Psychologický zpravodaj září 21
Ahoj psycho-kamarádi,
nic proti automatu na kafe – funguje na povel, což se nám na něm líbí: Do útrob mu sklouznou mince, cvak, píp a metamorfóza, šplouch a je to v kelímku. (V ideálním případě.)
Někdy fungujeme taky tak:
Podnět > propasíruje se osobností > reakce.
„Dobrý den.“ > osobnost je milá a v pohodě > „Dobrý den.“
„Dobrý den.“ > osobnost je drsná a nerudná > „Vodprejskni.“
Ani o tom nepřemýšlíme, je to automatické. Odpovědět (ať už jakkoli) na pozdrav, sundat si doma boty, heknout při zvedání se z křesla.
Jsou ale i složitější situace, kde se autopilot projevuje:
Spropitné za dotyk
Sedíte v restauraci, příjem nápojů či potravy se odehrál a nastal čas nechat tam nějakou protihodnotu (teď, jak jsem to napsala a čtu to po sobě, mi je jasné, že ona zanechaná protihodnota může v představách navodit leccos; jde tedy samozřejmě o ten vynález Féničanů). Servírka se během procesu placení zlehka dotkne Vaší paže (cvak a píp) a dostane od Vás vyšší spropitné, než kdyby se nedotkla.
Jasně, někomu je strašně nepříjemné, když je osáhnut jiným spoluobčanem; tam bude možná vliv na spropitné odlišný, nicméně velká čísla statistická to říkají jasně – dotyk funguje, a to i tehdy, když ho platící host vědomě nezaznamená. Dokonce má tento efekt své jméno: Midasův dotyk, podle samotného krále.
Kdo bude můj blízký kamarád?
To je zas jiná situace: Nastupujete na internát nebo na kolej, kolem spousta lidí, kteří tam stejně jako Vy nikoho neznají. Vystrčíte hlavu ze svého pokoje do dlouhé chodby a říkáte si: „S kým já se tu asi skamarádím? Je nějaký můj budoucí kamarád za těmito dveřmi, nebo za tamtěmi, nebo až tam vzadu?“ Vy nevíte, ale Vaše nevědomí už má jasno – nejlepší je ten, kdo je nejblíž. Takže úhlavní kamarád/ka se nachází spíš přímo ve Vašem pokoji než v pokoji vedle, spíš v pokoji vedle než na konci chodby nebo než na dokonce jiném patře či v jiné budově. Výzkumy ukázaly, že každý metr hraje svou roli v pocitu sounáležitosti. S lidmi, co jsou blíž, se taky častěji potkáte, což může vyústit ve vřelé city (různého typu).
Rvačka
Teď jedna autopilotí klasika: Poperou se spolu dva chlapi; jeden slušně oblečený, sako, kravata, boty jak zrcadlo, druhý v umatlaném tílku a gumových kroksech. Oba tvrdí, že ten druhý je přiopilý bídák, který nedrží slovo. Komu budete na první dobrou víc věřit? Asi bychom chtěli být všichni hrozně moc spravedliví a dát šanci oběma, ale tílko proti kravatě (cvak, píp) nemá šanci. Proto taky k soudu chodí všichni obvinění, co to se sebou myslí dobře, vypulírovaní a nažehlení.
Prostě šaty dělají dojem o člověku. A taky brýle – to by jeden nevěřil, kolik IQ bodů přidává taková krátkozrakost. Obrýlené lidi máme tendenci automaticky považovat za inteligentní, sečtělé, vzdělané a moudré. Má oční vada skutečně něco společného s těmito kvalitami? … Jenže náš autopilot říká, že jo. Z jednoho znaku (kravata, brýle, dál třeba titul mistra světa, nebo jakýkoli titul) usoudíme na spoustu dalších, nesouvisejících znaků. Někdy jsme kvůli tomu nespravedliví či pitomí.
Autopilot nám šetří energii a většinou naštěstí funguje dobře, ale vyplatí se na něj přece jen dohlížet a taky pouštět ke slovu ne-automatickou tvořivost. (Tu naopak neočekáváme od automatu na kafe, nechceme místo kafe bagetu s mlékem nebo hlubokou myšlenku na displeji.) A když ne rovnou tvořivost, tak aspoň vědomé zhodnocení situace. A o tom je taky NOVÁ VIDEO-PSYCHO-HÁDANKA: Ota, Jarda, loupež a jejich alibi, ve kterém hraje chování ve stylu automatu na kafe podstatnou úlohu. Uhodnete, jak to bylo?
Se záři(o)vým pozdravem
Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz
Pustit novou psycho-hádanku
(jako všechny starší hádanky je i tato opatřena titulky pro neslyšící)
