naučit a spousta lidí by za to dala nevím co, protože by ze sebe tím pádem setřásli opakující se úmorné myšlenky typu „Já to zase nezvládnu“ nebo „To je hrozné, jaké máme v rodině vztahy“ nebo „Co když se někomu něco stane, to by byla hrůza.“

Terka: Přece ale ne všechny tyhle myšlenky jsou nežádoucí jen proto, že se opakují.

Dorka: Svatá pravda. Opakované myšlenky s emočním nábojem nám prozrazují, že je někde něco nevyřešeného a že by se s tím možná mělo něco udělat. Obavy o zdraví jsou taky velmi na místě, pokud samozřejmě nejsou přehnané. Všechny takové myšlenky nás můžou přimět k akci – třeba se dobře připravit na obtížnou zkoušku, někomu se omluvit nebo zajít k lékaři. A právě to, že mohou k něčemu být, je jejich základní odlišnost od myšlenek zcela neužitečných. Ty se totiž točí v kruhu, k ničemu nevedou, jen obtěžují.

Terka: Pokud mě tedy opakovaně přepadá nějaká myšlenka a není z ní žádný výstup, udělám nejlíp, když se jí zbavím. To by třeba mohla být ta myšlenka „Co když se odsud už nikdy nedostanu.“

Dorka: Ta myšlenka by mohla být přínosná, když na jejím základě něco podnikneš, třeba se půjdeš podívat, jestli už někdo začal obnovovat most, nebo budeš hledat jiné rozumné možnosti návratu domů. Pokud jsi tohle nebo něco jiného udělala a ta myšlenka stejně přijde a zasmrdí a odejde, jen aby se za chvíli zas vrátila, tak je to kandidátka na likvidaci.

Zajímavé je, že naprostá většina těchto nežádoucích myšlenek, které nám přihrává bezděčná pozornost, má jedno společné téma. Nechci tě, Terko, zkoušet, ani vás ostatní, a ptát se vás, jaké to je téma, protože by asi bylo dost těžké na to okamžitě odpovědět. Když už to ale člověk jednou ví, je mu to jasné. Nejčastějším tématem našich myšlenek je … Ještě chvilku dramatická pauza … Já!

Terka nevěřícně: Ty?

Dorka: Ne, já. Jakékoli já. Každý jsme sám sobě nejoblíbenějším tématem. A taky zdrojem neurotických otravných myšlenek. Vezmi si to: JÁ mám strach, že něco nedopadne. Co si o MNĚ myslí ostatní? To jsem se (JÁ) zase ztrapnila. Co se MNOU bude, když…

Dneska na to už máme i vědecká data. Dělal se výzkum takzvané toulavé mysli, což je stav, kdy se člověk na nic nesoustředí a nechá myšlenky jen tak se toulat, čímž pádem je vlastně v moci bezděčné pozornosti, která mu nahazuje různé obsahy. Dobrovolníci dostali pagery, které kdykoli zapípaly, tak tihle lidé zaznamenali, jestli se na něco soustředili, nebo byli ve stavu toulání, na co přitom mysleli a jak jim u toho bylo. No a zjistila se kupa ohromujících věcí a mimo jiné i ta, že jsme si sami nejoblíbenějším tématem.

Terka: Takže toulavá mysl znamená vlastně bezděčnou pozornost za lenivého nedělního odpoledne. A na co se tedy ještě přišlo?

Dorka: Dost šokující je množství času, které ve stavu toulání trávíme – v tom výzkumu to průměrně vyšlo na čtyřicet sedm procent bdělé doby. To znamená, že polovinu doby, co je průměrný člověk vzhůru, se na nic úmyslně nesoustředí a nechává myšlenkám volno.

Nejčastěji se nám myšlenky toulají v práci – takže člověk sedí za počítačem a kouká skrz obrazovku a promítá si třeba nějakou křivdu, kterou den předtím utrpěl v hádce s partnerem o to, jestli má být v držáku na záchodě volný konec toaletního papíru u zdi, nebo vepředu. Polovinu pracovní doby je člověk duchem nepřítomný! To asi vadí míň tam, kde je podstatné tělo, takže třeba člověk, který roztlouká nýty, si klidně může myslet na dovolenou. Když se samozřejmě nezamyslí příliš. Ale pokud máš třeba programovat, psát článek nebo dělat osevní plán a myslíš na něco jiného, nic nevytvoříš.

Pokud jde o situace, v nichž se myšlenky netoulají, tak výzkum praví, že se skoro vůbec netoulají během párových intimních aktivit.

Nejzásadnější výstup celé studie se ovšem týká spokojenosti. Zjistilo se, že člověk je ve stavu toulání mysli vždycky méně spokojený, než když se na něco záměrně soustředí. Přitom i toulavé myšlenky mohou samozřejmě být co do obsahu pozitivní – což skoro v polovině případů jsou – ale i nad nimi vyhrává, pokud jde o spokojenost, soustředěná pozornost.

Terka: Takže je lepší se soustředit, být duchem přítomný u toho, co člověk zrovna dělá. Ale to asi nejde pořád – vždyť nikdo se nevydrží soustředit celý den.

Dorka: To nevydrží. Proto toulavou mysl potřebujeme; má dva hlavní účely. Tím jedním je odpočinek. Já když ve škole soustředěně odpřednáším hodinu, a pak jdu na oběd, nechám cestou myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Chirurg se po pětihodinové operaci taky hned nepůjde postavit k dalšímu stolu, když to nebude vyloženě nutné. Potřebuje si vydechnout. Pokud by odpočívat nemohl a šel třeba v nějaké krizové situaci operovat hned znovu a hned znovu, a udělal by nějakou chybu, nikdo by mu ji nemohl vyčítat.

Takže odhodit soustředění a nechat myšlenky jen tak plynout nám poskytne čas k nabrání sil. To je jeden přínos toulavé mysli. A ten druhý je z oblasti tvořivosti. Na něčem pracuješ, nedokončíš to, protože ti na tom třeba něco nejde, nemůžeš na něco přijít. Pak jen tak ležíš na trávě a najednou „Heuréka“ – a máš to.

Terka: To si vzpomínám, jak jednou tetička nemohla dát do kupy text k nějaké písničce pro svou skupinu a pak už ji to naštvalo, že nemůže na nic přijít, že od toho šla pryč. O pár hodin později házela Arnoštovi klacek a on ho aportoval. Zrovna nějak divočil a jak se tetička shýbala, aby si vzala klacek z jeho huby, tak ji Arnošt tím klackem bouchnul do čela, a tetička zničehonic vykřikla „Lobotomie!“ a běžela domů a ten text dopsala. Asi se jí to tak poskládalo ve stavu, kdy na nic nemyslela, jen sledovala psa, jak běhá pro klacek, a ta rána do hlavy byla poslední kapka.

Dorka: Hezké. A nikdy by ten nápad nepřišel, kdyby už předtím o tom textu intenzivně nepřemýšlela. Tahle tvořivost ve chvíli uvolnění přijde právě jen na lidi, kteří mají připravený mentální terén. Kdo celý den nic nedělá, toho nic pořádného ve stavu toulání nenapadne. Když ale na něčem pracuješ, moříš se s tím, uvažuješ o tom, hněteš to mentálně nebo i skutečně ze všech stran, máš pak šanci, že se to vyřeší jakoby samo. Ve skutečnosti na tom mozek nějakým způsobem pracuje mimo vědomí, když na to má prostor – typicky ve chvílích, kdy je člověk uvolněný a mysl je ve stavu toulání. Někdy se pak dostaví výsledek. Archimédes takhle údajně přišel na svůj zákon, když se po náročném dni koupal v lázních a jen tak sledoval hladinu vody ve své kádi, tvoje tetička tímto způsobem získala příspěvek do textu své písně.

Terka: Takže nemůžeme toulavou mysl označit za úplného padoucha?

Dorka: To by od nás nebylo fér. Minimálně bez toho jejího odpočinkového efektu se neobejdeme. Ale je dobré o ní vědět a hlídat si ji a trávit v ní jen přiměřené množství času. Lidé, kteří se toulání mysli oddávají s mírou, jsou spokojenější než ti, co se toulají hodně.

Terka: Jak dlouho se člověk vůbec dovede soustředit?

Dorka: U dětí je to zhruba tolik minut, kolik je jim let, u dospělého člověka pak asi 20 minut. To se bavíme o maximální době intenzivně soustředěné záměrné pozornosti věnované něčemu, čemu se věnuješ na základě vůle, ale sama od sebe bys to nejspíš nedělala. Jako třeba počítání zlomků nebo čtení nějakého textu v maďarštině. Doba soustředění může být i mnohem delší, pokud tě daná činnost baví. Když je někdo pohlcený tím, co dělá, vydrží u toho klidně celé hodiny. Voják pozorně hlídá svěřený prostor půl dne, houslista hraje dlouhatánské skladby, klempíř pečlivě vyklepává karoserii od snídaně do oběda, tenista hraje šest hodin vyrovnaný zápas. Pozornost je neopouští. Proč? Protože jsou součástí toho, co dělají, a ta činnost vyžaduje uplatnění jejich schopností. Takové soustředění se vyčerpává mnohem pomaleji. A přináší taky největší radost.

Terka: Být součástí toho, co dělám… To je krásně řečeno. Neříkají tomuhle stavu sportovci „zóna“?

Dorka: Ano, sportovec je v zóně a jinak se tomu často říká „flow“.

Terka: To už jsem taky asi slyšela. A jak funguje pozornost, když se dělá víc věcí najednou? Třeba když se s někým bavím, u toho průběžně hlídám telefon a odpovídám na maily.

Dorka: Neboli nový známý multitasking? Ještě nedávno tolik doporučovaný coby způsob, jak toho stihnout v daný moment co nejvíc? Původní představa byla taková, že jednotlivé prováděné činnosti jsou jakoby naskládané jedna nad druhou a ty je procesuješ všechny současně. Současně vedeš rozhovor, hlídáš telefon a píšeš mail. Zkoumání mozku ale nabídlo úplně jiný obrázek: V jeden moment děláš jen jednu činnost. Mluvíš s někým. Jakmile se chceš věnovat další činnosti, třeba psaní mailu, tak ta původní činnost, mluvení, se nejdřív utlumí a pak se nastartuje se druhá činnost, psaní. Pokud přejdeš ke třetí činnosti – koukání na telefon, musí být nejdřív utlumeno psaní a nastartováno koukání. Vrátíš se k první činnosti a musíš tedy zase tu třetí činnost utlumit a nastartovat první. Je to samý útlum a start, útlum a start. Skutečnost je tedy taková, že mozek zpracovává všechno ne najednou, nýbrž postupně, a z jeho pohledu žádný multitasking neexistuje.

Terka: Takže to je ten nepřítomný tón, když se se mnou někdo baví po telefonu a jde poznat, že nedává moc pozor, protože u toho nejspíš dělá něco jiného.

Dorka: To je on. Vypadá to navíc, že přebíhat od jednoho úkolu k druhému ani není moc efektivní, protože ztratíme spoustu času a energie na těch útlumech a startech. Kde to funguje dobře, to jsou jednoduché a zautomatizované činnosti, takže můžeš průběžně míchat omáčku, u toho telefonovat a ještě věšet vyprané ponožky. Nebo můžeš řídit a u toho si zpívat. Ale složité činnosti, ke kterým patří i mezilidský kontakt a rozhovor, psaní, plánování a podobně, je lepší až přímo nutné dělat po jedné.

Terka: Někdy mi připadá, že se dnes dost lidí vydrží soustředit mnohem hůř, než to bylo dřív. A nemyslím ty, co mají nějakou poruchu pozornosti. Někde jsem četla, že průměrný člověk má dnes horší soustředění, než akvarijní rybka.

Dorka: Hm. Změřil někdo rozsah a trvání pozornosti akvarijní rybky? Pozornost horší než akvarijní rybka sice vypadá výborně jako titulek článku, ale bude to nesmysl. Výzkum zatím ani nenaznačuje, že by se lidská pozornost oproti minulosti zhoršila. Jenže někteří lidé evidentně jsou roztěkanější, než byli. Jak vysvětlíme, že nevydrží pár desítek minut sledovat dokument? Že se nedovedou soustředit na hovor s druhými a každou chvíli kontrolují mobil? Něco se asi přece jen změnilo. A to něco je množství lákadel pro naši pozornost. Těch je teď mnohem víc. Podnětů, které se snaží upoutat naši pozornost, přibylo. Vezmi si třeba takovou hospodu před sto padesáti lety a dnes. Když jsi šla do hospody před sto padesáti lety, byla to jednoduchá místnost, stoly a židle nebo lavice, obsluha a lidi, se kterými jsi tam seděla. Občas tam zabrousil nějaký prodavač zázračné medicíny a to bylo tak všechno. A dneska? Prakticky v každé restauraci jde televize nebo aspoň rádio, na stole máš jídelní lístky plné textu a upozornění na alergeny, nápojové lístky a reklamní stojánky, všude kolem upozornění, co se musí a co se nesmí … A hlavně, před tebou na stole leží tvoje spojka do celého světa. Mobil. S možností telefonovat a přijímat hovory, psát zprávy a číst zprávy a pomocí internetu se přenášet prakticky kamkoli. To všechno je konkurence pro tvoje přátele, co tam jsou s tebou a snaží se udržet tvou pozornost svým vyprávěním. Mají to mnohem těžší, než by to měli dřív.

Terka: Rozsah lidské pozornosti se tedy nezhoršil, ale je moc velká konkurence v podnětech.

Dorka: Přesně. Softwarový architekt David Garlan si všiml jiné pozoruhodné věci, která s tím souvisí: Že ve výpočetním systému – což je počítač plus člověk, který na počítači pracuje – už málo záleží na výkonu toho počítače – na rychlosti procesoru nebo velikosti harddisku. Tím nejvzácnějším zdrojem je dnes právě lidská pozornost. K čemu je špičkový počítač, když za ním sedí člověk, co se nedovede soustředit?

Terka: Souvisí s tím nějak hyperaktivita? Zdá se mi, že je u školních dětí této poruchy čím dál víc.

Dorka: O ADHD neboli poruše pozornosti s hyperaktivitou já moc nevím. Fakt je, že diagnostikovaných případů ve srovnání s dobou třeba před třiceti lety razantně přibylo, ale bude to dáno i tím, že se zpřesnila diagnostika té poruchy. Roztěkané děti byly i dřív, ale nevědělo se, že jejich nesoustředěnost a výrazná živost jsou projevem odlišností v mozku. Některé případy nejspíš souvisí s průmyslem a znečištěním prostředí, další s tím, že se dnes povede zachránit i děti narozené jako velmi malinké a u těch je větší pravděpodobnost, že touto poruchou budou trpět. ADHD má taky slušné mediální pokrytí, takže zčásti bude nárůst výskytu zdánlivý – prostě se o tom jen víc píše, tak to vypadá, že toho i mnohem víc je.

Terka: Ovlivňuje pozornost dětí i pohyb v digitálním světě?

Dorka: Bylo by divné, kdyby neovlivňoval. Nejsou zatím výsledky dlouhodobých studií, nicméně něco už zřejmé je. Kdo celé hodiny kouká na krátké barevně i zvukově přeřvané videoklipy, na scény s častými střihy a nabité podněty, tomu se mění vnímání toho, co je normální. Sledovat pak hovor, dívat se na řeku nebo vydržet být jen tak sám se sebou je nesmírně těžké. Protože je to nuda. Není to rychlé, barevné, blikající. Člověk se v tom musí snažit něco najít, udržet se u toho. Ale výdrž u relativně slabého podnětu je zas něco, co se ve světě sociálních sítí a digitálních her nepěstuje.

Odvedle se ozval hluk, všichni se dívají tím směrem.

Terka: Tohle je záměrná nebo bezděčná pozornost?

Dorka: Nejdřív bezděčná, teď záměrná.

Ambrož se hádal s paní Potůčkovou, která si chtěla začít nabíjet mobil. Ambrožův čas vyměřený pro šlapání uplynul, ale to Ambrož nehodlal respektovat a že si snad za svou snahu opatřit kondenzátor zaslouží chvíli navíc a taky že když paní Potůčková počká, neubude ji. Když to ještě chvíli v obdobném duchu pokračovalo, kývl Tonda na Horáce, oba šli vedle za Ambrožem a sundali ho z rotopedu. Ambrož nesouhlasně brblal a paní P. řekla: „To jste nemuseli, pánové. Postarala bych se o sebe sama.“

„Prosím,“ pravil Tonda, který nikdy neztrácel nadhled.

„Ambroži, můžeš prosím zpátky na ten rotoped?“ řekla paní Potůčková.

Ambrož se rozzářil a šel a cestou udělal na Tondu a Horáce dlouhý nos. Jakmile začal zase šlapat, řekla mu paní P.: „Běž teď dolů, už je dávno můj čas.“

Zmateně se tvářící Ambrož skutečně ustal ve šlapání, slezl a povídal si cosi o lidech, kteří nevědí, co chtějí.

„Vidíte,“ pravila poučně paní Potůčková směrem k Tondovi a Horácovi. „Jde to i bez testosteronu.“

Tonda, kterého to očividně spíš pobavilo, a vzteky rudý Horác se vraceli na svá místa v publiku. „Nevděk vládne světem, Horáci, nic si z toho nedělej,“ řekla mu (jeho partnerka) Terka.

Dorka: Poněkud nečekaný vývoj, díky za to obohacení. Krom toho to bylo zrovna k tématu, pěkná ukázka, jak naše pozornost funguje. Nejdřív šla do akce bezděčná, poté záměrná pozornost a jak je vidět, ani ta záměrná nemusí vyžadovat žádné úsilí, když se děje něco velmi zajímavého, což  podobné mezilidské situace bezpochyby jsou. A současně jste si nikdo nevšiml, že jsem si mezitím převlékla kalhoty. Nebo snad ano? … Já věděla, že ne. Takhle to s naší psýchou je: Když je její omezená kapacita něčím zcela zaujatá, nezvládne už pojmout nic dalšího.

Terka: Napadají mě tady už zmínění kouzelníci. Přesně na tohle vsázejí, ne?

Dorka: Tak jest. Pokud vím, velká část jejich kejklí je založena na tom, že uchopí pozornost lidí v publiku a nasměrují ji tam, kde ji chtějí mít. Na tanečky s mečem, rozklepávání barevných šátků nebo koženkově oděnou asistentku. Ve zbytku prostoru si pak mohou dělat víceméně, co chtějí.

Terka: Jde nějak zvětšit rozsah toho, co člověk dovede najednou vnímat?

Dorka: Spíš ne. Je to biologické omezení naší nervové soustavy. Ale co určitě jde, je naučit se rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým, to nedůležité ignorovat a neplýtvat tak vlastními omezenými zdroji.

Terka: A nejde přece jenom pozornost nějak cvičit? Aby člověk tolik nepodléhal těm lákadlům, mobilům na stole a podobně?

Dorka: Napadlo tě, Terko, už někdy dřív přemýšlet nad svou pozorností? Nad tím, že vůbec něco takového máš a používáš? A k čemu to je?

Terka: Moc asi ne. Jen si občas řeknu „Nedávala jsem pozor“ nebo někoho upozorním „Teď dávej pozor“… Ale o pozornosti jsem za svůj život určitě nepřemýšlela ani tak dlouho, jak dlouho se o ní dnes tady bavíme.

Dorka: A to je přesně ono. Pozornost je jedna z nejpřehlíženějších psychických funkcí. Jo – když se řekne „myšlení“, „emoce“ nebo třeba „paměť“, to hned víme, o co jde, k čemu to je a občas i víme, co s tím. Ale pozornost? Té pozornost nevěnujeme. Přitom u ní všechno začíná. Co pustí, to nás ovlivní, co nepustí, jako by nebylo. Ale když necháme pozornost vyvíjet se a fungovat živelně, poslouží nám jen v tom úplném základu – tedy když nás něco ohrožuje nebo je někde něco nového, ale nic víc. A pak se divíme, že často myslíme na věci, na které myslet nechceme, že se nevydržíme soustředit na hovor nebo na práci a že ani při výšlapu do hor nepustíme z hlavy starosti, se kterými zrovna nemůžeme nic udělat.

Terka: Co s tím?

Dorka: Pozornost je jako sval. Což znamená, že může být ochablá. A že se dá usilovnou prací vycvičit. Cvičit tenhle sval obnáší učit se cíleně soustředit, například na vlastní dech. Víte co? Pojďme to vyzkoušet. Zavřete prosím oči a pozornost věnujte dolní oblasti hrudníku. Sledujte každý svůj nádech a výdech. Vydržte takhle deset nádechů a výdechů.

Jak to šlo? Dokázali jste myslet jenom na dýchání?

Sborový pobavený nesouhlas.

Vejr: V první půlce to šlo, ale pak jsem se přistihl, že mi pozornost odběhla.

Alenka: Já jsem málem usnula.

Tonda: Mě něco rušilo, asi ten můj testosteron.

Terka: Já taky nic moc.

Dorka: A to byla pouhá minuta. Většina z nás nedovede ani minutu mít svou pozornost pod kontrolou.

Terka: Dýchání je naštěstí automatické. K čemu je dobré umět se na něj soustředit?

Dorka: Jak řečeno, může to být trénink pozornosti. Propojíme se tak rovněž se svým tělem. Odpočineme si od věčného brebentění naší mysli. V dlouhodobém horizontu je to cesta k větší spokojenosti, rozvaze a klidu. Což je mimochodem ten úplně nejzákladnější cíl celé psychologie coby oboru – přispívat ke spokojenosti člověka.

Terka: Tak psychologie má za cíl spokojenost. A jedna z cest ke spokojenosti vede skrz pozornost. Mně to takhle stačí. Děkuju, Dorko.

~

Aby se mě ostatní pořád neptali, co dělám, když píšu, což dosud dělali, dala jsem si na stůl cedulku s nápisem „Zaznamenávám nebo přepisuji přednášku“. Po třetím dotazu „Proč tady máš tu cedulku?“ jsem vyrobila novou: „Co dělám? Zaznamenávám nebo přepisuji přednášku. Proč tady mám tuhle cedulku? Abyste se mě na to nemuseli ptát.“ Šel kolem Tonda, přečetl to a: „Proč se tě nemám ptát?“ Zvládla jsem se mu pouze podívat do očí, ale i to mu stačilo. „To je fuk, promiň,“ poplácal mě po rameni a odešel. Šla kolem Yvona, přečetla cedulku a za poslední slovo udělala smajlík. „Takhle to bude vypadat přátelštěji,“ řekla. Smajlíky ovšem nejsou přátelské pro mou duševní pohodu. Jsou tak infantilní a prvoplánové! Nejradši bych ten kousek vytrhla. Jenže co by si pomyslela Yvona? Nechala jsem tedy ceduli být, ale kdykoli šel někdo kolem a četl si ji, bylo mi trapně. Já a smajlík!

© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena

Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)

A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost

Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace