(ZUŠkoviny – úvodník)
Kde se vzalo, tu se vzalo. Asi si nepředsevzalo, že se vezme, protože kdyby si to předsevzalo, tak by se nevzalo. Předsevzetí. Leden jich bývá plný. Ale proč vlastně? Proč si dáváme předsevzetí nebo podobné plány typu „Od zítra/příštího týdne/června budu/nebudu dělat/nedělat to a to“!? Proč se takhle trýzníme a už předem odsuzujeme k nezdaru? Předsevzetí totiž většinou končí jako vypasený čuník. Porážkou. Bez ohledu na počáteční energii a přesvědčení, jež při jeho vytváření cítíme. Dost z nás má osobní zkušenost, a když se podíváme kolem, nebývá to lepší. Kolik znáte lidí, kteří fungují tak, že si něco užitečného usmyslí, naplánují a potom jdou a prostě to udělají? Třeba si někdo řekne: „Budu hodinu denně cvičit.“ Uplyne týden a skutečně má sedm odcvičených hodin (lhostejno zda u notového stojanu nebo v tělocvičně), za měsíc jich má třicet a za dva roky sedm set. Víte o někom takovém? Možná i existuje. Ovšem z takových lidí se nám obvykle dělá zle, jelikož nám svou železnou vůlí ukazují naši vlastní slabost. Naštěstí jich je velice málo. Lidská hlava totiž na tohle asi není stavěná. Nefungujeme jako rozumná bytost, která udělá vždy to správné a užitečné a překážkám navzdory. Spíš máme v hlavě něco jako schůzi. Na ní jeden chytrák vymyslí, co se bude dělat a jak to bude super, když se třeba bude denně tu hodinu cvičit – představte si ten pocit! A ten pokrok! Chytrák svým nadšením strhne ostatní, ti to odsouhlasí, chytrák si odškrtne splněný úkol a jde na chlebíček. Ti účastníci schůze, kteří mají danou naplánovanou věc opravdu udělat, se třeba i odhodlají k prvnímu záchvěvu, zakrátko se ale začnou trochu děsit, co si to na sebe ušili, třetí den zvadnou a zakrátko dělají, že vůbec ani neexistují. A rozumný šéf s pusou od majonézy jen bezmocně sleduje, jak jeho bezvadný plán končí fiaskem.
Kdo chce opravdu něco dělat, tak to udělá hned. Předsevzetí znamená, že se člověku nechce, … ale aspoň si teda dá ten slib, což je přece víc než nic, i když v praxi není, ale všichni se dovedeme dobře přesvědčit, že je. Takže asi nejlepší předsevzetí je nedávat si žádná předsevzetí. Nebo je naopak nejlepší předsevzetí dávat si předsevzetí? Ať tak či onak, ZUŠkovin se zřejmě nikdy žádné předsevzetí netýkalo, ty se čtou pořád samy, a to i v roce dvou dvacítek. Ať je tenhle rok pro vás – nás všechny tvůrčí a zajímavý!
Michaela Peterková