Psychologický zpravodaj z 12/2022
Ahoj psycho-kamarádi,
co myslíte, kteří lidi jsou totálně neviditelní?
„Dřív jsem byl hvězdou všech večírků, teď si mě nikdo na ulici nevšimne. Jako bych byl ne-osoba.“
„Jdu svým vlastním městem a pro ostatní jsem vzduch.“
„Nikdo se na mě ani nepodívá. Jsem úplně bezvýznamný.“
Před časem byli v kurzu. Už nejsou. Co se těmto lidem stalo, že je najednou nikdo neregistruje?
… Zestárli.
„Dříve jsem viděl auta, knihovnice, matky s nevychovanými dětmi, nebo možná děti s nevychovanými matkami,“ říká jeden spisovatel. „Registroval jsem slunce, mraky, stromy … ale žádné staré lidi. Nevšiml jsem si paní s chodítkem, která se šourá od zastávky. Ani staříka v nepromokavém klobouku, ani starších chlapů debatujících před pekárnou… Pak jsem začal psát o stáří a viděl jsem je najednou všechny.“
Staří lidé (přičemž většina z nás se za staré začne považovat ve věku kolem 65 let) se stanou neviditelnými.
Neviditelnost má i své výhody: „Nemusím si dělat starosti s tím, jestli pár kilo naberu nebo shodím. Všem je to jedno. Nemusím se už snažit vypadat mladě. Je skoro jedno, co mám na sobě. Nikdo už mě nehodnotí. Jsem prostě stará žena.“
Být přehlížen, vyčleněn, ocitnout se mimo ostatní, je ovšem pro lidskou bytost většinou špatně snesitelné. Jsme z podstaty sociální tvorové a svou existenci si nutně potřebujeme potvrzovat v kontaktu s jinými lidmi. Není náhoda, že vězni se nejvíc bojí samotky a že osamoceného člověka vyplivnutého na opuštěný ostrov po čase opustí duševní zdraví.
Někteří stařečkové s pocitem opuštěnosti a přehlíženosti nebojují a tiše trpí. Jiní to nevzdají: „Přestěhovala jsem se a rozhodla se začít zdravit lidi v okolí. Představila jsem se novým sousedům, když jsem je potkala ve výtahu. Udělalo mi radost, že zvlášť mladí lidé pozdrav přátelsky opětují. Příště se často ptají, jak se mi daří. Mají zájem a hlavně už nejsou cizí.“
„Projevím vděčnost, když mi někdo nabídne pomoc při vystupování z autobusu. Poděkuju a řeknu, že život s tolika milými lidmi je radost.“
Ani bělovlasý a přehlížený člověk tedy není zcela bezmocný.
A aktivita může pochopitelně přijít i z druhé strany, od těch, co mají stáří zatím před sebou. Pozdravit, usmát se, nabídnout pomoc, dát nějaký kompliment. „Jsou tak vděční, že je někdo vnímá … že jim někdo podá důkaz, že ve světě stále mají svůj význam.“
Měla jsem připravený úplně jiný Psychologický zpravodaj, ale jakmile jsem včera v noci dočetla kapitolu Strach z neviditelnosti v knížce Uvnitř jsme stále mladí (Sissel Gran, vydal Portál), bylo jasné, že dojde ke změně. Zvláště v tomto čase, kde se všude povídá a zpívá o obdarovávání, zrození a lásce. Lidem „stříbrného věku“, jak krásně říká neurolog Jiří Dvořák, mnohdy stačí pohled a úsměv; stačí, když někdo vezme na vědomí jejich existenci.
Až dnes půjdete nakupovat, nebo cestou práce – spočítejte stařečky😊 A pokud mezi ně počítáte i sebe, tak Vás dnes extra zdravím😊
Krásný advent vám všem,
Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz
PS. Minule jsem vám slíbila podrobnosti k připravovanému kurzu sebepoznání a komunikace. Jo jo, vlk taky sliboval … 😊 Dnešní téma se ale úplně samo natlačilo před byznys😊 Příště už to dopadne (pokud nedopadne na mě něco v mezičase).
Z této knihy pocházejí citace, resp. většinou jde o parafráze, použité v aktuálním Psychologickém zpravodaji: Uvnitř jsme stále mladí, Sissel Gran, Portál 2022
Ježíškova vnoučata – nádherný projekt. Splňte přání – něco kupte, zařiďte … sami tím budete bohatě obdarováni
Rozhovor s Jiřím Dvořákem o fotbale a taky o stárnutí:
