Jak jsem sama na sobě zkoušela psycho-moudra

Newsletter z 05/2021

Ahoj psycho-kamarádi,

už asi osm let trousím v tomto Zpravodaji, ale i jinde, různá moudra, jak si usnadnit život, jak být vyrovnaný jak konzervy v Coopu a tak. V posledních dvou týdnech jsem měla nejednu výraznou příležitost vyzkoušet na vlastní duši, zda a jak některá taková moudra fungují, tak se s Vámi o tuto zkušenost podělím.

29.4. Na tento den mám termín na operaci lokte. Po roce otravné bolesti a omezení, krátkodobě účinných obstřiků a pár experimentů konečně krok, který slibuje definitivní řešení. Jelikož se toto řešení děje v celkové narkóze, zněl příkaz jasně – od předchozího dne nejíst, nepít. Výkon se chystá v Berouně, což mám 170 km; ubytuji se tedy večer předtím u kamarádky kousek od B., abych stihla protnout špitální vrátnici v požadovaných ranních sedm nula nula.

Vysušená, s šanonem předoperačních vyšetření a plna očekávání jdu za kuropění z berounského nádraží po červené značce (jak stylové) k nemocnici. Povinná zastávka koná se v budce s antigenním testováním. Vzorek nabrán, chvíle čekání na čerstvém vzduchu a už se ke mně blíží mladík s výsledkem: „Jste pozitivní.“

Tedy šup domů. Zborcená očekávání, nutnost přeházet si to v hlavě a vyladit se na novou realitu. Když se to povede, samo od sebe mi naskakuje hledání pozitiv i v takové celkem blbé situaci: Fajn, tak aspoň budu mít covid prokazatelně za sebou.

Hledání pozitivního zafunguje skvěle. Plus určitý fatalismus, který v podobných situacích také aktivuji: Asi to tak mělo být, že ta kudla dneska nevyšla.

Akorát budu pěkně naštvaná, říkám si, jestli mi PCR, který mi tam po antigenu hned našťourali, vyjde negativní. Večer pípne zpráva, jsem podle ní skutečně covid negativní. A naštvaná. Co, naštvaná! Nalezené pozitivum se rázem shrbeně plíží do neexistence. Pitomý Číňani, čílím se, nejdřív rozhodí po světě virus a teď ještě šmejdský testy! (Antigenní test byl totiž vyroben firmou Bejing něco něco, jak hrdě hlásal papír s výsledkem.) Hledání viníka – velmi účinná technika. Ne že by člověka zklidnila nebo cokoli řešila, ale dovede změnit nepříjemný bezmocný hněv ve spravedlivé cílené rozhořčení. Na chvilku je to dobré (byť, ano, nezralé; a co?).

Jakmile vyprchá pozitivní účinek šikmé zloby, posouvám se dál. Nemám ani odoperovaný loket, ani covid, já chudáček malý. Co mi tahle situace může dát?, ptám se. Obtížné zkušenosti jsou vždycky vydatnou studnou užitečných věcí. Trpělivost. Pokoru. Nemusí všechno vyjít tak, jak je plánováno, člověk musí přijmout, že jeho očekáváními se neřídí svět.

To už je noc na třicátého a ke klidnému spaní mi dopomůže právě přijetí situace a ochota hledat v ní nové zkušenosti.

Předchozí večer a následující den se dělím o své zážitky a jejich citovou reflexi s blízkými. Sdělená starost, poloviční starost. To taky funguje. Akorát u čtvrtého vyprávění si uvědomuju, že už mě to nebaví znovu vyprávět ani o tom psát. Pro další zájemce („Fakt ti vyšlo … a pak … a všechno zbytečně?“) jsem měla už jen jedno souvětí s příběhem ohlodaným na kost. Čili všeho s mírou, ale obecně mít komu povyprávět a politovat se a společně si zanadávat je nenahraditelné.

V pondělí třetího květence mi přichází smska od doktora, že mu ze čtvrtka někdo vypadl a můžu znova přijet. Super. Předoperační vyšetření ještě není po expiraci, překopu si tedy diář a předem se chystám na možnost, že to může dopadnout stejně jako předtím. Kdo je připraven, není zaskočen. Napůl počítám s tím, že mě zas pošlou domů, a jsem s tím v pohodě.

Ve čtvrtek opět vzorně hladová a vyschlá zkouším nejdřív uplatnit negativní výsledek testu, který jsem si nechala udělat den předtím tady u nás. Ne, ne!, potřebujeme výsledek našeho Bejing testu. Poddám se osudu a jdu do odběrové budky. Stejná řeka se nekoná, negativní výsledek mě posouvá dál.

V osm třicet jsem přijata, ohledána a je mi přidělen určitý životní prostor. Na řadu prý přijdu kolem druhé třetí hodiny. Mamma mia! Čekání umím asi tak stejně jako plavání pod ledem nebo spřádání vlny. Myslela jsem, že naklušu, za hodinu nebo tak mně useknou kus loktu a odpoledne že budu doma. Nenávidím čekání. Tak další moudro – Nějak smysluplně ten čas využiju a nebudu ho za čekání pokládat. Čtu, přemýšlím, odpočívám a tak pořád dokola. Když to není čekání, je to ok a dá se to recyklovat skoro donekonečna.

V půl třetí jdu na řadu, ve tři procitám, po sedmé hodině odcházím na vlak domů.

O půlnoci začíná operovaná ruka nápadně přicházet k sobě. Poslední molekuly čehosi opiátového jsou spotřebovány a zůstávám jen já a můj kvalifikovaně zmordovaný, úpící loket. Zaměřuju se na dýchání, soustředím se na nádech a výdech, páchám klidné brániční dýchání. Soustředění na dech je skvělá věc. Dokud u toho udržím pozornost. Nejsem v tom nijak výkonná, pár minut to zvládám, pak mi myšlenky odběhnou. Ale díky za těch pár minut sem a pár tam. Ostatní obstaral ponor do lékárničky a mražený hrášek.

Od té doby srůstám a rostu skrze utrpení (které není nijak kritické). Člověk se v utrpení vytvrdí a někam ho to vždycky posune. Ne že bych si kvůli tomu schválně pořídila tenisový loket, ale když už na mě (až na humorné výjimky netenistku) byl seslán, ať se snaží se mnou něco udělat.

Co mi tedy pomohlo:

Hledání pozitiv v pitomé situaci
Fatalismus („Asi to tak mělo být“)
Hledání a očerňování viníka
„Co mi tahle situace může dát?“
Sdělená starost – poloviční starost
Příprava na možný nepříznivý vývoj
Přerámování situace („Tohle není čekání“)
Soustředěné dýchání
Dát útrapám a bolesti smysl

Co v podobných situacích pomáhá Vám? Napište o tom do diskuse dole a inspirujte ostatní.

Ať vás slouží lokty a vůbec všechno, hezký květen Vám přeje

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

PS. Na sobotu 4. září chystám (snad už nezarouškovaný) živý kurz relaxačních technik. Na https://www.psyx.cz/relaxace-a-meditace-zivy-kurz/ – najdete podrobnosti. Jestli chcete, koukněte, přihlaste se a přijeďte! (Nyní za včasné přihlášení 200 Kč sleva.)

29 thoughts on “Jak jsem sama na sobě zkoušela psycho-moudra

  1. Já mám zajímavou zkušenost z doby, kdy jsem poprvé rodila.V porodnici mě dali na „hekárnu“, kde jsem v bolestech čekala, až se, jak se říká „otevřu“.Bolesti byly veliké a proto jsem zkusila vnímat bolest, jako by nebyla moje, jaksi zdálky, zastřenou. A ono to šlo. Vážně to bylo, jako by ta bolest nebyla moje. Já tu bolest jen pozorovala. A v tomto zvláštním meditativním stavu jsem vydržela několik hodin až do mého porodu. Všichni se pak divili, že jsem ani nesténala a najednou byl porod. Takže takhle jsem se vyrovnala se situací, která by pro mě jinak byla těžká.

  2. Závidím. Závidím každému kdo se dokáže s problémy vyrovnat. Ať jógou, pozitivním myšlením, dýcháním. Ale když vás od dětství provází jedna negativní věc za druhou, ovlivňuje psychiku a sotva se s jednou vypořádáte a hned přijde další, je velice těžké postavit se na nohy pomocí své vůle. Změnit své myšlení, svůj přístup, když máte konkrétní věci které vás drtí. Nakonec zaujmete postoj s očekáváním co zase přijde.
    Jsem ve znamení Beran a dnes zlomený Beran. Snažila jsem se přistupovat k těm situacím pozitivně, ale jak si můžete pomoci jógou od situace kdy vlastní bratr vyžene vlastní matku z domu který mu darovala a sprostě jí nadává. Máte jen sílu ji chránit, ale vyrovnat se s tím? Nepřišel ani když umírala. Zlomí vás to tak, že nepomůže nic. Sami onemocníte a skončíte na prášcích.
    A pak přijdou další nemoci a operace. A pak sedíte doma a nechce se vám ven mezi lidi. Nechce se vám nic.

  3. Niekedy dávno som čítal že v zlej situácii je najlepšie si pomyslieť že : Budem tento problém riešiť ešte o hodinu? Ak ano budem ho riešiť o dva dni? A bude to ešte problém o mesiac? Napíšem si všetky problémy na papier a ten dám do zásuvky a o mesiac ten papier vyberiem a vyškrtám veci ktoré sa už vyriešili……….a pripíšem tie čo vznikli.Niekedy ich je 20 a potom klesnu na 15 alebo aj 5 ale niekedy ich je 30 ale nikdy to nieje nula ale ani 100……Ozaj,do 100 rokov sa mi aj tak všetky problémy vyriešia……

  4. Dobrý den, paní doktorko, jako vždy jsem si s chutí přečetla Váš příspěvek a úplně jsem se v něm viděla. Postihlo mě totiž něco podobného, jen s tím rozdílem, že u mě neselhaly čínské testy, ale český zdravotní systém. Nastoupila jsem totiž do nemocnice na operaci páteře, kterou jsem dvakrát odkladala nejdříve kvůli prodelanemu covidu a poté kvůli následkům s ním spojeným. Když jsem se tedy napotreti dočkala přijetí, až v nemocnici jsem se dozvěděla, že dle predoperačních vyšetření mam zánět močových cest (podotýkám, že žádné příznaky jsem nepociťovala), tudíž operace se opět odkládá po vyřešení problému. Mé pocity byly velmi podobné Vašim. Jen tedy doufám, že i mně se brzy ozvou s, snad definitivnim termínem, jen budu muset absolvovat všechna vyšetření znovu.
    Přeji Vám brzké uzdravení a díky za Vaši práci.

  5. Paní Peterková, moc si vážím vašich názorů a přístupu k řešení životních trablů,. jen člověk , který je schopný se přiznat ke svým slabostem a chybám se může dále vyvíjet.
    Zkouším mnohé praktiky pro navození životního klidu, přes to druhá strana mince- rozjitřené emoce mi umožnila nahlédnou do studnice pro mne neznámého. Přečetl mnohé rady, poučil se ,ale krásným shrnutím toho všeho, se pro mne stala kniha Win Hofa, která s větší části pojednává o otužování. Pozorný čtenář, ale odhalí to vzácné propojení poznatků dávných věků s moderními výzkumy a pro mne už i vlastními zážitky., vřele doporučují.Již jen mluva, jenž nebere si servítky a způsob popření vlastního ega dává prostor pro vlastní rozvoj. Ale pozor, je potřeba mít na paměti, že člověka nespasí žádná rada ani, moudra kdejakého odborníka, nejlepším terapetuem je sám sobě člověk a podle toho se musí řídit, aby byl jeho život správně naplněn.
    Standa

  6. dobrý den paní Peterková, ráda čtu Vaše příspěvky a úplně Vás
    chápu v tomto případě…mi v této covidové době od začátku pomáhá tarot, protože si prostřednictvím krásných, tajuplných, psychologických karet ujasňuji své postoje a vysvětlují se mi situace, které prožívám z různých pohledů, a hlavně se soustředím na něco pro mne zajímavého…a tím se zbavuji strachu, stresu, naštvanosti..není to úplně jednoduché, ale snažím se….přeji výborné zdraví a optimismus….děkuji

  7. Pokud by se mi stalo něco podobného, tak to beru tak, že na operaci chodit nemám. Tím bych si ušetřila skoro všechno, co píšete. A našla si léčitele. Stejně všechny fyzické potíže mají příčinu v naší psychice. A tu nám operace nevyřeší.

  8. Čekání nejen v ordinaci, ale kdekoli je nepříjemná záležitost a vnímáme to jako ,,zabitý čas“.
    Rovněž v danou chvíli používám obdobné techniky, jak popisuje paní doktorka. O techniku, kterou nejvíce používám se rád podělím. Jedná se konkrétně o VŠÍMAVOST. V daný čas, který nemohu jinak využít, tak si všímám svých vlastních pocitů, pozoruji je, hodnotím, ty nepříjemné spojené například se vztek se snažím nahradit trochu veselejšími emocemi a tak nějak mi ubíhá čas a najednou mě z mého ,,rozjímání“ vytrhne sestřička od doktora se slovy: ,,Pane, už jsme vás volali, vy neslyšíte?“ Co jí mám na to odpovědět. Říci jí, že jsem měl v tu chvíli poradu sám se sebou, tak mě místo vyšetření zad pošle rovnou na psychiatrii.

  9. Vážená paní doktorko,
    je mi líto, že Vás provázely popisované trampoty, ale na druhou stranu Vás obdivuji, že jste dokázala použít Vaše znalosti ve svůj prospěch. Já podobné problémy řeším tak, že povolím hněvu, aby se projevil , ale nikomu včetně mne neublížil. Pomazlím se s oběma pejsky a kocourkem. Trpím už několik let depresemi, dokud mě nepřejde vztek, ten akutní zpravidla zmizí po jinak dobře prospané noci. Pak nově prožité trable přidám k těm starým. Léta trpím depresemi a arogancí moci. Vezmu si 20mg Brintelixu a vyhledám jiného lékaře. Tak tomu bylo ještě před mým odchodem do důchodu. V posledních pěti letech mi MUDr. Kebrle operoval zápěstí, bolesti jsem téměř neměl a ruku už bych nikomu jinému nesvěřil. Pokud by Vás bolesti i nadále trápily bolesti, napište mailík a já vám pošlu na něj kontakt.
    S pozdravem MUDr. Petr Sinecký.

  10. Dnes jsme měli poradu. Nekonečnou a vlastně o ničem. Kolegyně rčení: „Vím, že nic nevím.“ po poradě změnila: „Nevím, že nic nevím.“
    A když nic nevím, tak, nevím, že se mám zeptat na to, co nevím.

  11. Vážená paní Peterková,

    po přečtení vašeho ňůsletru jsem se odhodlal Vám napsat, jak se s podobnými situacemi vypořádávám já.
    V polovině března, mě po dlouhodobějším zlobení, dostaly moje vyhřezlé ploténky do nemocnice. Myslel jsem, že si to tam tak nějak sedne a pak to rozcvičím. Chyba lávky, propustili mě, za stále se zhoršujícího stavu a předali mě fyzioterapeutům. Ani cvičení, prohýbání a natahování k ničemu nevedlo. Tušil jsem nějakou větší zradu a objednal se na návštěvu neurochirurgie. Verdikt byl jednoznačný, řežeme .Všude kolem covid, ale dali mi termín cca za měsíc a půl. Včera mi řekli, že se operace posouvá o pět dní. Stav se pořád zlehka zhoršuje a bolest mě i přes opiáty, mám v sobě už půl lánu makového pole, pronásleduje po většinu dne i noci. Bezbolestně mohu sedět jen na lavici za stolem, nebo na pohovce s pokrčenými koleny. Spát v posteli také nejde, takže jsem vlastně pořád na té pohovce. Z celkem činorodého člověka najednou gaučák a konzument NETFLIXU? Ano, je to tak, když už bolestí nemůžu, sedím koukám a na seriály. Nejdříve jsem v sedě více četl a zabýval se různými tématy, kvantová fyzika, zlo ……, ale s přibývajícím mákem v organismu jedu seriály.
    Sedět celý den na gauči, to ale nikdo nechce. Je potřeba udělat tolik věcí, postarat se o děti (mám je ve střídavé péči), postarat se o zahrádku a skleník (mám v plné péči) a další a další „nevypustitelné“ nutnosti, prostě žít. Je tedy nutné vypořádat se s bolestí.
    Na bolest náhlou, strašnou, něco jako nůž do zad, která přichází se špatným pohybem, je potřeba reagovat hned. Zde mi nejvíc pomáhá sprosté slovo KU*VA. Nezní to zrovna moc kultivovaně, ale strašně to pomáhá. Je to velmi úderný a funkční shluk písmen. Prostě bodnutí a hned ku*va, pěkně od plic.
    S bolestí celodenní, mimogaučovou mi pomáhá KARATE. Kyokushin karate totiž nemá výraz pro bolest. Chápu, že je divné psát o bolesti a zároveň říkat, že neexistuje. Mě to ale pomáhá, prostě bolest popřu a jedu co to dá a pak gauč.
    No a pak je tu ještě potřeba, se nějak vyrovnat s celou tou nepříznivou situací. Nemůžu chodit do práce, na procházky, sportovat ………
    Mám ale úžasnou partnerku. Nebydlíme spolu, ani vedle sebe, má také děti ve střídavé péči, takže se vidíme jen občas, ale je to moje holka. A já se na ní TĚŠÍM. Těším se, až se uvidíme, až se políbíme, až si zavoláme, až jí pohladím, až budu po zákroku a pojedeme spolu na kole, až ………

    Co mi tedy pomáhá:
    Netflix
    Ku*va
    Karate
    Těšení na moji holku

    Přeji Vám hezký den.

    S úctou
    Tomáš H.

  12. Já to zvládám asi podobně jako vy- váš příběh se mi moc líbil!

  13. Skvěle fungují meditace, hypnózy, afirmace, to jsou ovšem techniky dlouhodobé, až poté přináší výsledky. Shodou okolností jsem byla nyní též na operaci. Věděla jsem, že to bude bolet, čili nejjednodušším řešením bylo sehnat si léky. Test PCR jsem podstoupila dva dny před tím, tedy jsem se nemusela na blint nechat šťárat do nosu kdekým a riskovat, že se to pos… Jednoduchost a zpracování situace, v níž se momentálně nacházím, se dá naplánovat. Já si vytvářím prostředí pro svůj cíl, proto se mi prostě daří. A konečně jsem se dostala vlivem extrémních životních situací do fáze, kdy jsem spokojená a nikdo mne nena… K tomuto postu však vedla dlouhá a psychicky velmi náročná cesta a krušný život. Věci se nám dějí přesně tak, jak je máme srovnané v hlavě! Pro většinovou populaci je to klišé, ale ten, který objevil hloubku své mysli a schopnost vymanit se nátlaku společnosi, moc dobře ví, o čem mluvím 🙂

    1. Paní Lenko – klobouček (tzn. klobouk dolů) a gratuluji, jednou bych chtěl umět to co Vy !!! Pracuji na tom, ale není to tak jednoduchá jak se zdá. Pěkný den a nejen ten Vám přeje D.

    2. Obdivuju vás a vám podobné lidičky,kéž bych se toho stavu dožila a užila si ho,musí to být nádhera.Renata

  14. Vážení, reagujeme jako moderní Evropané. Máme očekávání toho nejlepšího, protože je to garantováno, a protože si to nejlepší zasloužíme. Zvlášť, když v písemných materiálech z kliniky je ujištění, jak se o nás kvalitně postarají. Pak narazíme a řešíme emoce. Trvalo mi dva roky pochopit, že člověk je bytost trpící chorobami, bolestmi, úzkostí. A lidé všech profesí chybují. Ano, testy nejsou kvalitní, politici nemají jasno jak dál s prevencí COVID. Ve fakultní nemocnici nemusíte dostat po těžké operaci odpovídající léčbu bolesti, sestra může být megera, doktor nemusí „mít čas“. Operace se někdy nepodaří. Jsou jiné země, kde lékařská péče není vůbec dosažitelná. Představte si, že byste neočekávali hladký průběh léčby. Že byste si dovolili přepych středověkého člověka, zvyklého s pokorou přijímat život i smrt, život s bolestí, ve vší křehkosti lidského těla i ducha. Pak můžete cítit vděčnost za vše dobré, nevláčeni negativními emocemi.

  15. Šedá je teorie, a zelený je strom života. Jste hrdinka.
    Ať už je člověk jakkoli připravený na strázně osudu, každému se může stát, že pohár trpělivosti přeteče. Někoho naplní zoufalství, jiného hněv. U mne to bývá energie hněvu, a tu je třeba libovolným nedestruktivním způsobem uvolnit. Mně pomáhá zbavit se přebytečné energie nějakou fyzicky náročnou činností, ale občas se neubráním potřebě vykřičet se z toho (z úst polohlasně vypouštět hrubé neadresné nadávky).

    1. Souhlasím Vámi. A někdo zná teorii, ale v praxi to nezvládá. Hana

    2. Tome, ty jsi četl můj příspěvek? Podle času asi ano. Plně s tebou souhlasím. Jen tak dál, přece jsme lidé a ne cvičené opice 🙂 D.

  16. Paní/slečno Moniko.
    Napsala jste …vyhnutí se… Chci se zeptat, komu a čemu se vyhýbáte a nebo jste vychýlená???
    Děkuji za odpověď.
    D.

  17. Vážení, já se v těchto situacích vykřičím, vypustím páru (někde v koutě, bez publika), potom se řádně vydýchám a jdu dál a vstříc lepším zítřkům. To jenom v kostce. Určitě by mě tyto trampoty (viz popsaný příběh) vytočily a nas**ly. Ale takový je život, jednou jsi nahoře a podruhé dole. Akorát bych se nespokojil s prvním pozitivní antigenním testem (jsou chybové a nedokonalé jako my lidé), vyžádal bych si druhý a případně bych si počkal na výsledek PCR testu, který je přesnější – pokud by to ten daný ústav v B. dovolil. Jinak musím pochválit paní doktorku Michaelu – druhá Božena Němcová, pěkně napsáno a bylo to čtivé. Pěkný den a pohodu Vám všem přeje D.

    1. Super článek 😀
      Já se ve všem špatném vrtám a donekonečna to omílám. Nijak moc to nepomáhá. Uteče u toho čas, ale to je tak všechno. Nedoporučuju;) K.

  18. Stalo se mi, že jsem šla na operaci kolene. Měla jsem být první, už jsem stála před operačním sálem, když v tom vyšla sestřička s tím, že operační stůl je připraven pro pravá kolena (já měla levé) a pan doktor už spěchá, má toho hodně, tak vezme nejprve ta pravá. Nakonec jsem byla nakonec (vyvozuji z toho, že je nutné zraňovat si kolena podle toho, jak je nastavený kolenový operační stůl). Takže všechny pocity shora uvedené na jeden zátah…. :o)
    Jinak situací, které proběhly v podobném duchu, jsem zažila již spoustu… proto moje životní heslo zní: Co má být, se stane…

    1. Paní/slečno Marcelo, jak jste mohla stát před operačním sálem se zraněným kolenem ??? Vy ženy rády přeháníte a dramatizujete, že? Určitě jste v tomto případě byla vytočená k smrti a bylo dobře, že jste ležela na mobilním lůžku a měla v sobě oblbovák. Přeji Vám jen to dobré a hlavně Zdraví !!! D.

      1. Často sleduji ČT24 a nabyl jsem dojmu, že pokud jde o přehánění a dramatizování, ženy zdaleka nedosahují takových výsledků jako muži, o politicích nemluvě…

        1. Tome, v podstatě máš pravdu, protože ta naše politická scéna/estráda je bezpohlavní. Bůh je taky žena 🙂

      2. Pane Dušane,
        opravdu jsem stála. Koleno jsem měla díky rozlomenému medisku sice nepohyblivé, ale funkční, co se pozice stojací, resp. opírací týká. Možná nám nějaký oblbovák dali, to už si nepamatuji, ale ten nás neomezoval v základních funkcích. Akorát si vzpomínám, že jsem měla fakt děsný hlad, protože od předchozího večera až do dalšího večera jsem nic nejedla a nepila. Byla jsem na operaci v instituci, kde berou lidi jako na běžícím páse, sice se dělá předoperační vyšetření, ale uspali mě až na sále. Anestezie a tedy celá operace trvala cca 25 minut. Pak mě odložili na postel, kde jsem si poležela cca 5 hodin a vyhnali ven se sadou injekcí na ředění krve, berlemi a instrukcemi, kdyby…. Zbytek už byl na mně. Takto se to běžně dělá, zlomený meniskus je nyní již banální operace. Nebyla jsem v klasické nemocnici s lůžkovým oddělením, ale v soukromém zařízení. Tudíž nedramatizuji, ale popisuji skutečnost.
        Ano, tenkrát jsem byla naštvaná, jelikož jsem ještě byla netrpělivá. Nyní už mě to nevytáčí. Vzhledem k životním peripetiím, které jsem doposud měla možnost prožít, jsem se trpělivosti naučit musela. Nyní vše přijímám, jak to přijde a na těchto situacích hledám přínos pro sebe. A kdo mě to naučil? Jóga.

  19. Ano, fatalismus celkem preferuji.
    Nikdy nepíšu komentáře.
    Tento článek je pro mě super, proto moc děkuji.

  20. Tak mně obvykle pomáhá vyhnutí se – ale prostě někdy nejde vyhnout se, někdy nejde popřít a někdy tě ta bolest prostě vede k tomu něco s tím udělat… Dobrý je, když je tam třeba ten konkrétní loket – to si prostě řekne, že to musí přetrpět, aby to bylo v cajku. Horší je, když tam je „mamut“ a iracionální úzkost a domněnky, a člověk je sám sobě doktorem – a tím nejhorším :D. To pak pomáhá chvilka času, během nějž se snažím uvažovat racionálně, dohledávat důkazy, otvírat se jiným možnostem apod. Vede to pak k oslabení původních myšlenek a ke zmírnění úzkosti. Ale je to boj :D, někdy prostě ty emoce nedovolí takto přemýšlet…

Comments are closed.