Co uděláte, když vám dá někdo v rámci gratulace plnotučnýho hudlana před plným stadionem? Vrazíte mu facku 😡 nebo aspoň po dušínovsku řeknete: Tohle si už prosím nedovolujte?
Nebo budete dělat jakoby nic 😊 a o tom, že to bylo nepříjemné a nechtěné, se zmíníte až později?
Ať si myslíte cokoli, tak jestli to někdy zažili, víte, že je to obvykle ta druhá varianta. A pak se vám za to budou smát nebo vám budou nadávat.
Ahoj kamarádi a fanoušci kvalitní psychologie,
dnes to bude na aktuální téma. Španělské fotbalistky vyhrály mistrovství světa, španělský fotbalový boss Luis Rubiales z toho měl radost a při tom radování dal hráčce Jenni Hermosové pusu na pusu.
Ona se potom ozvala, že jí to nebylo příjemné a věci se vyvíjely přes nějaké lži fotbalového svazu a různě silácké řeči … A nemohly nechat v klidu diskutující na sítích. Výjimečně jsem do těch emočních vln zabrousila a často se tam opakovalo:
💪 „Proč se teda neozvala hned? Já bych mu dala facku a bylo by to!“
💪 „Měla to říct hned – asi jí to nevadilo, když se neozvala, ne?“
Z Jenni H. takhle udělali potvoru, co se snaží z chudáka Luise R. udělat div ne pojídače Karkulek a která chce z veřejnosti vytřískat pozornost a soucit.
Úmysly, osobnostní pozadí a autentické pocity těch dvou se nikdy nedozvíme a přiměřenost nebo nepřiměřenost toho, co se dělo potom, je legitimním předmětem pořádně nasteroidované diskuse.
Názory i případně tuto konkrétní kauzu nechme stranou a pojďme se podívat na fakta týkající se obecně reakce na obtěžování. Ono se to totiž stává často – že ti, co inkasují nechtěné polibky, doteky a ještě něco horšího, se nebrání. A promluví o tom až za nějakou dobu. Pokud vůbec.
Jak to? Když se mi něco nelíbí a jsem v právu, tak se přece ozvu, no není to logické? Možná je to logické, ale ne psycho-logické. Naše psychika funguje podle jiných pravidel:
Ustrnutí, útěk, útok – stresová reakční trojka.
Takhle jsme naučení od svých předků z doby, kdy savany byly plné predátorů. Naše mozky se v tomhle vůbec nezměnily. Jestli vám dává nečekanou pusu Lojza z tělocvičny nebo krokodýl, to je fuk. V někom to prostě sepne program „Mrtvej brouk“.
Co se v tu chvíli děje v mozku? Má toho na zpracování moc, je zahlcen stresovou chemií a emoční reakcí, nemá jasný plán, jak reagovat – tyhle situace zrovna nejsou nacvičené, emoce a vjemy se hrnou a nejdou všechny najednou zpracovat. Co se vůbec stalo? Je to vážné, není? Mám něco udělat? A co kdyžtak? Výsledkem je paralýza ❄️ – půlvteřinová nebo i půlhodinová.
A když se to stane na tramvajové zastávce nebo před plným stadionem, naplete se do toho další věc – naše tendence ke zdvořilosti a strach z vyvolání „scény“. Takhle jsme obvykle vychovaní.
Takže? Takže děláme, jakoby nic, navenek to vypadá celkem normálně, uvnitř je zadržovaný zmatek a všechno nám dojde až časem – teprve poté, co mozek tu obrovskou změť emocí, vjemů a myšlenek roztřídí.
Proto se člověk v situaci J. H. směje a raduje i poté, co se mu někdo jako L.R. bez pozvání naboural do osobní zóny, a ozve se až po pár desítkách hodin.
Zamrznutí není volba, prostě se stane. Zamrznutí také v žádném případě není souhlas.
Jde nezamrznout? Zlaté pravidlo fungování ve stresu: Zvládnu dobře jen to, co mám dobře natrénované. Oběti obtěžování tohle asi natrénované neměly … Jako skoro nikdo. Ovšem taky to není povinnost. Za obtěžování je vždycky odpovědný ten, kdo se ho dopustil, a ne ten, kdo se nebránil.
Jestli na diskuse chodíte a výše napsané Vám dává smysl, obohaťte je nějakými fakty o zamrznutí 💡👍
Z Psychologického zpravodaje zdraví a jen příjemné překračování osobních zón přeje
💚 Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
PS. Výborná knížka o tom, jak tyto situace řešit nebo se do nich vůbec nedostat, je Moderní sebeobrana od Houdkových. Není (skoro) o kopech, je primárně o nastavení v hlavě a slovech. Vaše děti, vnučky a vnuci by ji mohli navrhnout ve škole jako povinnou četbu.
PS II. A nejsou to jen muži na ženách, kdo se dopouští invazí do osobní zóny, a nejsou to jen ženy, kdo ve stresu ustrne. Nedávno jsem četla svědectví muže, který říkal následující, parafrázuji: „Nadřízená se převlékala přímo u nás v zasedačce. Když byla jen v podprsence, mluvila se mnou tak, abych se na ni musel dívat. Bylo to velmi nepříjemné, ale před kolegy jsem se proti tomu nedokázal vymezit.“
PS III. Znáte někoho, komu by mohl být Psychologický zpravodaj užitečný? Pošlete mu odkaz na www.psyx.cz, kde se může přihlásit. Zpravodaj byl, je a bude zdarma.
