Co se stane, když v horském hotelu odříznutém povodněmi od okolí dostane psycholožka za úkol zvládat problémy uvězněných hostů? Zvlášť když je to psycholožka, která nerada pracuje s lidmi v problémech? Začne si s nimi povídat o tom, jak psychika funguje, aby se pochopili a uměli si poradit sami. Vznikne tak série psychologických besídek, které velmi živou formou přinášejí informace o tom, jak nám to myslí a nemyslí, jak pracuje paměť, jak s námi cvičí emoce, proč a jak se stresujeme, co se při tom všem děje v mozku, a o mnohých dalších psychických hnutích a zákoutích. Svá zákoutí nám představí i lidé, kteří se proti své vůli ocitli na jedné hromadě v hotelové jídelně.
Pokud jste někdy toužili po základech psychologie, které se čtou jako detektivka, máte je před sebou.
Nečetli jste předchozí díly?
První díl
Druhý díl
Třetí díl
Čtvrtý díl
Pátý díl
STÁHNOUT 6. DÍL V PDF
Nebo si aktuální díl přečtěte tady:
Hodiny psychologie v hotelu Ráj
Michaela Peterková
Hodina šestá – O paměti
29.7., 15. den
V noci na dnešek, když většina z nás už usínala či spala, se náhle zvedl Horác Hruška, chytil židli a začal s ní třískat kolem sebe. Židle brzy ztratila svou soudržnost. Horác zahodil kousek opěradla, který mu zbyl v ruce, vzal stůl, zvedl ho nad hlavu a mrštil jím o zem. Zaťal pěsti, strašně nahlas zařval a vyběhl ven. Bylo odtamtud slyšet, že v demolici čehosi včetně svých hlasivek pokračuje. Ve světle měsíce se vztyčovaly překvapené rozespalé hlavy. Vypadalo to, že Horáce postihl nějaký problém a že Dorka bude mít práci. Terka Jasenská, Horácova přítelkyně, jí ovšem vysvětlila, že Horác prostě je takhle prchlivý, ale že lidem nebezpečný není a že ho ten amok za chvíli přejde. Dorka chtěla přece jenom vědět víc, tak Terka jí a mojí mamce (která se s Terkou tady skamarádila) šeptem vyprávěla, co Horácovu vystoupení předcházelo.
Bylo to velmi jednoduché: Tereze došla antikoncepce, odbyla si svoje dny a Horác se těšil na párové aktivity. Jenže Terka se převelice bojí, aby neotěhotněla, takže s Horácem nechce radši nic mít. Horác je přitom muž vášnivý, navíc jsou s Terkou jen pár měsíců, takže ještě zamilovaní. Další komplikace je, že Horác se nesmí uspokojit sám. Slíbil kdysi svému, v tomto ohledu velmi bigotnímu tatínkovi, že to nebude dělat. Samozřejmě to nedodržuje, ovšem s výjimkou vždy třiceti dní od výročí tatínkova úmrtí – takhle si to Horác stanovil pro klid svého svědomí. A těch třicet dní je zrovna teď v plném proudu. Horác se Terku pokoušel přemluvit celý večer, aby šli na procházku do mlází. Marně. Proběhnuvší výroba třísek byla uznáním porážky. Dámy ještě chvíli šeptem spekulovaly, co a jak, kolem to už zase spalo, aspoň si to patrně myslely, když se najednou ozval zcela bdělý hlas Adama Slavíčka: „Najděte ovci.“ Znělo to v té měsíční noci úplně šamansky.
Terka se nejistě a potichu zeptala: „Cože?“
„Najděte Horácovi ovci,“ opakoval Adam.
„K čemu?“
„Ta vyřeší Horácovo … neuspokojení.“
Terka po delší nevěřícné pauze: „Co máš na mysli, Adame?“
„Kdysi se přece z ovčích střev dělaly kondomy,“ uzavřel to Adam.
„A zbytek z té ovce můžeme sníst,“ dodal rovněž zcela bdělým hlasem pan Smítko.
Soudě podle šumu, který nastal, slyšeli o Horácově trápení skoro všichni; ti, co už skutečně spali nebo byli jinde, se to tichou poštou dozvěděli ráno. Ale tohle je prakticky jedno, už tady skoro každý na každého něco ví nebo byl svědkem nějaké situace intimního charakteru.
Léky se tady ostatně dost řeší. Prakticky všem, kteří nějaké berou, došly. Naštěstí to vypadá, aspoň zatím, že to tihle lidé zvládají bez komplikací. Na recepci je seznam, kde si může každý napsat, co potřebuje. Pošleme ho příště do helikoptéry. Třeba něco napráší. Nebo se už dostaneme domů – do lékárny, do Podolí, chtělo by se říct společně s Járou Cimrmanem.
~
Pan Slavíček odstartoval další psychobesídku: „Milí bdělí, ne však zcela vědomí přátelé! Včera byl naším prvním tématem spánek, který potřebujeme kvůli odpočinku a dobré paměti. Během spánku náš mozek třídí, přesouvá a spojuje informace, které načerpal přes den. Zřejmě proto se říká ‚Ráno moudřejší večera‘ – že se nám všechno to nové spojí s tím, co už víme, a vidíme pak už i nové věci v souvislostech. Dostatečný spánek je důležitý pro paměť, pozornost, sebeovládání i celkové zdraví.
Rozlišují se dva chronotypy. Skřivani brzo vstávají, jsou čilí dopoledne, k večeru jejich energie slábne a brzo usínají. Sovy jsou po ránu pomalejší, jejich chuť do života vrcholí v podvečerních či večerních hodinách a chodí pozdě spát. Existuje i skupina nevyhraněných. Sovy mají mnohem víc spánkových problémů a větší riziko následných komplikací, ale s chronotypem se nedá nic dělat, je vrozený.
Sny nám dávají nahlédnout do nočních rejů v mozku. Obsah snů často souvisí s denními zážitky; opakované sny ale mohou nést informaci o čemsi nevyřešeném, s čím by bylo možné psychoterapeuticky pracovat.
Od spánku jsme se dostali k vědomí. Spánek je stav, kdy se od vědomí odpojujeme; je to forma ‚bezvědomí‘. Pak máme ještě vědomí ve formě sebeuvědomění, což znamená, že víme, co děláme, cítíme a proč tomu tak je. Odhaduje se ovšem, že většinou to nevíme. Mnoho věcí děláme automaticky, na autopilota či ze zvyku, instinktivně či reflexivně. Spontánně v nás vznikají emoce, činnost našeho těla probíhá také do velké míry mimo vědomí a nakonec nevědomky i překrucujeme realitu a vymýšlíme si příběhy, abychom si uchovali dobré mínění o sobě a pocit kontroly nad událostmi svého života. Z nevědomí pochází i intuice, která nám napovídá, co a jak. Podmínkou intuice jsou zkušenosti a vnímavost vůči vlastnímu tělu.
Nyní vás vítám u další přednášky, na které se kromě naší milé psycholožky Dorotky Mišákové bude podílet i pan Karel Smítko.“
~
Karel: Tak hele. Vy psychologové se zabýváte i pamětí, že jo? A o tu já mám právě strach. Nějak mně vypadává.
Dorka: Co tím myslíš, Karle? Že si nemůžeš na něco vzpomenout?
Karel: Jo. Každou chvíli. Zapomínám jména lidí, ale i slova jako třeba názvy nářadí, které používám málo. Jestli nemám Alzheimera, to mě děsí.
Dorka: Jména nejbližších lidí – ženy, dětí, kamarádů – vybavuješ?
Karel: To jo.
Dorka: Trefíš bezpečně domů, do práce a nevímkam ještě často chodíš?
Helenka Smítková: Do hospody!
Karel: Trefím, bez problémů.
Helenka: Z hospody někdy netrefí.
Dorka: Problémy na cestě z hospody se v tomto ohledu nepočítají.
Karle, demence se neboj. To, že ti vypadávají jména vlastní a podstatná, patří k těm nejlepším letům, ve kterých zrovna jsi. Mně se to taky stává.
(Šum v publiku a několikanásobné „Mně taky!“)
Karel: A co když si chci ohřát jídlo a místo mikrovlnky otevřu lednici? Nebo jdu do sklepa pro zelí, dojdu tam a nevím, co jsem chtěl?
Dorka: Obojí je jen roztržitost a důkaz, že nemyslíš na to, co zrovna děláš. Není to žádný důvod k panice. Máš v rodině někoho, kdo trpěl demencí nebo podobnou poruchou, hlavně v nízkém věku?
Karel: Ne.
Helenka: U nich se umírá na infarkty a rakovinu.
Dorka: Tak to máš, Karle, hned dvojí důkaz, že se nemusíš bát.
Karel: Jako že infarkt a rak mě zachrání před demencí?
Dorka: Tak jsem to zrovna nemyslela, ale vlastně máš do určité míry pravdu. Dneska má tolik lidí demenci proto, že se jí díky léčbě infarktů a překonání rakoviny dožili. Před sto lety leckoho porazil první infarkt myokardu, střední délka dožití byla asi padesát let a tak demence, která ve skrytu číhala na svou příležitost, se nedočkala, protože v padesáti ji nemá skoro nikdo. Teď lidé infarkt obvykle přežijí a jsou na světě ještě desítky let po něm. A často se tak demence ke slovu dostane – v pětaosmdesáti letech ji má už polovina lidí.
Ale vrátím se k tomu dvojímu důkazu – nesouvisí ani s infarktem, ani s rakovinou. První důkaz, že se nemusíš zbytečně obávat, je, že v rodině nemáš zátěž. Druhý důkaz je, že jsi byl schopný mi na tu otázku vůbec odpovědět. Problém by byl, kdybys zapomněl, na co jsem se tě ptala, ještě než bys odpověděl. Napadá mě vtip, který tohle dobře ilustruje: ‚Trápí vás něco, paní Vomáčková?‘ – Ale ani ne, paní doktorko, jen ta paměť. … Vlastně ještě paměť.‘
Na internetu si pak někdy pro klid duše můžeš najít Mini Mental State Exam, je to takový jednoduchý test psychických funkcí a je i v češtině.
Karel: Zkusím ho. Pokud to teda nezapomenu. Čím to vůbec je, že člověk zapomíná?
Dorka: V případě výpadku těch jmen jde nejspíš o důsledek přetížení, roztržitosti a přirozeného chátrání mozku, které započíná už někdy po dvacítce. Možná ale nejde o skutečné zapomínání. Některé výzkumy totiž naznačují, že člověk vůbec nezapomíná. Neurologové Wilder Penfield a Oliver Sacks dokázali u mnoha svých pacientů vyvolat dávné vzpomínky tak, že stimulovali oblasti mozkové kůry jejich spánkových laloků. Byly to přitom vzpomínky, které ti lidé jinak nebyli schopní vybavit, dávné zážitky z mládí nebo dětství. Elektroda přiložená na některá místa vyvolala v těch lidech třeba jasnou vzpomínku na píseň z rádia, a to s celým textem. Hodně odborníků se přiklání k závěru, že paměťové stopy máme skutečně uložené napořád a pokud tak řečeno zapomínáme, tak je to způsobeno ne tím, že by ty vzpomínky přestaly existovat, ale tím, že je nedokážeme najít. Kolikrát stačí nějaká užitečná nápověda – která nás na tu správnou cestu navede – a vybavíme si něco, na co jsme ne a nemohli přijít. Když se tě, Karle, třeba zeptám, kdo byl ministrem kultury v roce 2000, budeš to vědět?
Karel: Ne a ani jsem to podle mě nikdy nevěděl.
Dorka: Nosil šálu.
Karel: Jasně! To byl ten … Dostál! Pavel Šála Dostál. Umřel na rakovinu, ne?
Dorka: To je přesně on. Vidíme, že stačí směrovka – třeba oblíbená část oděvu – a cesta ke vzpomínkám se otevře. Už jsme mluvili o tom, jak nesmírně zajímavě v tomto ohledu fungují vůně: já když cítím myší bobky – jako se to stalo včera, když jsme uklízeli sklípek – vybavuje se mi doba, kdy mi bylo asi tak devět let a měla jsem morče. Tomu šel z klícky zrovna takový odér. Ten pach myších bobků ve mně vyvolává jasnou vzpomínku: Vidím kuchyň, ve které byla klec, a tak nějak cítím tu dobu. Teda ne že by ta doba páchla po počůraných pilinách,… ačkoli mluvíme tady o rudých osmdesátých letech, takže…
Nebo hudba – spisovatel William Styron popisuje ve své knížce Viditelná temnota, že ho před sebevraždou, ke které se chtěl uchýlit kvůli nesnesitelným depresím, zachránila píseň. Když se už chystal to udělat, zaslechl v televizi Brahmsovu Rapsodii pro alt. Zrovna tu mu často v dětství zpívala jeho maminka a Styronovi se vše připomnělo, jeho rodiče, doba, kdy bylo pro co žít, lidi, kterým by sebevraždou ublížil. Tahle vzpomínka, která ho odvrátila od sebedestrukce, se oživila díky té nápovědě, té zaslechnuté skladbě z televize.
Jedna vzpomínka je spojená s dalšími, takže na základě těch asociací se dobře rozpomínáme; při prohledávání paměti jdeme od jedné asociace k druhé a ještě další. Pokud si ovšem chceme něco vybavit záměrně a takříkajíc od nuly, je to někdy výrazně složitější. Tam můžeme užít dvou postupů a oba známe ze školních písemek. Otázka může být položená takhle: Jak se v latině řekne „vlk“? A teď piš. Někdo to ví, někdo to neví a někdo si myslí, že to neví a přitom to ví. Je možné tu otázku položit takhle: „Vlk“ se v latině řekne: a) Felis b) Lemmus c) Lupus. A tady už se chytne i dost těch, co předtím takzvaně nevěděli, vzpomenou si třeba na „Homo homini lupus“ a správná odpověď je na světě. Když máš něco napsat nebo vybavit bez nápovědy, je to volná reprodukce; s těmi nápovědami (což byla částečně i ta šála u ministra Dostála) je to rekognice neboli znovupoznání. Rekognice je výrazně snazší způsob vybavování informací z paměti.
Karel: Co mám udělat pro to, abych měl dobrou paměť?
Dorka: To je velmi praktická otázka. Protože paměť sídlí v mozku, možná by bylo dobré si nejdřív říct, co dělat pro zdraví mozku obecně: Mozku prospívá, když ho adekvátně zatěžujeme. Seniorům se v tomto ohledu často doporučují křížovky, ale ty nejsou úplně to ono. Je samozřejmě lepší luštit křížovku, než se otupovat u bezduchého seriálu, ale jinak je křížovka v podstatě mechanická záležitost a člověk tam sází ty atoly, omaky a atamany, aniž musí příliš přemýšlet. Mnohem víc mozek protáhne ten, kdo se učí nějaký cizí jazyk, řeší těžké hádanky nebo třeba organizuje výlet pro širokou rodinu.
Pro dobrou funkci mozku musíme mít v pořádku cévy. Jsou-li přicpané, nepřivádějí kyslík a živiny v potřebném množství. Mozek je přitom extrémně náročný – spotřebovává dvacet procent veškerého kyslíku a dvacet pět procent glukózy, ačkoli tvoří pouhá dvě procenta hmotnosti těla. Čili to chce dát si občas místo bůčku hrušku nebo kedlub.
Mozku škodí alkohol, který nepokrytě likviduje nervové buňky, dál chronický stres, který má špatný vliv na hipokampus a tedy i na paměť, nečinnost, kvůli které mnoho oblastí chátrá, a uvažuje se i o škodlivosti lepku, který ve vyšším množství možná podporuje zánětlivé procesy v mozku.
A co udělat přímo pro dobrou paměť? To snáz pochopíme, když budeme vědět, jak paměť funguje. Aby v dlouhodobé paměti vůbec něco bylo, musíme si to nejdřív zapamatovat. Takže přijde nová informace. Když je důležitá, zaměříme na ni pozornost, čímž se tato informace dostane na náš pomyslný mentální pracovní stůl a tedy i do takzvané pracovní neboli krátkodobé paměti. Vydrží tu jen asi dvacet vteřin – pokud se s nimi chceme těšit déle, musíme si je opakovat. Mnoho informací zde svou existenci končí, vybraným se ovšem dostane toho privilegia, že nastoupí na vlak směr dlouhodobá paměť. Zdaleka ne všechny tam dojedou. V jejich přesunu hraje roli řada mozkových struktur, zejména pak hipokampus, a taky mozková chemie, například serotonin. V dlouhodobé paměti máme informace schované na několik minut, ale třeba i navždy. Mnoho pozorování lidí, kteří kvůli zranění nebo nemoci utrpěli poškození mozku, ukazují, že trvá hodně dlouho – několik měsíců –, než se nová informace v dlouhodobé paměti ustabilizuje natolik, aby byla skutečně trvalá. Takže abychom si věci pamatovali a uměli je vybavit, musí proběhnout v pořádku jejich uložení. K tomu je mimo jiné dobrý dostatek spánku, ve kterém, jak jsme si říkali, se paměťové stopy dávají na místo a propojují s ostatními.
Karel: Čím víc propojení, tím líp?
Dorka: Pro vybavování určitě. Když si chceme něco vybavit, náš mozkový vyhledavač oťukává různé kategorie s dotazem, jestli tam k té věci něco nemají. Například když ses snažil vzpomenout na jméno ministra Dostála, tak tvůj vyhledavač šel asi nejdřív do sekce „Bývalí ministři“, pak zkusil jiné šuplíky v kategorii „Politici“ a ještě šel možná do oblasti „Divadla, koncerty“. Nic neobjevil. Nenapadlo ho zkusit štěstí v kategorii „Šály“; tam se vydal teprve po nápovědě a tam taky Pavla Dostála konečně objevil. Celé to bylo těžké proto, že Pavel Dostál je v tvém mozku spojený s málo oblastmi. Kdyby ses o politiku zajímal, byl členem Dostálovy domovské strany a dokonce Pavla Dostála osobně znal, bylo by jeho jméno spojeno se stovkami oblastí a vybavil by sis ho hned.
Z toho vyplývá, že když si něco chceš dobře zapamatovat a kdykoli to snadno vybavit, musíš tuhle informaci dobře propracovat: přemýšlet o ní, opakovat si ji, uvědomit si její smysl, zapojit případně nějakou mnemotechnickou pomůcku nebo ji zasadit do dobrého příběhu. My lidé zbožňujeme příběhy a stejně tak je má ráda naše paměť.
Dejme tomu, že ti řeknu, že maďarský lékař Ignác Semmelweis, který žil v 19. století, zdůrazňoval důležitost mytí rukou v nemocnicích. Myslíš, že si za měsíc něco z toho vybavíš?
Karel: Ani zítra.
Dorka: Takhle by to měla většina lidí tady. Ta informace je bez emocí, chladná, věcná, vcelku nezajímavá. Tak to zkusíme jinak:
Ignác Semmelweis byl původem maďarský lékař, kterého trápilo, jak velké množství mladých žen umírá po porodu. Z neznámých důvodů dostaly horečku a mnohé na ni po pár dnech zemřelo. Byla to obávaná „horečka omladnic“. Semmelweis si všiml, že u porodů vedených porodními bábami doma se to stávalo mnohem méně než v nemocnicích. Koumal, čím by to mohlo být, až na to přišel: lékaři, kteří jdou například z pitevny, si neumyjí ruce a během vedení porodu na ženu přenesou smrtící bakterie. „Myjte si ruce!“ vyzýval Semmelweis kolegy v nemocnici. Jenže – on byl mladý, oni zkušení a nevěřili, že by taková primitivní věc jako mytí rukou mohla někomu zachránit život. Semmelweis mezi nimi pobíhal s lavorem plným chlorované vody, a když konečně pár doktorů donutil smáčet si v tom roztoku ruce, úmrtnost na horečku omladnic spadla na daném oddělení skoro k nule. Semmelweis se radoval, že zmizí zbytečná úmrtí a že tolik dětí nebude vyrůstat bez mámy. Jenže když pak odešel pracovat jinam, lékaři jeho chlor vylili, pokračovali v předchozí praxi a ženy začaly zase umírat. Zoufalý Semmelweis sepisoval články, jezdil přesvědčovat kdekoho, ale naprosto marně. Nikdo mu nevěřil. Chytly ho z toho vážné deprese, až skončil v blázinci, kde ve věku pouhých čtyřiceti sedmi let zemřel. Za pravdu dostal Semmelweis až několik desítek let po své smrti.
Myslíš, Karle, že teď už si budeš něco pamatovat?
Karel: Ani bych se nedivil, kdyby jo. Bylo to docela zajímavé.
Dorka: Příběh, detaily – to všechno v tomhle delším vyprávění máme a všechno je to pomoc pro naši paměť. Také emoce tam jsou – smrt mladých žen, Semmelweisovo zoufalství, jeho předčasná smrt… Emočně zabarvené informace ukládáme snadněji. Příliš moc emocí může paměťové procesy naopak narušit, ale většinou jsou emoce zárukou, že tu věc hned tak nezapomeneme. Jako třeba, když vezmu naši situaci, pohled na vodou potrhanou silnici a zbořený most, přílet helikoptéry nebo úprk před vosami.
Alenka Smítková: Když mně Eriček koupil kabelku od Diora, já měla rakovou radost a všechno to vidím jako dneska!
Karel: To mně otec koupil plynovou masku a deset konzerv lančmítu. K desátým narozeninám. Prý ať jsem připravený na krizové situace. Taky to úplně vidím před sebou. Tuhle vzpomínku bych přitom zrovna nejradši vymazal. Ta maska ani neměla chobot, chápete? To asi nejde, vymazat vzpomínku, viď?
Dorka: Psychologicky podmíněné zapomínání existuje, ale nepovede se ti ho dosáhnout tímto způsobem. Naopak – čím častěji si na tu podivuhodnou událost vzpomeneš, čím častěji nad ní budeš přemýšlet a prožívat v souvislosti s ní emoce, tím bude ta paměťová stopa silnější a snadněji k nalezení. To souvisí s tím, o čem jsme zrovna mluvili, tedy s dobrým vybavováním. Takováto práce s paměťovými stopami – že si na ně občas vzpomeneme, vytáhneme je do pracovní paměti, spojíme s něčím dalším – to všechno způsobí, že k nim vede více cest a jsou pak snadněji k nalezení.
Je třeba jedna technika proti depresi, kdy si člověk každý večer zrekapituluje uběhlý den a pak si zapíše tři dobré věci, které ho ten den potkaly. Tím, že ta pozitiva vytáhne z paměti, přemýšlí o nich a ještě je zapisuje, je propracovává a je větší pravděpodobnost, že si je bude pamatovat a bude z nich tak mít nějaký užitek. Čemuž samozřejmě pomáhá i to, že si pak svoje zápisky může přečíst a to mu s oživením paměti taky výrazně pomůže. Pokud ty hezké věci necháme jen tak profičet, už si je nejspíš nikdy nevybavíme. Aspoň ne bez pomoci elektrod na obnaženém mozku. Dal bys, Karle, dohromady tři dobré věci ze včera?
Karel: Snad i jo. Tak moment. Chytil jsem pstruha. Pochutnal jsem si na něm. Nemusel jsem do práce.
Dorka: To šlo dobře. A co tři dobré věci z minulé středy?
Karel: Ze středy… Tak určitě, že jsem nemusel do práce. To je jedna. … Mámo, co jsme měli k jídlu minulou středu? Byl to ten guláš?
Helenka: Ne. Měli jsme zase fazole.
Karel: Ale ne. Fazole byly potom, ve čtvrtek a v pátek. Ve středu byl guláš. Vzpomínám si teď, jak jsem si říkal „Středeční gulášek, na nebi ani mráček“.
Helenka: Ti říkám, nebyl. Fazole byly. Já úplně vidím, jak si říkám „Zase fazole, ještě že mám už tak velký děti, kdybych je s tímhle jídlem kojila, řvaly by chudinky bolestma břicha celou noc.“
Karel: Já jsem si říkal „Středeční gulášek“. Ty sis nic se středou neříkala. Prostě ve středu byl guláš.
Karel a Helenka se přeli dál. Mezitím odešel Miloš Himl a po chvíli donesl Dorce jakýsi papír.
Dorka: Tady mi Miloš přinesl rozpis jídla, který jsme dělali na minulý týden. Naše skupina měla guláš v pondělí. V úterý byly fazole, ve středu vepřové ve vlastní šťávě, ve čtvrtek fazole, v pátek špagety s kečupem a v sobotu a v neděli slavnostní menu – fazole.
Karel a Helenka: To není možný…
Ambrož: Prý „středeční gulášek“… Až se se mnou Karel zas bude o něco hádat, bude předem jasné, jak to je a kdo tady má moc velkou fantazii.
Dorka: Dvě věci k tomu podotknu: Za prvé, nedokážeme si vybavit hezké nenápadné momenty ani týden nazpět. To je škoda, protože jsou to pohlazení, která necháme zmizet skoro bez užitku. Kdo si je píše, má z nich víc. Za druhé: Naše paměť má jednu skutečně pozoruhodnou vlastnost: Máme sklon si myslet, že to, co si barvitě a s nějakými podrobnostmi vybavíme, například „Středeční gulášek“, se tak opravdu stalo a jsme schopni se do krve hádat, pokud by někdo říkal něco jiného. Pamatujete si tady všichni, za jakých okolností jste se dozvěděli o tom, jak 11. září 2001 narazila letadla do newyorských dvojčat?
Karel: Já byl zrovna na stavbě na střeše, měnil jsem si kotouč v rozbrušce a hlásili to v rádiu.
Alenka: Já jsem byla zrovna s partou venku a řekl nám to jeden kluk, Standa, co to viděl doma v televizi.
Terka: Jela jsem zrovna s rodiči v autě, hlásili to v rádiu. Zrovna jsme míjeli takovou spálenou stodolu, bylo to zvláštní spojení…
Dorka: Takže Karel byl době, kdy se dozvěděl o dvojčatech, na střeše s rozbruškou, Alenka byla s partou a vyřizoval to Standa, Terka jeli s rodiči kolem spálené stodoly… Vzpomněl by sis, Karle, na nějaký detail, třeba co jsi měl na sobě nebo jaká stanice to zrovna vysílala?
Karel: Tohle zrovna ne, ale vybavuju si, že dole na ulici jeli zrovna popeláři, když to začali hlásit.
Dorka: Dobrá, takže popeláři. Můžete mít všichni úplnou pravdu, ale existuje padesáti osmi procentní pravděpodobnost, že to tak, jak to vybavujete dnes, tehdy úplně nebylo, a pětadvaceti procentní pravděpodobnost, že ty okolnosti byly dokonce zcela jiné. Že to třeba nebyl Standa, ale Mirek, a že to nebyli popeláři, ale tramvaj, nebo že jste to slyšeli v jiné situaci a v té, o které mluvíte, jste to třeba jen s někým probírali.
Je dobře podložené, že po pár letech je spousta podobných vzpomínek nepřesných. V jednom výzkumu sebrali psychologové data hned po nějaké události, po uplynutí tuším tří let ty lidi znovu kontaktovali a ptali se jich, jak to tenkrát bylo. Přes čtyřicet procent lidí si to pamatovalo pořád stejně, další skupina nepřesně a čtvrtina byla vedle jak ta jedle. A co bylo nejzajímavější – když lidé z té poslední skupiny dostali od psychologů svoje papíry s tím, co napsali napoprvé, hned po té události, tak je to rozladilo. Chvíli se s tím srovnávali, podezírali například výzkumníky, že ty původní zápisy zfalšovali… a nakonec, představte si, trvali na té novější verzi! To, co by mělo být spolehlivější – tedy svůj původní popis situace –, zavrhli.
Karel: Jako že na papíře mám něco, co jsem psal před iks lety a dneska tomu nevěřím, že to tak opravdu bylo? Takovej blázen bych snad nebyl.
Dorka: Zní to podivně a nelogicky. Ale my lidi už takoví jsme. Myšlenka nebo vzpomínka vybavená z paměti teď a tady nám připadá „skutečnější“, než cosi, co jsme už dávno zapomněli. Z toho plyne, že člověk by měl být pořád ve stavu „Jsem připraven, připravena se mýlit“.
Karel: Kdyby ta paměť fungovala fakt takhle bídně, co potom třeba výpovědi někde u soudu? To jsou už trochu zásadnější věci, než stodoly a popeláři. Nedávno bylo v novinách, že pustili někoho, kdo nic neudělal, ale kvůli tomu, že ho někdo „bezpečně poznal“, si odseděl roky.
Dorka: Spolehlivost svědeckých výpovědí se hodně zkoumá a výsledky jsou občas velmi znepokojující. Ukázalo se už mnohokrát, že svědek, který si je ohromně jistý tím, co viděl, nemusí být o nic spolehlivější než někdo, kdo působí spíše nejistě. Někdy prostě věříme svým konstrukcím hodně upřímně a úporně. Viz ty vzpomínky na jedenácté září. Mělo by se také zjišťovat, za jakých okolností svědek k dané informaci přišel. Informace uložené v klidné situaci budou pravděpodobně spolehlivější než informace uložené za extrémně dramatických okolností.
Roli ale hraje víc věcí. Představ si třeba, že jsi svědkem smrtelné dopravní nehody a někdo po tobě chce popsat, jak se ta nehoda seběhla. To, co ty řekneš, bude nejspíš hodně závislé na tom, jak se tě ten vyšetřovatel zeptá.
V jedné studii pustila psycholožka Elizabeth Loftusová lidem videozáznam nehody, kdy se srazila dvě auta. Lidi měli odhadnout, jak rychle jela ta auta před srážkou. A že se jich na to výzkumníci ptali různě, dostali taky různé odpovědi a ty odpovědi se daly předvídat podle slov použitých v otázce. Lidé, kteří dostali otázku „Jak rychle jela auta, když mezi nimi došlo ke kontaktu?“, v průměru odpovídali, že padesát jedna kilometrů za hodinu. Jiných účastníků toho pokusu se ptali „Jak rychle jela auta, když do sebe narazila?“ – ti v průměru udávali padesát čtyři kilometry za hodinu, takže o malinko víc. A pak tam byla skupina lidí, co uváděli v průměru šedesát pět kilometrů za hodinu. Jakou asi otázku tihle dostali? Ta otázka zněla: „Jak rychle jela auta, než se o sebe roztřískala?“ Rozdíl mezi odpovědí padesát jedna a šedesát pět kilometrů za hodinu byl daný pouze slovy zvolenými pro otázku. „Roztřískat“ je oproti „dojít ke kontaktu“ dramatičtější a vzbuzuje dojem větší rychlosti. Takže návodné otázky jsou v oblasti vyšetřování a soudnictví hodně naléhavé téma.
Spousta nevinných lidí bylo zavřených také vinou nesprávné identifikace podezřelého – jako tomu bylo i v případě, o kterém jsi mluvil. Postaví ti pár lidí do řady, nebo ti ukáží fotky, ty zrovna označíš toho, koho oni taky podezírají, a šup s ním za mříže. To se stalo v Americe třeba Corneliu Dupreemu, kterého odsoudili za ozbrojené přepadení. Hlavním důkazem pro jeho usvědčení byla právě identifikace. Jenže testy DNA ukázaly, že Dupree je nevinný. Tak ho pustili. … Po třiceti letech, které strávil ve vězení.
Karel: To jsou hrozný případy…
Dorka: A dokonce můžeš v uvozovkách šikovně zvolenými otázkami vytvořit falešnou vzpomínku. Na to jsou také zajímavé výzkumy. Člověk „náhodou“ zaslechne vyprávění nějakých jemu blízkých osob o jakési události, která se ho taky týkala a kterou by si předtím nevybavil. Třeba „Když našemu Vašíkovi bylo deset, ztratil se nám v Berlíně. Hledali jsme ho, pak i policisté, ale našel se až druhý den, jak sedí mezi toulavými psy u řeky.“ Tohle vypráví Vašíkovi rodiče na nějaké rodinné sešlosti, Vašík to slyší, zprvu je překvapený, ale po chvíli mu dojde, že ano, že se to skutečně stalo. „Taky si vzpomínám,“ řekne si. Až na to, že se to nikdy nestalo. Asi dvacet pět procent lidí je náchylných vytvářet si tyhle zcela falešné vzpomínky.
Karel: Proč by ale někdo ve skutečném životě chtěl v někom jiným vyrobit falešnou vzpomínku?
Dorka: Děje se to a jsou to velmi smutné případy. Například když jeden z rozhádaných rodičů zapěstuje ve svém dítěti falešný pocit a falešnou vzpomínkou, že bylo druhým rodičem týrané nebo zneužívané.
Karel: Teda já jsem někdy pako, ale tohle bych svým dětem neudělal. … No a to se dá lidské paměti takhle málo věřit? Moje paměť není jako ta v počítači, kde to je prostě uložený přesně?
Dorka: Jednou u nejzajímavějších věcí, která se dá o lidské dlouhodobé paměti říct, je právě to, že paměť je dost aktivní skladiště. Některé – všechny ne, ale některé – paměťové stopy se během času opravdu proměňují nebo cestují na jiná místa, do jiných souvislostí. Z tramvaje se stanou popeláři, ze sardinky žralok, jednodenní nevolnost na dovolené je zapomenuta, nebo se z ní naopak stane třídenní div ne umírání.
Když si něco zapamatováváš, vytváříš vlastně obraz toho, co se stalo. Překresluješ tu událost do paměti. Kresba přitom nikdy není přesnou kopií reality. Něco se přidá, ubere, doplní nebo zjednoduší. Pokud se ta kresba někam přesouvá, může se zase malinko změnit, nebo je třeba vybledlá, tak do ní naše mysl doplní, co v ní asi chybí. Při vybavování z toho obrázku zase děláme realitu, opět s možnými zásahy do ní.
Dejme tomu, že ti kamarád popisuje svého veterána, Forda z roku devatenáct set dvacet. Říká ti, že má plátěnou střechu, dokonce má zpětná zrcátka, vpředu dvě kulatá světla, žádné stěrače. Ty si tyhle informace ukládáš do paměti a za dva dny o tom kamarádovi a jeho Fordu vyprávíš někomu dalšímu, tedy vyvoláš si v hlavě vzpomínku na ty informace a asi ti vyvstane i obrázek toho auta, jak asi vypadá. Mluvíš o stěračích, zrcátkách, světlech a úplně vidíš toho černého starého Forda, viď?
Karel: Tak nějak jo.
Dorka: Nebo úplně vidíš toho žlutého starého Forda?
Karel: To těžko. To auto muselo být černé, tehdy se určitě žlutá auta nedělala.
Dorka: Přitom o barvě ti kamarád nic neříkal. Na základě zkušeností by sis do té představy v paměti tu barvu přidal a za nějakou dobu bys byl schopný se do krve hádat, že ti říkal, že má černé auto. To, co očekáváme a co nám podle našich zkušeností připadá v určitých situacích obvyklé, si k našim vzpomínkám rádi přidáváme a pokládáme to časem za věrný odraz reality. My si totiž skoro u ničeho nepamatujeme okolnosti, za nichž jsme se tu kterou věc dozvěděli. Všichni tady víme, že hlavní město Rakouska je Vídeň, ale pamatuje si někdo, jak se to poprvé dozvěděl? Nebo kdo vám řekl, že rohlík se dělá z mouky? Že se v obci jezdí maximálně padesát? O původu těchto informací netušíme, až na vzácné výjimky jako je například to jedenácté září, vůbec nic. Takže když se k tomu něco přidá nebo se to trochu změní, nikde nevznikne pochybnost ani otázka, kde že se to tam vzalo. Proto se například u zmíněného soudu pořizuje záznam všech výpovědí, aby bylo vše včetně původu řečeného zachyceno přesně a nebyl prostor pro domněnky.
Spousta paměťových omylů vzniká taky z toho, že moc neumíme zacházet s informacemi, které postrádají smysl. Když tě, Karle, třeba požádám, abys komusi vyřídil, že Adam dnes nepřijde, protože má práci, nebudeš s tím mít problém. Ale představ si, že máš vyřídit tohle: „Adam letěl papír a zvedl se ze západní lednice, protože kohout fialově škrábal na sklo, aniž byl důsledný bochník v lenošce.“ Pokud si to nezapamatuješ slovo od slova, tak to nevyřídíš, protože to nedává žádný smysl a není se tam čeho chytit, aby si to člověk v nějaké stručnější verzi zapamatoval.
Nebo malý test, pro všechny. Poslouchejte tahle slova: Mříž, eskorta, dozorce, dveře, svoboda, zamknout, univerzální hnědá omáčka, soud, pryčna, katr, právník, návštěva, Valdice, sedět, vycházky, právo. Ještě jednou: Mříž, eskorta, dozorce, dveře, svoboda, zamknout, univerzální hnědá omáčka, soud, pryčna, katr, právník, návštěva, Valdice, sedět, vycházky, právo. A teď, Karle: Bylo tam slovo borovice?
Karel: Nebylo.
Dorka: Vlkodav?
Karel: Ne.
Dorka: Vězení?
Karel: To bylo.
Dorka: A cela?
Karel: Cela? Taky byla.
Dorka: Vidíš, a nebylo tam vězení ani cela.
Karel: To není možný. Vždyť to bylo celý o vězení.
Dorka: Támhle Pavla to všechno píše, může se kdokoli přesvědčit. No a je to přesně, jak říkáš, Karle: „Bylo to celý o vězení“. V tom seznamu byla hromada slov, která s vězením a celou nějak souvisí a tak ti to pak připadá, že tam slovo klidně mohlo být. Bylo by mnohem snazší tenhle úkol splnit, kdyby spolu ta slova k zapamatování nijak nesouvisela. V našem případě ovšem pozornost po pár slovech zapluje do kategorie „vězení“, spokojeně se tam uhnízdí a do určité míry ztratí bdělost. Z hlediska paměti je tento pokus důkazem, že paměťové stopy jsou organizované podle významu, tedy určitých smysluplných kategorií, ne mechanicky. Někdy nám to pomáhá – to asi většinou – a někdy se kvůli tomu pleteme.
Karel: Kde mám v mozku vlastně uloženo to, co vím?
Dorka: V mozku není jedno konkrétní místo, kde by sídlila paměť. Spíše je rozprostřená víceméně po celé mozkové kůře. Vypadá to, že slovní informace se uskladňují v levé hemisféře a obrazové jdou napravo. Paměťové stopy jsou spoje mezi nervovými buňkami. Když se člověk dozvídá nové věci a tím pádem má materiál k zapamatování, tak v jeho mozku probíhá intenzivní větvení neuronů. Kdo svůj mozek hodně zatěžuje, tak má hodně nervových spojů a v jistém věku se u něj pak různé procesy stárnutí mozku se u něj projevují pomaleji.
Karel: My už jsme v tom „jistém věku“?
Dorka: Mozek, jak už tady padlo, začíná chátrat krátce po dvacítce. Ale můžeme to přibrzdit – jednak mentální aktivitou, tedy tím, že se člověk pořád něco učí, něco tvoří, přemýšlí, hraje složité hry a podobně, ale taky fyzickou zátěží. Lidi, co se nehýbou, mají mnohem horší paměť, než ti, co občas své kosti protáhnou. Zopakuji ještě nedobrou roli stresu – pokud je chronický, tak působí velmi toxickým způsobem na hipokampus, a tedy i na procesy zapamatovávání. Některé vzpomínky máme ale jištěné tím, že jsou uložené na více místech v mozku. A obvykle asi i různými způsoby.
Karel: A co ztráta paměti?
Dorka: Na té je vidět, jaké typy paměti vlastně máme. Pokud někdo nedokáže zopakovat pár čísel, která bezprostředně předtím slyšel, ale odmítne kdysi přečtenou detektivku s tím, že ji zná, má zničenou krátkodobou paměť, zatímco dlouhodobá je v pořádku. Pokud naopak ta čísla bez potíží zopakuje, ale to, že čte opakovaně tutéž detektivku, nepozná, má v pořádku krátkodobou paměť a nefunkční dlouhodobou.
V rámci dlouhodobé paměti rozlišujeme několik poruch. Když někoho postihne to, čemu se běžně říká „ztráta paměti“, například po úrazu, tak to se většinou projevuje tak, že člověk nepoznává své blízké a nepamatuje si svou osobní historii. Ale: Umí chodit, držet příbor nebo se slušně chovat ve společnosti – tohle nezapomněl. A taky umí odpovědět na otázky, jaké je hlavní město Slovenska nebo kdo byl Jan Hus. Takže ztráta paměti neboli amnézie většinou postihuje jen kus dlouhodobé paměti, konkrétně epizodickou explicitní paměť, tedy naše osobní vzpomínky. Jiné oddíly paměti, konkrétně sémantická explicitní paměť – ta na vědomosti o světě, a implicitní paměť – ta na dovednosti – jsou mnohem odolnější. Soudí se tedy, že jsou vývojově starší, zatímco epizodická paměť je nejmladší a tak je i hodně zranitelná.
Karel: Co se děje s pamětí alkoholika s Korsakovem?
Dorka: V krajním případě člověk zapomene všechno ze své epizodické paměti – přijde tedy o své vzpomínky. Ty nahrazuje konfabulacemi, tedy vymýšlením, kterého se ovšem nedopouští záměrně. Aniž si to uvědomuje, vymýšlí si, co měl včera k snídani, nebo kde byl naposled zaměstnaný.
Karel: Co z toho má?
Dorka: Dělá to, protože potřebuje, aby mu jeho existence dávala smysl. My všichni potřebujeme znát svůj osobní příběh a potřebujeme být zasazeni do toho, co jsme prožili. Je to nezbytné pro naši existenci, a to natolik, že i úplné výmysly jsou mnohem lepší, než nevědět nic.
Alkohol dovede poškodit paměť i jinak: Může to odnést hipokampus, respektive mamilární tělesa v hipokampu a člověk si pak nedokáže zapamatovat nic nového. Potká tě, seznámíte se a bavíte se a všechno vypadá normálně. Pak odejdeš, vrátíš se za pět minut a on se tváří, jako by tě viděl poprvé v životě. Takový člověk může pracovat jen se vzpomínkami, které má z doby, kdy mu ještě hipokampus dobře fungoval. Je to jako zmrznout v čase. Dřív se některým epileptikům odstraňoval pravý i levý hipokampus, aby se zabránilo epileptickým záchvatům, ale už se to delší dobu nedělá, protože se právě zjistilo, že je tím znemožněno zapamatování. I když – ne zcela. I takový člověk tvoří paměťové stopy, jen trochu jiného typu. Jeden lékař udělal takový pokus: Měl pacientku s fatálně poškozeným hipokampem, která si nebyla schopná nic zapamatovat a ani tohoto svého lékaře při opakovaných setkáních nepoznávala. On jí jednou podal ruku, ve které měl ukrytý špendlík, a pacientka se o něj píchla. Za chvíli ale o ničem nevěděla, a když lékař posléze odešel a po pár minutách znovu přišel, nepoznávala ho. Jenže – nechtěla mu podat ruku! Proč, to vysvětlit nedokázala. Je jasné, že si během toho předchozího podání se špendlíkem vytvořila jakousi emoční vzpomínku, nepojmenovatelnou, implicitní. Takže ty části mozku, které vytvářejí a uchovávají tyto vzpomínky, poškozeny nebyly a liší se od těch, které se starají o explicitní paměť.
Karel: U mě je to nějak opačně. Teď docela piju a pamatuju si všechno. Jako malé dítě jsem nepil a nepamatuju si nic.
Dorka: Nemít vzpomínky na prvních pár let života je normální i pro dětské abstinenty. Říká se tomu dětská amnézie a podle jedné z teorií je její příčinou nezralost právě již tolikrát zmíněného hipokampu. To on je podmínkou ukládání informací do epizodické paměti. Podle jiných teorií souvisí tahle amnézie spíš s nepřítomností řeči, nebo s tím, že není vyvinuté „já“. Začátek života si tedy nepamatujeme v tom smyslu, že bychom o něm dokázali sepsat záznam. Přesto ale nezapomínáme v podstatě nic, co se nám v té době přihodilo a co mělo nějaký emoční význam. Vypadá to, že přes amygdalu, což je struktura v hloubi mozku spojená s emocemi, člověk všechno ukládá jako citové vzpomínky, zřejmě stejně jako ta pacientka píchnutá špendlíkem. Vždyť jak masivní je rozdíl mezi dítětem milovaným a takovým, o které nikdo v prvních letech života nestál! Ani jedno z těch dětí nedokáže vyjádřit slovy, co prožívalo, ale přece je to na nich jasně vidět. V jejich prožívání a chování se ukazuje, že vzpomínky má. Podobně jako ta pacientka se špendlíkem ani trápené dítě nedůvěřuje svému okolí, ačkoli nedovede slovy vyjádřit, proč. Ze začátku života se nám uchová něco jako emoční souhrn, který nás pak ovlivňuje celý život. A ještě samozřejmě uchováme různé dovednosti a taky nějakou ta vědomost – třeba že tohle je máma, tohle táta, tohle haf, protože sémantická paměť už je taky docela ve formě.
Karel: Jo, jo. Mít tak fotogenickou paměť, nebyly by s vědomostmi žádné problémy.
Dorka: Jsou dva druhy lidí s takzvanou fotografickou pamětí. Do první skupiny patří ti, kteří si k vynikající paměti pomůžou tréninkem. Výchozí pozici mají stejnou, jako my všichni, ale vědomě se svou pamětí pracují. Většinou si spojují slova, čísla a jiné informace s určitými obrazy. Někomu ovšem ta spojení, a to třeba i se zvuky nebo pachy, naskakují automaticky, čímž se posouváme k mnemonikům nebo též eidetikům, jak se říká lidem s nadzemskou pamětí. Ti už evidentně mají nějakou schopnost navíc. Ukážeš jim sedmdesát číslic, oni si je hned zapamatují a bez chyby ti je zopakují. Když je potkáš za patnáct let, tak si ta čísla pořád ještě pamatují. Četla jsem i o případech lidí, co si pamatují každičký detail z běžného života – všechno, co se stalo každý jeden den jejich života. A moc šťastní z toho nejsou, protože jednak si pamatují i to, co by nejradši zapomněli, pak taky spoustu banálních a zbytečných věcí a co je asi ještě horší – prakticky neustále se jim ty proudy vzpomínek promítají a ruší je v prožívání přítomnosti. Jeden takový eidetik třeba popisoval, že se kvůli tomu dalo by se říct filmu, který mu jde pořád v hlavě, nemůže pořádně soustředit na hovor s druhými lidmi.
Karel: Tak to bych zase nechtěl. A jak to udělat, aby si lidi zapamatovali, co jim říkám? V práci řeknu někomu, aby přinesl několik věcí, a on se vrátí s jedinou!
Dorka: Asi přinese tu poslední, co jsi jmenoval. Zkus to vypozorovat. Často to totiž funguje tak, že nejlíp si pamatujeme to, co jsme slyšeli na konci; tyhle informace jsou nejčerstvější. Na druhém místě bývají informace zpočátku, protože to dáváme pozor a možná o nich i přemýšlíme. Nejopomíjenější je to zprostředka. Takže nejdůležitější věci říkej na konci a na začátku a ideálně pak ještě nech toho člověka, aby věci, které má přinést, nejdřív zopakoval.
Ozvalo se chrupání Helenky.
Dorka: Podle blahodárného vlivu spánku na paměť musí mít tvoje Helenka paměť neobyčejně vynikající, ne?
Karel: Až moc. S naší mámou se nedá moc diskutovat, ta ví všechno nejlíp.
Alenka Smítková: Přesně tak.
Karel: A to naše máma neluští křížovky ani se nic neučí zpaměti.
Dorka: Jak jsme říkali, ne že by se křížovkami a memorováním něco zkazilo, ale současně ani jedna z těch věcí paměti nijak zvlášť nepomáhá. Hlavně pozor na stres, nedostatek pohybu a taky na roztržitost: nesoustředěný člověk má v informacích zmatek. Pomáhá tedy schopnost soustředit se. Dál, kdo se umí divit a něco ho opravdu zajímá a dá do toho vášeň, líp si dané věci pamatuje.
Karel: Teď jsem si vzpomněl, že jsem si chtěl jít dneska večer ještě zachytat ryby. To je moje vášeň a budu se u toho soustředit a tak dál, takže dobrý pro paměť, tak … můžu, ne?
Dorka: Jak bych ti mohla bránit? Ostatně myslím, že jsme toho probrali tak akorát. Děkuju ti za zájem a lovu zdar!
~
Poté, co Karel odešel, propukla mezi ostatními živá diskuse ohledně paměti a objevil se kolektivní zájem o vyzkoušení nějakého dalšího paměťového efektu. Dorka zapátrala v paměti své i svého mobilu a našla jeden text, který nám přečetla. Přesněji, odvyprávěla ho nám kromě čtyř lidí, kteří šli ven, aby neslyšeli: „Žili byli staří manželé, pradlena Hedvika a rybář Josef. Josef obvykle zajišťoval jídlo pro sebe a Hedviku, ale jednou onemocněl a Hedvika šla na ryby místo něj. Došla se sítí doprostřed mírné řeky a za chvíli vylovila rybu. Nebyla obyčejná, byla to zlatá rybka a nabídla Hedvice, že když ji nepodřízne, splní jí tři přání. Hedvika rybě nevěřila, ale protože se už dlouho pořádně nepobavila, řekla si, že dá rybě šanci. Schovala nůž, který už měla připravený v ruce, a řekla: ‚Ať mám na ruce dvacet prstů!‘ Rybka zavlnila ploutvemi a Hedvika měla ruku obsypanou prsty. ‚Jé,‘ divila se Hedvika, ‚ty opravdu umíš zvláštní věci!‘ Prohlížela si zblízka svou ruku a jedním novým nešikovným prstem si přitom vypíchla oko. ‚Uzdrav mi to oko!‘ řekla a ryba zavlnila ploutvemi a Hedvika měla oko zase v pořádku. ‚To je ale zábava!‘ radovala se Hedvika. ‚Rybko, že tady budeš pokaždé, když přijdu, abychom se takhle poveselily?‘ ‚Budu,‘ zavlnila ploutvemi rybka, vysmekla se Hedvice a zmizela ve vodě. Hedvika šla domů a vyprávěla Josefovi, co se jí přihodilo. ‚Ty jsi takhle vyplýtvala ta tři přání? A ještě přijdeš s rukou, co vypadá jako hrábě?‘ rozčiloval se Josef. ‚Proč sis nepřála, abych byl zdravý, bohatý a nesmrtelný?‘ Hedvika posmutněla. Pak ji ale napadlo, že rybka tam přece bude pokaždé, když ona přijde k řece. Bude si moct Hedvika při setkání s rybkou zase něco přát? Nebo měla jen ta tři přání a už žádné navíc? Vzala si boty a šátek a vyšla z chaloupky.“
Pak se Dorka, ó hrůzo, obrátila na mě: „Pavlo, budeš prosím tak hodná a odvyprávíš to, co jsi právě slyšela, jednomu z těch, co jsou teď venku? Snaž se co nejpřesněji.“
Snažila jsem se gestem za použití tužky vymluvit na to, že musím zapisovat, ale Dorka hned, že moje vyprávění zapíše sama. Zvenku přišel Roman a mně nezbylo, než povídat: „Josef a Hedvika byli rybáři. Jednou Hedvika vzala sítě, šla do řeky a uprostřed řeky chytila zlatou rybku. Zlatá rybka řekla, že když ji nepodřízne, že jí splní přání. Ona nevěděla co a pak si jako první věc přála, aby měla na rukou dvacet prstů. Rybka zavlnila ocasem a přání se splnilo, měla na rukou dvacet prstů. Jak tam tak stála v té řece, tak si tím jedním prstem vypíchla oko a požádala tedy rybku, aby jí to oko spravila. Rybka zavlnila ocasem a spravila jí oko. Hedvice se to strašně líbilo, brala to jako hru a ptala se rybky, jestli tady bude druhý den znovu. Že by se takhle zabavily. Rybka zavlnila ocasem a zmizela. Hedvika přišla domů a vyprávěla to Josefovi a Josef se tak jako rozzlobil, proč si nepřála, aby byli zdraví a nesmrtelní. Hedvika teď najednou zjistila, že jí to vlastně nedošlo, a říkala, že to tak moc nevadí, protože ta rybka by tam měla být druhý den znova. Takže to přání může dát.“
Roman pak „můj“ příběh převyprávěl zvenku zavolané Yvoně: „Josef a Hedvika byli rybáři, a když šli jednou na ryby k řece, tak tam potkali zlatou rybku a ta řekla, že jim splní nějaké přání. Ta Hedvika si přála, aby měla na ruce dvacet prstů, ta rybka zavlnila ocasem a měla dvacet prstů. Potom sis tím prstem vypíchla oko. Požádala rybku, aby to oko spravila, že zavlnila ocasem a spravila to oko. Potom přišla domů a vyprávěla to Josefovi. Ještě předtím ji požádala, aby tam byla zítra zase, že jí to takhle baví. Pak šla domů říct to Josefovi a on se divil, proč neřekla, aby byli zdraví a nesmrtelní. Ona říkala, že na to úplně zapomněla, ale že by tam ta rybka měla být i zítra a tak že si to může přát. A ta rybka byla vlastně ráda, že ji Hedvika nepodřízla.“
Pak zavolali Terku a Yvona jí vyprávěla: „Josef a Hedvika byli rybáři. Hedvika šla někam k rybníku a ulovila zlatou rybku. Ta že jí splní tři přání. Hedvika si prvně přála, aby měla na jedné ruce dvacet prstů. Rybka zavrtěla ocáskem a šup, Hedvika měla dvacet prstů. Pak si tím jedním prstem vypíchla oko a řekla rybce, aby jí oko spravila, tak rybka zavrtěla ocáskem a oko jí spravila. Hedvika pak poprosila rybku, aby tam byla i ten další den, protože jí to takhle baví. Pak odešla domů a vyprávěla to Josefovi. Josef jí řekl, proč si nepřála, aby byli šťastní a nesmrtelní. Hedvika mu řekla, že tam může ten další den přijít taky a může si to přát, že ji nepodřízne.“
Přišel Adam a Terka mu příběh převyprávěla takto: „Josef a Hedvika byli rybáři a Hedvika jednou ulovila zlatou rybku. Ta že splní tři přání. Hedvika chtěla mít na ruce dvacet prstů a vypíchla si oko. Rybka jí oko spravila a přitom zavrtěla ocáskem. Hedviku to bavilo a chtěla, aby rybka připlula zítra znovu. Doma to vyprávěla Josefovi a ten, že si měla přát, aby byli šťastní a nesmrtelní a že ji nepodřízne, když tam půjde druhý den znovu a bude si to přát.“
Adam nám svou verzi podal takto: „Josef a Hedvika byli rybáři. Hedvika jednou ulovila zlatou rybu a ta jí nabídla, že jí splní tři přání. Hedvika si přála mít dvacet prstů a vypíchla si oko. Rybka jí spravila oko a zavrtěla se. Hedviku to bavilo a řekla rybě, aby zítra připlula znovu. Josef chtěl, aby byli šťastní a nesmrtelní a řekl, že ji nepodřízne, ale musí si to druhý den znova přát.“
Adam byl poslední. Dorka pak znovu přečetla původní text a řekla: „Trochu rozdíl to je. Můžeme pozorovat tři efekty: Za prvé, byla zde jasná snaha podržet smysl příběhu. V tomto případě to nebylo tak těžké, protože zlatá rybka a tři přání, to je v naší kultuře hodně dobře zakořeněná klasika. Tenhle prvek se udržel až do konce. Za druhé, příběh byl postupně stručnější a stručnější. Rychle odpadávaly detaily – ztratili se nám staří manželé, zmizela pradlena, prostředek řeky, ruka jako hrábě a mnoho dalšího. Někdy ale příběh nabobtná, pokud je jeho vypravěčem někdo, kdo ho chce vylepšit. Za třetí, docházelo k posunům. Ze zavlnění ploutvemi se stalo zavlnění ocasu a pak zavrtění celé ryby. Z řeky se stal rybník. Podříznutí se měla, respektive neměla dopustit Hedvika na rybě, ale nakonec z toho vyšel Josef jako potenciální manželkovrah. Původní Josefova sobeckost – přál si být sám zdravý, bohatý a nesmrtelný – se transformovalo v přání pro oba manžele. To by mohlo něco vypovídat o vypravěči a jeho nesobeckou tendenci zahrnout do dobrých věcí celou rodinu. Dále, slovo ‚podříznout‘ má silný emoční náboj a proto nám v příběhu zůstalo, byť zcela jinde a v jiné souvislosti. Totéž slovo ‚nesmrtelnost‘ – udrželo se díky emočnímu náboji a zůstalo i na svém místě. Závěr příběhu se nedochoval vůbec. Příběh končil zřejmě těžko uchopitelnou malou záhadou, zda bude mít Hedvika vždy nová tři přání, nebo už ne.
Tedy: Něco se dochovalo, mnohé bylo vypuštěno, mnohé pozměněno. Co z toho plyne? Že k předaným vyprávěnkám, což jsou bohužel často i zprávy, které jeden pisatel bere informace od druhého, musíme přistupovat se zdravou skepsí. Chceme-li opravdu původní informace, nezbývá než čísti ‚Vergilia v originále‘.“
© PhDr. Michaela Peterková, 2022. Všechna práva vyhrazena
Napište do diskuse, jak se Vám Hodina psychologie líbila:)
A jestli chcete, otestujte si svou paměť a mentální výkonnost
Disciplína, tah na branku, strach z neúspěchu? > Online test výkonové motivace
PhDr. Michaela Peterková
