Máte někoho, koho opravdu zajímá, co říkáte?

Spousta lidí totiž nemá. Někdo je sice třeba jakž takž vyslechne, ale skutečná účast, opravdový zájem, to tam není.

Jak se pozná špatný posluchač?

Skáče do řeči, kouká při rozhovoru do mobilu, má v uchu zapíchnuté sluchátko … to všechno je ten nejtěžší kalibr, netřeba rozebírat dál. Jsou i subtilnější varianty:

😡 „Byli jsme v Tatrách.“ „To my v Krkonoších.“
😡 „Brácha hraje dobře na housle, má koncert, půjdeme?“ „To já na nic nehraju, protože jsem byl vždycky spíš na sporty.“
😡 „Mrzí mě, že to včera tak dopadlo.“ „Protože jsi to měla udělat jinak.“
😡 „Mám trochu obavy z té zkoušky.“ „Ale prosím tě, to dáš.“

Prostě cokoli řeknete, využije ten druhý jako podnět k sebeprezentaci nebo k demonstraci vlastní moudrosti nebo vás odmávne jako bzučící mouchu.

Můžete pak mít pocit, že ho zajímá, co říkáte? Že se vám snaží porozumět? Cítíte se po rozhovoru s takovým člověkem hezky?

Ahoj kamarádi a fanoušci kvalitní psychologie,

naším dnešním tématem je naslouchání. Teda spíš nenaslouchání.

Napsáno a řečeno už k tomu bylo dost a je to marný, protože naslouchání je asi proti naší přirozenosti. Skoro všichni máme hlavy plné úžasných myšlenek, historek a názorů, které strašně chtějí ven … a ne že se nám tam naopak budou cpát cizí 😉

Akorát jsme pak všichni, kteří se tohoto účastníme, tak nějak osamělí. A fakt – kdy jste měli naposled pocit, že Vám někdo opravdu, ale opravdu pozorně naslouchal? Nehodnotil, zajímal se, dával doplňující otázky, necpal do toho svoje ego?

Určitě ale nechci bědovat nad „dnešním světem“, ostatně přebytek mluvení tu byl vždycky a různé sociální sítě, které vydělávají vlastně výhradně na sebeprezentaci, se naší touze po neustálé produkci jen chytly.

Podívejme se radši na dvě důležité věci stran naslouchání, které dokážeme ovlivnit:

CO DĚLÁ DOBRÉHO „NASLOUCHAČE“?

Jednoduchá odpověď: Zvědavost. Ne zvědavost toho typu, když sháníme zpravodajské informace, kdo s kým atd. Opravdový zájem o svět druhého člověka. Možná by šlo dát si za úkol, až s Vámi začne někdo mluvit o sobě, zůstat deset minut jen s ním a jeho tématem. Chtít se dozvědět co nejvíc, pochopit, jak on to vidí, jak čte tu situaci atd.

V duchu vidím mnoho klientů, kteří nepřišli hledat odpovědi na své otázky, ale kteří jen chtěli, aby jim konečně někdo dovolil říct, co chtělo ven, bez hodnocení a dávání rad.

Indiáni používali „mluvicí dřívko“ – kus klacíku, který dovoloval mluvit. Kdo ho měl v držení, ten mluvil. Nikdo jiný nesměl. Teprve až dostal dřívko on. Dřívko sice automaticky nezajistí zájem, zato zamezí skákání do řeči. Aspoň něco.

NEMUSÍTE POSLOUCHAT VŠECHNO

To, že někdo něco říká nebo říkat chce, neznamená, že Vy si to musíte nechat pustit do hlavy. Vypadá to, že tohle jde proti dnešnímu „naslouchacímu“ tématu. Ale nejde. Slova umí zranit, umí se zachytit v naší hlavě na celý život, můžou nás přetížit nebo můžeme plýtvat časem, když posloucháme něco, co za to nestojí.

Velký pozor si musí dávat citliví lidé – na ně mají slova velký vliv a taky je moc slov dovede vyčerpat už jen tím, že přijdou. Umění stáhnout se z nějaké komunikace je důkaz, že mluvení a naslouchání bereme vážně a je zrovna tak důležité jako umění se do komunikace zapojit. Tedy do té opravdové komunikace, se zájmem a tak😉

Naslouchání, zájem, to je vzácný dárek – jestli Vám to dává smysl, dejte ho dnes někomu. Ne proto, že ten druhý Vám to časem vrátí, protože to fakt není zaručené 😉 Ale prostě jako dárek, udělat mu těmi deseti minutami hezčí den.