Přišla mi zajímavá otázka 📩 od Elišky D., která se momentálně za pomoci léků a psychoterapie vyhrabává z deprese:
„Je nemoc něco jako klíště – přisaje se na nás víceméně náhodně a vyřeší se tak, že se nějak ‚dá pryč‘?
Nebo je nemoc spíš posel s dopisem, v němž stojí ‚Děláš něco špatně, změň to‘?“
Ahoj kamarádi na fanoušci kvalitní psychologie,
dnes otevřeme citlivé a hodně důležité téma – přihodí se nám naše choroby jen tak, nebo si za ně můžeme sami?
Věřím, že jste zpozorněli 🧠 už při položení té otázky. Jakmile se na něco podobného ptáme stylem „buď – anebo“, je to past. Když člověk uvažuje v těchto krajnostech, stane mu se pak věc, jako třeba herci Jaroslavu Duškovi, který řekl (a asi to i myslí), že lidi mají rakovinu, protože ji mít chtějí.
💡 Skutečnost bývá mnohem méně vyhraněná: Někdy jsou nemoci jako to náhodné klíště, prostě přijdou. Dvouleté dítě asi fakt není schopné chtít leukémii. Nebo když na vás někdo prskne marburgský virus, máte prostě smůlu. Ale někdy nemoci a poruchy určitě nesou informaci.
👩🦰 Například moje klientka Majda, 38 let: Dětství s tátou-alkoholikem, rodina hodně zaměřená na výkon a hodnocení všeho a všech ve stylu „dobré – špatné“ a nic mezi. Majda taky nezažila moc vřelosti. Dnes podle objektivních měřítek úspěšná, ale sama si tak nepřipadá. Poslední rok trpí bez jasného spouštěče středně silnou depresí.
Uvnitř si Majda nese pochybnosti o sobě. Aby se cítila dobrá, potřebuje to často slyšet zvenku, ale stejně tomu moc nevěří. Nadává si, a dost drsně, kdykoli udělá něco nedokonale. Spoustu vad vidí na svém vzhledu. Má pocit, že až se zbaví toho pupínku a tamtoho špeku, až se naučí líp anglicky a líp vařit a neodhazovat nohy při běhu do stran a být pohotovější v komunikaci a … asi tak sto dalších věcí, získá konečně uznání rodiny a bude se sebou konečně moct být spokojená. Což je omyl. Majdu zahnala do deprese její vlastní nenávist k sobě 👊 (pramenící v chladu a v kritice rodiči v dětství). Během psychologických sezení na to sama přišla.
🧔♂️ Nebo Filip, 42 let: Dlouho ignoroval rostoucí nechuť do práce, ráno vstával a dělalo se mu špatně, že tam zas musí. Pracoval jako vedoucí pobočky pojišťovny, kolektiv tam byl rozhádaný, nároky shora vysoké, klienti často nabroušení. Postupně si přišel jen jako omlácené kolo ve stroji, který se prostě nesmí zastavit. Špatnou náladu a pocit naprosté nesmyslnosti začal zapíjet – naštěstí si včas uvědomil, že by z toho mohl mít brzo ještě větší problém, a začal přemýšlet – Co chci vyřešit pitím? Co znamená to moje vyhoření? Co mám změnit, abych měl zas chuť do života?
V těchto případech nesly deprese, úzkosti a vyhoření zcela jasnou 💡 informaci, že člověk dělá něco špatně. A zároveň ty potíže vyzývaly ke změně.
ℹ️ Mezi takové „informační“ choroby patří kromě deprese, únavy, úzkosti a nespavosti zejména některé bolesti, zažívací potíže, kožní choroby a opakované infekce.
Je určitě potenciálně užitečné podívat se na svá duševní a některá fyzická trápení touhle optikou: Nesnaží se mi to něco sdělit? Dělám něco špatně? Mám něco změnit?
Když si odpovím „ano“, následkem určitě nemá být sebeobviňování („Jsem blbá, můžu si za to sama.“). Ideální výsledek je převzetí kontroly. Něco mi to sděluje, vím/zjistím, co dělám špatně, hurá! Vím/zjistím, co změnit, podruhé hurá!
(Ne že by ta změna byla vždycky snadná, to je jasné.)
Díky nemoci tedy můžeme NĚKDY dostat užitečné varování a výzvu ke změně. Někdy nás sama ta nemoc přibrzdí nebo úplně zastaví. Dá se toho využít a v tom zastavení přehodit výhybku.
Jestli máte takovou zkušenost, napište mi o ní! 📩
🍁 A přeju Vám hezký, barevný říjen!
💚 Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
Ta výhybka mi připomněla, že vlak z nástupiště 📺 online kurzu SMUTNÉ DÍTĚ – Deprese a sebevražedné sklony u dětí a dospívajících pomalu odjíždí.
Kurz jde ale pořád ještě vidět 👍 – nabízí 4,5 hodiny srozumitelných informací a ve finále porozumění, čím tyto těžké stavy jsou, jak v nich dětem vůbec nepomáháme a jak jim naopak pomoct můžeme i v domácích nebo školních podmínkách.
