Krásné úterý Vám přeju!
Dnes bude Psychologický zpravodaj o metodě, díky které dokážete během minuty vidět nedobrou či složitou situaci z odstupu. A tak ji snáz vyřešit.
Slyšela jsem nedávno tohle vyprávění, které jako kdyby vypadlo z Jana Ámose a jeho kvaltování dobrého toliko pro hovádko: „Nemáš doma nějakej neurol? Už nemůžu, ale furt musím. Pomáhám doma mámě, už nezvládá tahat si nákupy. Děti v karanténě nechodí do školy, a když na nich neklečím, vůbec nic do školy neudělají a jsou akorát na mobilech. Chlap přijde z práce večer, doma už jenom odpočívá a ještě mi hodil na krk svoje rodiče – ani jeden už neřídí, bydlí přitom v zapadákově, takže když potřebují cokoli zařídit, musím je odvézt. V baráku mi všechno padá na hlavu. Nemám ani čas léčit si ekzém, kterej mě svědí k zbláznění. Jsem úplně na prášky. Jak dlouho se tohle ještě dá vydržet? Jenže musím, do pr….“
„Hele, kdybych ti tohle vyprávěla já, co mi poradíš?“
„No…. Ať si týden jenom dáváš obkládky na ekzém a nestaráš se o nic jinýho.“
„Tak to udělej!“
„Ale…. To by asi nešlo, ne? Vlastně proč ne?! Udělám to!“
Volaly jsme si pak po tom týdnu a tohle jsem se dozvěděla o průběhu experimentu: „To bys nevěřila, jak to dopadlo. Fakt jsem doma oznámila, že týden nedělám skoro vůbec nic – a ono to šlo. Tchýně si najednou zvládla dojet k doktorovi na kole, nákup jim dovezl manžel, taky mojí mámě zrovna nakoupil. Další nákup pak zařídil brácha. Manžel taky nařídil dětem trochu fungovat doma – kvalita práce sice děsná, ale lepší, než vůbec nic. Všichni jsou na mě sice trochu naštvaný, ale to nějak vydržím. I když třeba brácha uznal, že mi mámu nechal na starost, a taky manžel podotknul něco v tom smyslu stran svých rodičů. A už se mě dokonce včera večer, byť s povzdechem, zeptal, jestli má dneska něco zařídit. Protože tím týdnem to nekončí, vybojuju si pro sebe nějaký prostor natrvalo.“
To je happyend, co? A jak se přihodil? Když totiž zažíváme nějakou těžkou, nepřehlednou či nepříjemnou situaci, jsme plni emocí a stresu a je pak skoro nemožné v dané situaci ještě přemýšlet nad rozumným řešením. Člověk se zacyklí v úvahách – to se všechno nedá stihnout – ale musím – nestíhám – co budu dělat? – se z toho zblázním…
Jak z toho ven?
Cestu ukazuje Sokratés, který řekl, že „Nejjednodušší věc na světě je poradit druhému a nejtěžší je poradit sobě.“
A teď už jenom stačí využít první část téhle nádherné pravdy pro část druhou: Až se někdy zamotáte do problému, představte si, že vám o tom problému vypráví kamarádka nebo kamarád. A prosí vás o radu.
Poraďte mu a tu radu pak vztáhněte na sebe.
Tím, že si představíte, že ten problém zažívá někdo jiný, se vám povede vymanit se z víru vlastních emocí, a tak se vám povede zaujmout odstup.
Poraďte druhému – což je ta nejjednodušší věc na světě – a tím poradíte sobě.
Tak ať si se vším poradíte! A já jedu po tomhle psacím úsilí zjistit, jestli se na dnešek hodí Waldova písnička „Třešně zrály“. (To bylo včera – dnes dodávám – hodí a bude se ještě hodit nějakou dobu, než je sluníčko domaluje.)
Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz
PS. Záznamy nedávných veřejných webinářů můžete zkouknout tady:
