Třesení

(Úvodník jaroměřských ZUŠkovin.)

Společně s pokročilým podzimem a blížícími se vánočními svátky se do ZUŠky vkrádají i bušící srdce, chvějící se ruce, nejistá kolena, motýle v břiše, rudé tváře, vyschlá ústa a obavy typu „Já to určitě zkazím“ nebo rovnou „Já to nepřežiju“. Neboli tréma menších i větších umělců spojená se spoustou koncertů a vystoupení.

Tréma pochází z Prahy. Přesné místo činu, kde tréma vznikla, se zatím ještě nenašlo, ale prostě někde v tomhle městě na Vltavě, v některém z jeho divadel a sálů předváděl kdosi z nervozity tak dlouho tremolo, onu pěveckou vadu, až o něm kolegové začali říkat, že má trému. Slovo tréma, ač má v rodokmenu italské předky odkazující k chvění a třesení, se tedy narodilo v našem hlavním městě a proniklo do všech míst, kde se veřejně vystupuje. Ani jaroměřská ZUŠka se před ním neschovala. Neunikly ovšem ani školy a sály za našimi hranicemi, kde tomu sice říkají jinak, ale třesou se na těle i duši úplně stejně.

Kdo má trému, není tomu obvykle rád. Možná ovšem netuší, že se ocitá v dosti vybrané společnosti. Tenorista Andrea Bocelli říká: „Tréma je můj největší problém.“ Herečka Helen Mirrenová: „Trpím strašlivou trémou. Je mi úplně zle strachy.“ Zpěvačka Barbra Streisandová kdysi z nervozity zapomněla slova a 27 let pak nevystupovala z obav, že se to stane znovu. Také cellista Steven Isserlis trpí výpadky paměti. Slavná sopranistka Anne Evansová popisuje: „Naskakují mi rudé fleky na krku. Jednou jsem měla hrozný strach z těžké árie, srdce mi bouchalo jako o závod a najednou jsem si připadala, že sama sebe pozoruju z výšky.“

A co s ní? Tak předně – tréma bere, ale i dává. Do určité míry nabuzuje, pomáhá s přípravou a soustředěním na výkon. Pravda, nad tuto míru už spíš škodí a pak by se jí každý rád zbavil. Bohužel, návod na tohle dosud objeven nebyl. Ani žádné abrakadabra nefunguje, což se jasně ví, protože tréma sedá i na Emmu Watsonovou, představitelku Hermiony Grangerové z Harryho Pottera. A to umí kouzlit. Takže kouzla nestačí. Co ale můžeme udělat, to je tahle trojice: Příprava, dýchání a akce. Nacvičit, co jde, před vystoupením se zhluboka prodýchat a s každým výdechem uvolnit, a jít na to. Helen Mirrenová má tenhle recept: „Nepodléhám tomu strachu a vyplavený adrenalin se snažím využít při vystoupení.“ Steven Isserlis: „Říkám si, že nejde o život.“ Andrea Bocelli: „Prostě jdu na jeviště a doufám.“

Čím víc pozornosti věnujeme chvějícím se rukám nebo červenému obličeji, tím víc trému krmíme a tím větší bude. Je to jako s každým velkým strachem a s ním můžeme vypořádat jeho přijetím – je tady, cítím ho, beru na vědomí, ale nejednám podle něj. Je to samozřejmě těžké, ale nikdo nám taky neslíbil, že život bude jednoduchý. Tak to chce prostě jít a hrát, zpívat, žít. A číst.

Michaela Peterková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *