Asi to taky znáte – někdo se vám svěřuje se svými problémy a nešetří jimi. A nešetří ani vás. Hodinové vyprávění o tom, jak 👎 sestra nechce souhlasit s rozdělením pozemku po rodičích a 👎 co všechno už provedla, a jak dotyčného 👎 svědí klenba na noze, ale už se tam ani nemůže poškrábat, protože je tam citlivá kůže a má ji odřenou, a že si dělá 👎 starosti o … a o …
Hezky vám to odvypráví, vy ho empaticky vyslechnete, on zmizí a vy tam jste zaházeni jeho problémy, se kterými neumíte nic udělat. Další várka přijde nejpozději druhý den, můžete se spolehnout. 💀
Co s tím, když si z nás někteří lidé dělají skládku?
Ahoj kamarádi a fanoušci kvalitní psychologie,
skoro všichni jsme naučení věnovat se druhému, když má starosti. Vyslechnout ho, poradit mu … Říká se, že sdělená starost je poloviční starost, a řekla bych, že to tak nějak bude. Což je fajn pro toho, kdo ty starosti má, ovšem zapomíná se přitom na tu druhou stranu – která tu půlku dostane naloženou.
Dokud to funguje jako vzájemná služba, je to krásné.
Jakmile ale někdo jenom odkládá svou půlku starostí, která je navíc obří, a neposkytuje protislužbu, máme problém, Houstone.
Není řeč o křehkých staroušcích nebo dětech, tedy lidech, kteří už/zatím z principu potřebují víc opory čerpat než dávat. Mluvím o „normálních“ lidech: může to být někdo v práci, kamarád/ka nebo skoro neznámý soused, který takhle oblažuje celou ulici, že už se všichni dívají předem z okna, než se odváží vyjít z domu.
Co se dá takovým říct? Jak zabránit tvorbě černých skládek v naší duši? 🛑
Jasně, dá se vymluvit, že mám práci, že spěchám, že teď nemůžu. Jako nouzovka dejme tomu. Ale nezabrání to ničemu do budoucna a člověk se přitom obtěžká sice malou, ale i tak lží.
Tady je návrh perspektivních slov, která se dají použít:
💡 „To mě mrzí, že máš tyhle starosti. A co s tím hodláš dělat?“
Tímhle necháme odpovědnost druhému člověku. To, co je totiž tolik vyčerpávající na cizích starostech, je jakési automatické vnitřní přesvědčení, že musíte vědět, co s nimi. Že máte něco udělat nebo poradit. Což většinou nejde. Kdyby existovalo jednoduché řešení, ten člověk už by na něj přišel sám, no ne?
Když si uvědomíme, že odpovědnost za vyřešení problémů je na tom, kdo ty problémy má, neuvěřitelně se nám uleví 🌞 Už nebudeme frustrovaní z toho, že nedokážeme pomoct. Můžeme (i když určitě nemusíme) toho člověka vyslechnout a podpořit … v jeho vlastní snaze to vyřešit nebo se s tím smířit. Odpovědnost kromě toho není jen otrava a námaha, je to taky síla a sebedůvěra 🏋️♀️, takže je to velká služba pro jeho budoucí já.
Další použitelné věty:
💡 „Promiň, ráda bych tě vyslechl/a, ale tohle téma nezvládnu.“
💡 „Je pro mě těžké se do toho pořád znovu ponořovat, promiň.“
💡 „Zdá se, že to opravdu potřebuješ probrat. Uvažoval/a jsi o tom, že bys o tom promluvil/a s někým, kdo tomu rozumí?“
💡 „Mrzí mě, že procházíš těžkým obdobím, ale momentálně na to nemám kapacitu.“
💡 „Mám tě rád/a, ale už je toho na mě trochu moc. Potřeboval/a bych, abychom se teď bavili i o něčem jiném.“
Častá námitka proti těmhle krásným a zdvořilým větám je, že co když se ten druhý naštve? 😡 Tak to opět jeho věc a jeho odpovědnost. Vlastně se v tu chvíli naštve za to, že „Ty bereš ohled na svoje pocity? Je toho na tebe moc, chceš si chránit svou dobrou náladu? No to snad nemyslíš vážně!“ 😖
Jestli se Vás skládkování cizího odpadu týká, nechte ty věty válet v hlavě. Zkuste si je přeříkat nahlas. Třeba se jednou uslyšíte, jak je opravdu někomu řeknete 👍
I hlídání si vlastních hranic patří k 💙 umění naslouchání – pojďte si všechno pořádně natrénovat na 🦉 živý kurz, podrobnosti najdete tady
Hezké dny
💚 Michaela Peterková
_____________________
PhDr. Michaela Peterková
lektorka kurzu
