peníze - experiment

Nechci 30 000 Kč aneb Nerozumné jednání(?)

Karle, kde jsi byl tak dlouho?

Ále, se známými.

Karle, ty voníš.

To je dobře, ne?

Bylo by to dobře, kdyby to nebyl dámský parfém. Co jsi kde dělal?

Hráli jsme takovou, dalo by se říct, hru.

Na maminku a na tatínka?

Prosím tě. Hráli jsme o peníze. Se známými. V hospodě.

A jak ti to šlo?

Něco jsem v podstatě vyhrál.

Kolik?

Třicet tisíc.

Ty jsi vyhrál třicet tisíc?! To jsi měl říct hned, Karlíčku!

No …

Tak to pojedeme na dovolenou do Alp!

Obávám se, že pojedeme jenom do těch plánovaných Beskyd.

Jak to?

Já ty peníze nemám.

Proč?

Já jsem si je nevzal.

Tys je tam zapomněl?

Ne, já jsem je nechtěl.

Ty jsi vyhrál třicet tisíc a nechtěl sis je vzít?

Nechtěl.

Karle, ty ses namočil do něčeho ilegálního?

Ne. Ta výhra byla úplně v pořádku. Všechno legální.

Tak proč sis ji nevzal?

To fakt nešlo.

Oni tam ty peníze na výhru neměli?

Měli. Dokonce jsem je i viděl.

A tys je nechtěl.

Ne.

Že tys je dal na charitu?! Dal?

Ne.

Karle, máš pocit, že jsi duševně v pořádku?

Jo.

Takže ty vyhraješ třicet tisíc, což je víc, než tvůj měsíční plat, všechno je legální, někdo ti ty peníze dává do ruky, ty řekneš, že je nechceš a já tomu mám věřit?

Asi to není snadné.

To opravdu není. Snadnější je dát si do souvislosti tvůj pozdní příchod, dámský parfém a neuvěřitelné výmluvy. Karle, máš problém.

~

Vymýšlí si Karel? Nebo může nastat situace, že rozumný, „normální“ člověk odmítne legální výhru peněz ve výši měsíčního příjmu? Myslíte, že byste se v takové situaci mohli ocitnout? A pokud ano, jak by vypadala?

~

Pokud jde o místo výskytu, Karel nelhal. Skutečně byl v restauraci. Podíváme se teď, co se v ní vlastně dělo.

Karel tam doplňoval tekutiny a informace se svými známými a nikdo z nich při příchodu nevěnoval žádnou extra pozornost plakátu slibujícímu možnost zúčastnit se zajímavé hry o zajímavé peníze. V devět večer se u baru vztyčí chlápek s mikrofonem a po krátkém úvodu říká zhruba toto:

„Přichystali jsme si dnes pro vás takovou rozhodovací hru. Svým jediným rozhodnutím v ní můžete získat hezkou výhru. Musím vás ovšem varovat: To rozhodování není pro slabé povahy.“

Muž se napije, nechá zaznít pár tónů jakési záhadné melodie a pokračuje: “ V banku máme rovný milion korun. Chce si někdo z vás zahrát o kus toho milionu?“

Zájemců se hlásí hodně a dva z nich jsou pro účast ve hře vylosováni. Jedním z nich je právě náš Karel. Pořadatel oběma vysvětlí pár technických záležitostí, ujistí je o řádném rodokmenu peněz (firmu pořádající tuto hru vlastní výstřední miliardářka, která neváhá investovat značné částky do zkoumání různých zákoutí lidské povahy) a poučí je, jak případnou výhru zdanit, aby bylo všechno v pořádku. Pak oba posadí k baru proti sobě.

„Máme tady Karla a Daniela, kteří si zahrají o milion českých korun. Přesněji – oni se o ten milion podělí. Pravidla jsou velmi jednoduchá. Tady je ten milion,“ a pořadatel položí překvapivě anorektický balíček pětitisícovek na polici se skleničkami nad barem a obrátí se k Danielovi: „Danieli, vaším úkolem je rozdělit ten milion korun mezi sebe a tady Karla. Je jen na vás, kolik peněz si určíte pro sebe a kolik necháte Karlovi. A vaším úkolem, Karle, bude rozhodnout se, zda s navrženým dělením souhlasíte, nebo ne. Pokud budete souhlasit, oba si odnesete částku určenou Danielem. Pokud souhlasit nebudete, nedostanete ani jeden nic. Pak hra končí, žádné další kolo vyjednávání už se nekoná. Je všechno jasné? Dobrá. Danieli – otázka pro vás: Kolik z milionu budete chtít pro sebe a kolik dáte Karlovi? Máte 15 vteřin na rozmyšlenou.“

Decentní, leč dramatický odpočet ukrajuje vteřinu po vteřině a po posledním dlouhém pípnutí se pořadatel zeptá Daniela: „Jak jste se rozhodl, Danieli?“

„Dal bych tady Karlovi třicet tisíc,“ odpoví Daniel.

„Navrhujete tedy třicet tisíc pro Karla a devět set sedmdesát tisíc pro sebe, je to tak?“ ujišťuje se pořadatel.

Daniel přisvědčí a pořadatel se zaměří na Karla: „Karle, teď je to na vás. Pokud přijmete Danielův návrh, získáte třicet tisíc korun a Daniel devět set sedmdesát tisíc korun. Pokud s návrhem nebudete souhlasit, vy ani Daniel nezískáte nic. Rozumíte mi?“

„Rozumím,“ řekne Karel. Pořadatel opět oznámí 15 vteřin na rozmyšlenou, tentokrát pro Karla. Ještě než celý čas vyprší, natáhne se Karel pro mikrofon a zřetelně řekne: „Nesouhlasím.“ A udělá směrem k Danielovi gesto, ke kterému není potřeba nic dodávat.

Pořadatel ukončuje hru a jeho slova stěží konkurují bouři, která se rozpoutala v hospodě. Karel si jde sednout na své místo a cestou ho ostatní hosté poplácávají po zádech, že to s Danielem dobře vyřídil. Jenom jeden z jeho kamarádů si pak u stolu povzdechne: „Víš, kolik by za těch třicet tisíc mohlo být piv? Neměl jsi ty peníze vzít? Lepší je přece mít třicet tisíc než nic, ne?“

„Tak to teda není!“ vykřikl další z Karlovy skupiny. „Já bych taky nesnesl, kdyby si ten lakomec nechal skoro všechno pro sebe a mě umlčel jenom takovou směšnou částí.“

Ostatní bručí na znamení souhlasu. Ke Karlovi se mezitím zezadu přiblíží silná vůně následovaná svou nositelkou. Tou není nikdo jiný než ona výstřední miliardářka. Obejme Karla kolem ramen a říká mu: „Někdy prostě nejde udělat rozumnou věc, která je současně tak hrozně nespravedlivá, viďte? Ušetřil jste mi peníze, díky. A teď promiňte, musím za Danielem, abychom ho dostali ven, než nám ho tu rozbijou. Ještě ho budeme potřebovat na další akce.“

Diskusemi o hamižnosti, spravedlnosti a závisti a splachováním lítosti nad penězi, které byly tak blízko a přece si je nešlo vzít, strávil Karel se svými kamarády několik intenzivních hodin.

~

Takhle tedy Karel k nevýhře, vůni a zpoždění přišel. Příběh vychází z experimentu, který před bezmála čtyřiceti lety provedli Werner Güth z Kölnské univerzity a jeho dva studenti. Nechali hrát dobrovolníky hru, během níž jeden dělil peníze a druhý buď návrh posvětil, nebo ne. Protože prostředky poskytovala univerzita a nikoli výstřední miliardářka, hrálo se o spíše menší částky, například sto marek. (Kdo už neví, co byla marka, může si za ni bez velkého rizika dosadit euro.) Tato hra se v branži nazývá Ultimátum (Ultimate Bargaining) a byla od té doby v rámci psychologických a ekonomických studií mnohokrát opakována. Většinou dopadá tak, že když se „dělitel“ peněz chová jakž takž fér, což znamená, že pro sebe nechce příliš mnoho, druhý jeho nabídku akceptuje. Pokud ale nabízí jen drobné, které mu vypadly z kapsy, do níž si nacpal, co šlo, jeho kolega odmítne svůj podíl a tím připraví dotyčného křečka o jeho potenciální bohatství.

Výsledky hry Ultimátum nám prozrazují zajímavá fakta o lidské psychice.

Jeden z výstupů se týká naší racionality. Ačkoliv si o sobě často rádi myslíme, že jsme rozumné bytosti, umíme jednat i velice nerozumně. Vždyť co jiného, než holý nerozum, je, když Karel odmítne obnos legálních peněz ve výši měsíční mzdy? Vlastně jakýkoli obnos. I dvacet korun je víc než nic a pokud se shodneme, že je dobré mít nějaké peníze, tak je lepší mít dvacku než nic a už vůbec je lepší mít třicet tisíc, než nic. Dokud se do toho ovšem nenamíchají emoce.

V tomto případě to budou nepříjemné emoce nespravedlnosti a znechucení nad jednáním druhého. Hned za nimi přichází touha toho sobce za jeho mravní zkaženost potrestat. A takové potrestání už příjemné je: „Myslel sis, že shrábneš skoro celý milion pro sebe – ani omylem, kamaráde, nedostaneš vůbec nic,“ mohl si myslet Karel. Opojný pocit odplaty… Jednotlivé emoční pochody by se daly i hezky vysledovat v našem mozku; máme na ně specializované oblasti, například insulu pro morální odsudek a dráhy odměny, které se rozsvítí při spravedlivé mstě.

A právě tendence chovat se spravedlivě i ke zcela neznámým lidem je dalším fenoménem, který nám hra Ultimátum ukazuje. Zhruba polovina hráčů, kteří navrhují dělení odměny, dávají sobě i druhému stejně. Dobře vědí, že pokud chtějí v dalším kroku hry získat souhlas druhého, musí se rozdělit o to, co se nabízí. Na tomto principu funguje celá naše společnost: neděláme si, co chceme, nýbrž bereme ohledy na ostatní lidi. Tyto ohledy jsou natolik naší součástí, že už si ani neuvědomujeme, jak obrovské jsou a jak automaticky podle nich jednáme. Nepokřikujeme v divadle na kamaráda o pět řad za námi, abychom se s ním v nudném úseku představení domluvili na zítřejší grilovačce. U rodinného oběda se neďoubeme v nose. Neradi říkáme druhým „ne“. To všechno proto, že si to s ostatními nechceme rozházet a taky nechceme, aby se oni chovali podobně špatně k nám. Kdo tenhle jednoduchý zákon neuznává, je potrestán a případně i ze společnosti vystrnaděn. Tihle „sociální kriminálníci“ by totiž byli schopni celou společnost rozložit. Aby se to nestalo, je třeba se o ně „postarat“. Není hned nutná dvaadvacítka v rukou najatého střelce. Kolikrát stačí pomluva … nebo odplata, o jakou se v našem příběhu postaral Karel. Ačkoli Daniela vůbec neznal (a nevěděl, že patří do týmu organizátorů), potrestal ho za jeho sobectví tím, že se vzdal docela pěkných peněz. Karel si to neuvědomoval, ale jednal v souladu s fungováním společnosti a v jejím zájmu. Právě tak ostatní se pak k lidem, jako je Daniel, otočí zády a dokud se daný sobec nenapraví, tj. nezačne jednat ohleduplně, neotevřou mu svá srdce a – když už jsme u těch částí těla – ani s podáváním pomocných rukou to nebude žádná sláva. Prostě – žádné srdečné úsměvy, žádné grilovačky se sousedy, a zájem o jeho osud při dlouhé nezvěstnosti přijde až v případě takového zápachu linoucího se z jeho obydlí, že už i psi přecházejí na druhý chodník.

Pokud by bylo mnoho lidí „dobrohloupých“, stali by se cílem zneužívání; naopak velký podíl sobců znamená nespolupráci – a obojí pak rozvrat společenství. Proto v sobě nosíme princip něco za něco: Vzájemné slušné jednání a trestání těch, kteří slušně nejednají, a to i když s sebou trestání nese osobní náklady.

Nechováme se přísně ekonomicky racionálně, protože jsme společenské bytosti. Naše akce jsou podloženy nikoli rozumem, ale zejména emocemi, což je koneckonců velmi rozumné – emoce nám totiž dají pocítit, co má jakou hodnotu.  A sociální emoce patří k těm nejsilnějším, protože dobré vztahy s druhými lidmi, bez nichž by to lidské v nás zahynulo, pro nás mají hodnotu obrovskou.

Takže Karle – děkujeme.

PhDr. Michaela Peterková, 10.07.2019

Reference:
Güth, W., Kocher, M. G.: More than thirty years of ultimatum bargaining experiments: Motives, variations, and a survey of the recent literature. JENA ECONOMICRESEARCH PAPERS, 2013.

35 komentářů u „Nechci 30 000 Kč aneb Nerozumné jednání(?)“

  1. Hmmm. Zaujímavá by bola situácia 400 tis. a 600 tis.
    Mám to šťastie vlasniť Plzákovu Obranu proti zlu. Tam je princíp OVO popísaný veľmi pekne. Nuž a výmena 30 tis. za 970 tis. nie je OVO.

  2. V tomto případě to budou nepříjemné emoce nespravedlnosti a znechucení nad jednáním druhého. Hned za nimi přichází touha toho sobce za jeho mravní zkaženost potrestat. A takové potrestání už příjemné je: „Myslel sis, že shrábneš skoro celý milion pro sebe – ani omylem, kamaráde, nedostaneš vůbec nic,“
    Nejsem odborník ,ale myslím ,že může být ještě jedno “ evoluční vysvětlení “ odmítnutí 30 000. Třicet tisíc bych odmítl proto ,že můj soupeř by získal v boji o místo na slunci“ „konkurenční výhodu“ . Boj s konkurencí je nedílnou součástí našeho života.

  3. Určitě Daniel moc ty peníze potřeboval, proto je tak nerovnoměrně pro sebe rozdělil. Určitě bych těch 30 tisíc přijmul, proto abych je Danielovi následně dal, když je tak moc potřebuje. Měl bych pak dobrý pocit, že jsem pomohl někomu kdo je ve finanční nouzi, protože mě těch 30 tisíc nevytrhne. A miliardářka má takových milionů ještě 999 do každé miliardy, tak jí to zas tak moc bolet nemusí.

  4. Vtipné! Zachovala bych se asi také tak.
    Díky za Vaše hrátky s myšlenkami.
    Pěkné léto celé Vaší milé rodince přeje
    Milada K.

  5. Dobrý den,
    velmi zajímavý příběh. 🙂 V první řadě jsem se s ním setkala, když mi ho mamka převyprávěla, jelikož se nemohla dočkat, až spolu probereme naše myšlenkové pochody. Takže to byla podstatně zkrácenější verze :D, ale pointu zachovala.
    Když mi to vyprávěla, moje myšlenkové pochody byly podobné, jako většiny. Dala bych 50%, nevzala těch 30 000 a podvědomě bych byla spokojená, že jsem Danielovi dala za vyučenou.
    Když jsem ho teď ale četla, byla tam informace, která překopala celý můj pohled a to ta, že Karel Daniela vůbec neznal. Samozřejmě velkou roli by hrálo to, jak by tu částku Daniel podal, to že asi nemoh vysvětlit důvody proč to tak rozdělil a taky těch 15 vteřin narozmyšlenou.
    Každopádně nabízí se ještě jeden pohled a to ten, že by mohla být situace, kdy né pro mě, ale pro Daniela by mohly být ty peníze (životně)důležité a kdyby mi on nabízel 100% peněz, které by byly navíc a nechal si akorát tolik, aby splatil třeba dluh (ikdyby to bylo těch 970kKč) a byl na nule, bylo by podle mě správné, to rozdělení přijmout. Zde je další podstatný ? jakého původu by ten dluh byl. Aneb každá informace může radikálně změnit výsledné rozhodnutí a proto je potřeba jich mít co nejvíc. 🙂 Přeji hezký den a děkuji za podnět k zamyšlení.

    1. Zdravím Michaelo – z Vás by teda měli autoři experimentu radost:) Takhle jim to zamotávat… Ale máte určitě pravdu, je spousta možností, jak pochopit i tu na první pohled nespravedlnost. Experiment byly „čisté podmínky“, život bývá složitější (i když ne vždy).
      Mějte se moc hezky a díky za zamyšlení!
      MP

  6. Dobrý den, promiňte, také mám problém. Umím si představit, že peníze vyhraji a nevezmu si je.
    Prostě tak. Nepotřebuji je. Čekala jsem, že článek bude o tom.
    Jak si vysvětlit takové jednání?
    Po nějaké odmlce v přemýšlení, která je z mailu těžko patrná jsem dospěla k tomu, že asi narážím na morální ponaučení mnoha pohádek, kde se hrdina stal hrdinou právě proto, že věděl kdy má dost a uměl se zarazit. Řekla bych, že to naší společnosti chybí. Ale hlubší psychologický podtext marně hledám.
    Jinak mě článek o Karlovi velmi zaujal a patřím mezi ty, kteří si vůbec neuvědomili, že něco takového ve společnosti funguje a přesto se na tom podílím.
    Děkuji za to.
    S přáním hezkého dne
    Marie

    1. Milá paní Kopecká,
      ten Güthův experiment byl postaven na premise, že lidi peníze v zásadě chtějí (i když je nutně nepotřebují), a zkoumaly se okolnosti, za kterých potlačí tuto automatickou tendenci zmnožovat své jmění (na které není nic a priori špatného; navíc dost lidí by si třeba vzalo ty peníze a dalo je na charitu nebo s nimi napáchali jiné dobro). Pokud by přišel člověk, který odmítne peníze, protože je nepotřebuje, ocitne se trochu „mimo systém“.
      No a pokud Vás text zaujal tím, že Vám odhalil určité dění, nad kterým jste dosud neuvažovala, pak přesně splnil svůj účel:)
      Mějte se moc hezky!
      MP

  7. „Takže, Karle – děkujeme“…
    a moc dík i vám, pani Michaela, za vskutku geniálnu analýzu rovnováhy ľudskej spoločnosti:-) … opäť mám nad čím premýšľať:-) …
    Krásne, pohodkové a nepríliš horúce dni leta, užite si ich v zdraví:-) !
    Katarína O.

    1. Paní Katarína, díky a přeji Vám příjemné přemýšlení v příjemném počasí:) MP

  8. Vážená paní doktorko,
    děkuji Vám za krásný příběh. Jsem na dovolené a Vámi psaný přiběh jsem sdílela se svou celou rodinou. Naše shoda byla 100%, ačkoli jsem se každého člena ptala zvlášť, odpověděli jsme: pokud bychom byli v roli Karla, tak bychom výhru vzali neboť je lepší míti něco nežli nic. Pokud bychom byli v roli Daniela naše nabídka by byla velkorysejší 30-40%, kdybychom byli opilejší tak by byla nabídka 50% :-). Jediný můj syn (9 let) zkoumal věkový faktor… Zeptala jsem se proč se ptá? Odpoveď byla šokujíci, sdělil mi, že pokud by byl Karel důchodce, dal by mu větší podíl z výhry neboť už si nevydělá prací 🙂 To byl vlastně impulz, proč jsem Vám odepsala do komentáře…. Mějte se prima, krásné léto, plné radosti, štěstí, lásky a pohody…. Těším se na další vaše psaní 😊👋🏻

    1. Milá Ilono, díky moc Vám i celé Vaší racionální rodině:) No a kéž Vašemu synkovi vydrží takové nevídané ohledy! Děkuju za zájem a mějte se moc hezky! MP

      1. Dobrý den,
        mně při čtení Vašeho příběhu napadlo, že Daniel byl v soutěži jejich člověk. Miliardářka na závěr říká, že Daniela jde zachránit, budou ho ještě přiště potřebovat. Tam vsázejí na reakci lidí, aby nemuseli vyplácet nic.

  9. Dobrý den,
    dle mého názoru hodně záleží i na „majetnosti“ zúčastněných. pokud je pro někoho 30 tis. „kapesné“, tak je pro něj rozhodování mnohem snazší než pro toho, kdo na těch 30 tis. musí pracovat 1,5 měsíce.
    S pozdravem
    dědo Yožo

  10. Stále žijí lidé s kterými peníze nehnou.Kolikrát jsou to nemajetní lidé.A to je velmi dobře.Ne tak pro ty,kteří si myslí,že se dá všechno koupit a kteří si dovedou lehce peníze přihrnout.
    Všechno co vymyslel Člověk je míň než on.A že toho je,peníze nevyjímaje.

  11. Ja na miste Karla bych vzal 30 000. Vychazim z logiky „lepsi neco nez nic“. O Danielovy bych si myslel nepublikovatelne vyrazy, ale mel bych alespon neco. Co to vypovida o lidech s rozhodnutim jako ja. jeste dodavam, ze ty penize by mi hodne pomohly, ale nejsem v dluzich, nebo jinak v problemech.

    1. Je to velmi racionální – lepší něco, než nic. Vzal byste třeba, kdyby se podobně dělila pětistovka, dvacet korun, kdyby si ten druhý chtěl nechat 480? Protože skutečnost, že by Vám těch 30 kKč pomohlo, může hrát velkou roli. Jinak ale je pár procent lidí, kteří právě zcela racionálně vezmou cokoli, bez ohledu na toho druhého. MP

    2. Každý jsme jiní. Jen je mi líto, že jsou lidé, kteří se nechají lehce koupit. Neváží si sami sebe a hledí jen na „zisk“. Hrdost a úcta se ale nedá koupit. Pokud si někdo neváží sám sebe, nepomůžou mu ke štěstí žádné peníze. O tom se přeci píše v každé pohádce. Ten kdo prodá svou duši, za pár zlaťáčků, stejně nakonec zapláče…

  12. Dobrý den, mám otázku. Nefungovala by ta odplata i tak, že kdyby Karel souhlasil a Daniel si odnesl skoro milion, dav by odsoudil hamižníka „udav se sobče!“ a navíc by ho jistě postihl zvýšený příliv kamarádů, kteří by chtěli „půjčit“ a ….život by mu to hodně znepříjemnilo. To bych předpokládala já. Jsem hodně vedle?

    1. Tohle se nezkoumalo, ale je to možné – že by se Daniel cestou na své místo setkal s odsudky a spousta lidí by ho ke svému stolu nepozvala, ale někdo by ho třeba pozval a „víte, já mám v životě hroznou smůlu, …, a nutně potřebuju …“, nebo by mu nabízel neodolatelnou investici:) Možná by ho to pohnulo k reflexi. Díky za zamyšlení. MP

      1. Myslím, že by se našli i takoví, kteří by Daniela pochválili ! Vždyť by udělal skvělý byznys ! Maximální zisk. Existují takoví podnikatelé, kteří považují za správné toho slabšího ponížit a zničit. Vytěžit. Neuznávají obchodní partnery, jen svou převahu a moc. (Daniel měl moc – rozhodnout co přidělí) Naštěstí platí : „s čím kdo zachází, tím také schází“, a tito predátoři se žerou navzájem.

  13. Díky, moc ráda dostávám a čtu Vaše maily. Zajímavý příběh, rozdělila bych se hned na první myšlenku na polovic. To mě blesklo hlavou hned, 🙂
    M.

    1. Tak to patříte k nadpoloviční části těch spravedlivých a nemusela byste si pak stěžovat „se mnou nikdo nechce hrát, mně nikdo nemá rád“, jako ti hamižní:) Díky moc za přízeň a mějte se krásně! MP

  14. Zajímavý střet mezi hamižností na jedné straně a závistí na straně druhé. Pokud by však hypotetickou roli Karla zastával kdokoli z osmi set tisíc spoluobčanů čelících exekuci, nebo dalších mnohých žijících pod hranicí chudoby, patrně by převládl pud sebezáchovy a závist by byla se skřípěním zubů odsunuta do pozadí.

    1. Zdravím Stando, to asi ano – pokud by někomu ta částka řešila vážný problém, zřejmě by ji vzal. U takového člověka by se odmítnutí projevilo u nižší sumy, třeba kdyby se měla dělit pětistovka a na něj zbylo třicet korun. Díky za zájem a krásný den! MP

  15. Doktorko, jste dobrá!!
    ………………… Grygar psychologie.
    přeju Vám hodně zdraví a síly.
    Vl, Dvořák

  16. Tak teda to byl příběh!!!!!!!!!!!
    Dobrý den paní Peterková,
    moc děkuji za příběh Karla…Ten název příběhu mě tedy naprosto dostal…můj bývalý muž se jmenuje Karel…dovede si představit…když jsem četla zpočátku, vypadalo to na nevěru, přesně tak, jak jsem zažila před pár lety..Ale příběh se krááásně vybarvil. Moc pěkné!!!!!!
    Děkuji, děkuji a přeji krásné dny,
    K.

    1. Dobrý den, jsem moc ráda, že se Vám příběh líbil; ta osobní náhoda jako bonus:)
      Díky za přízeň a mějte se moc hezky!
      MP

  17. Zaujímalo by ma, čo by sa stalo, keby sa situácia odohrala len medzi Karlom a Danielom – v súkromi, nie v krčme medzi kamarátmi. Kebyže som Karel, prítomnosť kamošov a moja hrdosť pred nimi by mi nedovolili zobrať pár šupiek a stať sa „uzdisrálkem“. Ale inde, medzi štyrmi očami… ktovie? 😉

    1. Zdravím, Tomáši, ten původní experiment se vždycky odehrával bez publika, takže přítomnost dalších není nutná, aby člověk odmítnul nefér nabídku. Ale dobrý postřeh – podobné faktory mají dost často význam:) MP

Napsat komentář: Marie K. Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *