Archiv rubriky: Nezařazené

Cvičení

(Lednový úvodník jaroměřských ZUŠkovin)

Kdysi jsem četla rozhovor s nezapomenutelným vyústěním. Novinář se ptal matky jedné vynikající mladé klavíristky, čím to, že se její dcera v ani ne patnácti letech dostala na nejslovutnější pódia světa a klaní se jí i velice zasloužilí kolegové. Ta máma řekla: „Dcera cvičí několik hodin denně.“ „A to se jí chce? Není to pro ni nebo pro vás úmor?“ zněla další otázka (jejíž poslední slovo zároveň vysvětluje, proč se, spolu s celým tématem, právě objevuje v únorových ZUŠkovinách). „Ani ne,“ pravila ta matka a dodala: „Víte, nejhorší jsou vždycky ty první dvě hodiny, pak už to jde bez protestů.“

Staré moudro o tom, že cvičení dělá mistra, dostalo nový obleček v podobě tzv. Pravidla deseti tisíc hodin, které zpopularizoval americký publicista Malcolm Gladwell. Toto pravidlo říká, že když bude člověk 10 000 hodin, to znamená například 6 hodin každý den po dobu čtyř let, cvičit na housle nebo hrát tenis nebo vařit, ocitne se v daném oboru na světové špičce. Na jednu stranu ano, cvičení je nutná součást úspěchu v těchto věcech, jenže to má jistý háček. Pokud by dotyčný neměl hudební sluch a smysl pro rytmus, k čemu by mu bylo cvičit na nástroj x hodin denně? Něco by se jistě naučil, ale na špičku v oboru by to stačit nemohlo. Takže musíme přidat ještě jednu podmínku, a tou je určitá vloha pro danou činnost a vlastně ještě jedna věc je důležitá, ba dokonce veledůležitá, a to je zájem. Pokud má člověk třeba hudební talent, ale víc ho láká … psaní cestopisů nebo třeba to vaření, tak do učení hry na housle, kdyby ho někdo nutil, by nedal to své chtění a ani těch 10 000 hodin by pak nemělo efekt. A celé by to byl úmor, v únoru i na podzim. Tak tedy – „Lidé, chtěte!“

Michaela Peterková

Předsevzetí

(ZUŠkoviny – úvodník)

Kde se vzalo, tu se vzalo. Asi si nepředsevzalo, že se vezme, protože kdyby si to předsevzalo, tak by se nevzalo. Předsevzetí. Leden jich bývá plný. Ale proč vlastně? Proč si dáváme předsevzetí nebo podobné plány typu „Od zítra/příštího týdne/června budu/nebudu dělat/nedělat to a to“!? Proč se takhle trýzníme a už předem odsuzujeme k nezdaru? Předsevzetí totiž většinou končí jako vypasený čuník. Porážkou. Bez ohledu na počáteční energii a přesvědčení, jež při jeho vytváření cítíme. Dost z nás má osobní zkušenost, a když se podíváme kolem, nebývá to lepší. Kolik znáte lidí, kteří fungují tak, že si něco užitečného usmyslí, naplánují a potom jdou a prostě to udělají? Třeba si někdo řekne: „Budu hodinu denně cvičit.“ Uplyne týden a skutečně má sedm odcvičených hodin (lhostejno zda u notového stojanu nebo v tělocvičně), za měsíc jich má třicet a za dva roky sedm set. Víte o někom takovém? Možná i existuje. Ovšem z takových lidí se nám obvykle dělá zle, jelikož nám svou železnou vůlí ukazují naši vlastní slabost. Naštěstí jich je velice málo. Lidská hlava totiž na tohle asi není stavěná. Nefungujeme jako rozumná bytost, která udělá vždy to správné a užitečné a překážkám navzdory. Spíš máme v hlavě něco jako schůzi. Na ní jeden chytrák vymyslí, co se bude dělat a jak to bude super, když se třeba bude denně tu hodinu cvičit – představte si ten pocit! A ten pokrok! Chytrák svým nadšením strhne ostatní, ti to odsouhlasí, chytrák si odškrtne splněný úkol a jde na chlebíček. Ti účastníci schůze, kteří mají danou naplánovanou věc opravdu udělat, se třeba i odhodlají k prvnímu záchvěvu, zakrátko se ale začnou trochu děsit, co si to na sebe ušili, třetí den zvadnou a zakrátko dělají, že vůbec ani neexistují. A rozumný šéf s pusou od majonézy jen bezmocně sleduje, jak jeho bezvadný plán končí fiaskem.

Kdo chce opravdu něco dělat, tak to udělá hned. Předsevzetí znamená, že se člověku nechce, … ale aspoň si teda dá ten slib, což je přece víc než nic, i když v praxi není, ale všichni se dovedeme dobře přesvědčit, že je. Takže asi nejlepší předsevzetí je nedávat si žádná předsevzetí. Nebo je naopak nejlepší předsevzetí dávat si předsevzetí? Ať tak či onak, ZUŠkovin se zřejmě nikdy žádné předsevzetí netýkalo, ty se čtou pořád samy, a to i v roce dvou dvacítek. Ať je tenhle rok pro vás – nás všechny tvůrčí a zajímavý!

Michaela Peterková

Třesení

(Úvodník jaroměřských ZUŠkovin.)

Společně s pokročilým podzimem a blížícími se vánočními svátky se do ZUŠky vkrádají i bušící srdce, chvějící se ruce, nejistá kolena, motýle v břiše, rudé tváře, vyschlá ústa a obavy typu „Já to určitě zkazím“ nebo rovnou „Já to nepřežiju“. Neboli tréma menších i větších umělců spojená se spoustou koncertů a vystoupení.

Tréma pochází z Prahy. Přesné místo činu, kde tréma vznikla, se zatím ještě nenašlo, ale prostě někde v tomhle městě na Vltavě, v některém z jeho divadel a sálů předváděl kdosi z nervozity tak dlouho tremolo, onu pěveckou vadu, až o něm kolegové začali říkat, že má trému. Slovo tréma, ač má v rodokmenu italské předky odkazující k chvění a třesení, se tedy narodilo v našem hlavním městě a proniklo do všech míst, kde se veřejně vystupuje. Ani jaroměřská ZUŠka se před ním neschovala. Neunikly ovšem ani školy a sály za našimi hranicemi, kde tomu sice říkají jinak, ale třesou se na těle i duši úplně stejně.

Kdo má trému, není tomu obvykle rád. Možná ovšem netuší, že se ocitá v dosti vybrané společnosti. Tenorista Andrea Bocelli říká: „Tréma je můj největší problém.“ Herečka Helen Mirrenová: „Trpím strašlivou trémou. Je mi úplně zle strachy.“ Zpěvačka Barbra Streisandová kdysi z nervozity zapomněla slova a 27 let pak nevystupovala z obav, že se to stane znovu. Také cellista Steven Isserlis trpí výpadky paměti. Slavná sopranistka Anne Evansová popisuje: „Naskakují mi rudé fleky na krku. Jednou jsem měla hrozný strach z těžké árie, srdce mi bouchalo jako o závod a najednou jsem si připadala, že sama sebe pozoruju z výšky.“

A co s ní? Tak předně – tréma bere, ale i dává. Do určité míry nabuzuje, pomáhá s přípravou a soustředěním na výkon. Pravda, nad tuto míru už spíš škodí a pak by se jí každý rád zbavil. Bohužel, návod na tohle dosud objeven nebyl. Ani žádné abrakadabra nefunguje, což se jasně ví, protože tréma sedá i na Emmu Watsonovou, představitelku Hermiony Grangerové z Harryho Pottera. A to umí kouzlit. Takže kouzla nestačí. Co ale můžeme udělat, to je tahle trojice: Příprava, dýchání a akce. Nacvičit, co jde, před vystoupením se zhluboka prodýchat a s každým výdechem uvolnit, a jít na to. Helen Mirrenová má tenhle recept: „Nepodléhám tomu strachu a vyplavený adrenalin se snažím využít při vystoupení.“ Steven Isserlis: „Říkám si, že nejde o život.“ Andrea Bocelli: „Prostě jdu na jeviště a doufám.“

Čím víc pozornosti věnujeme chvějícím se rukám nebo červenému obličeji, tím víc trému krmíme a tím větší bude. Je to jako s každým velkým strachem a s ním můžeme vypořádat jeho přijetím – je tady, cítím ho, beru na vědomí, ale nejednám podle něj. Je to samozřejmě těžké, ale nikdo nám taky neslíbil, že život bude jednoduchý. Tak to chce prostě jít a hrát, zpívat, žít. A číst.

Michaela Peterková

Opadávání

(Listopadový úvodník pro ZUŠkoviny.)

Červeno-hnědo-žlutá nadílka šustící na cestách pod botami napovídá, proč se aktuální měsíc nazývá tak, jak se nazývá. Každý rok touhle dobou končí některé stromy svou zelenou sezónu. Ale proč jim vlastně listy padají? No, ony nepadají zas tak dobrovolně – strom jim velmi jasně naznačí, že už nejsou žádoucí a prostě se jich zbaví. Dělá to proto, aby přežil. Z listů, kdyby si je strom nechal, by se v zimě mohutně odpařovala voda, kterou by kořeny ze zmrzlé země nedovedly dočerpat. Sníh zachycený na listech by znamenal ohrožující zátěž, led ještě větší. A pokud by se do listí navíc opřela zimní vichřice, bylo by hotovo v tom okamžení. Tyto stromy tedy koncem léta odčerpají ze svých listů všechny živiny, naopak do nich pošlou odpadní látky, uzavřou jejich spojení s větvemi a v té chvíli začíná listopadání. Strom dobře ví, co dělá. Kdyby si listy hamounil, šlo by mu v zimě o zdraví či dokonce o život.

My coby součást přírody podléháme stejnému zákonu. Ten říká: „Chceš-li být živ a zdráv, zbav se všeho, co nepotřebuješ“. A je toho spousta, co nepotřebujeme, co nás zatěžuje a brzdí v rozletu a kvůli čemu nás porážejí životní bouře. Třeba takový zvýšený pocit vlastní důležitosti, přehnané ohledy na druhé nebo hromady hmotných věcí. To všechno musíme tahat s sebou, chránit před ostatními, měnit v tom baterky, oprašovat a starat se o to až k ustarání. Nebo si můžeme vzít příklad ze stromů a všechno zbytečné ze sebe setřást. S lehkou myslí pak proskotačíme listím – a též listy těchto úplně čerstvých ZUŠkovin. Zašustěte se do nich!

Michaela Peterková

Plynutí

(Říjnový úvodník pro jaroměřské ZUŠkoviny)

Na začátku byl M.C., maďarský psycholog s právě tak nenapsatelným, jako nevyslovitelným příjmením. A pagery. Kdybyste náhodou nevěděli, co je pager, tak je to taková pípací krabička, v podstatě něco jako fax nebo záškrt – kdysi to tu bylo, už není a nikomu to nechybí.
Ten M. C. chtěl přijít na to, kdy jsou lidé nejspokojenější. A tak jim rozdal ty pagery. Kdykoli pager pípnul, měl jeho pán (či měla jeho paní) zaznamenat, co zrovna dělají, na co přitom myslí a jak se cítí. M. C. shromáždil obrovské množství těchto záznamů. Probral se jimi. A zjistil dvě věci. Zaprvé, že z hlediska spokojenosti je celkem jedno, co člověk dělá – jestli si s někým povídá, ryje záhonek, závodí v běhu nebo hraje na fanfrnoch. Za druhé, že ale vůbec není jedno, kde se v tu chvíli nacházejí jeho myšlenky.
Kdo nechal myšlenky volně toulat, cítil se nic moc až jakž takž. Úplně nejlepší pocit měli ti lidé, kteří mysleli a byli plně soustředění na to, co právě dělali. M.C. tento stav mysli nazval „flow“, česky bychom mohli říci „plynutí“. Nebo spíše „splynutí“, protože skutečně jde o splynutí člověka s činností. S někým mluví, pracuje, běží, hraje, kreslí, sochá a nemyslí vůbec na nic jiného. Neví, kolik je hodin, neví, kde má mobil, neví, co bylo včera ani co bude zítra, zapomněl i sám na sebe. Je to čisté bytí „tady a teď“, dokonalá spokojenost.
Flow je zbraň proti různým duševním útrapám. S naší hlavou to máme složité: Jedna její část chce být v pohodě, často se ale vynoří druhá, která říká: „Kdepak, budeme se teď hezky zabývat všemi našimi obavami a životními prohrami.“ A nahazuje nám myšlenky, o které ani trochu nestojíme. Ve stavu plynutí není ale na žádné takové myšlenky místo. Je jen člověk a to, co dělá. Realizujeme se naplno v něčem, co do určité míry umíme. Což je i podmínka, aby se flow vynořilo – dělat něco celkem náročného, co dělat chceme a co dokážeme zvládnout. Takže taková ZUŠka, to je pro flow ideální líheň. Flow jde ovšem zažít i při čtení – takže příjemné plynutí s říjnovými ZUškovinami!

Michaela Peterková

PS. M.C. je Mihaly Csikszentmihalyi. S tímhle jménem žije ve Spojených Státech. Kdo to chce byť jen zkusit vyslovit, musí se natolik soustředit, že nevyhnutelně dostane do flow.

Daněk

DANĚK

Bojí se daněk sáněk,
nebo na ně s chutí skočí?
Když zkoumáme vztah daňka k sáňkám
– on na bocích má hrudky sněhu,
co ani v běhu nespadnou.
Sáňky budou v pohodě
– na zádech a v nich prostřeno seno.

Má rád daněk daně?
DPH ze sena a sáněk?
Když zkoumáme vztah daňka k daním
– teplým dlaním přednost dá,
dlaním, co mu nerozpustí hrudky sněhu na bocích.
(S kolbenem pak na ty daně
připíjejí po nocích.)

Michaela Peterková, 26.9.2019