Čau lidi! Jsem Zax a zdravím vás z kejchance nějaký slečny. Moment, trochu se proletím vzduchem, to si musím užít… Fajn, teď mě někdo nasál, to je jízda! Akorát by si moh’ čistit zuby, brr. Teď potrubí, pořád tenčí, tma a vlhko a už jsem dole, tady je můj domov, kterýmu vy říkáte buňka v dolních cestách dýchacích – odemknu si, vejdu, nemarním čas, takže se hned zkopíruju … uf … a je to. Druhej Zax je na světě. Čau, kámo. Koukej ze sebe taky udělat dva, pak čtyři, znáš to… a já tady zatím něco řeknu těm, co nás tak laskavě hostí.
Tak hele – už jste někdy měli souseda, co pořád pouštěl děsně nahlas přesně takovou hudbu, kterou nemůžete vystát, co kouřil smradlavý doutníky přímo u vašich otevřených oken, co nechal svý nevychovaný děti ječet a mlátit kdovíčím do zdí a auto s prasklým vejfukem startoval půl hodiny pod vašima oknama? Takovýho souseda, ktrerej z vašeho pohodlnýho hnízdečka udělal poloválečnou zónu, ve který se nedalo normálně žít? Tak takovej soused jsem já.
Beru vám radost ze života, beru vám možnosti, o kterých jste ani nepřemejšleli, že je máte, uzemnil jsem vás. Někdo má kvůli mě kašílek a bolení. Někdo-
– Kdo to tady mluví?
– Tady Zax. A ty jsi kdo?
– S-Standa. Asi už blbnu. Tady přece nikdo není, jsem tu sám.
– Ále je.
– Kde?
– V tvých plicích, kamaráde. Jsem to, čemu vy říkáte virus, jsem fungl novej koronavirus, dostal jsi mě se stoprocentní slevou a doufám, že máš aspoň takovou radost, jako já!
– To asi úplně nemám.
– Jak to? Nové složení! Obrovská sleva! To máš přece rád, ne?
– U viru zrovna ne. A jak to, že tě slyším?
– Nevím. To máš jedno. Můžeme si aspoň trochu popovídat. Jak se cítíš, můj hostiteli?
– Špatně.
– To mě mrzí. Vlastně nemrzí. Prostě to tak je, že když mně se daří, tak tobě ne. Za pár dní to třeba bude přesně naopak.
– Proč jsi sednul zrovna na mě?
– Proč ne?
– Chceš mě zabít?
– Když tě zabiju, umřu s tebou. A já chci žít, zrovna jako ty.
– Ale zabíjíš.
– Máš pravdu, stane se. Nehoda, souběh okolností; nic osobního v tom není. Dělám jenom to, co dělat mám. Najít dobrý prostředí, tam se usadit a dát světu další Zaxe. A tak vlezu do kousku vašeho těla, roztáhnu se tam, použiju všechno, co tam najdu, a pořádně se vymnožím. U toho se někdy stane, že se ten můj bejvák zničí.
– To je ale bezohlednost!
– Neříkej mi, že to neděláte stejně. A uznej – akorát strach ze smrti vás přinutí brát něco vážně.
– Není ale tohle už dost přehnaný? Podívej, co všechno se děje – spousta lidí vystrašených, spousta jich přichází o práci, doma chytají depky, hospody jsou zavřený, školy taky, ty děsivě prázdný ulice… Vždyť děláš problémy úplně všem!
– Problémy a omezení jsou fuj, viď? Podle tebe máte všichni nárok na to, nebejt vystrašený, mít práci, nemít depku, chodit do hospody a necejtit se na ulicích sami. Normální je chodit ven a do školy a nemít problémy. Váš problém je právě tohle. Koukni se na sebe, ty můj Stando – žiješ v tom, že co si umaneš, to máš dostat. Dobrý kafe, doktora bez čekání, dálnici bez děr. Máš na to nárok, co? Bereš to jako automatický a můžeš se zbláznit, když je kafe slabý a ještě sis na něj počkal. Na školy akorát nadáváš a spoustě lidí, hlavně svejm dětem, předhazuješ důvody, proč na ně nemáš čas. Nebo ta tvoje arogantní jistota, že se nemůže nic stát. Máš barák, velký auto, všechny ty pojistky a takzvanej stát, co se kdyžtak musí postarat… Kdepak, tebe přece nic nedostane. Někoho támhle v Africe možná, ale tebe ne, viď? Můžeš myslet jenom na sebe, dělat si, co sám chceš, jet, kam chceš, nikoho nepotřebovat a rozhodovat si, komu milostivě dovolíš, aby potřeboval tebe.
– Ale…
– A jak se chováš k svýmu tělu? Řeknu ti, už jsem byl na mnohem hezčích místech. Bereš ho jako něco samozřejmýho, jako něco, co ti má přinášet spokojenost. Donýst tě za zážitkama. Něco, co má bejt pořád v cajku. Přitom se cpeš kdovíčím, akorát sedíš a máš spoustu výmluv… – jo, v tom jsi fakt hodně dobrej, kolik výmluv už jsi vymyslel, že to nejde jinak a že se prostě musíš cpát a nic nedělat. Plus pro mě – v takovejch zanedbanejch sudech, jako seš ty, se mi daří úplně super.
– Ale…
– Nikdy předtím by tě nenapadlo, jak by bylo krásný dát si teď s kamarádama pivo nebo bez mokrýho hadru u pusy křiknout pozdrav na svou starou mámu na druhý straně ulice. Neřešit prachy, protože bereš furt víc a víc a můžeš si vybírat, pro koho pracovat. Mejdan skončil, kamaráde. A víš, co je hodně blbý? Že ty sis ten mejdan vůbec neužil, protože sis neuvědomil, žes na nějakým vůbec byl.
…
…
– Ty jsi k nám přišel, abys nás něco naučil?
– Že by něco jako vznešený poslání? Mně, teda mý předchozí verzi se žilo pohodlně v hromadě netopýřích bobků. Nikdy bych se odtamtud nehnul. Ne, já jsem k vám nepřišel. Sami jste si mě přinesli. Takže se neptej mě, jestli se potřebuješ něco naučit.
A teď už dost řečí, jdu něco dělat.
Michaela Peterková, březen 2020
www.michaelapeterkova.cz