Archiv štítku: psychologie

Mýty ohledně prokrastinace

Jedete v práci i doma jak motorová myš? Máte všechny povinnosti splněné nejpozději tehdy, jak je to nejdříve možné a spojení „otravná práce“ nebo dokonce „odkládání otravné práce“ nemáte ve svém slovníku? Tak jste zproštěni dalšího čtení.

Tenhle text je určený pro vyznavače úsloví „Co můžeš udělat dnes, můžeš pravděpodobně udělat i zítra.“

Můžeme to nazvat pojmy jako je odkládání povinností, prokrastinace nebo strašlivá nechuť dělat zejména to, co by zrovna bylo potřeba dělat.

Literatury o prokrastinaci a rad na toto téma jste už asi pročetli dost. Možná něco pomohlo, možná ani ne. Podíváme se proto na pár mýtů, do kterých v této oblasti narážíme:

Mýtus první: NEŽ NĚCO UDĚLÁM, MUSÍM TO CHTÍT UDĚLAT

Neboli musím mít motivaci, chuť a tak. Jak ale vysvětlíme následující věc? V jisté restauraci mají čisté skleničky, přestože tamní myč nádobí má do nadšeného pracovníka v pohostinství velmi daleko, a kdybyste se ho zeptali, jestli se mu ty skleničky chtějí mýt, koukne na Vás jak na spadlé z višně a řekne, že rozhodně ne. Nechce se mu, a přesto myje.

Nesetkáváme se s tím, že by strojvedoucí odmítl rozjet mašinu s tím, že se nemá chuť, protože má na peróně holku, do které je čerstvě zamilován. Nechce se mu, a stejně od ní jede pryč.

Pro to, abychom něco dělali, nemusíme cítit chuť to dělat (byť samozřejmě, je-li chuť přítomná, jdou věci snáz). Tím, že se pořád snažíme si tu chuť opatřit, se kolikrát zbytečně vyčerpáváme, a nezbude nám sil na to podstatné – zvednout se a fungovat.

Mýtus druhý: POZITIVNÍ VIZUALIZACE = PŮL ÚSPĚCHU

Pro ty, co nejsou tak zběhlí v motivační literatuře: Pozitivní vizualizace, to je, když si sednete/lehnete, zavřete kukadla a představujete si, že jste dosáhli svého cíle. Má to zaručit, že cíle pak skutečně dosáhnete. Abychom byli fér, není to 100% nesmysl. Někdy tahle technika docela funguje, i když ne tak zázračně, jak se v pop-psy literatuře prezentuje.

Ovšem stává se, že je člověk tou samotnou vizualizovanou představou už dost uspokojen, a to poněkud sníží jeho snahu tu představu zhmotnit. Jeden psychologický experiment například ukázal, že žízniví lidé, kteří si představovali, že se napili, se pak méně snažili skutečně si pití opatřit, na rozdíl od těch, kteří si nic takového nepředstavovali.

Mýtus třetí: CÍLE JSOU ALFA A OMEGA VŠEHO – NADEFINOVAT A PLNIT!

SMART cíle, krátkodobé a dlouhodobé cíle, rozvojové cíle atd. atp. Nenarazíte na literaturu o motivaci, prokrastinaci nebo osobním rozvoji, kde by se nějaké cílové pojmosloví nevyskytovalo. Skoro to vypadá, že bez jasně definovaných cílů se nedá přežít.

Jenže všechno má svou druhou stranu a cíle nejsou výjimkou. Přesvědčil se o tom třeba takový Volkswagen, který si dal za cíl mít super nízké emise u dieslových aut. To je jistě cíl bohulibý a ve VW byli ochotní udělat pro jeho dosažení všechno. Včetně toho, že do motorů aut namontovali nějaké kouzelné potvory, které snížily emise asi 20x. Bohužel, dotyčné potvory sloužily pouze u kontroly emisí, realita u výfuku byla zcela jiná. Ovšem čísla vyšla krásně, cíl byl splněn.

Cíle z lidí často dělají podvodníky. Taky je nutí je jít přes mrtvoly, což ve válkách platí doslovně. Ve vztazích zasažených slepým sledováním například kariérních cílů ostatně taky; z manželského poradenství známe pojem „mrtvý vztah“.

Zkrátka nadefinování cílů, vizualizace ani snaha opatřit si k dané činnosti kladný citový vztah vůbec nemusejí pomoct k tomu, aby se člověk donutil udělat něco, do čeho se mu ne a nechce.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Poznámka: Tento text byl primárně použitý jako úvod k živému webináři na téma „Nechuť do práce a povinností“, proto obsahuje pouze pojednání o mýtech, ale ne už nějaké produktivní vyústění.

Zdroje:
O. Burkeman: Antidote, G. Oettingen: Rethinking Positive Thinking, D. Pink: Drive

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Vezměte si brýle a stoupne vám IQ

Představte si, že vám v neznámém městě radí dvojice lidí, kudy tudy. Ti dva se nemůžou shodnout, každý navrhuje jinou cestu. Dejme tomu, že budete vědět, že jeden z nich se kdysi léčil s paranoidní schizofrenií, zatímco ten druhý žádnou psychickou poruchou nikdy netrpěl. Kterému budete věřit?

Většinou se asi přikloníte k tomu „zdravému“. Kdo byl v blázinci, ten je automaticky nedůvěryhodný. Po půlhodině bloudění ale může být nutno přiznat, že „Máňo, pravdu měl asi ten šizofrenik.“

Dále si představte dva lidi – ženy třeba, ať to máme genderově v pořádku. Jedna žena leží, ruka ji visí bezvládně z okraje postele, a když se ji na něco zeptáte, nesrozumitelně mumlá. Druhá je mladá dáma, zcela fit, veselá a výřečná. Která z nich je inteligentnější?

Skoro všichni na první dobrou řeknou, že inteligentnější je ta druhá. To, jak vypadá a jak mluví, tomu nasvědčuje. Ale klidně by to mohlo být tak, že je to průměrně inteligentní prodavačka mobilních telefonů, zatímco ležící žena, která má po mozkové mrtvici poškozené ovládání jedné strany těla plus řečových center, je jinak duševně aktivní vědkyně, jedna z nejlepších evropských odbornic třeba přes umělou kůži, která stále píše tou svou jednou zdravou rukou špičkové vědecké studie.

Jak se říká, zdání klame, neboli v psychologickém žargonu vítejte ve světě haló efektu. Haló efekt spočívá v tom, že z jednoho znaku, který na druhém člověku zpozorujeme, usoudíme na jiné (často na úplně jiné) vlastnosti a schopnosti dotyčného. Ten znak je něco, co nás upoutá na první pohled (poslech, počuch), například oblečení, zchátralá či naopak vytuněná tělesná schránka, způsob vystupování nebo stav zubů.

Klasické příklady haló efektu:

Brýlaté děti jsou často považovány za akademicky zdatnější než jejich spolužáci se zdravým zrakem.

Kdo z přednášejících má hezčí prezentaci, ten podá lepší výkon.

Víc titulů kolem jména rovná se větší serióznost.

Hyena je zákeřná a zlá, protože je škaredá.

A přece má krátkozrakost se školním výkonem společného asi tolik jako palačinka s přistáním na Měsíci. Hustá či ornamentální prezentace občas spíš než dechberoucí přednášku signalizuje skutečnost, že výkon přednášejícího se tvorbou prezentace samé již zcela vyčerpal. K titulům se, jak obecně známo, ne vždy tulí jen ten výkvět společnosti. Někdy se mezi nimi najde i nějaká ta hyena – zatímco skutečné hyeny jsou stejní miláčkové jako třeba medvědi nebo lvi.

Haló efekt zdánlivě vypadá jako způsob poznání. Na základě jedné věci se dozvíme spoustu věcí jiných. Jenže on je to spíše způsob ne-poznání. Nic nepoznávám, vím to předem.

K čemu je tedy haló efekt dobrý? K něčemu přece sloužit musí, když tu s námi je. Je dobrý k témuž, k čemu jsou nám dobré sedačka, pračka nebo zvyky. Pomáhá nám šetřit energií. Abychom se nemuseli namáhat pořád poznávat lidi a věci kolem od nuly, nabízí nám na základě vlastních i cizích zkušeností a předsudků hotové balíčky s informacemi zdarma. Ten muž je tak hezky oblečený a s úsměvem nás zve do autobusu. Jistě bude hodný a udělá nám krásný výlet za pár korun. To je „logičtější“ spojení než „Možná to je příslušník roku Šmejdů. Někde v kulturáku nás chytí pod krkem a donutí nás koupit si deku za dvacet tisíc.“

Haló efekt tu poslouží, tu uškodí. Podléháme mu všichni. I když o něm víme. Ale když o něm víme, tak třeba o trochu míň. Zvlášť pokud nosíme brejle nebo máme ty tituly.

Michaela Peterková, 2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Jak z nás jistota dělá křehotinky

My lidi máme moc rádi jistotu a bezpečí. Chceme se spolehnout na věrnost našich přátel, bezproblémové fungování spotřebičů, na to, že jednou dostaneme důchod, nebo na to, že když nám voda smete dům, tak že to zaplatí pojišťovna.

Jenže všeho moc škodí a jistota a bezpečí nejsou žádnou výjimkou. Podíváme se na to, že nám mohou také komplikovat život: zejména tím, že nás činí neschopnými a křehkými.

Jako příklad si vezměme imaginární cestovatelku Irmu, která si jede prohlídnout Londýn. Má to jako eurovíkend s cestovkou, takže jejím jediným velkým úkolem je dostat se včas na letiště. Delegát zájezdu zařídí, aby se Irma postavila do správné fronty na odbavení, po přistání v Londýně se zase všichni shromáždí v letištní hale, delegát je odvede do autobusu, jedou do hotelu, jedou po památkách, všechno má Irma zařízené a bez starostí a po třech dnech perfektně zorganizovaného výletu se v pořádku ocitá opět ve výchozím bodě.

Nebo to bylo jinak: Irma se po hádce s partnerem rozhodla, že si pojede někam dál od domova vyčistit hlavu. V levných letenkách na ni zrovna mrknul Londýn, tak sbalila pár věcí do kufru a vyrazila. Všechno si zařídila sama, našla si ubytování, prošla kus města, několikrát zabloudila a musela se rukama, nohama a svou mizernou angličtinou ptát Londýňanů na cestu. Po třech dnech neorganizovaného výletu se spoustou drobných stresů se v pořádku a spokojená vrátila domů.

První verze výletu je ztělesněním jistoty: je zde snaha maximálně omezit jakékoli potíže a nepříjemné nahodilosti. Irma v tomto případě zažívá stres tak maximálně z toho, že na ni při snídani nezbyl žádný jahodový jogurt nebo že její výpravu ve frontě na voskové figuríny předběhla výprava rusky mluvící. Nespornou výhodou jistoty je, že nám šetří energii. Za výhodu je považováno i to, že se díky jistotě vyhneme mnoha stresujícím situacím, nezažíváme takové věci jako strach či úzkost a naopak zažijeme víc klidu a uvolnění.

Druhá verze výletu obsahuje ve srovnání s tou první jistoty mnohem méně. Irma se do určitých stresujících situací dostává každou chvíli – musí si leccos zařídit, zorientovat se na letištích, v neznámém městě a domluvit se za ztížených podmínek malé znalosti jazyka. Za nevýhodu takového výletu bychom mohli označit třeba to, že Irma nemůže úplně vypnout, že může být konfrontována s nepříjemnostmi a že se v nich víceméně musí spolehnout jen sama na sebe.

Jenže všechny jmenované nevýhody jsou zároveň výhodami. Irma neorganizovaná toho na rozdíl od Irmy organizované získala mnohem víc. Kromě návštěvy Londýna a zjištění, že londýnští taxikáři jsou na rozdíl od těch některých pražských vyspělý lidský druh, si přivezla i posílenou sebedůvěru a zvýšenou odolnost vůči stresu. Naopak v podmínkách nadměrné jistoty se sebedůvěra ani odolnost neposilují a právě tak chátrají i jiné schopnosti.

Nassim Taleb, trader, filozof, autor tlustých knih a neoblíbený (protože) chytrý chlap, říká tomuto procesu „turistifikace“. Proto jsem pro úvodní příklad zvolila jako kulisy cestování, ale týká se to všech možných jiných sfér života. Turistifikováni jsme tehdy, když je vše podřízeno našemu pohodlí, když nám z cesty mizí každá větévka a když jsme preventivně odkláněni z těch cest, kde ještě nějaký ten přírodní neřád zůstal. Obvyklým společným znakem turistifikovaných životních oblastí je, že někdo jiný rozhoduje o tom, co je pro nás dobré a bezpečné. (My to někdy nasajeme tak dokonale, že si už myslíme, že je to naše vlastní rozhodnutí.)

Například jízda podle navigace: navigace je efektivní, praktická, většinou i funkční a přispívající k naší jistotě na cestách. Jenže za to platíme hloupnutím a odnaučením spoléhat se na vlastní pocit (Neměli jsme tam už být? – Podle navigace ještě ne. – Mám divný pocit. Maruška říkala, že je to k ní hodina, my už jedeme tři. – Prosím tě, Maruška. Maruška a tvoje pocity ze století páry, my přece máme techniku. – po dalších pěti hodinách – Vidíš, už se blížíme. Jen je mi divný, že se ta Maruška nepochlubila, že bydlí v Holandsku.) Svůj osud vkládáme do náruče složitého systému, který se může v mnoha patrech mýlit, který taky může přestat fungovat a jehož výstupy můžeme my špatně interpretovat.

Nebo výchova dětí. Máme spousty manuálů o tom, jak děti rodit, krmit, vychovávat, chválit, motivovat, jak jim organizovat volný čas atd. (Čekám už jen na zrod nové profese s názvem „dětský kouč“.) Není bezpečné lézt po stromech, jíst právě utrženou nemytou jahodu. Není efektivní se poflakovat a snít. Pomalu na každou hodinu života dítěte musí být rozpis, aby dítě trávilo čas efektivně, bez nahodilostí. A nevystavovalo se jakémukoli nebezpečí.

Když člověku občas vezmeme jistotu a bezpečí, obvykle ho to posílí. Dostane se do nekomfortní situace, se kterou se vypořádá a získá určité schopnosti. Kdyby nic, tak aspoň důkaz, že něco vydrží. Sebedůvěra (ke které dostávám kupu dotazů, jak ji získat) se vybuduje právě a jedině v nepříjemných, těžkých a nakonec nějak zvládnutých situacích.

Takže jak se vyhnout turistifikaci, která z nás vysává kreativitu a další schopnosti? Odhalovat situace, kdy jsme v jejích spárech. Neutíkat hned z nepříjemných situací. Vypnout občas navigaci, jít jinou cestou, chodit do (neregulované) přírody, brát problémy jako možnosti něco se naučit a nejistotu jako trénink pro sebedůvěru.

Jak pravil i Friedrich Nietzsche: „Bezpečný život je nebezpečný.“

Michaela Peterková
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

 

Jak na komentáře: Pokud nejste registrováni v systému Disqus, napište, co máte na srdci, vyplňte své jméno nebo přezdívku, ignorujte pole e-mail a heslo a dole zaškrtněte políčko Jako host/I’d rather post as a guest, klikněte na šipku a je to.

Patří nepříjemné emoce do koše?

„Neboj.“ „Nebreč!“ „Nevztekej se!“

To jsou negativní emoce a dětství.

„Máte právo být šťastní! Zahoďte všechen strach, smutek a hněv!! Tyto emoce vymažte ze svého života!!!“

To jsou negativní emoce a tzv. motivační řečníci a různí jiní podnikavci a blouznivci.

Emoce, kterým říkáme negativní, to schytávají ze všech stran. Mají snad ještě horší pověst než drůbeží separát nebo karton od vína plný veřejných peněz. Jenže když už nás Příroda nepříjemnými emocemi vybavila (protože ano, jsou vrozené), zřejmě věděla, co dělá. Takže k čemu nám je dobrý takový smutek, strach nebo vztek?

Někdo vám zemře. Nebo na dlouho odjíždí. S někým, na kom vám záleží, se pohádáte, on se naštve a odejde. Něco důležitého se vám nepovede. V podobných situacích by nikomu nepřišlo normální prožívat lhostejnost či veselí. Zažíváme smutek a právě smutek je naprosto zdravá odezva. Proč? Pomůže nám vyrovnat se se ztrátou, ocenit ji. Odsmutníme smrt a vrátíme se zpátky. Těšíme se na opětovné shledání s tím, kdo odjel. Omluvíme se a obnovíme přátelství po hádce. Zdokonalíme v tom, co se nepovedlo. Všechno díky smutku.

Dál máme na řadě toho, kdo má velké oči. Když vám někdo řekne, ať se vydáte na Prahu pěšky prostředkem dálnice, ať sníte platíčko neznámých léků nebo abyste šli provokovat osvaleného cholerika, co jiného vám v tom zabrání, než právě strach? Už nám všem mockrát zachránil kůži i duši.

A co vztek? U něho se zdá, že je fakt slabinou charakteru ho projevit. Člověk by se měl umět ovládat, no ne? A co když uvidíte, jak dva velký kluci mlátí jednoho o hlavu menšího nebo jak trápí psa? Nejspíš cosi začne cloumat vaším majestátem a vlítnete na ně. Nebo vám někdo křivdí, obviňuje vás z něčeho, co jste neudělali. Také tady je někdy na místě se jednoznačně ohradit. A pohonem pro podobné reakce je práce vztek. Někdy dokáže posloužit spravedlnosti.

Smutek, strach a vztek ve zdravé míře potřebujeme. Jsou to nepopulární, ale užitečné emoce. Dnes je silná tendence vyhýbat se všemu, co je jen náznakem nepříjemné. Rozšířil se názor, že máme právo na štěstí, nárok na bezproblémový život. Srážka tohoto postoje s realitou ke mně přivedla velkou spoustu lidí. Nic jim po stránce duševního zdraví nebylo, byli to schopní lidé, jen si nechali odněkud vnutit přesvědčení, že zůstat chvíli ve smutku, bát se nebo se občas rozčílit je totálně nemoderní.  Pokud se negativním emocím příliš důsledně vyhýbáme, stejně nás nakonec dostanou.

Samozřejmě nám do hry vstupuje stará známá přiměřenost. Patologicky přehnaný smutek nás doveze do krajiny deprese, přílišný strach vede k fobiím a nadměrný vztek k nepřátelství a agresivitě. Umět si pro každou příležitost namíchat ten správný emoční koktejl je jeden z velkých životních úkolů, a zcela určitě se tento koktejl, aby nám samou sladkou bezstarostností nezevšedněl, občas neobejde bez trochy kyselého a hořkého.

Michaela Peterková, 19.10.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Webinář Jak zvládat NEPŘÍJEMNÉ EMOCE
Živě v úterý 24.10.2017 večer.
Podrobnosti zde

1+1=5 : V matematice nikdy, v životě klidně

Tři kamarádi jdou v horách, jeden na špatném místě zakopne, spadne a visí za kus ocelového lana nad propastí. Ti druzí dva ho chytnou každý za jednu ruku. S jeho sto kily živé váhy mají co dělat, ale za chvíli je kamarád v pořádku zpátky nahoře.

Co kdyby ale šli jen dva? Jeden zakopne, visí, druhý se mu snaží pomoct, ale nemá dost síly. Půlku kamaráda by zvládnul, ale celého ne. Nemůže říct: „Já teď vytáhnu tvých prvních padesát kilo a hned potom těch druhých padesát.“

Matematicky by šlo zapsat, že 50+50=100, nebo že když 2a=100, tak a=50 atd. Jenže v tomhle případě 50+50=zachráněný život a 1+1>2, tedy dva lidé jsou více než jeden plus jeden, protože jeden samotný život nezachrání, to mohou jen dva současně.

Když jsme u těch dramatických příkladů (pak už se nad sebou zamyslím a zkusím to vylepšit), tak si ještě můžete představit, že vám někdo z balkonu pustí na hlavu stogramový kámen. Nic příjemného, pořádná boule z toho bude, ale zase nic výrazně horšího. Když schytáte dvacet takových zásahů, bude z toho dvacet boulí a už vás to možná i trochu namíchne. Pokud to ale někdo nebude chtít takhle drobit a sešle na vás rovnou dvoukilový kámen, může vás klidně i zabít.

Následek jednoho těžkého kamene je více než dvacetkrát horší následek jeho dvacetiny. Stejné je to třeba u deseti nárazů v rychlosti 10km/h a jednoho nárazu v rychlosti 100km/h. Opět bude ve druhém případě následek víc než desetkrát závažnější ve srovnání s prvním případem.

Takže to by byly pohromy. A teď to slíbené pěkné. Jste sami, někdo se k vám přidá a vytvoříte pár. Ať už partnerský nebo kamarádský, každopádně vznikne něco víc než jen 1+1=2. Jakýkoli vztah je něco, co přesahuje samotné osobnosti obou lidí. Paul Watzlawick proto říká, že jak se dáte s někým do kupy, už jste v tom tři – vy dva a vztah.

Dva lidi toho společně víc zmůžou a někdy vytvoří něco, co by sami nezvládli vůbec. Děti kupříkladu. Anebo umění, což jsou zase případy mnohých autorských dvojic, jako je Voskovec a Werich nebo Suchý a Šlitr. Víc než pouhým součtem jsou i hry – pár lidí si může na jednom hřišti kopat každý se svým balonem, ale teprve když se dají dohromady, když se spojí v úmyslu, zahrají si fotbal. A takový sbor z Nabuka zní víc než 30x zajímavěji, než kdyby třicet sboristů zpívalo svůj part každý zvlášť.

Tahle nadsumární kvalita nás ve své časté nepředvídatelnosti zbavuje jistoty a za to nám dává možnost poznat nebo vytvořit něco, co by jinak vzniknout nemohlo.

Tak ať se vám s někým hezky tvoří!

Michaela Peterková, 19.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Přemíra zákonů škodí lidské slušnosti

„Předkládám návrh zákona o zřízení povinných přístřešků pro kola. Každý zaměstnavatel by povinně pro své zaměstnance musel zajistit místo, kde si tito bezpečně uloží svá jízdní kola. Kdo by to neudělal, dostal by pokutu.“
„Někdo po tomto opatření volá?“
„Masivně ne. Ale lidem to přece pomůže!“
„To je pravda. Návrh přijímáme, zákon bude.“

Poslední dvě slova neplatí (alespoň doufám), ale takovýto návrh se kdesi v politickém soukolí skutečně objevil. Nic proti bicyklům a možnostem jejich uložení. Osvícení zaměstnavatelé tuto potřebnou službu v rámci svých možností dávno poskytují. Prostě proto, že chtějí. Ukážeme si ale, že snaha uzákonit lidské ohledy vede k naprosto jiným efektům, než jaké byly zamýšlené.

Byla mateřská škola, fungovala jako všechny ostatní, byly v ní radosti i starosti. Mezi jednu z těch starostí se počítaly občasné epizody, kdy si někteří rodiče nestihli vyzvednout dítě do běžné doby, po kterou školka funguje. Takže paní učitelka musela v takovém případě čekat, až si pro tu dočasnou sirotu někdo přišel, a sama se tak zdržela v práci. Tu někoho napadlo, že by se to mohlo vyřešit tím, že by rodiče za pozdní vyzvednutí svých dětí platili pokutu. V rozumné výši, samozřejmě. Znělo to chytře, tak to zavedli a rodiče na to byli na nástěnkách i osobně upozorněni. Pozdní příchody rodičů měly být od té chvíle reliktem nekulturní minulosti. Jenže nebyly. Stalo se něco úplně jiného: Množství případů, kdy si rodiče přišli pro své děti po zavírací hodině, po zavedení pokut narostlo.

Jak je to možné? Vysvětlení spočívá v tom, jak se na včasné či pozdní vyzvedávání dívali rodiče původně a jak po zavedení sankce. Dřív se snažili chodit včas (i) proto, že brali na učitelky ve školce ohled. Uvědomovali si, že když dorazí později, připraví tím učitelku o její čas, a to nechtěli. Když se ale zavedly pokuty, ohleduplnost vymizela – vždyť si to přece zaplatí, když přijdou později, tak co. Tato studie, kterou provedli Uri Gneezy a Aldo Rustichini v izraelských mateřských školách, ukázala, že kde byly dřív lidské ohledy, tam spolu se sankcí nastoupil primitivní kalkul.

Tato studie i mnohá zkušenost ukazují, že rozličné zákony a všeliká nařízení, jež se snaží regulovat oblasti mezilidských ohledů a slušnosti, vedou k vymizení přirozené morálky a ke zhoršení chování. Učí lidi spoléhat se na předpisy a ne na svou hlavu (nebo spíše na své srdce). Pokud bude všechno dobré chování nařízeno, člověk se přestane chtít chovat dobře a zakrátko tady budeme mít skupinu opravdu strašlivých bytostí, které se nespoléhají na vlastní morální navigaci a ztratily stud a špatné svědomí, neboť tyto pocity je nově možné zobchodovat.

Podobná opatření také negativně dopadají na ty, které měla chránit. Učitelky se ve školce zdržely častěji. Povinné kvóty na zastoupení žen v politice vedou k zesměšňování těch, které jsou na kandidátkách jen kvůli těm kvótám, a bohužel i těch, které tam jsou proto, že chtějí a umějí. Povinná inkluze hendikepovaných žáků často zhorší jejich vzdělávací podmínky a skrz prsty se pak na ně dívají i někteří učitelé a ředitelé škol, kteří před tím nařízením spoustu hendikepovaných dětí normálně přijímali. Představte si, jak by to dopadlo, kdyby se zavedlo povinné vzájemné zdravení znepřátelených lidí nebo povinné uvolňování místa starším lidem v MHD, obé samozřejmě opatřené sankcemi za neprovádění.

Zmíněná izraelská studie odpovídá i na případnou připomínku, že opatření se dá přijmout na zkoušku a pokud se neukáže jako užitečné, tak se zruší a vše bude jako dřív. Nebude. Když v dotčených školkách po nějaké době sankce za pozdní vyzvedávání děti zrušili, množství pozdě přicházejících rodičů se na původní, „předsankční“ úroveň nesnížilo: zůstalo stejně vysoké, jako po zavedení pokut.

Ačkoli si to mnozí předkladači pravidel, kteří prostě chtějí být něco platní, myslí, tak všechny bolesti světa nejdou řešit shora. Ve skutečnosti se většina potíží udrží na přijatelné úrovni nebo vyhojí mnohem lépe bez jejich asistence.

Michaela Peterková, 04.09.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

PS. Tipli byste si, kolik je aktuálně v ČR platných zákonných norem? Malá nápověda: Je jich víc, než bylo v roce 1948, kdy šlo o cca 50 tisíc norem. Tak kolik by to mohlo být dnes? O nějakých třicet tisíc víc? O sto nebo dvě stě tisíc, když máme tolik snaživých zákono-dárců? Nebo se odvážete a tipnete, že je to o milion víc? Tak to byste byli pořád ještě při zdi. V roce 2010, kdy se dělalo poslední velké sčítání paragrafů, to hodilo 1.600.000 zákonných norem a dnes jejich počet šplhá ke dvěma milionům. Tzv. podzákonných norem, což jsou různé vyhlášky a řády, bude ještě mnohem víc. Věří vůbec ještě někdo tomu, že je to všechno možné pojmout a dodržovat? Teď před volbami se všechny strany předhánějí v plánech, co nového zavedou a udělají. Mně by se líbilo, kdyby někdo spíš řekl, co zruší a co NEudělá.

Zdroje:
Uri Gneezy, Aldo Rustichini: A Fine Is a Price. Journal of Legal Studies, Vol. 29: No. 1, 2000.
www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=129980&pdf=1
http://hlidacipes.org/neznalost-neomlouva-ale-cesky-pravni-rad-aktualne-obsahuje-kolem-2-milionu-pravnich-norem/

Existuje intuice a můžeme jí věřit?

Zatímco mladá rodina z trávníku před svým domkem bezmocně sledovala, jak za okny jejich kuchyně šlehají plameny, pro hasiče uvnitř to měl být rutinní zákrok. Běžný požár vzniklý od sporáku nebo lednice, na který stačí trocha vody a je to. Jenže tady to trvá poněkud déle. Oheň stále není zvládnutý a do toho najednou velitel hasičů Tom Banks zakřičí na své muže: „Všichni okamžitě pryč!“ Hasiči překvapeně běží ven od nedokončené práce a ještě netuší, že jim Banks právě zachránil život. Netuší to ovšem ani sám Banks. Krátce poté se propadla podlaha, na které hasiči stáli, a odhalila se skutečná příčina ohně v kuchyni: obrovský požár zuřící ve sklepě. To ale Banks ve chvíli, kdy rozkázal k ústupu z domu, nevěděl. Později vypověděl, že měl prostě jen pocit, že něco není v pořádku a že odtamtud musí všichni rychle zmizet. Rozhodl se výhradně na základě své intuice.

Může mít tohle nějaké rozumové vysvětlení, nebo jde o věc „mezi nebem a zemí“? Jak vlastně funguje lidská intuice? Můžeme se na ni spolehnout, nebo je to jako sázka do loterie?

Téma intuice, které odjakživa přitahovalo mystiky, romantiky, umělce i jiná lidská plémě, se pro psychologii stalo velmi lákavou rukavicí, již nebylo možno nezvednout. Do zkoumání tohoto podivuhodného fenoménu se pustil i Gary Klein, který krom mnoha dalších zpovídal též Toma Bankse. Banks neměl tušení, proč se rozhodl, jak se rozhodl. Při rozhovoru s Kleinem Banks zpětně rekonstruoval, jaké informace o tom, že se chystá nějaká zrada, měl na místě k dispozici: Bylo zvláštní, že se požár v kuchyni nepodařilo uhasit tak, jak to v podobných případech běžně šlo. Ten oheň byl příliš horký, což Banks cítil na napůl odkrytých uších. A netypicky tichý. To všechno odpovídalo skutečnému stavu věcí – požár pod podlahou vyvíjel velké teplo, nebyl slyšet a krmil oheň v kuchyni. Banks tyto informace vyhodnotil, aniž si byl vědom, že něco takového v jeho mozku pobíhá.

Kdyby byl Banks během zmíněného zásahu napojen na přístroj zobrazující aktivitu v mozku, mohli bychom pozorovat velkou aktivitu v pravé mozkové hemisféře. Právě tam, jak se ukazuje, sídlí naše intuice. Naše „nevědomé vědění“. Pravá hemisféra se zdá neustále skenovat naše okolí, umí syntetizovat zaznamenané podněty a rychle je vyhodnotit. Nepracuje ovšem se slovy (to je u většiny lidí doménou hemisféry levé) a tak nám výsledek nepředkládá v rozvitých souvětích. Výstupem její práce je právě nějaký ten pocit, (ne)jasné tušení.

To, že něco „víme“ ještě dřív, než si to dokážeme uvědomit, se podařilo prokázat například psychologům z univerzity v Iowě, kteří ve jménu vědy a pokroku vehnali dobrovolníky do spárů gamblingu. Každý z těch lidí měl před sebou čtyři hromádky karet. Z libovolného balíčku vzal vždy vrchní kartu a otočil ji. Mohl vyhrát nebo prohrát. Jeho úkolem bylo snažit se vyhrávat. Dva z těch balíčků přitom dávaly občasné velké výhry, ale taky bolestivé prohry a jejich celková bilance byla záporná. Kdyby hrál dotyčný jen tyto balíčky, skončí v těžkém mínusu. To druhé dva balíčky poskytovaly menší výhry, ale zase i velmi málo proher a celkově by člověk, který by hrál pouze tyto karty, skončil s plusovým výsledek. O tomhle ale autoři výzkumu před účastníky výzkumu jaksi pomlčeli. Člověk tedy otočil kartu a buď vyhrál, nebo prohrál. Hodně, nebo málo. A znovu.

Po kolika kartách myslíte, že účastníci poznali, jak balíčky fungují? Snadné to nebylo, přece jen to nebylo nalíčeno zas tak okatě…

Správná odpověď je, že to poznali po deseti odehraných kartách. A právě tak je správná odpověď, že to poznali až po osmdesáti.

Záleží totiž na tom, co myslíme oním „poznali“. Něco jako „Aha, takhle to je, tyhle dvě hromádky fungují takhle a tyhle dvě zase takhle“ dokázali účastníci říct zhruba po těch osmi desítkách odehraných karet. Ale intuitivně to tušili už po desáté kartě.

A jak na to experimentátoři přišli? Všichni účastníci totiž měli na dlaních přilepené indikátory toho, jak se jejich kůže potí. Když je člověk ve stresu, okamžitě je elektricky „vodivější“, potí se, i když třeba zcela neznatelně. A takové špatné karty s sebou stres přinášejí. Prvních deset karet neukazovaly dlaně nic zásadního, ale potom už indikátor začal naznačovat stres, kdykoli účastník sáhl po kartě z rizikového balíčku. Pravá hemisféra, intuice, signalizovala poznání toho, jak balíčky fungují, velmi rychle; racionálnímu myšlení to trvalo dalších 70 karet, než objevilo to samé. Pokud byl účastník k těmto neverbalizovaným pocitům dostatečně vnímavý, mohl podle toho velmi brzo volit karty. A vyhrávat. Nebo uniknout před nebezpečím, jako tomu bylo v případě Toma Bankse.

Vnímavost, schopnost zaznamenat tyto signály je první ze dvou důležitých podmínek, aby nám intuice dobře sloužila. Chce to být ve spojení s vlastním tělem, protože tyto informace často přicházejí z jeho různých částí – „cítíme to v kostech“, v žaludku nebo jako mrazení v zádech.

A co podmínka číslo dvě? Jak myslíte, že by to dopadlo, kdyby místo hasičů v čele s Tomem Banksem hasili ten požár běžní lidé? Nejspíš by hasili a hasili, až by se propadli a uhořeli. Jim by žádná intuice neřekla, ať urychleně zmizí. Banks to vyhodnotil na základě nestandardního tepla, ticha a problematického hašení ohně v kuchyni. Jenže tyto informace by ne-hasičům vůbec nepomohly. Oni by jich ani nevšimli. K tomu, aby kdokoli mohl využít intuici, a to je ta druhá podmínka, potřebuje o dané věci něco vědět. Mít zkušenosti, které jeho mozek může využít. Banks ty zkušenosti měl a jen díky nim pocítil, že on i jeho lidi jsou v nebezpečí.

Známý investor George Soros údajně někdy při pohledu na přehled cen akcií pocítí bolest v zádech. Tak ty akcie prodá a obvykle se ukáže, že udělal dobře. Můj programátor zase jednou koukal do kódu, který vytvořil, a něco mu na to nesedělo. Nevěděl co, ale něco ho v tom znervózňovalo a cítil, že nemá pokračovat dál. A skutečně měl v kódu chybu, kterou posléze našel. Já bych do toho mohla koukat celý den a bylo by to zrovna tak platné, jako bych koukala na Sorosovy akcie. Kde nic není, ani intuice nebere.

Intuice je tedy jednou z forem poznání. Pokud se budeme držet stranou mystiky, tak platí, že její specifika vycházejí z činnosti určitých oblastí pravé mozkové hemisféry, je neverbální, rychlá a vyžaduje určitý zkušenostní základ. Intuice je, když víme, aniž víme, že víme. K tomu ale potřebujeme něco vědět předem.

Michaela Peterková, 10.08.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Zdroje:
Malcolm Gladwell: Mžik. Dokořán, Praha 2007. (Pozn.: Úvodní epizodu s velitelem hasičů líčí Gladwell poněkud střízlivěji; pro účely tohoto textu byly přidány určité detaily, které mají zvýšit čtivost, ale současně nezměnit nic na podstatě věci.)
Mark Solms, Oliver Turnbull: Mozek a vnitřní svět. Portál, Praha 2014

Když omdlíte na Václaváku, nejspíš vám nikdo nepomůže

Dívala jsem se takhle jednou z okna na fascinující přírodní představení: jak leje a bouří. Obrovské kápy dělaly na střechách okolních domů mlhu a vtom jsem si všimla, že z jedné z těch střech stoupá kouř. Teda asi – bylo to dost daleko. Chtělo by to zoom, ale tuhle výbavu můj model homo sapiens nemá. Ale jo, bude to kouř. Topná sezóna je s rezervou pryč, takže to nevypadá zrovna na přirozený úkaz. Hoří tam, volej hasiče, to byla první myšlenka. A další: No jo, ale co když to nic není? Co když tam na půdě třeba někdo je a něco zkouší? Co když to vůbec není kouř? Budeš vypadat jako blbec, když ztropíš planý poplach. Kromě toho, třeba už ty hasiče někdo zavolal. Pak třetí sada myšlenek: Když je zavoláš a bude to nadarmo, tak je to sice nepříjemné, ale nic hrozného se nestane. Když je nezavoláš a fakt tam něco je, co se rozšíří, mohl by to být průšvih. Ach jo. Tak teda beru telefon a volám hasiče s tím, že první minutu chrlím omluvy a disclaimery, že je to možná úplně zbytečné. Během tří minut zaslechnu vřeštění sirén a nejradši bych někam zalezla a nevěděla o tom, protože furt myslím na to, že je trapný takhle zburcovat záchranné složky kvůli proužku dýmu, který tam možná ani není.

Další zážitek do série mám z jednoho nákupního hyperbaráku, kde jsem svou biologickou podstatou byla nucena vyhledat toalety. Pod umyvadly v přední části leží podivně zkroucená postava, kouká jako … no, spíš nekouká, prostě fetka jak vyšitá, co si tam potřebuje odpočinout po nějaké větší než malé dávce bílého prášku. Projdu zcela mechanicky kolem, mám přece jenom misi ke splnění a není čas na nějaké úvahy, však to není první feťák nebo opilec, kterýho vidím. V kotci mě ale, jak mizel biologický diskomfort, přepadly pochybnosti. Fakt je to fetka? A i kdyby byla, není jí něco? Chtělo by se to aspoň zeptat, ne? Za tu dobu ovšem kolem prošly další osoby … tak se snad mohly zeptat ony! Asi to taky vyhodnotily jako „Tohle není můj problém“. Navíc já teď půjdu ven, ony si tady trůní a uslyší, jak se pokouším rozmluvit někoho, kdo si zcela nespolečensky ustlal u umyvadel. A zase ta otravná úvaha: Jestli jí něco je, tak je potřeba jí pomoct. Jestli jí nic není, tak se zeptáš zbytečně a nic se nestane. (Houby nic, trapas bude, oponuje druhý hlas.) Ach jo. Tak jdu k umyvadlu, myju si ruce a přitom se shýbám a ptám se té mladé ženy: „Není vám něco?“ „Je mi špatně,“ praví slabým hlasem. „Byla jsem dávat krev.“ Madona mia! – tady je někdo mnohem lepší já, dává krev, trpí kvůli tomu a já bych takovýho člověka překročila ve chvíli jeho nouze! Naštěstí to nebylo nic vážného, ta slečna nebo mladá paní se s mou skromnou asistencí dostala do důstojnějšího prostředí, zavolala svému partnerovi, aby ji vyzvedl, a všechno bylo OK.

To byly situace ze stejného soudku, jako ty, které popisují následující titulky:

Útočníci zbili muže v metru plném lidí, nikdo mu nepomohl

Diabetika v kómatu minuly desítky lidí, než mu někdo zavolal pomoc

Než ženu znásilnil, táhl ji zbitou přes půl Brna. Nikdo jí nepomohl

Motocyklistu srazilo auto a auta ho hodinu objížděla

Tyto články vyvolají v diskusích pod nimi nebo na sociálních sítích zcela předvídatelné reakce, z nichž velká část reflektuje pohoršení, jací jsme ignoranti, že myslíme jen na sebe a tak dále a tak podobně. Lidstvo a jeho zkaženost v tomto případě ale nejsou těmi, na které namířit prst ve spravedlivém rozhořčení.

V psychologii je jev, kdy se člověku v nouzi nedostane pomoci, ačkoli lidí je kolem habaděj, dobře popsaný a vysvětlený. Ten jev patří do kategorie „Fakt? Kdo by to byl řek’?!“, tedy k záležitostem antiintuitivním. Ještě než pokročíme k vysvětlení, představte si tuto situaci: Bydlíte v paneláku, je teplý večer, máte otevřené okno a zvenku slyšíte slabé opakované volání o pomoc. Nic není vidět. Zavoláte policisty nebo nějak zakročíte?

Asi odpovídáte, že ano. Většina lidí si to myslí. V reálu pak ale většina z této většiny neudělá nic. Mladá Američanka Kitty Genovese, která jednou v noci volala o pomoc a kterou slyšelo mnoho desítek lidí z blízkého domu, přišla o život, protože jí nikdo nepomohl. Její vrah měl spoustu času, nikdo ho nerušil. Přitom ti lidé za okny, to byli normální lidé, kteří by, kdyby se jich někdo předtím zeptal, jestli by v takovém případě něco udělali, odpovídali, že samozřejmě ano.

Právě tak, jako lidé, kteří četli článek „Než ženu znásilnil, táhl ji zbitou přes půl Brna. Nikdo jí nepomohl“. Bylo to o muži, který mlátil ženu, táhl ji za vlasy do autobusu, řval na ni a mnoho hodin jí pak v bytě s otevřenými okny ubližoval. U článku byla anketní otázka, zda by se čtenáři ženy v takovém případě zastali. Odpovědi nepřekvapily, skoro 90% hlasujících uvedlo, že ano. Realita? Nezakročil nikdo.

Efekt přihlížekícího

Proč se tady předpoklady tolik rozcházejí s praxí? Že by se altruistický lid vyskytoval pouze u počítačů a způsobně hlasoval v anketách a výzkumech, zatímco tam venku se potulují jen sobecká ignorantská individua maskovaná za příslušníky lidské rasy?

Představte si ty předchozí situace trochu jinak. Jste u otevřeného okna, ozývá se volání o pomoc. Okolní okna taky svítí, jsou otevřená, lidi jsou doma a taky to slyší, to je vám jasné. Někdo už se šel určitě podívat, co se tam venku děje. Někdo už určitě zavolal policii. „Nemusím to řešit, je tu spousta jiných lidí.“ Nebo v tom Brně: Na ulici je kupa jiných lidí, v autobuse taky. Když nikdo z nich nic nedělá, tak možná o nic zas tak vážného nejde. A jestli ano, tak někdo určitě zakročí. No a když si tohle řeknou všichni… máme tu efekt přihlížejícího, jak se v psychologii tento fenomén nazývá.

Jde o to, že když se něco děje a jsou kolem další lidé, máme tendenci si myslet, že se o tu situaci postará někdo z nich. Když tam bude jediný člověk, je celá odpovědnost jen na něm. Pokud někdo bydlí na samotě u lesa a slyší volání o pomoc, je mu jasné, že je to jen na něm, že nikdo jiný pomoct nemůže. Pokud půjde opuštěnou ulicí a někdo tam bude ležet, tak ten chodec ví, že jen a jedině on může pro toho druhého něco udělat. Když se totéž stane na rušné ulici, může přece pomoct kdokoli a na konkrétního člověka padá jen zlomek té zodpovědnosti. To je jádro věci. Pak k tomu přistupují ještě takové okolnosti, jako obavy ze ztrapnění a z vyvolání pozornosti, někdy obavy o vlastní bezpečí, když se třeba člověk namotá u nějaké rvačky. Nebo člověk zpochybní, že se děje něco vážného – když se o to nikdo ze všech těch lidí tady nezajímá, tak asi o nic nejde. Nejzásadnější je ale ta rozptýlená odpovědnost, která s sebou nese – třeba jen implicitní – úvahu „Proč bych měl/a fungovat zrovna já, když je kolem tolik jiných lidí?“ A jestliže si to řekne každý, neudělá nikdo nic. Právě tohle vysvětluje vraždu Kitty Genovese a všechny ty příběhy za zmíněnými novinovými titulky. Nejsme ignoranti, jsme jen lidi a nenapadne nás, že ostatní mohou přemýšlet navlas stejně, jako my.

Výzkum přinesl v této souvislosti i jednu optimistickou a zásadní zprávu: Když jsou lidé s tímto jevem seznámeni, tedy když vědí, že i jich se může týkat a že to pak často vede k neposkytnutí pomoci, tak ve velké míře přestanou rozptýlené odpovědnosti podléhat. Neboli kdo o tomto jevu ví, tak v krizové situaci spíš druhému pomůže, než že by ho netečně překročil. To je něco jako když se dozvíte, že váš kolega z práce Josef, kterého jste nemuseli už předtím, je ten Pepíček, který vám kdysi na pískovišti schválně rozšlápl vaši nejmilejší bábovičku. Taky už ho nedokážete minout, aniž byste mu připomenutím té neblahé události nepomohli k výčitkám svědomí. Osvěta prostě dělá divy. Pokud si zapamatujete, že všichni lidé si říkají „Však on zakročí někdo jiný“, nezbude vám, než zafungovat. I za cenu, že se třeba ztrapníte, protože skutečně o nic nepůjde.

Možná jste vůči efektu rozptýlené odpovědnosti odjakživa imunní a přístup „Pomáhat a chránit“ je pro vás tak automatický, že byste ho mohli mít vytetovaný na čele. Ale kdyby ne, tak teď už víte, jak to funguje. Budete tak napříště v situaci, kdy někdo bude potřebovat pomoct, zrovna jako taková Mirka Dušínová, jíž jsem ze sebe na začátku udělala já, abych mohla uvést reálné příklady.

A ještě jeden praktický výstup z celého zkoumání vyplynul: že totiž když už máte omdlít nebo se nechat mlátit, dočkáte se pomoci spíš, když k tomu dojde na málo frekventovaném místě než někde uprostřed Václaváku. Potvrdit to může třeba řidička, která zůstala na málo frekventované silnici po nehodě zaklíněná v doutnajícím autě a jíž pomohl traktorista, který jel kolem z pole. Tak až na vás nějaká taková krize půjde, tohle určitě nezapomeňte.

Jo – a kdo má rád uzavřená vyprávění, tak ohýnek tam na té půdě skutečně byl. Zatím mrňavý. Ale i kdyby nebyl.

Michaela Peterková, 08.07.2017
www.michaelapeterkova.cz
www.psyx.cz

Zdroje:
https://www.novinky.cz/krimi/442610-nez-zenu-znasilnil-tahl-ji-zbitou-pres-pul-brna-nikdo-ji-nepomohl.html (Pozn.: Dva lidé aspoň zavolali policii; bohužel nepopsali situaci přesně, takže policisté pár nenašli).
http://echo24.cz/a/wMnAg/utocnici-zbili-muze-v-metru-plnem-lidi-nikdo-mu-nepomohl
https://www.novinky.cz/krimi/443448-pospeste-si-prosila-ridicka-uveznena-v-horicim-aute.html