Karle, kde jsi byl tak dlouho?

Ále, se známými.

Karle, ty voníš.

To je dobře, ne?

Bylo by to dobře, kdyby to nebyl dámský parfém. Co jsi kde dělal?

Hráli jsme takovou, dalo by se říct, hru.

Na maminku a na tatínka?

Prosím tě. Hráli jsme o peníze. Se známými. V hospodě.

A jak ti to šlo?

Něco jsem v podstatě vyhrál.

Kolik?

Třicet tisíc.

Ty jsi vyhrál třicet tisíc?! To jsi měl říct hned, Karlíčku!

No …

Tak to pojedeme na dovolenou do Alp!

Obávám se, že pojedeme jenom do těch plánovaných Beskyd.

Jak to?

Já ty peníze nemám.

Proč?

Já jsem si je nevzal.

Tys je tam zapomněl?

Ne, já jsem je nechtěl.

Ty jsi vyhrál třicet tisíc a nechtěl sis je vzít?

Nechtěl.

Karle, ty ses namočil do něčeho ilegálního?

Ne. Ta výhra byla úplně v pořádku. Všechno legální.

Tak proč sis ji nevzal?

To fakt nešlo.

Oni tam ty peníze na výhru neměli?

Měli. Dokonce jsem je i viděl.

A tys je nechtěl.

Ne.

Že tys je dal na charitu?! Dal?

Ne.

Karle, máš pocit, že jsi duševně v pořádku?

Jo.

Takže ty vyhraješ třicet tisíc, což je víc, než tvůj měsíční plat, všechno je legální, někdo ti ty peníze dává do ruky, ty řekneš, že je nechceš a já tomu mám věřit?

Asi to není snadné.

To opravdu není. Snadnější je dát si do souvislosti tvůj pozdní příchod, dámský parfém a neuvěřitelné výmluvy. Karle, máš problém.

~

Vymýšlí si Karel? Nebo může nastat situace, že rozumný, „normální“ člověk odmítne legální výhru peněz ve výši měsíčního příjmu? Myslíte, že byste se v takové situaci mohli ocitnout? A pokud ano, jak by vypadala?

~

Pokud jde o místo výskytu, Karel nelhal. Skutečně byl v restauraci. Podíváme se teď, co se v ní vlastně dělo.

Karel tam doplňoval tekutiny a informace se svými známými a nikdo z nich při příchodu nevěnoval žádnou extra pozornost plakátu slibujícímu možnost zúčastnit se zajímavé hry o zajímavé peníze. V devět večer se u baru vztyčí chlápek s mikrofonem a po krátkém úvodu říká zhruba toto:

„Přichystali jsme si dnes pro vás takovou rozhodovací hru. Svým jediným rozhodnutím v ní můžete získat hezkou výhru. Musím vás ovšem varovat: To rozhodování není pro slabé povahy.“

Muž se napije, nechá zaznít pár tónů jakési záhadné melodie a pokračuje: “ V banku máme rovný milion korun. Chce si někdo z vás zahrát o kus toho milionu?“

Zájemců se hlásí hodně a dva z nich jsou pro účast ve hře vylosováni. Jedním z nich je právě náš Karel. Pořadatel oběma vysvětlí pár technických záležitostí, ujistí je o řádném rodokmenu peněz (firmu pořádající tuto hru vlastní výstřední miliardářka, která neváhá investovat značné částky do zkoumání různých zákoutí lidské povahy) a poučí je, jak případnou výhru zdanit, aby bylo všechno v pořádku. Pak oba posadí k baru proti sobě.

„Máme tady Karla a Daniela, kteří si zahrají o milion českých korun. Přesněji – oni se o ten milion podělí. Pravidla jsou velmi jednoduchá. Tady je ten milion,“ a pořadatel položí překvapivě anorektický balíček pětitisícovek na polici se skleničkami nad barem a obrátí se k Danielovi: „Danieli, vaším úkolem je rozdělit ten milion korun mezi sebe a tady Karla. Je jen na vás, kolik peněz si určíte pro sebe a kolik necháte Karlovi. A vaším úkolem, Karle, bude rozhodnout se, zda s navrženým dělením souhlasíte, nebo ne. Pokud budete souhlasit, oba si odnesete částku určenou Danielem. Pokud souhlasit nebudete, nedostanete ani jeden nic. Pak hra končí, žádné další kolo vyjednávání už se nekoná. Je všechno jasné? Dobrá. Danieli – otázka pro vás: Kolik z milionu budete chtít pro sebe a kolik dáte Karlovi? Máte 15 vteřin na rozmyšlenou.“

Decentní, leč dramatický odpočet ukrajuje vteřinu po vteřině a po posledním dlouhém pípnutí se pořadatel zeptá Daniela: „Jak jste se rozhodl, Danieli?“

„Dal bych tady Karlovi třicet tisíc,“ odpoví Daniel.

„Navrhujete tedy třicet tisíc pro Karla a devět set sedmdesát tisíc pro sebe, je to tak?“ ujišťuje se pořadatel.

Daniel přisvědčí a pořadatel se zaměří na Karla: „Karle, teď je to na vás. Pokud přijmete Danielův návrh, získáte třicet tisíc korun a Daniel devět set sedmdesát tisíc korun. Pokud s návrhem nebudete souhlasit, vy ani Daniel nezískáte nic. Rozumíte mi?“

„Rozumím,“ řekne Karel. Pořadatel opět oznámí 15 vteřin na rozmyšlenou, tentokrát pro Karla. Ještě než celý čas vyprší, natáhne se Karel pro mikrofon a zřetelně řekne: „Nesouhlasím.“ A udělá směrem k Danielovi gesto, ke kterému není potřeba nic dodávat.

Pořadatel ukončuje hru a jeho slova stěží konkurují bouři, která se rozpoutala v hospodě. Karel si jde sednout na své místo a cestou ho ostatní hosté poplácávají po zádech, že to s Danielem dobře vyřídil. Jenom jeden z jeho kamarádů si pak u stolu povzdechne: „Víš, kolik by za těch třicet tisíc mohlo být piv? Neměl jsi ty peníze vzít? Lepší je přece mít třicet tisíc než nic, ne?“

„Tak to teda není!“ vykřikl další z Karlovy skupiny. „Já bych taky nesnesl, kdyby si ten lakomec nechal skoro všechno pro sebe a mě umlčel jenom takovou směšnou částí.“

Ostatní bručí na znamení souhlasu. Ke Karlovi se mezitím zezadu přiblíží silná vůně následovaná svou nositelkou. Tou není nikdo jiný než ona výstřední miliardářka. Obejme Karla kolem ramen a říká mu: „Někdy prostě nejde udělat rozumnou věc, která je současně tak hrozně nespravedlivá, viďte? Ušetřil jste mi peníze, díky. A teď promiňte, musím za Danielem, abychom ho dostali ven, než nám ho tu rozbijou. Ještě ho budeme potřebovat na další akce.“

Diskusemi o hamižnosti, spravedlnosti a závisti a splachováním lítosti nad penězi, které byly tak blízko a přece si je nešlo vzít, strávil Karel se svými kamarády několik intenzivních hodin.

~

Takhle tedy Karel k nevýhře, vůni a zpoždění přišel. Příběh vychází z experimentu, který před bezmála čtyřiceti lety provedli Werner Güth z Kölnské univerzity a jeho dva studenti. Nechali hrát dobrovolníky hru, během níž jeden dělil peníze a druhý buď návrh posvětil, nebo ne. Protože prostředky poskytovala univerzita a nikoli výstřední miliardářka, hrálo se o spíše menší částky, například sto marek. (Kdo už neví, co byla marka, může si za ni bez velkého rizika dosadit euro.) Tato hra se v branži nazývá Ultimátum (Ultimate Bargaining) a byla od té doby v rámci psychologických a ekonomických studií mnohokrát opakována. Většinou dopadá tak, že když se „dělitel“ peněz chová jakž takž fér, což znamená, že pro sebe nechce příliš mnoho, druhý jeho nabídku akceptuje. Pokud ale nabízí jen drobné, které mu vypadly z kapsy, do níž si nacpal, co šlo, jeho kolega odmítne svůj podíl a tím připraví dotyčného křečka o jeho potenciální bohatství.

Výsledky hry Ultimátum nám prozrazují zajímavá fakta o lidské psychice.

Jeden z výstupů se týká naší racionality. Ačkoliv si o sobě často rádi myslíme, že jsme rozumné bytosti, umíme jednat i velice nerozumně. Vždyť co jiného, než holý nerozum, je, když Karel odmítne obnos legálních peněz ve výši měsíční mzdy? Vlastně jakýkoli obnos. I dvacet korun je víc než nic a pokud se shodneme, že je dobré mít nějaké peníze, tak je lepší mít dvacku než nic a už vůbec je lepší mít třicet tisíc, než nic. Dokud se do toho ovšem nenamíchají emoce.

V tomto případě to budou nepříjemné emoce nespravedlnosti a znechucení nad jednáním druhého. Hned za nimi přichází touha toho sobce za jeho mravní zkaženost potrestat. A takové potrestání už příjemné je: „Myslel sis, že shrábneš skoro celý milion pro sebe – ani omylem, kamaráde, nedostaneš vůbec nic,“ mohl si myslet Karel. Opojný pocit odplaty… Jednotlivé emoční pochody by se daly i hezky vysledovat v našem mozku; máme na ně specializované oblasti, například insulu pro morální odsudek a dráhy odměny, které se rozsvítí při spravedlivé mstě.

A právě tendence chovat se spravedlivě i ke zcela neznámým lidem je dalším fenoménem, který nám hra Ultimátum ukazuje. Zhruba polovina hráčů, kteří navrhují dělení odměny, dávají sobě i druhému stejně. Dobře vědí, že pokud chtějí v dalším kroku hry získat souhlas druhého, musí se rozdělit o to, co se nabízí. Na tomto principu funguje celá naše společnost: neděláme si, co chceme, nýbrž bereme ohledy na ostatní lidi. Tyto ohledy jsou natolik naší součástí, že už si ani neuvědomujeme, jak obrovské jsou a jak automaticky podle nich jednáme. Nepokřikujeme v divadle na kamaráda o pět řad za námi, abychom se s ním v nudném úseku představení domluvili na zítřejší grilovačce. U rodinného oběda se neďoubeme v nose. Neradi říkáme druhým „ne“. To všechno proto, že si to s ostatními nechceme rozházet a taky nechceme, aby se oni chovali podobně špatně k nám. Kdo tenhle jednoduchý zákon neuznává, je potrestán a případně i ze společnosti vystrnaděn. Tihle „sociální kriminálníci“ by totiž byli schopni celou společnost rozložit. Aby se to nestalo, je třeba se o ně „postarat“. Není hned nutná dvaadvacítka v rukou najatého střelce. Kolikrát stačí pomluva … nebo odplata, o jakou se v našem příběhu postaral Karel. Ačkoli Daniela vůbec neznal (a nevěděl, že patří do týmu organizátorů), potrestal ho za jeho sobectví tím, že se vzdal docela pěkných peněz. Karel si to neuvědomoval, ale jednal v souladu s fungováním společnosti a v jejím zájmu. Právě tak ostatní se pak k lidem, jako je Daniel, otočí zády a dokud se daný sobec nenapraví, tj. nezačne jednat ohleduplně, neotevřou mu svá srdce a – když už jsme u těch částí těla – ani s podáváním pomocných rukou to nebude žádná sláva. Prostě – žádné srdečné úsměvy, žádné grilovačky se sousedy, a zájem o jeho osud při dlouhé nezvěstnosti přijde až v případě takového zápachu linoucího se z jeho obydlí, že už i psi přecházejí na druhý chodník.

Pokud by bylo mnoho lidí „dobrohloupých“, stali by se cílem zneužívání; naopak velký podíl sobců znamená nespolupráci – a obojí pak rozvrat společenství. Proto v sobě nosíme princip něco za něco: Vzájemné slušné jednání a trestání těch, kteří slušně nejednají, a to i když s sebou trestání nese osobní náklady.

Nechováme se přísně ekonomicky racionálně, protože jsme společenské bytosti. Naše akce jsou podloženy nikoli rozumem, ale zejména emocemi, což je koneckonců velmi rozumné – emoce nám totiž dají pocítit, co má jakou hodnotu.  A sociální emoce patří k těm nejsilnějším, protože dobré vztahy s druhými lidmi, bez nichž by to lidské v nás zahynulo, pro nás mají hodnotu obrovskou.

Takže Karle – děkujeme.

PhDr. Michaela Peterková, 10.07.2019

Reference:
Güth, W., Kocher, M. G.: More than thirty years of ultimatum bargaining experiments: Motives, variations, and a survey of the recent literature. JENA ECONOMICRESEARCH PAPERS, 2013.